„Optimistické je to, že
muzika bude stále potřeba a kdo má práva na hudbu, nebude nikdy chudý.“ Martin Kratochvíl
Pokaždé, když jsem si chtěla s Martinem Kratochvílem povídat jako s
úspěšným podnikatelem, který v roce 1989 založil vydavatelství Bonton,
rozvětvil se náš rozhovor do široké oblasti zájmů tohoto vskutku
renesančního člověka. V tomto rozhovoru, při kterém jsme se sešli pražské restauraci Mlýnec, vás tedy alespoň okrajově
seznámím s jeho filmovými aktivitami a konečně si popovídáme o hudební
branži i z obchodního hlediska. S Martinem Kratochvílem, který jako
jeden z mála Čechů vystudoval Berklee College of Music v Bostonu (USA),
se můžete setkat v Golem Clubu v Praze Na Perštýně, anebo při trochu
větším štěstí třeba i na některé z Himálajských hor, které zdolává
stejně rád, jako i mnoho dalších životních vrcholů.
Utrhnout
kousek z vašeho času bylo poměrně složité. Komu, nebo čemu patří ta
většina vašeho času?
Aktuálně mám hodně
rozdělaných projektů. Přesněji, mám toho hodně nafilmovaného a nestačím to
zpracovávat. Natočit filmy je sranda, ale zpracovat je, to už je náročnější a
také to leží na bedrech dalších lidí.
Tedy
především režírujete?
Režíruji, dělám kameru a
muziku, ale filmy nestříhám. Na to mám velmi přísnou kolegyni, paní Ivanu
Davidovou, která mě k filmu dokopala a vychovala. Je na mě strašně přísná,
ale to je každý učitel, který má svého žáka rád.
Takže
Ivana Davidová nad vámi drží bič!
Správně! Ne ochrannou ruku,
ale bič! Práce na postprodukci je daleko těžší než samotná příprava.
Jaká
je tematika vašeho aktuálního filmového projektu?
Jedna je zvláště nádherná a
jmenuje se „Kadidlová stezka“. Zabývá se historií a příběhy týkajících se tohoto
produktu. Kadidlo se už přes tři tisíce let dováží ze stejného místa a je stále
stejné. Nařízne se strom, který se jmenuje kadidlovník (Boswellia sacra),
z něj vyteče pryskyřice a ta se dnes už ne na velbloudech, ale letadly,
exportuje z Dafáru. To je oblast na jihu Sultanátu Omán na Arabském
poloostrově, sousedící s Jemenem. Anebo z Etiopie, kde jsem byl před
nedávnem točit film.
Proč
jste si jako téma vybral zrovna kadidlo?
Historie související
s tímto produktem je nesmírně zajímavá. Substance je svatá sama o sobě a
svatými se dokonce stali i lidé, kteří kadidlo obhospodařovali. Spotřeba kadidla
byla neuvěřitelná, stejně jako jeho cena, která byla třeba ve starém Římě dvoutisícinásobně
vyšší než v Dafáru. Největší export pryskyřice do Evropy byl v letech 300–600
n. l. – asi 200 tisíc tun. Jak víte, tak tři králové, kteří se byli klanět
Ježíškovi, mu přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Přičemž „zlato“ je možná přeloženo
z aramejštiny jako – „to nejdražší“.
A dnes se váhá, zda to nejdražší, co
tehdy na světě bylo, třeba nebyly balzám, kadidlo a pryskyřice. Soudí se, že
zlato do Bible přidal až středověk. Královna ze Sáby byla první, která když
přišla smlouvat se Šalamounem, přinesla mu kadidlo. Od té doby uplynulo tři a
půl tisíce let a nic se nezměnilo. Neznám žádný jiný tovar, který se bez
inovací tři a půl tisíce let exportuje stále ve stejném stavu. Nepostradatelný je
například v kosmetickém průmyslu. Boswelliový olej z kadidla sceluje
vůně v parfémech. No, a o medicíně ani nemluvím. Tak to jen tak okrajově
k zajímavostem okolo tématu tohoto dokumentu.
Jak
dlouho vám trvalo jeho natočení?
Projížděl jsem tyto země
čtyři roky.
A
kdy jej budeme moci vidět?
Myslel jsem, že už letos na
jaře, ale čím více to studuji, tak místo toho, aby se mi to uzavíralo, tak se
mi to stále více otevírá. Kam se podívám, tak tam je stále na téma kadidlo o
čem bádat. Například jsem si myslel, že se „františek“, který zapalujeme na Vánoce
(pozn. redakce: směs pryskyřice a uhlí) jmenuje podle svatého
Františka, ale tak to vůbec není. Je to od slova „frankincense“, což je anglický
název kadidla.
Když
jsem s vámi dělala první rozhovor, umístila jsem ho do rubriky Cestování
poté, co jsme si povídali o vaší cestě do Nepálu. Tento náš rozhovor pro změnu
začíná pomalu směřovat do rubriky Film. A to jsem si říkala, že se zakladatelem
hudebního vydavatelství Bonton udělám rozhovor na téma business… V jakém
měřítku se vlastně v současné době věnujete podnikání?
Abych pravdu řekl, tak dost
málo. Už jen podepisuji finální smlouvy týkající se prodeje. Z Bontonu je
vlastně všechno prodané, mimo to „rodinné stříbro“ kterým je filmová divize,
která bude prodaná někdy na jaře letošního roku. Takže celý prodej, který není
vůbec jednoduchý, dotahuji do konce.
Jakými
procesy procházel vznik a zánik firmy?
Ty procesy ukončování jsou o
něco komplikovanější, než ty začáteční.
S jakou
vizí jste šel do projektu hudebního vydavatelství Bonton Music?
Založit Bonton nás napadlo
v roce 1989, který přál novým projektům tohoto charakteru, v době
jakési euforie. Podařilo se nám odstartovat s úspěšnými produkty, jako byl
první a nejúspěšnější český film „Tankový prapor“, vydávali jsme
v neuvěřitelných nákladech prvního Havla s Landovským, Kryla a další. V roce 1993–94 jsme ale museli přehodnotit procesy. Prodávali jsme akcie
za tisícinásobek, a to bylo už skoro podezřelé a obrazně řečeno to téměř
připomínalo zisky z prodeje drog. Takže jsme poměrně brzy, bolestivě, ale musím
říct, že včas, dávali firmu do standardních tvarů, což některé jiné firmy
neudělaly a zkrachovaly. Postarali jsme se o tom, aby firma byla konsolidovaná,
a měli jsme před sebou dvě cesty. Buď se stát veřejně obchodovatelnou firmou,
nebo si začít půjčovat peníze od bank.
Jaké
okolnosti vás vedly k tomu, že jste jako úspěšná firma chtěli sáhnout po
úvěru?
Na stole byly fantastické
kšefty. Nabízela se možnost koupit Supraphon a jiné firmy, na což bylo potřeba
získat peníze. Takže jsme se rozhodli založit akciovou společnost a nabídnout
své akcie na trhu. Peníze získané tímto způsobem byly lacinější, než si je půjčit
na tehdy neuvěřitelný 20% úrok od banky. V tu dobu jsme se rozhodli, že
firmu vybudujeme a do pěti let ji prodáme.
Jak
se vám to dařilo?
Taková byla vize, nevěstu
pěkně nastrojit a s velkou slávou prodat. Bohužel, nikdo neví, kdy je ten
správný čas na prodej. To se složitě odhaduje. Přicházely krize
s politickými změnami, pak krize v Asii, která chtěla kupovat. Zpětně
viděno, prodeje nebyly udělané špatně, ale mohly dopadnout lépe. Samotný prodej
trvá strašně dlouho, než projde všemi procesy. Takže i když se člověk rozhodne
ve správnou chvíli, než se prodej uskuteční, trh se změní.
S jakou
z firem jste to štěstí na prodej měl a s jakou například pocítil změny na
trhu hodně citelně?
Štěstí jsme měli při prodeji
rádia Bonton, které se prodalo dobře. A kdybychom Supraphon prodali o půl roku
dříve, tak by se prodal ještě lépe. Ovšem štěstí jsme neměli právě u té filmové
divize, protože nás minulo o pár týdnů, což způsobilo, že přišla krize, kupec
odstoupil a ten finanční rozdíl mezi tím, za kolik jsme ji mohli prodat a za
kolik ji teď pravděpodobně prodáme, je dosti velká suma peněz.
Co
se děje s firmou uvnitř, když prochází tímto obdobím prodeje?
To je další věc. Je to
dlouhé období, zvlášť, když je druhá strana také institucionální a má ze zákona
určité povinnosti, tak to trvá. Život firmy se zastaví, místo toho, abychom
dělali nová cédéčka, tak se zabýváme věcmi okolo prodeje, společnost je paralyzována
a má to dopad i na spolupracovníky.
Jste
v názoru na budoucnost hudebních nosičů spíše optimista, nebo pesimista?
Mám pesimistickou i
optimistickou vizi. Tak nejdříve řeknu tu pesimistickou. Myslím si, že
mechanické nosiče, na kterých se dnes hudba prodává (CD či DVD), čeká truchlivá
budoucnost. Prodeje mechanických nosičů jsou čím dál tím horší a krade se čím
dál víc.
Povzbuzující
je třeba retro návrat k vinylu, nemyslíte?
To je pravda, je to docela
módní záležitost, ale business to asi nezachrání. Ale z důvodu kvality
zvuku bude vinyl vyhledáván stále. Hudba, kterou slyšíte z vinylu, ta je
nenahraditelná jiným nosičem. Neomylně je to znát.
V čem
jste tedy ještě optimista?
Optimistické je to, že
muzika bude stále potřeba a kdo má práva na hudbu, nebude nikdy chudý. Bude se
prodávat stále, jen je otázkou jakým způsobem. Prodeje po internetu rostou, to
ano, ale objemy internetového prodeje jsou o hodně menší, než prodeje nosičů.
Ale pomaličku se to posouvá.
Znamená
to tedy, že nahrávací společnosti omezí svoji činnost?
Určitě se omezí především na
zázemí pro interprety, ale zaměstnanost se určitě zmenší. My jsme tuto cestu
nastoupili ještě před tím, než jsme Supraphon prodali, a myslím, že se Supraphon
té cesty drží dál a daří se mu.
Jakým
dalším úskalím musí vydavatelství čelit, jestliže pomineme samotný prodej
nosičů?
Bohužel musí čelit i horším
úskalím, které mají nedozírné konce, a ty mohou být špatné. Na evropském trhu,
když takové prestižní nakladatelství, jako je Supraphon, nenatočí ročně jednu
operu, symfonii nebo něco, o čem napíše německý časopis Deutsche Grammophon,
tak vypadává z dobré společnosti. A natočit například „Káťu Kabanovou“, kterou
jsme točili před časem, to je otázka milionů. Nároky na natočení jsou tak vysoké,
že se to nikdy nevrátí, nebo možná za třicet let.
Takový
nepoměr vzniká na našem poměrně malém trhu. Jaké máte zkušenosti
s prodejem do zahraničí?
Jednou jsme měli štěstí a
prodali jsme obrovský balík hudby do Japonska za opravdu významné peníze, ale
to se asi neopakuje. Pakliže není napojení na globální trh, tak zůstává jen
domácí, relativně malý trh a investovat do něj velké peníze se nevyplatí. To je
takové dilema. Když to neuděláte, nejste prestižní nakladatel, a když to
uděláte, tak jste chudej. Shání se na to peníze od sponzorů, to je alespoň
nějaké řešení. Přestože náš trh je malý, tak jsme byli po Švýcarech na druhém
místě největších konzumentů vážné hudby v Evropě.
Jak
se vám podařilo získat tu obrovskou zakázku do Japonska?
Předcházely tomu historické
procesy, kdy vůbec první digitální nahrávka vážné hudby na světě byla natočena
v Praze společností Nippon Columbia, a Japonci projevili zájem o stovky
nahrávek, které koupili. Ale to jsou skutečně obchodní okamžiky, které se
neopakují.
Tento
koncept opravdu nemá moc dobré vyhlídky. Cítíte, že obecně je slabina také
v tom, co se na hudebních nosičích nabízí?
Cítím, že chybí hudební
události. Když vydal desku Michael Jackson, tak se do toho nalily peníze a ty
se vrátily. Tohle už se neděje. Trh se atomizuje. Ale zase to má pozitivní
vlivy a to třeba ty, že dnes jsou lidé schopni obstarat si takovou techniku, že
nahrají nahrávku v kvalitě, v jaké toho bylo dříve schopno jen velké
studio.
V tom
vidíte pozitivum?
Ale tihle lidé, kteří si
doma v garáži natočí desku, se do té velké distribuce nedostanou. Ovšem z hlediska
vývoje hudby a mladých muzikantů je to skvělé.
Uvažujete
„nalít“ zisky z prodeje firmy do dalšího podnikání?
Já už ne. Podnikání jsem si
užil dost. Budu točit filmy, kterých mám už ke čtyřiceti, a lézt po horách. To
mám rád.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Foceno v restauraci Mlýnec
v Praze www.mlynec.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: www.ibestof.cz