„Kdo
jsem? Pořád hipísák, i když prošedivělej, kterej jednou dělá film, pak píše
knihu, do toho divadlo, a když ho to přestane bavit, tak si zazpívá. Je
v tom skryté to hipísácké heslo ,rozdávat kytky, rozdávat lásku‘. Šedesátá
léta mě ovlivnila úplně ve všem.“ Jiří
Vondrák
Činnost
Jiřího Vondráka je opravdu rozsáhlá. Píše knihy, točí dokumenty, připravuje
divadelní představení, má svůj vlastní pořad v televizi a také dělá do
muziky. Možná vám jeho jméno není příliš povědomé. Nicméně až si přečtete, za
čím vším stojí, určitě zjistíte, tak jako já, že jeho tvorbu vlastně znáte.
Můžu
se hned na úvod zeptat, jak se z Jiřího Vondráčka stal Jiří Vondrák?
K tomu se váže taková
vtipná historka. Kdysi mi přišly nějaké peníze, které však, jak se později
zjistilo, patřily Jiřímu Vondráčkovi, bratrovi Heleny Vondráčkové. Já měl tehdy
své divočejší období, tak mě to potěšilo, týden jsme s klukama pařili a užívali
si. No a pak jsem to několik měsíců musel vracet. Tudíž jsem na své rodné
příjmení Vondráček zanevřel a nazval jsem se Vondrákem. Navíc jsem měl kámoše
Poláka a Bodláka a Vondrák k tomu líp seděl. Ale jak říkám, když jde o
umění, tak jsem „velkej“ Vondrák, ale jak se jedná o prachy, tak se smrsknu a
je ze mě Vondráček.
To
zní rozumně. A neměl jste s tím problém třeba v úředním styku?
Zpočátku ano, protože
samozřejmě všechny doklady mám na Vondráčka, ale jak se vžil ten Vondrák, tak
mi dopisy a pošta začaly chodit na Vondráka. A už si i na poště zvykli.
Potkáme
se, neznáme se, a vy mi chcete sám sebe představit. Jak by takové představení
probíhalo?
Pořád hipísák, i když
prošedivělej. Jednou dělám film, pak píšu knihu, do toho divadlo, a když mě to
přestane bavit, tak si zazpívám. Je v tom skryté to hipísácké heslo
„rozdávat kytky, rozdávat lásku“. Šedesátá léta mě ovlivnila úplně ve všem. Od
muziky přes poezii až po módu. Společnost mladých lidí tehdy proměnila celý
svět. Moji rodiče kdysi něco poslouchali, pak přišla zlatá šedesátá a celé to
smetla. Byla to revoluce, volnomyšlenkářský styl. Najednou se objevili černoši,
nové země – Indie, Kréta… Vtrhlo to prostě do klidných vln tehdejšího světa. Je
to celý můj život.
Ale
přece jen tato doba s sebou nesla i jistá negativa – třeba drogy a s tím
spojené uvolněné mravy, to vám nevadilo?
V té době to byla velká
euforie a nikdo netušil, co tvrdé drogy dokážou. Dnes mám raději hlavu čistou.
Pamatuji si na takový tehdejší pokřik: „uzené plíce vydrží více“, a
v tomto duchu se to neslo. Lidi experimentovali. Zkoušeli LSD, nikdo
nevěděl jaký je to sajrajt. Beru to tak, že všechno má svůj vývoj.
Když
jsem v práci vyslovila vaše jméno, sdělil mi můj kolega, že vás zná, že na
vás chodil „trsat“! Vy jste i vystupoval? To jsem netušila!
Kdysi jsem založil
s klukama bigbítovou kapelu „Syntéza FRJ“ (folk, rock, jazz). Hrávali jsme
na zábavách, ale byla to dřina. Takže asi z tohoto období si mne může
kolega pamatovat. Anebo, ještě mě napadlo, si mě možná pamatuje z éry mého
„zaměstnaneckého poměru“. To bylo poprvé a naposledy, co jsem byl zaměstnanej.
Dělal jsem na Kulturním a vzdělávacím středisku (OKVS). Tehdy byly zakázané
diskotéky. Já dělal na Kosmákové, což byl v té době jedinej klub, kde ty
diskotéky byly povolený, ale dopředu muselo být schválený, co se bude hrát. Pamatuju
si, jak tam vtrhla policie a hned „zavolej nám šéfa, máničko!“, měl jsem totiž
vlasy do pasu. A já jim tehdá nabídnul čaj s rumem, kterej si páni
policisté dali několikrát. Pak začali mít nějaké připomínky k repertoáru a
já na ně: „soudruzi, ale vždyť jste pili alkohol“!!! Vydržel jsem tam 9 měsíců.
No a od té doby jsem svobodný umělec. A popravdě, jak se říká, že když jsi na
volné noze, že jsi svobodnej, tak to tak vůbec není. Na volné noze jsi vlastně
nesvobodnej. Musíš si sám shánět práci, všechno platit, není to legrace.
Vaše
publikační činnost je také poměrně rozsáhlá. S jakou knížkou jste se
nejvíce nadřel a která se vám psala nejlépe?
Spíše to vezmu z tohoto
pohledu: Nejprodávanější knížka, kterou jsem napsal, byla o Mirkovi Donutilovi.
Prodalo se jí více než 50 tisíc kousků. Vzpomínám na to jako dneska, bylo to v osmdesátým
devátým, kdy Mirek jezdil hrát stávkujícím studentům. Jeli jsme tehdy spolu do
Ostravy, a Mirek, duší i tělem vždy herec a muzikant, napodoboval
charakteristické rysy Poláků. Vystihl je tak dokonale, a tak vtipně, že jsem
musel na dálnici dvakrát stavět, protože jsem prostě pro smích neviděl na
cestu. Řekl jsem mu, že tohle určitě musí být zaznamenáno pro budoucnost. A tím
vznikla kniha plná historek z našich cest.
Takže z tohoto pohledu se
mi tahle knížka psala nejlépe. Ovšem nejvíce a nejdéle jsem se nadřel s „Básníky
Evropy“. I když to mě zase moc bavilo. Jezdil jsem za nimi skutečně po celé
Evropě a zabralo mi to šest let. Nejdříve to totiž běželo v České televizi
jako 13dílný cyklus a posléze z toho vznikla knížka. Rád také vzpomínám na
„Pohádky z Dobráčkova“. Psal jsem je pro mého, tehdy malého syna Jirku.
Podnikal jsem zrovna v kultuře, což pro mě nebylo zrovna snadné období.
Seděl jsem jeden večer doma a Jiřík za mnou přišel a říkal: „tatínku, já mám
hrozné sny, povídej mi pohádku“. Tak jsem si k němu sedl a začal si vymýšlet
takový příběh. A malý poslouchal a poslouchal, a když jsem skončil, řekl mi:
„tatínku, už je to dobré, už se mi zdají krásné sny“. A tak vznikla knížka se třinácti
pohádkami. Nakladatelství Paseka mi ji vydalo během jednoho měsíce.
Máte
dvě děti, dnes už dospělé, Jirku a Kristýnu. Jdou ve vašich šlépějích?
Mám dvě skvělé děti.
Kristýnka studuje v Sofii ekonomii a velice ji to baví, je jí 25 let.
Jirka je s námi doma, je mu 17 a chodí na gymnázium. Kristýnka, když byla
malá, zpívala ve skupině Pastelky. Ještě s dalšími holčičkami zpívaly
písničky Pavla Kováře na texty Jiřího Žáčka. Holky za éru Pastelek uskutečnily
asi 300 vystoupení, natočily 2 CD. Byl to takový bigbít, ale byly populární.
Dodnes mi chodí maily od lidí, kteří chtějí jejich cédéčka.
Čemu
se věnuje manželka? Je ze stejného oboru?
Moje žena je krásná ženská a
je tajemnicí na JAMU. Jsme spolu již třicet let, což je opravdu dlouhá doba, a
jak já tvrdím, vždy je potřeba hodně tolerance a pochopení, obzvláště při mé
práci, kdy jsem hodně na cestách. Ale zase na druhou stranu, jsem-li v Brně,
tak se snažím být se svojí rodinou co nejvíce. S Kristýnkou jsem prožíval
Pastelky, s Jirkou podnikáme dobrodružné výlety – sjíždíme řeky, slézáme
hory, prostě děláme to, co by měl každý syn se svým tátou zažít a vlastně ty
naše „pohádky“ takhle prožíváme doopravdy. Už i proto si myslím, že mám se
svými dětmi opravdu krásný vztah.
Máte
za sebou pěknou řádku dokumentárních filmů. Kdybyste měl zavzpomínat, který ve
vás zanechal nesmazatelnou stopu?
Natočil jsem okolo 120 filmů
a dokumentů. Každý ve mně něco zanechal, je to kousek mého života, vždy
s něčím spjatý. Ale třeba hrozně rád vzpomínám na francouzského skladatele
a zpěváka Huguese Aufraye. Autora takových pecek jako jsou „Slavíci z Madridu“
či „Sbohem lásko“. Já s ním natočil tři filmy. On byl několikrát u nás
v Čechách a já zase u něj doma. Byl první, kdo do „šansonové Francie“
dotlačil Boba Dylana. Vyprávěl mi příběh, jak šokoval Salvadora Dalího.
K jeho narozeninám, které Salvador slavil ve velkém stylu, mu daroval obyčejnou
dýni. Nainstaloval do ní však rozbušku. Dalí dýni převzal a zvolal „sláva
surrealismu“ a dýně praskla a ohodila celé osazenstvo. Dalí byl prý tehdy úplně
nadšený.
Slyšela
jsem, že Hugues Aufray v době svého pobytu v Brně uskutečnil
v Divadle bratří Mrštíků svůj koncert?
Je to tak. Ke svým téměř osmdesátým
narozeninám zde vystoupil v rámci šansonového festivalu, který jsem tehdy
pořádal. Velice rád na tento počin vzpomínám. Bylo to moc krásné, vystupovala
tam s ním třeba i naše Lenka Filipová.
…a
co Bulat Okudžava, prý jste ho na počátku 90. let navštívil na jeho chatě kdesi
u Moskvy?
Bulat a taky Vysockij
byli ruské legendy a zakazovaní umělci. Bulat měl rád Čechy, české umělce, měl
tady spoustu kamarádů. V říjnu 1995 přijal Bulat mé pozvání a uskutečnil u
nás, v Brně a Praze, dva své vůbec poslední koncerty. Z těchto
koncertu vychází i limitovaná série CD a hodinový záznam České televize.
Jaké
dokumenty jste tvořil v poslední době?
V hlavě mám teď film o
Bobovi Frídlovi. Je to hodnej a skromnej člověk, byl první kdo u nás, ještě za
totáče zpíval Boba Dylana, jeho život je velmi pohnutý a určitě
dokumentaristicky zajímavý. Myslím, že jsme dobří kamarádi a rád bych o něm něco
pěkného udělal. A potom jsem natočil velký dokument k osmdesátinám Jiřího
Suchého. Řekl bych jeden z nejcitlivějších filmů, co jsem kdy udělal. Měli
by ho dávat asi v září. Mluvil jsem i s Markétkou Suchou, manželkou
Jiřího Suchého, která nikdy neposkytovala rozhovory. Je to vzdělaná a příjemná
žena, profesorka češtiny a velká divadelnice. Vyvrátila některé mýty, které o
jejím muži kolují. Mluví tam také velice otevřeně Suchého syn Jakub, který má
se svým tátou velice něžný a krásný vztah. Mám z tohoto dokumentu opravdu
dobrý pocit a věřím, že se lidem bude líbit.
Je
mi známo, že máte v televizi také svůj pořad, který se jmenuje „Folk a kolem“.
V čem je jiný než podobné pořady?
Jednou za tři týdny ve středu
mám tento pořad na ČT2, kam zvu své hosty, s nimiž si povídám a nechávám
je tam zahrát a zazpívat. Mými hosty byli třeba Vlasta Třešňák, Jirka Dědeček,
Neřež s Marií Rottrovou, Hana Robinson, Wabi Daněk, Žalman. Pořad je jiný
v tom, že všichni hrají písničky od toho druhého. Přál bych si, aby mými
hosty byli také Bob Frídl a Gérard Pitiot, kterého bych rád pozval do Čech.
Ještě
si vzpomínám, že v Divadle Huse na provázku jste v roce 1989 uvedl
populární představení s názvem „Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu“.
Ublížil jste někdy někomu?
To bylo první představení,
které jsem dělal s Vladimírem Morávkem pro dospělé a vyvolalo to tehdy
velký skandál mezi „starýma provázkářema“. Ty to fakt naštvalo, bylo to hodně
drsné představení na tehdejší styl, který se v tomto divadle hrával.
Napsal jsem si k tomu poezii i hudbu. Ve zkratce – byly to rady otce
nenarozeným dětem, celé se to odehrávalo za dlouhým stolem plným symbolů. Byla
to poezie Jiřího Ortena, ale často mnou zhudebněná. A takhle si to asi opravdu
nikdo nepředstavoval. Za rok a půl to mělo 70 repríz, což na tento typ divadla
byl rekord. Pěkně to vyjádřila jedna novinářka: „Fujtajbl, to bylo nádherné!“ A
nakonec z toho ještě byla historicky poslední vinylová deska vyrobená
v ČR.
Ale k vaší otázce – ano,
ublížil jsem, ale určitě nevědomky a neúmyslně. Jednou jsem škaredě urazil
jednoho pana vrátného, který nás nechtěl pustit za holkama na kolej. Byl jsem
na něj hodně zlej a mrzelo mě to, už když jsem mu to říkal. A on si přitom jen dělal
svoji práci. A potom na mě tak smutně koukal. Tohle mě trápí dodneška. Fakt.
To věřím…
Ale vzal jsem si ponaučení a
dnes, když cestuju po světě a natáčím se starejma pánama bigbíťákama, tak jsem na
ně strašně hodnej. Fakt!
Tak to jste mě potěšil! A
děkuji vám za zajímavý rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: www.ibestof.cz
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Foceno v restauraci
Mlýnec v Praze www.mlynec.cz