Archiv pro měsíc: Duben 2011

Jedním z těch, kteří prožili své umělecké nanebevzetí už za života a navíc ve věku bezmála mladistvém, byl v době našeho natáčení padesátiletý symbol hippie hnutí šedesátých let –Donovan. Svět si po jeho vstupu na hudební scénu zpíval jeho písně v Americe, Číně, Japonsku i v Evropě stejně tak, jako písně Beatles, s nimiž se přátelil. Jeho první hit „Catch the Wind“ se stal hymnou řady písničkářů. U nás na motivy pouhého názvu napsal jednu ze svých nejkrásnější písní Vladimír Merta („Chtít chytit vítr“). S novým textem ji zpívali v Praze na Karlově mostě Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou („Ježíšek“). Na rozdíl od Huguese Aufraye, jehož písně u nás proslavil nejvíce Waldemar Matuška, si věhlas a slávu vydobyly Donovanovy písně ve své původní podobě. Snad tomu bylo tak i proto, že jeho písně zcela překvapivě a neočekávaně vyšly oficiálně v roce 1969 v socialistickém Československu. A ačkoli vyšly na LP desce s příšerným obalem z obyčejného tvrdého papíru, mezi mladými lidmi kolovaly jako poklad největší. Písně z téhle desky nemohli mít všichni, deska vyšla jen v omezeném nákladu, a tak se písně kopírovaly na pásky magnetofonů Sonet Duo a později i B3. Mnozí si tuhle gramofonovou raritu schovávají dodnes. Donovan byl pro nás, tehdy šestnácti, sedmnáctileté úžasným zjevem. Byl hvězdou pro písničkáře, ale i pro rockery (pardon, pro beatniky a bigbíťáky, rock ještě neexistoval, alespoň ne terminologicky), vždyť na jeho deskách spoluúčinkovali takoví muzikanti jako Jimmy Page (Led Zeppelin), Jeff Beck, či Paul McCartney nebo George Harrison!

Písničkáře, pověstného svými protiválečnými postoji a názory, pozvali organizátoři v roce 1984 do Prahy, do Paláce kultury, aby zahrál na „Mírovém koncertě“. Donovan přijel a na zvukové zkoušce předal organizátorům koncertu repertoár písní, které hodlal příštího dne zpívat. Měly zaznít skoro všechny jeho slavné písně od „Catch the Wind“ až po „Colours“, včetně protiválečné písně „Universal Soldier“, tedy „Univerzálního vojáka“. Jenže, ouha, v textu se odsuzují všichni vojáci! Ale oni byli vojáci špatní, zlí a útoční – tedy ti imperialističtí a pak byli ti dobří, hodní a bránící mír! A stejně tak byla i válka špatná a dobrá. Nebylo tedy možné Donovanovi povolit zpívat ideově pochybenou píseň! Zástupci stranických orgánů jej ústy pořadatelů vyzvali, aby píseň textově upravil dle požadavků socialistické ideologie. Což Donovan, pochopitelně, odmítl. Než by se s cenzory dohadoval, „Univerzálního vojáka“ odmítl hrát a místo něj přes noc v hotelovém pokoji napsal zbrusu novou mírovou píseň. Jmenovala se „Living on Love“.
Rozhovor s Donovanem jsme dělali u něj doma v Irsku, poblíž Corku.

Ani dnes nevím jak, ale Donovanův dům jsme nakonec našli. Přiřítili jsme se malebnou irskou přírodou po úzké asfaltce podél dlouhé kamenné zdi a vpálili si to otevřenou starobylou kovovou bránou na ohrazenou louku přímo doprostřed, kde stál docela jednoduchý, světlý jednopatrový dům. Přestalo pršet a vysvitlo slunce. Doopravdy! Zastavili jsme u vchodu do domu se zpožděním jedné a půl hodiny. Otevřely se dveře a po schůdcích scházela pěkná postarší paní s malými dětmi. Odpověděla nám s úsměvem na pozdrav a odjela nenápadnou fordkou. A ve dveřích se objevil Donovan!

„Hallo boys!“ usmál se a pozval nás dál.

Drobný štíhlý muž v černých kalhotách a černém svetru s docela znatelným předkusem a slavnou hřívou dnes mírně prošedivělých a trochu prořídlých vlasů. Drobnými krůčky nás doprovodil do kuchyně. Trochu zestárlý kluk, napadlo mě, protože přes všechny vrásky ve tváři vůbec nepůsobil dospělým dojmem. A už vůbec ne dojmem hvězdy, či legendy. Naše omluvy s úsměvem a pochopením vyslechl, když jsme však dopíjeli kávu, nadhodil, že ze slíbených čtyř hodin nám zbývá už jen jedna a půl. Kameraman Bobo Vejslík naštěstí zatím, co jsme popíjeli kafe a domlouvali se na obsahu a tématech otázek, točil už detaily a interiér místnosti, kterou určil Donovan k natáčení. Kameraman tím částečně náš dokument zachránil, protože jinak milý a přátelský písničkář nás opravdu po necelých dvou hodinách vypoklonkoval.

Když bylo vše domluveno a podepsaná smlouva, přesunuli jsme se na místo natáčení. Vešli jsme do nízké, žlutohnědé přízemní místnosti se dvěma okny, kterými přes zatažené záclony pronikalo svými paprsky slunce. Vešli jsme do jiného světa. Do světa fantazie, buddhismu, pohádek, poezie a doby, která mohla začít kdykoli, skončit kdykoli, do doby, která nezná konce, protože pro sebe nikdy neměla dost času.
Donovan se sklonil ke krbu, kde bylo vše nachystané na podpal.

„Uděláme si oheň, ne?“

Zapálil oheň a dvě tenké indické tyčinky. Místnost ovládla vůně orientu. Pocitu nadpřirozeného míru a klidu přihrávalo tiché praskání ohně. Donovan se posadil do jogínské polohy s nohama zkříženýma pod sebou. Široká pohovka byla pokryta velkými červenými polštáři a přehozem s červenočernými vzory. Úzké okno za jeho zády, které začínalo metr od země a táhlo se až bezmála ke stropu, bylo zakryté ručně háčkovanou záclonou s bíločernými svislými pruhy. Prostou lampu na mosazné tyči stínil skleněný klobouk složený ze zelených a červených kousků. Obdélníkovou, kanárkově žlutě vymalovanou místnost opticky zvětšovalo velké benátské zrcadlo v mohutném zlatém rámu.

Můj první dotaz se týkal první písně, kterou kdy slavný písničkář zpíval, pokud si ji pamatuje.

„Jistě, mám to zkusit s kytarou? Tady je,“ přikývnul s úsměvem Donovan, vzal kytaru a zazpíval starou dětskou píseň:

„Žila, byla babka, která spolkla mouchu
nevím, proč tu mouchu spolkla, pravděpodobně umře.
Žila, byla babka, která spolkla pavouka,
který v ní škrábal, lechtal.
Pavouka spolkla, aby chytil mouchu
nevím, proč spolkla tu mouchu, asi umře.
A nakonec to bylo tak, spolkla krávu,
aby chytila kozu, kozu spolkla, aby chytila psa,
psa spolkla, aby chytil kočku,
kočku spolkla, aby chytila ptáčka,
ptáčka, aby chytil pavouka,
který se v ní třepal, škrábal ji a lechtal,
pavouka spolkla, aby chytil mouchu,
asi umře, žila, byla babka, která spolkla koně,
je mrtvá pochopitelně.“
            
„Je to dětská píseň, ale filosofická,“ dodal Donovan, když dozpíval a odložil nástroj vedle sebe. Protože nám kvůli našemu opožděnému příjezdu nezbývalo mnoho času, další natáčení byl pouhý rozhovor, v němž mi odpovídal klidně na otázky a říkal to, co sám považoval za potřebné sdělit.
    
„Vaše písničky jsou něžné, klidné, romantické. Jste také takový?“

„To je introverze, myslím, že mluvíme o introverzi. Když jsem byl malý, měl jsem obrnu, kvůli válce, takže jsem byl nemocný, byl jsem sám, hodně sám, ale chodíval jsem do školy, plaval jsem, byl jsem aktivní dítě, ale přesto jsem se jaksi uzavíral do sebe, introvertně. Teď je těžké říci, proč je jedno dítě introvertnější než druhé. Možná proto, že pro mě byla důležitá poezie. A také moje povaha, vzhledem k mému astrologickému znamení, je velmi introvertní. Ano, býval jsem velmi introvertní, ale pořád jsem byl bláznivé dítě, bláznivý -náctiletý a měl jsem rád rock´n´roll, opravdu.“

„Jaké vzpomínky máte spojené se svým mládím?“

„Moje mládí začalo, když jsme se v roce 1955, kdy mi bylo deset let, přestěhovali ze skotského Glasgowa do Anglie. To byla doba „Rock Around the Clock“, Elvise Presleyho, Buddy Hollyho. Pro mě to byl obrovský rozdíl. V Glasgowě bylo všechno šedivé, v Anglii zelené. Žili jsme na venkově. Chodil jsem do anglické školy. Bylo to dost těžké, protože jsem mluvil se skotským přízvukem. V Anglii jsem potkal spoustu nových přátel a setkal jsem se s rock´n´rollem – s Buddy Hollym, s Everly Brothers. Takže jsem v Anglii chodil do školy a stal jsem se, myslím, rokenrolovým modem („MOD“ – mladý člověk, který v šedesátých letech nosil barevné oblečení a jezdil na skútru). To ovšem bylo až dlouho po tom, co mi bylo čtrnáct či patnáct let. Mládí jsem strávil v Anglii. Samozřejmě velkou změnou pro mě byla střední škola. Na střední škole jsem poznal Milese Davise, Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Woodyho Guthrie, Joan Baez, Picassa, Matise, Braquea, a když mi bylo patnáct, stal jsem se beatnikem.“

„Jaká byla láska v šedesátých letech a jaká je teď? Mohlo by se vrátit hnutí „Dětí květin“?“

„Vyrostli jsme, protestovali proti válce a podporovali ekologii, a naši rodiče jako by spali. Naše generace je chtěla od základu probudit, protože spali a nic neviděli. Ale země byla jedna, všichni lidi na zemi byli jedno a my jsme měli poslání. A když jsme šli po ulicích, mysleli jsme, že to je ono. Ovšem když někteří autoři – já, John Lennon, Leonard Cohen, Neil Young a George Harrisson, když jsme hledali správnou cestu, našli jsme otázku, otázku jak probudit spícího. Četli jsme buddhistické knihy a východní filosofii, a najednou jsme zjistili, že jediný způsob jak probudit spícího je ten, že spící se musí vzbudit sám. Takže mít lásku, bratrství, mír a harmonii na celém světě nebyla nějaká ideologie nebo politický manifest, bylo to probouzení, byla to změna vědomí. A jediný způsob, jak změnit vědomí, je změna jedince, ne masy. Nelze změnit masu, změnit se může každý jedinec a jeho vlastní pohled – meditací a sebepoznáváním. Na začátku šedesátých let to byl sen. Dnes pro lásku, mír, bratrství lidí a k pochopení, co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny stavu. Zpočátku se zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková, že svět se musí změnit sám. To je ten rozdíl, to jsem zjistil. Ale toto zjištění je pozitivní, protože teď pochopitelně my, padesátníci, lidé středního věku, děti šedesátých let, v šedesátých letech jsme byli dětmi, nyní jsme základ my. A některé myšlenky šedesátých let jsou používány dnes, v letech devadesátých. Doufáme, že probouzení přichází. Takže ten rozdíl je sen a praxe.“

„Jaké máte rád obrazy?“

„Velice se mi líbí série Picassových obrazů kytary. A jeho sochy kytary. Byl jsem v muzeu v Atlantě na soukromé výstavě Picassa a vidět Picassovy papírové sochy a obrazy bylo skvělé.“

„Vidíme tady Alfonse Muchu,“ upozornil jsem na jeden z obrazů, který visel na čelní stěně.

„Taky se mi líbil, když jsem byl mladší. Koupil jsem jej, když mi bylo osmnáct. Také mám rád „tanka“ obrazy z Tibetu.“
    
„A víte, že Mucha byl Čech?“

„Ano. Jistě.“

„Proč jste ho koupil?“

„Mucha mě velice zajímal. A také Gustav Klimt a Egon Schiele.“

„Co čtete teď, v této době, v těchto dnech?“

„Autobiografii Alice B. Toklas od Gertrudy Steinové. Znáte ji, spisovatelka, bohémka, která žila v Paříži ve 20. letech. A ještě čtu další tři knihy – „Joseph“, „Cambo – hrdina s tisíci tvářemi“ z mytologie; no a taky čtu poslední knihu Colina Wilsona „From Atlantis to the Sphynx“. Takže někdy čtu tři, čtyři knihy najednou.“
    
„Je nějaká kniha, ke které se vracíte?“

„Ke všem knihám Hermana Hesse, ale myslím, že nejradši mám jeho knihu „Siddhartha“. Mám její nový překlad a ten je výborný.“

„Když jsme přijížděli, bylo vždy jedním z témat rozhovorů, kdo jakou poslouchá hudbu. Jakou hudbu poslouchá tvůrce mnoha světových hitů? Čím se inspirujete u jiných písničkářů a muzikantů? Jaký žánr je dnes blízký někdejšímu průkopníku docela nového žánru, kterým folk v šedesátých letech bezesporu byl?“

„Poslouchám New Age hudbu. Překrásné. A stále také posloucháme Boba Marleyho.“
    
„Které muzikanty považuje za své přátele? S jeho povahou a přístupem k životu a práci – k muzice, bych odhadoval, že to budou ti, s nimiž je schopen tvořit. Nedlouho před naším příjezdem se na trhu objevil léta očekávaný titul nové desky – „Sutras“. Odhadoval jsem, že to budou právě doprovodní muzikanti, kteří se podíleli na vzniku téhle nádherné kolekce nových písní. Bezmála tomu tak bylo.“

„Hraju s přítelem ze šedesátých let Danny Thompsonem, hrál baskytaru na „Sutras“, a taky občas hrávám na kytaru s přáteli z Dublinu, ale ne profesionálně, pouze amatérsky. Teď jsem ale už dlouho nevystupoval. Někdy jezdím za starými přáteli s kytarou, třeba Noel Redding z „The Jimi Hendrix Experience“, žije v Irsku, takže jsme spolu hráli. Ovšem většinou hraju sólově až do chvíle, než připravím desku. Pak si muzikanty zavolám.“

Někdy v roce 1967, v době, kdy už měl za sebou část svých největších hitů jako „Sunshine Superman“, „Mellow Yellow“, „Atlantis“ či „Jeniffer Juniper“ se Donovan začal bouřit proti zvyklostem a staromódnímu puritánství na folkové scéně. Studovat východní filosofie začal již dřív, meditoval, a kromě beatu a folku svých kolegů poslouchal hlavně jazz a to, čemu se dnes říká „world music“, a tak se cítil být připravený na to, aby přivedl buddhismus do rock´n´rollu a pop music vůbec. Do konce úžasných šedesátých let zbývaly tři roky, když spolu se všemi čtyřmi členy Beatles odjel do Indie za Maharishi Mahesh Yogim. Hodiny
společně meditovali, hráli na sitár a šest týdnů skládali nové písně. Zde se sblížil s Paulem Mc Cartneyem a hlavně s Georgem Harrisonem. S ním trávil času nejvíce. Hráli na kytary, improvizovali, doplňovali své hudební nápady. Jednou spolu seděli na rákosových střechách dvou malých domků a přehrávali si nové hudební motivy. Donovan si broukal za doprovodu sestupných kytarových akordů jakousi melodii. George jeho pobrukování zastavil, aby je zopakoval. Donovan poslechl. „Hohó, Done, to by mohl být hit!“ – prorokoval George. A nemýlil se. „Hurdy Gurdy Man“ se vzápětí stal světovým hitem číslo jedna po celém světě. Se členy Beatles se po návratu z Indie stýkali i nadále na různých koncertech i večírcích. Na jednom takovém marihuanou opojném večírku potkal Donovan dlouhovlasou smutnou dívku – svou osudovou lásku – Lindu Lawrencovou. I tomu byl přítomen George Harrison.

„Byl to výjimečný čas. Byli jsme slavní a zničehonic jsme se vším skončili a jeli do Indie. V šedesátých letech jsme tomu říkali „dropping-out“ (odskok, úlet, ale nemělo to nic společného s drogami). Přišli jsme do ášramu a učili se meditovat. A stálo to za to. Měli jsme kytary a já jsem tam napsal album „Hurdy Gurdy Man“, oni napsali „Bílé dvojalbum“… ano, Beatles ho napsali v Indii. Tenkrát jsme si byli velice blízcí. Komunikovali jsme spolu hrou na kytaru, jedli vegetariánská jídla, žili jsme v Indii několik týdnů a co bylo překvapující, každého z nás to změnilo, hodně změnilo. Sem tam si dnes píšeme, ale neviděli jsme se dlouho. Je to už dávno. A navíc žiju v Irsku a to je příliš daleko. Někdy jezdím za Georgem, ale jen jednou za čas. Těsné kontakty neudržujeme. (George Harrison zemřel v listopadu 2001 v Los Angeles – poznámka autora.)
Rockoví muzikanti mají rádi mé písně, protože přicházím s dobrými riffy. Jako například v „The Season of the Witch“. Akordy jsou jednoduché. A navíc pokaždé je to jiný žánr. Točím to vždy na španělce. Někdy v tom ovšem slyším jazz, klasiku, folk, etnickou, světovou hudbu, nebo něco japonského. Slyším zvuky, a když slyším rock, slyším elektrickou kytaru. Hodně rockerů má rádo moje rockové písně – „Hurdy Gurdy Man“, „Season Of The Witch“. Mám rád blues, jazz a mám rád rock. Většinou mě lidi mají za trubadúra, romantického trubadúra, ale rock mám rád.“

„Na desce Sutras hrají dost tvrdí rockoví muzikanti, jak cítí jemnou folkovou, či spíše řekněme duchovní hudbu, bylo jim třeba něco vysvětlovat?“

„Na „Sutras“ je producentem Rick Rubin, který nahrával už s Tomem Pettym a jeho Heartbreakers i s Red Hot Chili Peppers. Rick ty muzikanty znal, hrají hardrock, ale i balady a je potěšení sledovat rockera, jak hraje s akustikou. Je to užitečná změna. Ale pro mě to bylo lehké. Totéž právě dělám i v životě – experimentuji s různými styly.“

„Po čtrnáctileté pauze přišel Donovan s novou deskou. Jak dlouho a jak vznikaly písně pro album „Sutras“?“

„Tři roky. Album „Sutras“ jsme tvořili přes tři roky. A to i přesto, že Rick původně plánoval udělat to během několika týdnů, jak jsme to dělávali v 60. letech. Fascinoval ho však proces vzniku písně. Takže jsem napsal sto písní během jednoho roku a pak jsme vyhazovali, vyhazovali, zkoušeli jsme rockové, jazzové, blues, etnickou, world music i keltskou hudbu. Obrovská spousta stylů… Ale písní ubývalo, až bylo jasné, že uděláme takové album. Takže to byl dlouhý proces. Psal jsem spoustu písní – jednu denně. Byla to zajímavá práce, pro mě nezvyklá. Rick byl jako trenér a já byl atlet a psal písně ve skvělé atmosféře, zajímavé. Trvalo to tři roky, ale ne v jednom zátahu.“
 
„Váš vztah k východním kulturám a náboženstvím byl patrný už v dobách vašich uměleckých počátků. Jaký je dnes, po desetiletích poznávání, zrání a stárnutí?“

„Myslím, že jsem „keltský buddhista“. Uvnitř v sobě mám keltství, které je zviditelněním cesty tak jako to v mytologii a buddhismu je meditace. Náboženství, to je podle mě něco jako organizace; zatímco duchovní cesta je záležitostí jednotlivce. Právě proto je buddhismus tak
přitažlivý pro umělce. Protože cesta je jedna. Jeden člověk – jedna cesta. Ale velká náboženství tvoří mnoho lidí, příliš mnoho lidí ve skupině, a já jsem se nikdy nedokázal hlásit ke skupině, protože mám svou vlastní cestu. Takže si myslím, že všechna náboženství světa mají v sobě cestu, je na každém, jestli ji najde. Je to jako ta mytologická cesta. Náboženství je pro masu nesmírně důležité. Ale mnohem důležitější je duchovní cesta pro váš vlastní život. Máte svou vlastní cestu. Rozdíl je v tom, že moje představa náboženství je cesta individua. Hrdinská cesta, kterou půjdeme.“

„Kde je váš domov?“

„Domovem je mi Irsko. Duchovním, hudebním i fyzickým domovem. Jsem Kelt.

Pocházím z téhle země a cítím se tu dobře. I když hodně cestuji, domov mám tady.“

Děkuji za rozhovor.

text, námět, scénář + režie: Jiří Vondrák
produkce: Pavel Loffelmann
vedoucí výroby: Darina Levová
vyrobili: Free Art rec. + EMUR FILM
pro ČT Brno

(pozn.redakce: celý rozhovor najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák)

Vlastním jménem Donovan Philips Leitch – narozen 10. května 1946 v Glasgowě, ve Skotsku.

1965 – vystoupení na folkovém festivalu v Newportu pro 18 000 diváků píše „Catch the Wind“ (23. v americké hitparádě). 30. 6. 1966 vychází „Sunshine Superman“ (věnovaná Lindě Lawrence), přátelství s Beatles, zejména s Paulem McCartneym a Georgem Harrisonem, 1967 – pobyt 6 týdnů u Maharishii Yogi spolu s Beatles. Georgie Harrison se nechal ovlivnit Donovanem při práci na albu White double. 1970 – na radu právníků, aby kvůli daním strávil alespoň rok mimo Anglii, odjíždí na celoroční turné, přichází vyčerpání a zhroucení na začátku kariéry – po pěti letech úspěchů. Manželství s někdejší dívkou Briana Jonese (Rolling Stones) – Lindou Lawrence, vyženil syna, 1972 – první filmová role: „The Pied Piper“ („Krysař“), kde hrál hlavní roli. Napsal hudbu k filmu „Brother Sun, Sister Moon“ (režie Franco Zeffirelli), dále herecká role ve filmu „If It’s Tuesday, This Must Be Belgium“ („Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“). V době tvůrčí krize 1971–72 žije dva roky na osamělé farmě jako poustevník, v roce 1972 se stěhuje do velkého domu na kraji Londýna, staví nahrávací studio, má dvě dcery Lindu a Astrelly, se starší vystupoval v San Remu na festivalu. 1974 – hudba z dvanáctého studiového alba „7Tease“ použita pro muzikál, od roku 1974 žije v Kalifornii, první Zlatá deska za SP „Sunshine Superman“. Vydal 25 původních alb. V 70. a 80. létech nebyl příliš aktivní, v r. 90 začíná pracovat – telefonicky se hlásí Rick Rubin – producent. V r. 1996 vydal (po čtrnácti letech) CD „Sutras“.

„Mám
pocit, že žijeme v době, kdy je zapotřebí se pokusit o bilanci humanistické
filozofie. Víme dnes, že lidé musí jít za spravedlností, za štěstím, ale přišli
jsme na to, že materialismus nebyla dokonalá odpověď na toto hledání štěstí.“ Hugues
Aufray

Hrdě vzpřímený a usměvavý, ve vysokých špičatých kožených botách, v džínsech a
v modrém triku s nápisem OLD INDIAN NEVER DIE, nás přišla přivítat legendární
hvězda francouzské písně! Pozval nás dál, provedl celým domem – v přízemí dvěma
obývacími pokoji, pracovnou s klavírním křídlem i podkrovním ateliérem. Už z
prohlídky bylo jasné, kde se bude natáčet. Začali jsme v jednom z obýváků.
Aufray se usadil na pohovku s tygřím potahem.

„První píseň, kterou jsem složil, se jmenovala ,Pan Slunce‘. Musím říci, že když
jsem byl mladý, nechtěl jsem být zpěvákem. A ani jsem nevěděl, že taková
profese vůbec existuje. Nechtěl jsem psát písně, protože jsem nevěděl, že se
písně píší. Myslel jsem si, že to je jako ta houba, nebo kytka, které se
objevují přirozeně. Patřím ke generaci, která ve škole zpívala hodně lidových
písniček. Mám pocit, že folklór vždy existoval. Potom jsem se chtěl stát
malířem a začal jsem si vydělávat tím, že jsem hrál, protože jsem neměl jiné
prostředky. Postupně jsem potkal se skutečnými profesionály. V té době byl ve
Francii jeden herec, kterého jsem měl moc rád, jmenoval se Bourville. Bourville
byl komik, který hodně filmoval a také zpíval. Jeho způsob zpěvu byl extrémně
přirozený a jednoduchý, dnes bychom řekli cool. Měl jsem přítele, který s
Bourvillem pracoval a Bourville hledal písničky. Měl jsem svého ,Pana Slunce‘.
Jaké měl téma? Jdu v Paříži po ulici a je mlha, prší. Je to smutné, šedivé a rád
bych zahlédl slunce. Volal jsem tedy: ,Slunce, pane Slunce, přijďte za mnou,
jsem smutný. Kdybyste se tak mohl oženit s paní Dešťovou, bylo by to skvělé,
protože by vznikla Duha‘. Byla to velmi jednoduchá písnička a pro tohoto
zpěváka by se mohla hodit. Na neštěstí se mi nepodařilo ji umístit u Bourvilla,
bývalo by to bylo životní štěstí. Tak to byl můj první text.“

„Především si myslím, že píseň je skutečně lidové umění. Dnes existují snahy
přisuzovat písni funkci kulturní a básnickou a vytrhovat ji z jejího lidového
světa, a to není dobré. Myslím, že píseň je nesporně součástí umění, ale to, co
označuji jako lidovou kulturu, tedy kulturu
spontánní a instinktivní, to stavím proti oficiální státní poezii, kterou v
dějinách představovali umělci pracující pro stát, kteří byli tedy oficiálně
uznáváni, zvláště v 19. století. Před stoletím devatenáctým umělci pracovali především pro mecenáše, jednalo se tedy spíše o
vztah mezi nějakým člověkem a umělcem. V 19. století začal stát vytvářet to,
čemu říkáme oficiální kultura, a najednou se objevila snaha, aby tato kultura
ovládla píseň. A proti tomu já bojuji, protože píseň, to je pro mne něco
bytostně lidového. V okamžiku, kdy ji vytrhneme z tohoto prostředí, už to není
píseň. Máme to štěstí, že největší skladatel písní v dějinách francouzské řeči
žil v naší době. Je to Georges Brassens. Myslím, že Brassens sám v sobě obsáhl
deset století. Chci říci, že deset století existence francouzštiny, to je Georges
Brassens. Napsal nejdůležitější dílo, lidové a zároveň velmi inteligentní, se
spoustou literárních odkazů. Brassensův úspěch, to je skutečně lidový úspěch,
to není úspěch, který vytvořila nějaká elita.
Tedy: pro mě je píseň lidové umění, které se objeví jako houba v lese a je
nezbytné, aby to tak zůstalo.“

Natáčení
s lidmi, jako v tomto případě s panem Aufrayem, je vždy samo o sobě jedinečné,
i když výsostně profesionální. A pominu-li fakt, že nejtěžší je dostat se k
osobnímu kontaktu, u naprosté většiny slavných osobností pak samotné jednání a
následně i práce, byly vždy v ohromné pohodě. Když už vás někdo takhle slavný k
sobě pustí, tak je to proto, že chce. Ne proto, že to potřebuje, aby byl ještě
slavnější, nebo aby se lépe prodávaly jeho desky, ale prostě proto, že k tomu
má jiný důvod. V případě našich „Básníků Evropy“ to byly, sympatie našich
respondentů s naším projektem. A tudíž se nám věnovali s přízní a ochotou. Tak
tomu bylo i u Huguese Aufraye, u něhož hrál významnou roli i fakt, že v
Československu zažil mnoho příjemného. Tak mnoho, že o sobě při natáčení sám
říkal, že je čechofil!

Hugues Aufray se na televizí
zaznamenaných koncertech sám doprovázel na kytaru. Ale nejsem si jist, že by ho
u nás někdy někdo viděl hrát třeba španělské flamenco. A přesně o to jsem ho
požádal. Bez váhání vzal do ruky kytaru a zahrál divoký španělský motiv.

„Tak takhle se hrávalo“, zatočil kytarou
a odložil ji.

„Je potřeba pochopit, že v mém případě, protože jsem nechtěl být zpěvákem, byli
mými vzory, nechci používat slovo idoly, protože to není to pravé slovo,
zpočátku malíři: Cézanne, Van Gogh, Gauguin. Všichni tihle lidé hodně pracovali
a byli také chudí. Proto taky, když jsem byl mladý, myslel jsem si, že budu
hodně pracovat a budu také chudý. Ale z toho jsem neměl strach. Netoužil jsem
ani po tom být populární, ani být bohatý, na druhou stranu jsem si hluboce přál
žít tímto způsobem. Život malíře: vůně barev, bohémství, nezávislost v oblékání
a to, že se můžete učesat, jak se vám zachce, všechny tyhle věci a tahle
svoboda… Zkrátka
toto odmítnutí stát se součástí měšťácké společnosti byl pro mě model ideálního
života… Ovšem potřeba ze mě udělala ve třiceti letech zpěváka s profesionální
smlouvou.“

Vzhledem k jeho věku lze usuzovat, že
zažil generační hnutí mládeže šedesátých let, pro které se po celém světě, snad
ve všech existujících jazycích uchytil jediný výraz – hippies. Hesla hnutí,
které ovlivnilo hudbu, poezii, ale i výtvarné umění a módu: LOVE NOT WAR,
FLOWER POWER, se vyslovovala ve všech koutech Ameriky, Evropy, Japonska i
Austrálie. Jedním z mluvčích světového folku a poezie byl i Aufrayův kolega a oblíbenec
Bob Dylan, kterého tak rád překládal. Patřil i Aufray k tomuto hnutí?

„I když mi vykládáte o generaci hippies a zároveň mě do této generace zahrnujete,
musím říct, že mám víc let, jsem starší. Letitější, ne starší, to prosím pěkně
přeložit. Zapomněl jsem na jeden svůj vzor, který jsem měl jako dítě spolu s
bratrem. Byl to básník, který tehdy nebyl tak známý, uvědomte si, že vám vykládám
o letech 1942, 3, 4, bylo to za války, a ten básník, to byl Arthur Rimbaud. Byl
to člověk, který mě i mého bratra fascinoval a který mě fascinuje pořád,
protože v sobě obsáhl veškerou filozofii a způsob chování, které nacházíme u
hippies. A Rimbaud, to je ,skutečný tulák‘. Člověk, který psal do svých
patnácti, dvaceti let poezii, se velkoryse rozloučil a řekl, že to všechno je nedůležité,
že důležitý je život …a odjel do Etiopie. A prožil dobrodružný život. To je
otec celé té Kerouakovy generace, od kterého se dají odvodit hippies.

I když hippies, Kerouac to sám taky říká, cestovali po
světě s tatínky, kteří jim posílali peníze. Já jsem žil v letech 1947 až 48 v Saint-Germain-des-Prés
v Paříži bez halíře, bez bydliště, bez bytu, bez peněz, bez práce a v létě jsem
dokonce neměl boty, chodil jsem bos, ale byl jsem šťastný, nebylo to smutné,
byl jsem volný, spal jsem. Potkal jsem kamaráda a ten mi říká: „…mám jeden
pokoj, můžeš u mě tři dny přespat“, po třech dnech jsem šel k nějaké dívce… Tak
jsme žili, ze dne na den. Tedy hnutí hippies jsem nenásledoval, ale bohatě jsem
ho předešel, protože hippies přišli v šedesátých letech a já vám vykládám o
letech padesátých, a to je přece jen o deset let dřív.“

Nebývá obvyklé, aby se autor, interpret
a překladatel vracel k práci – ke stejné práci na stejném tématu. Hugues Aufray
to v případě svých verzí písní Boba Dylana udělal.

„Proč jsem to v roce 1995 udělal? Zůstal ve mně jakýsi pocit neuspokojení. Tehdy
v šedesátých letech bylo moc těžké získat povolení k překladu Dylanových písní.
Stálo mě to moc času. Písně, které vyšly v letech 1965–66, to byly písničky z
let šedesát dva tři a čtyři. Po roce 1966 Bob Dylan začal hrát na elektrickou
kytaru rock and roll a folkrock, a tato část Boba Dylana mi tenkrát unikla. Měl
jsem chuť seznámit s Bobem Dylanem novou francouzskou generaci, se všemi těmi
písničkami jako byla ,Like a Rolling Stone‘, s písničkami, které často
přebíraly skupiny rockové i popové. V roce 1995 jsem tedy vydal druhou desku, kterou
jsem přeložil. Z toho jsem měl velkou radost. Bylo to moc těžké. Písnička, jako
je například ,Like a Rolling Stone‘ je výjimečná, ale těžká na překládání. To
je důvod, proč jsem novou desku vydal. První se jmenovala ,Hugues Aufray chante
Bob Dylan‘ a o třicet let později ,Aufray trans Dylan‘. Slovo ,trans‘ z názvu
desky je moc důležité. O překlad se můžeme jen pokusit, skutečný překlad není
možný. Jde o to zprostředkovat komunikaci, říct: ,na, tady to máš‘, nabídnout
to jako dárek. Proto jsem to nazval ,Aufray trans Dylan‘.“

Na každou mou otázku reagoval pan Aufray
pokaždé téměř okamžitě, některé otázky nebylo třeba ani vyslovit, vyplynuly z
hovoru, či situace. Jen jednou se zarazil a než odpověděl, na chvíli se odmlčel.
To když jsem se jej zeptal na to, co se mu v jeho profesním životě opravdu
nejvíce podařilo. Tuhle odpověď nezačal s obvyklým úsměvem. Pokrčil rameny.

„Řeknu vám jednu historku. Kdysi mi jeden novinář položil otázku, jestli je
něco, datum nebo historka, něco důležitého, na co vzpomínám. Víte, já jsem
trošku roztržitý. Nevzpomínal jsem si. Odpověď mě vždycky napadá až dodatečně.
Ale tato otázka mě přinutila hledat odpověď a většinou vykládám tuto historku,
kterou mám moc rád. Je o jednom děvčátku, které adoptovali francouzští manželé
v Indii v jednom sirotčinci. Přivezli si do Francie miminko, kterému bylo šest
měsíců, žili tady, roky ubíhaly a najednou děvčeti bylo deset, dvanáct let, a
oni se rozhodli jet do Indie, do sirotčince, kde se dívka narodila, aby ji
seznámili s řeholnicemi a s dětmi, které tam jsou, aby jí řekli, podívej se,
odtud jsi. Tak ji tam dovezli, bylo to moc dojemné, byla o tom reportáž v televizi,
a řeholnice uspořádaly ve škole pro holčičku oslavu. Malí Indové zpívali
písničky ze své země v krojích, bylo to moc hezké, a potom matka představená
požádala děvče, jestli jim také může zazpívat nějakou písničku ze své země.
Řekla ano, zazpívám vám jednu lidovou. A byla to ta o šedivém oslíkovi. A to je
písnička, kterou jsem opravdu napsal já, kterou jsem našel jako kdysi
trubadúři. A já jsem byl ve svém křesle moc dojatý, protože je to evidentně
mnohem víc, než když řeknu, že jsem byl přeložený do dvaceti pěti jazyků,
prodal jsem dvacet pět miliónů desek. Tím nechci říct, že to není důležité, ale
nikdy jsem tyto věci nepočítal a tuhle historku, tu vám vykládám, protože je to
asi nejsilnější okamžik mé kariéry, když tu písničku zpívá nějaké dítě na
druhém konci světa. Znáte toho ,Šedivého oslíka‘ (,Le petit âne gris‘)? Je to
prosté. Zpívá se tam: ,Poslechněte si příběh, který mi vyprávěli, ze dna své
paměti vám ho zazpívám. Stal se v Provence, uprostřed ovcí na jihu Francie, v
kraji Santonů.‘ A tento příběh, který jsem vymyslel, slyšíte zpívat malou Indku,
už nevím, kde to bylo, na konci světa. To je dojemné. A tím tak trochu
odpovídám na vaši otázku. Vždycky jsem měl rád folklór, a že folklór má rád mě,
to je velký dar osudu.“

„Inspirace, to je něco kouzelného. Nemůžeme vědět, odkud se bere. Je vždycky
vyvolána nějakou emocí a moje emoce jsou spíše hudební. Poslouchám hudbu, která
se mě dotýká a od okamžiku, kdy se mě dotkne, uprostřed hudby, je jakési
poselství a to musíme najít. Inspirace
pochází z prožité emoce.“

Jaký
je váš vztah k České republice?

  „Česká
republika je země, která mě přivítala velmi, velmi přátelsky. Zpíval jsem v
mnoha východních zemích, ale hlavně u vás v Československu, bylo to v době, kdy
se vaše země ještě jmenovala Československo, v Praze, v Brně, už si nepamatuji
jména všech měst, ale
pamatuji si na rok 1968, kdy jsem zpíval u vás a kdy bylo ve vzduchu cítit něco
zvláštního, příslib svobody. Pak jsem se vrátil už do jiné situace. Byla to
vždy taková zkouška, přijet zpívat k vám. V sále jsem viděl lidi plné lásky a
zároveň cítil jejich utrpení. Mluvili jsme s mladými lidmi, s mladými dívkami,
které nám vyprávěly, že jejich rodiče ztratili práci z politických důvodů. Bylo
vidět utrpení. Měli jsme dojem, jako bychom se ponořili do světa z doby kolem
roku 1940. Bylo to hrozné. Měl jsem příležitost složit píseň, která se jmenuje ,Píseň
o Praze‘, nevím, jestli ji znáte, je na CD, které bylo pro mě dobrou
zkušeností, moc krásné CD, které ale nemělo moc úspěch, protože vydavatelství
neudělalo dobrý, jak bych to řekl, marketing, propagaci. Album se jmenuje ,Přes
Atlantik‘ (,Transatlantic‘), jsou tam dvě CD a na jednom je píseň, která se
jmenuje ,Píseň o Praze‘. Je to krásná píseň, ve které vyjadřuji své utrpení nad
tím, když vidím lidi, kteří tolik touží žít ve svobodě. Pamatuji se stále na
krásné přijetí u vás. Existuje také další CD, už si nepamatuji, jak se jmenuje,
na obalu, když ho otevřete je sál plný lidí, kteří tleskají a pokouší se mi
podat květiny, já jsem otočen zády. Tahle fotka byla pořízena v jednom pražském
divadle, už si nepamatuji, jak se jmenovalo, takové staré divadlo v malé ulici,
s dřevěnými balkony. Mám k Československu velmi vřelý vztah.“

Text
a foto: Jiří VONDRÁK. Natočeno pro Českou televizi.

Úplný
text najdete v knize „Básníci Evropy“

Narozen
18. 8. 1929 v Neuilly-sur-Seine (Francie). V letech 1945–48 studoval na francouzském
lyceu v Madridu. Tam jsou kořeny jeho sympatií ke španělské hudbě, které pak
mnohokrát zúročil ve svých písních. Rovněž velice dobře zvládl španělský styl
hry na kytaru. Po návratu do Francie studoval uměleckou školu v Paříži, kde
začal také účinkovat v kabaretu v Latinské čtvrti. Díky úspěchu v několika
soutěžích kytaristů hrajících latinsko-americkou hudbu a flamenco začalo jeho
jméno pronikat na veřejnost. Jako zpěvák se poprvé vážněji prezentoval v
soutěži stanice Europe 1 v roce 1959 písní „Le poinçonneur des Lilas“. Pak už
jeho cesta slávy šla strmě vzhůru. Na pozvání M. Chevaliera se v roce 1961 zúčastnil
v New Yorku slavné „Ed Sullivan Show“, spolupracoval se skupinou Peter, Paul
and Mary. Setkal se s Bobem Dylanem. V r. 1963 koncertoval spolu s Johnnym
Hallydayem v pařížské Olympii a provázel Boba Dylana při jeho návštěvě Paříže.
V roce 1965 vyhrál s písní „Dès que le printemps revient“ Velkou cenu Eurovize
(Grand Prix Eurovision). V témže roce vydal velice úspěšnou desku s
francouzskými verzemi písní Boba Dylana. Na konci šedesátých let jeho sláva
vrcholí. Koncertuje samostatně i ve společnosti největších hvězd francouzského
šansonu (např. Yves Montand, Simone Signoret a další) na nejslavnějších scénách
(např. Olympia). Píše krásné písně, které se zpívají po celém světě – „Santiano“,
„Slavíci z Madridu“ („Le rossignol anglais“) a další. V sedmdesátých a
osmdesátých letech poněkud ustupuje ze světa velkého showbusinessu. Organizuje
humanitární ekologické akce a koncerty. Ve volném čase se věnuje svému velkému
koníčku – malování. V r. 1991 se po 25 letech vrací do Olympie. V r. 1993
vydává album „Little Troubadour“. V r. 1994 vychází CD „Best of …“, za které
obdrží zlatou desku. V r. 1995 se vrací ke svému oblíbenému tématu a vydává
opět album s písněmi Boba Dylana, které prezentuje o rok později s velkým
úspěchem koncertně v Casino de Paris. V následujících letech se objevuje na
různých festivalech. V r. 1997 natáčí živé album ze svého koncertu v Casino de
Paris. Posledním hudebním počinem H. Aufraye je album „New Yorker“ vydané
v roce 2009. Hugues Aufray v
současnosti žije se svou rodinou ve starobylém kamenném domě v sousedství
bývalého domu M. Chevaliera ve vesničce Marnes la Coquette u Paříže.

„Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.“ Petr Kroutil

Zažít Petra Kroutila při
jeho hudebním vystoupení je zárukou dobré nálady, můžete očekávat nepředvídané
improvizace i smysl pro humor, kterým dokáže zapojit své posluchače více „do
hry“, a hlavně, prožitek z hudby, který vám bude ještě dlouho rezonovat v celém
těle. Ne nadarmo věnoval roky dřiny a odříkání splnění svých představ o studiu
hudby, například ve vyhlášené Berklee College of Music v Bostonu, či v Nepálu.
Je jasné, že Petr je nejen muzikant, ale hlavně srdcař, který dokáže probudit
emoce svých posluchačů.

Když jste se poprvé
rozhodoval pro hudební nástroj, který vás bude doprovázet na profesionální
cestě muzikanta, který byl ten první?

V šesti letech za mě
rozhodla maminka a dala mě na piano. Ovšem odtamtud mě brzo vylili pro „nedostatek
talentu“ a máma, která to nevzdala, mě dala na zobcovou flétnu. První nástroj
jsem si sám vybral v devíti letech – klarinet, a později saxofon. Byla to
dobrá volba.

Jak
jste se vlastně dostal ke studiu na Berklee
College of Music v Bostonu?           

Na
Berklee jsem chtěl už v šestnácti. Chodil jsem na americkou ambasádu
zjišťovat podrobnosti a zdálo se mi to tenkrát obrovsky složité. Také jsem
chodil na speciální kurzy angličtiny, ale prostě na to ještě nebyly podmínky a
já zůstal následujících 13 let v Praze. Později ten dětský sen zase najednou
ožil a pak už to šlo všechno rychle. Přijímací zkoušky v německém Freiburgu,
stipendium, sehnat peníze, vízum, letenky… a bylo to. Přišel ten správný čas.

Měl jste tou dobou možnost
studovat s někým z Čech?

Jistě.
Tenkrát jsme tam byli čtyři Češi: Zdeněk Kánský – světoběžník, ze kterého je
vynikající kontrabasista a můj kamarád, Elena Sonnenshine, která studovala zpěv
a spolu s jejím manželem mi moc pomáhali, hlavně na začátku, kdy to bylo
nejtěžší. Pak také Hanka Robinson, se kterou jsme jeden semestr sdíleli společný
byt, právě ten Eleny. S Hankou spolupracuji prakticky dodnes a naštěstí se
vidíme často.  

Jakým způsobem se
rozvíjel váš vztah k hudbě po zkušenosti z USA?

Je
to diametrálně rozdílný pohled na celé hudební dění, ale zřejmě jen těžko
definovatelný. Paradoxně mi tato zkušenost pomohla získat sebevědomí, kterého
se mi dřív v Čechách nějak nedostávalo. To je asi největší přínos.

Postrádáte zde v rámci
hudebního života něco, co jste měl v USA?

Jazzoví
hráči jsou tady výborní, úroveň je velmi vysoká a konkurence ještě únosná.
Naproti tomu v USA jsem měl skutečně pocit obrovského drtícího stroje. To
mi opravdu nechybí.

Procestoval jste
mnoho zemí. Dá se říci, že většinou ve spojitosti s hudbou? Jaké země to
byly?

Cestuji
poměrně hodně, ale dlouhodobě jsem žil v USA a v Nepálu

Jaké máte zkušenosti
z Nepálu, kde jste, jak jsem se dozvěděla, studoval flétnu? A proč zrovna
toto rozhodnutí?

Abych
to poopravil, studoval jsem indickou bambusovou flétnu – bansuri. Obor indické
rágy. V době, kdy mi bylo v USA už docela dobře, začal jsem si hudbou
i vydělávat a už jsem uvažoval o usazení se tam, dostala moje bývalá britská
přítelkyně možnost pracovat v Káthmándú. Mohl jsem jet s ní, ale
minimálně na dva roky. To se asi neodmítá, že?

Myslíte si, že pro
své zkušenosti a umění máte v Čechách dostatečné uplatnění?

Momentálně
ještě ne, ale to jistě přijde. Naštěstí jezdím dost po světě, tam je publikum
trochu vnímavější.

Uvažujete ještě o nějaké další
hudební cestě do světa?

Ne, rozhodně ne na delší
dobu. 

V jakých klubech
či při jakých příležitostech obvykle vstupujete?

Hraji
hodně, téměř denně. Od klubů, přes koncertní sály po svatby a párty, prostě
normální muzikantský život. Baví mě právě ta pestrost a užívám si možnosti
bavit lidi. K tomu jsem se narodil.

Které vaše vystoupení
hodnotíte jako hodně neobvyklé?

Každé.
Trapasů a legrací mám za sebou samozřejmě moc a moc. Na několik Televarieté, anebo
na vlastní knihu.

Máte rád improvizaci?

Improvizace
patří k jazzu neodmyslitelně. Ovládáme ji lépe než kolegové hudebníci z jiných
žánrů. Ale schopnost improvizovat je výborná i v životě. Však se někdy
přijeďte podívat na můj improvizovaný domek. Třeba když dojde stavební materiál…

Je vám příjemnější
hrát v menším či větším počtu hudebníků? Jaká to má úskalí?

V menším
počtu je to určitě větší zábava i více prostoru k dýchání. Ale prošel jsem
i big bandy. Jeden jsem spoluzaložil a sedm let jsem ho moderoval a byl jeho sólistou.
Momentálně mě to netáhne. Mám teď kvartet jménem „Petr Kroutil Orchestra“, což
je sice trochu zavádějící název, ale chci si nechat možnost mít zase v budoucnu
big band a neměnit jméno kapely.

Jste hudebník a zpěvák
současně. Přiznám se, že s tím saxofonem, flétnou či klarinetem to asi
kombinovat nejde. Kdy se vlastně jako zpěvák realizujete?

Jsem v první řadě
entertainer – komediant, který je na pódiu jako doma a užívá si to naplno.
Zpívám prakticky pořád, občas to proložím sólem na nějaký nástroj, ale hlavně
se raduji z toho „tvoření“. Pak je vlastně téměř jedno, co konkrétně
dělám. Má to, alespoň doufám, smysl jako celek.

Když se ohlédnete za vaší publikovanou
hudbou, jaké vás s vydanými alby spojují zážitky či životní události?

Vydal a spolupracoval jsem asi
na osmnácti až dvaceti cédéčkách. Nevím přesně. Z toho tři jsou ve Velké
Británii a tři v Nepálu. Většinu nahrávek ani nemám doma. K vlastní tvorbě
jsem trochu moc kritický, takže ji až na výjimky nikdy neposlouchám. Tedy, až
na dvě CD. Jedno je „Bhakti Junction“ s indickou zpěvačkou Renu Gidoomal a
druhé je zatím pracovní verze tibetských a indických manter, na kterých už
dlouho pracuji a ještě jsem je oficiálně nevydal. Vybíráme vhodného investora. (úsměv)
To jsou však jediné moje nahrávky, které mě samotného uklidňují, a posloucháme
je doma poměrně často.

Za svoji dosavadní kariéru jste
získal nesmírně mnoho zkušeností s věhlasnými umělci, především z oblasti
jazzu. S jakými pocity se ohlížíte za takovými zkušenostmi, jaký mají na vás
dodatečně vliv?

Samozřejmě, že díky Berklee
máte možnost hrát (nebo je doprovázet) s velikým množstvím těch nejlepších
muzikantů na světě. Tedy v tomto žánru. Nemá význam se pyšnit slavnými
jmény, koho to zajímá, ať se podívá na moje webovky. Spíš jsem vždy pozoroval
vlastnosti, které k takovému úspěchu vedou. Když pominu takové, jako jsou vytrvalost,
píle, odhodlání atd., které jsou na začátku i uprostřed cesty naprosto
nezbytné, umělce na samotném vrcholu spojuje, dle mých pozorovacích schopností,
kombinace skromnosti a neotřesitelného sebevědomí. Žádná nafoukanost, či
arogance, ale naprostá jistota sebou samým.

Považujete nějaké „hudební
setkání“ za vskutku osudové, mimořádné?

Nejosudovějším je samozřejmě
můj první učitel na klarinet z LŠU – Otakar Bretšneider, který prostě
nasadil vlak na tu „správnou kolej“. Navždy mu patří můj dík. V Indii se
žák klaní k zemi, na znamení úcty se dotýká mistrových nohou a nazývá ho guru.
Tak to byl můj první guru, který by si jistě tyto pocty zasloužil, pokud by zde
taková tradice existovala. Ti ostatní učitelé a hráči už „jen“ pomáhali
usměrnit rozjetý rychlík.

Když vezmu v potaz vaši
spolupráci s českými umělci, patří k nim také textař Michal Horáček,
jehož deska „Ohrožený druh“, měla obrovský úspěch. Jak na tu dobu a spolupráci
vzpomínáte?

K nahrávání mě jako
studiového hráče přizvala právě Hanka Robinson. S panem Horáčkem jsem
strávil asi pět hodin mého života a jeví se mi jako sympaťák. Jinak to byla
normální práce. To CD ani nemám.

Život s muzikantem není
žádný med. O víkendech jsou většinou akce, někde hraje a doma moc není. Konečně
se tedy mohu zeptat muzikanta na jeho vlastní názor – jaký je podle vás život s muzikantem?

S muzikantem nevím, ale
myslím, že konkrétně se mnou to musí být SUPER! (úsměv) Taky asi pomáhá,
když si člověk najde muzikantku, což se mi podařilo a nemáme si co vyčítat.

Jaké jsou vaše představy o blízké
budoucnosti? Bude to spíše kariéra, nebo dáte více prostoru soukromí? Dokážete
v tomto ohledu nějak systematicky plánovat?

To nevím. Umím si představit
rozumnou kariéru a úspěch vedle krásně fungující rodiny, ale asi to zase budu
muset odjet někam do světa nastudovat.(úsměv)

Příležitosti někdy vcházejí do
života jen jednou, někdy vícekrát. O jaké takové můžete říci, že jste ji uměl
uchopit a jste za to dnes šťastný, hovoříme-li o profesním životě?

Já si o sobě myslím, že jsem
pochytal snad vše, co se dalo. Od filmování až po důležitá angažmá. Nepamatuji
si, že bych se někdy před nějakou nabídkou zastavil a řekl si, že to nezvládnu.
Vždycky jsem to minimálně zkusil.

Děkuji za rozhovor.

Petr Kroutil www.petrkroutil.cz

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Foceno v restauraci
Fama Grand v Praze www.famarestaurace.cz  

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
 

„V jazzových
věcech víc uplatním příběh, tomu lidé aspoň můžou rozumět, ale v brazilské
hudbě se nechávají spíš unášet jen zvukem, melodií a rytmem.“ Vendula Šmoldasová

Jazzová zpěvačka Vendula Šmoldasová alias Zeurítia patří
k současné generaci našich umělkyň, které působí přirozeně a mile.
Společně s její kapelou ji pravidelně můžete zastihnout v pražských
jazzových klubech. Její publikum je nejen přátelské, ale i velice zvídavé. Jako
věrný jazzový fanoušek vím, že v současné době je dobře, že lidé na jazz
vůbec přijdou. Ale Vendula je i tak velikým optimistou a vy vycítíte, že hudbu
dělá především s radostí a že si svou cestu zvolila naprosto správně.

Každé vaše vystoupení je setkáním profesionálních
hudebníků. Kdo tvoří vaši současnou kapelu?

V mé
kapele se mnou hraje na kytaru můj manžel Libor Šmoldas. Jeho popularita v
poslední době prudce stoupá a já jsem na něj nesmírně pyšná. Libor pro mě také písničky
aranžuje, perfektně mi rozumí a je tam veliká souhra. Na piano hraje Jan Andr.
Má pro hudbu vytříbený cit a líbí se mi, že je pracovitý a invenční. Zároveň
ctí jazzové tradice. Petra Dvorského jsem si vybrala na kontrabas. On je
jistota kapely. Petrova hra má svůj specifický zvuk, který se mi líbí. Má
perfektní smysl pro melodii a rytmus. Myslím, že jsme dohromady šťastný tým.

Pokud vím, váš hudební vývoj se posunul, nyní už
nehrajete jen brazilské písně, jako tomu je na vašem prvním albu. Je váš jazz
nyní komornější? Můžete ho čtenářům přiblížit?

Původně
jsme neměli piano, byly tam bicí a hráli jsme výhradně brazilské písničky.
Ovšem po dvou letech jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Vykrystalizovalo
to i narozením mého druhého syna, to byl zase další posun. V jazzových
věcech víc uplatním příběh, tomu lidé aspoň můžou rozumět, ale v brazilské
hudbě se nechávají spíš unášet jen zvukem, melodií a rytmem.

Když nastane takovýto hudební posun, projeví se to i na
vás, například na vašem hlasu?

Pro můj
hlas je vývoj důležitý. Sleduji, kde je potřeba aby byl zvučnější a kde ho
zesílit. V bossa nově mi stačilo se naučit texty a melodie, ale práce
s hlasem tam nebyla moc velká, bylo to spíše o dechu, vše lehké a
uvolněné. Teď potřebuji, aby to mělo říz, rytmus, výraznější barvu. Pro každou
zpěvačku je důležité, aby zvládala základ, konkrétně jazzové standardy.

Jaké jsou vaše vztahy a spolupráce s kapelou?
Z vlastní zkušenosti vím, že na diváky působíte opravdu sladěně. Je tomu
tak?

Vnímám,
že celou kapelu hraní neskutečně baví a to mě posouvá dopředu. Oni důvěřují mně
a já jim a navzájem se podpoříme. Petr i Libor jsou zkušení muzikanti. Kdykoliv
se topím, ale to se zase tak moc často nestává, tak mi rychle někdo hodí
záchranné lano. Funguje tam opora. Může se stát, že zapomenete text, ale kapela
všechno slyší a vždy umí zareagovat. Nikdy s nimi nemám strach. Nedávno
jsem na koncert přinesla nějaké nezaranžované písničky, které jsem měla chuť si
zazpívat a které jsme dohromady spolu nikdy nehráli. Byla jsem zvědavá, jak
budou znít. Pánové hned souhlasili a zahráli to s přehledem, nikdo nic
nepoznal. Baví mě, že jdou do všeho a jejich přístup je pozitivní. Také si je
dobírám a společně se dokážeme zasmát. Nemusím je nutit, aby chodili pěkně
oblékaní.

Hodnotíte své výkony po vystoupení? Umíte se pochválit,
nebo jste spíše kritičtí?

To se
mi děje až v této současné kapele, že si po koncertě řekneme, co se nám
povedlo. Pánové umějí hned zpětně reflektovat dobré momenty a zdařilý koncert.
Umějí pochválit můj zpěv, a to je hezké. Cítím ten optimismus, neřeknou si
nikdy, že se to nepovedlo, že málo cvičili, to ne. Je to povzbudivé a takový
přístup se mi líbí.

Jste k sobě kritická? Co vaše sebevědomí?

Měla
jsem zpočátku takové zdravé sebevědomí. Šla jsem v patnácti do Prahy
s tím, že budu zpívat, budu zpěvačka a byla jsem do toho zapálená. Pak na
Ježkově konzervatoři jsem cítila, že jsem v útlumu. Vzepřela jsem se
tenkrát asi proti všemu, bylo mi nepříjemné být na těch hodinách, nikam mne to
neposouvalo a to byla nuda. Člověk neví jak dál, když nemá, kdo by ho vedl. Jak
jsem byla mladá, tak jsem s tím nedokázala nic udělat, přála jsem si, aby
celý ten studijní proces byl jiný.

Jak jste sama uvedla, vystudovala jste Konzervatoř a
Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka v Praze. Jak dlouho trvá studium?

Je to
na šest let, ale já studovala pět let. Poslední dva ročníky jsem spojila, abych
mohla jít na VOŠ. V té době se otevíralo jazzové oddělení. Ten rok mě
přijali jako jedinou jazzovou zpěvačku.

Ovlivnil vás umělecký kolektiv?

To
člověka ovlivní, potkala jsem tam ostatně svého manžela Libora. Když už pak
člověk ví, co chce, dostane se k potřebným informacím. A když všichni
kolem vás mají stejný zápal, nebo chtějí dělat podobné věci, posouvá vás to a
zrajete. Pak do sebe vše zapadá. Cítila jsem, že jsem v kolektivu, kam
patřím a mám v něm své místo, což je nejen hezké, ale hlavně důležité.

Vnímáte nějak atmosféru na koncertech? Srovnáte-li klub U
Staré paní, klub U Malého Glena či Jazz Dock.

Do
klubu U Staré paní nechodí tolik návštěvníků, a když se podaří, že se na nás
přijde podívat více lidí, všichni mají radost. Osobně tam moc ráda zpívám. Jazz
Dock je především bezva v tom, že tam chodí Češi a také kamarádi hudebníci. Na
mých koncertech je tam vždy plno a to mne moc těší. U Glena jsem ještě s novým
repertoárem nevystupovala, ale dostatečně jsem si ho užila s brazilským
projektem. Zkrátka, když se povede navodit dobrou atmosféru, je dobrý každý
klub!

Z vlastní zkušenosti vím, že někdy přijde i
negativní posluchač, nebo je publikum chladné, vnímáte to?

Když si
všimnu, že lidé koncert odsuzují již předem, tak se uzavřu a soustředím se
pouze na kapelu, aby to něco dalo aspoň mně. A takoví lidé na koncerty opravdu
chodí. Prostě si rovnou řeknou, jaké to bude, a nechtějí změnit názor. Někdy je
člověk přesvědčí, a někdy ne. A třeba sedí hned u prvního stolu. Usmějete se na
ně a oni se neusmějí. To mi sice trochu ubere sebevědomí, ale velice rychle se
dokážu opět srovnat.

Jak hodnotíte hudební kulturu v Praze?

Myslím,
že je to v této době veliký problém, ať jde člověk kamkoliv do restaurace,
do klubu, málokdy je tam deset lidí. Praha mi přijde v současné době
vyprázdněná. Ani na koncerty nechodí mnoho posluchačů, obzvlášť na začátku
týdne. A to je mi pak líto. Když je někde více lidí, je snazší je ovlivnit.
Jakmile ovlivníte jednoho člověka, ostatní se přidají. Občas je to takový
souboj mezi kapelou a diváky.

Co je určitě pro jazzový koncert důležité?

Tento
druh muziky potřebuje energii a život, a když jsou lidi v kapele unavení,
nefunguje to. Pozitivní směr musí vycházet vždy hlavně z kapely.

Stane se vám, že by vás dohnala nějaká špatná nálada a
projevilo se to v tvorbě?

Já jsem
typický štír, takže jsem jednou nahoře a jednou dole. A stejné to mám i s
povahou a náladou. Někdy je náročné se vybičovat k tomu, co zrovna potřebuji.
Třeba když musím vložit do publika tu správnou energii. Přiznávám, že se někdy
musím vnitřně přemoct, protože to vždy nejde samo. V závěru jsem ale
šťastná, když vidím, že po tom pomyslném vnitřním boji a mé snaze je
výsledek kladný a zdařilý.

Jak vidíte svou budoucnost a život v Praze dál?
Chcete tu zůstat?

Od
začátku jsme měli s manželem cíl mít v Praze svůj domeček, ale to
musíte mít miliony, ale my byli tak bláhoví, že jsme si mysleli, že toho
docílíme. Věřili jsme tomu, že se stane nějaký zázrak a budeme na to mít.
V současné době jsme v bytě, kde máme prostor a dokud nám ten prostor
bude stačit, tak tam zůstaneme. Musím ale uznat, že se posouváme k lepšímu
a nepadáme dolů.

V současné době se v New Yorku daří českému
jazzovému hudebníkovi Ondřeji Pivcovi. Čím je toto město pro vás? Předpokládám,
že pro hudebníky představuje jeden z cílů.

Já
Ondřejovi závidím. Před dvěma lety jsem tam byla dvakrát během jednoho roku a
chci tam jet zase. Velice mě to láká. Stejně tak přeji New York svému
manželovi, který je tam nyní na turné se svou kapelou. Dokázal vše zorganizovat
úplně sám. New York, to je prostě ráj, na každém rohu vynikající kafe, všude
plno lidí, kteří se na vás smějí. Snad každému tam stoupne sebevědomí, protože
vás berou jako rovnocenného člověka a to je báječné.

Návrat do Čech je výrazná změna?

Stačí
tady vejít do nějakého obchodu a už vnímáte, že chtějí, abyste odešla. Tady vás
nechtějí ani obsloužit, ale v New Yorku se snaží udělat vše, co
potřebujete. A vy se samozřejmě cítíte velmi dobře.

Obecně je známé, že většina hudebníků by ráda směřovala
do zahraničí. Domníváte se, že chtějí být jazzovými muzikanty v New Yorku?

Nevím,
někdo na to je, někdo ne. Obecně je moc dobře, když lidé cestují, a obzvlášť
Čechům by to prospělo. Uvědomit si díky odlišnostem kultur, že se na věci dá
dívat jinak než jen tím českým způsobem. I mně samotné moc pomáhá objevovat
nové nadhledy. New York je rozhodně studnicí tady těch všech možností, takže
bych neodmítla zůstat tam na delší dobu.

Podařilo se vám v New Yorku vystupovat?

No to
vůbec, o to jsem se ani nesnažila. Tam vystupují muzikanti, kteří si to musí
nějak vydobýt, anebo celosvětové hvězdy. I hodně dobří muzikanti musí vyučovat
a dělat spoustu jiné práce okolo, neuživí se jenom vystupováním. Prorazit tam
je těžké, o tom by mohl říct své právě Ondřej Pivec. Pro nás muzikanty je
pozitivní chodit tam na koncerty a poznávat nové lidi. Hlavně jsme si hned při
první návštěvě New Yorku dali za cíl, že navštívíme hudebníky, kterých si
vážíme a chceme od nich získat nějaké nové názory a zkušenosti. Jen Libor
navštívil asi sedm výtečných kytaristů. Nahrávali jsme si vše a ponechali si
zvukové záznamy, abychom z toho mohli časem těžit.

Jak moc je důležité zůstat pro okolí svůj?

Pro
umělce celkově je to moc důležité. Vždy poznáte, když se někdo za někoho
vydává. Jakmile jste svůj, tak to také v životě nejdál dotáhnete. Je nutné
chtít ukázat, co je uvnitř každého jedince, kopie nejsou podstatné.

Co si myslíte o coververzích určitých interpretů? Ptám se
proto, že mnozí posluchači jsou za ně rádi, jiní je odsuzují.

Je
jasné, že v určité chvíli člověk musí kopírovat. Muzikanti kopírují a stahují
sóla a snaží se hrát nejlíp, jak svedou. Pak přejde období hledání a člověk do
toho začne dávat to své a začne to být to pravé. Je to vlastně studijní vývoj,
kdy musíte zkusit, jak se co hraje a zpívá. Poznáte, že nic není tak
jednoduché, jak to vypadá. Jde o hodiny a hodiny práce a dřiny.

Z našeho dřívějšího setkání vím, že se
zabýváte jógou. Jak jste se k ní dostala?

Aktivně
se jí věnuji až v posledních měsících, protože jsem konečně našla tu,
která mi vyhovuje a dělá dobře.

O jaký druh jógy se jedná?

Praktikuji
Bikram jógu. Jde o 26 pozic klasické indické hatha jógy. Cvičení je to velmi
náročné, ale účinné. Dělám něco pro sebe, tělo i duši a mám z toho radost.
A také sklízím ohlasy u svého muže, jak pěkně mi to sluší a to je pro mne
nejvíc.

Může jóga ovlivnit pozitivně váš zpěv?

Zpívá
se mi teď mnohem lépe, cítím se uvolněně a šťastně. A to především kvůli
hlubokým záklonům – pohyb, který v běžném životě neděláme. Spíše se
ohýbáme nad počítačem a zvedáme naše těžké děti. Je to nepopsatelný zážitek,
otevřít se. I to je pro mě zásadní v hudbě. Otevřenost vůči sobě, rodině,
přátelům a mému publiku.

Myslím, že čtenáře bude určitě zajímat, co nyní
posloucháte?

Velice
se mi teď líbí zpěvačka Feist. A jak začíná jaro, poslouchám Boba Dylana. Především
desky „The Freewheelin“ a „Another side of Bob Dylan“. Moc ráda si to poslechnu
hlavně v autě. Věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit, že Dylan je
génius.

Jak je mi známo, máte dva syny. Většinou se umělecké geny
přenesou i na potomky, je tomu tak i ve vaší rodině?

Moji
dva chlapečkové jsou naše radost. Mám tedy doma tři chlapy a moc se mi to líbí.
Když mám koncert, tak se většinou obětují naše babičky a hlídají. Samozřejmě,
že děti pozorujeme, na co by mohly mít talent, ale nijak zásadně. Kryštofovi
bude pět, do všeho buší a vydává zvuky pusou, něco jako budoucí beatboxer, a
v poslední době si začíná falešně prozpěvovat. Skoro roční Michael má oči
všude a sní, na co přijde a rád poslouchá, jak zpívám. Koneckonců, když byl u
mě v bříšku, absolvoval se mnou po celé těhotenství koncerty dvakrát
týdně.

Máte nějaký sen?

Mám sen
vytvořit si takový malý ráj pro sebe a pro děti, pro rodiče, všude stromy, jíst
hroznové víno a nic neřešit. Jen vychutnávat.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Šárka Kunclová

Foto: Patrick Marek www.jazzrock.estranky.cz

Publisher:
www.ibestof.cz