„Odborník si na kresbě
všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry,
naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí.“ PhDr. Eliška Fučíková, CSc.
Historička umění, Eliška Fučíková, má s uměním nejen profesní, ale i
soukromý vztah. Málokdo z nás se bude dívat na obrazy dávných mistrů tak, jako
tato žena, která je dokáže perfektně ocenit, najít v nich skrytá tajemství časů
dávno minulých a představit je veřejnosti naprosto dokonalým způsobem. Eliška
Fučíková je za své zásluhy v oblasti vědy a umění oceňována také na mezinárodní
úrovni. (Victoria and Albert Museum Londýn – cena za významné bádání v oboru
renesančního umění, Royal Fine Art Commision Londýn – cena za přínos památkové
péči, cena za nejlepší světový katalog roku 1988 – Minda de Ginsburg Award,
Paříž; Herderova cena roku 1998 – Vídeň a Hamburg; cena ČSAV za katalog výstavy
Rudolf II. a Praha, 1998; cena inženýrské akademie ČR za restaurování
Svatovítské mozaiky, 2000) Od roku 2003 je nositelkou francouzského Řádu rytíře
věd a umění. Elišku Fučíkovou pro náš rozhovor fotil skvělý Robert Vano v
příjemném prostředí Radisson Blu hotelu Alcron v Praze.
Jaké
by měl mít člověk předpoklady, aby si takovouto profesi vůbec mohl vybrat?
Měl by mít vřelý vztah
k výtvarnému umění, zájem o uměleckou tvorbu, dobrou vizuální paměť,
vrozený estetický cit a smysl pro kvalitu. A neměl by být omezen jen na
výtvarné umění, protože souvislosti s jinými druhy umělecké tvorby jsou
pro historika umění rovněž důležité. Měla jsem štěstí, že se moji rodiče
přátelili s řadou malířů, spisovatelů, hudebních skladatelů, historiků umění.
Vyrostla jsem v prostředí umění otevřeném, s tatínkem jsem odmalička
navštěvovala výstavy, s maminkou chodila na koncerty.
Dá
se tedy hovořit o tom, že jste měla pro vstup na tuto dráhu ideální start. Můžete
ovšem mluvit o dobrých podmínkách i v padesátých letech?
Zázrak byl, že jsem se
v sedmnácti letech a se špatným sociálním původem vůbec na školu dostala.
Začala jsem studovat v době, kdy jediným oficiálně uznávaným uměním tady byl
socialistický realismus. Ale na konci padesátých let se přísný režim na Filozofické
fakultě přece jen začal uvolňovat – pořádaly se výstavky reprodukcí světového
moderního umění, přehrávky děl významných zahraničních skladatelů. Zajet se
dalo, byť s obtížemi, do Polska nebo Maďarska, kde vládla v umělecké
tvorbě mnohem uvolněnější atmosféra.
Kdy
se vám podařilo poprvé opustit socialistickou republiku a navštívit
v rámci studia umění západní země?
Moje první cesta proběhla
v roce 1964 na fingované pozvání Rakouského památkového ústavu do Vídně.
Měla pro mne zásadní význam, protože jsem se tam – díky laskavé pomoci Dr. Konrada
Oberhubera – ve vídeňské Albertině doučila to, co mi v Praze škola
dát nemohla. Ukázal mi, jak se dívat na starou kresbu, jak trénovat oči, vizuální
paměť, rozlišovat jemné rozdíly v kreslířském rukopise, poznat originál od
kopie. O rok později jsem v rámci aspirantury na Filozofické fakultě
dostala oficiální stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst,
tříměsíční pobyt v západním Německu.
Byla to velmi tvrdá
škola – v každé navštívené instituci jsem musela dokázat, že něco umím,
abych tam mohla studovat a aby mi byly zpřístupněny sbírky uložené
v depozitářích. Když se mi to podařilo, byli ke mně renomovaní němečtí
kolegové vstřícní, zajímali se o mou práci a nabídli mi možnost publikovat nová
zjištění v jejich odborných časopisech. Mohla jsem pak díky tomu
publikovat v zahraničí i v době, kdy jsem – protože moje sestra
emigrovala – nesměla dvanáct let vyjet na Západ, a tak udržovat kontakty se
zahraničními kolegy a prezentovat svou práci za hranicemi.
Když
ohodnocujete umělecká díla, musíte cítit, že máte moc ovlivnit trh. Jak velký
vliv má hodnota díla na váš honorář?
Neživím se tím, že bych
se vyjadřovala k finanční hodnotě uměleckých děl. Tomu se naopak vyhýbám.
Pokud jsem požádána o posouzení nějakého uměleckého díla, dělám to z dobré
vůle s tím, že za to sice nedostanu peníze, ale zato mohu svobodně říct,
co si o něm myslím, i když se to třeba jeho majiteli nelíbí. Protože říkám
otevřeně svůj názor, stává se, že s mým dobrozdáním dosáhne obraz, kresba
či socha na aukci mnohem vyšší cenu. Já z toho sice nemám žádný užitek,
jen tu výhodu, že se dozvídám o dílech ze soukromých sbírek, ke kterým bych se
jinak nedostala. Držím se také zásady, že pokud jsem požádána, abych
neprozradila jméno soukromého majitele, samozřejmě ji splním. Proto nebudu
nikdy bohatá, ale čisté svědomí mi za to stojí.
Je
výhodné v tomto směru podnikat?
Určitě ano. Je spousta
lidí, kteří se oceňování uměleckých děl věnují profesionálně a mají dost vysoké
taxy, určitá procenta ze stanovené ceny. Dříve se v uměleckohistorické
obci přísně rozlišovala příslušnost k akademické části, která byla
neúplatná, a k té, která byla spojená s uměleckým obchodem. Právě kvůli
míře ovlivnitelnosti významné galerie odmítaly zaměstnávat historiky umění,
kteří prošli nebo fungovali v uměleckém obchodě. Dnes už se to tak přísně
nebere.
Kdy
vás poprvé zaujaly kresby z doby Rudolfa II.?
K rudolfínské
kresbě jsem se dostala v podstatě náhodou. Chtěla jsem věnovat staré
kresbě, myslela jsem na českou barokní, protože se mi zdálo, že je to především
pro mne dostupný materiál v našich sbírkách a mohu se spolehnout, vzhledem
k povaze materiálu, na studium nedostupného materiálu z reprodukcí.
Můj pan profesor mě ale upozornil, že taková diplomová práce byla před několika
lety obhájena, a proto mi nabídl, abych zpracovala kresby rudolfínských mistrů
v československých sbírkách. Souhlasila jsem s tím a po krátkém
seznámení s dochovaným materiálem mě to zaujalo, jak se posléze ukázalo,
na celý život.
Využila
jste svých zahraničních „možností“, nebo jste si vystačila s tím,
z čeho se dalo čerpat oficiálně?
U diplomové práce ještě
ne, ale potom, když jsem v rámci vědecké aspirantury připravovala svou disertaci,
to už bylo pro mne skutečně důležité.
Jak
jste naložila s touto nečekanou situací?
Vídeňská Albertina uchovává
jedny z největších světových sbírek kreseb. Její fondy zpracované významnými
světovými specialisty mi pomohly přehodnotit kvalitu a autorská připsání děl
z českých sbírek. A také jsem tam pochopila, že skutečným odborníkem na
starou kresbu se člověk může stát pouze studiem originálů, neustálým trénováním
očí a paměti na autentických dílech.
Jaké
prvky jsou na kresbách obecně pozoruhodné a návštěvník výstavy by se měl snažit
si jich všimnout?
Odborník si na kresbě
všímá velmi subtilních detailů kreslířova rukopisu, jistoty vedení čáry,
naznačení modelace šrafováním či lavírováním a podobných autorových zvyklostí.
Pro návštěvníka výstavy je důležitý celkový dojem z díla, je-li to jen
rychlá skica zachycující zachycení nápadu, nebo pečlivě provedený návrh
kompozice. Nezná většinou specifiky kreseb toho kterého mistra, proto je jen
zřídka může posoudit z hlediska autenticity díla – k tomu má
k dispozici názor odborníka v katalogu.
Jak
pokračovala vaše práce na rudolfínských kresbách?
V roce 1969
uspořádal Ústav dějin umění ČSAV v Praze první mezinárodní konferenci věnovanou
umění na dvoře Rudolfa II. na Pražském hradě. Přijelo na ni několik už
renomovaných kolegů, ale i diplomantů ze zahraničí, kteří se rudolfínskému
umění věnovali ze zahraničí. Mezinárodní konference byla úspěšná, ukázala, že
rudolfínská Praha jako metropole Svaté říše římské byla na přelomu 16. a 17. století významným
centrem umění a vědy ve střední Evropě. V soudobé literatuře platilo, že
chtěl-li umělec poznat skutečnou Mekku umění, poznat štědré mecenášské
prostředí uměnímilovného císaře, musel navštívit Prahu. První nové práce o
umění a vědě na dvoře Rudolfa II. naznačily nutnost věnovat se této době
systematicky a ve větší šíři. Po dohodě s kolegy ze zahraničí vzniklo v Praze
centrum, které se začalo soustavně věnovat tomu období, shromažďovat
systematicky obrazovou i archivní dokumentaci a koordinovat spolupráci se
zahraničními kolegy.
Zůstala
jste pouze u kreseb, nebo se okruh témat, která vás zajímala, postupně
rozšiřoval?
Hned po absolutoriu
fakulty jsem dostala práci v Ústavu dějin umění na přípravě archivních a
restaurátorských podkladů pro připravovanou expozici Obrazárny Pražského hradu.
To byla také vynikající zkušenost, naučila jsem se pracovat s prameny,
číst staré archivní dokumenty, poznat různé restaurátorské postupy. To všechno
mi potom pomohlo při mé další práci a volbě témat, kterým jsem se věnovala:
historii císařské sbírky na Pražském hradě, jeho podobě od renesance do 17.
století, velkým výstavám, mapujícím některá významná období českých dějin.
Setkala
jste se při své práci s padělateli obrazů?
S padělky se
mnohem více setkávají kolegové zabývající se 19. stoletím, moderním a současným
uměním. Ve starém umění jsou padělky vzácné, a pokud ano, tak jsou většinou už
mediálně dobře známé – myslím tím Hana van Meegerena a jeho falsa obrazů Johanese
Vermeera. Ovšem velmi často se historik umění setkává s kopiemi, které
většinou byly namalovány proto, že originál byl pro objednavatele nedostupný,
nebo jeho kompozice byla např. vzorová, obdivovaná nebo něčím přitažlivá. Dnes
je velké množství většinou neinvazivních metod, které umožňují rozpoznat
originál od kopie, tedy i od falsa.
Sledujete
aktuální aukce?
Nemám na to dost času,
ale ty důležité, co se starého umění týče, mohu najít na internetu. Řada
aukčních síní mě oslovuje přímo a posílá mi elektronicky snímek díla
s detaily se žádostí o můj názor, nebo mi prostě dávají na vědomí
existenci nebo změnu majitele obrazu, kresby či sochy, o které ví, že patří do
sféry mé odbornosti a zájmu. Na zajímavá díla na aukcích mě také často
upozorňují sběratelé a ptají se mě na názor, pokud se o eventuální nákup
zajímají.
Jak
dlouho trvá, než se uskuteční výstava, kterou připravujete? Jakými procesy
prochází?
Měly by to být alespoň dva,
tři roky. Ideální je, když projektu výstavy předchází několikaletý specializovaný
odborný výzkum. Tak byly připravovány výstavy věnované rudolfínskému umění,
nebo z příkladů z poslední doby výstava věnovaná malíři Karlu
Škrétovi a jeho době. Za výstavním projektem stojí většinou nápad nebo nabídka
nějaké instituce. Potom se konstituuje pracovní skupina, která připraví
podrobnou synopsi, udělá předběžný výběr exponátů a začne jednat s našimi
a zahraničními institucemi o zápůjčkách, event. s tím souvisejícími
státními zárukami, o pojištění, o transportu exponátů. Důležitý je výběr
architekta, grafika, firmy, která postaví fundus výstavy (konstrukci, kterou
navrhuje architekt). Tento proces nelze urychlit. Oficiální příslib zápůjček
nejen ze zahraničí trvá někdy mnoho měsíců, schválení státních záruk u nás
vyžaduje nejméně 9 měsíců.
Ideální je, když na
realizaci výstavy mají zájem, nebo ji podporují půjčující zahraniční instituce.
Protože první rudolfínská výstava v Essenu a ve Vídni v roce 1988 se z politických
důvodů nemohla uskutečnit v Praze, slíbily všechny významné zahraniční
instituce, především Vídeň, že bude-li v budoucnosti výstava na Pražském
hradě, dají pro ni k dispozici všechna nejvýznamnější díla, což se
v roce 1997 skutečně stalo. Podobně rozsáhlá výstava se už sotva bude
opakovat a o jejím úspěchu svědčí na české poměry obrovský počet návštěvníků –
na Pražském hradě 220 000 a ve Valdštejnské jízdárně osmdesát tisíc během třech
měsíců trvání.
Jaký
je obvyklý počet kurátorů, kteří mají výstavu na starost?
Rudolfínská výstava
byla např. na čtyřech místech na Pražském hradě a ve Valdštejnské jízdárně,
proto měl každý objekt vlastního kurátora. Závisí na množství exponátů a jejich
typu, kolik je jich třeba, někdy stačí jeden, jindy jich musí být víc.
Co
všechno se zohledňuje v rámci nákladů na výstavu?
Kromě toho, co už bylo
výše zmíněno, jsou to také náklady na vědecký katalog a průvodce výstavou pro
běžného návštěvníka, na které by se nemělo zapomínat. Zatímco v zahraničí
jsou obvykle obě díla připravena k otevření výstavy, u nás je často
katalog k dispozici teprve v jejím průběhu, někdy až po jejím
uzavření, nebo dokonce nevyjde vůbec.
Jaká
specifika měla výstava ve Valdštejnské jízdárně a co bylo její podstatou?
Byla věnována významné
osobnosti českých dějin, které byla a stále je věnována obrovská pozornost
historiků a spisovatelů krásné literatury. Obecně se ale soudilo, že
v průběhu třicetileté války nebylo u nás pro umění místo. Výstava měla
ukázat, že Valdštejn sám byl štědrým podporovatelem umění. Jeho zásluhou přišli
do českých zemí významní italští architekti a malíři. Zaměstnal také mnohé z dvorských
umělců, kteří zůstali v Praze po smrti Rudolfa II. a vychovali další
generaci schopných tvůrců. Společně přispěli k tomu, že v období
třicetileté války nedošlo v Čechách a na Moravě k útlumu umělecké
tvorby, ale k zajímavému vývoji, který logicky vyvrcholil v nástupu
nového stylu, raného baroka. Proto se výstava nevěnovala Valdštejnovi jako
válečníkovi, ale jako velkorysému stavebníkovi a mecenáši umění.
Jste
sběratelkou umění?
Nejsem. Ve světě není
obvyklé, aby historici umění, kteří patří k akademické straně oboru, sami
sbírali. Považuje se to za konflikt zájmů. Nevím, jestli to platí dodnes, ale
dříve pracovníci galerií a muzeí podepisovali slib, že sami nebudou využívat
svých znalostí a přístupu k nabídkám, aby nakupovali pro sebe.
Nemrzelo
vás, že jste si nemohla nic pořídit?
Ne. Stačí mi ke štěstí
to, co jsem podědila po rodičích. Nedokázala bych využít svých znalostí, abych
se obohatila na úkor někoho druhého. A nejsem tak bohatá, abych si mohla
koupit to, co by se mi líbilo. Mám radost z toho, když nějakému sběrateli
poradím, aby si koupil nějaký zajímavý objekt a těšil se z něho.
Co
považujete za úskalí své profese, na co byste si postěžovala?
Asi mám zvláštní
štěstí, protože si nemohu na nic stěžovat. Vždy jsem pracovala na projektech,
které mě bavily a které se mi podařilo dotáhnout do úspěšného konce.
Jak
hodnotíte zájem společnosti o umění?
Myslím, že za
posledních dvacet let se situace změnila k lepšímu v tom, že vzrostl
počet sběratelů starého umění, kteří dokonce nakupují v zahraničí a
přivážejí často zpět bohemika, která v minulosti zmizela v cizině.
Suplují tak státní instituce, které mají na nákupy stále méně peněz. Tito lidé
jsou většinou zanícení milovníci umění. Mezi těmi, kteří sbírají moderní a
současné umění, je bohužel mnoho těch, kteří nákup považují za dobrou
investici, a to není šťastný přístup ke sběratelství v pravém slova
smyslu.
Znáte
statistiky návštěvnosti výstav?
Statistiky návštěvnosti
neznám a ani je nesleduji. Obecně lze říct, že když pokulhává propagace
výstavy, protože to není levná záležitost, je návštěvnost malá. Ale někdy ke
zvýšení návštěvnosti pomůže i to, že si lidé mezi sebou řeknou, že viděli zajímavou
výstavu a navnadí tím další, aby ji shlédli. Proto je důležité, aby výstavní
projekt byl zajímavý a nabídl návštěvníkovi nejen umělecký zážitek, ale také
jistou míru poučení a odkrytí neznámých vazeb.
Jakou
výstavu plánujete v dohledné době?
Právě skončila výstava
věnovaná Rožmberkům u příležitosti čtyřstého výročí vymření tohoto
nejpřednějšího českého šlechtického rodu, na které jsem se podílela. Nebyl to
můj projekt, byla jsem k němu přizvána, ale hodně jsem si při té práci
rozšířila své znalosti o době, která jinak patří k mému profesnímu
zaměření. Příští rok bude shodou okolností podobné výročí: čtyři sta let od
smrti Rudolfa II. Finanční krize se bohužel projevila i u tak zajímavého
tématu. Žádná veřejná instituce nepřipravuje nějaký větší projekt, tak snad se
podaří jistá soukromá zahraniční iniciativa. Tam bych, pokud se to skutečně
bude realizovat, měla být kurátorkou výstavy. Ale pokud nemám žádnou konkrétní
informaci, raději bych o tom nemluvila.
Dokážete
přijít do galerie a relaxovat mezi uměleckými díly, nebo vás to svádí ke
zkoumání a hodnocení v důsledku pracovní deformace?
Pokud jsou to díla,
která patří do sféry mých odborných zájmů, potom se chovám jako profesionál.
Ale dovedu se těšit z děl, o kterých toho mnoho nevím – mám ráda moderní i
současné umění – a ta si „gustýruju“ jako běžný návštěvník a milovník umění.
Ostatně raduji se i z prohlížení rudolfínských děl, protože dovedu od sebe
oddělit práci a radost z umění.
Máte
oblíbenou galerii?
Těch je hodně, hlavně
v zahraničí. Do některých se chodím opakovaně podívat na své oblíbence –
na obrazy Boschovy, Bruegelovy, na italské renesanční malíře, ale i na díla
řezáčů drahých kamenů, výrobců složitých mechanických přístrojů, abych zmínila
jen některé, ale jejich mnohem, mnohem víc.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer –
Estée Lauder www.esteelauder.cz
Foceno v Radisson Blu
Alcron Hotel Praque www.alcron.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz