„Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží.“ Josef Pepson Snětivý
Při
psaní úvodu k tomuto rozhovoru jsem přemýšlela nad tím, jak silně
literatura lidi sbližuje a kolik nejrůznějších informací z ní čerpáme.
Svět knih je opravdu jedním z dalších světů, do kterého se můžeme vydat a
prožít v něm všechno, co si jen budeme chtít a umět představit. Je to
svět, který nám dovoluje přiblížit se lidem, kteří buď zaznamenali skutečný
životní příběh, či vytvořili povznášející iluzi. Tento svět spoluvytváří i
Josef „Pepson“ Snětivý, který nám pootevře pomyslná vrátka do „dílny“, kde
vznikají knihy. Fotografie pro náš rozhovor zhotovil Robert Vano v krásném
prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron. Obleky zapůjčila firma Bandi Vamos.
Hned
na úvod se zeptám, odkud pochází vaše přezdívka „Pepson“? Kdy a proč jste ji
začal používat?
Přezdívku Pepson jsem
dostal už někdy v patnácti na střední škole a nejspíš vychází z domácí podoby
jména Josef. Od té doby ji používám stále a mnozí lidé mi jinak neřeknou, i
když zase jiní ji naopak neužívají nikdy. A proč ji používám? Líbí se mi a
připadá mi „umělečtější“ než Josef, o Pepovi nemluvě.
Vzhledem
k vašim pracovním aktivitám se dá říci, že jste téměř renesanční člověk.
Může to znamenat, že máte rád pestrý život?
Ano, vřele souhlasím
s básníkem Cowperem, který ve své básni The Task napsal: „Variety is the
spice of life / That gives it all its flavor.“ Tedy: „Pestrost je kořením
života a dodává mu chuti.“
V jakém
pořadí by byly vyjmenovány profese, kterým se věnujete, kdybyste je mohl
hodnotit podle oblíbenosti?
Muzika, kterou jsem si
jednou dovolil označit za svou „bohyni i děvku“, je asi pořád nejvýš – snad i
proto, že se jí věnuji už dvaatřicet let. Poté následuje psaní, záležitost
podstatně novější (ne déle než posledních šest let). Následuje celá množina
úkonů týkajících se nakladatelství, z nichž ty tvůrčí řadím samozřejmě výš
než nudné, byť asi nutné papírování. A co se výuky angličtiny a překladů týká,
má obliba těchto činností kolísá podle toho, jakou měrou mě vytěžují.
V posledních letech učím a překládám poněkud méně, a tak si i zde najdu to
své.
Považujete
za výhodu být současně spisovatelem i nakladatelem?
Je to dvojsečné: na
jednu stranu nemusíte obcházet nakladatelství se svým rukopisem, na druhou na vás
někdo může hledět tak trochu přes prsty – vždyť vydáváte a prodáváte sebe sama.
Já to ale beru jako fakt a navíc si mohu na sto procent ohlídat textovou i
grafickou stránku svých knih a vlastně i řídit celý jejich život.
Co
myslíte, že dělá spisovatele spisovatelem?
Po mém soudu fantazie a
hluboké, rozjitřené emoce, stejně jako cit pro jazyk. Také řemeslo je nutnou,
ovšem nikoli postačující podmínkou.
Píšete
převážně beletrii, nebo hlavně beletrii?
Z celkového počtu
zatím deseti vydaných titulů je šest beletristických, dva překlady
z angličtiny a dva tituly věnované mé další veliké lásce – fotbalu.
Co
vnímáte, že je klíčem k úspěchu každé beletrie?
Co se úspěchu týká, je
asi důležité být naladěn na vnímání a zkušenosti co nejvíce lidí. Mně ovšem jde
spíše o hodnotu jako takovou – a teď doufám, že to nezní příliš nabubřele.
Proto v literatuře vyhledávám spíš zmiňované emoce, neotřelé zápletky,
netradiční slovní spojení…
Je
to tak, že většina beletrie není založena na skutečném příběhu?
Obecně na to nedokážu
odpovědět, mohu posloužit jen tím, jak je tomu u mě: většina mých knih (snad
s výjimkou Piercingu na duši) má základ v mém životě, který je pestrý
nejen po pracovní stránce. Ovšem okolnosti, pointy, některé další postavy – těm
už vdechla život má fantazie. Protože život není literatura a literatura není
život.
Děláte
si poznámky, když něco zajímavého prožijete, abyste to později mohl použít ve
svých knihách?
Ano, neustále. A to
nejen když něco zajímavého prožiju, ale i když to prosním – ať už za noci, či
za dne.
Dá
se hovořit o tom, že je pro vás psaní i jakousi formou terapie?
Bezesporu. Dokážu se
tak lépe vyrovnat s nepříjemnými věcmi. A navíc mi literární forma
umožňuje vyjádřit mé pocity a názory, což třeba v životě není vždy možné.
Jaká
pravidla musí spisovatel při psaní knihy dodržovat?
Především musí používat
logiku, soustavnost (myslím ve psaní – není nic horšího, než rozepsat úvod a
pak se k němu po roce vracet) a také věnovat pozornost tenké linii mezi
empatií vůči čtenáři a podbízením se mu.
Vnímáte,
že publikování knih s sebou nese pro spisovatele nějaká další úskalí, pominu-li
to, zda se kniha ujme na trhu?
Ano. Pominu-li to, že
na vás spousta lidí pohlíží jako na podivína, jenž marní čas něčím tak
nevýnosným, vstupujete do veřejného prostoru. Jste-li autor, vaše názory mohou
být vytrženy z kontextu, pasážím, které jste nikdy neprožil, může být
přisuzován reálný základ…
Stává
se vám jako autorovi, že po vydání knihy máte chuť ji napsat ještě jinak, ještě
lépe? Je vůbec možné být s dílem stoprocentně spokojený?
Mám to štěstí, že svá
díla po vydání už prakticky nečtu (s výjimkou jinak poměrně častých besed
v knihovnách, jichž se účastním moc rád). Tvůrce nikdy nemůže být
stoprocentně spokojený, ale o to tu podle mého názoru ani neběží – jde o to,
aby co nejlépe vycizeloval svůj otisk v daném okamžiku tvůrčí aktivity.
Jinak by vlastně nemohl nikdy ukončit žádné umělecké dílo a stále by je
upravoval k dokonalosti, která je stejně nedosažitelná.
Jaké
knihy sám rád čtete?
V poslední době už
prakticky nečtu beletrii – mimo jiné i z toho důvodu, abych jí nebyl
ovlivňován ve svém psaní. Když už ano, většinou anglicky či francouzsky, abych
spojil potěšení z četby s prohloubením svých jazykových znalostí,
které jsou hlavně u druhého jmenovaného jazyka dost děravé. Z české
literatury čtu hlavně historickou literaturu faktu, a když se chci opravdu
potěšit, pak pragensia – vždyť nadpozemsky krásná dáma jménem Praha nikdy
nemůže být dost opěvována.
Jak
se vám daří vést ke vztahu ke knihám své dvě malé děti?
Se střídavými úspěchy.
Čteme před spaním – na střídačku Pepíno a já, Matyáš Bernard zatím jen poslouchá.
Ale tím to většinou končí. U hudby je to o maličko lepší, ale i tady se na
nedostatku náklonnosti mých dětí k ní podepsala má permanentní vytíženost
– a také to, že jsou orientovány spíše sportovně. A tak mohu říct, že já jsem
byl v jejich věku rozhodně sečtělejší a vyhranější, ovšem ony mají zase
mnohem lepší kopací techniku (Pepíno už možná dokonce lepší než já
v dospělosti).
A
jak jste na tom coby předčítající? Je to vaše oblíbená činnost?
Předčítám moc rád,
zejména v knihovnách či na křtech (ačkoli nedávno jsem byl požádán i o to,
abych jisté půvabné mladé dámě předčítal v jejím soukromí – a byla to
velmi zajímavá a elektrizující zkušenost). Stížnosti posluchačů (půvabnou
mladou dámu nevyjímaje) se k mým uším zatím nedonesly, a tak je snad můj
přednes přijímán s povděkem.
Máte
pocit, že dnešní knihkupectví jsou neosobními obchody, nebo naopak, můžete
pozvat čtenáře i na autorská čtení či setkávání právě na těchto místech?
Velmi záleží na typu
obchodu – v klasických, menších kamenných obchodech je jistě srdečnější
atmosféra, ale zase do nich chodí méně lidí či chybí vhodný prostor pro takovou
akci. Za sebe mohu říct, že jsem křtil, hrál i předčítal jak ve stylových
obchůdcích, tak v „knižních supermarketech“ v nákupních střediscích – a
vždy záleželo hlavně na tom, jak se k tomu postavil personál a jací lidé
přišli.
V jakém
ohledu vnímáte, že by se literatura jako taková měla více prosazovat?
Pokud budou lidé více
číst, bude bohatší jejich vyjadřování i fantazie. Vzpomenu-li si na léta svého
dospívání a raného mládí, považoval jsem já a podobně zaměření lidé čtení
vlastně za oddech. Dnes se za oddech považuje něco úplně jiného a četba je
většinou lidí brána jako „náročná“ aktivita, na kterou „nemají čas a sílu.“
Veliká škoda!
Máte
pocit, že v oblasti literatury převažují spíše autoři-muži, nebo autorky-ženy?
Dá se v tomto ohledu vůbec generalizovat?
Coby autoři jistě muži
– to je dáno i historicky (i když máme velké autorky, z těch starších bych
si dovolil zmínit třeba George Eliota, byť tohle jméno moc žensky nezní, či
podivně geniální sestry Brontëovy). Co se druhé strany, tedy četby, týká, tam
převažují ženy – a výtka vyslovená v předchozí otázce tak směřuje spíše
vůči mužům.
Do
jaké míry se zajímáte o konkurenci?
Prakticky vůbec. Navíc
nakladatelské činnosti nejsou podrobeny objektivnímu monitoringu jako např.
tištěná periodika či internetové portály, a tak je člověk většinou odkázán na
sebeprezentaci jednotlivých autorů či nakladatelství. A výrok, jímž mě ocenil
jeden velezkušený pracovník v knižní distribuci, totiž „vy jste snad
jediný nakladatel, který nekecá“, mě jednak potěšil, ale hlavně vypovídá o tom,
jakou „věrohodnost“ obvykle takové informace mají.
Je
obvyklé, že na křty knih chodí spisovateli i jiní spisovatelé?
Myslím, že příliš ne –
tedy pokud je otázka míněna tak, zda přijdou ze zájmu či zvědavosti ti, kteří vás
osobně neznají. Já osobně mám mezi spisovateli okruh přátel, který se ovšem až
na výjimky rekrutuje z těch, které také vydávám. Ti většinou chodí, pokud
jim to čas dovolí.
Podle
čeho vy sám volíte kmotry svých knih?
Hlavní pro mě je to,
abych si kmotra či kmotry vážil coby osobnosti. A pokud má nějaký vztah
k mé tvorbě, tím lépe.
Je
nějaký žánr, který na trhu postrádáte?
Myslím, že ne. Existuje
pár dosud prázdných míst či spíše místeček, ta ale neprozradím a budu se je
snažit podle možnosti zaplnit knihami vydanými mým Nakladatelstvím ČAS.
Jste
sám překladatelem knih?
Mnoho let překládám
firemní materiály, ovšem beletrii překládám teprve od loňska. Loni jsem přeložil
pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí a některé její kratší
texty, které byly součástí stejnojmenné sbírky raných a dosud nevydaných textů
této autorky a Jane Austenové. Začátkem tohoto roku jsem pak přeložil a
převyprávěl vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla.
Jak
vlastně samotný proces překladu probíhá?
Nejprve mě musí
zaujmout originál. Velmi pečlivě a opakovaně si ho přečtu, stanovím si jazyk a
vyjadřování, jakým budou ke čtenáři promlouvat jednotlivé postavy, a dám se do
díla. Také po napsání kratší části konzultuji s některými lidmi, jejichž
názoru a vkusu věřím, zda jsem podle nich na dobré cestě.
Byl
někdo z vaší rodiny spisovatel nebo hudebník?
Spisovatel, pokud vím, nebyl
v celých dějinách našeho rodu nikdo. A co se hudby týká, asi nejdále to
dotáhl můj bonvivánský dědeček ve hře na housle. I když nejzajímavější
z toho, co mi o své již v mládí ukončené hudební kariéře vyprávěl,
pro mě byla příhoda, jak chtěl své nové lásce vystřihnout houslové sólo, když pluli
spolu s mnoha dalšími měšťany na lodi v rámci jakési prvorepublikové
akce, leč jeho sok v lásce mu podrazil nohy a roztoužený dědeček skončil i
s houslemi v Lužnici. Jinak jsou moji předkové a příbuzní namnoze
exaktně a technicky orientovaní. Sám si často – a zatím marně – kladu otázku,
kde se moje „postižení uměním“ vůbec vzalo.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce:
Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz
Oblečení: Bandi Vamos
Foceno v Radisson
Blu Alcron Hotel Prague www.alcron.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz