„Fyzickou kondici máme takovou, jak moc na ní pracujeme a jakou si
ji udržujeme.“ Adam Tobiáš
Ať už jste stálým, či
svátečním návštěvníkem fitness, anebo jím třeba nejste vůbec, jistě si kladete,
stejně jako já, mnohé otázky. Jak to vlastně s tou kondicí, váhovými
limity, způsoby cvičení a vlivem toho všeho na naše tělo je. Než se do fitness
vydám, podrobila jsem otázkám „na tělo“ trenéra fitness a finalistu soutěže
Sympaťák roku 2010 Adama Tobiáše. Po přečtení našeho rozhovoru se možná ani vy nedáte
od návštěvy posilovny odradit řečmi o tom, že fitness je pouze o dřině!
Adame, platí v této
profesi pravidlo, že dobrý trenér by měl mít dobrou kondici a měl by být
příkladem?
Vzhledově krásný trenér s vypracovanou
postavou a perfektní fyzickou kondicí vám rozhodně nezaručí úspěšný osobní
trénink. V této oblasti jsou na prvním místě především odborné znalosti a
praxe. Je ale také pravda, že trenér příjemného vzhledu je pro klienta mnohdy
velice motivujícím prvkem.
Setkal jste se někdy
s tím, že by tomu bylo naopak? Nemyslím zrovna obézního trenéra, ale že by
třeba měl trenér nějaký handicap a přesto fitness trénink zvládl.
S handicapovaným trenérem jsem do styku ještě
nikdy nepřišel a musím se přiznat, že jsem o žádném takovém ani neslyšel. Zažil
jsem ale jednoho kolegu, jehož postava vzhledem k této profesi na první pohled
zrovna nepůsobila moc profesionálně a reprezentativně. On to ale jako handicap
necítil, neboť jeho odborné znalosti a praxe byly obdivuhodné. Měl spoustu
spokojených klientů, kteří si jeho služby nemohli vynachválit.
Ve vaší profesi je bezpochyby
důležité umění psychologie. Jak odhadujete, na co jsou klienti fitness stavění
a jakým způsobem je motivujete, aby tu „dřinu“, na kterou se dali, vydrželi?
V první řadě musí klient začít sám u sebe.
Musí si uvědomit, že tu „dřinu“ chce podstoupit hlavně kvůli sobě! Klient nesmí
zapomenout na to, že je to především jeho vlastní boj s vůlí a vytrvalostí. My,
jako trenéři, mu jen ukážeme cestu k jeho vytouženému cíli. Pokud má klient
chuť a vůli, jít si za svým cílem, pak už ho ani nějak zvlášť motivovat
nemusíte.
Lidi mnohdy odrazuje představa,
že budou muset ve fitness zvedat činky. Ale to bezpochyby není alfou a omegou těchto
zařízení. Komu byste nabídl návštěvu posilovny?
Máte pravdu, to vám mohu potvrdit z vlastní
zkušenosti. Nejčastější otázka, především klientek na první konzultační hodině,
zní: „Doufám, že mě nebudete nutit zvedat těžké činky, to by mě nebavilo.“ Moje
odpověď je vždy jednoznačné NE! Trenér by měl trénink vždy uzpůsobit klientovi tak
říkajíc „na míru“, tak aby jej zvládl, aby ho bavil a hlavně aby měl nějaký
smysl a účinek. Takže v posilovně jsou vítáni muži i ženy téměř všech věkových
kategorií s chutí změnit svůj životní styl.
Komu naopak byste
návštěvu fitness centra nikdy nenabídl?
Do posilování nemá cenu nutit člověka, který
není vnitřně smířený s tím, že chce cvičit a něco změnit. Jednou se mi ale
stalo, že moje klientka tajně objednala trénink svému manželovi, který v
posilovně nikdy předtím nebyl a ani neměl chuť fitness navštívit. Jak to
dopadlo? Klient v úvodu tréninku neustále mluvil něco o tom, že to tady tu
hodinku vydrží a pak už ho tam prý nikdy neuvidíme. Na konci lekce ale příjemně
překvapil větou: „Nebylo to tady tak špatné.“ A tento pán cvičí dodnes a rád!
Z čeho mají klienti
fitness nejčastěji obavy?
Většina klientů má obavy z toho, že na ně
budou upřeny zraky ostatních cvičících. Mají přirozený strach a stud z
neznámého prostředí. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to platí především u
žen všech věkových kategorií. Ženy mají také strach z toho, že budou mít po
cvičení svaly jako muži. To ale při správném tréninku v žádném případě nehrozí.
V jakém směru
vnímáte, že je představa o cvičení ve fitness mnohdy zkreslená?
Můj osobní názor je ten, že hodně lidí si pod
pojmem fitness a posilování představí 120kilového upoceného „řízka“ s horou
svalů, zvedajícího tuny železa. V dnešní době jsou ale tito „řízci“ spíš
ojedinělým jevem. V moderních fitness centrech jich už moc nenajdeme. Trend se
ubírá směrem takzvaných welness center, kde najdeme všechny věkové kategorie
lidí, cvičících na aerobních, nebo posilovacích strojích.
Řekl byste, že některá
cvičení jsou také otázkou trendu?
Hlavním trendem dnešní doby je vypadat mladší,
hezčí a mít perfektní postavu. A kde jinde najdeme takové podmínky, jako jsou ve
fitness centrech, tělocvičnách a aerobních sálech, abychom si tu postavu a
vzhled vylepšili? Leda u plastického chirurga. Takže záleží na vás, jakou
cestou trendu se vydáte. (úsměv)
O kterém cvičení byste
řekl, že je už „z módy“ a o kterém, že je „módní“, bez ohledu na jeho
efektivnost?
Do pozadí se stáhl aerobic, který v posledních
měsících válcuje zumba.
Existují v této
oblasti módní trendy? Vracejí se některé cvičební metody jako trend, nebo se podle
trendu vyvíjejí?
Abych se přiznal, já osobně se na to formou
módy nedívám, ale sleduji na svých klientech, že to takhle opravdu je. Jasným
příkladem je již zmiňovaná zumba, která plní tělocvičny a aerobní sály téměř
všude. Zumba se dokonce cvičí i v jedné menší vesnici na Moravě, odkud
pocházím. A když vám řeknu, že tam chodí 90 % žen z vesnice, asi mi nebude
věřit, ale je to tak. A jsem si jistý, že tam chodí především proto, že „jedna
sousedka povídala, že je to dobrý, protože tam chodí všechny ženský“. Prostě na
zumbu chodí všichni, tak my tam budeme chodit taky. (úsměv)
Jaký je váš názor na
rychlé hubnutí? Jde to vůbec bez nějakých následků?
Jistě jste někdy slyšela o JO-JO efektu… Rychle
zhubnu deset kilo, potom ale dvacet kilo naberu… NE, NE, NE! Rychlé hubnutí je
nezdravé! Nejen pro organismus, ale i pro psychiku člověka.
Je podle vás lepší
„proměnit“ tuk ve svaly?
Cvičením to vlastně ani jinak nejde. Tělo se
zpevní, přibudou svaly, ubudou tuky. Proto svým klientům tvrdím, že váha není
až tak důležitá. Důležité jsou obvody a hlavně to, jak se klient cítí. Člověk
může zhubnout třeba jen dvě kila, ale v obvodech bude o několik centimetrů
„kratší“ a bude se cítit, jako kdyby shodil kil deset.
Má k tomuto
předpoklady úplně každý?
Předpokládat můžeme cokoliv, ale jak se s tím
tělo vyrovná, to nikdy nemůžeme dopředu vědět. Někdo má předpoklady horší,
někdo lepší, je to individuální.
Slyšela jsem, že kondici
získanou do třiceti let jsme schopni si udržet po zbytek života, který už je po
té třicítce, obrazně řečeno, „po záruce“. Je tomu tak? Nebo je tělo schopné vytvořit
vzhledné svaly i v padesáti?
Je pravdou, že na vrcholu fyzických sil býváme
někde okolo pětadvaceti let a ne v padesáti. To ale neznamená, že jsme po třicítce
„bez záruky“. Fyzickou kondici máme takovou, jak moc na ní pracujeme a jakou si
ji udržujeme. Znám mnoho příkladů, kdy například pětačtyřicetiletý muž je na
tom lépe než jeho o dvacet let mladší vrstevník – ať už lepší, vypracovanou postavou, nebo lepší fyzickou kondicí.
Jaký sport dle vašeho
názoru nejlépe formuje tělo i ducha současně?
V posledních letech v České republice
docela prorazilo skupinové cvičení s názvem H.E.A.T. program, jehož filozofií
je formování ducha i těla současně. Již druhým rokem dělám tomuto programu
instruktora, takže to mohu potvrdit.
Jak byste vy sám
definoval úsloví „mít sportovního ducha“?
Sportovní duch je dle mého názoru především
obrovská chuť sportovat a předvést výkon na maximu svých možností, ať už na
profesionální či amatérské úrovni. A v neposlední řadě je třeba mít z toho všeho
„sportování“ obrovskou radost.
V roce 2010 jste
byl úspěšný v soutěži Sympaťák roku a získal třetí místo. O čem je tato
soutěž především?
Tato mužská soutěž nehledá modela, ale
sympatického člověka se smyslem pro humor. Prostě sympaťáka. (úsměv)
Vyplynuly pro vás
z tohoto úspěchu nějaké povinnosti?
Závazek to byl asi především pro vítěze, který
se účastnil různých akcí povinně. Já si spíš jen užíval té „chvilkové slávy“,
kdy mě sem tam někdo poznal, pozdravil a pogratuloval mi ke třetímu místu. Bylo
to příjemné, ale jak se říká, sláva je pomíjivá.
Jak byste řekl, že vypadá
srovnání ženských a mužských soutěží tohoto charakteru?
Co jsem slyšel o ženských soutěžích, tak tam
je prý cítit obrovská rivalita. To jsem na Sympaťákovi roku 2010 necítil.
Všichni jsme tvořili výbornou partu, která si rozhodně neházela klacky pod
nohy, ba naopak, dodnes jsem s většinou kluků v kontaktu.
V čem vy sám
cítíte, že jste v životě nejvíce uspěl?
Když mi bylo dvacet let, prasklo mi slepé
střevo a po probuzení mi v doktoři nemocnici řekli, že jsem „utekl
hrobníkovi z lopaty“. Po třech operacích a několika týdnech strávených v
nemocnici jsem tak říkajíc začal znovu žít. Když se ohlédnu zpět, tak vím, že tenhle
boj jsem tenkrát vyhrál a USPĚL jsem. Nyní jsem zdravý, mám práci, která mě baví,
a užívám si života na plný pecky.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
