„Jsem si vědoma toho, že mám věk na to, abych byla
sama k sobě, ale i ke svému okolí, zodpovědná.“ Jana Plodková
Jana je křehká a na první pohled éterická
bytost. Ve skutečnosti ale taková není. Před problémy neutíká a když se nějaké objeví,
postaví se jim čelem a začne je řešit. Vystudovala brněnskou JAMU, obor
herectví. O hercích se u nás traduje, že často létají v oblacích a
praktické problémy jsou jim vzdáleny. Jana přiznává, že kousek bohémství
v sobě má, ale zkušenosti, které momentálně sbírá v zahraničí, ji
vracejí zpět na zem, k větší zodpovědnosti. Nechce žít jen přítomností,
ale investovat i do budoucnosti. Pro naše focení v pražské restauraci Mlýnec zapůjčila oblečení firma Lerros. Fotografie s nádechem svěžesti pozdního jara jsou autorskou prací fotografa Roberta Vana.
Vystudovala jste brněnskou JAMU, hrála
v HaDivadle, jak na tu dobu vzpomínáte?
V Brně
jsem strávila devět let a na to se zapomenout nedá. Narodila jsem se
v Jičíně, který je stále mým domovem, ale přece jen je to malé městečko. Proto
jsem šla studovat na brněnskou JAMU. A tady jsem se dostala do angažmá
HaDivadla, kde mám dodnes spoustu kamarádů, tu starou gardu, co drží tento
soubor pohromadě: Janík Sedal, Maruška Ludvíková, Cyril Drozda, Miloslav Maršálek…
Myslím na ně často.
Co vás naučili ve škole? Myslíte si, že je herecké vzdělání
v dnešní době pro herce potřebné?
Je a není. Těžko říct. Na škole vás
samozřejmě naučí, jak zacházet s hlasem, s tělem, jakým způsobem přistupovat k
postavám a používat svoji imaginaci, na druhou stranu je potom mnohem
důležitější praxe. A také není nikde psáno, že na herectví musíte mít školu.
Někdo ve vás talent rozpozná a je mu jedno, jestli máte diplom či ne.
Jak se k vám dostala nabídka na hlavní
roli ve filmu „Protektor“?
V HaDivadle
jsem hrála v úspěšném představení pana Pitínského „Renata Kalenská, Lidové noviny“
a zde si mě vybrala castingová režisérka Kateřina Oujezdská. Znala dobře Brňáky,
brněnskou scénu a díky roli Kalenské mě pozvala na casting filmu „Protektor“.
A vyšlo to! Za roli židovské dívky Hany jste získala cenu České filmové
a televizní akademie Českého lva. Co vám tato cena dala a co naopak vzala?
Nevzala
mi vůbec nic. Naopak. Byla to třešnička na dortu. Díky filmu „Protektor“ jsem
poznala ze všech stran hereckou práci, která mě moc baví, mohla jsem sledovat
celý proces zrodu filmu od začátku do konce. Mohla jsem sledovat práci režiséra
Marka Najbrta, který je skvělý režisér a člověk. O prázdninách spolu budeme
pracovat na novém filmu, tak se na to velmi těším.
Prožívala jste nominaci, potěšilo vás to? Přece
jen jste porazila už známé a Českými lvy ověnčené hvězdy.
Nominace
mi udělala velkou radost. A věřte mi, že v té chvíli mi bylo úplně jedno,
zda to vyjde, nebo nevyjde. Už jen ta představa, že jsem v nejužší
nominaci, mi vyrazila dech.
Nekoukali na vás ostatní skrz prsty, protože jste „herečka z Brna“?
Ne, proč by měli? Myslím, že tohle
jednou někde někdo řekl a od té doby je to dogma, že Praha a Brno jsou
rivalové. Moje zkušenost to není.
Mně také někdy přijde, že se na rivalitu Praha vs. Brno někteří jen
vymlouvají. Máte mezi svými hereckými kolegy přátele?
Samozřejmě. Spolupracujeme spolu,
stýkáme se i mimo práci, asi tak jako ostatní lidé ve svých branžích.
Kvůli roli v „Protektorovi“ jste si
nechala obarvit vlasy na tmavo. Nechtěla jste zůstat brunetkou?
Já
nemám k tmavým vlasům obličej. Jsem typ na blond. Chvilku mě to bavilo,
najednou jste někdo jiný. Musela jsem změnit líčení, jinak se oblékat, ale
stejně jsem nakonec skončila zpátky na blond. Takhle to má většina žen. Jedna
barva je jim vlastní a ta je, s menšími přestávkami, doprovází celý život.
Ovlivnilo získání ceny vaše pracovní
nabídky?
Přiznám
se, že pracovně to neovlivnilo nic. Naopak, žádné nabídky nechodily. Ve světě,
když herečka získá nějakou cenu, tak se tím pro ni otevírá možnost dostat další
zajímavé nabídky. Tady v Čechách to zřejmě funguje jinak. Asi si říkali, „ta
teď bude drahá…“
Jak jste to tehdy řešila?
Člověk
na to nesmí myslet, ale to jde v tomto případě těžko, když vás to živí.
Proto jsem odjela do zahraničí. Abych tady z toho všeho neměla depku, ale
také abych si odpočinula, přišla na jiné myšlenky a oprášila angličtinu. Tak
jsem odjela do New Yorku.
Tam jste zůstala dva měsíce a vrátila se
zpátky do Čech. Co vám dal pobyt za oceánem?
S návštěvou New Yorku jsem
koketovala už dávno. A situace, která po „Protektorovi“ a „Zázracích života“
nastala, tomu jen nahrála. Neměla jsem nic, žádný projekt, žádný plán, takže
jsem si řekla, že teď je ta správná doba. A odcestovala jsem. Na New York jsem
si musela zvyknout, nejdříve mě tohle obrovské a hektické město přímo dusilo,
ale postupně, jak jsem ho poznávala, jsem si ho oblíbila. Bydlela jsem
s jedním Čechem a měla jsem tam i přátele, takže nakonec jsem i za tuhle
zkušenost byla ráda. Co mě ale ničilo, byla vzdálenost. Člověk se nemůže jen
tak sbalit a odletět domů na víkend. Proto, když jsem přijela na Vánoce domů,
jsem se už do New Yorku nevrátila. Zůstala jsem doma a rozhodla se čerpat další
životní zkušenosti v Londýně.
A proč zrovna Londýn? Jste tam už od února, jak se cítíte tam?
Londýn je přece jen blíž
k domovu, domů se dostanu každý měsíc. Londýn mě nadchl už od začátku. Je
to město, jak má být – barevné, rozlehlé, kulturní. Dělám si zde kurzy
angličtiny kvůli britskému akcentu. A něco mě tady žene k tomu, abych se
učila. Doma bych to nedělala, spíš bych seděla a čekala na práci.
Chodíte na herecké kurzy, nebo se pouze
doučujete jazyk? Čeho byste vlastně chtěla v Londýně dosáhnout?
Na herecké kurzy nechodím. Neměla
jsem pocit, že by mě posunuly dál. Do školy chodím kvůli jazyku, abych se
alespoň trochu přiblížila rodilému mluvčímu, nabyla sebevědomí v komunikaci. A
čeho chci dosáhnout? Vlastní spokojenosti.
Jak vzpomínáte na seriál „Zázraky života“? Byla to po „Protektorovi“
další větší herecká příležitost? Hrála jste zde gynekoložku, nezatoužila jste
po natáčení po dítěti?
„Zázraky života“ to byl dlouhý čas
strávený v úzkém kruhu lidí. Pohybovala jsem se na hranici zábavy a stereotypu,
který zkrátka po nějakém čase přijde. Naštěstí vždycky rychle přišel a zase
odešel. Nakonec jsem si natáčení velmi užila. Postavy mi do soukromého života
nelezou, tudíž jsem opravdu nepřemýšlela o tom, zdali bych nechtěla či dokonce
neměla mít dítě.
Vaše maminka pořádá ve vašem rodném Jičíně charitativní projekt „Dívka
roku“ a vy jí s tím pomáháte. Mnoho známých osobností zde působí bez nároku
na honorář, vy sama akci moderujete. Přiblížíte nám tento projekt?
Maminka se spřátelila se
zakladatelem této soutěže panem Dědkem a ten jí to celé vlastně předal. Jičín
je pro tuto akci dobře situované město. Všude je to na půl cesty. Mamku i její
kolegyňky tato práce moc baví. Dělá radost mladým holkám, a výtěžek z celé
akce jde na mateřskou školku pro postižené děti, tedy to má konkrétní cíl. Co
je naprosto skvělé, že tuto akci podporují herci a zpěváci bez nároku na
honorář. Podle mě je tato akce na vysoké úrovni. Soutěží zde dívky od 13 do 15
let. Když se na ně dívám, jsem překvapená, jakou tato děvčata mají šťávu, jsou
šikovná, mají styl a nebojí se. Jsem z projektu „Dívka roku“ nadšená a
věřím, že do budoucna se najde i větší množství sponzorů, kteří tuto akci
podpoří.
Jaké máte vztahy s rodiči? Podporovali vás ve vaší kariéře?
Určitě. Bez podpory vlastní rodiny
by to bylo těžké, zvláště v dobách, kdy člověk tápe, neví co dál.
V tu chvíli je důležité mít zázemí, které já díkybohu mám!
Dovedete si představit, že byste nebyla herečka? Co by vás bavilo, čím
byste se uživila?
To nevím, ale určitě by to bylo něco
v umělecké sféře. Občas píšu krátké články, tak snad i tady by se dalo někde
uplatnit. Ale já jsem herečka, takže chci dělat to, co jsem vystudovala, co mě
baví a v čem si myslím, jsem dobrá.
Jací se vám líbí muži a co musí splňovat chlap, který by vás zaujal?
Nemám to tak přesně pojmenované – blonďák,
modré oči… to fakt ne. Chemii racionálně neovlivníte. Většinou to mám
tak, že potkám někoho, kdo mě má něco naučit, někam posunout. Pokud si
přestaneme navzájem dávat, rozejdeme se. Takže beru od života to, co dává, a
žiji instinktivně.
Zklamala jste se někdy v životě, ať už v někom, nebo
v něčem?
Pokud ano, tak to tak mělo být.
Vždy dojdu k tomu, že jsem to takhle potřebovala a že mě to posune zase
někam dál.
Jste racionální, nebo, jak to u herců často bývá – bohém?
Půl na půl. Někdy jsou má
rozhodnutí více emocionální, bohémská, někdy zapojím mozek. Teď v Anglii
více myslím na budoucnost. Jsem si vědoma toho, že mám věk na to, abych byla
sama k sobě, ale i ke svému okolí, zodpovědná. Mám věk na to, aby mi bylo
dobře nejen dnes, ale i za pár let.
Kdo je u vás v dnešní době „slušný člověk“, vybaví se vám někdo?
Moji nejbližší přátelé a rodina…
Neslušní se mi vyhýbají.
Děkuji za rozhovor
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up a vlasy: Mili Dvořáková
Oblečení: LERROS www.lerros.cz
Foceno v restauraci Mlýnec v Praze
www.mlynec.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
