V Moskvě jsme v rámci natáčení byli ubytováni v diplomatickém bytě Českého centra. Byt i samotný Český dům stály naproti sobě v uličce kousek od Tverské ulice. Ano, od té, o níž Okudžava ve svých písních zpíval, protože na ní byl a dodnes je památník Alexandra Sergejeviče Puškina. Stará zelená mozaika označuje již více jak sto let vchod do metra. Do metra, které vás odveze třeba k místu, kde uličky splétaly síť dvorků romantické městské čtvrti Arbat. Po Stalinových stavebních čistkách tu zbyla už jen jedna jediná ulice. Tady na arbatských dvorech prožil Bulat Okudžava část svého mládí. Tu šťastnější část mládí… Pro svůj pobyt a natáčení jsme si nemohli přát lepší místo.
Okudžavova malá chaloupka se krčila a skrývala čtyřicet kilometrů od Moskvy, v romantické dědince z dřevěných domků, choulících se do husté zeleně listnatých stromů a divoce rostoucích keřů, oplocených oprýskanými laťkovými ploty.
Usadili jsme se do kouta jedné z nejslavnějších pracoven v Rusku. Náš hostitel si zapálil cigaretu. Kameraman Vlado Machal se vmáčkl vedle mého ramene ke dveřím, a zatímco zvukař připevňoval mikrofonek na lem Okudžavovy košile, vyložil jsem na stolek dárky, které jsem mu přivezl. Mimo jiné i CD svých šansonů, na němž byly i dvě jeho písně a pak romány Putování diletantů a Šipavova dobrodružství, vydané ještě v Československu. Ze své první návštěvy (30. prosince 1990) jsem si zapamatoval, že právě tyto dva české překlady postrádal. A pak jsem se začal ptát. Je-li člověk desítky let všeobecně známou osobností, může si slávy užívat, může mu sláva vadit, ale vytrhnout se veřejnosti z povědomí nelze. Uzavřený spisovatel působil spíše jako introvert než jako někdo, kdo by potřeboval každodenní obdiv publika. Na přímý dotaz nám odpověděl:
Foto: archiv Jiřího Vondráka
„Ne, nemám s tím žádné zvláštní problémy. Jsem známý neširokému okruhu lidí, okruhu lidí inteligentních, myslících… Věřím tomu, že je veliké množství lidí, pro které nejsem nijak zajímavý a kterým nejsem nijak potřebný, a že milovníky rockové nebo popové muziky nebude moje tvorba zajímat. Ale to je normální.“
„Jaká je Moskva dnešních dnů, jaká je dnešní Moskva?“
Chtěl jsem se zeptat na Moskvu oněch dnů, kdy se centrum velkoměsta hemžilo uniformami sovětských vojáků navrátivších se z někdejší NDR. Bulat Okudžava si však můj dotaz vyložil jinak…
„Víte, já jsem Moskvan a vždycky jsem Moskvu velmi miloval, je to moje vlast, ale poslední roky ji nemám rád, nemám ji rád, protože kromě toho, že to je hlavní město, je v ní soustředěno mnoho odpudivého, negativního a zlého… mně velmi nepříjemného.“
„Kdo nebo co za to může?“
„První, co mě napadá, je to, že kulturní úroveň naší společnosti je velice nízká, což je u hlavního města velice viditelné. A žalostné.“
„V čem vidíte možnost nápravy?“
„V čase, pouze v čase. Víte, je možné spravit ekonomiku, je možné spravit politiku, ale ne psychologii lidí, ta se spravuje velice dlouho, velice dlouho.“
Osudy Bulata Okudžavy byly velice složité a mnohdy velmi kruté. On sám prožil válku v první linii, otce mu popravili komunisti v jednom ze statisíců stalinských procesů, maminka prožila dlouhá desetiletí v bolševickém kriminálu. Zavedl jsem na toto téma řeč.
„Vám komunisté zahubili rodiče…“
„Mně? Ne, to je všechno složitější. Můj otec byl fanatický bolševik a moje matka byla fanatická bolševička. A oni se sami všeho účastnili, aniž by chápali čeho. A pak se stali oběťmi té mašinérie sami, pak tím sami utrpěli.“
Foto: archiv Jiřího Vondráka
„Do kolika jazyků byly přeloženy vaše knihy?“
„Přibližně tak do dvaceti či pětadvaceti. Spočítat je to moc těžké. Do mnoha jazyků. Mám jich tady hodně – anglické, německé, turecké, židovské, srbské, české, polské, japonské, španělské…“
Chtěl jsem na kameru ukázat knihu v japonském překladu. Pan Okudžava pracně vstal a natáhl ruku k dlouhé řadě různojazyčných variant svých knih. Kameraman vstal s kamerou na rameni a stále točil, i když se trochu zamotal do keramických zvonečků visících na nitích a provázcích ze stropu. Bulat Okudžava sice nebyl jejich nikterak náruživým, ale jen občasným sběratelem, navzdory tomu byly zvonečky všude, kam se člověk ohlédl. Od stropu jich visela dobrá třicítka, desítky dalších byly vzorně seřazeny na poličkách mezi knihami, či pod nástěnkou s fotografiemi. Keramické, skleněné, kovové, jednoduché i vybarvené do pestrých ruských vzorů. S držátky, či oušky na pověšení.
Pan Okudžava listoval v knize s orientálním písmem.
„Tahle je japonská, Šipavova dobrodružství… o Tolstém…“
„A máte všechny ty přeložené knihy?“
„Skoro.“
„To musí být veliké množství…“
„Ani ne.“
„Která z vašich knih je vám ze všech nejbližší?“
„Ta poslední. Vždycky ta poslední.“
„A která je teď poslední?“
„Teď mi vyšel autobiografický román Zrušené divadlo. Je to taková svěží kniha, ta je teď tou
nejzajímavější.“
Vzpomněl jsem si, že když jsem tu byl minule, že ji zrovna psal. Byl někde v počáteční fázi psaní, zmiňoval tenkrát, že právě sbírá materiál. Jak dlouho ji tedy vlastně psal?
„No, tři čtyři roky.“
Na fotce autor textu Jiří Vondrák
„Kniha o vašem životě se tedy jmenuje Zrušené divadlo. Proč „zrušené“?
„Víte, každé divadlo řádně existuje patnáct až dvacet let. Potom režisér, který divadlo založil, zestárne, herci zestárnou, přijde nová doba, a je třeba založit nové divadlo. Divadlo se „ukáznilo“, to znamená – ono pracuje, publikum chodí, ale TO DIVADLO už to není. A stejné je to i s člověkem. Rozumíte? My všichni hrajeme v životě svoje role. Hrajeme a hrajeme a hrajeme a plníme vůli nebe. Potom už nemůžeme nic, to znamená – my můžeme, ale to, co už jsme udělali, to je vše, co jsme mohli udělat. Myslím si, že například můj život – tvůrčí – je v tom základním naplněn. To jest, já ještě budu psát a tak, ale to hlavní jsem už udělal. Můj tvůrčí život je zrušený… A „zrušené“ divadlo, to je náš život.“
Když pan Okudžava mluvil o něčem, co ho zajímalo, jako například o tématu své budoucí knihy, nápadně ožil. Rozzářily se mu oči, usmíval se a gestikuloval.
„Nechtěl jste někdy napsat drama?“
„Ne, jako mladý básník jsem chtěl být dramatikem, ale neměl jsem k tomu talent.“
„Je možné se tomu naučit?
„Ne, to dá příroda.“
„Nechtěl jste někdy dělat film?“
„Ne, několik filmů jsem udělal, nebavilo mě to a pochopil jsem, že se pro to nehodím.“
„A z vašich knih by nebylo možné udělat filmy?“
„Ano, z některých by bylo možné film udělat. Dříve byl zájem, teď se ale natáčejí filmy sexuální, kriminální, takže filmaře teď nemůžu zajímat. No ale já si myslím, že jednou přijde čas například na Šipavova dobrodružství. To chce jenom hodit na plátno. Já sám nikomu nic nenabízím. Oni sami přestali mít zájem, sami by se měli ozvat.“
„Když jsme u literatury, napadá mě, koho z českých literátů znáte?“
„Určitě někoho znám, ale špatně, protože neznám jazyk a nemám rád překlady. Četl jsem mnoho překladů. Tím, že jsem sám překládal, vím, co to je. Někdy se mě ptají, zda překládat, nebo ne. Něco ano. Nemám to rád… například překládat poezii.“
„Dá se vůbec překládat poezie do jiného jazyka?“
„Je to velmi přibližné a velmi složité. Víte, Puškin je pro mě zvláštní, kolosální a v Evropě není nijak zvlášť slavný… A přitom kolikrát byl přeložen. Puškin se nedá přeložit.“
„Znáte nějaké knihy nebo dramata Václava Havla?“
„Viděl jsem něco v divadle, ale to bylo náhodou. Znám ho jako osobnost a ne jako dramatika, bohužel. Pamatuji si, že jsem podepisoval petici, dopis za jeho osvobození.“
„Myslíte si, že je dobře, když v čele státu stojí dramatik a spisovatel?“
„To je jenom dobře, znamenitě, ale to se mohlo stát u vás, u nás by to nemohlo být, protože u nás vždycky panovala nedůvěra ke vzdělaným lidem.“
Mezi nejširší veřejností byl a je Bulat Okudžava známý především jako písničkář. U nás jeho písně proslavil snad nejvíce zmiňovaný Jaromír Nohavica. Okudžavovy písně k nám však přinesli i jiní – a daleko dříve. Již v sedmdesátých letech je zpíval dnes pozapomenutý Bob Frídl, nebo Alfréd Strejček. Skvostné verze Nohavicových „okudžavovek“ však zůstaly oprávněně v paměti lidí napořád jako ty nejvíce věrné.
„Píšete teď nějaké písně?“
„Písně ne, básně píšu stále, ale muzika mě nenapadá, není mi zapotřebí.“
„Která píseň je vašemu srdci nejbližší, nejoblíbenější?“
Okudžava se usmál. Bylo to během našeho natáčení snad poprvé.
„Nejoblíbenější píseň je ta, kterou právě píšu. V momentě, kdy ji napíšu, tak vidím, že se to zase nepovedlo,“ řekl skromně.
„Moje nejoblíbenější píseň od vás je Píseň o modrém balónku, ta velice kratičká.“
„Jedni mají takovou za nejoblíbenější, druzí jinou, nemohu říct, že to je špatná píseň, ale nemohu říct, že to je ta nejpovedenější.“
„Jak dlouho jste psal tak kratičkou píseň?“
„Rychle, velmi rychle. Ale byly i takové písně, které jsem psal i deset let, kupříkladu Modlitbu Françoise Villona. Tu jsem psal skoro deset let. A pak jsou písně, které jsem psal velmi rychle, ale které to byly, nepovím. To je tajné.“
„A kolik jste vůbec napsal písní?“
„Přibližně 160–170. Málo jsem jich napsal…“
Foto: archiv Jiřího Vondráka
„Kolik jste natočil gramodesek?“
„U nás v Rusku? Čtyři nebo pět.“
Protože jsem se chystal – na třetí pokus – uspořádat jeho koncert v naší vlasti, zeptal jsem se ho, zda v ní někdy byl.
„Byl jsem dvakrát v Československu, ale vždycky to bylo jenom na jeden nebo dva dny. Poprvé to bylo v šedesátém čtvrtém roce, kdy jsem tam byl jako turista, to bylo moje první zahraničí, kam jsem se dostal. Byl jsem tam tři dny a vlastně si nic nepamatuji. Potom jsem jel z Německa vlakem. V Praze žije moje přítelkyně Lída Dušková, setkali jsme se a já jsem zůstal jeden den v Praze. U ní.“
„Byly roky, které byly velmi těžké. Proč jste nikdy nezůstal v zahraničí?“
„Zřejmě proto, že jsem lenivý člověk. Kdybych zůstal venku, tak bych si musel znovu uspořádat celý život… Jsem líný. Tady už všechno je. Je tady můj jazyk, moje kultura… A pak moji přátelé. Někteří odjeli a velmi strádali, a to mi nebylo třeba.“
„Ve své poezii velmi často zpíváte o Moskvě, o Arbatu… Jaký je dnes?“
Až do té chvíle byl Bulat Okudžava dobře naladěný. Když jsem se ale zeptal na místo, na kterém prožil krásné chvíle s přáteli, z nichž už většina nežije, trochu se zachmuřil, a jako kdyby ztratil náladu.
„Arbat už není, je to už jen ulice, sice sympatická, ale to už není Arbat. Arbat už není.“
Únava pana Okudžavy byla signálem konce našeho natáčení. Zatímco jsem se loučil za celý náš miniaturní štáb, natáčel kameraman poslední záběry interiéru Okudžavova domku. Pak jsme si znovu potvrdili nový termín koncertů v České republice.
„Děkuji vám, nashledanou. Chtěl bych popřát všem mým českým čtenářům to nejhlavnější – ochraňujte lidské hodnoty v jakýchkoli situacích. Nashledanou.“
Když jsem ke konci roku 1997 stál u prostinkého hrobu Bulata Okudžavy, vydatně sněžilo. Hustě padající sníh byl ale jiný než ten, který napadl před devíti lety takřka ve stejný den, kdy jsem Bulata Okudžavu navštívil poprvé. Tenkrát byl sníh jiskřivý, opile přátelský a krásný. Ten dnešní byl zamračený a zábl kocovinou. Okudžavův hrob jako by se ostatních hrobů trochu stranil. Obyčejný dřevěný kříž, květiny a jednoduchá kovová cedulka s ručně napsanými daty narození a úmrtí. Kolem po zasněžené pěšině řídce procházeli lidé. Rozhlédl jsem se. Nedaleko bylo místo posledního odpočinku velkého básníka… Naposledy jsem byl tady, na Vagaňkovském hřbitově, před pěti roky, když jsme natáčeli exteriéry k dokumentárnímu filmu o Okudžavovi. Stál jsem u bílého mramoru a civěl do zasněné tváře Sergeje Jesenina. Jeho sklopené oči naznačovaly, kde u jeho nohou leží vedle sebe v posmrtném usmíření jeho žena a milenka. Tak si to ve svém testamentu přál, a tak obě milostné rivalky uložili. Sice teprve před pár lety, ale přece… Stál jsem nad hrobem Bulata Okudžavy. Padal sníh… Někomu plyne čas jako voda, tady padal čas se sněhem, který pokrýval hroby. A jako voda plyne všem stejně, sníh pokryl milosrdnou peřinou všechny bolesti i radosti světa. Z Bulatovy nejmenší dači v Pěredělkinu se stalo jeho vlastní muzeum. Na tenkou laťku plotu kdosi narazil láhev od piva. Pravého plzeňského!
Položil jsem na hrob kytici, kterou mu poslal Jarek Nohavica. Kameraman, který tu byl se mnou tentokrát, dokončil poslední smutný záběr…
Foto: archiv Jiřího Vondráka
Dovětek? Podařilo se nám tenkrát nakonec uspořádat dva překrásné koncerty. První se konal v beznadějně vyprodaném brněnském Divadle Husa na provázku 27. 10. 1995, z něhož brněnská televize konečně pořídila hodinový záznam. Druhý – a u nás i poslední koncert – uvedl v divadle Semafor, působícím tehdy v Divadle komedie, o dva dny později Jiří Suchý.
Natočeno: Moskva + Pěredělkino 2.– 4. 9. 1994
Autor: Jiří Vondrák
Bulat Šalvovič Okudžava (* 9. května 1924, Moskva – † 12. června 1997, Paříž), básník, prozaik a písničkář arménského a abchazského původu, klasik ruské moderní písňové poetiky.
Narozen v Moskvě, po návratu z fronty, kam se přihlásil jako dobrovolník, vystudoval Filologickou fakultu a v letech 1950–54 se věnoval učitelské profesi na venkově. Pak dva roky pracoval jako redaktor v nakladatelství Molodaja gvardija (Mladá garda). V roce 1956 debutoval sbírkou poezie Lyrika, krátce poté vyšla sbírka Ostrovy (1959). V roce 1961 vyšla drobná knížka s autobiografickými rysy Ahoj, študente. Roku 1963 přišlo první mezinárodní uznání: získal Hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v někdejší Jugoslávii. V roce 1964 vyšly sbírky veršů Cesta na Tinatin a Veselý bubeníček, v roce 1965 napsal pro děti novelu Blíží se k nám fronta. Rok nato dokončil s režisérem Vladimírem Motylem, sám jako autor scénáře, film Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“. Další básnická sbírka se objevila v roce 1967 – Velkomyslný březen. V první historické próze Doušek svobody (1971, časopisecky jako Nebohý Avrosimov už v roce 1969) zachytil období po potlačení děkabristického povstání. V roce 1975 následovala historická románová groteska Šipovova dobrodružství aneb Starodávná fraška, kde si vzal za základ zprávu o případu drobného policejního agenta Šipova, který psal na L. N. Tolstého smyšlená udání o jeho protistátních akcích. Okudžavova básnická tvorba vyvrcholila sbírkou Arbate, můj Arbate (1976). Nejrozsáhlejším románem Bulata Okudžavy je Putování diletantů (1979). V roce 1995 vyšel jeho poslední román Zrušené divadlo. 29. 10. 1995 v divadle Husa na provázku v Brně a 1. 11. 1995 v Divadle komedie v Praze se konaly jediné dva Okudžavovy koncerty na území České republiky. V Rusku mu za jeho života příliš desek nevyšlo, hojně ale vycházely ve světě: nejprve v Polsku, potom v Anglii, Francii, Německu, Latinské Americe, Izraeli, Jugoslávii, Československu, Japonsku, USA… Zemřel v Paříži 12. června 1997.
