„Možná jsem ještě
nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych si její rysy
přenesla přes práh svého osobního života.“ Ivana Chýlková
Ivana Chýlková je
česká filmová a divadelní herečka. Po absolvování Státní konzervatoře
v Ostravě byla přijata na katedru herectví Divadelní fakulty AMU
v Praze, jejíž studium dokončila v roce 1985. Po tříletém působení
(1988 – 1991) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem hrála dva roky
v Divadle Na zábradlí. Od roku 1993 je členkou pražského Činoherního klubu. Fotografie pro rozhovor zhotovil skvělý Robert Vano ve Francouzské restauraci v Praze.
Může být divadelní soubor něco jako druhá rodina
herce?
Určitě ano, ale nemyslím si, že je to úplně správné,
dokonce to může být někdy na škodu.
Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce mezi
hercem a režisérem?
Já nemůžu říct, jak by to mělo vypadat. Můžu říct jen to,
co jsem sama zažila a co považuji za dobré nebo s čím mám dobrou
zkušenost. Pro mě je ideální stav, když si mohu vybrat, s kým budu
pracovat. Vždycky je na vás, jestli si řeknete ano, do toho jdu, nebo ne. Ať už
je to režisér nebo herci, vlastně je toho víc, co rozhoduje, jestli budu
s těmito lidmi trávit svůj čas a kus svého života. A to, jaký titul se
vlastně dělá, mě zajímá skoro až na posledním místě. Já si prostě nedokážu
představit, že bych měla hrát třeba Královnu Alžbětu a nevěděla bych pořádně,
s kým hraji, kdo režíruje a důležité by pro mě bylo pouze to, že mám
hlavní roli. To ne. Přece nepůjdu dobrovolně do něčeho, čemu nerozumím
nebo z čeho cítím, že mi tam nebude dobře.
Takže je dobré čas od času změnit pracovní prostředí a
poznat nové lidi?
Určitě. A platí to nejen v divadle, ale naprosto všude.
Nepřijde Vám, že se začalo divadlo v dnešní
hektické době trochu ztrácet? Nemění se spíš už v jakousi továrnu na
kulturu?
No, jak které? Pořád existují divadla, která mají co
nabídnout. Samozřejmě jsou divadla, která se snaží hrnout titul za titulem a
vše šijí horkou jehlou. Ale já osobně bych nemohla takto žít a pracovat. Navíc
se v tom ztrácí úcta k divadelním řemeslům a vlastně i
k divákovi. Divadlo musí těšit, má to být zábava. Tím nemyslím komedie, že
se budeme všichni divoce smát, ale divadlo nás má povznést. Měla by to být
jakási rekreace naší duše.
Neustálá změna rolí a charakterů se musí na herci
v jeho osobním životě nějak projevit. Říká se, že čím lepší schopnost
vcítění se do role, tím víc se člověk přibližuje stavu jakési schizofrenie. Jak
může psychiku herce ovlivnit role v seriálu, který se natáčí třeba i několik
let? Máte nějakou podobnou zkušenost nebo to Vám osobně nedělalo nikdy žádný
problém?
Mně osobně se tohle nikdy nestalo. Nemám divadlo jako
psychoterapii, já to dělám opravdu proto, že mě to těší. Mám to pořád stejně
položené, jako když jsem si v dětství hrála na princeznu nebo na učitelku.
Možná jsem ještě nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych
si její rysy přenesla přes práh svého osobního života. Představa, že hraju
roli, kde musím koktat, a pak se po natáčení toho doma nemohu zbavit, je pro mě
docela komická. Nebo ještě lépe, že třeba hraju roli psychopatického vraha a
pak…(smích).
Ptám se záměrně kvůli seriálu On je Žena.
Jejda. Tak tohle byla zrovna figura, která mě trochu
minula. Přestože jsem v rámci možností ze sebe vydala maximum, co ta role
nabízela.
Mně osobně se to docela líbilo, vlastně to chvílemi
byla vynikající zábava.
(Smích) … Tenkrát jsem si říkala, že jsem pobavila
spousty dětských diváků, asi jste byl jedním z nich. Ne, musím říct, že to
byl vlastně jeden z ukazatelů toho, jakým směrem se budou ubírat české
seriály, a byla jen škoda, že nápad s převlekem ženy za muže kvůli získání
zaměstnání nebyl více rozveden. Vlastně existovala jen jakási synopse, podle
které se pak dělaly další díly, ale bohužel to nemělo dlouhého trvání, protože
se vlastně scénáře psaly na poslední chvíli. Škoda, mohlo to být opravdu moc
dobré. Mělo to chvilkami znaky situační komedie a klidně se to mohlo tímto
směrem ubírat, ale bohužel, jak jsem již řekla, chyběl scénář a pořádná příprava.
Všechno totiž musíte mít přichystané od A do Z a pak
to můžete jít vyrábět, protože víte, co děláte. V tomto případě byl jen
jeden díl a pak se psalo za běhu. Seriál
se začal vysílat a ještě nebyly dopsané poslední díly. Ale v žádném
případě si nemyslím, že to byla chyba scénáristy, který byl na všechno sám.
Určitě tam vznikl velký tlak skrze brzké zařazení do vysílání, potom je opravdu
těžké v takovém prostředí pracovat. Bohužel dost často o těchto
věcech rozhodovali a pořád rozhodují diletanti, kteří nevědí nic
o herectví, režírování a celkové práci, která kolem toho je. Pouze
zastávají funkce, které jim dávají jakási práva do procesu zasahovat. Myslí si,
že se podívají na televizi a hned všemu rozumí. Je to škoda.
Seriál Přítelkyně z domu smutku bylo dílo
z jiného soudku.
No jo. To ale vznikalo se vší péčí a pozorností a
všichni, co se na něm podíleli, pracovali s láskou. Podle mě to byl takový
poslední výkřik. Víte, dnes už nejsou žádní dobří autoři, a jestli nějací jsou,
tak zase není nikdo, kdo by to poznal. A tak jsme se trochu dostali do začarovaného
kruhu. Do televize pronikli, jak já říkám, zelináři, kteří již teď za sebou
mají i nějakou historii, a tudíž mají i pozice, kde rozhodují o něčem,
čemu prakticky vůbec nerozumí. Bohužel je to pořád přešlapování na místě. Ale
já si říkám, když jsme teď tak dole, je šance se konečně od toho dna odrazit.
Tak to jsem rád, že to není jen můj pocit.
To je pocit více lidí. Víte, dnes může lidem stačit, co
vidí v televizi, a věřím, že dokážou být i spokojení s tím, co mně
osobně přijde jako absurdní nebo přinejmenším odbyté. Ale také věřím, že si
zaslouží ten bonus, kdy jim bude nabízená zábava na vysoké úrovni od lidí, kteří své práci
opravdu rozumí, mají co říct, mají se navzájem rádi a respektují se. V tu
chvíli začne konečně většina lidí vidět rozdíl. Máme hodně celebrit, ale
opravdových elit je málo. A s tím se musí něco dělat.
Jaký máte teď vztah se svým mužem?
Tak zatím se nerozvádíme. (smích)… U nás funguje
obrovská tolerance.
Jste žárlivá?
Já myslím, že nejsem žárlivá. Hlavně proto, že nemůže
nikoho lepšího potkat. Tady jde pokora stranou. (smích)
A Jan je žárlivý?
Myslím, že může být úplně klidný. On má velkou výhodu.
Já, když si něco oblíbím, tak to nerada měním, v tom jsem docela
konzervativní. A on je rozhodně můj nejoblíbenější. Navíc je to výjimečný
člověk a opravdu mě dost baví. Nemusím ani chodit na žádné mejdany a párty,
protože mám doma o zábavu skvěle postaráno.
Děkuji a bylo mi potěšením se s Vámi osobně
seznámit.
Hodně štěstí.
Autor článku: Max Bastien
Oblečení: Axello www.axello.eu
Boty: Tamaris
Šperky: Bisaku www.bisaku.cz
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer
Lokace: Francouzská restaurace, Obecní dům Praha
Produkce: Michaela Lejsková
Korektura textu: Monika Trlidová
Vytvořeno ve spolupráci s magazínem Profashion