JUDr. Jaroslav Brož – advokát

 

 

 

„Je-li člověk vybaven
ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje
spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by
žádné mít neměl.“ JUDr. Jaroslav Brož

 

 

 

Práce
advokáta je bezesporu pestrá na lidské příběhy. Pan doktor Brož je ale ohledně
vyprávění historek spíše skoupý. Je to právní etika či morální kodex? Ano,
právě advokát zná nejlépe jak vaše, tak své možnosti a více než kdokoliv jiný
velmi zvažuje, co řekne. Sice jsme nezískali peprné historky, zato jsme mohli
v našem rozhovoru nahlédnout pod pokličku a zjistit mnohé o profesi
advokáta i o naší justici.

 

Čím
vás nejvíce přitahovala práva v době, kdy jste je šel studovat?

V roce 1968 jsem
maturoval a zásadní vliv na mé rozhodnutí měly události „Pražského jara 1968“,
do kterých se promítala potřeba a naděje celého národa na zlidštění společenských
poměrů. Právo se přímo nabízelo.

 

Určitě
jste tehdy měl o své práci určité představy. V čem jste během praxe přišel
o iluze?

Změna společenských
poměrů po „bratrské pomoci spřátelených armád“ po 21. 8. 1968 mne neodradila.
Impuls „jara“ byl příliš velký a nastolenou normalizaci jsem vnitřně nepřijal a
její důsledky jsem si uvědomoval postupně. Na nově zřízenou právnickou fakultu
jsem nastoupil v r. 1969 a na akademické půdě tehdy přednášela taková
právnická esa jako prof. Vladimír Kubeš, autor prvorepublikové ústavy, prof.
Hynek Bulín, prof. Jiří Cvetler, pedagogové slavné prvorepublikové právnické
fakulty, jež měla evropský zvuk a proslavila se tzv. ryzí naukou právní. Prvním
děkanem byl mladý prof. Vladimír Klokočka, který přednášel ústavní právo a
který se zásadním způsobem podílel na tvorbě ústavy po r. 1989 a posléze působil jako
ústavní soudce. Vstup do světa práva pod vedením takových osobností mne přivedl
k životnímu přesvědčení, že právo je krásná vědní disciplína s obrovským
potenciálem profesního naplnění, ve kterém sehrávají ústřední roli interakce
člověka a společnosti. V další profesní kariéře jsem měl velké štěstí,
neboť jsem počátkem sedmdesátých let potkal člověka, který nejenom mně, ale i
manželce zásadním způsobem ovlivnil život a naše nazírání na právo, neboť
nešlo o nikoho jiného než o prof. Vladimíra Čermáka, po r. 1989 rovněž
ústavního soudce, zakladatele politologie na Masarykově univerzitě v Brně,
autora pětisvazkového díla „Otázka demokracie“.

Je-li člověk vybaven
ideály a chápe, že právo je usilování a přibližování se k naplnění ideje
spravedlnosti jako neukončeného procesu, pak by o iluze neměl přijít, neboť by
žádné mít neměl.

 

Pokud
vím, nevybral jste si žádnou konkrétní specializaci, ať již trestní právo, nebo
občanské právo. Není to pro vás složitější, věnovat se všem právním oblastem?

Právo je svým způsobem
interdisciplinární obor. Specializace právníkovi může sice práci usnadnit, ale
také způsobit, že má „klapky na očích“. Francouzský politolog Marcuse používá
termín „l´homme unidimensionnel – jednorozměrný člověk“. Jsem přesvědčen, že složitější
případy lze řešit pouze v širším záběru, ve kterém je určující hodnotové
nazírání na právo s jeho aplikací a interpretací v ústavní dimenzi.

 

Je
těžké se jako právník u nás uplatnit?

Právo je z titulu své
povahy natolik široký vědní obor, že nabízí velké uplatnění. Co není ve
společnosti regulováno? Spíše jde o to, aby si každý našel tu svou parketu a
nevykonával kupříkladu funkci soudce, když se na to nehodí, resp. ho to
nenaplňuje. Pak takový výkon povolání nepřináší ani osobní prospěch a radost,
ani prospěch společenský.

 

Doporučujete
v případě této profese zahraniční zkušenosti?

„Jít do světa na
zkušenou“ platilo a stále bude platit. Vzhledem k tomu, že je Česká
republika státem Evropské unie, pak jakákoliv stáž v zahraničí je
významným přínosem nejen pro jazykovou vybavenost, ale i pro vybavenost
profesní.

 

Jaký
je rozdíl mezi právníkem a advokátem?

Advokát je právníkem,
který podle zákona o advokacii složil advokátní zkoušky, kterým předchází
zákonem stanovená praxe a je oprávněn vykonávat advokacii, jejímž předmětem je
poskytovat právní služby, kterými se rozumí zastupování v řízení před
soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech a další formy právní
pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Základním atributem advokáta
je jeho nezávislost při poskytování právních služeb. Je vázán toliko právními
předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Jde – jak se říká – o svobodné
povolání.

 

Můžete
mi potvrdit, zda je e-mail jako dokument možné použít u soudu jako důkaz? Na
toto jsem měla sporné odpovědi právě od právníků.

Rovněž e-mailová zpráva
může být soudem přijata jako právně relevantní důkaz. Obecně řečeno, v duchu
zákona (občanského soudního řádu) za důkaz mohou sloužit všechny prostředky,
z nichž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek,
zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské, exekutorské
a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.

 

 

V jakých
oblastech se právníci nejčastěji dostávají mezi sebou do sporu, případně si
oponují?

Nejčastěji ve sporném
řízení, jsou-li strany sporu zastoupeny advokáty, příp. obecným zmocněncem,
je-li právník.

 

Setkal
jste se někdy ve vaší praxi s důkazem ve formě DNA? Případně, jaké jsou vaše
zkušenosti?

Expertiza DNA je běžným
prostředkem v trestním právu, ale i v civilním sporu při určování
otcovství.

 

Můžete
si dovolit odmítnout klienta zastupovat? Kolikrát se to ve vaší praxi stalo a
na základě čeho jste odmítl?

Důvodů odmítnutí může
být vícero. Je jím kupříkladu pracovní vytíženost. Advokát může v průběhu
právního zastoupení vypovědět plnou moc klientovi, kupříkladu pro ztrátu
důvěry.

 

Jsou
naopak kauzy, do kterých se právníci takříkajíc „nehrnuli“, ale pro vás naopak
byly výzvou?

 

V podstatě každá
kauza by měla být pro advokáta výzvou, neboť klient volbou advokáta mu projevuje
důvěru a ta by měla být pro advokáta zavazující. Samozřejmě, význam kauzy,
úspěch ve věci posiluje postavení advokáta v soutěžním prostředí. Otázka,
kdo je víc potřebný, se odvíjí od osobnosti advokáta a jeho profesní filozofie
výkonu advokacie.

 

Existují
kauzy, které jste prohrál, ale přitom se necítil být poražený?

Ano, takovými kauzami
byly třeba nároky klientů z titulu regulovaného nájemného, kdy obecné soudy
nerespektovaly nález Ústavního soudu a teprve po letech se „ledy hnuly“. Od
samého počátku jsem byl přesvědčený, že postoj České republiky, jakož i závěry
obecných soudů jsou neudržitelné. Obecně lze říct, že prohráváte tehdy, pokud
pro věc neuděláte maximum. Ani prohraná kauza nemusí být tedy prohranou.

 

Stává
se vám, že ve vaší praxi s klientem navážete i osobnější vztah a zůstanete
přáteli?

Pokud s klienty
vedete spor dvacet let a vzájemně o sobě nezapochybujete v testu pádů a
vzepětí, jež kauzu provázejí, pak k osobnějšímu vztahu není daleko.
Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých studentů architektury VUT Brno, která je
stále nedořešená a je ostudou české justice.

 

Platí
u nás, že právníci jsou v tom konzervativním smyslu slova „rodinní“?

Pokud je právní služba
založena na důvěře, pak platí i postavení „rodinného“ právníka, tak jako
lékaře. Týká se to samozřejmě i jiných disciplín.

 

Jaké
jsou klíčové vlastnosti pro člověka, který se rozhodne právní praxi věnovat?
Jaké vlastnosti by mu neměly chybět?

Úcta k právům
jednotlivce, prostě jakási „člověčina“. Samozřejmě odvaha, vytrvalost. Neměla
by to být rozhodně ambivalentnost.

 

 

V jakém
směru soudíte, že v právní oblasti Česká republika udělala za poslední
dobu největší pokrok?

Pokud jde o
zákonodárnou aktivitu, tak nadělala víc škody než užitku. Tisíce předpisů jsou
nepřehledné. Pokud jde o profilující zákony, pak čekáme na rekodifikaci občanského
zákoníku, občanský soudní řád je příliš formalistický a neplatí to jenom pro
něj. Přemíra procesních pravidel nepomáhá nalézání práva, je spíše překážkou. Při
posuzování soudního rozhodování sehrál klíčovou roli v pozitivním slova
smyslu Ústavní soud, bez jehož nálezů si neumím představit spravedlivé
vypořádání se s minulostí v oblasti restitucí a nejenom v tomto
směru. Prosadil a prosazuje materiální pojetí práva, proti krajnímu pozitivismu
a formalismu a ve světle jeho rozhodovací praxe je finálním cílem výkon
spravedlnosti. Toto je žel mnohým soudcům obecných soudů ještě meta na hony
vzdálená.

 

V
čem shledáváte v rámci práva konkrétní rezervy či dokonce velké díry?

Kromě shora uvedených
výhrad přehršle předpisů, přílišného formalismu, vidím především rezervy
v přístupu soudců k rozhodovací činnosti. Nevýrazné je rovněž
stavovské postavení soudců, státních zástupců. S právem rovněž souvisí i
absence zákona o státní službě, jež by garantoval nezávislost státních úředníků
a menší míru zkorumpovatelnosti.

 

Funguje
to tak, že se soudci a právníci spolu setkávají ke konzultacím či k jiným
poradám, nebo se to naopak nesmí?

Na to jsou různé
názory, někdy až hloupé. Myslím si, že setkávání je vždy užitečné a jeho
profesionalita může být garantována jenom morální integritou jedince. Stavovské
předpisy upravující etický kodex nemohou být všelékem.

 

Víte
o nějakém právním omylu, ke kterému v naší justici došlo, a nebyl dosud
napraven?

K omylům se
justice moc nehlásí. Proces s Miladou Horákovou by se měl promítat
v rámci výuky na právnických fakultách. Jsou to příliš vážné věci,
přesahující rozměr tohoto článku.

 

Pamatujete
kauzu, která vám připadala spíše komická, a mohl byste o ní povyprávět?

To je spíše otázka pro JUDr.
Jahelku. Jistě mi to kolega promine, má větší smyslu pro humor než já.

 

Jsou
obvyklé i procesy právník vs. právník?

I právníci se mezi sebou
soudí jako jiní občané.

 

Když
srovnám možnosti klasického chirurga a plastického chirurga, především mezi
nimi bude hlavní rozdíl ve výši jejich odměn. Je tomu tak u právníků podobně?

Odměna za právní službu
je upravena právním předpisem, tzv. tarifem a v zásadě jde o tzv. odměnu
smluvní a mimosmluvní. Zjednodušeně řečeno, odměna odvisí od hodnoty sporu,
složitosti věci a do smluvní odměny se promítá i renomé advokáta.

 

Jak
si mají poradit lidé, kteří se dostanou do problémové situace a právníka si
nemohou dovolit?

Každý má právo na
soudní ochranu, což znamená, že může být občanu advokát i ustanoven, aby se mu
dostalo náležité ochrany jeho práv a oprávněných zájmů.

 

Jaký
je váš názor na problematiku střídavé péče o dítě, která je poslední dobou
velmi diskutovaná?

Jsem konzervativní, se
střídavou péčí bych to moc nepřeháněl. Musí být šita na míru. Jinak nezletilci
pak nevědí, čí jsou, kde je jejich domov a je to na úkor jejich
sebeidentifikace. Soud by měl volit individuální přístup a být účinným
korelátem mnohdy nedomyšleného postoje rodičů.

 

Ve
spojitosti s nedávnou vraždou spisovatelky Simony Monyové je velmi
diskutované téma domácího násilí. Jaké jsou vaše zkušenosti s touto
problematikou a v čem myslíte, že je základní problém, že se domácí násilí
vyhrotí až do brutální vraždy?

Domácí násilí je temnou
stránkou manželské intimity, neboť neznamená nic, než elementární lidské,
partnerské selhání a asi není nic nového, neboť je výrazem zla, se kterým každý
ve větší či menší míře soupeří. Je proto dobře, že se o tomto problému mluví a
že se postiženým dostává i právní ochrany. Předpokládám, že
z procentuálního hlediska je více domácího násilí ze strany mužů a na
jejich adresu platí, že je to jejich obrovská hanba.

 

Co
se týká vražd, jak se vlastně pracuje po právní stránce s fakty, jako jsou
nepříčetnost, nesvéprávnost? Vrah může zabíjet pod vlivem drog, v opilosti…

V případě vražd,
ale i v jiných případech se provádí celá řada znaleckých zkoumání, jak si
to věc vyžaduje. Většinou se tyto důkazy provádějí z úřední povinnosti, ze
strany advokáta jde spíše o kontrolu kvality posudků a jejich správného
nasměrování.

 

Jakými
vyšetřeními a posudky prochází takový zločinec, než je postaven k soudu?

Zcela obligátně je
prováděn znalecký posudek z oboru psychologie, psychiatrie a dalších,
podle toho o jaký případ jde, resp. co je třeba prokazovat pomocí odborných
znalostí, kterými orgány činné v trestním řízení nedisponují.

 

Co
se týká soudu, soudí soudce a odsuzuje porota? Jak přesně funguje postup
soudce, než vysloví rozsudek?

Zákon vymezuje věci
tzv. senátní a pro samosoudce. V druhém stupni – odvolací soudy rozhodují
senáty složené ze tří soudců profesionálů, obdobně je tomu na Nejvyšším soudu.
Pro účely sjednocování judikatury pak na Nejvyšším soudu zasedají i tzv. velké
senáty, nejméně v počtu devíti soudců. Rovněž na Ústavním soudu zasedají
tříčlenné senáty anebo potom plénum, které sestává ze všech patnácti soudců
Ústavního soudu.

 

Kdo
jsou lidé tvořící porotu?

Zákon upravuje rovněž
podmínky, kdy rozhoduje tříčlenný senát sestávající ze soudce profesionála a
přísedících soudců, kterým se říká „soudci z lidu“, jež jsou jmenováni
z řad bezúhonných občanů předsedou krajského soudu.

 

Jakého
charakteru jsou spory, které se nejdéle „vlečou“?

Spory se mohou „vléct“
pro jejich skutkovou náročnost, ale také proto, že není soudce dostatečně
připravený a že proces řádně neřídí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv

Kontaktní údaje:

Publisher: magazín Best of