RNDr. Karel Wolf – pořadatel cestovatelského festivalu

Poznávat,
poznávat, poznávat! Toto sousloví patrně nejlépe charakterizuje muže, který
stál u zrodu cestovatelského festivalu Kolem světa, Karla Wolfa. Festival se stal
centrem dění pro všechny cestování chtivé, anebo o cestování snící nadšence. Je
v podstatě spojkou pro všechny, kteří se kdy na nějakou dobrodružnou cestu
vydali, případně cestování na vlastní pěst zvažují, anebo cestovat nemohou. Těm
všem nabízí festival ochutnávku v podobě osobních setkání návštěvníků s cestovateli
a fotografy, ale také návštěvníků mezi sebou. Sdílení skutečných osobních zážitků
z cest totiž nenahradí žádná televizní reportáž.

Karel Wolf

Práce
na cestovatelských projektech pro vás již dávno není pouze koníčkem. Poměrně
velkou část produkce zvládáte sám. Co nějaký asistent? Neuvažujete o posílení
týmu?

Přípravu festivalů mám
rád stejně jako cestování, takže dokud většinu záležitostí kolem organizace
cestovatelských projektů zvládám, sám o asistentovi neuvažuji. Ale kdo ví, jak
tomu bude za pár let. Samozřejmě s prezentací festivalů mi pomáhají
partnerské firmy stejně jako s grafikou grafické studio. Festival jsem
tvořil od počátku sám, na první akci tehdy přišlo pět lidí, na další sto a následující
rok přišly více než čtyři stovky lidí. V současné době festival navštěvuje
několik tisíc návštěvníků. Lze ho přirovnat k dítěti, které mi vyrostlo
pod rukama. Festival nyní žije veřejným životem, do kterého přispívá svými
nápady mnoho cestovatelů a přátel, ale hnacím motorem jsem stále já sám.

 

Dokážou
vám vaše záznamy z cest přinést takovou rentabilitu, která vám pak umožní další
poznávací cestu?

Cestování mi přináší
radost ze života, nový pohled na svět a hlavně jistou dávku dobrodružství. Fotografie
a reportáže, které po návratu zpracuji do cestopisných článků či veřejných
diashow a přednášek, mi poté vytvářejí část příjmů, které přispějí na další
cestu za poznáním. Jak tomu bude, až budu mít rodinu, to je otázka do budoucna.

 

A
co třeba nějaké knižní publikace?

Nejste první, která se
mě na toto téma ptá. I z řad mých posluchačů a návštěvníků festivalu
vychází poptávka po nějakém knižním zpracování mých cest doplněném o vlastní
fotografie. Nevyhýbám se tomu, jen při současném pracovním a cestovatelském
nasazení asi ještě nenastala vhodná doba.

Karel Wolf

Jak
vnímáte problematiku distribuce materiálů z cest ze svého úhlu pohledu?

Co se týče fotografií,
tak od té doby, co si lidé mohou pořídit za rozumné ceny téměř
poloprofesionální zrcadlovky, je trh kvalitními fotografiemi doslova zahlcen. Časopisy
potřebují ušetřit na nákladech a při tom množství nabídky fotografií pak honoráře
padají dolů.

 

V čem
myslíte, že vám sdělovací prostředky nemohou nikdy konkurovat?

Předávání informací prostřednictvím
psaného textu probíhá pasivní formou. Když čtete nějaký článek, tak je takový,
jaký si ho představíte, či jak ho vykreslil autor. Ale na festivalu vystupují
lidé, kteří na vás živě přenášejí své vlastní zážitky. Svým osobním komentářem plným
entuziasmu vám představují kulturu a přírodu, kterou viděli a zažili na vlastní
kůži. Takové setkání nelze sdělovacími prostředky nahradit.

 

Máte
podobný názor i na televizní reportáže?

Samozřejmě, že často
právě díky televizním reportážím se někteří diváci dozvědí vůbec poprvé o méně
známých destinacích naší planety, což je dobře. Když však jako nezávislý
cestovatel dokážete svá dobrodružství přednést posluchačům vlastními slovy i s obrazovým
doprovodem, tak tím jejich zážitek z poznání nových světů ještě znásobíte.

 

Takové
nezávislé cestování ale není pro každého…

Pravdou je, že to, aby
člověk vyrazil na cesty takříkajíc na vlastní pěst, vyžaduje trochu
dobrodružného ducha. Takoví cestovatelé pak na festivalu sbírají další nápady,
kam vyrazit příště. No a ti lidé, kteří se třeba bojí vyrazit do světa sami,
ale o takových cestách sní, si přijdou na festival alespoň poslechnout o
dobrodružstvích těch druhých.

Karel Wolf

Máte
pocit, že vás na vašich cestách dokáže ještě něco zaskočit? I když toho tolik
znáte a hodně jste cestoval?

Na mnoho věcí se připravit
nemůžete. Vyjedete a během své cesty potkáváte různá úskalí. Pobyt v cizí
zemi vám usnadní vaše aktivní komunikace s místními lidmi, váš zájem o
jejich životní situaci, o jejich problémy. Často jsou osobní příběhy velkým
překvapením.


S manželkou
jezdíte na cesty za poznáním a dobrodružstvím společně. Poznali jste se na
cestách?

Překvapivě jsme se poznali
na festivalu. Manželka v současné době studuje doktorské studium a věnuje
se loutkovému divadlu jihovýchodní Asie. Na Bali studovala přes rok balijský
tanec. Od svého návratu v Čechách již několik let prezentuje indonéskou
kulturu a v Indonésii se věnuje humanitárním projektům. Na jeden
z festivalů mi Indonéské velvyslanectví doporučilo její vystoupení
s balijským tancem, a tak jsme se setkali poprvé. Spojuje nás zájem o cizí
kultury a touha po poznání. Časem jsme zjistili, že k sobě zkrátka patříme
a že chceme spolu už zůstat.

K tomuto
poznání vám blahopřeji!

 

Co
pro vás znamenají slova „dovolená“ a „cestování“?

Dovolenou si spojuji
s pasivním odpočinkem, kdy člověk leží na pláži mezi mořem a hotelem.
Cestování je pro mě spojené s pohybem, kdy se člověk snaží poznat každý
kout vybrané destinace. Hledá si sám potřebné informace, nebo si najme průvodce
a projíždí oblast s aktivním zájmem se seznámit s místní kulturou,
přírodou a lidmi.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Vy
sám takové průvodce často využíváte?

Pokud cestujete
v civilizovaných oblastech, tak si člověk obvykle vystačí
s angličtinou a knižním průvodcem. Jinak je tomu třeba v zapadlých
koutech Afriky či Asie, kde pouze místní průvodci mohou zprostředkovat
komunikaci s místními, kteří obvykle hovoří jen svým dialektem. Zároveň vás
tito průvodci často zavedou i na místa, která v tištěných průvodcích
nemusejí být ani zmíněna. Díky nim si tak můžete i s místními popovídat
více, než jen co dovoluje komunikace „rukama nohama“.

 

Jakými
jazyky se vy sám domluvíte?

Anglicky, francouzsky,
španělsky a trochu indonésky. Pro jižní Ameriku je velmi důležitá španělština.
Jinak angličtina je základem, který vám otevírá svět. S lokálním průvodcem
se pak dostanete k místním lidem. Když jsem v arabsky mluvících
zemích, rád bych hovořil arabsky. Bohužel k tomuto jazyku jsem se ještě
nedostal.

 

Jaký
příběh vás v poslední době nejvíce ovlivnil?

Bylo to teď naposledy v jižní
Etiopii, kde se těží černá bahenní sůl. Místní lidé tam nemají práci a toto je
jejich jediná možnost. Bohužel se tato sůl těží z černého kráterového
jezera, které je velmi slané, a lidem to časem bere sluch, čich, přestávají i
vidět. Je to „černé peklo“, které jim ničí zdraví, ale protože nemají jinou
možnost, tak tam přicházejí den co den, aby za malý plat uživili své rodiny.

 

K čemu
takový produkt slouží?

Odkupuje ho Keňa a krmí
s tím dobytek, který pak rychleji přibere na váze. Je to jedno z dalších
krmiv.

 

Jak
se vyrovnáváte s civilizačními rozdíly?

Často to není
jednoduché. Celý svět nemůže být jako Evropa. S touto představou vyrážíme
na cestu. Po první návštěvě země třetího světa je člověk šokovaný z toho, jak
jednoduše někteří lidé žijí. Jakmile cítíme, že jsou životní podmínky na místě
obtížné, tak se snažíme lidem pomoci, jak je to jen možné. Buď si koupíme od
místních lidí drobné suvenýry, které nabízejí k prodeji, nebo si najmeme místního
průvodce a tím mu dáme práci.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Nepřemýšlel
jste o tom, že byste začal nějaký produkt do České republiky dovážet?

Tím by se ze mě stal
obchodník a to by bylo pro mne omezující. Rád předávám kulturu různých zemí,
ale takto bych se upnul pouze na jednu zemi, ze které bych se rozhodl dovážet
zboží. Mě zajímá, co dělají indiáni v Brazílii, jakým způsobem žijí
kolonie tučňáků v jižní Patagonii, rád bych pozoroval medvědy na Aljašce, nebo
domorodce na Nové Guineji, jak tančí své rituální tance. Nemám touhu
upoutat se jen na jedno konkrétní místo. Opakem je v tomto má žena Jana,
která založila občanské sdružení Kintari Foundation s cílem pomoci chudým
dětem v Indonésii. Do Čech dováží drobné šperky a výrobky místních, a
z výtěžku jejich prodeje pak pomáhá dětem se stavbou školy nebo tiskne
učebnice angličtiny.

 

Kam
jste si jel poprvé splnit sen?

Nejprve to byla cesta
do Mexika a Guatemaly, kterou jsem rok a půl připravoval, a cestoval jsem tam
dva měsíce. Indiánská Guatemala mě obrovsky nadchla. Když jsem se vracel, tak
jsem si neuměl představit, že můj sen skončil. Proto jsem si hned na další rok vymyslel
dvouměsíční cestu po Indonésii, pak následovala Bolívie a další země. Na každé
léto jsem si naplánoval nějakou jinou cestu. Spolu s tím začal vznikat
cestovatelský festival Kolem světa. Cestování mě naprosto nadchlo. A mým velkým
posledním splněným snem byla Antarktida a příroda na Jižní Georgii.

 

Jak
to je s financováním cest?

Jde o to, jaké má člověk
náklady. Cestovatel dokáže své náklady minimalizovat a dokáže si poradit i s
troškou.

Karel Wolf, foto: Karel Pražák

Cestovatelské
festivaly s sebou přinášejí nejen osobní zážitky, ale i osobní kontakty. Jaké
máte na festivaly reakce s rostoucím počtem zájemců?

Zdá se, že návštěvníci
jsou spokojení. Převládá však názor, aby se festival nezvětšoval, aby nezmizel osobní
kontakt mezi cestovatelem a divákem.

 

Jak
je festival dostupný lidem po republice?

Festival Kolem světa
organizuji v Praze, Brně a v Ostravě, ale uvažujeme i o dalších
městech.   

 

Myslíte
si, že v rámci cestovatelských programů i festivalů je některá země
nedoceněná?

Pár nedoceněných a
„neznámých“ zemí by se našlo. Každý cestovatel by zmínil jinou zemi, kterou by
rád navštívil a poznal. Já bych třeba upozornil na Burundi nebo Mosambik. Jsou
to krásné a velmi málo navštěvované země.

 

O
které zemi se naopak diskutuje nejvíce?

Mezi takovou, řekl bych,
cestovatelskou klasiku patří například Peru, Keňa, Patagonie (Chile a
Argentina), Island nebo Indie.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Lokace: restaurace Fama Grand www.famarestaurant.cz 

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.bestof.cz

Braňo Polák – herec, hudebník

 

 

 

 

„Cesta za sny je důležitější než samotný výsledek. Proto jsem se
přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné cestě.“ Braňo Polák

 

 

 

 

Herec Braňo Polák, známý například z muzikálů „Děti ráje“, „Carmen“, „Babylon“,
„Radúz a Mahulena“ a „West Side Story“, nebo z filmových „Snowboarďáků“, či ze
seriálu „Proč bychom se netopili“, působí jako člověk, který jde do všeho
naplno a vnímá život jako jednu velkou příležitost. Se vším, co přináší. Říká,
že vše, co dělá, si užívá naplno a je rád, když může jako herec bavit své
diváky. A není důvod mu to nevěřit. To, co říká, je zároveň filozofií jeho
života. Krásné fotky jsou z Radisson Blu hotelu Alcron v Praze, kde
Braňa fotil Robert Vano.

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Už když jsme se na náš rozhovor domlouvali, bylo zřejmé, že jste nyní časově
velmi vytížený. Logicky se tedy nabízí otázka: Na jakých nových projektech jste
začal od začátku tohoto roku pracovat?

Pokračuji v projektech „Děti
ráje“ a „Carmen“ a zkouším nový multimediální muzikál „Naháči“, kde hraji jednu
z hlavních rolí. Je to o člověku, který si tak trošku hraje na Boha (smích), a je to celkem záhul. Během
dvou hodin neslezu z jeviště a mám hodně textu, který mi moc neleze do
hlavy. Ale ta práce mě baví. Je to dřina, tak doufám, že výsledek bude fajn.
Pořád pracuji na svém snu udělat si své cd a nahrávám nový singl. Pracuji na
něm se zkušeným DJ Neo, tak doufám, že výsledek bude výborný. Třeba to bude i
někdo hrát. (smích

 

Podařilo se vám během tohoto roku věnovat se všem svým plánům, případně
plnit nějaká předsevzetí, tak jak jste měl na počátku roku v úmyslu?

Vždy na začátku roku si řeknu, co
chci udělat a myslím, že se mi to i daří. Jsem hrdý na to, že nekouřím, a abych
nezlenivěl, věnuji se sám sobě po fyzické stránce. Učím se jazyky, vzdělávám se
po couchingové stránce. Ona ta cesta za sny je mnohem důležitější než samotný
výsledek. Proto jsem se přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné
cestě. A jestli se výsledek dostaví, o to větší radost to pak bude. Jenomže
potom si vytýčím zase nový cíl – zkrátka život je vlastně pořád o cestě. Takže
má odpověď je, že ano. Daří se mi v tom, co chci a co si naplánuji.

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Věnujete se teď více divadelním představením, nebo jste více vytížen
v oblasti filmu?

Film se mi vyhýbá. Ale já tím
vlastně ani netrpím. Patrně mám nějakou nálepku, které se těžko zbavuji. Nejspíše
nesplňuji podmínky režisérů, jenomže já stejně toužím po rolích akčních hrdinů,
a ty se zatím netočí. I když na druhou stranu je mi líto, že jsem si nezahrál
třeba v „Expozituře“, nebo v něčem akčním. Konečně to nejsou jen
filmy, které se pořád vracejí k tématům komunismu. Pamatuji dobu Menšíků,
Brodských, Bohdalek, Janžurek, jaké oni točili úžasné komedie! Myslím, že to by
se mělo točit také dnes. Současný film mi bohužel nic moc neříká.

 

Jaké máte představy o vašem
uplatnění do budoucna? Přestože je to vždy spíše otázkou poptávky,
v jakých projektech byste se vy sám rád objevoval?

Chci se vzdělávat – a tím samozřejmě nemyslím, že chci dělat jen
herectví. Ono je to tak, že kdo chce dělat tento byznys, musí být na levelu
„A“, jinak to moc nemá smysl a člověk spíše paběrkuje. A protože já nechci
skončit jako zhrzený člověk, který si bude stěžovat, chci se vzdělávat třeba
v marketingu a podobně. Uvidíme, co z toho vyleze. Vážím si lidí,
kteří se neustále vzdělávají, ať už je to v čemkoliv, nezastavují se a
jdou dále. Což ovšem neznamená, že bych se musel pořád za něčím honit.

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Role přibývají a na vašem kontě je nyní už celá řada muzikálů. Širokému
publiku jste se však stal známým především díky filmovým „Snowboarďákům“, nebo
rolí Bonga v seriálu „Proč bychom se netopili“. Byť je vaše tvorba různorodá, jak se vyrovnáváte se „škatulkami“ rolí, do
kterých jste obsazován?

 Já nevím, jestli jsou to škatulky. Mě to vlastně pokaždé baví. Nejsem
zasycen rolemi, proto se necítím jako ve fabrice. A proto mě také to, co dělám,
baví a nejsem třeba přepracovaný. Zatím vše, co jsem dělal, byla neskutečná
zábava. Jak s lidmi na place v divadle, tak i to, co jsem dělal pro
zábavu. A ještě jsem za to dostal zaplaceno. Někdy mi bývá líto herců a
moderátorů, kteří jsou v jednom kole a vlastně úplně ztrácejí
nadšení. Stávají se z nich dělníci a vůbec si to neužívají. Ale na druhou
stranu je pravda, že po finanční stránce jsou zabezpečení. Prostě vše má svá pro i proti a já se chci svým životem
bavit a ne otročit.

 

Která role ve vaší filmové a divadelní kariéře se podle vašeho názoru vymyká
zažité image temperamentního frajera, kterou často ztvárňujete?

Takovou roli jsem patrně ještě
neměl… I když, ve hře „Zkrocení“ jsem hrál mladého
intelektuálního režiséra. Dlouho jsem hledal pro tuto roli výslednou podobu a dodnes
si nejsem jistý, že jsem ji našel, ale hrál jsem to tři roky. Mám rád temperament
a nebaví mě ukecané blbosti a nekonečně dlouhá vysvětlování. To je možná důvod,
proč si s mnohými lidmi z branže příliš nerozumím. Prostě mám rád
akci a zkratku. (smích)

 

Nevadí vám někdy, že jste spojován se seriálovými protagonisty, přestože
jste se proslavil právě rolí v seriálu?
 

Přiznám se, že vlastně nevím,
jestli jsem s něčím takovým spojován. I když asi ano, protože mi mnozí chlapi
v posilovně říkají: „Braňo, já tě ve ,Snowborďácích‘ tak nenáviděl… Jakej
tys tam byl hajzl a frajírek…“ Ale pak je třeba úžasné, když si mě lidé spojují
s Bongem z „vodáků“. Spousta lidí už mi řekla: „Mě jsi tam tak
bavil!“, a to mě těší. Protože když už dělám toto povolání, tak chci především
bavit lidi. Což je vlastně i smysl toho, co dělám.

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V jakém projektu jste zatím nejvíce pocítil zpětnou odezvu od
diváků?

V „Dětech ráje“ se lidé baví
neskutečně a mě to zase neskutečně nabíjí. „Děti ráje“, to je krásný projekt a
začíná to odshora od producenta až ke složkám technickým. Všechno zapadlo, jak
má, a proto to funguje. A bojím se toho, že něco takového už asi nikdy nezažiji.
Řečem svých uměleckých kolegů, že „Děti ráje“ jsou neskutečná blbost, se jen
směji, protože to, co zažíváme na jevišti, oni asi nikdy nezažijí. A vysvětluji
jim, že dělám, co mě baví, a že to negativní, co říkají lidi kolem, mě
nezajímá. Prostě si myslím, že nastal čas být ve stavu štěstí a spokojenosti,
ať se děje co se děje! (smích)

 

Nepřekáží vám někdy při výběru nových rolí postavy, které jste již
hrál? Netoužíte zahrát si někdy roli, do které jste doposud nebyl obsazen, ale
rád byste si ji zkusil?

 

Člověk v Čechách moc na výběr
nemá, tedy pokud třeba nejsem Karel Roden… Takže jsem rád za práci, která
přichází, a snažím se ji vždy odvést, jak nejlépe umím. A až se jednou dostanu
na úroveň třeba Seana Penna, tak si budu vybírat, s kým chci dělat, jak
chci dělat, v jakou dobu chci dělat, objednám si šatnu s vířivkou a
minerální vodou z Alp, a tak podobně… (smích)

 

Kde je možné ve vašem životě hledat kořeny vašeho vztahu
k herectví? Byl jste cíleně veden a podporován v rodině, nebo bylo studium
na divadelní fakultě vaším osobním snem?

Moje babička byla ochotnice a
zpívala v kostele, takže ty kořeny možná pocházejí odtamtud. Já jsem v
dětství navštěvoval různé dramatické kroužky, a tak podobně. Rodiče mi zpočátku
konzervatoř rozmlouvali, jenomže jsou úžasní a sami mě tam nakonec zavedli – a
už to šlo. V dnešní době bych určitě hledal jinou cestu, ale jak říkám
nelituji ničeho. Všechno mě to někam dovede, ať už to bude kamkoliv.

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Zapochyboval jste někdy, například na počátku své umělecké dráhy, zda
se věnujete té správné profesní a životní cest

Člověk pochybuje pořád a ani já
nejsem výjimka. Jen se učím nějak žít s tím, že to tak je, a že si mohu
kdykoliv vybrat něco jiného. Člověk nikdy neví, jestli to vyjde, ale jde o to,
jak se k tomu postaví. Teď jsem prostě herec, zpěvák, bavič a snažím se
s tou diagnózou žít. (smích)

 

S úspěchem se vám otevřel i „svět celebrit“, protože ať už chcete,
nebo ne, popularita přináší i zvýšený mediální zájem. Jak se srovnáváte
s bulvárem a informacemi, které vypouští do světa?

U nás je to s bulvárem tak trochu
postavené na hlavu. Bulvár se zajímá o lidi, kteří jsou ochotní pro něj hrát
šašky, a tak podobně, ale o lidi, co dělají, se bulvár nezajímá. Ale abych
nebyl pokrytec – dnes bez PR prostě žít nejde. Lidé si vás vybírají pro práci
podle toho, kolik máte fanoušků na Facebooku, kolik článků uděláte, na kolika
večírcích se ukážete, celé je to strašná mašinérie. A je na mně, jestli se tomu
přizpůsobím, nebo ne. Takže ano, toužím po tom být vidět, ale znáte to…

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Divadelní a filmový svět přinesl slovenskému herci, „odchovanému
slivovicí“, notnou dávku popularity. Není vám vaše popularita občas na obtíž?
 

Naopak, mě popularita neskutečně
baví a užívám si, když někdo vůči mně vyjádří jakýkoliv postřeh – ať už je to obdiv,
nebo třeba i nenávist. Je mnoho lidí, co se mě na něco ptají a chtějí poradit,
a to je příjemné. Nezažil jsem nic takového, co by mě nějak moc otravovalo.

 

Býval jste členem úspěšné brněnské hudební skupiny A-TAK. Z jakých
důvodů byla vlastně spolupráce této chlapecké kapely ukončena?

Důvodů bylo hned několik. Především
vyzrálost nás všech a odlišné názory na svět. A samozřejmě naše fanynky, které dospěly
a našly si chlapa pro skutečný život. Ne toho, o kterém jen snily, protože byl
třeba z A-TAKů. (smích)

 

Jak se v této souvislosti díváte na fenomén „rychlého úspěchu“,
který je pro dnešní dobu tak typický? Je podle vás ve světě rychle vycházejících
a stejně rychle zapadajících hvězdiček různých reality show a pěveckých
soutěží, seriálů a pořadů ještě prostor pro kvalitní osobnosti v oblasti
showbusinessu?

Prostor tu je a ukazuje se to i
v praxi. Lidé z těchto soutěží nejsou připraveni stát na jevišti a bývá
to vidět. Páni producenti je využijí kvůli jejich jménu, ale na jevišti už to ošidit
nelze. Pouhý talent nerozhoduje, rozhoduje práce. I když… jeden producent mi jednou
vysvětloval něco jiného, ale o tom nebudu mluvit… Zkrátka současný svět je
příliš rychlý a scházejí mu velké osobnosti. Proto jsem rád, že jsem zažil
dobu, kdy jsme měli idoly, které jsou ještě dodnes považovány za úžasné
osobnosti. Pro mě to byli třeba Michael Jackson, Madonna, Sean Penn, Vladimír Menšík,
Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová a další…

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Nedávno jste se stal otcem prvního syna Teodora. Jak byste vy sám charakterizoval
své otcovství a sebe jako tatínka?

Asi nejsem typický tatínek, který
je se svým synem každý den a to je mi líto. Ale tak to prostě je. Ovšem nic to nemění
na tom, že on je, a vždy bude, láskou mého života. Miluji Teodora nejvíc na světě,
miluji se s ním mazlit, miluji ho přebalovat… Prostě svého syna miluji.

 

U tak malého dítěte je jistě předčasné přemýšlet nad jeho budoucími
talenty a vlohami, ale byl byste rád, kdyby šel syn ve vašich stopách?

Chtěl bych, aby byl především šťastný.
Zní to možná jako klišé, ale na druhou stranu vím, jak je důležité být šťastný
a spokojený. Proto ať už bude čímkoliv, přál bych mu, aby si sám sebe vážil a
byl šťastný v tom, co dělá.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Soňa Matochová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Estée Lauder – Pavel Bauer
www.esteelauder.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foceno v Radisson Blu hotel
Alcron V Praze www.alcron.cz

Braňo Polák, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano