„Od modelek se vyžaduje štíhlost a přirozená krása, od mužů se očekávají výrazné
rysy.“ Jiří Zimovčák
Že
by snad práce manekýna byla jako každá jiná? O tom se mě v našem rozhovoru
snažil přesvědčit Jiří Zimovčák, který se na profesionální dráze manekýna už
pár let pohybuje. Tato profese bezesporu přináší oslnivé výsledky, ale také
mnohá úskalí. Srovnávat pozici muže a ženy v této profesi příliš nelze a
konkurence nikdy nespí. Shodli jsme se na tom, že pánský modeling je oblast
stále podceňovaná a plná rezerv. Ostatně, znáte snad vy nějakého pánského
modela jménem?
Jak
vzpomínáte na svoje začátky ve světě modelingu?
Fotil jsem s jedním
z nejlepších slovenských fotografů dneška, s Lukášem Kimličkou.
Myslím, že celá naše spolupráce byla pro mě zlomová. Fotky měly velký úspěch a
objevily se v jednom čísle prestižního arabského časopisu In Magazine. Následně
jsem nafotil další módní editional.
Vnímáte,
že zakázky, které vezmete, mají dopad na další vaši práci? Že vás třeba nějaká
zakázka může u jiného klienta limitovat?
Jistě, tak to máte i
v životě. Rozhodně nemůžete dělat věci, které by se s vámi táhly až
moc dlouho a uškodily by vám. Nebo takhle, můžete je dělat, ale musíte počítat
s následky. Já osobně jsem se s žádným limitováním zatím nesetkal,
nebo o něm nevím… Což je možná i lepší. (smích)
Podle
čeho zakázky hodnotíte? Co je vaší prioritou?
Abych to uvedl na pravou
míru, rozhodně neberu všechno… Měl jsem několik nabídek na různé lokální přehlídky
a podobné akce. Ale to není to, co bych chtěl dělat. I když mi nabízeli slušné
peníze, už jen z principu jsem to odmítl. Stejné je to s televizními reklamami,
já nejsem herec. Prostě hrát neumím, a tak nevidím důvod, proč bych měl strašit
lidi z televize a nabízet jim nějaké slevy. (smích) Ne, to není moje priorita. Mojí prioritou jsou reklamy pro
zahraniční klienty, reklamy na parfémy, na oblečení. Fotit fashion a glamour. A
když to nevyjde, tak to asi tak mělo být. Víte co, studuji vysokou školu. Chci
mít jistá zadní vrátka. Nikdo neví, co bude za deset a více let…
Co
doporučujete začínajícím manekýnům? Agenturu, nebo si raději hledat práci na
vlastní pěst?
V dnešní době musíte
mít známosti. Když je máte, je to skvělé a všechno jde rychleji. Pokud je
nemáte, musíte obcházet agentury a zkoušet to pořád dokola. Hlavní je se
nevzdávat a stále to zkoušet. Ne každému dotyčná agentura sedne. Jedna se může
specializovat na práci v Česku, jiná zase převážně na zahraničí. Je na
každém jednotlivci, co mu více vyhovuje a pro jakou agenturu se rozhodne.
Nechte si od někoho vyfotit tzv. daylighty a pak je rozesílejte vybraným
agenturám. Pokud je zaujmete, ozvou se vám a domluví si s vámi schůzku.
Každopádně k tomu, abyste se stali manekýnem, potřebujete určité
dispozice. Zajímavý obličej, přijatelnou výšku, charisma, příjemné vystupování
a třeba i znalosti cizího jazyka.
Jaké
jsou vaše zkušenosti s modelingovými agenturami v Čechách?
Převážně pozitivní. Ale mám
i negativní zážitek z úplného začátku. Problém je, že v dnešní době
si může modelingovou agenturu založit naprosto každý. A podle toho to také
vypadá. Nechci jmenovat konkrétní agentury, ale na internetu jich naleznete
desítky. Hrají si na světoznámé a hlavně regulérní značky. Berou každého
druhého a jejich praxe vypadá asi takhle: „Zaplaťte nám deset tisíc za fotky a
kurz modelingu! Uděláme z vás hvězdu!“ Realita je však taková, že jim za
pár nepovedených fotek vysolíte slíbenou částku a po půlhodinovém „kurzu“
můžete jít domů. To je celá jejich práce. Jim se to prostě vyplatí… Říkám to
všem: pokud po vás chce agentura hned v začátku nějaké peníze, nic
neplaťte. Nekouká z toho nic dobrého.
Máte
zkušenosti i s těmi ze zahraničí?
Setkal jsem se s jedním
zahraničním scoutem. Bylo to ve Vídni, projevil zájem se mnou spolupracovat.
Bohužel, v té době jsem měl na krku maturitu, takže z toho sešlo.
Nyní jsme opět v kontaktu a uvidíme, co z toho vznikne. Každopádně
každý model, či modelka, by se měli vydat do zahraničí a vyzkoušet, co jim to
přinese.
Jaké
vnímáte rozdíly v nárocích na modelky ženy a na modely muže?
Rozdíl je určitě v postavě.
Od modelek se vyžaduje štíhlost a přirozená krása, od mužů se očekávají výrazné
rysy. Muž by měl mít ostré, případně výrazné črty a žena naopak spíše jemné.
Cítíte,
že by muži byli oproti ženám v něčem výrazně zvýhodněni?
No, asi nemusí držet diety.
Aspoň mně tohle nehrozí. Já bych naopak potřeboval pobyt někde ve výkrmně. (smích)
A
znevýhodněni?
Moc se na ně nehledí.
Všechna pozornost veřejnosti se automaticky soustřeďuje na modelku a model
zůstává většinou naprosto opomíjen. Kdybyste se zeptali lidí na ulici, aby vám
řekli jméno nějakého pánského modela, většina by vůbec nevěděla. Kdyžto u
modelek by to byly dlouhé seznamy…
Jaký
cítíte poměr poptávky po pánském modelingu ve srovnání s tím ženským?
Poptávka po modelech je
určitě menší. Alespoň co se týče poptávky u nás. Ženy se všeobecně více
zajímají o módu. Hodně konfekce je zaměřeno pouze na ženy, to má vliv na
reklamy a následnou poptávku.
Myslíte
si, že se v našich poměrech lze uživit pouze modelingem?
Neumím si představit, že by
byl v Česku nějaký model, podotýkám muž-model, který by se tady uživil pouze
modelingem. A pokud ano, tak před ním smekám. Jsme malá země, u nás jsou
možnosti značně omezené. Pokud chcete vydělat slušné peníze, musíte se vydat za
hranice.
Jaká
móda je vám osobně blízká?
Mám rád mladistvou modu. Vkusné
barevné košile, roláky, dlouhé svetry, kožené bundy… Miluju jeansy jakékoliv
barvy, nenosím prakticky žádné jiné kalhoty než jeansy. Každý má nějaký svůj
styl, ve kterém se cítí dobře. Když se podívám, jak jsem chodil oblékaný
před pěti lety, je to k smíchu. Ale je to normální věc, každý si nějakým
vývojem musí projít.
Když
vezmu v potaz pozadí módních přehlídek, kde vidíte v rámci produkce
největší slabiny?
Nechci se nikoho dotknout,
ani nikoho soudit, na to nemám zdaleka tolik zkušeností. Ale přijde mi, že je u
nás jen málo lidí, kteří jsou schopni zorganizovat přehlídku na světové úrovni.
Za největší slabiny bych považoval volbu prostoru a celkové aranžmá… Ale je to
jen můj subjektivní názor.
Neberete
si někdy osobně, že manekýn či manekýnka jsou považováni za jakési věšáky na
oblečení a přesně to se od nich také očekává? Jak se v takové roli cítíte?
Kdybych si to bral osobně,
tak bych to zřejmě nemohl dělat. Podívejte se, je to práce jako každá jiná. Někdo to dělat musí. Lidé si myslí, že je to lehké, ale není to tak. Stát mnoho
hodin na nohou není zrovna procházka růžovou zahradou, hlavně když musíte
vstávat v pět hodin ráno.
Cítíte
mezi manekýny konkurenční boj? Jak to vnímáte?
Atmosféra na castinzích není
nejpříjemnější. (smích) Ve vzduchu je
stres a napětí a ostatní uchazeči se na vás dívají rentgenovým zrakem. Hodně
lidí si neuvědomuje, jaký tlak tam je. Stovky lidí a několikahodinové čekání… Jedna
modelka mi kdysi řekla, že když čeká na castingu, tak se s nikým nebaví,
ani se nikomu nedívá do očí. Uzavře se do pomyslné bubliny a nikým se tak
nenechá „vysávat“. Něco pravdy na tom je. Když do vás ten druhý celou dobu
hučí, jaká je to otrava čekat, že ho stejně nevyberou, anebo že už je stejně
dopředu rozhodnuto, cítíte se stejně jako on. Což není dobré. Na castingy se
musí chodit s klidem a s pocitem, že je vám to úplně jedno. Ano, a to je
to, co jsem se ještě nenaučil. (smích)
Nechybí
vám při této práci osobní vazby a emoce?
Když fotíte nějakou kampaň,
vztahy jsou více méně profesionální. Je to tak, nic s tím neuděláte. Je to
práce jako každá jiná. Za tu dobu, co to dělám, jsem však potkal několik lidí,
kteří mi již od první chvíle sedli, a momentálně můžu říct, že s nimi mám
velmi kamarádský a pěkný vztah. Mezi tyto lidi patří Daniela Pilná a její
skvělý team, Ywetta Sarah Nikel, můj první objevitel Michal Skramuský, nebo
Lukáš Kimlička. Když mám příležitost fotit s nimi, moc se těším. Vím, že
kromě práce se i zasmějeme, a o to jde. S úsměvem jde všechno líp… To
neplatí jen v práci, ale i v životě.
Na
molu se čas od času „poštěstí“ nějaké to zaškobrtnutí na vysokých podpatcích,
ale to vám nehrozí. Jaké situace mohou být na molu ošemetné pro muže?
Matně
si vzpomínám na svoji první přehlídku. Byl jsem hodně mladý a ještě jsem přesně
nevěděl, jak to bude probíhat. Najednou došla řada na mě a já cítil, jak se mi
klepou kolena. Teď se nad tou vzpomínkou usmívám, ale tehdy mi do smíchu
opravdu nebylo. Muselo to být hrozně poznat. V mém případě šlo spíše o
překonání nervozity než o nějaké faux pas.
Zažil
jste již nějakou přehlídku bez zkoušení, nebo se opravdu dbá na pečlivé
natrénování choreografie?
Přehlídka bez zkoušky?! To
by mohla být zábava! (smích) Ne, to
jsem opravdu nezažil. Zadavatelé si hodně potrpí na to, aby se vše důkladně
připravilo a odzkoušelo.
Co
pánský make up, jak jste se s ním sžil? Umíte si představit, že byste něco
ke zdokonalení svého vzhledu používal i v běžném životě?
Pro mě je to běžná věc. (smích) Když fotíte, make-up je naprosto
běžná věc. Nemám nic proti jeho používání v běžném životě. Dám vám
příklad, mám důležitou schůzku a na čele se mi udělá pupínek. Proč bych ho
nemohl zakrýt, když tady ta možnost je?! Nevidím na tom nic zženštilého nebo
divného. Něco jiného je, když si na sebe někdo dá třpytivý make-up a leskne se
na vzdálenost dvou kilometrů. To je samozřejmě krok vedle. Tady jistě platí pravidlo,
že se nic nemá přehánět.
Baví
vás více přehlídky, nebo fotomodeling?
Určitě více fotomodeling.
Každé focení si velice užívám. Beru to jako určitý umělecký proces. Není to jen
o tom, že si stoupnete před objektiv a měníte pózy. Mám rád tu energii, která
vznikne mezi fotografem a modelem. Neříkám, že ji cítím u každého focení, ale
když vznikne, je to skvělé. Mám z práce pak lepší pocit. Přehlídky jsou
zase o něčem jiném. Odchodíte to a jdete domů. Díky mé výšce jsem jich však moc
neodchodil. Ale chápu, že pro někoho je příjemnější být hodinu na přehlídce,
než strávit celý den v ateliéru.
S čím
byste doporučoval začít dříve?
Tohle je podle mého názoru
celkem individuální záležitost. Někdo je dobrý na přehlídky, tak začne
předvádět. Někdo je zase fotogenický, tak se zaměří na focení. A když máte
oboje, tak můžete předvádět i fotit. Čím začít? Asi tím, co vám nabídnou jako
první.
Jaký
zážitek z téhle profese hodnotíte pro vás doposud jako nejsilnější?
Minulý rok se můj módní
editional, který fotil výborný fotograf Lukáš Kimlička, objevil v arabském
časopisu In Magazine. Moc mě potěšilo, když mi naprosto spontánně napsalo asi
dvacet lidí z tohoto regionu. Pochválili fotky a popřáli mi mnoho dalších
úspěchů. S některými z nich jsem dodnes v kontaktu. Dostalo se
mi dokonce i pozvání do Dubaje, což mě opravdu překvapilo.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto:
Vratko Barcík
Lukáš Kimlička
Michal Skramusky
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz