„Obecně, když je
hlad a morální bída, tak lidé sní o lepším světě a tvoří. A tím pádem vznikají
i zajímavější věci.“ Liběna Rochová
Být módní návrhářkou chce notnou dávku empatie, představivosti a vkusu.
V případě módní návrhářky Liběny Rochové bezesporu i houževnatosti, vnitřní
síly a vytrvalosti. Příběhů, které by mohla vyprávět ze svého života, je mnoho
a jsou pestré. Co se ovšem nemění, je to, že Liběna Rochová je o sobě a svých
počinech pevně přesvědčená za každých okolností. Tato dáma s neobyčejným šarmem
dostala v životě nemálo příležitostí, které úspěšně proměnila. A nemálo příležitostí
rovněž nabídla, nabízí a dozajista ještě nabídne lidem, kteří stejně jako ona
mají v životě otevřené oči a srdce.
Co bylo příčinou, byla-li nějaká, že jste se rozhodla stát se módní návrhářkou?
Vaše maminka byla herečka, určitě jste měla možnost nahlédnout „pod pokličku“ i
do divadelních šaten…
Na základní škole mě lákala
etnografie. Chtěla jsem studovat tradici nejenom českého, ale i světového
kostýmu. Tradiční kostýmy jsou obrovská „studnice“. Patřím k těm
šťastlivcům, kteří si nepředstavovali, že by dělali něco jiného, než výtvarnou
činnost. Proto také nedělám konfekci, ale inspirativní, výtvarnou kolekci.
Velmi mě to nabíjí, protože mohu své myšlenky reflektovat do oděvů. Oděv je
taková socha v pohybu, jak s oblibou říkám.
Vystudovala jste v Brně oděvní školu. Nicméně o možnost studovat
na ní jste se musela zasadit více než ostatní kvůli „politicky nevhodnému
tatínkovi“. Přesto, nebo právě proto, jste si své místo mezi návrhářskou elitou
vybojovala. Myslíte si, že hnacím motorem může být nepřízeň osudu? Jak tuto
zkušenost vnímáte dnes?
Doba byla, jaká byla, a nijak ze
široka o tom mluvit nechci. Opravdu jsem nesměla studovat, což mi ale neubralo
elán a chuť prosadit se. Myslím si, že pokud se člověk chce realizovat navzdory
nepřízni osudu, dokáže víc, než když mu jde všechno na ruku. Obecně, když je
hlad a morální bída, tak lidé sní o lepším světě a tvoří. A tím pádem vznikají
i zajímavější věci. Když jsem před sebou měla tuto překážku, řekla jsem si, že
to dokážu a půjdu touto cestou, jejíž výsledek je znám.
Po revoluci jste navrhla trička v akci „Trikem proti komunismu“.
Myslíte si, že se od dob revoluce změnilo hodně věcí? Jak vnímáte současný stav
společnosti?
Situací u nás jsem velmi rozladěná.
Myslím, že kredit, který jsme měli, jsme ztratili. Je to opět politický
problém. Jsem šťastná, že u nás byla revoluce, že od moci odešli komunisté,
kteří zdecimovali kulturní hodnoty, a že jsme měli za prezidenta Václava Havla.
Momentálně mám ale velký strach z toho, že jsme mnohé ztratili právě
ztrátou politické úrovně, politickými šarvátkami, aférami v politickém
byznysu, protože je prorostlý až nezdravě. Vím, že tyto problémy jsou skoro
všude, ale nám stále chybí silný a neoblomný systém zákonů. Jasně nastavená
pravidla a neústupnost zákonů!
Při jaké příležitosti jste se poprvé dostala se svými kolekcemi do
zahraničí?
Když jsme jako děti už měly v podstatě
nějaké své zázemí, tatínek emigroval. Dostal pozvání na univerzitu do Vídně,
aby tam přednášel o své práci, a už tam zůstal. Při svých návštěvách otce jsem
měla možnost tajně realizovat přehlídky ve Vídni. Pak bylo několik příležitostí
a ta zlomová přišla v roce 1991, kdy mezi československými designéry
vybrali tzv. „svěží vítr z východu“, tedy návrháře, kteří předvedou svůj
um. Tehdy jsem odjela se svou kolekcí do Düsseldorfu na veletrh IGEDO a CPD
(premiérové kolekce světových módních návrhářů). Tam jsem se poprvé setkala
s vysoce profesionálním zázemím, od médií až po TOP modelky. Moje kolekce
tehdy sklidila obrovský úspěch, po kterém pak následovaly další příležitosti.
Nelákalo vás zůstat v zahraničí?
Lákalo. Měla jsem zajímavé nabídky.
Jednou z nich byla práce pro Donnu Karan. Jenže já už tehdy měla rodinu a
bylo mi jasné, že bych ji musela opustit. Kdyby mi tenkrát bylo dvacet a
všechno bych si teprve budovala, tak bych neváhala. Ale v té době už jsem
to tak necítila. A dnes, na své cestě tvůrčím životem, bych už se nedokázala podvolit.
Již léta spolupracujete s veletrhy Styl a Kabo, kde jste
v komisi soutěže návrhářů TOP STYL DESIGNER. Vy sama jste v roce 1992
získala na tomto veletrhu titul Výtvarník sezóny (předchůdce soutěže TOP STYL
DESIGNER). Můžete zavzpomínat na některé výherce? Utkvěl vám někdo
v paměti?
Pár lidí ano, ale byla jsem
„uhranutá“ diplomovou kolekcí Jarky Procházkové, absolventky Vysoké školy
umělecko průmyslové.
Jaký je váš názor na účast nebo neúčast návrhářů na veletrzích Styl a
Kabo?
Oděvní a textilní průmysl u nás
v Čechách neexistuje v takové podobě, v jaké existuje ve světě. Naše továrny
se pozavíraly a zůstalo pár oděvních firem, které se drží. Jednou z nich
je firma Pietro Filipi, která opravdu funguje na vysoké úrovni. Co se týká
módních designérů, tak ti tady nemají tak velkou konkurenci jako jinde ve
světě. Nejdou s kůží na trh třeba do Milána nebo do Paříže, a to je další
důležitý aspekt. Trh je malý, situace je jaká je, a život ve světě si jde
vymezenou cestou. My ji nemáme. Tady si jde každý svojí cestou. Co se týká veletrhů
Styl a Kabo, tak ty se poslední dva roky uzavřely a jsou pouze pro nákupčí a
vystavovatele, což je dle mého názoru špatně, protože trh dělá právě veřejnost,
a nikoliv odborníci, kteří vyrábějí produkty. Jinak jde o hraní si na vlastním
písečku. Ale to je na dlouhou diskuzi.
Jestliže tedy mají mladí designéři u nás jen omezené možnosti, co jim
doporučujete pro jejich další rozvoj?
Toto téma se studenty pravidelně
diskutujeme. Radím jim, aby šli na stáže do zahraničí a zkoušeli to tam. Tam
vždycky sedí v prvních řadách takzvaní „lovci“ designérů, zástupci
majitelů firem, kteří hledají mladé talenty. Koho mohou oslovit u nás?
Podívejte se, kdo sedí v našich prvních řadách. Takže podle krásné pohádky
o Honzovi, co šel do světa, říkám, ať si naši ambiciózní, mladí tvůrci také sbalí
ten svůj pomyslný raneček buchet, a ať jdou a cílí vysoko. Pak ať se třeba vrátí,
ale ty zkušenosti by měli získat v zahraničí, kde to funguje tak, jak to
fungovat má.
Váš ateliér Studio Liběny Rochové se nachází na Malostranském nábřeží a
vyzařuje z něj radost z módy a designu. To místo jste si vybrala
sama?
Měla jsem studio v Týnské
uličce s Radkou Kubkovou, a když jsme je zavíraly, hledala jsem jinde.
Dcera objevila inzerát na tento prostor. Majitel domu navíc fandil mé práci,
chodil na mé přehlídky. Prostory jsem využila i k pořádání vernisáží
mladých umělců, stalo se z něj Studio LR. Po pěti až šesti letech provozu
studia jsem loni na podzim usoudila, že musím ubrat. Provoz byl velmi nákladný
a fyzicky zatěžující, takže jsem ubrala a letos se zrealizují pouze čtyři
výstavy. Před třemi lety jsem začala učit, jsem babičkou, žiji částečně
v Praze a Brně. Nemám potřebu se za ničím hnát na úkor svého zdraví, pokud
chci fungovat na všech polích, které jsem si vybrala.
Soutěž návrhářů TOP STYL DESIGNER se vyhlašovala dvakrát do roka, vždy
v únoru a srpnu, nicméně od letošního roku se koncepce změnila a bude vyhlašována
pouze jednou a to v únoru. Důvodů je několik, ale tím hlavním má být
možnost výherce s titulem pracovat po celý rok. Jak se na to díváte vy?
Na jedné straně souhlasím
s vedením veletrhů Stylu a Kabo, aby byl v jednom roce jen jeden
vítěz. Na druhou stranu, vyhlašování dvakrát do roka je tradicí všude ve světě.
Ale jak už jsem zmiňovala, je u nás slabý trh a tudíž je i trochu přepych, mít
dva výherce do roka. Nejsem si jistá, jestli pak titul má odpovídající kredit a
význam.
Když zrekapitulujete loňský rok, které akce či události ve vaší
činnosti považujete za stěžejní?
Byla to přehlídka na Expo 2010
v Šanghaji, kde jsem kombinovala staré moravské kroje se současným oděvem.
Tato kolekce byla nominovaná na Czech Grand Design v sekci Nejlepší
kolekce roku.
Kdo vám byl v oblasti módy a designu vzorem? Máte svého oblíbeného
návrháře?
Inspirují mě umělci z různých
oborů. Velmi inspirující pro mě byl Issey Miyake.
Existují zákaznice, které trvají na svých vlastních představách o tom,
co by chtěly, ale současně chtějí mít šaty od vás. Jak nakládáte s takovou
situací?
Když taková zákaznice přijde, odkážu
ji na salony, kde jí to ušijí podle obrázku. Mě oslovují zákaznice, kterým se
líbí můj design a chtějí ode mě originál. Ideální je, když je to můj návrh a
klientka se v modelu cítí být sama sebou.
Co ráda nosíte vy sama?
Zajímavé, kvalitní a designové
kousky, které na první pohled neprozradí autora.
Mnoho lidí má rádo opak a okázale nosí autora tak viditelně, jak jen to
jde. Zajímáte se o to, co člověk chce svým stylem oblékání o sobě říci?
To je právě ta část, která mě ve
spolupráci se soukromou klientelou zajímá a baví. Proč má zákaznice ráda zrovna
tyto prvky a jiné méně, čemu dává přednost a proč. Po psychologické stránce je
to velmi zajímavé.
Velmi zajímavý pro vás musí být pocit, že máte v rukou moc
ovlivnit to, co bude zákaznice nosit.
V jednom průzkumu před dvěma
lety jsem se objevila v nejmenovaném časopisu na prvním místě mezi lidmi, kteří
veřejnost nejvíce ovlivňují svojí tvorbou. Což bylo příjemné a zajímavé, ale
beru to s veškerou pokorou. Cítím-li, že mám tuto moc a lidé na můj názor
dají, snažím se v tom dobrém smyslu proměnit pozitivně přínos této pozice
ve společnosti. Dostat moc je nebezpečné a mnoho lidí, zvláště našich politiků,
je zářným příkladem toho, že moci se dá snadno zneužít.
Myslíte si o sobě, že jste analytik?
Myslím, že ani ne. Občas takové
tendence mívám, ale nepátrám po tom, proč se co děje. Pak bych vyloučila to, že
každý je svého osudu strůjcem.
Sledujete trendy, nebo raději tvoříte nadčasové věci? Zajímalo by mě,
jako laika, kdo určuje trendy, jak se návrháři dozvědí, že pro letošní rok
budou hitem zrovna „pastelové barvy a geometrické vzory“?
Sleduji trendy, přehlídky i kolegy,
ale ve vlastní tvorbě se ubírám cestou individuálního přístupu a originality,
tedy také nadčasovosti ve vnímání nejen oděvu.
Navštěvujete ráda společenské události? Pokud ano, jaké máte
v oblibě a jakým se spíše vyhýbáte a proč?
Musím říct, že se společenských
akcí účastním čím dál méně. Dříve jsem chodila velmi často, ale vzhledem k mému
časovému nasazení to už nejde, a proto v současné době upřednostňuji takové
akce, které mi mohou něco dát. Pak je tu ještě ten fakt, že raději trávím čas s rodinou,
anebo sama se sebou.
Dozvěděla jsem se, že se budete osobně podílet na art show FANATIQUE,
která se koná v září v galerii Kotelna v Říčanech. Jde o výstavu obrazů
spojenou s módní přehlídkou. Návrháři se při své tvorbě inspirují právě
vystavenými obrazy. Jak bude vypadat vaše účast na této akci?
Před pár lety mě oslovila Táňa
Kuchařová, abych pro její nadaci „Krása pomoci“ udělala přehlídku v New
Yorku, kde jsem představila i „můj“ ateliér designu oděvu a obuvi na VŠUP. Tam
jsem se setkala i s vedením nadace. Když se tento projekt realizoval
podruhé, přišli za mnou a já souhlasila, že budu oblékat Táňu Kuchařovou.
Studenti spolupracují s umělci. Vznikají tak ojedinělé dialogy.
Co byste poradila ženám, které chtějí vypadat dobře i ve vyšším věku,
ale stejně tak jako vy sázejí na přirozenost?
Vážit si sebe sama.
Nemohu zde nezmínit, že jste odpůrkyní plastických operací a zastáváte
přirozenou krásu. Co je základem tohoto vašeho postoje?
Z toho vlaku, do kterého
jednou nastoupíme, už nemůžeme vystoupit. Je důležité umět stárnout, brát život
se vším, co přináší. Chtít jen krásné mládí znamená šidit se o kouzlo každého
věku, který můžeme naplno prožít s tím, co k němu patří. Je daleko
přirozenější být sama sebou, souznít s věkem. Nemám chuť trávit čas na
plastických operacích, abych se tomu pokusila přiblížit. Vím, že nebudu už
nikdy vypadat jako ve třiceti, a tak to je.
Co děláte pro to, abyste se cítila dobře?
Pravidelně medituji a udržuji si
duševní hygienu. Důležitá je dobrá životospráva. Spíše méně a zdravě jíst, mít dost
pohybu. A pozitivně myslet.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Gabriela Klapková
Asistent: Tomáš Durňák
Foceno v Alchymist Grand Hotel and
Spa www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz