„Hudba byla v naší rodině vždy jen moje parketa. Jako malý jsem viděl
v televizi nějaký koncert České filharmonie a housle se mi prostě
zalíbily, a tak se to stalo!“ Michael Hejč
Michael je mladý, talentovaný a určitě
nepřehlédnutelný houslista. Nazývají ho českou Vanessou Mae, nebo také
novodobým Paganinim. On sám k tomu říká: „nejsem česká Vanessa Mae, jsem
Michael Hejč“. Housličky dostal poprvé do rukou v pěti letech a nejdříve,
jak jinak, hrál klasiku. Postupně se však začal věnovat i hudbě populární. Dalo
by se s nadsázkou říci, že ten kluk toho na svůj věk má za sebou již
opravdu hodně. Procestoval půlku světa, vystupoval se známými lidmi, zahrál si
i v Národním divadle. A míří výš. Make up pro krásné fotky od Roberta Vana vytvořil Pavel Bauer (Estée Lauder). Focení probíhalo v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde jsme využili i možnosti hotelového pokoje.
První, co mě na vás zaujalo, je vaše vizáž. To patří k image
houslisty, nebo takhle chodíte denně?
Myslím, že každý umělec by měl mít
určitou image. Bohužel v našich českých zemích tomu tak moc není. Vylézt
v džínách a triku před lidi není nic pro mě. Rád se odlišuji.
Kolik času věnujete své vizáži?
No, moc času to také není. Nejsem
ten typ, který by chodil po salonech krásy a nechal si dělat každý týden
čištění pleti, ale rád se naložím do vany a jsem tam třeba hodinu. Takže takové
to normální lidské. Rád se oblékám, takže chození po obchodech taky stojí
nějaký čas, ale není to každý den.
Nazývají vás ikonou české módy, těší vás to?
Tak koho by to netěšilo. Samozřejmě
mě moc těší, že dokážu někoho inspirovat k protřídění šatníku.
Koho vy osobně považujete za arbitra elegance jak u nás, tak
v zahraničí?
U nás je to určitě Dara Rolins z holek,
a z kluků myslím, že to dobře vychytal Sámer Issa. V zahraničí je jich
plno. Z holek třeba Jennifer Lopez, Halle Berry a z kluků mám rád styl Johnnyho
Deppa.
Jeden můj kamarád-herec si mi stěžoval, že když u nás člověk dobře
vypadá a ještě se o sebe stará, tak je to až na škodu, protože se na něj dívají
na konkurzech skrz prsty. Zaznamenal jste někdy něco podobného?
Nevím, jak to chodí na konkurzech,
ale ne že by koukali skrz prsty, spíš si myslím, že si lidé můžou říct, co to
je za frajírka a náfuku. Ale nevyberete si. Myslím, že kdyby přišel na konkurz v montérkách,
tak by se na něj koukali skrz prsty také.
Pojďme k vaší práci. Na konzervatoři jste vystudoval klasickou hru
na housle. V době studií vás napadlo, že jednou budete taková „česká
Vanessa Mae“?
Ne, tak to ne, toto mě
v životě nenapadlo a ani jí nechci být. Jsem prostě Michael Hejč a ne
česká Vanessa Mae.
Svoji diplomovou práci jste věnoval právě této slavné houslistce. Můžu vědět,
o čem jste v ní vlastně psal?
Vanessu Mae jsem měl rád pro to, co
v životě dokázala a také kvůli tomu, že to byla vlastně ona, která
představila tento nástroj široké veřejnosti. Ukázala, že se nemusí hrát jen
klasika. Psal jsem hlavně o její práci, o fenoménu Vanessa Mae.
Proč jste se rozhodl právě pro housle? Máte v rodině nějakého
houslového virtuóza, nebo vás ke hře na housle vedli rodiče?
Nemám v rodině nikoho, kdo by
dělal hudbu. Maminka vystudovala herectví a tím se pak živila. Hudba byla
v naší rodině vždy jen moje parketa. Viděl jsem v televizi jako malý nějaký
koncert České filharmonie a housle se mi prostě zalíbily, a tak se to stalo.
Foto: Robert Vano
Nelitoval jste někdy, když jste doma hrál na housle, že se vaši
vrstevníci můžou bavit venku a vy musíte stále jen cvičit?
Ano, to máte pravdu, litoval.
Vzpomínám si, že kolikrát jsem byl přímo naštvaný a housle bych nejradši
vyhodil z okna. Ale naučil jsem se díky tomu i mnoha věcem, které třeba
moji vrstevníci nikdy nepoznali a nepoznají.
Čím je pro vás Richard Pachmann, se kterým jste absolvoval vánoční
turné v roce 2003? Spolupracujete spolu i dnes?
Ne, ne, naše spolupráce již
skončila, ale Richard je pro mě určitě výborný skladatel, kterých je
v dnešní době hodně málo.
Jaký styl hudby si doma pouštíte a co posloucháte nejraději?
Kromě vážné hudby mám rád de facto
všechny styly hudby, ale nejvíce asi střední proud čili populární hudbu. Rád si
pouštím zahraniční produkci jako Celine Dion, Whitney Houston, Michaela
Jacksona, Beyonce, Christinu Aguileru, Tinu Turner…
Co považujete ve vaší dosavadní profesní kariéře za největší úspěch?
Úspěchů je mnoho, ale největším úspěchem
v poslední době je pro mě získání Grand Prix v Rusku a také to, že
jsem se stal Laureátem Ruské federace.
Jak byste nazval styl či žánr, který v současné době hrajete?
Obecně bych to nazval „crossover“, ale
aby tomu lidé rozuměli, tak bych tomu říkal po našem, prostě taneční hudba.
Kam byste se chtěl dopracovat? Co je vaším profesním snem?
Už odmalička je mým snem získání
americké ceny Grammy. A s tím souvisí koncertování po celém světě. Zatím
jsem procestoval Evropu a to považuji už i tak za velký profesní úspěch. Ale
život mám stále před sebou, takže mířím výš!
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v Radisson Blu Alcron
Hotel Praque www.alcron.cz
Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder
www.esteelauder.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
