Archiv pro měsíc: Březen 2011

 

 

 

„V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně.“ Václav Moravec

 

 

 

 

S
Václavem Moravcem se můžete setkat nejen prostřednictvím televizních obrazovek
především v jeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, ale také ve vysílání rádia
Impuls, a to hned čtyři dny v týdnu. V našem rozhovoru jsme narazili na úskalí
této práce v rámci připravenosti, konfrontace hostů, statistik a pohledů diváků
či posluchačů. Václav Moravec si umí obratně poradit v mnohých situacích,
kterým musí ve svých rozhovorech čelit. Jak se mu to daří a zda si umí udržet
nadhled a jak, to posuďte sami. Rozhovor i fotografie vám přinášíme z krásného prostředí restaurace Mlýnec.

 

Jaká
jsou pravidla pro výběr hostů do vašeho pořadu „Otázky Václava Moravce“, který moderujete
vždy v neděli v poledne?

Pravidelně se na
začátku týdne scházíme s dramaturgem Čestmírem Fraňkem a s šéfredaktorem
Karlem Novákem a řešíme, kteří hosté budou aktuální pro nedělní pořad, abychom
otevřeli nová témata pro další týden. Protože „Otázky“ mají v podtitulu
také téma: O jakých otázkách se bude mluvit. To znamená nastavování agendy,
nikoli tedy hodnocení uplynulého týdne. V tom se pořad za posledních deset
let výrazně posunul.

 

Uvažujete
o nějaké inovaci, o dalším rozvoji tohoto pořadu? Pokud ano, v jakém
směru?

Uvažujeme zrovna o tom,
zda jednu část pořadu nevěnovat ohlédnutí se buď za nějakou politickou, nebo
společenskou kauzou, která byla aktuální v minulosti, usedl na ni prach a
novináři už se k ní nevrátili. Pracovně si to nazýváme „Akta X“. Tam by
byli pozváni ti aktéři, kterých se kauza týkala.

 

Pokud
někdo něco nedokončil, mohlo to být záměrné a pak by to mohlo vypadat, že vám o
něco jde. Nemohl by z toho vyplynout nějaký střet zájmů?

Myslím si, že novináři často
nedotáhnou věc z toho důvodu, že vyvstane nová, aktuálnější kauza. Vezměte
si, co třeba veřejnost ví o tom, jak to skončilo s IPB? A my se po deseti
letech k této kauze vrátíme, řekneme, co ještě nebylo pojmenováno, a zda byla
vyvozena odpovědnost.

 

Je
tedy nutné podotknout, že nebudete témata komentovat, nýbrž diskutovat?

Přesně tak. Nebudeme se
vracet a dělat investigativní činnost, ale s některými aktéry se na
vybrané události podíváme s několikaletým odstupem. Například
v jednom z posledních pořadů jsme měli téma: Přesun nomenklaturních
kádrů do světa byznysu. Toto téma jsme otevřeli s historikem, sociologem
a také Miroslavem Šloufem (pozn.red. bývalý šéf SSM), a měli jsme na to od diváků velmi pozitivní reakce. To nás
přivádí k tomu, že bychom chtěli v tomto směru otevírat další témata.

 

A
to má vytvořit právě ten posun pořadu vpřed?

Ano. Chceme přinést
novou rubriku, která bude „Otázky“ například odlišovat od „Událostí, komentářů“.
Nechci tím říct, že „Otázky“ nemají konkurenci, protože je řada podobných
diskuzních pořadů. Ovšem „Otázky“ by se měly odlišovat právě v tom, že se
proměňují, neustrnou na jednom formátu, ale budou variabilním pořadem. A to je
jedna z novinek ze zákulisí pořadu.

 

Ve
vašem poměrně mladém věku třiceti sedmi let jste jako moderátor dosáhl vysoké
mety. Jak na to pohlížíte z té psychické stránky? Je to pro vás únosná
situace, dosáhnout tak brzy tak vysoko?

Pro mě je to jedno
z nejtěžších témat a snažím se ho vytěsňovat, protože když nad tím budu
přemýšlet, tak mě to bude hodně limitovat. Situace, ve které si obecně myslím,
že se ocitla generace „Husákových dětí“ v podstatě přeskočila ve svém
vývoji celou jednu generaci. Dostali jsme příležitosti po roce 89‘ a vyrostli
jsme rychleji, než bychom rostli, kdybychom žili v zemi, která neprošla
tzv. generační obměnou jako my. Práci, kterou zastávám já nebo kolegové jako
Jakub Železný nebo Michaela Jílková, jinde ve světě dělají lidé, kteří jsou o
deset, patnáct let starší. Nestane se, abyste v zahraniční televizi
dosáhli vrcholu kariéry v pětatřiceti letech.

 

Jestliže
se vás lidé ptají, co byste chtěl dělat dál, předpokládám, že narážejí na
politiku.

To je opravdu otázkou,
co bude člověk, který byl v pětatřiceti letech na vrcholu kariéry, dělat v šedesáti…
Ano, ptají se mě, zda půjdu do politiky. Ale to rozhodně nepůjdu a ani mi nepřijde
šťastné, když novinář vstoupí do politiky. Zpravidla si tím každý novinář vždy
uškodil. Rád bych se držel svého kopyta.

 

Působíte
jako moderátor stále v rádiu?

Moderuji už pátým rokem
na stanici Impuls. Tam jsem přešel v době, kdy se Britové rozhodli uzavřít
českou redakci BBC. To byla stanice, na které jsem dříve moderoval. Konec
vysílání české BBC celá redakce doslova obrečela. Byli jsme skvělý tým a
dovolím si tvrdit, že to nejlepší z české žurnalistiky se sešlo právě v redakci
české BBC.

 

Proč
jste se rozhodl zkombinovat tato dvě média, kterými jsou televize a rádio?

Rádio, vzhledem
k tomu, že jsem v něm začínal, považuji za médium, které je pro mě jakousi
stabilitou. Měl jsem asi půlroční pauzu a pak jsem se opět vrátil do rádia. Aktuálně
moderuji na rádiu Impuls čtyři odpoledne v týdnu.

 

Koho
se snažíte zvát a prosadit do svých pořadů, a koho můžete, nebo byste měl?

Mám radost, že
v tomto máme shodu, ať už s výkonným ředitelem ČT24, tak
s dramaturgem „Otázek“. Snažíme se ten pořad čím dál více otevírat. Úkolem
„Otázek“ je vyhledávat nové lidi, kteří nabízejí i nové úhly pohledu na věci, o
kterých rozhodují politici.

 

Uvedl
byste mi, prosím, nějakou příkladnou konfrontaci hostů, kterou považujete pro
diváky za zvláště zajímavou?

Nedávno přijala pozvání
do „Otázek“ Hana Brixi, což je dáma, která pracuje ve Světové bance. Dáma,
která pomáhala čínské vládě s reformou zdravotnictví. Pozvali jsme na půl
hodiny člověka z Washingtonu, který z vnějšku analyzoval, co je
problémem českého zdravotnictví, v čem mohou být slabá místa reformy.
Konfrontace probíhala s Karlem Schwarzenbergem, ministrem zahraničí a předsedou
TOP 09, s Vladimírem Benešem, neurochirurgem, a Milanem Kubkem, prezidentem
České lékařské komory. To je podle mě mým a dramaturgovým úkolem, abychom
přinášeli tímto způsobem produktivní diskuzi k danému tématu.

 

Slyšela
jsem, že na televizní pořad s tak velkou sledovaností je překvapivě velmi
malý rozpočet. Odráží se to i v tom, jak malý tým lidí pořad zajišťuje?

Tohle určitě znáte i ze
svého magazínu, že si plno věcí v mnoha ohledech děláte sama. Je to jeden
obrovský mýtus, který koluje o České televizi a o Zpravodajství, že jsme tady
předimenzovaní. Když si vezmete, že ČT24 dělá obsahově nějaká dvoustovka lidí,
tak by Česká republika měla být spíše hrdá na to, co ČT24 a lidé ve
Zpravodajství za těchto podmínek produkují.

 

Jak
velký je váš osobní tým?

Pracujeme ve třech
lidech. Mám na to Oscara Dalimila Nováka, to je můj asistent a pomáhá mi s rešeršemi,
a jednou v měsíci dělá také „Události, komentáře speciál“, dramaturga
Čestmíra Fraňka, který teď povýšil a stal se zástupcem Andrey Majstorovičové,
která je šéfkou vývoje nových formátů.

 

Jakým
způsobem pracujete se slabými místy, která jsou v zázemí televize a mohou
se odrazit na kvalitě pořadu?

Česká televize je téměř
obden v médiích a čelí kritice, že rozhazuje. Když srovnáte situaci
v Německu, ve Francii, nebo v jakékoliv podobné zemi, tak tam je
zázemí obdobných pořadů postaveno na několikanásobně větším týmu lidí. Mají
k dispozici i odborné zázemí. Takže pokud moderátor řeší problematiku
například ve zdravotnictví, má za sebou tým lidí, kteří tuto problematiku znají
a vypracují pro něj analýzu zdravotnických zákonů. Moderátor už má připravené
okruhy a podotázky, které jsou důležité. Já to dělám sám, radím se se svými
známými, odborníky na právo například, se kterými probírám jednotlivé
problematiky, ve kterých oni se vyznají. A to je obecně problém českých médií,
že žurnalistika je podfinancovaná a že mnoho věcí děláme „na koleni“. Ale
pakliže to zvládneme i za těchto okolností, divák v konečném výsledku
nikdy nepozná, zda za vámi stojí třicet lidí, nebo tři.

 

Když
srovnáme tyto stavy se zahraničními televizemi, jaké jsou rozdíly ve
statistikách?

Když si vezmete, že BBC
má zhruba 20 tisíc zaměstnanců (po restrukturalizaci budou sice na šestnácti
tisících), tak je pochopitelné, že v oblasti dokumentů a hrané tvorby
nabízí daleko větší kvalitu, to se nedá srovnávat. Já si nechci stěžovat,
protože tuto práci buď dělat chci, anebo nechci. Dovolím si tvrdit, že
v mnoha ohledech jsem nucen nastudovat a pamatovat si více, než kolegové
v cizině. Protože tím, že se týden co týden vydávám do mnoha sfér, tak se
do toho dostanu. A to beru i ze zkušenosti, když jsem se bavil s kolegou
ze CNN. Kdyby neměli takové zázemí, kterým jsou v podstatě rozmazlení, tak
by toho moc nepředvedli.

 

Domnívala
jsem se, že právě do CNN či BBC „chodíte“ pro inspiraci?

To bezesporu chodím.
Když vidíte, jak pracují s grafikou a formátem, vidíte výsledek práce toho
velkého týmu, tak je to inspirativní. Inspirativní je například pořad „Meet The
Press“, který vysílá každou neděli stanice NBC, plus to, že ti lidé jsou starší
a mají zralé názory. Smekám před moderátorem BBC Jeremy Paxmanem a zároveň mu
závidím jeho zázemí. A od nich já se učím. Od lidí, kteří tuhle profesi dělají
zhruba dvacet i třicet let, a je za nimi vidět kus práce.

 

Tady
můžeme opět narazit na to, že právě ve vašem relativně mladém věku můžete cítit
handicap.

Ten cítím stále. První
nabídka, kterou jsem dostal do televize, přišla v roce 1999, kdy mi bylo
nějaký pětadvacet let, a tehdy jsem ji odmítl.

 

Do
zpravodajství?

Do publicistiky.
Moderovat diskuzní pořad.

 

Proč
jste ji tehdy odmítnul?

Měl jsem v sobě
takovou záklopku. Říkal jsem si, že jsem-li dobrý v rozhlase a mám-li
nějaký respekt, tak dříve či později v té televizi skončím. Protože mě
televize lákala, protože je vlivným a silným médiem. Tehdy jsem si ale říkal,
že v pětadvaceti přece nemohu moderovat diskuzní pořad.

 

Dlouho
jste ale neodolával?

Odolával jsem čtyři
roky a stejně si myslím, že jsem tu nabídku vzal brzo. Protože mladý věk, to je
handicap. Všimněte si moderátora ve Spojených státech, který moderuje pořad
s politiky, kteří jsou mladší než on, a který tuto práci navíc dělá třicet
let. On ten respekt má.

 

Máte
s tím někdy potíž, udržet si respekt? Když vezmu v úvahu, jaké lidi
ve svém pořadu konfrontujete, nemusí to být vždy snadné.

Myslím, že
s přibývajícím věkem nemám s respektem problémy. Navíc „Otázky“ jsou
respektovaným pořadem. Já si respekt nevynucuji. Jsem spíše zastáncem přirozené
autority. I když, vynucuji si respekt skákáním do řeči, jakmile cítím, že mi
někdo neodpovídá na otázku, a snaží se od mé otázky odvést pozornost. Ale pokud
mi neodpoví třeba napotřetí, tak už se jej neptám, protože diváci nejsou hloupí
a vyvodí si závěr sami.

 

Kdy
jste se začal zabývat otázkami autority?

Vynucování si autority
vnímám jako problém u některých mladších kolegů a přiznám se, že jsem se toho také
dříve dopouštěl. Ale pokud mi vícero diváků napíše, že jsem příliš vstupoval do
odpovědí, tak se nad tím zamyslím. Samozřejmě, že mladý novinář se snaží
dokázat, jak je razantní, tím, že za každou cenu skáče do řeči. S tím současně
také souvisí to, že pokud respondent cítí, že moderátor respektuje jeho odpověď,
jestliže nemlží, tak se té přirozené autority dočká.

 

Dokáže
vás kritika rozhodit?

To je oblíbený trik
politiků, že se mě pokoušejí před pořadem rozhodit.

 

Berete
si některé věci osobně?

Rozhodně ne.
V této profesi se pohybuji tolik let, že už se mi stalo profesionální
deformací to, že mám odstup a vztahy s respondenty beru velmi
profesionálně. Přistupuji k tomu tak, že daný politik zrovna zastává svoji
funkci, ale za pár let už ji zastávat nemusí a bude dělat zase něco jiného.
Takže mě zajímá, jaká je úloha dotyčného tady a teď a v tomto ohledu se
s ním bavím.

 

Mají
snad politici pocit, že se jim v něčem křivdí?

Hlavně před volbami
dostávám stížnosti z politických stran, že je v „Otázkách“ málo
obsazuji. Stěžují si, že v průzkumech mají méně procent než ve svých
vlastních průzkumech. Posílají své stížnosti na Radu televize a v podstatě
devalvují oprávněné stížnosti, dle kterých se novináři skutečně dopustili
nějakého pochybení. Politici nemají šanci s těmito tlaky uspět, protože ve
finále dostanou analýzu, ve které je vše evidentní. Když to hodně zjednoduším –
podle zákona dáváme prostor lidem a politickým stranám podle míry jejich
relevance ve společnosti a na základě výsledků voleb. Pro jejich PR je číslo
sedm set tisíc lidí, kterého dosahuje sledovanost pořadu, velmi lákavé, a tak
se opravdu usilovně snaží o své prosazení. Pak vznikají zbytečné mediální
konflikty, které politici často vyvolají, a které jsou v podstatě nakonec na
škodu jim samotným.

 

Obhajujete
zde novináře obecně?

Tvrdím, že i když se
média dopustí nefér věci, a v mnoha ohledech se jich dopustila i vůči mně,
tak to vůbec nekomentuji, protože pokud někdo jde tímto směrem, tak sestupuje
do „suterénu médií“.

 

V čem
jste například vnímal takové mediální poškození vůči své osobě?

To byla třeba situace,
kdy o mně psal bulvár, že nechci jít na Novu za 300 tisíc, že je mi to málo. Ovšem
to se poté dotýká mých rodičů, kteří pracují v Orlických horách za velmi
malý plat a kteří se mě pak ptají, proč jsem to nevzal. A to těm lidem
ubližuje, protože nevědí, že tohle jsou peníze, které vám nikdo nenabídne. Ale
oni jsou schopni tomu uvěřit a je to nepříjemné. A mám na to reagovat? Ne.
Považuji to za ztrátu času.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Foceno v restauraci
Mlýnec www.mlynec.cz

 

 

 

 

„Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl.“ Václav Moravec

 

 

 

 

Také
už vás, jako diváky diskuzního pořadu napadlo, jaké je asi pozadí vysílání, na
co všechno moderátor musí brát ohled a zřetel a jaké situace nesmí podcenit, byť
by si toho divák nemusel všimnout? Jaký je osobní vztah moderátora k jeho práci
a co stojí za jeho rozhodnutími? Václav Moravec, v mnohých veřejností vnímaných
situacích, zastává pozici „muže s odstupem“. Zřejmě vás mile překvapí, že má
neotřelý smysl pro humor a dokáže ocenit lidi, kteří stejně jako on, dělají
svoji práci dobře a s plným nasazením. Rozhovor s Václavem probíhal v pražské restauraci Mlýnec.

 

Váš
pořad, do kterého si zvete politiky a odborníky z různých oblastí, sledují
široké vrstvy lidí. Může zde docházek k situacím, že ne úplně každý divák
se vyzná v odborných výrazech, které odborníci v diskuzi často používají. Snažíte
se v rámci zvolené komunikace o nějakou zlatou střední cestu?

Můj oblíbený pan
profesor Petrusek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, stejně jako
pan profesor Kraus, kteří mě učili (a měl jsem to štěstí, že jsem je potkal
jako kantory), jasně říkali: „Musíte se přizpůsobit tomu, v jaké jste
situaci a kdo je vaším publikem. Musíte používat takových příměrů a řeči,
abyste to i lidem nepoučeným uměl hezky vysvětlit, a nemusíte nutně používat
odborný jazyk.“

 

Poměrně
dost často se však ve svém pořadu setkáváte s opakem, mám pravdu?

S oblibou to
dělají politici a berou to jako součást své PR (public relations – vztahy s veřejností,
pozn. red.). A pak je část respondentů, kteří nejsou zvyklí, že momentálně
nevystupují pro své odborně zaměřené publikum, a to bývá obtížná situace i pro
moderátora. Nazval bych to „dávat dohromady pytel blech“. Tedy politiky, kteří
záměrně odskakují od tématu, a odborníky, kteří se neumějí dostat do obecnější
roviny a vysvětlují vše příliš složitě a komplikovaně.

 

Jak
se vám to daří a jaké jsou ohlasy diváků?

Dostávám různé ohlasy.
Buď toho charakteru, že dotyčný respondent tomu sice rozumí, ale vůbec to neumí
vysvětlit. Anebo také velmi pozitivní ohlasy, jaké byly například na Hanu
Brixi. Tato žena žije v anglosaském prostředí, je odborník a je zvyklá
mluvit na různých fórech a to ve stylu, jaký se v anglosaském prostředí
vyučuje. Velmi jednoduše a srozumitelně dokázala vysvětlit i naprostému laikovi
slabiny systému.

 

Působíte,
že jste vždy velmi dobře připravený a jistý v kramflecích…

V tom mi pomáhá moje
zázemí přátel a známých, kteří se mnou diskutují.

 

Takzvaný
koučing?

K tomu potřebuji
nejen lidi, kteří se mnou budou diskutovat, ale hlavně lidi, kteří budou rozumět
tématu a mít v něm přehled. Takové lidi okolo sebe mám a to mi pomáhá,
abych byl vždy připraven.

 

Vypadá
to, že jste vždy dokonale připraven i v rámci oblékání. Stará se vám o
oblečení televize, nebo je to vaše iniciativa a otázka vlastní prestiže?

O tohle se stará
oddělení vizuální prezentace České televize a skupina mých přátel.
V rozhlasu jsem to velmi podceňoval, ale v televizi mě zkultivovali a
tamější odborníky jsem začal poslouchat, což se mi vyplatilo. Ale přiznám se,
že si neumím uvázat kravatu a že mě to obtěžuje. Jsem spíše zastáncem casualu,
ležérnějšího stylu.

 

Také
trochu bojujete, jako například umělci, s tím, že když vás veřejnost nějak vnímá
v televizi, bere vás tak poté i civilně?

Lidé bývají spíše
překvapení, protože mi říkají, že nepůsobím tak přísně a že jsem dokonce
vtipný. Pochopitelně, protože přece nedělám zábavný pořad.

 

Zajímá
mě, zda byl pro vás některý váš pořad nezapomenutelný až nostalgický. Takový, o
kterém si řeknete: „Jsem rád, že jsem to zažil, tohle se dost možná nemusí
opakovat!“

Těch pořadů je strašně
moc. Kupříkladu když přijel do České televize profesor Philip Zimbardo, americký psycholog, známý zejména jako
koordinátor stanfordského vězeňského experimentu,
který obdržel v roce 2005
cenu Nadace Vize 97.
Setkání s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničních věci
v USA, která přišla skromně v doprovodu jednoho bodyguarda a když
vezmu, jak významná dáma to je, chovala se skromněji než někteří poslanci
parlamentu České republiky. Velkým zážitkem bylo setkání s Jeho
svatostí Dalajlámou a bezesporu také vysílání z Afghánistánu.

 

Vaše
odpověď mě přivádí k faktu, že vysílání z Afghánistánu se setkalo
s vlnou kritiky a s dostupných zdrojů je mi známo, že dokonce snížilo
sledovanost o 20 %. Stálo by jistě za to, abyste čtenářům své působení v Afghánistánu
osvětlil.

To je ten moment, kdy
nechci zakrnět a jít dál, kdy se jako novinář mohu dostat do situací, které
jinak běžně nezažiji a mohu je předávat dál. Afghánistán je ve svém vývoji
daleko za námi a podmínky, ve kterých tam lidé žijí, jsou mnohdy katastrofální.
Kritizovaný za to jsem a jsou mi kladeny dotazy, co tam dělám a zda jsem
součástí imperialistického tažení… Má přítomnost nesouvisí s tím, zda jsem
či nejsem na straně mezinárodní účasti v Afghánistánu. Jestliže bych zde ale
měl prozradit svůj osobní názor, tak já o této účasti v Afghánistánu pochybuji
od začátku.

 

Předpokládám,
že tuto účast diskutujete proto, že jde o uměle vyvolávané konflikty a
soustavnou humanitární a finanční pomoc, která do této země proudí také od nás,
z České republiky. Ovšem v konečném výsledku nevidíme, a ani vidět
nemůžeme, kde ta finanční pomoc končí, protože v zemi není státem zřízený
úřad pro kontrolu.

To je podle mě největší
problém Afghánistánu, ve kterém se utopilo více než padesát miliard USD, což je
číslo staré asi rok. Ale pomoc u konkrétních lidí nevidíte. Afghánistán je zemí
konfliktů a odmala tam děti válčí a žijí v bídě. Peníze končí na účtech
zkorumpované místní samosprávy. Proto jsem při jedněch Otázkách kladl myslím
velmi tvrdé otázky ministru zahraničí, Karlu Schwarzenbergovi, zda dle jeho
úsudku má západ podporovat Karzáího, který je v očích Afghánců tou
největší překážkou toho, proč pomoc není v Afghánistánu vidět a to
z toho důvodu, že peníze končí na kontech jeho příbuzných v cizině a
dostávají se do dalšího koloběhu.

 

Dá
se předpokládat, že stát ani kontrolní úřad nezřídí?

Pochopitelně, protože
by jim bylo vidět pod prsty. Což vyvolává další konflikty. A to jsou pak přesně
ty okamžiky, které ve vás zůstávají. Jestliže nás to stojí nějaké peníze a do
této země investujeme, měli bychom se těmto tématům věnovat, byť klesá
sledovanost. Sledovanost není to primární kritérium, kterým se řídíme.

 

Jak
nakládáte s kritikou diváků na toto téma?

Snažím se jim říct, aby
se na celou věc zkusili podívat i tak, že pokud jsme součástí vojenské účasti
v Afghánistánu, pak bychom toto téma a stav, který v Afghánistánu je,
měli diskutovat.

 

Kdo
jsou vlastně vaši kritici?

Hlavně pro tu kritiku
mám radost, že jsem založil facebookové stránky, kde je asi čtyřicet tisíc
fanoušků, kteří mi dávají své zpětné vazby a osobní stránku, kde mám asi
třináct tisíc lidí. Je to velké množství veřejnosti, která chce diskutovat
touto cestou a je to také způsob, jak se dívat na věci z různých úhlů
pohledů. Jak pro mě, tak pro veřejnost. Zde trpělivě vysvětluji buď já, nebo
Oscar, má pravá ruka, dotazy či kritiku, které přicházejí. Reaguji na e-maily a
na dopisy, které dostávám, a dost často se setkávám s tím, že lidé jsou
překvapeni, že na jejich kritiku skutečně reaguji.

Obdivuji
váš osobní přístup k divákovi a to, že se komunikaci s ním věnujete ve
svém volném čase.

Když pak v té
televizi nejste, tak zjistíte, že se k vám mnoho lidí chovalo účelově
právě proto, že jste v ní byl. A proto se snažím myslet i na věci, na
které nemusím mít čas. Držím se svých zásad, které mám, ať v televizi
jsem, nebo nejsem. Protože platí to, co se říká: „Dbej na to, jak se chováš
k lidem, které potkáváš, když jdeš nahoru, protože ty stejné lidi potkáš,
až půjdeš dolů.“

 

Zabýváte
se v rámci své práce studiem neverbální komunikace?

Berte to tak, že pokud
jste v televizi, nevěnujete tomu tolik pozornosti, ale současně jste tím
sešněrován. S hrůzou trnu při představě, že bych se měl podívat na pořady
vysílané v prvním půlroce. Tam jsem nebyl svůj.

 

Jak
jste se s tím popral ve vztahu k okolí?

Tyto chyby jsem přiznal
v rozhovoru pro Reflex, který se mnou dělal Honza Potůček. I Jiří Janeček
byl překvapený, protože věděl, že se v médiích pohybuji dlouho, a nemyslel
si, že bych mohl být v televizi nesvůj. To už je ovšem dávno za mnou a červeně
svítící světlo ve studiu už mě do nejistoty neuvádí.

 

Jakou
jste proti tomu zvolil strategii?

Byl jsem zvyklý na
gesta z rádia, která ovšem nejsou úplně vhodná pro televizi. Ale pak jsem si
našel polohu, která mi seděla a zároveň mě neomezovala. A v tom mi pomohl
Jiří Janeček, se kterým jsme zjistili, že jsme měli stejného učitele,
rozhlasového režiséra Karla Pecha. Poradil mi, ať udělám tzv. „pche“. Ať se
vykašlu na to, že jsem traumatizován tím, že se rozsvítí červená a že mě zabírá
kamera. Protože pak přichází křečovité výrazy. Byl jsem stresovaný i tou odpovědností,
kterou jsem cítil a pozicí, ve které jsem začínal. No, tak jsem zkusil udělat
ono „pche“ a začalo to fungovat.

 

Existují
i neverbální gesta, která mohou působit agresivně, a moderátor se jimi může
někoho dotknout, ba dokonce to je úmyslem. Jak na to pohlížíte vy?

Když sleduji neverbální
komunikaci Jeremyho Paxmana, který se mi jako moderátor líbí, tak tam si říkám,
že je zajímavé, co on si v neverbální komunikaci dovolí. Podotýkám, že jde
o velmi tvrdého moderátora, který klade velmi nepříjemné otázky a trvá na
jejich zodpovězení. Ale jakmile ho politik nerespektuje, udělá to, že se
k němu na židli otočí zády a začne ho úplně ignorovat. Zažil jsem dvě
takové diskuze, ve kterých se v tomto směru choval k hostům velmi
neuctivě. A v tento okamžik přichází otázka pro všechny moderátory, zda
toto gesto je jim vlastní a přijde jim při vedení rozhovoru účelné.

 

Tento
svérázný způsob komunikace není nic pro vás?

V tomto směru si
říkám, že ne, a myslím si, že je lepší, když ukážu jak dotazovanému, tak divákovi,
že je lepší, když danou situaci proměním v žert, který je ironický a
sarkastický, než abych se k němu otočil zády.

 

Nechtěl
jste si to nikdy ani zkusit?

Jsem si jistý, že
arogantní gesta nejsou pro Českou republiku únosná a krom toho mi nejsou ani
vlastní. Navíc jsem přesvědčený, že divák není hlupák, dokonce je často
inteligentnější než novinář či politik, a že se nevyplatí diváky podceňovat.
Jestliže položím otázku jednou, nebo i třikrát, a dotazovaný mi na ni neodpoví,
nevidím důvod, proč bych ji měl opakovat třeba sedmkrát. Divák přesně ví, co si
z toho může vyvodit a já spoléhám na inteligenci lidí, kteří se na pořad
dívají.

 

Udržujete
si velice dobrý přehled, ale myslím si, že už nemůžete mít čas sám se dívat na
televizi.

Na to, co potřebuji
k práci, mi to stačí a to především ve večerních hodinách a na kanálech,
kde se soustřeďují informace, které mě zajímají.

 

Jak
zvládáte vše kombinovat se svým působením na fakultě?

Tam budu mít letos také
desetileté výročí, a to přesně na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy,
kde pracuji jako odborný asistent od roku 2001. Je to pro mě osvěžení a to
v tom smyslu, že studenti jsou skvělou zpětnou vazbou. Proto si tu
pedagogickou činnost držím. Obecně se snažím, když dostanu pozvání udělat
přednášku, vyhovět v rámci časových možností. Za prvé mám radost, že se i
mladší ročníky věnují diskuzním pořadům, protože často z průzkumů vyplývá,
že publikum bývá starší a mladí nejeví o politiku tolik zájmu. A za druhé se
jim snažím předat to, co jsem se naučil z vlastních zkušeností, aby se
vyvarovali chyb, kterých jsem se dopouštěl a dopouštím. V tomto je práce
kantora nesmírně zajímavá.

 

Jakou
máte zásadu, se kterou se denně probouzíte a usínáte?

Chovej se slušně
k lidem a respektuj je, protože se ti to v dobrém vrátí!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Na společné fotografie z interview Zbyněk Maděryč, Václav Moravec a Michaela Lejsková

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno
v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Publisher: www.ibestof.cz

 

 

 

„Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.“ Michal Horáček

 

 

Dovoluji
si soudit, že život Michala Horáčka nemůže být fádní a to už jen proto, že je nesmírně
kreativní, zvídavý a soutěživý člověk, který velmi potřebuje duševní činnost.
Díla Michala Horáčka jsou velmi diskutována, ať už se to týká jeho současné či
dřívější tvorby. A o to právě jde. Klást si otázky, hledat a otevírat klíčová
témata, projevit se. To jsou věci, kterým Michal Horáček ve svém životě dává
prostor v první řadě a vy si jej můžete přiblížit třeba v našem rozhovoru,
anebo v představení „Kudykam“, které míří na prkna Národního divadla v Brně.
Pro náš rozhovor v pražské restauraci V zatisi oblékala Michala Horáčka
firma Bandi Vamos, hodinky jsou značky Frederque Constant od společnosti hodinky-koscom, autorem fotografií je Robert Vano.

 

Často
se traduje, že dobrý umělec jen vzácně bývá zároveň také dobrý obchodník. Vám
se podnikání a umění už řadu let potkává v profesionálním životě. Vyhovuje
vám taková kombinace, nebo byl někdy po vašem boku nějaký manažer, pravá ruka?

Několikrát jsem na
universitní půdě vedl semináře tvůrčího psaní. První, co jsem studentům doporučoval
je toto: Zásadně se vyhýbejte větám jako „Je všeobecně známo,“ „Říká se, že…“
nebo taky „Často se traduje.“ Takové a podobné generalizace jsou neprůkazné a
nemají žádnou výpovědní hodnotu právě proto, že jsou to generalizace. Jakmile
takové výroky byť jen zlehka prozkoumáte, dojdete ke zjištění, že: někdy ano,
někdy ne, obvykle něco mezi tím. Lepší je zeptat se rovnou sám za sebe a na to,
co se údajně povídá, se neodvolávat.

V mém případě je to
tak, že vzhledem ke svým uměleckým aktivitám vůbec nejsem obchodníkem. Všechny tyto
mé aktivity jsou finančně prodělečné, což vždycky vím už předem. Za své knihy
si od nakladatelství neberu ani honorář, DVD „Strážce plamene“ jsem dotoval, projekt
„Kudykam“ rovněž.

 

Právě
to jsou situace, které by obchodní strategii řešenou manažerem vyžadovaly, aby
projekty našly lepší finanční bilanci. Neuvažoval jste o tom, svěřit tyto
projekty do rukou obchodně zdatného specialisty? Myslíte, že by to v našich
podmínkách vůbec šlo řešit tak, aby nebyly prodělečné?

Ne, neuvažoval. Obchodník by
se staral o výdělek. Já se starám pouze o to, aby projekt měl všechno, co
potřebuje z uměleckého hlediska, takže bychom si nemohli porozumět.
Partnera, s nímž si nemohu porozumět, nepotřebuji. Samozřejmě, že i
v našich podmínkách by se na rozličných projektech vydělat dalo, ale
z mých nároků by se muselo slevit. V projektu „Kudykam“ je například
jedna filmová dotáčka, konkrétně v písni Havrani, která trvá asi osm
vteřin. Se speciální kamerou, která umožňuje sejmout 1 000 oken za sekundu, ji
dělal člověk, který k tomu přijel rovnou z Milána od reklamy na
Ferrari. Jen tohle stálo 400 000 korun, a to byla ještě přátelská cena. Jistěže
to tam být nemusí – obchodník by to zaplatit nechtěl. Ale z uměleckého
hlediska to tam být musí, takže to tam je.

 

Jak
zvládáte tuto obchodně-uměleckou kombinaci? Doporučujete případně, aby se
umělci kromě umění také zajímali i o obchodní věci?

Umělci ať se starají o
uměleckou výpověď. Jakmile se začnou starat také o obchod, přestanou být umělci
a v nejlepším případě budou uměleckými řemeslníky. Budou se totiž muset
trefovat do předpokládaného vkusu čtenáře, diváka, posluchače. Skutečný umělec
se něčím takovým nezabývá, má dost práce s tím, aby naslouchal sám sobě.
Já mám jen to nezřízené štěstí, že sám sobě mohu být mecenášem a na obchodní
stránku nemusím příliš hledět.

 

Neuvažujete
vydat na toto téma nějakou knihu, v níž by se kloubil svět umění
s podnikáním?

Rozhodně ne. Můj případ je
unikátní, takže nikomu nemůže sloužit jako návod. Svět umění, jde-li o umění,
se s podnikáním nikdy nekloubí. Jsou to dva samostatné světy a musí
takovými zůstat. Obchodník nesmí umělci říkat, jak má své umělecké dílo
vytvářet, a umělec se nemá zabývat tím, jak bude obchodník jeho dílo uvádět na
trh. Jedině v takovém případě je nějaká naděje, že to bude fungovat.

 

V
roce 2009 jste představil jeden z vašich posledních projektů, lyrikál „Kudykam“
na scéně Státní opery v Praze (SOP). Setkaly se z dnešního pohledu vaše
představy o realizaci projektu „Kudykam“ s realitou?

Už dávno jsem si přestal
myslet, že představy se mohou potkávat s realitou. Existují jen přání,
nebo ještě spíše – sny. Mým snem bylo, aby „Kudykam“ sledovala plná Státní
opera, aby se diváci stali spolutvůrci představení tím, že vyslyší „Kudykamovu“
výzvu k cestě „Penzionem Svět“ i k cestě vlastním životem, který se
po takovém zážitku může třeba i měnit, nebo aspoň korigovat. K tomu v sedmdesáti
sedmi představeních došlo vrchovatou měrou a docházelo by i dál, kdyby SOP jako
veřejnoprávní instituce neprocházela tak složitým obdobím neustálých změn
vedení a koncepcí. Na nic si ovšem nestěžuji, každá z těch sedmasedmdesáti
příležitostí potkat se s diváky byla nádherná.

 

Osobně
jsem měla příležitost, když jsem navštívila představení ve Státní opeře v Praze,
vidět, že jste tam byl osobně také. Chápu dobře i z vaší odpovědi, že jste
na ta představení v rámci možností chodil osobně, kdykoli vám to okolnosti
dovolovaly?

Jako producent jsem takovou
odpovědnost cítil. Ale hlavně jsem tam chodil pro radost. Každé představení „Kudykama“
bylo jiné.

 

Jakými
změnami procházel „Kudykam“ v průběhu roku?

Každá změna v souboru,
kde mnoho rolí alternují tři nebo dokonce čtyři interpreti, z nichž mnozí nejsou
z Prahy, je organizačně extrémně náročná. Přesto došlo k určitým
úpravám v textu a zejména přibyla nová závěrečná píseň. Ta je sice
prezentovaná jako přídavek, ale ve skutečnosti jí představení vrcholí – přál
bych si, aby právě s touto písní v srdci divák odcházel.

 

Nyní
plánujete představit „Kudykam“ v Národním divadle v Brně. Zvolil jste
Janáčkovu operu. Jaká máte očekávání od brněnského publika? Máte s tímto publikem
již nějaké zkušenosti?

S brněnským obecenstvem jsem
se seznámil během koncertů „Ohroženého druhu“, který jsem uváděl. Byla to moc
hezká zkušenost. V Národním divadle ovšem může být obecenstvo úplně jiné.
Pro mě to není až tak podstatné – mým úkolem je předložit umělecké dílo, které
osloví jakékoli publikum.

 

Bude
představení v Brně v nějakých částech procházet inovací či změnami?

Ne. Budeme rádi, když po
půlroční přestávce odehrajeme představení tak, aby ten dlouhý výpadek nebyl
příliš patrný. Každopádně ale nepřijedeme s dietní zájezdovou verzí, nýbrž
v plné polní – v roli „Kudykama“ se například vystřídají všichni,
tedy Csongor Kassai, Karel Dobrý i Vojtěch Dyk. Přivezeme i celou zvukovou
aparaturu, dvacetičlenný živý orchestr i s dirigentem a vůbec všechno až po
vlastní maskéry. Taková scéna jako je Janáčkovo divadlo, součást divadla
Národního, si to rozhodně zaslouží. Je to pro nás čest, že tam můžeme „Kudykama“
uvést.

 

Uvažujete
o tom, že byste umožnil hrát „Kudykama“ i divadlům v jiných městech? Je to
vůbec realizovatelné, když vezmu v potaz, že představení doprovází živý
orchestr?

Uvažoval bych rád, ale
technicky to nejde. V České republice jsou jen dvě divadla, která splňují
jak jevištní požadavky naší scénografie, tak dostatečný počet sedadel
v hledišti. Státní opera a právě Janáčkovo divadlo v Brně. Obě mají
kolem 1 100 sedadel, zatímco třeba divadla v Ostravě nebo Liberci sotva
400. Tam by musela vstupenka stát přes 2 500 korun, aby se vůbec vrátily náklady…
Samozřejmě že „Kudykam“ by mohl přijet třeba do Sazka Arény, nebo jak se to
jmenuje, protože tam je možná 15 000 míst. Ale „Kudykam“ není estráda, ale
hudebně-dramatické dílo, které patří do divadla. Takže obchodník, který říká:
„Pojďme do velké haly“, je ode mne jako umělce okřikován: „Všechno má své
místo.“

 

Neuvažujete
tedy o případném partnerovi, sponzorovi, který by představení částečně dotoval?

Myslíte si, že zrovna mně by
někdo poskytl sponzorské peníze? Ani jsem se o ně neucházel, bylo by to
nevkusné.

 

Dělal
jste v rámci tohoto sponzoringu nějaký průzkum trhu ke zjištění, jaký je
zájem, či jaké jsou v tomto ohledu složitosti?

Nedělal.

 

Jsem
přesvědčená, že si jak tento, tak i každý jiný umělecký projekt zaslouží
finanční podporu, ať už od sponzora či ze zdrojů z EU, které jsou z velké
části nevyužité. Mrzí mě, že si vás lidé spojují s tím, že vy na to máte,
protože se asi topíte v penězích z Fortuny.
Nemyslím, že jde o důstojnost, ale o otázku ekonomiky v umění. Věřím, že by se mohl
najít takový partner, který by umožnil, aby se „Kudykam“ hrál o to déle a třeba
i v menších městech, kde je zájem a kde lidé kulturu ocení mnohdy více právě
proto, že se k nim až tolik projektů nedostane. Prostředky na umělecká díla
jsou mnohdy zásadní pro to, aby se vůbec k lidem takové dílo dostalo, a vy jste
to jako jeden z mála tvůrců dokázal, šel jste v tomto do rizika s
vlastními zdroji, a to je také ojedinělé.

Jste hodná a myslíte to
dobře. Ale já jsem opravdu v jiné situaci než kdokoli jiný. Má to své výhody
(můžu toho „Kudykama“ uvádět i s finanční ztrátou), a také nevýhody (nemůžu si
říkat o sponzorské peníze, protože to, co dá někdo mně, musí upřít těm
ostatním). Výhody ovšem nevýhody dramaticky převyšují, takže si nebudu
stěžovat. Já si totiž myslím, že o důstojnost jde. Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.

 

Z vlastní
zkušenosti mohu říci, po zhlédnutí představení jsem nabyla dojmu, že příběh
promítá mnoho situací v životě jako zrcadlo a vede k zamyšlení.
Považuji toto dílo za užitečné pro společnost. Cítil jste i vy sám, že toto
dílo vám v mnoha životních otázkách přineslo nové otázky či odpovědi?
Případně ve kterých?

Mně to spíše přineslo nové
otázky. A ty mohou být základem nějakého dalšího díla.

 

Z našeho
soukromého rozhovoru vím, že veškerý svůj čas nyní věnujete dokončení disertační
práce. Jakému studiu se přesně věnujete a proč?

Je to studium obecné
antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Věnuji se mu proto, že na
začátku 21. století a v globalizujícím se světě je antropologie stále
důležitější.

 

Jaký
zájem ze strany veřejnosti vnímáte o tento obor a jaké v něm v rámci
studia cítíte stále rezervy?

Veřejnost bude mít o tento obor
zájem v okamžiku, kdy vzniknou díla, která ji osloví, inspirují. Rezervy
jsou v tom, že v České republice je kulturní antropologie mladým
oborem, své vědce si teprve musí najít a vychovat. Za komunismu se pěstovat
nesměla – protože měla v sobě schopnost něco říci.

 

Je
možné se s vámi sejít také jako s kantorem a naučit se něčemu z vašich
obsáhlých zkušeností a znalostí jako žák? Přednášíte někde? Pokud ne, uvažujete
o tom?

V současné době
nepřednáším, je však možné, že se v této roli vrátím tak za dva tři roky
na Fakultu sociálních věd UK a znovu tam otevřu seminář tvůrčího psaní.

 

Jakým
způsobem se vám v životě nejlépe osvědčilo získat si pozornost veřejnosti
pro svoji tvorbu?

K tomu vede jediná
cesta: předkládat něco, co se o pozornost veřejnosti vůbec nestará. Je-li to
dobré, nějaké publikum si k tomu cestu vždycky najde.

 

Před
dvěma lety jste poprvé za svoji kariéru textaře, scénáristy a producenta měl
živý koncert, a to s albem „Ohrožený druh“, tedy „Ohrožený druh live“. Pro
velký úspěch tento koncert doslova objel republiku. Jaké máte z tohoto
počinu ohlasy, zkušenosti a pocity? Nelitujete, že jste se ke koncertním
vystoupením neuvolil dříve?

Jako textař, scénárista a
producent jsem se na albu i koncertech „Ohrožený druh“ skutečně podílel.
V životě mnoho nelituji, takže ani toho, že jsem s tím nezačal dřív.
Mám radost z toho, že jsem vůbec začal, protože setkání s živým
obecenstvem bylo mimořádně inspirativní.

 

Jakou
hudbu vyhledáváte k poslechu vy sám a jaká tvorba jiných textařů je vám
blízká?

Hudba, kterou poslouchám,
převážně spadá do kategorie „klasická“. Z textařů mám rád Leonarda Cohena,
Boba Dylana, Randyho Newmana, Paula Simona.

 

S Petrem
Hapkou tvoříte neodmyslitelnou dvojici. Jak se váš pracovní vztah s Petrem za
celé roky vyvíjel a jaký má dopad na váš soukromý život? Ptám se proto, že
mnoho lidí pracovní a soukromé vztahy odlišuje.

Odpověď na takovou otázku by
vyžadovala celou knihu, takže ji s dovolením nezodpovím, protože by nutně
zůstala v rovině nějakých zjednodušujících floskulí.

 

Působíte
jako konzervativní člověk, ovšem s vlastnostmi jako jsou nesmírná
kreativita a postřeh pro detail, k tomu navíc oplýváte tvůrčími nápady.
Jaký styl života vlastně preferujete?

Jedním slovem: tvůrčí. Druhým: dobrodružný. Tedy nejistý.

 

Zajímalo
by mě, zda jste také něčeho sběratel a pokud ano, co to je a proč?

Sbírám obrazy české moderny. Protože to je sbírka něčeho tvůrčího, dobrodužného a nejistého.

 

Bill
Zehme kdysi vydal knihu o Franku Sintarovi „Umění žít, aneb jak se nosí klobouk“.
Četla jsem tu knihu a v některých situacích jste se mi v ní promítnul
vy, ale opravdu pouze v některých, protože nechci přirovnávat bujarý
Frankův život k tomu vašemu. Spíše v srdečnosti, ve vztahu k lidem
a tradicím, ke stylu. Ačkoliv, můžete o některé části svého života hovořit jako
o bujaré?

No jistě. O kterékoli.

 

Četl
jste tu knihu také?

Ne.

 

Doufám,
že vám nevadí, že vás srovnávám. Stává se vám, že jste s někým srovnáván?
Tedy kromě srovnání Roberta Vana, který vás při focení k tomuto rozhovoru
připodobnil k Anthonymu Hopkinsovi.

Nevadí. Nebudu nikomu
předpisovat, zda mě má nebo nemá s někým srovnávat, případně s kým.

 

Jste
obecně spíše tolerantní člověk? Jakým způsobem volíte cestu k prosazení
svého názoru či nápadu?

Sám sebe hodnotit si
v tomto směru netroufám. Někdy jsem tolerantní, jindy ne. Záleží na
situaci a nejspíš i na mé náladě. Jinak mám to štěstí, že se o prosazení svého
názoru nemusím s nikým handrkovat. Pokud jsem o něčem přesvědčený, tak to
prostě udělám a basta fidli.

 

Kdy
se u vás poprvé projevila láska k doplňkům, jako je klobouk?

Asi v dětství. Můj
dědeček Leopold Heyrovský nosil ovšem nejen klobouk, ale na botách i
starosvětské psí dečky. Tak daleko ovšem nezacházím.

 

Když
se bavíme o doplňcích, jste také toho názoru, že hodinky vypovídají o člověku?
Řídíte se tím? Máte oblibu v těchto doplňcích?

Hodinky jsou dnes jediným
přípustným mužským šperkem. Proto si zpravidla vybírám ty kvalitní.

 

Povíte
mi o svých cestách do zemí třetího světa? S jakými diametrálně odlišnými
zvyky jste se setkal v jejich kultuře, čím vás zaujaly?

Každá z těch cest by
vydala na knihu. Občas z nich napíšu aspoň reportáž. Ale odpovědět na to
v rámci interview není možné, abych složité věci nesnesitelně
nezjednodušil.

 

 

Do
jaké míry vás ovlivňuje kontrast těchto dvou kultur?

Jak říkám, je to složité –
nemůžu to rozebírat na pár řádcích.

 

Věnujete
se pomoci těmto zemím? V jakém směru?

Ano. Koupil jsem třeba
solární panel pro nabíjení osobních počítačů v jedné vesnici u Viktoriina
jezera v Keni, platím středoškolská studia jednomu mladíkovi z osady
South Horr, starám se o školní vzdělání dětí, z nichž jedno se na můj
popud jmenuje Praha.

 

Jaký
je váš vtah k Praze a jak si naše hlavní město stojí ve vašich očích?

Praha je, spolu s Benátkami,
nejkrásnější město, které jsem dosud viděl.

 

Cestujete
ještě někam jinam, nebo zůstáváte věrný lokacím, které znáte a máte tam své
známé a přátele, které můžete navštívit?

Cestuji vesměs na nová
místa, ale občas se i vracím. Tam, kde jsou lidé, s nimiž jsme se stali
přáteli.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent fotografa: Tomáš Durňák

Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz

Hodinky
Fredereque Constant  www.hodinky-koscom.cz

Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz