„Bytostně mě baví proces vzniku
fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce.“ Martin Kámen
Při setkání s Martinem Kámenem jsem hned v prvních chvílích vycítila
jeho optimismus i tvůrčí potenciál, které se příjemně promítají i do
jeho práce. Jeho výjimečná schopnost propojit současnost s historií
svědčí o tom, že je stále možné přicházet s něčím novým. Je evidentní, a
zároveň je to i motivací pro nás všechny, že Martin Kámen vidí českou
fotografii na vzestupu. Fotografie s Martinem Kámene zhotovil Robert Vano v restauraci Zlatý had, která sídlí na Malé Straně v Praze.
Považuji vaši tvorbu za velice
pestrou, originální a nápaditou. Jak ji charakterizujete vy sám?
Soustřeďuji se především na
uměleckou fotografii. Většinou jsou to inscenované fotografie odkazující k historii,
ale reflektující současnost. Často pracuji se symbolikou. Zakládám si na tom,
že celou scénu stavím na místě focení a dekorace nedodělávám postprodukčně v počítači.
Komerční část fotografie se týká hlavně divadla a kulturních projektů. Nefotím
klasickou fashion fotografii.
Co vás přivedlo k rozhodnutí
nefotit pro módní časopisy?
Nebráním se tomu, aby mě někdo z této
oblasti oslovil, ale musel by to být někdo, kdo uznává mé výtvarné cítění.
Necítím se dobře v té určité „nesvobodě“, kdy si nemohu vybrat sám modelku
či prostředí. Fotografie do fashion časopisů u nás navíc vzniká za méně
příznivých podmínek než v zahraničí. Proto se většina dobrých kampaní
nefotí v Čechách. Do tuzemských časopisů se tak dostávají kampaně převzaté
z ciziny.
Osobně se mi líbí vaše
zpracování a promyšlenost fotografií do detailů i váš smysl pro humor. Jde
převážně jen o vaše nápady, nebo se na tom podílí více lidí?
Často to bývá sled zdánlivě
nespojitelných událostí. Hodně často, už od dětství, kreslím. Jednou jsem si
nakreslil portrét muže, kterému vychází z úst jakýsi neidentifikovatelný
proud. O pár dní později jsem v obchodě uviděl dlouhou
krabičku sušenek, která měla přes celou jednu stranu čárový kód, a vzápětí jsem
dostal od kamarádky paruku. Tyhle tři momenty se mi spojily, protože vlasy
jsou symbolem paměti a i čárový kód má svou paměť. Tak vznikl autoportrét
Grotesque, kdy mi z úst vycházejí prameny vlasů jako tok myšlenek. Častou inspirací jsou mi také díla
starých mistrů, která ale reflektuji vlastními prožitky. Například loňská série
„Zklamání z ráje“, to jsou jasné interpretace starých obrazů.
Jak reagujete na to, když jste
srovnávaný?
Tím, že žijeme v 21. století,
a tím, že jsou lidé různě informovaní a vzdělaní, mají tendenci přirovnávat
tvorbu umělců k tomu, co už notoricky znají. Stalo se mi, že některé mé
fotografie byly srovnávány s různými autory. Někdy mě to pobaví, někdy se
tím vůbec nezaobírám. Snažím se, aby mé fotografie měly svébytný výraz a náboj
reflektující mou osobnost.
Sledujete práci jiných
fotografů? Vnímáte nějakou inspiraci i z této strany?
Zajímám se o českou i zahraniční
uměleckou scénu. Chci vědět, co se v této oblasti děje, také proto, abych
se vůči tomu mohl nějak vymezit. Znám tvůrce, kteří mají pocit, že kvůli tomu,
aby vzniklo něco super originálního, je nutné, aby se uzavřeli a příliš
nehleděli kolem sebe. Mít přehled je pro mě ale důležité. Já si můžu myslet, že
jsem geniální, ale za měsíc narazím na nějaké podobné dílo ať už ve výtvarném
umění či médiích obecně. Ani to pro mě ale není překážka. Konkrétní téma stejně
vždycky zpracuji po svém.
Myslíte si, že při nárůstu počtu
fotografů a „fotografů“ je u nás možné se fotografií uživit?
Ano, ale je to samozřejmě těžké.
Mně teď bude dvacet devět, a i když fotím už čtrnáct let, tak je to pro
fotografa pořád začátek. Spousta mladých fotografů mojí generace, ať už
nevystudovaných, nebo absolventů FAMU, začne logicky velice rychle fotit módu,
komerci, architekturu a design. Já mám vystudovanou AVU a zaměřuji se hlavně na
uměleckou fotografii. Je pro mě výhodou, že v Čechách není mnoho autorů,
kteří se umělecké fotografii věnují naplno.
Kde všude můžete svou tvorbu
prezentovat?
Co se týká výstav, tak existuje v
Praze jen několik málo čistě fotografických galerií. Já se tím ale nechci
omezovat. To mě vede ke společným výstavám s malíři, kteří jsou blízcí
mému smýšlení. Do začátku července máme s malířem Janem Gemrotem a
sochařem Ondřejem Olivou společnou výstavu „Zklamání z ráje II“ v trutnovské
galerii UFFO. Navazuje na loňskou instalaci v pražské Novoměstské radnici.
S tímto projektem budeme pokračovat i v dalších letech. Důležitá je
rovněž prezentace mého díla v zahraničí, kde je umělecká fotografie více
doceněná.
Zaznamenal jste s vašimi fotografiemi
nějaké úspěchy v zahraničí?
Tím největším úspěchem byla
prezentace mých fotografií na veletrhu Photo LA v Los Angeles, kde jsem
několik tisků prodal. Vystavoval jsem i v Londýně a v Polsku. V Praze
se připravuje otevření nové galerie, kde budu mít společně s dalšími
autory výstavu, která poté poputuje dále do Vídně a Londýna.
V roce 2008 jste zakládal
The Chemistry Gallery. Za jakým účelem?
V Česku chybí prostor pro
samostatnou prezentaci studentů a mladých absolventů uměleckých škol, která by
byla zároveň prodejní. S kamarádem Petrem Hájkem jsme se rozhodli tuto
díru na trhu zaplnit. Pro mě jako autora to ale znamenalo výrazné omezení času
pro vlastní tvorbu, takže v Chemistry už přes rok nepůsobím. Kurátorská
práce mě ale zajímá a obohacuje, proto jsem přijal nabídku stát se uměleckým
ředitelem v pražské The ICON Gallery, kde připravuji ročně čtyři výstavy.
Některé kompozice vašich
fotografií jsou opravdu do detailu propracované. Jak dlouho trvá takové
zpracování a příprava?
Záleží na té které konkrétní
fotografii, kolik je tam rekvizit či osob. Produkce jedné fotografie tak trvá
řádově od několika dnů až třeba půl roku. Je to samozřejmě i tím, že si vše financuji
z vlastních zdrojů a často i sám vyrábím některé dekorace. Například ve
fotografickém remaku obrazu „Škola Platónova“ jsem musel sehnat dvanáct mužů,
kteří se nechali hromadně fotografovat nazí, fotografoval jsem v ateliéru,
ale na živém trávníku a s opravdovými mandarinkovníky. Potřeboval jsem
bílého páva, kterého jsem kombinoval z pavích per a vycpaného bažanta.
Navíc jsem se snažil o co nejpřesnější kompozici figur a zjistil, že malířská
zkratka v perspektivě obrazu může být pro živého člověka naprosto nemožná
poloha. Jeden celý den tak se tak stavěla scéna a druhý den se půl dne
připravoval styling modelů – make up, stínování svalů, vlasy, a zbytek dne pak
s několika asistenty, kteří drželi originál obrazu, jsme se snažili kluky
zkroutit do daných póz. Celé to bylo náročné, ale také velmi zábavné. Navíc je
obrovská podpora, když se celý tým snaží a pak se těší na perfektní výsledek.
Nemíváte pocit, že práce
ukrývající se za jednou takovou fotografií zůstává nedoceněná? Divák vidí až
výsledek, který ho buď nadchne, anebo jej rychle odsoudí. Nemrzí vás, že
všechnu tu práci za tím už nikdo nevnímá?
Bytostně mě baví proces vzniku
fotografie. Chci ale, aby divák vnímal až výsledek mé práce. Aby ho ohromilo,
jak na něj ta fotografie působí a ne jak náročná byla příprava. Chci, aby diváka
zaujala opravdovost, to, že nestavím scénu v počítači, ale na place. Laik
to často ani nepozná, nebo ho ani nenapadne, že je to skutečné, ale vím, že
odborník to pozná a snad i ocení.
Kdy bude nejbližší možnost vaše
dílo ocenit? Chystáte nějakou výstavu?
Kromě zmiňované výstavy „Zklamání z ráje
II“ v Trutnově a několika dalších společných projektů připravuji na září
samostatnou výstavu v Chrudimi. Tato výstava zahájí činnost nového
barokního lapidária a také proto se bude jmenovat „Současné baroko“. Kromě
svých výstav připravuji i několik kurátorských projektů, například aukční
výstavu charitativního projektu Art for Life, který letos již čtvrtým rokem
spolupořádám.
Můžete čtenářům přiblížit
podstatu a zaměření tohoto projektu?
Věnujeme se boji proti HIV/AIDS. S několika
přáteli jsme před pár lety zjistili, že oproti 90. letům prevence a medializace
onemocnění AIDS klesá a že to není nemoc pouze osmdesátých let. Je tedy potřeba
si uvědomit a připomenout její aktuálnost. I to, že mnoho lidí tento problém nezajímá.
Příkladem je třeba to, že ve školách zakázali sexuální výchovu.
Jakým způsobem jste chtěli
vyjádřit důležitost prevence?
S pomocí umění – výstav, dražeb a
koncertů – se snažíme získávat peníze pro Dům světla. Každý rok vzniká kalendář
Art for Life, letos má podtitul PASSION. Pokaždé je na něm účastno dvanáct
fotografů a dvanáct osobností. Letos jsou mezi nimi Tomáš Verner, Bára
Basiková, Eliška Balzerová či David Kraus.
Propagace boje proti AIDS je ve
světě jistě rozsáhlejší. Máte vysledováno, kdo se takových kampaní a projektů
zúčastňuje?
Ať už v Americe, nebo pokud se
přesuneme blíže tak například ve Vídni, jsou aktivity v boji proti AIDS
mnohem rozsáhlejší. Do Vídně v rámci takové kampaně přijedou například
Sharon Stone a Bill Clinton a tyto osobnosti i veřejnost se o tuto problematiku
živě zajímají. Toho stejného chceme dosáhnout i my.
Jak si stojí sledovanost tohoto
vašeho projektu rok od roku? Vnímáte zvýšenou pozornost?
Určitě ano, mediálně projektu
pomáhají známé osobnosti. Zapracovat se musí na vytěžení maximální částky
peněz. Nejsme typ charity, která uspořádá večírek za milion korun a ve finále
vybere sto tisíc. Všechny osobnosti, organizátoři a fotografové z toho
nemají ani korunu. Naopak, tento projekt se svým způsobem dotuje, ať už jde o
čas, či finance. V závěru jde finanční výtěžek našeho projektu na
konkrétní účely, jakými jsou třeba testování či preventivní aktivity proti
AIDS.
Je ještě jiný projekt, kterému
se věnujete mimo svou hlavní tvorbu?
Letos podruhé se podílím na uměleckém
projektu Fanatique art show, jehož hlavní tváří je topmodelka Taťána Kuchařová.
Jde o propojení módy a umění, kdy jsou pro módní návrháře inspirací díla
mladých českých výtvarníků. Letos se do projektu zapojila Liběna Rochová se
svými studenty. Připraví kolekci šatů, kterou vydražíme ve prospěch Nadace
Taťány Kuchařové – Krása pomoci.
Máte z hlediska fotografie
nějaký svůj nesplněný sen?
Přeji si uspořádat výstavu v prostoru,
který bude zcela uzpůsoben mým fotografiím a podtrhne jejich obrazovou i obsahovou
výpověď. Chci, aby nešlo jen o fotografii, ale o multimediální projev, který
divákovi dokreslí krajinu mé fotografie. V Česku zatím podobný styl není
obvyklý, hlavně kvůli nedostatku peněz.
Pocítil jste někdy opravdu
nechuť na něčem pracovat? Že byste si řekl, dnes to nejde, výsledek nebude
dobrý?
Nemám rád, když není focení dobře
připravené. Několikrát se mi stalo, že klient má utkvělou představu, jak by měl
výsledek vypadat, ale neví, co za tím vším vězí. Při komerčních zakázkách si
dávám proto pozor, aby bylo vše už před zahájením fotografování jasně
stanoveno. Zároveň upřednostňuji práci se svým týmem, ať už se jedná o
produkci, či styling.
Umíte na fotografování nemyslet?
Neumím. Mívám i fotografické
absťáky. Když pár dní nefotím, necítím se zkrátka ve své kůži.
Děkuji za rozhovor.
Text: Šárka Kunclová
Foto: Robert Vano
Produkce: Michaela Lejsková
Lokace: Restaurant Zlatý Had v Praze
www.zlatyhad.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
