Andrej Vámoš – majitel módní značky BANDI VAMOS

Pánská
móda není vždy jen otázkou trendu, ale především dobrého vkusu, tradičních
prvků a kvality. Ruku v ruce s nimi jde i etika oblékání, o které ví mnohé
Andrej Vámoš, majitel firmy BANDI VAMOS, jedné z předních českých značek pánské
společenské módy. Dobře ví, co zákazník potřebuje, a jeho schopnost empatie se
mu v podnikání velmi osvědčila. Takže pánové, a rovněž dámy, které pomáháte
mužům s jejich šatníkem, zbystřete pozornost! Je mnoho maličkostí, které
dotvářejí dokonalou image muže.

 

Kdy
jste se začal zabývat podnikatelským záměrem v oblasti pánské módy?

To vám řeknu docela přesně.
Myšlenka mě napadla v polovině března roku 2010.

 

Vybral
jste si docela náročný obor. Proč zrovna tento?

Vadilo mi, že se na českém
trhu dává oblekům neúměrná cenová nadhodnota. Lidé pak musí na takové věci šetřit
– třeba pro kluky na maturitu, což jsou také zákazníci. Přesvědčila mě o tom
jedna maminka, která k nám přišla čtrnáct dnů po otevření – matka
samoživitelka s dvanácti tisíci měsíčně. Ta musí velmi dlouho přemýšlet,
co za své peníze koupí. Odcházela s kompletně oblečeným a obutým synem a nadmíru
spokojená, protože její investice byla pro ni velmi přijatelná, a to za velmi
kvalitní produkty.

 

Kdy
jste se začal zabývat pánskými obleky?

Zajímám se o ně celý život,
baví mě.

 


se tedy hovořit o správném načasování?

Nevím, jestli je to o načasování.
Zůstal bych spíše u toho, že to byla správná myšlenka.

 

Dostat
kvalitu vysoko a cenu nízko, to je umění. Ovšem mnoho prodejců nás přesvědčuje
o tom, že to nelze.

Lze. Všichni mi říkali: proč
do toho jdeš? Obleky se neprodávají! Obchody s obleky zejí prázdnotou.
Ano, měli pravdu. A nikdo si neuměl vysvětlit, proč to tak je. Když pak zjistíte,
že oblek stojí v zahraničí dva tisíce a tuzemský prodejce ho prodává za deset, dvacet
tisíc a více, nedivíte se tomu. Když se ho zeptáte, proč to dělá, tak uslyšíte odpověď:
„že aby obsloužil jednoho zákazníka týdně, a aby vydělával“. Já to konkurenční
prostředí neznám, protože neexistuje myšlenka či systémový prostředek, které
bych převzal od někoho jiného. Vím však jistě, že pokud budeme poctivě pracovat
s potřebami klientů, bude to mít svůj efekt. Stejně jako si muži kupují za
„normální peníze“ rifle nebo kabát na rok, mohou si naprosto stejně kupovat
oblek a nepřikládat takovému nákupu význam několikaleté investice.

 

Takže
konkurenci patrně příliš neřešíte?

Vůbec ne!

 

Pro
vás není důležitá nabídka, cena či reklama konkurence?

Neřeším to. Pro mne je
důležité, co potřebuje zákazník. Nic jiného mne nezajímá.

 

Jak
dalece jsou podle vašich zkušeností zákazníci znalí v oblasti pánské módy?

Podle mých zkušeností jsou zákazníci
obvykle neznalí. Těch mužů, kteří se orientují, je velice málo. Kvůli vysokým
cenám za obleky byla pánská společenská móda u nás potlačena a u všeobecné
veřejnosti jsou informace o tomto druhu oblékání velice nedostatečné.
V zahraničí je běžné, že muži nosí volnočasové obleky. U nás ne. Ale už se
to začíná měnit. Muži přicházejí postupně na to, že to má své výhody.

 

Mohlo
by to vypadat, že se prosazujete.

Ano, prosazujeme. Ale ne
sebe, ale naše klienty. Stojíme za nimi. Zkusme se podívat na názorný příklad,
jak takové prosazování vypadá. Přijdou k nám ženich s nevěstou a matka. Už
máme vybraný oblek a dojde na košili. Vtom přichází přání matky ženicha, která pro
ženicha požaduje zelenou košili. Dobře, říkám, je to oslavná událost, kde se
barví, nemám nic proti, ale proč právě zelenou? A matka mi odpoví, že mají
celou svatbu vyladěnou do zelena, včetně svatební tabule. Nezdálo se mi, že by
bylo vhodné ladit ženicha se svatební tabulí. Vždyť etiketa udává, že se ladí pouze
ženich s nevěstou a již s nikým jiným, natož pak s tabulí.

Takže
nejde o prosazování vlastního názoru, nýbrž nabízíme empatii a znalosti. Nemohu
si dovolit pustit z prodejny zákazníka s mylným názorem, že by měl
být spokojený s tím, co si vybral, přestože to třeba hraničí se
společenským faux pas. Prosazuji, aby každý zákazník měl po odchodu od nás to, co
potřebuje, co mu pomůže, udělá radost a čím udělá dojem.

 

Co
si myslíte o tom, že někteří módní tvůrci ustupují od vázanek?

Ustupovat se může. Proč ne. Vázanky
mají svoji historii. Do devatenáctého století se vázaly všechny možné a složité
uzly z něčeho, čemu se říkalo vázanka. Pak přišla technická revoluce,
všechno bylo uspěchané, a jediné, co se na vázankách měnilo, byla jejich spodní
šíře a výška, protože se měnily výšky pasu u kalhot. Nic víc. Klasická kravata
je povinnost, je to dress code. Takovou kravatu by měl mít každý muž, a především
každý veřejně vystupující muž. Jsem přesvědčený, že podcení-li například obchodník
tuto část své image, může i lehce ztratit svoji vyjednávací pozici. Jestli se
na kravatě někdy něco změní, tak je to vázání uzlů, ale že by nebyla vůbec,
tomu nevěřím.

 

Myslím
si, že muži jsou změnám v šatníku většinou nakloněni méně. Co si myslíte
vy?

Z praxe v současné
době mohu říci, že nikoli. Obleky se zúženými kalhotami a se zúženým sakem,
retro styl padesátých let minulého století – po tom sáhnou muži skoro vždy. A to
je známka toho, že muži rozhodně konzervativní nejsou. A muži, kteří jsou konzervativní
svojí povahou, tak ti konzervativní jsou a i zůstanou. Ti po něčem takovém
opravdu nesáhnou. Ale těch je velice málo.

 

Co
myslíte – nosit či nenosit manžetové knoflíčky?

Manžetové knoflíčky jsou
zpět. My máme pro muže řešení v podobě košil, které mají univerzální
úpravu rukávů. Jedna košile, kterou zapnete buď na knoflík obyčejný, nebo na
manžetový knoflíček. Manžetové knoflíky se nosily, a opět se vracejí. Je to
stejné, jako když kupříkladu uvedu grafitový baloňák se sedlem, který jsme loni
v říjnu vyprodali. Byl vyprodaný krátce poté, co jsme ho přivezli. Takový
kabát nosil můj táta a nyní se to vrátilo. Opět je to otázka návratu retro
módy.

 

Mají
manžetové knoflíčky svá pravidla?

Ano, a to podle události,
pro které je volíme. Jako je denní parfém a noční parfém, tak volíme například
knoflíčky lesklé s kamínkem pro slavnostnější příležitosti, nebo
decentnější bez kamínku a výrazného zdobení pro příležitosti formálnějšího
charakteru nebo do zaměstnání.

 

Měli
by muži být opatrní ve volbě barvy košile?

V zaměstnání, v kolektivu
– ne. Tam se může barvit dle libosti. Vhodné jsou košile s jemným nádechem
barev, ale světe div se, osvědčily se nám například i temně fialové. Odpovídá
to současným módním trendům, kdy u mužů vedou růžová a fialová. Hlavně opatrně
na kombinování vzorů. Proužky na kravatě i na košili, to je velmi ošemetná
kombinace.

 

 Pak
jsou příležitosti, kdy jde muž na schůzku se ženou. Měl by také zohlednit volbu
košile a kravaty?

Jistě. Práce není rande a tomu
odpovídá i outfit, který by měl muž volit. Záleží hodně na tom, zda se
s tou ženou schází ihned po práci, nebo zda se může na schůzku připravit
doma. Pokud je muž v časové tísni a musí se na schůzku připravit ihned po
práci, stačí změnit kravatu a košili. Minimálně košile a vázanka dodají
atmosféru. Pokud není možnost si vzít jinou vázanku, tak volíme alespoň
rozhalenku, tzn. dva uvolněné knoflíky, límeček ven. Změna vzhledu
z nekompromisního manažera na pohodového a uvolněného muže bude hned znát.

 

Preferujete
vzor na látce pro oblek, nebo volíte jednoduchost?

To nevychází z toho, co
si myslím já, ale co cítí a chtějí muži. Volí jednoduchost, aby měli co nejméně
starostí s kombinacemi dalších doplňků obleku. Čím méně vzorů
v šatníku, tím jednodušší každodenní trable s volbou kombinace
obleku, košile a kravaty. Když muž umí kombinovat a má na to čas, může si dovolit
vybírat tvary, pruhy a jiné vzory. U mužů je to ovšem o jednoduchosti.
Přistupují k módě, na rozdíl od žen, z praktického hlediska. Známe to
všichni. Vezměte si například způsob výběru při koupi automobilu. Muž řeší
motor a další technické vlastnosti, žena krásu vozidla.

 

Když
jde o pořízení prvního obleku pro chlapce, tak jsem přesvědčená o tom, že je
úkolem otce, aby svému synovi ukázal, co muži nosí.

Je jedno, zda přijde
s mladým mužem do prodejny máma či táta. Záleží pouze na tom, jakým
způsobem se oba rodiče orientují v aktuálních módních trendech a zda jsou
svými povahovými vlastnostmi demokraté či konzervativci. Je více než jisté, že
ženy mají lepší vkus a cit pro barvy.

 

Myslím
si, že by to neměla být matka, kdo dospívajícího muže strojí. Svoji výchovnou
úlohu by v takovou chvíli měl sehrát otec. Jaké s tím máte zkušenosti
vy?

Asi máte na mysli takovou
matku, která se o pánskou společenskou módu mnoho let nezajímala a synovi doporučuje
vzory a střihy, které jsou klasické, bez módních prvků, a které se nosily před
deseti a více lety. Nezajímá ji, co si myslí syn a jak to vidí on, protože roli
rozhodujícího faktoru na sebe bere ona. Praktické rady poradců ignoruje
s tím, že ona přece ví, co je pro jejího syna nejlepší. V takovém
případě odchází syn s novým oblečením nespokojený, a někdy i otrávený, s pocitem:
„že když to tedy musí být…“ Ano. Tohle není vhodná verze a jistě by syn vypadal
ve finále lépe, kdyby s ním oblek vybíral táta, i když se v módě
nevyzná a je třeba řidičem kamionu. Pro výběr prvního obleku je pro syna
opravdu vhodným partnerem táta. Takový táta, který se synem rád stráví
odpoledne, během kterého jdou spolu vybrat první oblek, košili a doplňky. To
vše výchovnou úlohou otce opravdu je.

 

A
když tu výchovnou roli pomineme? Jaký je z vaší praxe správný postup?

Muži se s tématem
oblékání mužů předem seznámí na internetu. Informací je dostatek, například i
na našich webových stránkách www.bandi.cz. Při zkoušení otec hledí na to, aby syn
vypadal v obleku jako muž. Nechá ho vyzkoušet několik modelů, vnímá rady
poradců a vybírá z nich ty, které se mu zamlouvají. Ve finále nechá rozhodnout
syna podle toho, jak se v obleku cítí a jak se mu líbí. Společně vyberou
oblečení, na kterém se shodnou, a ze kterého mají oba dva dobrý pocit. A kromě
toho, když se synem vybírá oblek otec, je syn následně hrdý, protože byl oblek
kupovat s tátou.

Neexistuje ovšem žádná šablona
pro rozhodování, kdo se synem bude kupovat první oblek. Někdy je to i naopak,
protože syn má pevnější vztah s mámou. Vnímá ji jako demokrata otevřeného
vůči novým věcem a rád s ní nakoupí oblek, ze kterého bude mít pak skvělý
pocit. Vše se odvíjí od poměrů v rodině. Jediná a správná rada je
vybírat oblek s kýmkoliv, ovšem tak, aby při výběru byly zohledněny přání,
rady a doporučení všech, kteří se na výběru podílejí. Táta, máma, poradce a
hlavně syn. Finále je pak dokonalé.

 

Měl
byste pro naše čtenáře nějakou univerzální radu pro výběr obleku?

Taková zcela jistě existuje.
Nevybírejte oblek podle toho, jak je sám o sobě hezký, ale podle toho, pro
jakou událost je určený a jak se v něm cítíte. Jen tak muž udělá dojem.
Stejně jako mladý pán, který nás nedávno navštívil s tím, že na své první
rande nepůjde v riflích, ale v obleku. Bylo velice příjemné, když mi
pak zavolal a poděkoval za dobrý výběr a za náš podíl na jeho úspěchu.

 

To
musí být velice příjemné, když vás zákazník dodatečně kontaktuje a podělí se o
svůj zážitek.

Ano. Proto tu práci dělám.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Móda Bandi Vamos www.bandi.cz

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv BANDI VAMOS

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Karel Kordas – multiinstrumentalista

 

 

 

„Jednou
jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu a i když jsem se řádně omluvil, řekla
mi paní prorektorka, že absenci omlouvá
jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to na JAMU
zabalil.“ Karel Kordas

 

 

 

Karel
Kordas zasvětil celý svůj život dětem. Částečně ho inspiroval Bolek Polívka, a
proto svá dětská představení uvádí jako „hudební klauniády“. Je jiný a je rád. Za
ta léta, co je v branži, se ovšem hodně věcí změnilo. Jak sám říká, děti
vyspěly, jsou dravější, věková hranice se posunuje. Děti, které dříve chodily
na jeho představení, dnes už spíše chodí po diskotékách. Při vzpomínkách na některé
malé brepty na pódiu se musí smát. Děti na sebe i své rodiče často prozradí
takové věci, že se i Karel Kordas občas zapotí ve snaze z toho
„vybruslit“.

Denisa Kapitančiková a Karel Kordas
Na fotografii Denisa Kapitančiková, tisková mluvčí Městské policie Brno a Karel Kordas. Foto: Zbyněk Maděryč

 

Zeptám se hned
na úvod, dostalo vás někdy nějaké dítě svou otázkou nebo nečekanou reakcí?
 

Situace,
kdy děti řeknou něco, co by asi mělo zůstat jen v kruhu rodinném, se
samozřejmě stávají. Já vzpomínám na malého klučinu, který na pódiu během
chvilky vcelku detailně převyprávěl ostatním dětem a zaraženým paním učitelkám
domácí hádku maminky a tatínka. A vše zakončil tím, že překvapenému publiku
oznámil „že teda tatínek nemluví s maminkou, ale babička zase nemluví s tatínkem“.
Byla to legrace, u které vám cukají koutky, ale musíte zachovat klid a všechno
zvládnout.

 

Ale
začněme popořádku, můžete mi popsat, kdo vlastně jsou KUK a CUK a jak tyto
postavičky vznikly?
 

Moje manželka byla herečka.
Spolu s ní jsem začal jezdit po městech ve velkém souboru s programem
„Brno vás baví“. Po čase jsme si ale se ženou řekli, že by nebylo špatné začít hrát
po děti. Vždy jsem obdivoval Bolka a jeho klauniády, tak se mi v hlavě
zrodil nápad, že utvoříme klaunskou dvojici. Něco, co tady nikdo nikdy nedělal.
A vymysleli jsme KUKA a CUKA. Já byl KUK, který přijde na pódium a udělá na
děti „kuk“ a manželka byla CUK – pokaždé sebou cukla a udělala „cuk“. Začínali
jsme v roce 1980.

Karel Kordas
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Existovalo
v té době pro děti něco podobného? Nebo někdo, kdo by se tím zabýval
profesionálně, tak jako vy s manželkou?

V té době existovalo
Mimtrio, které tvořili Michal Nesvadba, Světlana Nálepková a Václav Upír Krejčí.
Společně s nimi, Markem Ebenem a někdy také Dádou Patrasovou, která tehdy
začínala, jsme jezdili do Prahy do tehdejšího Paláce kultury a oddechu a dělali
tam komponovaný program pro děti. Byli jsme z Brna jediní, které si tam asi
tak šestkrát do roka zvali. Každý tam měl svůj program. Velmi rád vzpomínám na
Marka Ebena, který hrával pro děti písničky na kytaru a do toho zpíval. Byl úžasnej.

Bylo to v době, kdy mu vážně onemocněla jeho manželka Markéta a on to
velice statečně nesl. S Markem Ebenem si pamatuji i jednu vtipnou historku.
Já si tehdy koupil od Rusáků volhu kombi v krémové barvě a přestříkal si ji na
červenou. Přijeli jsme zrovna do Prahy, vjeli do garáží a tam jsem se potkal
s Markem Ebenem, který řekl: „Pane kolego, není ta barva příliš angažovaná?“
A já na to: „Pane kolego, jiná v Brně nebyla“. Oba jsme se tomu zasmáli.
Je to velmi slušný člověk. Také jsme vystupovali v televizním „Studiu Kamarád“,
které tehdy bylo hodně populární.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Před
léty vás postihla smutná událost. Vaše žena, váš parťák, zemřela na rakovinu, vy
jste ale rozhodl pokračovat dále…

Bylo to pro mě velmi smutné
období. Přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem v tom, co jsme spolu se ženou
celý život dělali, pokračovat. Nejdříve jsem přemýšlel o tom, že bych si
k sobě někoho našel. Ale nebylo by to ono. Má žena byla jedinečná. Tak
jsem vymyslel jezevčíka CUKA.

 

Studoval
jste na JAMU. Jaký obor?

Studoval
jsem na JAMU obor režie, ale nakonec jsem studium nedokončil. Celé mě to tam
štvalo, ale poslední kapkou byla příhoda, kdy jsem nepřišel na hodinu
marxismu-leninismu, nicméně paní prorektorce jsem se řádně omluvil, že jsem měl
představení, které nebylo možné zrušit. A ona na to, že absenci omlouvá jedině
ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to zabalil.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Kde
čerpáte náměty a inspiraci? A proč právě klauniády?

To je různé… Jedu třeba
v autě, něco mě napadne, napíšu si to na papírek a pak se k tomu doma
vrátím. Nebo jsem na procházce se psem, něco uvidím a napadne mě, jak by se to
dalo udělat pro děti. U nás, jak už jsem říkal, hudební klauniády pro děti
nikdo nedělá. Proto jsem si vybral tento typ programu. Využívám všechny možné
věci, třeba hadice, saxofon, speciální trumpety, obyčejnou konvičku na
zalévání, na kterou hraju. Děti to baví, jsou překvapené, co všechno se dá
dělat s obyčejnými předměty.

 

Kdo
pro vás skládá hudbu a kdo píše texty? Nebo si všechno připravujete sám? Máte
více spolupracovníků?

Před lety jsem se seznámil
s Jiřím Žáčkem, který mi do dneška píše texty. Na jeho texty zase píše
hudbu kamarád, muzikant Mirek Hanák, člověk, který zcestoval celý svět. Spoustu
textů si také píšu sám.

Denisa Kapitančiková a Karel Kordas
Na fotografii Denisa Kapitančiková, tisková mluvčí Městské policie Brno a Karel Kordas. Foto: Zbyněk Maděryč

 

V současné
době jsou mezi malými posluchači se svými vystoupeními oblíbeni Michal Nesvadba
nebo třeba Dáda Patrasová. V čem jste jiný?

Rozdělil bych to asi takhle.
Dáda má ty nejmenší děti, Michal Nesvadba je mim a o mně se říká, že jsem multiinstrumentalista.
Na nás chodí děti z mateřských školek a z prvního stupně základních škol.
Naše heslo je: „Ať jsi holka, nebo kluk, pobaví tě KUK a CUK“. To nám vymyslel
Jiří Žáček. Šnůry dělám od pondělí do čtvrtka, vyhýbám se pátkům, kdy je
zasekaná dálnice.

 

Není
v této „dětské branži“ rivalita, právě třeba u výše jmenovaných dětských
bavičů?

Víte, o to já se nestarám,
jde to mimo mě. Všechno si dělám sám, rád si to sám oddřu, ale zase vím, kdo je
za to zodpovědný. Jen já. Nepodbízím se nízkými cenami, chci si uchovat svoji
profesní hrdost.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Vzpomenete si ještě, co jste
hrával kdysi, třeba na vaše úplně první představení pro děti?

Spíše to otočím, vzpomínám
si, jak jsme byli napnutí a čekali na reakce od dětských diváků. Předtím jsme totiž
hrávali jen pro dospělé publikum a to je samozřejmě úplně jiné. Ale všechno dobře
dopadlo, děti byly spontánní, reagovaly a nás to s manželkou moc bavilo.

 

Máte
podporu města? Vychází vám vstříc?

Nemám a přiznám se vám, že
mě nikdy ani nenapadlo, abych někam šel a přešlapoval někde u dveří. Nechce se
mi nikde doprošovat.

 

V současné
době je poměrně hodně malých dětí díky nám, „Husákovým dětem“. Já sama mám
ročního chlapečka. Nicméně podle demografických ukazatelů to s námi (s celou
Evropou) jde z kopce a do budoucna se bude rodit dětí stále méně. Jste na
tento fakt připraven?
 

Budu se muset přizpůsobit
situaci. Ale zatím si nestěžuji. Jsem připraven na všechny možnosti. Vždycky
jsem se uživil a věřím, že se uživím i v budoucnu. Kdysi dávno, když Bolek
Polívka otvíral své divadlo, potkali jsme se v hotelu U Jakuba a on mi
tehdy nabídl, abych pro něj dělal své projekty pro děti, tzv. „Dětské dny“.
Nesmírně si toho vážím a jsem rád, že naše spolupráce přetrvává do dnešních
dnů.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Můžete
porovnat dnešní děti s dětmi z doby, kdy jste začínali? Jsou stejné, nebo
v něčem jiné?

Je to jiné. Vždy, když si
domlouvám nějaké vystoupení, tak se paní učitelek ptám, zda „jsou děti už
lupiči, nebo ještě jdou“. Protože dříve byli „páťáci“ ještě ti, co běžně chodili
na naše představení. Dnes už jsou tyto děti často úplně jinde a zajímají je už
úplně jiné věci. Jsou dříve dospělé. Hranice se posunula. Děti jsou také daleko
vyspělejší v reakcích na má vystoupení. Jsou odvázanější. Více komunikují.
Mám jednu zásadu a tou je „nikdy na děti nešišlat“. Vyplácí se mi to a má to i
dobrý vliv na učitele. Začnu nějakou pěknou muzikou a potom vlítneme na
jeviště. A zbytek je už na publiku.

 

Jaký
je váš sen? Máte splnitelné sny?

Mým snem by byla klauniáda v pařížské
Olympii. To je asi, bohužel, jeden z těch nesplnitelných. Ale splnitelných
je mnoho. Rád jezdím do Bratislavy a jsem potěšen, že mi tam děti, i když
mluvím česky, rozumí. Samozřejmě, že se snažím program občas zpestřit nějakým tím
slovenským slovíčkem, ale jinak je to celé v češtině. A víte, co mě těší
nejvíce? Když je legrace a jsem na pódiu v přátelském kontaktu jak
s dětmi, tak s jejich rodiči. Když vidím, že je to baví a že reagují,
po představení za mnou přijdou a poděkují. To pak cítím, že to co dělám, má
smysl!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Karel Kordas, divadlo pro
děti KUK & CUK http://kukacuk.cz/

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz