„Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám.“ Jana Paulová
O
aktivitu a smysl pro humor nemá Jana Paulová ve svém životě nouzi. Přesvědčuje
nás o tom nejen v představeních, která můžeme vidět v divadle Kalich,
ale i svou zálibou v cestách do dalekých zemí, kde nachází poznání a čerpá
energii. O tom všem vydala knihu, která vyšla ve dvou vydáních. Fotografie
k rozhovoru, pro které herečku oblékala firma Tchibo, jsme pro vás
připravili spolu se skvělým fotografem Robertem Vano v pražské restauraci
Zlatý had.
S hereckou
profesí přišlo do vašeho života mnoho hereckých příležitostí. Které z nich
hodnotíte ve svém životě jako klíčové?
Já žiji přítomností. Když mi někdo položí podobnou otázku,
musím se strašně rozpomínat, co jsem vlastně kdy dělala. A přestože jsem
zahrála kolem tří set televizních, filmových a divadelních rolí (nedávno mi to
v televizi spočítali), klíčové v mém životě byly úplně jiné věci.
Třeba rodina, setkání s některými lidmi, nebo moje cesty.
Nevidíme
vás v žádném ze záplavy televizních seriálů. Jak to?
Nabídky do seriálů, které jsem v posledních letech
dostávala, mě nezaujaly natolik, abych dostala chuť do některého vstoupit.
Myslíte
si, že hraní v seriálech herce limituje pro volbu dalších rolí ve filmu,
protože si jej diváci zaškatulkují?
To nevím. Jen u těch nekonečných, rychlou jehlou spíchnutých
seriálů herec vyčerpá výrazové prostředky, protože se hraje na první dobrou a
není čas na nějakou tvorbu nebo hledání.
Je
mi známo, že jste herectví na nějakou dobu pověsila na hřebík. Co tehdy bylo příčinou
a co vás přimělo se vrátit?
Tenkrát tím definitivním hřebíkem do rakve mého herectví byla
právě práce na takovém padesátidílném seriálu. A ta marnost z toho, že nemůžu
ovlivnit kvalitu předlohy, kterou jsem dopředu neznala, neboť nové díly jsme někdy
dostávali i ráno těsně před natáčením, mi tuhle profesi na docela dlouhý čas
znechutila. K herectví jsem se vrátila díky představení „Natěrač“, které po mně
nazkoušela jiná herečka, a když onemocněla, Pavel Zedníček mě požádal o pomoc.
Od té doby zase hraji, jen už si dávám větší pozor do čeho se pouštím.
Jak
dnes, po letech hereckých zkušeností, hodnotíte váš vztah k této práci?
Jako komplikovaný. Nemám o téhle profesi nějaké přehnané
mínění a už vím, že nepatřím mezi herce, kteří bez ní nemůžou žít. Ale když se
setkám na jevišti nebo před kamerou s výjimečnými herci, nebo
inspirativními režiséry, je to obrovská radost.
„Nosíte“
si práci domů?
Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám. To byl asi také jeden z důvodů, proč jsem od ní chtěla mít na čas
pokoj a proč občas závidím těm, kteří dodělají práci a mají prostě „padla“.
Jaká
je ta role, na kterou čekáte, která by vás opravdu vzala za srdce?
Na žádnou roli nečekám, protože bych se taky nemusela
dočkat. Hrajeme v soukromém divadle a role, které si chci zahrát, prostě hraji,
protože jsem současně i spoludramaturgem těch našich představení. Za deset let,
co s Pavlem Zedníčkem spolu hrajeme, jsme odehráli stovky představení a často
jen ve dvou, takže já nemám na nějaké nenaplněné herecké touhy v sobě ani
místo, ani sílu.
Za
srdce vás rozhodně vzalo divadlo. Jste ve stálém angažmá? Na jaká představení
s vámi a kde se mohou diváci těšit?
Divadlo Kalich, jehož jsme už deset let svobodnou součástí,
nám umožňuje realizovat naše nápady a my víme, že na nich producent nesmí
prodělat. Zatím se to nestalo, naše představení mívají kolem dvou set většinou
vyprodaných repríz, takže je spokojenost na všech stranách. Hrajeme už
šestnáctou sezonu „Natěrače“, „Bez předsudků“, „Drahoušky“, „Zamilovat se“ a
teď máme novou „Lásku naruby“.
Jak
vnímáte ze svého pohledu vztah diváka a herce během představení?
Divák je pro nás nejdůležitější partner, a protože hrajeme
komedie, dává o sobě, zaplať pánbůh, vědět.
V divadelních
rolích se často po vašem boku objevuje Pavel Zedníček. Jak dlouho už spolu
hrajete a jak se váš herecký vztah vyvíjel?
Je to nejlepší herecký partner, jakého si herečka může přát.
Má obrovský talent a zkušenosti, umí zachránit situaci, ovládnout jeviště, ale
i upozadit se a přihrávat. Zatím jsme si nezevšedněli a čím spolu hrajeme déle,
tím víc si uvědomujeme, jak výjimečné tohle setkání je. A zdá se, že to cítí i
diváci, protože hrajeme pro plné sály a diváci se vracejí.
Není
pak pro vás těžší hrát s někým dalším, když do hry vstupují další herci?
Vzhledem k tomu, že máme tu úžasnou možnost vybírat si
další herecké partnery sami, tak hledáme ve stejných krevních skupinách.
Po
mé návštěvě vašeho představení jsem si nebyla jistá, zda se držíte scénáře,
nebo zda do představení vnášíte vlastní prvky a „štengrujete“ se s kolegy
na jevišti. Jak složitá je skutečná improvizace na jevišti a jak složité je
improvizaci pouze předstírat?
Kdybychom neimprovizovali, nešlo by hrát představení
tolikrát, aniž by okoralo. Je to živý tvar a divák to musí cítit a stát se jeho
spolutvůrcem. Každé představení je trochu jiné už proto, že jiné je obecenstvo
a i my se každý den sejdeme v jiném rozpoložení. To všechno se na něm odrazí.
Herecká
profese dává člověku jistě zabrat především po psychické stránce. Myslím to
tak, že herec musí zvládnout přípravu, soustředit se, předvést skvělý výkon,
stále se od něj něco očekává, neustále je v jakémsi vypětí. A po aplausu
opona padá a člověk se zase musí nějak srovnat a zařadit se do každodenního
života.
Jak
se vám daří udržet si psychickou rovnováhu?
Říkáte to hezky, ale já se takhle neprožívám. Když si člověk
udržuje nadhled sám nad sebou a používá humor i vůči sobě, pak o žádnou
rovnováhu nepřichází.
Jste
velmi aktivní žena. Kromě toho, že se vám daří udržet si klidnou a pozitivní
mysl, jste i ve skvělé fyzické kondici. Co pro to děláte?
Kombinuji totální nicnedělání s totální aktivitou. Když
je zima, spím, čtu a šetřím síly a pak zasvítí sluníčko a já vytáhnu kolo,
hůlky, sedák a lezačky a začnu se po světě pohybovat jako zběsilá.
Berete
s sebou na cesty i rodinu? Říkám na cesty, protože o vašich cestách do
zahraničí se nedá příliš hovořit jako o dovolených, spíše jde o cestovatelství.
Jak kdy. Jezdím často sama, protože jsou místa, do kterých
se chci podívat jenom já, a nikdo jiný u nás doma po tom netouží. Takže takové
ty drsné cesty podnikám sama, a když je tam šance na určité pohodlí, tak jezdím
se svým mužem, nebo s mladší dcerou. I když vloni jsme byli s manželem
Milanem v Africe. A když nám tam dali píšťalku, abychom při napadení
divokou šelmou mohli pískat o pomoc, a upozornili nás, že to je silně malarická
oblast, a já antimalarika nechala doma, byla to sice úspěšná, ale přece jenom
zkouška našeho manželství.
Jaké
jsou vaše oblíbené destinace a podle čeho si je vybíráte?
Vybírám je srdcem. Letos jsem po šesté projela sama Indií, miluji
Nepál, Mexiko, ale i Ameriku, a vloni jsem pro sebe objevila Afriku. Ale tam si
sama netroufám.
Jezdit
na cesty na vlastní pěst je veliká odvaha. Zažila jste i nějaké hodně riskantní
dobrodružství?
Protože cestuji opravdu hodně, tak i těch zážitků je spousta.
O některých píšu ve své knížce „Jak běžet do kopce“.
Bez
kterých pěti osobních věcí byste nikdy neodcestovala na, dejme tomu, čtrnáctidenní
pobyt mimo republiku? Vynecháme-li cestovní pas.
Podle toho, kam jedu. Ale třeba do Indie mám s sebou vždycky
cejchu, kterou používám místo spacáku, protože nikdy nevím, kde budu spát, tak
abych měla pocit, že mám kousek svého čistého soukromí, moskytiéru, jednorázové
jehly a antibiotika, kdyby náhodou, prášek na čištění vody a repelent.
Láska
k cestování se projevila i ve vaší literární tvorbě. Co vás přivedlo k psaní?
Píšu si od mládí, jen jsem to neměla odvahu dát nikomu
přečíst. Pak jsem dostala nabídku psát fejetony do jednoho časopisu, a ty se
líbily. Pak přišel vydavatel, že o mně nějaká paní redaktorka napíše knížku, a
já mu nabídla, že ji napíšu sama. A protože nejlepší inspirace je termín,
knížka byla do roka na světě.
Uvažujete,
že se budete psaní věnovat dál?
Věnuji se mu dál, jen mi to jde pomalu. Ale pokaždé, když mi
někdo napíše, jak má rád „Jak běžet do kopce“, tak zase dostávám chuť v psaní
pokračovat. Jen si na to musím udělat klid a čas, a to při dvaceti
představeních měsíčně nejde úplně lehce.
Až
se znovu rozhodnete pověsit hereckou profesi na hřebík, kam obrátíte svoji
pozornost?
Máme občanské sdružení „Změň můj osud“ a pomohli jsme
postavit internátní školu pro sirotky v jedné z nejchudších částí
Indie. Teď je tam čtyřicet dětí, v lednu jsem je zase po roce navštívila a
dávno mi nic neudělalo takovou radost. Tak si umím docela dobře představit, že
bych tam jednou dožila tenhle život.
Jaký je váš názor na aktuálně
diskutovanou problematiku střídavé péče, ačkoliv vy sama jste toto nikdy řešit nemusela?
Já vám na to odpovím ráda, ale tím, že to neřeším, tak na to
nemám žádný vyhraněný názor. Můj názor se mění podle toho, jestli mluvím s někým,
komu střídavá péče jako rodiči vyhovuje, a naopak jsem proti ní, když
nevyhovuje. Já si myslím, že děti mají mít jeden domov, chodit do jedné školy a
mít oba rodiče. Tohle pro mě bylo svaté od chvíle, kdy jsem se rozhodla děti
přivést na svět. Ale protože chápu, že po rozvodu se chtějí o děti starat oba rodiče,
tak je to asi případ od případu a o tom, jak to dokážou všichni zúčastnění
zvládnout. Já jako rodič jsem se snažila vždycky upřednostňovat potřeby dětí
před těmi svými.
Daří
se vám aktivně zažívat kulturní život v Praze i sama pro sebe? Jaké akce
si rozhodně nenecháváte ujít?
Mám ráda Pražské jaro a Rudolfinum, a tak si každý rok
uděláme radost a vydáme se na nějaké koncerty, nejraději s Českou filharmonií.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Asistent: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Make up: Jana Bulínová
Oblečení: Tchibo www.tchibo.cz
Lokace: Restaurace Zlatý had www.zlatyhad.cz
Partner produkce: divadlo Kalich www.divadlokalich.cz
