„Rád dělám věci, které
směřují dopředu!“ Václav Noid Bárta
Popsat Václava Noida Bártu
může skutečně jen ten, kdo ho zažije osobně. To přesně věděl manažer divadla
Kalich, když mi před samotným interview věnoval lístky na představení „Robin
Hood“, ve kterém Václav hraje hlavní roli. Jen se mi potvrdilo to, co jsem pak
zažila od prvního podání ruky v restauraci V Zátiší, kde Václava pro
náš rozhovor v oblečení Armani Collezioni fotil Robert Vano. Co to bylo?
Dynamika, silná energie a rozhodnost, smysl pro humor a budete možná
překvapeni, obrovská vnímavost, šarm a mimořádný entuziasmus, který se promítá
jak v jeho komunikaci, tak v projektech, ve kterých se realizuje. To je
to, čím vás jeho tvorba strhne. Dělá ji absolutně naplno!
Začínal jste ve skupině
Dolores Clan, když vám bylo 17 let. Mělo vliv na vaše rozhodnutí založit
skupinu i to, že pocházíte z muzikální rodiny? Táta textař, režisér,
maminka zpěvačka.
Určitě mělo. Ale k Dolores
Clan jsem se dostal přes inzerát. Proběhl normální konkurz a vybrali mě z patnácti
přihlášených zpěváků. Bylo mi tehdy sedmnáct. Hráli jsme spolu nějakých šest
let, ale pak přišly muzikály a nějak se to přestalo stíhat. Dostal jsem se do
fáze, kdy jsem se musel rozhodnout, jak se budu živit dál. Zda s kapelou,
kde budu mít míň času a míň peněz, nebo muzikály, kde budu mít víc volna a víc
peněz. A zvolil jsem si muzikály.
Kdo vymyslel název Dolores Clan?
To už bylo daný. Ale když
jsem nastoupil ke kapele, tak se jmenovala pouze Dolores. A protože jsme
s klukama chtěli, aby to znělo víc rockersky a buřičsky, přidali jsme tam
ten Clan.
….a jak to bylo s vaší
další kapelou Noid Crew?
Protože mě muzika prostě
baví a nedokážu být dlouhou dobu bez koncertování, založili jsme skupinu Noid Crew.
Ale tam to krachlo na tom, že jsme neměli manažera. A dnes to bez manažera fakt
nejde. Aby to skupina někam dotáhla, potřebuje vedení. Takže jsme se rozpadli.
Ale asi to chtělo skutečně čas, protože teď, do třetice a s manažerem jsme
založili skupinu NOID. Hrají zde moji kámoši, jsou to výborní muzikanti, kteří
hráli v různých známých kapelách a seskupeních. Postupně jsme se dali
dohromady a teď už fungujeme naplno.
Jaký styl hudby dnes hraje NOID?
Dolores byla tvrdší rocková muzika a NOID má prý být něco „melodičtějšího a
rytmičtějšího“. Je to tak?
Je to sice rocková muzika,
ale ano, je víc melodická, a kluci, kteří zde hrajou se mnou, nejsou
z žádných tvrdých rockových kapel. Také už nerepuju, čistě jenom zpívám.
A kdo vás vede?
Naše nová manažerka je Linda
Slunečková a já cítím, že to rozjíždí a někam to směřuje. První výkop jsme měli
třiadvacátého března v pražském klubu Futurum. Další
termíny koncertů najdete na našem webu www.noid.cz.
Nejste trošku nervózní
z koncertní šňůry? Přece jen jste skoro dva roky nekoncertoval a váš život
se změnil. A najednou zase kočovný život od města k městu? Ptám se i
proto, že jste v současné době čerstvě zamilovaný. Nebude se vám stýskat?
Jsem opravdu hrozně
zamilovanej a stýskat se mi bude, ale právě proto se budu za Eliškou vracet. Už
to nebude jak dříve, kdy jsme jeli šňůru, spávali po hotelích a třeba čtrnáct
dní se neukázali doma.
Takže po koncertě „hybaj
Vašku domů“?
Teď jsem byl týden na
Slovensku s Robinem Hoodem a stýskalo se mi. Takže ano, po koncertě budu
spěchat za Eliškou.
O vás je známo, že se vaše
láska zrodila přes Facebook. Jaký máte vztah k sociálním sítím?
No, teď samozřejmě kladný. Na Facebooku mám dva profily Václav Noid Bárta 1 a 2, protože jedna stránka
pojme maximálně 5 000 fanoušků.
A odpovídáte fanouškům vy,
nebo váš manažer?
Já. Baví mě to a chci znát
jejich názory a reakce na moji tvorbu. Dříve jsem to bral tak, že můžu
sociálních sítí využít k propagaci, ale víc jsem to neřešil. Pak mi tam
jednou vyběhla fotka Elišky a bylo vymalováno.
Musel jste Elišku dlouho
„ukecávat“?
Nejdříve jsem zkoušel fórky
typu „nebylo by nějaké volné dvojče“? Ještě totiž chodila s bývalým
přítelem. Takže nebylo. Pak jsem ji pozval na muzikál, chvíli jsme si psali a
kamarádili se, no a postupně se to všechno tak nějak správně rozjelo. Eliška se
mezitím rozešla, byla tedy volná a teď jsme spolu.
Co je pro vás ve vztahu
důležité?
Moc dobře si uvědomuji, že
v prostředí, ve kterém se oba dva pohybujeme, věrnost a čest moc
nefungují. Přiznám se, že jsem žárlivý štír. Kdyby moji Elišku nějakej frajer
otravoval, tak mu utrhnu hlavu.
Takže vzkaz pro všechny
potenciální nápadníky Elišky Bučkové „chcete-li mít hlavu na svém místě, raději
se poohlédněte jinde“, že?
Přesně tak. (Smích)
A už jste byl představen
budoucím tchánům?
Zatím jsme se neseznámili.
Eliščini rodiče s naším vztahem moc nesouhlasí. Eliška pochází z věřící
rodiny a já naprosto rozumím jejich obavám. Řeší to tam u nich teď celé město,
určitě jim to není příjemné. Rozvedený, potetovaný rocker. Chápu to, kdybych
měl dceru, tak bych se asi choval stejně.
Váš doposud nejvíce
medializovaný vztah s Lucií Bílou skončil svatbou a posléze rozvodem. Jaký
máte dnes názor na svatby a podobné záležitosti?
Já i přesto, že nám to
s Luckou nevyšlo, považuji svatbu za vyvrcholení vztahu. Beru to tak, že
to je vlastně nejvíc, co své milé můžu dát. Vzít si ji za ženu, udělat
z ní svoji manželku. A dost dobře nechápu chlapy, kteří chodí
s holkou nějakou dobu a nechtějí si ji vzít. Pak je tam něco
v nepořádku, cítil bych z toho nedůvěru. Já do všeho musím jít
naplno. A proto určitě nejsem hrdý na to, že už mám za sebou jeden rozvod. Mám
sedm nevlastních sourozenců. Taťka je divočák. Ale jinak je šikovný textař a
režisér. Dokonce před čtyřmi lety jsem objevil další nevlastní ségru až
v Českých Budějovicích. Jedinej vlastní je brácha Štěpán, o tři roky
mladší. A všichni společně bydlíme v trojgeneračním rodinným domě v Uhříněvsi.
Brácha s rodinou, máma a já. Táta žije za Plzní.
Takže byste se případnému
malému Noidíkovi nebránil?
Vůbec ne, děti mám rád.
Brácha má dvojčata, dva malé kluky, jsou to naprostí bouráci. A pětiletou
holčičku Simonku. Já když miluju, tak s tím člověkem plánuju všechno –
děti, manželství, bydlení… Ale chápu, že Eliška je ještě mladá, je jí
jednadvacet let.
A můžu se zeptat, nebude-li
vám to proti mysli, jak jste oslovoval Lucku? Zda jejím rodným jménem Hanko,
nebo uměleckým Lucko? A jaké máte dnes vztahy?
Říkal jsem jí Hanko, celá
rodina a blízcí jí říkají Hanko. Byl to můj nejdelší vztah a dnes jsem rád, že
na sebe nikde nepliveme a máme se rádi.
Muziku máte v genech,
ale co divadlo? V poslední době jste byl chválen za své výkony v hlavní
roli muzikálového hitu Ondřeje Soukupa „Robin Hood“, nebo v rolích Jidáše i
Piláta v rockové opeře „Jesus Christ Superstar“. Mně jste se líbil v „Carmen“.
Která role vás vyloženě baví?
Baví mě všechny. Kdyby mě
nebavily, tak bych je nehrál. Ale teď si třeba užívám Robina Hooda. Každý kluk
chtěl být v dětství zbojníkem, takže je to takové splnění mého dětského
snu. Psychologicky je ale nejtěžší Jidáš. Je to vážná a komplikovaná role, baví
mě ta jeho vnitřní rozpolcenost. Koho zradit? Přítele, nebo lid? Já sám jsem
rozpolcený. Jsou ve mně tři – jeden depkař, druhej předváděč a pak normální,
civilní Vašek.
Jak v praxi zvládáte
kombinovat hudbu a divadlo?
Těžce, není dostatek času.
Divadlo je každý večer od úterý do neděle, takže zbývají dopoledne a to mám
zase zkoušky, schůzky…
Hostujete s divadelními
představeními také v zahraničí?
Do zahraničí jezdím tak
akorát na dovolenou. Zájezdy děláme zatím pouze na Slovensko.
Kritika vás chválila i za
hudbu k thrilleru „Kajínek“, kde jste si zahrál i jednu z menších rolí. Neuvažujete
o filmu? Ten vám ve výčtu vašich počinů zatím chybí.
Pro mě je hlavní a důležité
skládání muziky. Tomu bych se chtěl věnovat i do budoucna. Film by mě bavil,
ale nepředpokládám, že ze mě bude filmová hvězda. I když, teď se cosi rýsuje,
ale zatím to je v jednání.
Do jakých rolí byste
nejraději sám sebe obsadil, kdyby to bylo pouze na vás?
To je jasný, nějakej
psychicky narušenej blázen.
A jakou roli byste ve filmu
určitě nevzal?
Určitě v erotickém
filmu. To je ta moje rozpolcenost. Sice jsem na jedné straně velkej exhibicionista,
ovšem na druhé puritán. Nahatý scény to není nic pro mě. Kdysi jsem točil jednu
milostnou scénu a opravdu to nebylo to, bez čeho bych nemohl žít. Doma ano, ale
před cizíma ne.
Jakou hudbu poslouchal malý
Vašík Bártů?
Tak doma naši hráli folklor.
Takže jsem poslouchal i lidovky. Ale jinak v pubertě to byly skupiny jako
Queen, Roxette, Michael Jackson, z našich třeba Olympic. A když mi bylo
dvanáct, tak si pamatuju, jak jsem ujížděl na vlně danceflooru, takže Culture Beat
a spol. Ale kolem 14–15 let jsem najednou začal poslouchat tvrdej metal. Toto
období mě drželo zase nějakou dobu. Ale dnes už v tom mám jasno. Mám rád
melodickej rock, nejsem žádnej drsňák. Dobře to říká Kamil Střihavka, že buď jsi
„hard poper, nebo soft rocker“.
A kdo je idolem dnešního
Noida? Máte nějaký idol nebo vzor?
Vždy jsem měl rád herce
Roberta de Nira a pak Ondřeje Soukupa. Miluju jeho filmovou muziku. Je skvělej
skladatel a v tomhle asi můj vzor. Jinak obecně obdivuju skladatele
filmové muziky.
Za své výkony jste
velmi dobře oceňován a hodnocen. Jakým úskalím v divadle čelíte? Není tomu
dávno, co jste například odzpíval celý muzikál s oslabenými hlasivkami. To
je ale určitě jen jedno z mnoha úskalí, které divák vůbec nemusí poznat.
Tehdy jsem měl totální
chřipku. Smůla je, že když není náhrada, tak to holt musíš odzpívat. A ten den
to bylo opravdu „na doraz“. Už na premiéře jsem měl čtyřicítky horečky, přestal
jsem zpívat, takže jsem to nakonec neodzpíval, ale odmluvil. A pak ještě
Košice. Sice mi lidi říkali, že to nebylo poznat, ale já z toho byl
opravdu dost špatnej.
Není vám líto, že se některá
představení už nehrají? Třeba „Obraz Doriana Graye“, ve kterém jste hrál před
lety v divadle Ta Fantastika.
Mrzí mě, že se nehraje třeba
i Němcová. Hrálo se to zhruba rok. Ale pro lidi to bylo asi dost těžký. Nicméně
z toho vznikly alespoň CD a DVD.
A míváte někdy volno na své
koníčky?
Protože hudba je mým
koníčkem, tak se ten volný čas s tím pracovním tak nějak propojuje. Ale
například jsme si s Eliškou koupili permanentku do posilovny a doufám, že
ji tentokrát využijeme, protože první nám propadla. Pro mě totiž ztrácí
posilovna po čase význam a tím pádem mě přestává bavit. Nemám se tam v čem
zdokonalovat. Dělám tam pořád to stejné. A já rád dělám věci, které někam
směřují.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v restauraci
V Zátiší www.vzatisi.cz
Oblečení: Armani Collezioni,
Prospekta moda www.prospektamoda.cz
Partner produkce: Divadlo Kalich www.divadlokalich.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz