„V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně.“ Václav Moravec
S
Václavem Moravcem se můžete setkat nejen prostřednictvím televizních obrazovek
především v jeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, ale také ve vysílání rádia
Impuls, a to hned čtyři dny v týdnu. V našem rozhovoru jsme narazili na úskalí
této práce v rámci připravenosti, konfrontace hostů, statistik a pohledů diváků
či posluchačů. Václav Moravec si umí obratně poradit v mnohých situacích,
kterým musí ve svých rozhovorech čelit. Jak se mu to daří a zda si umí udržet
nadhled a jak, to posuďte sami. Rozhovor i fotografie vám přinášíme z krásného prostředí restaurace Mlýnec.
Jaká
jsou pravidla pro výběr hostů do vašeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, který moderujete
vždy v neděli v poledne?
Pravidelně se na
začátku týdne scházíme s dramaturgem Čestmírem Fraňkem a s šéfredaktorem
Karlem Novákem a řešíme, kteří hosté budou aktuální pro nedělní pořad, abychom
otevřeli nová témata pro další týden. Protože „Otázky“ mají v podtitulu
také téma: O jakých otázkách se bude mluvit. To znamená nastavování agendy,
nikoli tedy hodnocení uplynulého týdne. V tom se pořad za posledních deset
let výrazně posunul.
Uvažujete
o nějaké inovaci, o dalším rozvoji tohoto pořadu? Pokud ano, v jakém
směru?
Uvažujeme zrovna o tom,
zda jednu část pořadu nevěnovat ohlédnutí se buď za nějakou politickou, nebo
společenskou kauzou, která byla aktuální v minulosti, usedl na ni prach a
novináři už se k ní nevrátili. Pracovně si to nazýváme „Akta X“. Tam by
byli pozváni ti aktéři, kterých se kauza týkala.
Pokud
někdo něco nedokončil, mohlo to být záměrné a pak by to mohlo vypadat, že vám o
něco jde. Nemohl by z toho vyplynout nějaký střet zájmů?
Myslím si, že novináři často
nedotáhnou věc z toho důvodu, že vyvstane nová, aktuálnější kauza. Vezměte
si, co třeba veřejnost ví o tom, jak to skončilo s IPB? A my se po deseti
letech k této kauze vrátíme, řekneme, co ještě nebylo pojmenováno, a zda byla
vyvozena odpovědnost.
Je
tedy nutné podotknout, že nebudete témata komentovat, nýbrž diskutovat?
Přesně tak. Nebudeme se
vracet a dělat investigativní činnost, ale s některými aktéry se na
vybrané události podíváme s několikaletým odstupem. Například
v jednom z posledních pořadů jsme měli téma: Přesun nomenklaturních
kádrů do světa byznysu. Toto téma jsme otevřeli s historikem, sociologem
a také Miroslavem Šloufem (pozn.red. bývalý šéf SSM), a měli jsme na to od diváků velmi pozitivní reakce. To nás
přivádí k tomu, že bychom chtěli v tomto směru otevírat další témata.
A
to má vytvořit právě ten posun pořadu vpřed?
Ano. Chceme přinést
novou rubriku, která bude „Otázky“ například odlišovat od „Událostí, komentářů“.
Nechci tím říct, že „Otázky“ nemají konkurenci, protože je řada podobných
diskuzních pořadů. Ovšem „Otázky“ by se měly odlišovat právě v tom, že se
proměňují, neustrnou na jednom formátu, ale budou variabilním pořadem. A to je
jedna z novinek ze zákulisí pořadu.
Ve
vašem poměrně mladém věku třiceti sedmi let jste jako moderátor dosáhl vysoké
mety. Jak na to pohlížíte z té psychické stránky? Je to pro vás únosná
situace, dosáhnout tak brzy tak vysoko?
Pro mě je to jedno
z nejtěžších témat a snažím se ho vytěsňovat, protože když nad tím budu
přemýšlet, tak mě to bude hodně limitovat. Situace, ve které si obecně myslím,
že se ocitla generace „Husákových dětí“ v podstatě přeskočila ve svém
vývoji celou jednu generaci. Dostali jsme příležitosti po roce 89‘ a vyrostli
jsme rychleji, než bychom rostli, kdybychom žili v zemi, která neprošla
tzv. generační obměnou jako my. Práci, kterou zastávám já nebo kolegové jako
Jakub Železný nebo Michaela Jílková, jinde ve světě dělají lidé, kteří jsou o
deset, patnáct let starší. Nestane se, abyste v zahraniční televizi
dosáhli vrcholu kariéry v pětatřiceti letech.
Jestliže
se vás lidé ptají, co byste chtěl dělat dál, předpokládám, že narážejí na
politiku.
To je opravdu otázkou,
co bude člověk, který byl v pětatřiceti letech na vrcholu kariéry, dělat v šedesáti…
Ano, ptají se mě, zda půjdu do politiky. Ale to rozhodně nepůjdu a ani mi nepřijde
šťastné, když novinář vstoupí do politiky. Zpravidla si tím každý novinář vždy
uškodil. Rád bych se držel svého kopyta.
Působíte
jako moderátor stále v rádiu?
Moderuji už pátým rokem
na stanici Impuls. Tam jsem přešel v době, kdy se Britové rozhodli uzavřít
českou redakci BBC. To byla stanice, na které jsem dříve moderoval. Konec
vysílání české BBC celá redakce doslova obrečela. Byli jsme skvělý tým a
dovolím si tvrdit, že to nejlepší z české žurnalistiky se sešlo právě v redakci
české BBC.
Proč
jste se rozhodl zkombinovat tato dvě média, kterými jsou televize a rádio?
Rádio, vzhledem
k tomu, že jsem v něm začínal, považuji za médium, které je pro mě jakousi
stabilitou. Měl jsem asi půlroční pauzu a pak jsem se opět vrátil do rádia. Aktuálně
moderuji na rádiu Impuls čtyři odpoledne v týdnu.
Koho
se snažíte zvát a prosadit do svých pořadů, a koho můžete, nebo byste měl?
Mám radost, že
v tomto máme shodu, ať už s výkonným ředitelem ČT24, tak
s dramaturgem „Otázek“. Snažíme se ten pořad čím dál více otevírat. Úkolem
„Otázek“ je vyhledávat nové lidi, kteří nabízejí i nové úhly pohledu na věci, o
kterých rozhodují politici.
Uvedl
byste mi, prosím, nějakou příkladnou konfrontaci hostů, kterou považujete pro
diváky za zvláště zajímavou?
Nedávno přijala pozvání
do „Otázek“ Hana Brixi, což je dáma, která pracuje ve Světové bance. Dáma,
která pomáhala čínské vládě s reformou zdravotnictví. Pozvali jsme na půl
hodiny člověka z Washingtonu, který z vnějšku analyzoval, co je
problémem českého zdravotnictví, v čem mohou být slabá místa reformy.
Konfrontace probíhala s Karlem Schwarzenbergem, ministrem zahraničí a předsedou
TOP 09, s Vladimírem Benešem, neurochirurgem, a Milanem Kubkem, prezidentem
České lékařské komory. To je podle mě mým a dramaturgovým úkolem, abychom
přinášeli tímto způsobem produktivní diskuzi k danému tématu.
Slyšela
jsem, že na televizní pořad s tak velkou sledovaností je překvapivě velmi
malý rozpočet. Odráží se to i v tom, jak malý tým lidí pořad zajišťuje?
Tohle určitě znáte i ze
svého magazínu, že si plno věcí v mnoha ohledech děláte sama. Je to jeden
obrovský mýtus, který koluje o České televizi a o Zpravodajství, že jsme tady
předimenzovaní. Když si vezmete, že ČT24 dělá obsahově nějaká dvoustovka lidí,
tak by Česká republika měla být spíše hrdá na to, co ČT24 a lidé ve
Zpravodajství za těchto podmínek produkují.
Jak
velký je váš osobní tým?
Pracujeme ve třech
lidech. Mám na to Oscara Dalimila Nováka, to je můj asistent a pomáhá mi s rešeršemi,
a jednou v měsíci dělá také „Události, komentáře speciál“, dramaturga
Čestmíra Fraňka, který teď povýšil a stal se zástupcem Andrey Majstorovičové,
která je šéfkou vývoje nových formátů.
Jakým
způsobem pracujete se slabými místy, která jsou v zázemí televize a mohou
se odrazit na kvalitě pořadu?
Česká televize je téměř
obden v médiích a čelí kritice, že rozhazuje. Když srovnáte situaci
v Německu, ve Francii, nebo v jakékoliv podobné zemi, tak tam je
zázemí obdobných pořadů postaveno na několikanásobně větším týmu lidí. Mají
k dispozici i odborné zázemí. Takže pokud moderátor řeší problematiku
například ve zdravotnictví, má za sebou tým lidí, kteří tuto problematiku znají
a vypracují pro něj analýzu zdravotnických zákonů. Moderátor už má připravené
okruhy a podotázky, které jsou důležité. Já to dělám sám, radím se se svými
známými, odborníky na právo například, se kterými probírám jednotlivé
problematiky, ve kterých oni se vyznají. A to je obecně problém českých médií,
že žurnalistika je podfinancovaná a že mnoho věcí děláme „na koleni“. Ale
pakliže to zvládneme i za těchto okolností, divák v konečném výsledku
nikdy nepozná, zda za vámi stojí třicet lidí, nebo tři.
Když
srovnáme tyto stavy se zahraničními televizemi, jaké jsou rozdíly ve
statistikách?
Když si vezmete, že BBC
má zhruba 20 tisíc zaměstnanců (po restrukturalizaci budou sice na šestnácti
tisících), tak je pochopitelné, že v oblasti dokumentů a hrané tvorby
nabízí daleko větší kvalitu, to se nedá srovnávat. Já si nechci stěžovat,
protože tuto práci buď dělat chci, anebo nechci. Dovolím si tvrdit, že
v mnoha ohledech jsem nucen nastudovat a pamatovat si více, než kolegové
v cizině. Protože tím, že se týden co týden vydávám do mnoha sfér, tak se
do toho dostanu. A to beru i ze zkušenosti, když jsem se bavil s kolegou
ze CNN. Kdyby neměli takové zázemí, kterým jsou v podstatě rozmazlení, tak
by toho moc nepředvedli.
Domnívala
jsem se, že právě do CNN či BBC „chodíte“ pro inspiraci?
To bezesporu chodím.
Když vidíte, jak pracují s grafikou a formátem, vidíte výsledek práce toho
velkého týmu, tak je to inspirativní. Inspirativní je například pořad „Meet The
Press“, který vysílá každou neděli stanice NBC, plus to, že ti lidé jsou starší
a mají zralé názory. Smekám před moderátorem BBC Jeremy Paxmanem a zároveň mu
závidím jeho zázemí. A od nich já se učím. Od lidí, kteří tuhle profesi dělají
zhruba dvacet i třicet let, a je za nimi vidět kus práce.
Tady
můžeme opět narazit na to, že právě ve vašem relativně mladém věku můžete cítit
handicap.
Ten cítím stále. První
nabídka, kterou jsem dostal do televize, přišla v roce 1999, kdy mi bylo
nějaký pětadvacet let, a tehdy jsem ji odmítl.
Do
zpravodajství?
Do publicistiky.
Moderovat diskuzní pořad.
Proč
jste ji tehdy odmítnul?
Měl jsem v sobě
takovou záklopku. Říkal jsem si, že jsem-li dobrý v rozhlase a mám-li
nějaký respekt, tak dříve či později v té televizi skončím. Protože mě
televize lákala, protože je vlivným a silným médiem. Tehdy jsem si ale říkal,
že v pětadvaceti přece nemohu moderovat diskuzní pořad.
Dlouho
jste ale neodolával?
Odolával jsem čtyři
roky a stejně si myslím, že jsem tu nabídku vzal brzo. Protože mladý věk, to je
handicap. Všimněte si moderátora ve Spojených státech, který moderuje pořad
s politiky, kteří jsou mladší než on, a který tuto práci navíc dělá třicet
let. On ten respekt má.
Máte
s tím někdy potíž, udržet si respekt? Když vezmu v úvahu, jaké lidi
ve svém pořadu konfrontujete, nemusí to být vždy snadné.
Myslím, že
s přibývajícím věkem nemám s respektem problémy. Navíc „Otázky“ jsou
respektovaným pořadem. Já si respekt nevynucuji. Jsem spíše zastáncem přirozené
autority. I když, vynucuji si respekt skákáním do řeči, jakmile cítím, že mi
někdo neodpovídá na otázku, a snaží se od mé otázky odvést pozornost. Ale pokud
mi neodpoví třeba napotřetí, tak už se jej neptám, protože diváci nejsou hloupí
a vyvodí si závěr sami.
Kdy
jste se začal zabývat otázkami autority?
Vynucování si autority
vnímám jako problém u některých mladších kolegů a přiznám se, že jsem se toho také
dříve dopouštěl. Ale pokud mi vícero diváků napíše, že jsem příliš vstupoval do
odpovědí, tak se nad tím zamyslím. Samozřejmě, že mladý novinář se snaží
dokázat, jak je razantní, tím, že za každou cenu skáče do řeči. S tím současně
také souvisí to, že pokud respondent cítí, že moderátor respektuje jeho odpověď,
jestliže nemlží, tak se té přirozené autority dočká.
Dokáže
vás kritika rozhodit?
To je oblíbený trik
politiků, že se mě pokoušejí před pořadem rozhodit.
Berete
si některé věci osobně?
Rozhodně ne.
V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně. Přistupuji k tomu tak, že daný politik zrovna zastává svoji
funkci, ale za pár let už ji zastávat nemusí a bude dělat zase něco jiného.
Takže mě zajímá, jaká je úloha dotyčného tady a teď a v tomto ohledu se
s ním bavím.
Mají
snad politici pocit, že se jim v něčem křivdí?
Hlavně před volbami
dostávám stížnosti z politických stran, že je v „Otázkách“ málo
obsazuji. Stěžují si, že v průzkumech mají méně procent než ve svých
vlastních průzkumech. Posílají své stížnosti na Radu televize a v podstatě
devalvují oprávněné stížnosti, dle kterých se novináři skutečně dopustili
nějakého pochybení. Politici nemají šanci s těmito tlaky uspět, protože ve
finále dostanou analýzu, ve které je vše evidentní. Když to hodně zjednoduším –
podle zákona dáváme prostor lidem a politickým stranám podle míry jejich
relevance ve společnosti a na základě výsledků voleb. Pro jejich PR je číslo
sedm set tisíc lidí, kterého dosahuje sledovanost pořadu, velmi lákavé, a tak
se opravdu usilovně snaží o své prosazení. Pak vznikají zbytečné mediální
konflikty, které politici často vyvolají, a které jsou v podstatě nakonec na
škodu jim samotným.
Obhajujete
zde novináře obecně?
Tvrdím, že i když se
média dopustí nefér věci, a v mnoha ohledech se jich dopustila i vůči mně,
tak to vůbec nekomentuji, protože pokud někdo jde tímto směrem, tak sestupuje
do „suterénu médií“.
V čem
jste například vnímal takové mediální poškození vůči své osobě?
To byla třeba situace,
kdy o mně psal bulvár, že nechci jít na Novu za 300 tisíc, že je mi to málo. Ovšem
to se poté dotýká mých rodičů, kteří pracují v Orlických horách za velmi
malý plat a kteří se mě pak ptají, proč jsem to nevzal. A to těm lidem
ubližuje, protože nevědí, že tohle jsou peníze, které vám nikdo nenabídne. Ale
oni jsou schopni tomu uvěřit a je to nepříjemné. A mám na to reagovat? Ne.
Považuji to za ztrátu času.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Produkce: Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Publisher: www.ibestof.cz
Foceno v restauraci
Mlýnec www.mlynec.cz