Lenka Filipová – zpěvačka, kytaristka

 

 

„Považuji za úspěch už to, že mi osud umožnil dělat profesi,
která je zároveň mým velkým koníčkem.“ Lenka Filipová

 

 

 

 

 

 

Lenka Filipová je žena,
která přesně ví, co jí sedí jak v citech, tak i v práci či oblékání.
Cílevědomost, usilovná práce a sebezdokonalování ji dovedly k mnohým splněným
snům. Musím říci, že Lenka je skutečně okouzlující dáma a bezpochyby příkladem
toho, že všichni můžeme být tím, kým jsme kdy být chtěli, a že tvrdá práce se
vždy v tom dobrém smyslu slova někde projeví. Robert Vano fotografoval Lenku
Filipovou pro tento rozhovor v pražské restauraci V Zátiší. Oblečení zapůjčila
firma Tchibo, obuv je od společnosti Salamander.

 

 

Jaká témata v hudbě vás
nejvíce oslovují a k jakým tématům se prostřednictvím své hudby nejraději
vyjadřujete?

Asi máte na mysli témata mých textů, neboť pod pojmem hudba se skrývá
tak široké spektrum vyjádření citů, pocitů a příběhů, že právě proto je hudba
tak neuchopitelná a pro interpreta tak mnohoznačná pro různá interpretační
vyjádření. S textem už je to jiné, ten buďto váš pocit z hudby umocní, anebo
úplně potlačí, převálcuje, odvede jinam… V mém případě bylo velmi šťastné a
osudové setkání s textařem Zdeňkem Rytířem, který mi svými texty
neuvěřitelně sedl, přesně vyjádřil, co jsem hudbou chtěla říci, a proto si myslím,
že i naše písničky zůstávají velmi nadčasové…

 

Vaše hudba je neodmyslitelně
spojena s romantikou, city a láskou. Když vzpomenu některá vaše dueta –
třeba s Karlem Zichem nebo Jindrou Malíkem – nemohu se nezeptat, jestli jste
třeba i do některého ze svých kolegů byla zamilovaná, třeba jen platonicky?

Tak tady vás zklamu, k žádným pikantnostem se asi nepropracujeme.
Jsem zvyklá pracovat většinou v mužském kolektivu, určitě si musím se
svými kolegy rozumět jak po stránce hudební, tak i lidské, ale ohlédnu-li se
nazpět, k žádnému takovému případu nedošlo

 

Když se ohlédnete za svojí
tvorbou, podařilo se vám prorazit opravdu do všech žánrů, ve kterých jste
cítila, že byste chtěla umělecky vyniknout?

Ano, již od mládí se mi daří sledovat dvojkolejnost: kytara +
zpěv, kterou jsem nikdy neopustila.

 

Vzpomenu zde váš hit „Zamilovaná“.
Jak jsem se soukromě dozvěděla, byl zpočátku podceňován i jeho vlastním
autorem, Francisem Cabrelem. Povíte nám o té osudovosti, která vás s písní
spojila, i v našem oficiálním rozhovoru?

S Francisem Cabrelem se známe již hodně let a mohu říci, že
jsme dobrými přáteli. Byla jsem tenkrát při tom, kdy vznikala jeho teprve druhá
LP deska, na které mě okamžitě zaujala píseň „Zamilovaná“, ve francouzštině „Je
l´aime a mourir“. Poprosila jsem Francise, zda by mi ji nevěnoval. Zdeněk Rytíř
mi po telefonu nadiktoval český text, a protože jsem zrovna byla ve studiu, měla
jsem možnost si píseň rovnou nazpívat. Odvezla jsem si ji domů do Čech a tady
se okamžitě stala velkým hitem. A stejně tak se stala hitem i ve Francii, písnička
z desky, u které to Francis vůbec netipoval.

 

Setkáváte se s Francisem
Cabrelem i nadále v rámci nějakých aktivit či spolupráce?

Ano, jsem s ním stále v kontaktu. Měli jsme spolu v
Čechách i dvě společná turné a při mých návštěvách Paříže se pokaždé vidíme.

Zdá se, že vás Francie velmi ovlivnila.
Je pro vás i místem pro odpočinek, nebo si Francii spojujete především s prací?

Pravdou
je, že Francie je mi velmi blízká, už jen tím,
že jsem část studií, ve věku kdy hodně nasáváte zkušenosti, strávila právě tam.
Proto mě k této zemi váže mnoho sympatií a přátelství, které se samozřejmě
prolínají i do současnosti a jsou jak osobní, tak pracovní. Já jsem ale typ,
který když jede někam pracovat, si vždy najde čas na oddych a nová přátelství,
anebo opačně… Tak to praktikuji i ve Francii, kam se často a ráda vracím.

Nemohu
se nezmínit, že jste si také „přičichla“ k moderování. Odvíjí se to od toho, že
na svých vystoupeních mezi písněmi hovoříte s posluchači a moderování vás tak začalo
oslovovat?

Vztah
k mikrofonu a moderování jsem si začala formovat už při studiích, kdy jsem
dostávala velmi zajímavé nabídky jak do rozhlasu, tak do televize. Byla jsem
sice studentkou klasické hry na kytaru a pořady, které mi byly nabízeny k moderování,
sice přímo s kytarou nesouvisely, ale musím říci, že mi tato praxe hodně
rozšířila obzory v různých sférách života. Moc ráda vzpomínám na
rozhlasové pořady „Toulky“ a „Větrník“, v televizi například pořady
„Vlaštovka“ nebo „Lady Today“. Později se mi samozřejmě tato zkušenost hodila
při koncertech, a máte pravdu – ráda bezprostředně kontaktuji publikum a
povídám si s ním.

 

Kde vnímáte, že je ta oblast složitější?
Myslíte třeba jazzovou hudbu?

Ano,
třeba jazz, šanson…

Zajímala jste se někdy o jazz ve smyslu
nějaké seberealizace?

Jazz
mám moc ráda, především ale hraný živě, jde z něj krásný strhující pocit,
kde velký prostor hrají improvizace a ty, když se povedou, je to paráda. A mě
jako muzikantku to samozřejmě velmi oslovuje, ale ve své tvorbě vyloženě
do jazzu nezacházím.

 

Vaším hudebním životem
prošlo mnoho umělců, kteří získali celosvětové uznání a jejich tvorba je velmi
respektována. Kteří z nich mají pro vás osobně zvláštní význam?

Například Paul Simon, Donovan, Mireille Mathieu, Francis Cabrel, Céline
Dion, aj.

 

Se kterými umělci byste
naopak ráda vystupovala, ale doposud k tomu nebyla správná příležitost?

Jé, to by byl dlouhý seznam. Jsou to má skrytá přání, tak se
nezlobte, že je nezveřejním, třeba mi některé z těch přání vyjde…

 

Předchozí otázka mě také
přivádí k autorům, kteří vás oslovují v klasické hudbě. Kdy jste se
začala zabývat klasikou a sama ji hrát?

Klasiku jsem začala hrát už při přípravě na konzervatoř, kterou
jsem později vystudovala u prof. Štěpána Urbana a Milana Zelenky, a později na
Mezinárodní akademii v Paříži u Oscara Cacerese. Většinou jsem hrála
autory, kteří psali pro kytaru nebo pro loutnu, a tomu odpovídal i repertoár. Tito
autoři nejsou tak známí, jako třeba Mozart nebo Beethoven, ale pro tento krásný
nástroj nám po nich zůstala spousta krásné muziky a já je moc ráda interpretuji.
Na podzim jsem u Supraphonu vydala již třetí klasické kytarové album Concertino
III, které je právě průřezem staletími a kytarovou tvorbou.

 

Jak se vám daří sejít se
s představou autorů textů vašich písní? Mluvíte jim do jejich tvorby,
můžete text v konečném výsledku sama pozměnit?

Jak už jsem říkala, je ideální, když autor textu je na vaši muziku
naladěn, pak nemusím vůbec nic měnit. Stalo se mi to v pár případech a
bylo to moc fajn, právě se Zdeňkem Rytířem, Gábinou Osvaldovou, Pavlem Vrbou a
dalšími.

 

Přitahuje textová tvorba i vás
osobně?

Nenutím se do toho, neboť moje textová laťka je hodně vysoko.

Existuje i jiná oblast, ve
které cítíte, že byste se ráda profesně realizovala?

Kdybych nebyla muzikant a zpěvák, asi bych i tak byla ráda mezi
lidmi, hudbou, jazyky, různou kulturou v kosmopolitním prostředí.

 

Co považujete ve své profesi
za skutečný úspěch, jak tento pojem definujete ze svého hlediska?

Považuji za úspěch už to, že mi osud umožnil dělat profesi,
která je zároveň mým velkým koníčkem. To, jestli odměna bude spočívat ve větší
nebo menší slávě, nebo bude převažovat spíše uznání, anebo dokonce obojí, se
v průběhu života může různě měnit a nemělo by to ovlivnit můj vztah a
vývoj ke koníčku, který jsem si vybrala za celoživotní cestu.

 

Zapojujete do vaší práce své
rodinné příslušníky? Osvědčilo se vám to?

Muzika hraje v naší rodině velkou roli, všichni ji máme moc
rádi a všechny nás pozitivně ovlivňuje.

 

Když se díváte na mladé
talenty, v jakém směru jste přesvědčena, že jejich možnost prosadit se je složitější?

Je jiná, daleko tvrdší a povrchnější doba. Ale co platí pro
všechny stejně: dobrý start a talent nestačí, musí se vytrvat, pracovat na
sobě, mít trochu štěstí, dobrý tým kolem sebe.

 

Myslíte si, že je otázkou
hudebního žánru, že se stává to, že někteří skutečně dobří hudebníci jsou
mediálně podceňovaní a veřejnost se tak o nich málo dozvídá?

Ano, myslím si, že to s hudebním žánrem souvisí. Některé
žánry mají v médiích neustále zelenou a některé se tam prostě
nepropracují.

 

Hudební svět bezpochyby
zasahuje také otázka trendu. Myslím si, že vaší hudby se to nikdy příliš
netýkalo, že byla vždy velmi nadčasová. Jak se na otázku trendů v souvislosti
s vaší tvorbou díváte vy osobně?

Děkuji vám za tu nadčasovost. To mě těší, ale nemám na ni žádný
návod, ani nebyla plánovitá. Snažím se trendy vnímat, být v obraze, hlavně
co se týče aranží, ale při tvorbě se tím nechci nechávat prvoplánově
ovlivňovat. Tvorba musí vycházet z vás, třeba s přihlédnutím k určitým
vlivům, které by vás ale neměly převálcovat.

 

To jste řekla velmi hezky a vede mě to k
zamyšlení nad tím, že můj osobní pocit z vás byl vždycky ten, že se nehledáte.
Že se znáte a jdete tam, kam vám talent dovolí. Stalo se vám někdy, že jste si
ve své tvorbě vyloženě zaexperimentovala a pak si řekla, že to asi nebude to
pravé, a naopak, že vás takový počin pozitivně překvapil?

Pár
experimentálních výletů jsem během svého muzicírování podnikla a velmi ráda.
Bylo by asi nepřirozené pro mě – velmi zvídavou osobu – toto nerealizovat.
Nicméně ne vždy jsem byla s výsledkem spokojená. Zase ale musím připustit,
že mě to vlastně podnítilo k další tvorbě, trošku jiným směrem, a tam už
jsem se třeba našla. Nechci to teď do detailů rozvádět, ale bylo to vždy
vybočení na nějakou cestu, kterou jsem si v té chvíli užila, ale pak jsem
šla dál cestou o pár metrů vedlejší… Výborné je, že po čase najednou vidíte, že
se vám ty experimentální cestičky začínají slévat zase v jednu hlavní. A
vy už víte, obohacena o ty experimenty, kam jít po té hlavní dál…