Archiv pro měsíc: Září 2011

Jitka Molavcová je osobnost. Jsou lidé, kteří ač toho
v životě už hodně dokázali, zůstávají stále skromní. Jsou studnicí
životních zkušeností a příběhů, nicméně už vědí, o čem je život. A možná proto
na něj pohlížejí střízlivě a lidsky. Tak jako Jitka. Rozhovor s takovým
člověkem vás obohatí. Zjistíte, že slušnost a úcta k lidem, práci a sobě
samé nemusí být jen v pohádkách a románech. Že i takoví lidé jsou mezi
námi. Ale je jich jak šafránu.

Působíte 41 let v
jednom divadle, po boku jednoho muže, to je úctyhodný výkon. Nenapadlo vás to
zkusit i někde jinde?

Vzhledem k provozu našeho divadla setrvávám „doma“
a vychutnávám si spolupráci s Jiřím Suchým. Ale samozřejmě nabídky občas
přicházejí a jsou mezi nimi herecké příležitosti, které se jen tak
neodmítají. Například role Ariadny ve slavném barokním melodramatu Jiřího
Antonína přišla od Jaroslava Krčka. Moje umělecká cesta je velmi barevná,
různorodá a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji. „Takový
je světa běh, takový je světa běh,“ říká jedna z mých divadelních postav. Rádi
škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je daleko barevnější.

Takže vaše
zařazení do škatulky „komediální role“ není úplně přesné?
Je to tak. Kromě komediálních rolí
hraji například Smrt v dramatické středověké disputaci z r. 1401. Hra je
vzácným a působivým příkladem toho, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani
staletími nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na
vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému. Tato inscenace
s názvem „Oráč a smrt“ v režii R. D. Pařízka a s hudbou J. Pavlici byla v
době svého vzniku r. 1996 nominována na inscenaci roku. V poslední době mám
radost ze spolupráce s Janáčkovým kvartetem a Alfredem Strejčkem na hudebně
literárním projektu „Důvěrné listy Leoše Janáčka“. Ale nezapomínám taky na
dětské diváky, těm jsem věrná už čtyřicet let. Hraji a píšu pro ně pohádky.
Před časem mě děti pasovaly na Pražském hradě na rytířku krásného slova.
Složila jsem slib, že budu chránit dětskou knihu.

V roce 1970 jste s písničkou Hany
Hegerové „Lásko má“ vyhrála pěveckou soutěž Talent. To vám prý změnilo život. Dokážete
porovnat dnešní pěvecké soutěže typu SuperStar právě třeba s Talentem
z tehdejší doby?
Všechno je dneska rychlé. Všichni se za něčím ženeme, pachtíme, stále někam
spěcháme a ta rychlost vede často k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco
jedinečného, k tomu je zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a
taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná,
protože jsou nenápadné, neblýskají se tak, nejsou prvoplánové. Všechno
opravdové se rodí pomalu. Začínající zpěváci a herci to mají těžší, než jsme to
měli my a každý se s tím tempem vyrovnává po svém. Záleží na vkusu, štěstí a
taky na vnitřní síle odolávat různým nástrahám. Nehledět tolik na úspěch, prospěch
či zisk.

Můj
kamarád si stěžuje, že dnešní doba přeje právě těm, co sázejí na povrchnost a
honbu za rychlou slávou a zisky…
Zisk nás uvězní a sláva je plevel, kterému se daří na každém hnoji. Je velmi
lákavé a taky snadnější, stát se lesklým plíškem, akorát, že o něco dřív
zreznete. Myslím si, že přístup mladých herců a zpěváků je podobný, jako
byl ten náš, ale doba je zkrátka jiná. A teď „babo, raď!“

Ovšem vítězství v této soutěži vám
otevřelo cestu k divadlu. Bylo to to, co jste chtěla v životě dělat?

Jako dítě jsem si často hrála na kominíka, který nosí štěstí. Milovala jsem
grotesky Laurela a Hardyho, Charlieho Chaplina. Už tehdy jsem vnímala humor
jako jeden z největších pokladů na světě. Ale přitom mě taky přitahovaly
dramatické příběhy, plné vášně a temných barev.
Když se mě zeptali „holčičko, čímpak bys chtěla být“? Odpověděla jsem „herečkou,
jinak je mi to jedno“. Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery. Tosca,
Aida, Rusalka – dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými
osudy hrdinek.

Vzpomenete si na první setkání s Jiřím Suchým?
Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák. Bylo to v prosinci roku 1969,
hráli tenkrát hru „Jonáš a doktor Matrace“. Vidím to jako dneska, seděla jsem
na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra a oni si mě nějak
všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla. Ale byla jsem tím
prostředím a jimi opravdu okouzlená. Za čtrnáct dní na to Jiří Šlitr zemřel.
Takže jsme se vlastně zahlédli jen jednou v životě.

A po
soutěži Talent 70 jste se do Semaforu vypravila podruhé…
Bylo to 18. května 1970 v 17 hodin
odpoledne. Přišla jsem tam na konkurz jako velmi slušné děvče s kytarou a v
minisukni. V hledišti seděli Jiří Suchý a Ferdinand Havlík a já zase spustila:
„Už deset let nám láska slouží…“ a z toho hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího
by tam nebylo?“ Tak jsem přidala „Život je jen náhoda“ a oni se chvíli radili a
pak mi nabídli externí spolupráci na rok. Jiří Suchý připravil po odchodu
Jiřího Šlitra nový pořad „Ten pes je váš?“ a nabídl mi, že bych v něm mohla mít
takový minirecitál s kytarou. A tak se i stalo.

A v té
době jsem dostala řadu nabídek, natočila písničky, které se houpaly na
různých hitparádách…
Písnička „Hej Tóny“ se dokonce dostala na
první místo, předběhla renomované hvězdy popmusic a moji divadelní kolegové si
mě s velkou chutí dobírali. Atmosféra v Semaforu se mi líbila, byla jazzově
vlídná. A jazz mám ráda. Moje první role už se rýsovala. Jiří Suchý a Ferdinand
Havlík napsali hru „Čarodějky“. A do ní vložili baladu „Svatební košile“ podle
Erbena a nabídli mi roli Panny. Jiří Helekal hrál umrlce, choreografii měl
tehdy Luboš Ogoun. Tahle pochmurná balada byla ovšem semaforsky pojednaná,
takže v ní byl samozřejmě i humor. Představení mělo úspěch. Odehrálo se sto
repríz. Když Jiří Suchý viděl, jaký ohlas „Svatební košile“ má, tak s
Ferdinandem Havlíkem dopsali i další balady, a tak vzniklo slavné představení „Kytice“.
A to pak mělo dalších 650 repríz. Kromě role Panny jsem si zahrála ještě Marii
v baladě „Štědrý den“ a konečně svou první komickou roli – Dorničku ve „Zlatém
kolovratu“. Režíroval ji Jiří Císler.

Po
smrti Jiřího Šlitra se Jiří Suchý rozhodl vymyslet nového partnera, oddanou
hospodyni Žofii Melicharovou, a tu svěřil vám. Jak se vám tato role hrála?
Abych pravdu řekla, šlo mi to samo. Asi
proto, že mi semaforská poetika byla od první chvíle jasná a blízká. Humor,
hudba a poezie mě vlastně vedly. Jiří napsal hru „Jonáš, dejme tomu v úterý“
a vymyslel si nového partnera – Melicharovou – která toho stárnoucího kabaretiéra
Jonáše navíc tajně miluje a vzhlíží k němu, je to věrná bytost, se srdcem
na dlani, která by nikdy nezradila člověka, kterého má ráda. No prostě
nehynoucí láska. A ještě ke všemu hraje na saxofon, který se k ní hodí, jak k
praseti kost a taky vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan Jonáš tak
rád. A tak se narodil ženský klaun.

Já vás mám z dětství spojenou s
televizním Studiem Kamarád, které jsem tehdy ráda sledovala. Jak vznikla tato
spolupráce?
K tomu mě přizvala Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v Československé
televizi. Spolu s ní a Pepíkem Dvořákem jsme ze začátku ty kabarety otevírali.
Scénáře psal Ondra Suchý. Jeho něžná poetika pro děti byla opravdu pěkná. My
jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér nás nechával.
Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo
to, jako když si hrají děti na písku, měli jsme z toho obrovskou radost!
Navzájem jsme se vytáčeli a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné – a
lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program s písničkami, kde jsme
humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc poučně, takže to
děti braly a brali to i jejich rodiče. Mnozí na to vzpomínají dodnes. Tehdejší
děti už mají své děti a ty kabarety občas v televizi opakují, takže je sleduje
už nová generace diváků. Myslím si, že „Malé televizní kabarety“ moc
nezestárly. I když trochu jo.

Foto: Michal Skramuský

Ale televizní pořady pro děti děláte
stále. V současnosti se objevujete v pořadu „Kouzelná školka“. Můžete
porovnat pořady pro děti dnes a před lety?
Na dětské diváky jsem nikdy nezapomínala. Jsem jim věrná už čtyřicet
let. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého dětství. A navíc se od dětí i učím.
Té bezprostřednosti, volnosti, upřímnosti. Odehrála jsem stovky představení po
celé republice, natočila televizní i rozhlasové pohádky, večerníčky, nazpívala
písničky. Píšu pro ně pohádky. Právě mám rozepsaných dvanáct pohádek do
časopisu „Kouzelná školka“. Na každý měsíc jednu.

A o čem
jsou vaše pohádky?
O hudebních nástrojích.V pohádkové knize „Kdyby
čert na koze jezdil“, ilustrované vynikajícím Karlem Frantou, se jedna moje
pohádka objevila ve vzácné společnosti Jana Wericha, Boženy Němcové, Václava Čtvrtka,
nebo třeba Františka Nepila. Často si tady uvědomím, jak je důležité děti vést
a podporovat v nich lásku k českému jazyku a k tradicím lidové poezie.

Nejsou
dnešní děti více pasivní, než byla třeba vaše generace?
Dnešní dítě jaksi zpasivnělo a spíš čeká,
aby ho člověk bavil. My jsme asi byli aktivnější. Doba padá nejen na nás
dospělé, ale i na děti, které si to ještě ani tak neuvědomují. My už si to
uvědomujeme. Ta technika dokáže člověka úplně pohltit a zahltit. Je to vlastně
báječná hra a já se vůbec dětem nedivím, že počítačům propadnou. Teď ale najít
tu míru, tu rovnováhu. Jak známo, celý svět nefunguje, protože není v
rovnováze.

Kdybyste měla čarovný proutek,
kterým mávnete a splní se to co si přejete, co byste si v této souvislosti
přála?

Já bych ten čarovný proutek použila, jako
kdysi Jiří Menzel na Filmovém festivalu v Karlových Varech.Ten proutek by nás
všechny měl hezky velikonočně vyšlehat, abychom si znovu uvědomili základní
hodnoty lidského života.

Jste držitelkou ceny Thálie. Za co jste
ji získala?
Ladislav Županič mi v roce 1994 nabídl hostování v Hudebním divadle Karlín.
Tehdy tam úspěšně řediteloval a měl tu odvahu obsadit mě do amerického muzikálu
„Hello, Dolly!“ Režíroval Petr Novotný a já jsem se v hlavní roli dohazovačky
Dolly Leviové cítila jako ryba ve vodě. Měla jsem pocit, že ji ani nehraju, ale
že jsem Dolly Leviová, rozená Gelegherová.
Jeviště pulsovalo s nabitým hledištěm a vzniklo představení, které ocenili
nejen diváci, ale i odborná kritika. Moc ráda vzpomínám na sedm šťastných
divadelních let.

Mohla bych vás nazvat
multiinstrumentalistkou, hrajete na několik hudebních nástrojů, to chce hodně
talentu?
No, talent asi taky. Ale hlavně vás to musí bavit. Od sedmi let jsem se
učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Na tu jsem se učila
sama, dokonce jsem hrála v noci pod peřinou, abych nerušila. A pak jsem
přibrala (nejen na váze) další hudební nástroje – flétnu, foukací
harmoniku, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na
hřeben, nebo na trávu. Na saxofon hraju od osmdesátých let minulého
století a dodnes mě to baví.

V pražské
Viole jste se naučila hrát i na gotické nástroje, že?
První polovina devadesátých let mi přinesla
něco, po čem jsem podvědomě už dlouho stonala. Možnost vyzkoušet si jiný žánr.
Přišla nabídka od mých přátel Pavla Jurkoviče a Alfreda Strejčka na účinkování v
pražské Viole v pořadu středověkých textů a písní zbožných, milostných i
darebných. A tady jsem se naučila hrát na gotické nástroje (psaltérium – smyčcový
žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty…) a pod vedením Evy Kroschlové
interpretovat filosofické i žertovné texty a zpívat ve starých evropských
jazycích dobové písně.

Připadá
mi, že hudba je vaší potravou, lékem na všechno…
Hudba mi opravdu pomáhá zvládat různé
životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá.
Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná. Na
lyrouška se dá hrát i v noci!!! Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí,
zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástroje uvádějí buď do
nálady, do života, nebo do pohybu, ale lyra dává útěchu a klid.

Co vás
dokáže zaujmout a pobavit? Sledujete nějaké seriály, chodíte do kina, do divadla
na výstavy?
Nedávno jsem doslova bez dechu sledovala přenosy z mistrovství světa v lehké
atletice v korejském Tegu s vynikajícím výkonem a příkladnou bojovností Barbory
Špotákové. A vidět běhat Usaina Bolta je přímo umělecký zážitek. Divadlo Anfas hostující
v Divadle pod Palmovkou mě zaujalo osobitým a silně emotivním ztvárněním „Evžena
Oněgina“ v režii Pavla Kheka.

Máte
nějakého koníčka, něco co vás baví, něco při čem vypnete a odpočinete si?
V minulém století jsem upletla velký
svetr, ve kterém jsem potom spala. Mým koníčkem je výměna žárovek. To mi jde a
přináší radost. Budiž světlo! Ráda spím a nebo se učím. Opakuji si německé
perfektum a préteritum. To je způsob relaxace. Jednou jsem se učila roli v
němčině a opakovala jsem si text, nejen v přírodě, ale i v dopravních
prostředcích. Překvapila jsem tak mnohé cestující, kteří se divili, co si to
brblám. Ja…ja… so ist das Leben.
Nebo si jdu zaplavat. A chodit s batůžkem po polní cestě, mít pohodlné boty,
kolem kvetou kytky, tráva, obilí, stromy, tak to mě naplňuje takovým
zvláštním klidem. Vlastně mi ke štěstí stačí docela málo, všechno to nejjednodušší
a prosté, co člověk svým zásahem nekomplikuje. Divadlo je součástí mého
života. Ovšem za předpokladu zdraví. Těch pravých hodnot v životě je tak
málo.Vlastně pouze život sám a osobní vztahy. Bez ostatního můžeme být. Když to
či ono mám, tak je to fajn, když nemám, tak to nepotřebuji. Tohle když si
člověk řekne, život se značně zjednoduší.

Mate nějaké životní vzory? Hudební, herecké, nebo někoho, kdo vás oslovil?
Mám ráda klauny a komiky. Především humor Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Od
dětství jsem totiž poslouchala jejich dialogy, milovala písničky Jaroslava
Ježka a znala je nazpaměť.
Také Miroslava Horníčka obdivuji. Ctila jsem ho nejen jako herce a autora, ale
i jako výtvarníka.

Ano,
slyšela jsem, že dělal koláže…
Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem
jsem začala „vyrábět“ koláže i já. Asi se k tomu někdy vrátím. Zatím na to ale
není čas, i když, to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k
tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by mohly někoho
postrašit. Uvědomuji si, že na své umělecké cestě jsem se setkala s osobnostmi,
kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě
nejvíc ovlivnili maminka s tátou.

Říká
se, že rodina je základ. Jak vy nahlížíte na tradiční model rodinného soužití?
Přece jen je v dnešní době tolik rozvedených lidí, nebo třeba lidí
žijících singl. A i tady vznikají děti…

Ctím rodinu. Ale formy soužití mohou být
různé. Mám pocit, že na formě možná ani tak tolik nezáleží. Podstatný je
naplněný a láskyplný vztah.

Dá se ve vaší branži udržet přátelství,
máte své skutečné přátele, kteří jsou, jak se říká „prověřeni časem“?
Přátelství neovlivňuje profese. Mám přátele a vážím si jich.

Nebudu jistě první, kdo vám složí
kompliment, jak dobře na svůj věk vypadáte. Myslíte si, že to jsou geny, nebo
tomu může člověk trochu pomoci? Co všechno ne/děláte pro svoji kondici a
zdraví?
Nejezdím výtahem, sprchuji se studenou vodou a na noc si občas dám oříškovou
čokoládu.
Moje maminka krásně zpívala, takže jsme si spolu doma v kuchyni často
prozpěvovaly a hodně jsme se nasmály. Její smysl pro humor byl jedinečný.

Při
focení jste si to užívala. V čem tkvi vaše pozitivní nálada?
Když se setkám s milými lidmi, jakými byl
tým kolem skvělého fotografa Michala Skramuského, tak se ta pozitivní energie
vzájemně prolne a stane se zázrak.

Je něco, co byste si ještě chtěla
splnit?

Nic nového ke splnění nehledám. Spíše se snažím o
prohloubení toho, co je.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Michal Skramuský www.michalskramusky.cz 

Make up a vlasy: Kamila Šimánková

Styling: Lea Winterová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Možná jsem ještě
nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych si její rysy
přenesla přes práh svého osobního života.“ Ivana Chýlková

Ivana Chýlková je
česká filmová a divadelní herečka. Po absolvování Státní konzervatoře
v Ostravě byla přijata na katedru herectví Divadelní fakulty AMU
v Praze, jejíž studium dokončila v roce 1985. Po tříletém působení
(1988 – 1991) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem hrála dva roky
v Divadle Na zábradlí. Od roku 1993 je členkou pražského Činoherního klubu. Fotografie pro rozhovor zhotovil skvělý Robert Vano ve Francouzské restauraci v Praze.

Může být divadelní soubor něco jako druhá rodina
herce?

Určitě ano, ale nemyslím si, že je to úplně správné,
dokonce to může být někdy na škodu.

Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce mezi
hercem a režisérem?

Já nemůžu říct, jak by to mělo vypadat. Můžu říct jen to,
co jsem sama zažila a co považuji za dobré nebo s čím mám dobrou
zkušenost. Pro mě je ideální stav, když si mohu vybrat, s kým budu
pracovat. Vždycky je na vás, jestli si řeknete ano, do toho jdu, nebo ne. Ať už
je to režisér nebo herci, vlastně je toho víc, co rozhoduje, jestli budu
s těmito lidmi trávit svůj čas a kus svého života. A to, jaký titul se
vlastně dělá, mě zajímá skoro až na posledním místě. Já si prostě nedokážu
představit, že bych měla hrát třeba Královnu Alžbětu a nevěděla bych pořádně,
s kým hraji, kdo režíruje a důležité by pro mě bylo pouze to, že mám
hlavní roli. To ne.  Přece nepůjdu dobrovolně do něčeho, čemu nerozumím
nebo z čeho cítím, že mi tam nebude dobře.

Takže je dobré čas od času změnit pracovní prostředí a
poznat nové lidi?

Určitě. A platí to nejen v divadle, ale naprosto všude.

Nepřijde Vám, že se začalo divadlo v dnešní
hektické době trochu ztrácet? Nemění se spíš už v jakousi továrnu na
kulturu?

No, jak které? Pořád existují divadla, která mají co
nabídnout. Samozřejmě jsou divadla, která se snaží hrnout titul za titulem a
vše šijí horkou jehlou. Ale já osobně bych nemohla takto žít a pracovat. Navíc
se v tom ztrácí úcta k divadelním řemeslům a vlastně i
k divákovi. Divadlo musí těšit, má to být zábava. Tím nemyslím komedie, že
se budeme všichni divoce smát, ale divadlo nás má povznést. Měla by to být
jakási rekreace naší duše.

Neustálá změna rolí a charakterů se musí na herci
v jeho osobním životě nějak projevit. Říká se, že čím lepší schopnost
vcítění se do role, tím víc se člověk přibližuje stavu jakési schizofrenie. Jak
může psychiku herce ovlivnit role v seriálu, který se natáčí třeba i několik
let? Máte nějakou podobnou zkušenost nebo to Vám osobně nedělalo nikdy žádný
problém?

Mně osobně se tohle nikdy nestalo. Nemám divadlo jako
psychoterapii, já to dělám opravdu proto, že mě to těší. Mám to pořád stejně
položené, jako když jsem si v dětství hrála na princeznu nebo na učitelku.
Možná jsem ještě nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych
si její rysy přenesla přes práh svého osobního života. Představa, že hraju
roli, kde musím koktat, a pak se po natáčení toho doma nemohu zbavit, je pro mě
docela komická. Nebo ještě lépe, že třeba hraju roli psychopatického vraha a
pak…(smích).

Ptám se záměrně kvůli seriálu On je Žena.

Jejda. Tak tohle byla zrovna figura, která mě trochu
minula. Přestože jsem v rámci možností ze sebe vydala maximum, co ta role
nabízela.

Mně osobně se to docela líbilo, vlastně to chvílemi
byla vynikající zábava.

(Smích) … Tenkrát jsem si říkala, že jsem pobavila
spousty dětských diváků, asi jste byl jedním z nich. Ne, musím říct, že to
byl vlastně jeden z ukazatelů toho, jakým směrem se budou ubírat české
seriály, a byla jen škoda, že nápad s převlekem ženy za muže kvůli získání
zaměstnání nebyl více rozveden. Vlastně existovala jen jakási synopse, podle
které se pak dělaly další díly, ale bohužel to nemělo dlouhého trvání, protože
se vlastně scénáře psaly na poslední chvíli. Škoda, mohlo to být opravdu moc
dobré. Mělo to chvilkami znaky situační komedie a klidně se to mohlo tímto
směrem ubírat, ale bohužel, jak jsem již řekla, chyběl scénář a pořádná příprava.

Všechno totiž musíte mít přichystané od A do Z a pak
to můžete jít vyrábět, protože víte, co děláte. V tomto případě byl jen
jeden díl a pak se  psalo za běhu. Seriál
se začal vysílat a ještě nebyly dopsané poslední díly. Ale v žádném
případě si nemyslím, že to byla chyba scénáristy, který byl na všechno sám.
Určitě tam vznikl velký tlak skrze brzké zařazení do vysílání, potom je opravdu
těžké v takovém prostředí pracovat. Bohužel dost často o těchto
věcech rozhodovali a pořád rozhodují diletanti, kteří nevědí nic
o herectví, režírování a celkové práci, která kolem toho je. Pouze
zastávají funkce, které jim dávají jakási práva do procesu zasahovat. Myslí si,
že se podívají na televizi a hned všemu rozumí. Je to škoda.

Seriál Přítelkyně z domu smutku bylo dílo
z jiného soudku.

No jo. To ale vznikalo se vší péčí a pozorností a
všichni, co se na něm podíleli, pracovali s láskou. Podle mě to byl takový
poslední výkřik. Víte, dnes už nejsou žádní dobří autoři, a jestli nějací jsou,
tak zase není nikdo, kdo by to poznal. A tak jsme se trochu dostali do začarovaného
kruhu. Do televize pronikli, jak já říkám, zelináři, kteří již teď za sebou
mají i nějakou historii, a tudíž mají i pozice, kde rozhodují o něčem,
čemu prakticky vůbec nerozumí. Bohužel je to pořád přešlapování na místě. Ale
já si říkám, když jsme teď tak dole, je šance se konečně od toho dna odrazit.

Tak to jsem rád, že to není jen můj pocit.

To je pocit více lidí. Víte, dnes může lidem stačit, co
vidí v televizi, a věřím, že dokážou být i spokojení s tím, co mně
osobně přijde jako absurdní nebo přinejmenším odbyté. Ale také věřím, že si
zaslouží ten bonus, kdy jim bude nabízená zábava  na vysoké úrovni od lidí, kteří své práci
opravdu rozumí, mají co říct, mají se navzájem rádi a respektují se. V tu
chvíli začne konečně většina lidí vidět rozdíl. Máme hodně celebrit, ale
opravdových elit je málo. A s tím se musí něco dělat.

Jaký máte teď vztah se svým mužem?

Tak zatím se nerozvádíme. (smích)… U nás funguje
obrovská tolerance.

Jste žárlivá?

Já myslím, že nejsem žárlivá. Hlavně proto, že nemůže
nikoho lepšího potkat. Tady jde pokora stranou. (smích)

A Jan je žárlivý?

Myslím, že může být úplně klidný. On má velkou výhodu.
Já, když si něco oblíbím, tak to nerada měním, v tom jsem docela
konzervativní. A on je rozhodně můj nejoblíbenější. Navíc je to výjimečný
člověk a opravdu mě dost baví. Nemusím ani chodit na žádné mejdany a párty,
protože mám doma o zábavu skvěle postaráno.

Děkuji a bylo mi potěšením se s Vámi osobně
seznámit.

Hodně štěstí.

Autor článku: Max Bastien

Oblečení: Axello www.axello.eu

Boty: Tamaris

Šperky: Bisaku www.bisaku.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Lokace: Francouzská restaurace, Obecní dům Praha

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Monika Trlidová

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem Profashion