„Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl.“ Václav Moravec
Také
už vás, jako diváky diskuzního pořadu napadlo, jaké je asi pozadí vysílání, na
co všechno moderátor musí brát ohled a zřetel a jaké situace nesmí podcenit, byť
by si toho divák nemusel všimnout? Jaký je osobní vztah moderátora k jeho práci
a co stojí za jeho rozhodnutími? Václav Moravec, v mnohých veřejností vnímaných
situacích, zastává pozici „muže s odstupem“. Zřejmě vás mile překvapí, že má
neotřelý smysl pro humor a dokáže ocenit lidi, kteří stejně jako on, dělají
svoji práci dobře a s plným nasazením. Rozhovor s Václavem probíhal v pražské restauraci Mlýnec.
Váš
pořad, do kterého si zvete politiky a odborníky z různých oblastí, sledují
široké vrstvy lidí. Může zde docházek k situacím, že ne úplně každý divák
se vyzná v odborných výrazech, které odborníci v diskuzi často používají. Snažíte
se v rámci zvolené komunikace o nějakou zlatou střední cestu?
Můj oblíbený pan
profesor Petrusek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, stejně jako
pan profesor Kraus, kteří mě učili (a měl jsem to štěstí, že jsem je potkal
jako kantory), jasně říkali: „Musíte se přizpůsobit tomu, v jaké jste
situaci a kdo je vaším publikem. Musíte používat takových příměrů a řeči,
abyste to i lidem nepoučeným uměl hezky vysvětlit, a nemusíte nutně používat
odborný jazyk.“
Poměrně
dost často se však ve svém pořadu setkáváte s opakem, mám pravdu?
S oblibou to
dělají politici a berou to jako součást své PR (public relations – vztahy s veřejností,
pozn. red.). A pak je část respondentů, kteří nejsou zvyklí, že momentálně
nevystupují pro své odborně zaměřené publikum, a to bývá obtížná situace i pro
moderátora. Nazval bych to „dávat dohromady pytel blech“. Tedy politiky, kteří
záměrně odskakují od tématu, a odborníky, kteří se neumějí dostat do obecnější
roviny a vysvětlují vše příliš složitě a komplikovaně.
Jak
se vám to daří a jaké jsou ohlasy diváků?
Dostávám různé ohlasy.
Buď toho charakteru, že dotyčný respondent tomu sice rozumí, ale vůbec to neumí
vysvětlit. Anebo také velmi pozitivní ohlasy, jaké byly například na Hanu
Brixi. Tato žena žije v anglosaském prostředí, je odborník a je zvyklá
mluvit na různých fórech a to ve stylu, jaký se v anglosaském prostředí
vyučuje. Velmi jednoduše a srozumitelně dokázala vysvětlit i naprostému laikovi
slabiny systému.
Působíte,
že jste vždy velmi dobře připravený a jistý v kramflecích…
V tom mi pomáhá moje
zázemí přátel a známých, kteří se mnou diskutují.
Takzvaný
koučing?
K tomu potřebuji
nejen lidi, kteří se mnou budou diskutovat, ale hlavně lidi, kteří budou rozumět
tématu a mít v něm přehled. Takové lidi okolo sebe mám a to mi pomáhá,
abych byl vždy připraven.
Vypadá
to, že jste vždy dokonale připraven i v rámci oblékání. Stará se vám o
oblečení televize, nebo je to vaše iniciativa a otázka vlastní prestiže?
O tohle se stará
oddělení vizuální prezentace České televize a skupina mých přátel.
V rozhlasu jsem to velmi podceňoval, ale v televizi mě zkultivovali a
tamější odborníky jsem začal poslouchat, což se mi vyplatilo. Ale přiznám se,
že si neumím uvázat kravatu a že mě to obtěžuje. Jsem spíše zastáncem casualu,
ležérnějšího stylu.
Také
trochu bojujete, jako například umělci, s tím, že když vás veřejnost nějak vnímá
v televizi, bere vás tak poté i civilně?
Lidé bývají spíše
překvapení, protože mi říkají, že nepůsobím tak přísně a že jsem dokonce
vtipný. Pochopitelně, protože přece nedělám zábavný pořad.
Zajímá
mě, zda byl pro vás některý váš pořad nezapomenutelný až nostalgický. Takový, o
kterém si řeknete: „Jsem rád, že jsem to zažil, tohle se dost možná nemusí
opakovat!“
Těch pořadů je strašně
moc. Kupříkladu když přijel do České televize profesor Philip Zimbardo, americký psycholog, známý zejména jako
koordinátor stanfordského vězeňského experimentu,
který obdržel v roce 2005
cenu Nadace Vize 97.
Setkání s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničních věci
v USA, která přišla skromně v doprovodu jednoho bodyguarda a když
vezmu, jak významná dáma to je, chovala se skromněji než někteří poslanci
parlamentu České republiky. Velkým zážitkem bylo setkání s Jeho
svatostí Dalajlámou a bezesporu také vysílání z Afghánistánu.
Vaše
odpověď mě přivádí k faktu, že vysílání z Afghánistánu se setkalo
s vlnou kritiky a s dostupných zdrojů je mi známo, že dokonce snížilo
sledovanost o 20 %. Stálo by jistě za to, abyste čtenářům své působení v Afghánistánu
osvětlil.
To je ten moment, kdy
nechci zakrnět a jít dál, kdy se jako novinář mohu dostat do situací, které
jinak běžně nezažiji a mohu je předávat dál. Afghánistán je ve svém vývoji
daleko za námi a podmínky, ve kterých tam lidé žijí, jsou mnohdy katastrofální.
Kritizovaný za to jsem a jsou mi kladeny dotazy, co tam dělám a zda jsem
součástí imperialistického tažení… Má přítomnost nesouvisí s tím, zda jsem
či nejsem na straně mezinárodní účasti v Afghánistánu. Jestliže bych zde ale
měl prozradit svůj osobní názor, tak já o této účasti v Afghánistánu pochybuji
od začátku.
Předpokládám,
že tuto účast diskutujete proto, že jde o uměle vyvolávané konflikty a
soustavnou humanitární a finanční pomoc, která do této země proudí také od nás,
z České republiky. Ovšem v konečném výsledku nevidíme, a ani vidět
nemůžeme, kde ta finanční pomoc končí, protože v zemi není státem zřízený
úřad pro kontrolu.
To je podle mě největší
problém Afghánistánu, ve kterém se utopilo více než padesát miliard USD, což je
číslo staré asi rok. Ale pomoc u konkrétních lidí nevidíte. Afghánistán je zemí
konfliktů a odmala tam děti válčí a žijí v bídě. Peníze končí na účtech
zkorumpované místní samosprávy. Proto jsem při jedněch Otázkách kladl myslím
velmi tvrdé otázky ministru zahraničí, Karlu Schwarzenbergovi, zda dle jeho
úsudku má západ podporovat Karzáího, který je v očích Afghánců tou
největší překážkou toho, proč pomoc není v Afghánistánu vidět a to
z toho důvodu, že peníze končí na kontech jeho příbuzných v cizině a
dostávají se do dalšího koloběhu.
Dá
se předpokládat, že stát ani kontrolní úřad nezřídí?
Pochopitelně, protože
by jim bylo vidět pod prsty. Což vyvolává další konflikty. A to jsou pak přesně
ty okamžiky, které ve vás zůstávají. Jestliže nás to stojí nějaké peníze a do
této země investujeme, měli bychom se těmto tématům věnovat, byť klesá
sledovanost. Sledovanost není to primární kritérium, kterým se řídíme.
Jak
nakládáte s kritikou diváků na toto téma?
Snažím se jim říct, aby
se na celou věc zkusili podívat i tak, že pokud jsme součástí vojenské účasti
v Afghánistánu, pak bychom toto téma a stav, který v Afghánistánu je,
měli diskutovat.
Kdo
jsou vlastně vaši kritici?
Hlavně pro tu kritiku
mám radost, že jsem založil facebookové stránky, kde je asi čtyřicet tisíc
fanoušků, kteří mi dávají své zpětné vazby a osobní stránku, kde mám asi
třináct tisíc lidí. Je to velké množství veřejnosti, která chce diskutovat
touto cestou a je to také způsob, jak se dívat na věci z různých úhlů
pohledů. Jak pro mě, tak pro veřejnost. Zde trpělivě vysvětluji buď já, nebo
Oscar, má pravá ruka, dotazy či kritiku, které přicházejí. Reaguji na e-maily a
na dopisy, které dostávám, a dost často se setkávám s tím, že lidé jsou
překvapeni, že na jejich kritiku skutečně reaguji.
Obdivuji
váš osobní přístup k divákovi a to, že se komunikaci s ním věnujete ve
svém volném čase.
Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl. A proto se snažím myslet i na věci, na
které nemusím mít čas. Držím se svých zásad, které mám, ať v televizi
jsem, nebo nejsem. Protože platí to, co se říká: „Dbej na to, jak se chováš
k lidem, které potkáváš, když jdeš nahoru, protože ty stejné lidi potkáš,
až půjdeš dolů.“
Zabýváte
se v rámci své práce studiem neverbální komunikace?
Berte to tak, že pokud
jste v televizi, nevěnujete tomu tolik pozornosti, ale současně jste tím
sešněrován. S hrůzou trnu při představě, že bych se měl podívat na pořady
vysílané v prvním půlroce. Tam jsem nebyl svůj.
Jak
jste se s tím popral ve vztahu k okolí?
Tyto chyby jsem přiznal
v rozhovoru pro Reflex, který se mnou dělal Honza Potůček. I Jiří Janeček
byl překvapený, protože věděl, že se v médiích pohybuji dlouho, a nemyslel
si, že bych mohl být v televizi nesvůj. To už je ovšem dávno za mnou a červeně
svítící světlo ve studiu už mě do nejistoty neuvádí.
Jakou
jste proti tomu zvolil strategii?
Byl jsem zvyklý na
gesta z rádia, která ovšem nejsou úplně vhodná pro televizi. Ale pak jsem si
našel polohu, která mi seděla a zároveň mě neomezovala. A v tom mi pomohl
Jiří Janeček, se kterým jsme zjistili, že jsme měli stejného učitele,
rozhlasového režiséra Karla Pecha. Poradil mi, ať udělám tzv. „pche“. Ať se
vykašlu na to, že jsem traumatizován tím, že se rozsvítí červená a že mě zabírá
kamera. Protože pak přichází křečovité výrazy. Byl jsem stresovaný i tou odpovědností,
kterou jsem cítil a pozicí, ve které jsem začínal. No, tak jsem zkusil udělat
ono „pche“ a začalo to fungovat.
Existují
i neverbální gesta, která mohou působit agresivně, a moderátor se jimi může
někoho dotknout, ba dokonce to je úmyslem. Jak na to pohlížíte vy?
Když sleduji neverbální
komunikaci Jeremyho Paxmana, který se mi jako moderátor líbí, tak tam si říkám,
že je zajímavé, co on si v neverbální komunikaci dovolí. Podotýkám, že jde
o velmi tvrdého moderátora, který klade velmi nepříjemné otázky a trvá na
jejich zodpovězení. Ale jakmile ho politik nerespektuje, udělá to, že se
k němu na židli otočí zády a začne ho úplně ignorovat. Zažil jsem dvě
takové diskuze, ve kterých se v tomto směru choval k hostům velmi
neuctivě. A v tento okamžik přichází otázka pro všechny moderátory, zda
toto gesto je jim vlastní a přijde jim při vedení rozhovoru účelné.
Tento
svérázný způsob komunikace není nic pro vás?
V tomto směru si
říkám, že ne, a myslím si, že je lepší, když ukážu jak dotazovanému, tak divákovi,
že je lepší, když danou situaci proměním v žert, který je ironický a
sarkastický, než abych se k němu otočil zády.
Nechtěl
jste si to nikdy ani zkusit?
Jsem si jistý, že
arogantní gesta nejsou pro Českou republiku únosná a krom toho mi nejsou ani
vlastní. Navíc jsem přesvědčený, že divák není hlupák, dokonce je často
inteligentnější než novinář či politik, a že se nevyplatí diváky podceňovat.
Jestliže položím otázku jednou, nebo i třikrát, a dotazovaný mi na ni neodpoví,
nevidím důvod, proč bych ji měl opakovat třeba sedmkrát. Divák přesně ví, co si
z toho může vyvodit a já spoléhám na inteligenci lidí, kteří se na pořad
dívají.
Udržujete
si velice dobrý přehled, ale myslím si, že už nemůžete mít čas sám se dívat na
televizi.
Na to, co potřebuji
k práci, mi to stačí a to především ve večerních hodinách a na kanálech,
kde se soustřeďují informace, které mě zajímají.
Jak
zvládáte vše kombinovat se svým působením na fakultě?
Tam budu mít letos také
desetileté výročí, a to přesně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy,
kde pracuji jako odborný asistent od roku 2001. Je to pro mě osvěžení a to
v tom smyslu, že studenti jsou skvělou zpětnou vazbou. Proto si tu
pedagogickou činnost držím. Obecně se snažím, když dostanu pozvání udělat
přednášku, vyhovět v rámci časových možností. Za prvé mám radost, že se i
mladší ročníky věnují diskuzním pořadům, protože často z průzkumů vyplývá,
že publikum bývá starší a mladí nejeví o politiku tolik zájmu. A za druhé se
jim snažím předat to, co jsem se naučil z vlastních zkušeností, aby se
vyvarovali chyb, kterých jsem se dopouštěl a dopouštím. V tomto je práce
kantora nesmírně zajímavá.
Jakou
máte zásadu, se kterou se denně probouzíte a usínáte?
Chovej se slušně
k lidem a respektuj je, protože se ti to v dobrém vrátí!
Děkuji za rozhovor.
Na společné fotografie z interview Zbyněk Maděryč, Václav Moravec a Michaela Lejsková
Text: Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Foceno
v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
Publisher: www.ibestof.cz