„Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.“ Petr Kroutil
Zažít Petra Kroutila při
jeho hudebním vystoupení je zárukou dobré nálady, můžete očekávat nepředvídané
improvizace i smysl pro humor, kterým dokáže zapojit své posluchače více „do
hry“, a hlavně, prožitek z hudby, který vám bude ještě dlouho rezonovat v celém
těle. Ne nadarmo věnoval roky dřiny a odříkání splnění svých představ o studiu
hudby, například ve vyhlášené Berklee College of Music v Bostonu, či v Nepálu.
Je jasné, že Petr je nejen muzikant, ale hlavně srdcař, který dokáže probudit
emoce svých posluchačů.
Když jste se poprvé
rozhodoval pro hudební nástroj, který vás bude doprovázet na profesionální
cestě muzikanta, který byl ten první?
V šesti letech za mě
rozhodla maminka a dala mě na piano. Ovšem odtamtud mě brzo vylili pro „nedostatek
talentu“ a máma, která to nevzdala, mě dala na zobcovou flétnu. První nástroj
jsem si sám vybral v devíti letech – klarinet, a později saxofon. Byla to
dobrá volba.
Jak
jste se vlastně dostal ke studiu na Berklee
College of Music v Bostonu?
Na
Berklee jsem chtěl už v šestnácti. Chodil jsem na americkou ambasádu
zjišťovat podrobnosti a zdálo se mi to tenkrát obrovsky složité. Také jsem
chodil na speciální kurzy angličtiny, ale prostě na to ještě nebyly podmínky a
já zůstal následujících 13 let v Praze. Později ten dětský sen zase najednou
ožil a pak už to šlo všechno rychle. Přijímací zkoušky v německém Freiburgu,
stipendium, sehnat peníze, vízum, letenky… a bylo to. Přišel ten správný čas.
Měl jste tou dobou možnost
studovat s někým z Čech?
Jistě.
Tenkrát jsme tam byli čtyři Češi: Zdeněk Kánský – světoběžník, ze kterého je
vynikající kontrabasista a můj kamarád, Elena Sonnenshine, která studovala zpěv
a spolu s jejím manželem mi moc pomáhali, hlavně na začátku, kdy to bylo
nejtěžší. Pak také Hanka Robinson, se kterou jsme jeden semestr sdíleli společný
byt, právě ten Eleny. S Hankou spolupracuji prakticky dodnes a naštěstí se
vidíme často.
Jakým způsobem se
rozvíjel váš vztah k hudbě po zkušenosti z USA?
Je
to diametrálně rozdílný pohled na celé hudební dění, ale zřejmě jen těžko
definovatelný. Paradoxně mi tato zkušenost pomohla získat sebevědomí, kterého
se mi dřív v Čechách nějak nedostávalo. To je asi největší přínos.
Postrádáte zde v rámci
hudebního života něco, co jste měl v USA?
Jazzoví
hráči jsou tady výborní, úroveň je velmi vysoká a konkurence ještě únosná.
Naproti tomu v USA jsem měl skutečně pocit obrovského drtícího stroje. To
mi opravdu nechybí.
Procestoval jste
mnoho zemí. Dá se říci, že většinou ve spojitosti s hudbou? Jaké země to
byly?
Cestuji
poměrně hodně, ale dlouhodobě jsem žil v USA a v Nepálu
Jaké máte zkušenosti
z Nepálu, kde jste, jak jsem se dozvěděla, studoval flétnu? A proč zrovna
toto rozhodnutí?
Abych
to poopravil, studoval jsem indickou bambusovou flétnu – bansuri. Obor indické
rágy. V době, kdy mi bylo v USA už docela dobře, začal jsem si hudbou
i vydělávat a už jsem uvažoval o usazení se tam, dostala moje bývalá britská
přítelkyně možnost pracovat v Káthmándú. Mohl jsem jet s ní, ale
minimálně na dva roky. To se asi neodmítá, že?
Myslíte si, že pro
své zkušenosti a umění máte v Čechách dostatečné uplatnění?
Momentálně
ještě ne, ale to jistě přijde. Naštěstí jezdím dost po světě, tam je publikum
trochu vnímavější.
Uvažujete ještě o nějaké další
hudební cestě do světa?
Ne, rozhodně ne na delší
dobu.
V jakých klubech
či při jakých příležitostech obvykle vstupujete?
Hraji
hodně, téměř denně. Od klubů, přes koncertní sály po svatby a párty, prostě
normální muzikantský život. Baví mě právě ta pestrost a užívám si možnosti
bavit lidi. K tomu jsem se narodil.
Které vaše vystoupení
hodnotíte jako hodně neobvyklé?
Každé.
Trapasů a legrací mám za sebou samozřejmě moc a moc. Na několik Televarieté, anebo
na vlastní knihu.
Máte rád improvizaci?
Improvizace
patří k jazzu neodmyslitelně. Ovládáme ji lépe než kolegové hudebníci z jiných
žánrů. Ale schopnost improvizovat je výborná i v životě. Však se někdy
přijeďte podívat na můj improvizovaný domek. Třeba když dojde stavební materiál…
Je vám příjemnější
hrát v menším či větším počtu hudebníků? Jaká to má úskalí?
V menším
počtu je to určitě větší zábava i více prostoru k dýchání. Ale prošel jsem
i big bandy. Jeden jsem spoluzaložil a sedm let jsem ho moderoval a byl jeho sólistou.
Momentálně mě to netáhne. Mám teď kvartet jménem „Petr Kroutil Orchestra“, což
je sice trochu zavádějící název, ale chci si nechat možnost mít zase v budoucnu
big band a neměnit jméno kapely.
Jste hudebník a zpěvák
současně. Přiznám se, že s tím saxofonem, flétnou či klarinetem to asi
kombinovat nejde. Kdy se vlastně jako zpěvák realizujete?
Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.
Zpívám prakticky pořád, občas to proložím sólem na nějaký nástroj, ale hlavně
se raduji z toho „tvoření“. Pak je vlastně téměř jedno, co konkrétně
dělám. Má to, alespoň doufám, smysl jako celek.
Když se ohlédnete za vaší publikovanou
hudbou, jaké vás s vydanými alby spojují zážitky či životní události?
Vydal a spolupracoval jsem asi
na osmnácti až dvaceti cédéčkách. Nevím přesně. Z toho tři jsou ve Velké
Británii a tři v Nepálu. Většinu nahrávek ani nemám doma. K vlastní tvorbě
jsem trochu moc kritický, takže ji až na výjimky nikdy neposlouchám. Tedy, až
na dvě CD. Jedno je „Bhakti Junction“ s indickou zpěvačkou Renu Gidoomal a
druhé je zatím pracovní verze tibetských a indických manter, na kterých už
dlouho pracuji a ještě jsem je oficiálně nevydal. Vybíráme vhodného investora. (úsměv)
To jsou však jediné moje nahrávky, které mě samotného uklidňují, a posloucháme
je doma poměrně často.
Za svoji dosavadní kariéru jste
získal nesmírně mnoho zkušeností s věhlasnými umělci, především z oblasti
jazzu. S jakými pocity se ohlížíte za takovými zkušenostmi, jaký mají na vás
dodatečně vliv?
Samozřejmě, že díky Berklee
máte možnost hrát (nebo je doprovázet) s velikým množstvím těch nejlepších
muzikantů na světě. Tedy v tomto žánru. Nemá význam se pyšnit slavnými
jmény, koho to zajímá, ať se podívá na moje webovky. Spíš jsem vždy pozoroval
vlastnosti, které k takovému úspěchu vedou. Když pominu takové, jako jsou vytrvalost,
píle, odhodlání atd., které jsou na začátku i uprostřed cesty naprosto
nezbytné, umělce na samotném vrcholu spojuje, dle mých pozorovacích schopností,
kombinace skromnosti a neotřesitelného sebevědomí. Žádná nafoukanost, či
arogance, ale naprostá jistota sebou samým.
Považujete nějaké „hudební
setkání“ za vskutku osudové, mimořádné?
Nejosudovějším je samozřejmě
můj první učitel na klarinet z LŠU – Otakar Bretšneider, který prostě
nasadil vlak na tu „správnou kolej“. Navždy mu patří můj dík. V Indii se
žák klaní k zemi, na znamení úcty se dotýká mistrových nohou a nazývá ho guru.
Tak to byl můj první guru, který by si jistě tyto pocty zasloužil, pokud by zde
taková tradice existovala. Ti ostatní učitelé a hráči už „jen“ pomáhali
usměrnit rozjetý rychlík.
Když vezmu v potaz vaši
spolupráci s českými umělci, patří k nim také textař Michal Horáček,
jehož deska „Ohrožený druh“, měla obrovský úspěch. Jak na tu dobu a spolupráci
vzpomínáte?
K nahrávání mě jako
studiového hráče přizvala právě Hanka Robinson. S panem Horáčkem jsem
strávil asi pět hodin mého života a jeví se mi jako sympaťák. Jinak to byla
normální práce. To CD ani nemám.
Život s muzikantem není
žádný med. O víkendech jsou většinou akce, někde hraje a doma moc není. Konečně
se tedy mohu zeptat muzikanta na jeho vlastní názor – jaký je podle vás život s muzikantem?
S muzikantem nevím, ale
myslím, že konkrétně se mnou to musí být SUPER! (úsměv) Taky asi pomáhá,
když si člověk najde muzikantku, což se mi podařilo a nemáme si co vyčítat.
Jaké jsou vaše představy o blízké
budoucnosti? Bude to spíše kariéra, nebo dáte více prostoru soukromí? Dokážete
v tomto ohledu nějak systematicky plánovat?
To nevím. Umím si představit
rozumnou kariéru a úspěch vedle krásně fungující rodiny, ale asi to zase budu
muset odjet někam do světa nastudovat.(úsměv)
Příležitosti někdy vcházejí do
života jen jednou, někdy vícekrát. O jaké takové můžete říci, že jste ji uměl
uchopit a jste za to dnes šťastný, hovoříme-li o profesním životě?
Já si o sobě myslím, že jsem
pochytal snad vše, co se dalo. Od filmování až po důležitá angažmá. Nepamatuji
si, že bych se někdy před nějakou nabídkou zastavil a řekl si, že to nezvládnu.
Vždycky jsem to minimálně zkusil.
Děkuji za rozhovor.
Petr Kroutil www.petrkroutil.cz
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Karel Pražák
Foceno v restauraci
Fama Grand v Praze www.famarestaurace.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
