Jana Paulová – herečka

 

 

 

 

„Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám.“ Jana Paulová

 

 

 

 

O
aktivitu a smysl pro humor nemá Jana Paulová ve svém životě nouzi. Přesvědčuje
nás o tom nejen v představeních, která můžeme vidět v divadle Kalich,
ale i svou zálibou v cestách do dalekých zemí, kde nachází poznání a čerpá
energii. O tom všem vydala knihu, která vyšla ve dvou vydáních. Fotografie
k rozhovoru, pro které herečku oblékala firma Tchibo, jsme pro vás
připravili spolu se skvělým fotografem Robertem Vano v pražské restauraci
Zlatý had.

Jana Paulová

S hereckou
profesí přišlo do vašeho života mnoho hereckých příležitostí. Které z nich
hodnotíte ve svém životě jako klíčové?

Já žiji přítomností. Když mi někdo položí podobnou otázku,
musím se strašně rozpomínat, co jsem vlastně kdy dělala. A přestože jsem
zahrála kolem tří set televizních, filmových a divadelních rolí (nedávno mi to
v televizi spočítali), klíčové v mém životě byly úplně jiné věci.
Třeba rodina, setkání s některými lidmi, nebo moje cesty.

 

Nevidíme
vás v žádném ze záplavy televizních seriálů. Jak to?

Nabídky do seriálů, které jsem v posledních letech
dostávala, mě nezaujaly natolik, abych dostala chuť do některého vstoupit.

 

Myslíte
si, že hraní v seriálech herce limituje pro volbu dalších rolí ve filmu,
protože si jej diváci zaškatulkují?

To nevím. Jen u těch nekonečných, rychlou jehlou spíchnutých
seriálů herec vyčerpá výrazové prostředky, protože se hraje na první dobrou a
není čas na nějakou tvorbu nebo hledání.

 

Je
mi známo, že jste herectví na nějakou dobu pověsila na hřebík. Co tehdy bylo příčinou
a co vás přimělo se vrátit?

Tenkrát tím definitivním hřebíkem do rakve mého herectví byla
právě práce na takovém padesátidílném seriálu. A ta marnost z toho, že nemůžu
ovlivnit kvalitu předlohy, kterou jsem dopředu neznala, neboť nové díly jsme někdy
dostávali i ráno těsně před natáčením, mi tuhle profesi na docela dlouhý čas
znechutila. K herectví jsem se vrátila díky představení „Natěrač“, které po mně
nazkoušela jiná herečka, a když onemocněla, Pavel Zedníček mě požádal o pomoc.
Od té doby zase hraji, jen už si dávám větší pozor do čeho se pouštím.

Jana Paulová

Jak
dnes, po letech hereckých zkušeností, hodnotíte váš vztah k této práci?

Jako komplikovaný. Nemám o téhle profesi nějaké přehnané
mínění a už vím, že nepatřím mezi herce, kteří bez ní nemůžou žít. Ale když se
setkám na jevišti nebo před kamerou s výjimečnými herci, nebo
inspirativními režiséry, je to obrovská radost.

 

„Nosíte“
si práci domů?

Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám. To byl asi také jeden z důvodů, proč jsem od ní chtěla mít na čas
pokoj a proč občas závidím těm, kteří dodělají práci a mají prostě „padla“.

 

Jaká
je ta role, na kterou čekáte, která by vás opravdu vzala za srdce?

Na žádnou roli nečekám, protože bych se taky nemusela
dočkat. Hrajeme v soukromém divadle a role, které si chci zahrát, prostě hraji,
protože jsem současně i spoludramaturgem těch našich představení. Za deset let,
co s Pavlem Zedníčkem spolu hrajeme, jsme odehráli stovky představení a často
jen ve dvou, takže já nemám na nějaké nenaplněné herecké touhy v sobě ani
místo, ani sílu.

 

Za
srdce vás rozhodně vzalo divadlo. Jste ve stálém angažmá? Na jaká představení
s vámi a kde se mohou diváci těšit?

Divadlo Kalich, jehož jsme už deset let svobodnou součástí,
nám umožňuje realizovat naše nápady a my víme, že na nich producent nesmí
prodělat. Zatím se to nestalo, naše představení mívají kolem dvou set většinou
vyprodaných repríz, takže je spokojenost na všech stranách. Hrajeme už
šestnáctou sezonu „Natěrače“, „Bez předsudků“, „Drahoušky“, „Zamilovat se“ a
teď máme novou „Lásku naruby“.

 

Jak
vnímáte ze svého pohledu vztah diváka a herce během představení?

Divák je pro nás nejdůležitější partner, a protože hrajeme
komedie, dává o sobě, zaplať pánbůh, vědět.

Jana Paulová

V divadelních
rolích se často po vašem boku objevuje Pavel Zedníček. Jak dlouho už spolu
hrajete a jak se váš herecký vztah vyvíjel?

Je to nejlepší herecký partner, jakého si herečka může přát.
Má obrovský talent a zkušenosti, umí zachránit situaci, ovládnout jeviště, ale
i upozadit se a přihrávat. Zatím jsme si nezevšedněli a čím spolu hrajeme déle,
tím víc si uvědomujeme, jak výjimečné tohle setkání je. A zdá se, že to cítí i
diváci, protože hrajeme pro plné sály a diváci se vracejí.

 

Není
pak pro vás těžší hrát s někým dalším, když do hry vstupují další herci?

Vzhledem k tomu, že máme tu úžasnou možnost vybírat si
další herecké partnery sami, tak hledáme ve stejných krevních skupinách.

 

Po
mé návštěvě vašeho představení jsem si nebyla jistá, zda se držíte scénáře,
nebo zda do představení vnášíte vlastní prvky a „štengrujete“ se s kolegy
na jevišti. Jak složitá je skutečná improvizace na jevišti a jak složité je
improvizaci pouze předstírat?

Kdybychom neimprovizovali, nešlo by hrát představení
tolikrát, aniž by okoralo. Je to živý tvar a divák to musí cítit a stát se jeho
spolutvůrcem. Každé představení je trochu jiné už proto, že jiné je obecenstvo
a i my se každý den sejdeme v jiném rozpoložení. To všechno se na něm odrazí.

 

Herecká
profese dává člověku jistě zabrat především po psychické stránce. Myslím to
tak, že herec musí zvládnout přípravu, soustředit se, předvést skvělý výkon,
stále se od něj něco očekává, neustále je v jakémsi vypětí. A po aplausu
opona padá a člověk se zase musí nějak srovnat a zařadit se do každodenního
života.

Jak
se vám daří udržet si psychickou rovnováhu?

Říkáte to hezky, ale já se takhle neprožívám. Když si člověk
udržuje nadhled sám nad sebou a používá humor i vůči sobě, pak o žádnou
rovnováhu nepřichází.

 

Jste
velmi aktivní žena. Kromě toho, že se vám daří udržet si klidnou a pozitivní
mysl, jste i ve skvělé fyzické kondici. Co pro to děláte?

Kombinuji totální nicnedělání s totální aktivitou. Když
je zima, spím, čtu a šetřím síly a pak zasvítí sluníčko a já vytáhnu kolo,
hůlky, sedák a lezačky a začnu se po světě pohybovat jako zběsilá.

Jana Paulová

Berete
s sebou na cesty i rodinu? Říkám na cesty, protože o vašich cestách do
zahraničí se nedá příliš hovořit jako o dovolených, spíše jde o cestovatelství.

Jak kdy. Jezdím často sama, protože jsou místa, do kterých
se chci podívat jenom já, a nikdo jiný u nás doma po tom netouží. Takže takové
ty drsné cesty podnikám sama, a když je tam šance na určité pohodlí, tak jezdím
se svým mužem, nebo s mladší dcerou. I když vloni jsme byli s manželem
Milanem v Africe. A když nám tam dali píšťalku, abychom při napadení
divokou šelmou mohli pískat o pomoc, a upozornili nás, že to je silně malarická
oblast, a já antimalarika nechala doma, byla to sice úspěšná, ale přece jenom
zkouška našeho manželství.

 

Jaké
jsou vaše oblíbené destinace a podle čeho si je vybíráte?

Vybírám je srdcem. Letos jsem po šesté projela sama Indií, miluji
Nepál, Mexiko, ale i Ameriku, a vloni jsem pro sebe objevila Afriku. Ale tam si
sama netroufám.

 

Jezdit
na cesty na vlastní pěst je veliká odvaha. Zažila jste i nějaké hodně riskantní
dobrodružství?

Protože cestuji opravdu hodně, tak i těch zážitků je spousta.
O některých píšu ve své knížce „Jak běžet do kopce“.

 

Bez
kterých pěti osobních věcí byste nikdy neodcestovala na, dejme tomu, čtrnáctidenní
pobyt mimo republiku? Vynecháme-li cestovní pas.

Podle toho, kam jedu. Ale třeba do Indie mám s sebou vždycky
cejchu, kterou používám místo spacáku, protože nikdy nevím, kde budu spát, tak
abych měla pocit, že mám kousek svého čistého soukromí, moskytiéru, jednorázové
jehly a antibiotika, kdyby náhodou, prášek na čištění vody a repelent.

Jana Paulová

Láska
k cestování se projevila i ve vaší literární tvorbě. Co vás přivedlo k psaní?

Píšu si od mládí, jen jsem to neměla odvahu dát nikomu
přečíst. Pak jsem dostala nabídku psát fejetony do jednoho časopisu, a ty se
líbily. Pak přišel vydavatel, že o mně nějaká paní redaktorka napíše knížku, a
já mu nabídla, že ji napíšu sama. A protože nejlepší inspirace je termín,
knížka byla do roka na světě.

 

Uvažujete,
že se budete psaní věnovat dál?

Věnuji se mu dál, jen mi to jde pomalu. Ale pokaždé, když mi
někdo napíše, jak má rád „Jak běžet do kopce“, tak zase dostávám chuť v psaní
pokračovat. Jen si na to musím udělat klid a čas, a to při dvaceti
představeních měsíčně nejde úplně lehce.

 


se znovu rozhodnete pověsit hereckou profesi na hřebík, kam obrátíte svoji
pozornost?

Máme občanské sdružení „Změň můj osud“ a pomohli jsme
postavit internátní školu pro sirotky v jedné z nejchudších částí
Indie. Teď je tam čtyřicet dětí, v lednu jsem je zase po roce navštívila a
dávno mi nic neudělalo takovou radost. Tak si umím docela dobře představit, že
bych tam jednou dožila tenhle život.

 

Jaký je váš názor na aktuálně
diskutovanou problematiku střídavé péče, ačkoliv vy sama jste toto nikdy řešit nemusela?

Já vám na to odpovím ráda, ale tím, že to neřeším, tak na to
nemám žádný vyhraněný názor. Můj názor se mění podle toho, jestli mluvím s někým,
komu střídavá péče jako rodiči vyhovuje, a naopak jsem proti ní, když
nevyhovuje. Já si myslím, že děti mají mít jeden domov, chodit do jedné školy a
mít oba rodiče. Tohle pro mě bylo svaté od chvíle, kdy jsem se rozhodla děti
přivést na svět. Ale protože chápu, že po rozvodu se chtějí o děti starat oba rodiče,
tak je to asi případ od případu a o tom, jak to dokážou všichni zúčastnění
zvládnout. Já jako rodič jsem se snažila vždycky upřednostňovat potřeby dětí
před těmi svými.

 

Daří
se vám aktivně zažívat kulturní život v Praze i sama pro sebe? Jaké akce
si rozhodně nenecháváte ujít?

Mám ráda Pražské jaro a Rudolfinum, a tak si každý rok
uděláme radost a vydáme se na nějaké koncerty, nejraději s Českou filharmonií.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Make up: Jana Bulínová

Oblečení: Tchibo www.tchibo.cz

Lokace: Restaurace Zlatý had www.zlatyhad.cz

Partner produkce: divadlo Kalich www.divadlokalich.cz

Kateřina Janečková – herečka

 

 

 

„Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání.“ Kateřina Janečková

 

 

 

 

 

O tom, že má herečka Kateřina Janečková tvůrčí potenciál, není pochyb. Důkazem
toho je i její nový projekt, televizní pořad Hledáček, na kterém pracuje
společně se svým přítelem Radimem Jírou. Jako herečka si vydobyla svoji pozici
už jako malé děvčátko, které se bez vědomí rodičů přihlásilo na casting a předvedlo
ukázku z nastudované dvojrole Berušky a Ferdy Mravence. Dnes už je z Báči, jak
jí říkají její nejbližší, herečka, která se směle pohybuje nejen na divadelních
prknech, ale také před televizními kamerami.

Kateřina Janečková

Katko,
v jakých představeních vás můžeme aktuálně vidět v divadlech?

V divadle Bez
zábradlí ve hrách „Jakub a jeho pán“ a „2x Woody Allen“. V zájezdovém
představení „Láska a párečky“ a v divadle Na rozhraní v „Čertovské pohádce“.
Od září také v Městských divadlech pražských ve hře „Sto roků samoty“.

 

Jaké
role jsou vám blízké a baví vás?

Baví mě hledat cestu ke
každé roli, ale důležité je pro mě také to, s jakým týmem lidí se hra připravuje.
Od toho se pak odvíjí i oblíbenost dané role.

 

Do
některých rolí vás obsazuje také váš otec, Jaromír Janeček, který překládá
francouzské hry. Naskytly se vám také nějaké příležitosti ve Francii?

Ano, pod tátovou režií
jsem měla příležitost zahrát si pěkné role. Z nynějších je to třeba Margot ve
hře „Láska a párečky“, kde alternuji se Simonou Postlerovou. A co se týká Francie
– odmala jsme tam jezdili, takže se francouzsky domluvím, ale ještě nikdy jsem
se tam o práci neucházela, i když mě to často napadlo. Před rokem jsem tam jela
na pantomimický workshop k Eleně Serra a je pravda, že se mě na konci zeptala,
jestli mě nenapadlo tam zůstat, že by se mnou ráda pracovala dál. Přiznám se, že
mi nasadila brouka do hlavy, protože mě ta práce tam zaujala, ale zatím jsem její
nabídku nevyužila. Na jednu stranu bych jela hned, vždycky to byl můj sen, ale
na druhou stranu jsem u nás spokojená a nechci opouštět přítele. Pokusila jsem
se proto najít něco podobného u nás, dala jsem si přihlášku na HAMU a přijali
mě. Co bude dál, to se uvidí.

Kateřina Janečková

Jaká
z her, které z francouzského originálu přeložil a režíroval zde
v Praze váš otec, vás nejvíce oslovila a proč?

Z těch tří her
byla každá trochu jiného žánru a oslovily mě všechny. „Šampionky“ mě třeba
zaujaly tím, že jsme si zasportovaly. Hra je totiž o třech běžkyních maratonu,
a většinu představení jsme tudíž byly v pohybu. Já hrála Larigotte, tu
nejmladší, naivní. Naopak ve hře „Láska a párečky“, což je konverzační komedie,
ve které mám roli třicátnice Margot, si můžu zahrát civilně.

 

Myslíte
si, že český divák spíše přijímá a chápe hry od našich autorů, anebo od těch
zahraničních?

Nejsem dramaturg, takže
to nedokážu posoudit. Myslím, že nezáleží na původu autora, ale na hře samotné.
Vnímám ale, že hodně diváků dává přednost komediím.

 

Měla
jste, nebo máte, ambice prosadit se v nějakém zahraničním, nebo
koprodukovaném filmu?

Určitě bych si
v nějakém zahrála ráda, kdyby přišla nabídka. Ale do žádných zahraničních
castingových agentur jsem se zatím nezapisovala.

 

Setkala
jste se s tím, že pokud jste hrála televizní role, mělo to vliv na
možnosti dalších televizních příležitostí? Pokud ano, jaký?

Jestli se ptáte na to,
zda jdu „z role do role“, tak to se mi stalo jedinkrát. Režisér seriálu „Náves“
mi nabídl roli v pohádce „Restaurace U prince“. Jinak nevím, zda mě zvali na
castingy proto, že mě někde viděli. Po seriálu „Ošklivka Katka“ mi přišly
nějaké nabídky, ale ne přímo herecké. Naopak mě prý na některé konkurzy
nechtěli zvát. Mimo té pohádky jsem ale vždy musela projít konkurzem, žádná
nabídka rovnou mi ještě nepřišla.

Kateřina Janečková

Domníváte
se, že herci neprospívá, když hraje seriálové role? Že to pak je s obsazováním
do filmu složitější?

Myslela jsem si to před
lety, když u nás začal boom nekonečných seriálů, ale dnes už si to nemyslím. I
když někteří tvůrci filmů si to myslet asi můžou, to nevím. Dnes už se
v podstatě skoro nic jiného, než nekonečné seriály a filmy do kin, netočí.
A herci tak nemají moc na výběr, pokud se chtějí uživit. Platy v divadlech jsou
totiž podprůměrné. Z filmu do seriálu je to ale určitě jednodušší než obráceně.
A pak je to také individuální. Jak sama vidíte, někteří herci jsou všude a jiní,
ač neméně dobří, nepřeskakují z televize do televize a z filmu do
filmu. Řekla bych, že je to také hodně o kontaktech.

 

Máte
právě nyní nějaký zálusk či vyhlídky na filmovou roli?

Rýsují se mi dvě menší
role, ale dokud nemám v ruce natáčecí plán, nechci nic předbíhat. Jsem ale
ráda, že jsem po letech byla pozvána na dva konkurzy na film. Alespoň mi to
potvrdilo, že mě „Ošklivka“ nezaškatulkovala u všech.

 

S přítelem
Radimem Jírou se věnujete novému, společnému projektu. Prozradíte nám o něm
více?

Je to pořad „Hledáček“.
O rekordmanech a rekordech v Čechách a trochu o geocachingu. Zatím jsme ve
fázi, kdy máme natočený pilotní díl a začínáme shánět sponzory. Televize nás
totiž neplatí, nabízí nám pouze reklamní čas a odvysílání pořadu. Bližší
informace najdete na www.hledacektv.eu .

 

Jakou
máte o obsahu „Hledáčku“ představu?

Medailonek o daném
rekordu a rekordmanovi, info okénko o navigačních technologiích a geocachingu, anketa,
soutěž, krátké scénky. Jsme na začátku, uvidíme, co všechno se do pořadu vejde.

Kateřina Janečková


se říci, že je vám blízké i režírování? A uvažujete o tom, že byste se
v této profesi v budoucnu realizovala?

Člověk uvažuje o spoustě
věcí. Záleží na tom, kdy se rozhodne do té dané věci „pustit“. A to teď
necítím, i když nemůžu říct, že bych o režii neuvažovala. Mám v hlavě
jeden projekt propojující činohru s pohybovým divadlem, ale raději bych
v něm hrála, než jej režírovala. Začala jsem kvůli tomu chodit na
akrobacii na šálách, tak abych to mohla uplatnit. Rozhodně ale budu muset najít
režiséra, který bude sdílet moji představu.

 

Jaké
byste řekla, že jsou hlavní předpoklady pro práci herečky?

 To je spíš otázka pro režiséry. Samotnou by mě
to zajímalo. Určitě je důležité se nebát postavit se na jeviště před lidi. Vždycky
jsem si myslela, že je to o talentu, o štěstí a o příležitostech, ale nevím.

 

Vnímáte
vy sama, jako herečka, některé vlastnosti pro tuto profesi jako vysloveně
klíčové?

Ne. Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání. Některé
jsou „loktařky“, další to zapotřebí nemají.

 

V čem
podle vašeho názoru často herečky svoji profesi podceňují?

To je možná otázka pro
zkušené paní herečky. Já si všímám spousty věcí, ale takovéto otázky si
nekladu.

Kateřina Janečková

Co
vy a společenské akce? Jakým akcím a jaké společnosti dáváte přednost?

Nemůžu říct, že něco
upřednostňuji, nebo nesnáším. Záleží na okolnostech každého dne, jestli mám,
nebo nemám chuť někam jít. Člověk má v dnešní době, svým způsobem, spoustu
možností. Když se sejde společnost fajn lidí, je jedno, co to je za akci. Nejlepší
akce stejně bývají ty neplánované.

 

Jak
vypadá váš volný čas? Jak a kde ho nejraději trávíte?

Pro mě je
v podstatě celý život volný čas, jen na mně záleží, jak si ho naplním. A
zatím je pro mě i moje práce způsob trávení volného času, protože mě baví. A naopak,
když někdy není dost práce, cítím se daleko upracovaněji. Ráda trávím čas
s Radimem, podle toho, co si vymyslíme. A také při akrobacii na šálách, kulturou,
lenošením, ve společnosti, cestováním… a tak různě.

 

Jak
si stojíte jako herečka vs. žena v domácnosti? Dáváte přednost kariéře,
nebo přijde na řadu i rodina?

Pojem kariéra a rodina
je dost širokospektrální. Mně by stačilo ke štěstí uživit se a mít rodinu. Beru
věci, tak jak přicházejí, kariéru neumím ovlivnit a na dítě se moc těším. A až
to přijde, možná vám na tuto otázku odpovím. Kdo ví, do jaké míry se mnou
mateřské hormony zatočí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Oblečení: Prospekta
móda, Pařížská 18 www.prospektamoda.cz

Zelené šaty – MALO

Puntíkatý top a bílé
jeansy – Dolce and Gabbana

Šaty se vzorem – Etro

Vlasy: kadeřnictví Toni and Guy

Foceno v restauraci
Fama Gand v Praze www.famarestaurant.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

Andrej Vámoš – majitel módní značky BANDI VAMOS

Pánská
móda není vždy jen otázkou trendu, ale především dobrého vkusu, tradičních
prvků a kvality. Ruku v ruce s nimi jde i etika oblékání, o které ví mnohé
Andrej Vámoš, majitel firmy BANDI VAMOS, jedné z předních českých značek pánské
společenské módy. Dobře ví, co zákazník potřebuje, a jeho schopnost empatie se
mu v podnikání velmi osvědčila. Takže pánové, a rovněž dámy, které pomáháte
mužům s jejich šatníkem, zbystřete pozornost! Je mnoho maličkostí, které
dotvářejí dokonalou image muže.

 

Kdy
jste se začal zabývat podnikatelským záměrem v oblasti pánské módy?

To vám řeknu docela přesně.
Myšlenka mě napadla v polovině března roku 2010.

 

Vybral
jste si docela náročný obor. Proč zrovna tento?

Vadilo mi, že se na českém
trhu dává oblekům neúměrná cenová nadhodnota. Lidé pak musí na takové věci šetřit
– třeba pro kluky na maturitu, což jsou také zákazníci. Přesvědčila mě o tom
jedna maminka, která k nám přišla čtrnáct dnů po otevření – matka
samoživitelka s dvanácti tisíci měsíčně. Ta musí velmi dlouho přemýšlet,
co za své peníze koupí. Odcházela s kompletně oblečeným a obutým synem a nadmíru
spokojená, protože její investice byla pro ni velmi přijatelná, a to za velmi
kvalitní produkty.

 

Kdy
jste se začal zabývat pánskými obleky?

Zajímám se o ně celý život,
baví mě.

 


se tedy hovořit o správném načasování?

Nevím, jestli je to o načasování.
Zůstal bych spíše u toho, že to byla správná myšlenka.

 

Dostat
kvalitu vysoko a cenu nízko, to je umění. Ovšem mnoho prodejců nás přesvědčuje
o tom, že to nelze.

Lze. Všichni mi říkali: proč
do toho jdeš? Obleky se neprodávají! Obchody s obleky zejí prázdnotou.
Ano, měli pravdu. A nikdo si neuměl vysvětlit, proč to tak je. Když pak zjistíte,
že oblek stojí v zahraničí dva tisíce a tuzemský prodejce ho prodává za deset, dvacet
tisíc a více, nedivíte se tomu. Když se ho zeptáte, proč to dělá, tak uslyšíte odpověď:
„že aby obsloužil jednoho zákazníka týdně, a aby vydělával“. Já to konkurenční
prostředí neznám, protože neexistuje myšlenka či systémový prostředek, které
bych převzal od někoho jiného. Vím však jistě, že pokud budeme poctivě pracovat
s potřebami klientů, bude to mít svůj efekt. Stejně jako si muži kupují za
„normální peníze“ rifle nebo kabát na rok, mohou si naprosto stejně kupovat
oblek a nepřikládat takovému nákupu význam několikaleté investice.

 

Takže
konkurenci patrně příliš neřešíte?

Vůbec ne!

 

Pro
vás není důležitá nabídka, cena či reklama konkurence?

Neřeším to. Pro mne je
důležité, co potřebuje zákazník. Nic jiného mne nezajímá.

 

Jak
dalece jsou podle vašich zkušeností zákazníci znalí v oblasti pánské módy?

Podle mých zkušeností jsou zákazníci
obvykle neznalí. Těch mužů, kteří se orientují, je velice málo. Kvůli vysokým
cenám za obleky byla pánská společenská móda u nás potlačena a u všeobecné
veřejnosti jsou informace o tomto druhu oblékání velice nedostatečné.
V zahraničí je běžné, že muži nosí volnočasové obleky. U nás ne. Ale už se
to začíná měnit. Muži přicházejí postupně na to, že to má své výhody.

 

Mohlo
by to vypadat, že se prosazujete.

Ano, prosazujeme. Ale ne
sebe, ale naše klienty. Stojíme za nimi. Zkusme se podívat na názorný příklad,
jak takové prosazování vypadá. Přijdou k nám ženich s nevěstou a matka. Už
máme vybraný oblek a dojde na košili. Vtom přichází přání matky ženicha, která pro
ženicha požaduje zelenou košili. Dobře, říkám, je to oslavná událost, kde se
barví, nemám nic proti, ale proč právě zelenou? A matka mi odpoví, že mají
celou svatbu vyladěnou do zelena, včetně svatební tabule. Nezdálo se mi, že by
bylo vhodné ladit ženicha se svatební tabulí. Vždyť etiketa udává, že se ladí pouze
ženich s nevěstou a již s nikým jiným, natož pak s tabulí.

Takže
nejde o prosazování vlastního názoru, nýbrž nabízíme empatii a znalosti. Nemohu
si dovolit pustit z prodejny zákazníka s mylným názorem, že by měl
být spokojený s tím, co si vybral, přestože to třeba hraničí se
společenským faux pas. Prosazuji, aby každý zákazník měl po odchodu od nás to, co
potřebuje, co mu pomůže, udělá radost a čím udělá dojem.

 

Co
si myslíte o tom, že někteří módní tvůrci ustupují od vázanek?

Ustupovat se může. Proč ne. Vázanky
mají svoji historii. Do devatenáctého století se vázaly všechny možné a složité
uzly z něčeho, čemu se říkalo vázanka. Pak přišla technická revoluce,
všechno bylo uspěchané, a jediné, co se na vázankách měnilo, byla jejich spodní
šíře a výška, protože se měnily výšky pasu u kalhot. Nic víc. Klasická kravata
je povinnost, je to dress code. Takovou kravatu by měl mít každý muž, a především
každý veřejně vystupující muž. Jsem přesvědčený, že podcení-li například obchodník
tuto část své image, může i lehce ztratit svoji vyjednávací pozici. Jestli se
na kravatě někdy něco změní, tak je to vázání uzlů, ale že by nebyla vůbec,
tomu nevěřím.

 

Myslím
si, že muži jsou změnám v šatníku většinou nakloněni méně. Co si myslíte
vy?

Z praxe v současné
době mohu říci, že nikoli. Obleky se zúženými kalhotami a se zúženým sakem,
retro styl padesátých let minulého století – po tom sáhnou muži skoro vždy. A to
je známka toho, že muži rozhodně konzervativní nejsou. A muži, kteří jsou konzervativní
svojí povahou, tak ti konzervativní jsou a i zůstanou. Ti po něčem takovém
opravdu nesáhnou. Ale těch je velice málo.

 

Co
myslíte – nosit či nenosit manžetové knoflíčky?

Manžetové knoflíčky jsou
zpět. My máme pro muže řešení v podobě košil, které mají univerzální
úpravu rukávů. Jedna košile, kterou zapnete buď na knoflík obyčejný, nebo na
manžetový knoflíček. Manžetové knoflíky se nosily, a opět se vracejí. Je to
stejné, jako když kupříkladu uvedu grafitový baloňák se sedlem, který jsme loni
v říjnu vyprodali. Byl vyprodaný krátce poté, co jsme ho přivezli. Takový
kabát nosil můj táta a nyní se to vrátilo. Opět je to otázka návratu retro
módy.

 

Mají
manžetové knoflíčky svá pravidla?

Ano, a to podle události,
pro které je volíme. Jako je denní parfém a noční parfém, tak volíme například
knoflíčky lesklé s kamínkem pro slavnostnější příležitosti, nebo
decentnější bez kamínku a výrazného zdobení pro příležitosti formálnějšího
charakteru nebo do zaměstnání.

 

Měli
by muži být opatrní ve volbě barvy košile?

V zaměstnání, v kolektivu
– ne. Tam se může barvit dle libosti. Vhodné jsou košile s jemným nádechem
barev, ale světe div se, osvědčily se nám například i temně fialové. Odpovídá
to současným módním trendům, kdy u mužů vedou růžová a fialová. Hlavně opatrně
na kombinování vzorů. Proužky na kravatě i na košili, to je velmi ošemetná
kombinace.

 

 Pak
jsou příležitosti, kdy jde muž na schůzku se ženou. Měl by také zohlednit volbu
košile a kravaty?

Jistě. Práce není rande a tomu
odpovídá i outfit, který by měl muž volit. Záleží hodně na tom, zda se
s tou ženou schází ihned po práci, nebo zda se může na schůzku připravit
doma. Pokud je muž v časové tísni a musí se na schůzku připravit ihned po
práci, stačí změnit kravatu a košili. Minimálně košile a vázanka dodají
atmosféru. Pokud není možnost si vzít jinou vázanku, tak volíme alespoň
rozhalenku, tzn. dva uvolněné knoflíky, límeček ven. Změna vzhledu
z nekompromisního manažera na pohodového a uvolněného muže bude hned znát.

 

Preferujete
vzor na látce pro oblek, nebo volíte jednoduchost?

To nevychází z toho, co
si myslím já, ale co cítí a chtějí muži. Volí jednoduchost, aby měli co nejméně
starostí s kombinacemi dalších doplňků obleku. Čím méně vzorů
v šatníku, tím jednodušší každodenní trable s volbou kombinace
obleku, košile a kravaty. Když muž umí kombinovat a má na to čas, může si dovolit
vybírat tvary, pruhy a jiné vzory. U mužů je to ovšem o jednoduchosti.
Přistupují k módě, na rozdíl od žen, z praktického hlediska. Známe to
všichni. Vezměte si například způsob výběru při koupi automobilu. Muž řeší
motor a další technické vlastnosti, žena krásu vozidla.

 

Když
jde o pořízení prvního obleku pro chlapce, tak jsem přesvědčená o tom, že je
úkolem otce, aby svému synovi ukázal, co muži nosí.

Je jedno, zda přijde
s mladým mužem do prodejny máma či táta. Záleží pouze na tom, jakým
způsobem se oba rodiče orientují v aktuálních módních trendech a zda jsou
svými povahovými vlastnostmi demokraté či konzervativci. Je více než jisté, že
ženy mají lepší vkus a cit pro barvy.

 

Myslím
si, že by to neměla být matka, kdo dospívajícího muže strojí. Svoji výchovnou
úlohu by v takovou chvíli měl sehrát otec. Jaké s tím máte zkušenosti
vy?

Asi máte na mysli takovou
matku, která se o pánskou společenskou módu mnoho let nezajímala a synovi doporučuje
vzory a střihy, které jsou klasické, bez módních prvků, a které se nosily před
deseti a více lety. Nezajímá ji, co si myslí syn a jak to vidí on, protože roli
rozhodujícího faktoru na sebe bere ona. Praktické rady poradců ignoruje
s tím, že ona přece ví, co je pro jejího syna nejlepší. V takovém
případě odchází syn s novým oblečením nespokojený, a někdy i otrávený, s pocitem:
„že když to tedy musí být…“ Ano. Tohle není vhodná verze a jistě by syn vypadal
ve finále lépe, kdyby s ním oblek vybíral táta, i když se v módě
nevyzná a je třeba řidičem kamionu. Pro výběr prvního obleku je pro syna
opravdu vhodným partnerem táta. Takový táta, který se synem rád stráví
odpoledne, během kterého jdou spolu vybrat první oblek, košili a doplňky. To
vše výchovnou úlohou otce opravdu je.

 

A
když tu výchovnou roli pomineme? Jaký je z vaší praxe správný postup?

Muži se s tématem
oblékání mužů předem seznámí na internetu. Informací je dostatek, například i
na našich webových stránkách www.bandi.cz. Při zkoušení otec hledí na to, aby syn
vypadal v obleku jako muž. Nechá ho vyzkoušet několik modelů, vnímá rady
poradců a vybírá z nich ty, které se mu zamlouvají. Ve finále nechá rozhodnout
syna podle toho, jak se v obleku cítí a jak se mu líbí. Společně vyberou
oblečení, na kterém se shodnou, a ze kterého mají oba dva dobrý pocit. A kromě
toho, když se synem vybírá oblek otec, je syn následně hrdý, protože byl oblek
kupovat s tátou.

Neexistuje ovšem žádná šablona
pro rozhodování, kdo se synem bude kupovat první oblek. Někdy je to i naopak,
protože syn má pevnější vztah s mámou. Vnímá ji jako demokrata otevřeného
vůči novým věcem a rád s ní nakoupí oblek, ze kterého bude mít pak skvělý
pocit. Vše se odvíjí od poměrů v rodině. Jediná a správná rada je
vybírat oblek s kýmkoliv, ovšem tak, aby při výběru byly zohledněny přání,
rady a doporučení všech, kteří se na výběru podílejí. Táta, máma, poradce a
hlavně syn. Finále je pak dokonalé.

 

Měl
byste pro naše čtenáře nějakou univerzální radu pro výběr obleku?

Taková zcela jistě existuje.
Nevybírejte oblek podle toho, jak je sám o sobě hezký, ale podle toho, pro
jakou událost je určený a jak se v něm cítíte. Jen tak muž udělá dojem.
Stejně jako mladý pán, který nás nedávno navštívil s tím, že na své první
rande nepůjde v riflích, ale v obleku. Bylo velice příjemné, když mi
pak zavolal a poděkoval za dobrý výběr a za náš podíl na jeho úspěchu.

 

To
musí být velice příjemné, když vás zákazník dodatečně kontaktuje a podělí se o
svůj zážitek.

Ano. Proto tu práci dělám.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Móda Bandi Vamos www.bandi.cz

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv BANDI VAMOS

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Karel Kordas – multiinstrumentalista

 

 

 

„Jednou
jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu a i když jsem se řádně omluvil, řekla
mi paní prorektorka, že absenci omlouvá
jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to na JAMU
zabalil.“ Karel Kordas

 

 

 

Karel
Kordas zasvětil celý svůj život dětem. Částečně ho inspiroval Bolek Polívka, a
proto svá dětská představení uvádí jako „hudební klauniády“. Je jiný a je rád. Za
ta léta, co je v branži, se ovšem hodně věcí změnilo. Jak sám říká, děti
vyspěly, jsou dravější, věková hranice se posunuje. Děti, které dříve chodily
na jeho představení, dnes už spíše chodí po diskotékách. Při vzpomínkách na některé
malé brepty na pódiu se musí smát. Děti na sebe i své rodiče často prozradí
takové věci, že se i Karel Kordas občas zapotí ve snaze z toho
„vybruslit“.

Denisa Kapitančiková a Karel Kordas
Na fotografii Denisa Kapitančiková, tisková mluvčí Městské policie Brno a Karel Kordas. Foto: Zbyněk Maděryč

 

Zeptám se hned
na úvod, dostalo vás někdy nějaké dítě svou otázkou nebo nečekanou reakcí?
 

Situace,
kdy děti řeknou něco, co by asi mělo zůstat jen v kruhu rodinném, se
samozřejmě stávají. Já vzpomínám na malého klučinu, který na pódiu během
chvilky vcelku detailně převyprávěl ostatním dětem a zaraženým paním učitelkám
domácí hádku maminky a tatínka. A vše zakončil tím, že překvapenému publiku
oznámil „že teda tatínek nemluví s maminkou, ale babička zase nemluví s tatínkem“.
Byla to legrace, u které vám cukají koutky, ale musíte zachovat klid a všechno
zvládnout.

 

Ale
začněme popořádku, můžete mi popsat, kdo vlastně jsou KUK a CUK a jak tyto
postavičky vznikly?
 

Moje manželka byla herečka.
Spolu s ní jsem začal jezdit po městech ve velkém souboru s programem
„Brno vás baví“. Po čase jsme si ale se ženou řekli, že by nebylo špatné začít hrát
po děti. Vždy jsem obdivoval Bolka a jeho klauniády, tak se mi v hlavě
zrodil nápad, že utvoříme klaunskou dvojici. Něco, co tady nikdo nikdy nedělal.
A vymysleli jsme KUKA a CUKA. Já byl KUK, který přijde na pódium a udělá na
děti „kuk“ a manželka byla CUK – pokaždé sebou cukla a udělala „cuk“. Začínali
jsme v roce 1980.

Karel Kordas
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Existovalo
v té době pro děti něco podobného? Nebo někdo, kdo by se tím zabýval
profesionálně, tak jako vy s manželkou?

V té době existovalo
Mimtrio, které tvořili Michal Nesvadba, Světlana Nálepková a Václav Upír Krejčí.
Společně s nimi, Markem Ebenem a někdy také Dádou Patrasovou, která tehdy
začínala, jsme jezdili do Prahy do tehdejšího Paláce kultury a oddechu a dělali
tam komponovaný program pro děti. Byli jsme z Brna jediní, které si tam asi
tak šestkrát do roka zvali. Každý tam měl svůj program. Velmi rád vzpomínám na
Marka Ebena, který hrával pro děti písničky na kytaru a do toho zpíval. Byl úžasnej.

Bylo to v době, kdy mu vážně onemocněla jeho manželka Markéta a on to
velice statečně nesl. S Markem Ebenem si pamatuji i jednu vtipnou historku.
Já si tehdy koupil od Rusáků volhu kombi v krémové barvě a přestříkal si ji na
červenou. Přijeli jsme zrovna do Prahy, vjeli do garáží a tam jsem se potkal
s Markem Ebenem, který řekl: „Pane kolego, není ta barva příliš angažovaná?“
A já na to: „Pane kolego, jiná v Brně nebyla“. Oba jsme se tomu zasmáli.
Je to velmi slušný člověk. Také jsme vystupovali v televizním „Studiu Kamarád“,
které tehdy bylo hodně populární.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Před
léty vás postihla smutná událost. Vaše žena, váš parťák, zemřela na rakovinu, vy
jste ale rozhodl pokračovat dále…

Bylo to pro mě velmi smutné
období. Přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem v tom, co jsme spolu se ženou
celý život dělali, pokračovat. Nejdříve jsem přemýšlel o tom, že bych si
k sobě někoho našel. Ale nebylo by to ono. Má žena byla jedinečná. Tak
jsem vymyslel jezevčíka CUKA.

 

Studoval
jste na JAMU. Jaký obor?

Studoval
jsem na JAMU obor režie, ale nakonec jsem studium nedokončil. Celé mě to tam
štvalo, ale poslední kapkou byla příhoda, kdy jsem nepřišel na hodinu
marxismu-leninismu, nicméně paní prorektorce jsem se řádně omluvil, že jsem měl
představení, které nebylo možné zrušit. A ona na to, že absenci omlouvá jedině
ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to zabalil.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Kde
čerpáte náměty a inspiraci? A proč právě klauniády?

To je různé… Jedu třeba
v autě, něco mě napadne, napíšu si to na papírek a pak se k tomu doma
vrátím. Nebo jsem na procházce se psem, něco uvidím a napadne mě, jak by se to
dalo udělat pro děti. U nás, jak už jsem říkal, hudební klauniády pro děti
nikdo nedělá. Proto jsem si vybral tento typ programu. Využívám všechny možné
věci, třeba hadice, saxofon, speciální trumpety, obyčejnou konvičku na
zalévání, na kterou hraju. Děti to baví, jsou překvapené, co všechno se dá
dělat s obyčejnými předměty.

 

Kdo
pro vás skládá hudbu a kdo píše texty? Nebo si všechno připravujete sám? Máte
více spolupracovníků?

Před lety jsem se seznámil
s Jiřím Žáčkem, který mi do dneška píše texty. Na jeho texty zase píše
hudbu kamarád, muzikant Mirek Hanák, člověk, který zcestoval celý svět. Spoustu
textů si také píšu sám.

Denisa Kapitančiková a Karel Kordas
Na fotografii Denisa Kapitančiková, tisková mluvčí Městské policie Brno a Karel Kordas. Foto: Zbyněk Maděryč

 

V současné
době jsou mezi malými posluchači se svými vystoupeními oblíbeni Michal Nesvadba
nebo třeba Dáda Patrasová. V čem jste jiný?

Rozdělil bych to asi takhle.
Dáda má ty nejmenší děti, Michal Nesvadba je mim a o mně se říká, že jsem multiinstrumentalista.
Na nás chodí děti z mateřských školek a z prvního stupně základních škol.
Naše heslo je: „Ať jsi holka, nebo kluk, pobaví tě KUK a CUK“. To nám vymyslel
Jiří Žáček. Šnůry dělám od pondělí do čtvrtka, vyhýbám se pátkům, kdy je
zasekaná dálnice.

 

Není
v této „dětské branži“ rivalita, právě třeba u výše jmenovaných dětských
bavičů?

Víte, o to já se nestarám,
jde to mimo mě. Všechno si dělám sám, rád si to sám oddřu, ale zase vím, kdo je
za to zodpovědný. Jen já. Nepodbízím se nízkými cenami, chci si uchovat svoji
profesní hrdost.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Vzpomenete si ještě, co jste
hrával kdysi, třeba na vaše úplně první představení pro děti?

Spíše to otočím, vzpomínám
si, jak jsme byli napnutí a čekali na reakce od dětských diváků. Předtím jsme totiž
hrávali jen pro dospělé publikum a to je samozřejmě úplně jiné. Ale všechno dobře
dopadlo, děti byly spontánní, reagovaly a nás to s manželkou moc bavilo.

 

Máte
podporu města? Vychází vám vstříc?

Nemám a přiznám se vám, že
mě nikdy ani nenapadlo, abych někam šel a přešlapoval někde u dveří. Nechce se
mi nikde doprošovat.

 

V současné
době je poměrně hodně malých dětí díky nám, „Husákovým dětem“. Já sama mám
ročního chlapečka. Nicméně podle demografických ukazatelů to s námi (s celou
Evropou) jde z kopce a do budoucna se bude rodit dětí stále méně. Jste na
tento fakt připraven?
 

Budu se muset přizpůsobit
situaci. Ale zatím si nestěžuji. Jsem připraven na všechny možnosti. Vždycky
jsem se uživil a věřím, že se uživím i v budoucnu. Kdysi dávno, když Bolek
Polívka otvíral své divadlo, potkali jsme se v hotelu U Jakuba a on mi
tehdy nabídl, abych pro něj dělal své projekty pro děti, tzv. „Dětské dny“.
Nesmírně si toho vážím a jsem rád, že naše spolupráce přetrvává do dnešních
dnů.

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Můžete
porovnat dnešní děti s dětmi z doby, kdy jste začínali? Jsou stejné, nebo
v něčem jiné?

Je to jiné. Vždy, když si
domlouvám nějaké vystoupení, tak se paní učitelek ptám, zda „jsou děti už
lupiči, nebo ještě jdou“. Protože dříve byli „páťáci“ ještě ti, co běžně chodili
na naše představení. Dnes už jsou tyto děti často úplně jinde a zajímají je už
úplně jiné věci. Jsou dříve dospělé. Hranice se posunula. Děti jsou také daleko
vyspělejší v reakcích na má vystoupení. Jsou odvázanější. Více komunikují.
Mám jednu zásadu a tou je „nikdy na děti nešišlat“. Vyplácí se mi to a má to i
dobrý vliv na učitele. Začnu nějakou pěknou muzikou a potom vlítneme na
jeviště. A zbytek je už na publiku.

 

Jaký
je váš sen? Máte splnitelné sny?

Mým snem by byla klauniáda v pařížské
Olympii. To je asi, bohužel, jeden z těch nesplnitelných. Ale splnitelných
je mnoho. Rád jezdím do Bratislavy a jsem potěšen, že mi tam děti, i když
mluvím česky, rozumí. Samozřejmě, že se snažím program občas zpestřit nějakým tím
slovenským slovíčkem, ale jinak je to celé v češtině. A víte, co mě těší
nejvíce? Když je legrace a jsem na pódiu v přátelském kontaktu jak
s dětmi, tak s jejich rodiči. Když vidím, že je to baví a že reagují,
po představení za mnou přijdou a poděkují. To pak cítím, že to co dělám, má
smysl!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Karel Kordas, divadlo pro
děti KUK & CUK http://kukacuk.cz/

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Filip Juda – prezident Českomoravského svazu malé kopané

 

 

 

„Já říkám, že je důležité ne umět delegovat lidi, ale
umět delegovat správné lidi.“ Filip Juda – prezident Českomoravského svazu malé kopané a
předseda Mezinárodní asociace malého fotbalu – divize pro střední a východní
Evropu

 

 

 

Filip Juda má jasnou představu,
jak by měla malá kopaná vypadat a kam by měla směřovat. Nepodceňuje sílu médií
a snaží se tento sport všemožně propagovat. O svých zkušenostech, které získal
za dobu svého působení v Českomoravském svazu malé kopané, o zážitcích,
které nasbíral na svých cestách po celém světě, ale i o ženách ve světě fotbalu, jsme si spolu povídali v příjemném prostředí pražské restaurace
V Zátiší.
 

Filip Juda
Foto: Robert Vano

 

Přiznám se, že jako laik a příležitostný sportovec jsem o „malé kopané“
slyšela asi dvakrát v životě. Jsem tedy ráda, že mám možnost se vás zeptat
a zároveň tak i osvětlit našim čtenářům, jaký je rozdíl mezi „malou kopanou“ a „velkou
kopanou“.

Zásadní rozdíl spočívá primárně ve
velikosti hrací plochy a v počtu hráčů, kterých je šest namísto jedenácti.

 

Jaké povinnosti padají na bedra prezidenta Českomoravského svazu malé
kopané?

V dnešní době je to především
příprava na vznik 1. celostátní ligy v malé kopané. To je pro mě v nastávajícím
čtyřletém období prioritou. Za druhé je to posílení finanční stability
oblastních svazů malé kopané. Všeobecně se však jedná o celkovou koordinaci
svazu a jeho oddělení, o komunikaci se zahraničními asociacemi malého fotbalu, o
účast na zahraničních konferencích a o udržení ekonomické stability organizace,
včetně zajištění dalších finančních zdrojů za účelem modernizace a inovace
aktivit této sportovní oblasti.

 

Ve svém programu kladete důraz na modernizaci internetových stránek
jednotlivých místních svazů malé kopané. Takže předpokládám, že jste
přívržencem internetu a sociálních sítí. V čem vidíte jejich přínos, konkrétně
pro vaše aktivity?

Jsem zastáncem hesla: „kdo není na
internetu jako by nebyl“. Navíc jsem si plně vědom i nutnosti důrazu na
estetický dojem internetových portálů, který zaujme návštěvníky. Sociální sítě
jako americký Twitter, YouTube, Facebook, nebo i ruský portál Vkontakte, jsou
dnes jedním z vyhledávaných marketingových nástrojů. Na internetu je krásné to,
že sbližuje lidi, a to i ve chvíli, kdy váš kamarád tráví svůj volný čas na
jedné z kalifornských pláží, zatímco vy poctivě pracujete v kanceláři své
společnosti.

 

Jaké další kroky byste chtěl učinit k tomu, aby se o malé kopané
vědělo více mezi širokou veřejností?

Domnívám se, že sportující komunita
lidí o malé kopané ví a že je v podvědomí i u lidí mimo toto společenství. Ale
stejně tak je možné, že celou tuto věc vidím jen z jednoho úhlu pohledu. Ovšem co
do počtu členů jsme druhým nejrozšířenějším sportem v ČR, a v létě dokonce
sportem nejhranějším. Turnajů v malé kopané se u nás od června do září odehrají
tisíce. Přesto však očekávám větší medializaci tohoto sportu ve chvíli, kdy
spustíme 1. celostátní ligu.

 

Jak vnímáte média? Říká se, že jsou „sedmou velmocí“. Myslíte si, že je
tomu tak, nebo na to máte jiný názor?

S tím naprosto souhlasím. Média
jsou bezesporu jedním z hlavních marketingových nástrojů, chcete-li, aby o
vašem produktu lidé věděli.

Filip Juda
Foto: Robert Vano

 

Jak se financuje malá kopaná?

Financování hracích ploch a výkon
rozhodčích by měly být, a tak tomu i je, financovány ze startovného týmů v
soutěžích, tedy vyjma soutěží juniorských, soutěží dětských domovů apod., kde
je nutná finanční podpora svazu. Personální odměny (Disciplinární komise,
Oddělení historie svazu a statistik, Oddělení registrační, Sportovně-technická
komise apod.) by měly být pokryty z přísunu peněz, které svaz obdrží ve formě
členských příspěvků nebo registračních poplatků. Dotace od obcí, kraje, MŠMT či
EU by měly být použity na doplňkové aktivity celoročních soutěží, na sportovní
vybavení (branky, sítě na branky, míče aj.), na pronájmy hracích ploch pro
mládežnické týmy a také na věcné ceny v soutěžích.

 

Vím o vás, že v rámci své profese hodně cestujete po zemích, kde
se malá kopaná hraje. Kde myslíte, že je tento sport na opravdu profesionální
úrovni?

Toto z části souvisí
s vyspělostí země. Jedná se hlavně o Německo nebo Anglii.

 

Naopak jste byl i v Africe, kde dle vašich slov „sociální zázemí nedává tomuto sportu důstojný prostor“. Můžete
našim čtenářům přiblížit, jaké jsou, nebo spíše nejsou podmínky pro malou
kopanou na tomto kontinentu?

Má-li se tento sport v Africe
rozvíjet, neobejde se bez svého bohatého evropského „souseda“. Malá kopaná je v
Africe finančně nestabilní a je potřeba jí pomoci. Rozdíl mezi evropskou a
africkou malou kopanou je markantní. Například fotbalové míče, na které jsme v
Evropě zvyklí, jsou na „černém kontinentu“ stále v řadě míst nahrazovány
ekonomicky nenákladnou variantou v podobě jakési spleti nerecyklovaného papíru,
obvázané provazy, které tamní obyvatelé vyrábějí z přírodních produktů.

 

Jaké jsou vaše další plány s malou
kopanou do budoucna? Prý hledáte svého nástupce?

Na poli regionálním bych rád
postupoval s vývojem malého fotbalu tak, abych v případě, že mi valná hromada
Brněnského svazu malé kopané dá důvěru a znovu mě zvolí na další funkční
období, dokončil rozpracované věci a někdy kolem roku 2015 předal tuto funkci někomu,
o kom budu přesvědčen, že bude mým adekvátním nástupcem, se kterým budeme
sdílet minimálně podobné myšlenky na další vývoj regionální malé kopané. Mezi
největší plány patří celostátní soutěž, která by měla nahradit Mistrovství
republiky v malé kopané, které se u nás koná od roku 1980. V zahraničí se chci
následně ubírat cestou rozvoje Ligy mistrů a Mistrovství Evropy a Mistrovství světa.

 

Jak se vám daří organizovat lidi a práci
s nimi?

To je
občas opravdu složité. Já říkám, že je důležité ne umět delegovat lidi, ale
umět delegovat správné lidi. Nicméně obecně platí „deleguj, deleguj, deleguj,
nebo se z toho zblázníš“! Když jsem byl zvolen prezidentem svazu, obával
jsem se autority. Přece jen jsou někteří lidé na svazu o třicet let starší. Ovšem
etické pravidlo říká: měj vždy úctu ke starším. A touto cestou jsem šel.
Výsledkem celé věci bylo to, že v jednotlivých bodech inovace malého fotbalu v
České republice jsem shromáždil zkušenosti starších, přidal k nim moje
modernizační prvky a jako statutární zástupce organizace jsem následně celou
věc dotáhl až do konce. Ti lidé za mnou stáli a stojí dodnes, a pro práci v
této oblasti mi vytvářejí výborné podmínky.

 

Co si myslíte o ženách ve fotbalu? Mají o
fotbal zájem a své místo v něm, nebo byste jim raději svěřil úlohu
roztleskávaček a baviček o přestávkách?

My máme
ženskou ligu. A ženský a mužský fotbal se propojuje i v soukromí našich členů.
Jsem rád, že i ženy a dívky mají zájem o tento sport, který je samozřejmě
primárně mužskou záležitostí – vzhledem k členské základně, a že jim můžeme nabídnout
další možnosti k provozování jejich volnočasových aktivit.

 

Nemyslíte si, že by například o přestávkách
zápasů mohly takové roztleskávačky být pro fanoušky užitečnějším motivačním
prostředkem než jen dobře vychlazené pivo?

Ženy,
pivo a fotbal v jakémkoliv pojetí k sobě bezesporu patří. Co se
roztleskávaček týká, tak ty by byly možná dalším zpestřením pro diváky, ale
nedomnívám se, že by primárně kvůli nim chodilo na zápasy více lidí. Nicméně
tyto věci jsou v režii klubů a závisejí na jejich marketingové práci s divákem.

Filip Juda
Foto: Robert Vano

 

Myslíte si, že naši talentovaní fotbaloví hráči jsou více oceňováni
v zahraničí, stejně jako se s tímto setkáváme například ve světě
modelingu?

To je všeobecně známá věc. Já tady
ale vidím spíše jiný problém. Naši hráči odcházejí do zahraničí velmi brzo za
vidinou velkých zisků. Ale problém je právě v tom, že odejdou brzy a
nepřipraveni. Nestačí dozrát a nakonec se vracejí zpět a s nižší
výkonností. U malého fotbalu to není tolik viditelné, ale v tom velkém
ano.

 

A proč máte za maskota lva?

Řešili jsme to kdysi ve správní
radě. A lev se zdál být ideální. Je to milá postavička, ale zároveň budí
respekt a působí dominantně.

 

Zajímáte se o podporu nějakých neziskových organizací?

Snažím se například podporovat
sportovní aktivity dětí z dětských domovů, podporovat život sociálně slabších spoluobčanů,
účastnit se fotbalových utkání jako člen Menšíkovy jedenáctky – charitativní
akce syna Vladimíra Menšíka, kterou podporujeme děti s problematikou
onemocnění dýchacích cest.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci V Zátiší
v Praze. www.vzatisi.cz