„Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se
jimi ve skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních
písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku.“ Ian Anderson
V té
nádherné starožitné skříni se před
zrcadlem zadní stěny se roztodivně kroutí a
pitvoří stříbrná figurka stojící na jedné noze. Tu druhou nohu má
ohnutou pod sebou , jakoby se na ní chtěla posadit. Z chumlu mohutné hřívy
vlasů trčí příčná flétna. Typický postoj jednoho z nejslavnějších a
nejdivočejších frontmanů rockové hudby –
Iana Andersona. Snad všichni, kteří od šedesátých do osmdesátých let chodili
řádit na diskotéky, se do tohoto postoje stylizovali a hráli na imaginární
flétny… Beatles se svými vícehlasy to všechno začali, Bob Dylan naučil
rockové, či chcete –li beatové, publikum
poslouchat poezii, a Ian Anderson jako
první použil v bigbítu příční flétnu. Jeho přefukování čistého tónu se
stalo typickým nejen pro Jethro Tull, ale pro celé generace rockových
flétnistů.. Muzika jeho Jethro Tull bylo
tou, co zaručeně zvedla ze židle v Americe, stejně jako v Japonsku,
Asii, či Sovětském svazu… Z primitivních reprobeden hřmělo dunění veleslavných
hitů Lokomotiv Breath, Aqualung, Heavy Horses opravdu po celém světě. Byla
hlasy, které tvrdily, že sláva Jetho Tull jeden čas ohrožovala i samotné
Beatles. Hustá hříva dlouhých kudrnatých
Iana Andersona vlála na pódiích největších hudebních festivalů, na
předních stránkách novin a časopisů a plakátech a bilbordech stovek měst.
Berete
v potaz při výběru repertoáru na koncert také texty?
„Ano,
považuji za důležité, aby bylo textům rozumět a aby nesly význam i v kontextu
živého provedení. Ale, abych pravdu řekl: Když koncertujeme v ČR, moc lidí asi
textům rozumět nebude. V Německu textům bude rozumět víc lidí, protože víc
Němců umí anglicky, a v USA jim bude rozumět ještě víc lidí protože je to
jejich mateřština. A tak nebude tak důležité, když dnes večer zapomenu text
některé písně, až na ty co budete točit. U těch si musím dát pozor, abych to
nezvoral; pro případ, že byste uváděli překlad.“
Myslíte
si, že při koncertech publikum texty opravdu vnímá?
„Jsem si
jist, že každý zpěvák – v rockové kapele nebo jako sólista – by si rád myslel,
že textům je rozumět a že slovy se předává jakýsi význam, ale realita je asi
trochu jinde. Lidé spíš slyší zvuk slov v písni, než to, co se jimi ve
skutečnosti říká. Lidé mají rádi jakousi povědomost, a tak texty populárních
písní jsou většinou velmi prosté a pocházejí z omezeného slovníku. Já se, když
píšu texty, snažím používat slova, která nenajdete v textech někoho jiného.
Hledám jiná slova. Nikoli cizorodé, obskurní a komplikované výrazivo; prostě
jen slova a výrazy, které nebudou stejná jako u všech ostatních textařů. Bylo
by pěkné, kdyby lidé slyšeli, co zpívám, a rozuměli tomu, co zpívám, ale… To
víte, musím být realista – tak deset dvacet procent lidí opravdu poslouchá
texty. Ostatní se spíš dívají na výraznou vybouleninu na kytaristových kožených
kalhotách. Ian Anderson se
nakažlivě rozesmál a dodal – Alespoň on by byl rád, kdyby to byla
pravda.“
Jestli
se stalo, že ho někdy nějaký text omrzel? – zeptal jsem se dále, ale Ian zatím nechal můj dotaz bez odpovědi. Zjevně
ho zaujalo téma minulé otázky…
„To
by mohla být dobrá nápověda pro kameramana pod jevištěm – co dnes večer točit.
Až budete dělat prostřihy z koncertu do tohoto rozhovoru – zaostřete na tu…
na ty… na ty kožené kalhoty. Říkám jim „Kalhoty od Ritchieho
Blackmora“. Většina kytaristů a obzvlášť baskytaristů ráda chodí v černém.
Rádi nosí upnuté černé oděvy. To je, myslím, trochu divný. Já jsem z toho
maličko nesvůj. Hlavně v případě mužů ve věku jako Martin Barre nebo Ritchie
Blackmore.“
Který
text písně vystihuje dnešní podobu Iana Andersona? Zazní ta píseň i na dnešním
koncertě?
Z
mého hlediska – jako textaře, možná ta píseň, která by splňovala předpoklad
čehosi typického, by byla Budapešť (LP Crest of a Knave- pozn.autora). Ta v
sobě zahrnuje i spoustu prvků hudebního stylu Jethro Tull – jsou tam prvky
klasické hudby, blues, folku. Je to tam pěkně propojené, takže nevidíte
přechody mezi vlivy klasiky, folku a blues; není vidět, kde na sebe navazují.
Ta píseň je tuze pečlivě vystavěná. Je jako dobrá paruka. Ne taková, jako nosí
Elton John – u té je vidět, kde má okraje; jako opravdu velmi dobrá paruka –
jako má třeba Ritchie Blackmore, u té ty spoje vidět nejsou. Takže to je mé
kritérium pro píseň – aby se vlivy dobře skládaly dohromady a nebyly mezi nimi
ostré hrany, aby jeden přeplýval do druhého. Tedy Budapešť by i zde mohla
splňovat takovou roli.
Pamatujete
se na svůj první text? Použil jste ho někdy v písni, která se hrála?
Myslím,
že vůbec první jsem napsal, když mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, spíš
sedmnáct. Vlastně už si nepamatuji, jak se to jmenovalo. Ale byla to rozhodně
první a taky ta nejhorší písnička, jakou jsem kdy napsal. Bylo to někdy v té
době, kdy se objevili Beatles. A ti měli celkem jednoduché písně – třeba
„Love Me Do“, „Please, Please Me“ a já si myslel, že ten
trik, jak napsat dobrý písňový text tkví, v tom, že dáte dohromady jen pár slov
a ta by měla být hodně jednoduchá. Takže moje první věc vypadala jako něco, co
by někdo z Beatles napsal, když by zrovna neměl svůj den, a hodil by to do
koše. Takový tedy byl můj první text. Bylo to fakt hrozný. Myslím, že jsme se
dostali až tak daleko – to bylo s mou úplně první kapelou, kde vlastně hráli
dva lidé, kteří se pak v roce sedmdesát jedna stali členy Jethro Tull – že jsme
ji hráli, ale ne na veřejnosti. Ovšem vážně jsem psát texty nezačal, dokud jsme
nezaložili Jethro Tull – koncem roku šedesát sedm, začátkem roku šedesát osm.
Až tehdy jsem začal psát dost písní, aby se to vešlo na desku. Tou dobou už mě
hodně ovlivnilo blues, takže jsem začal psát vlastně v tradici struktur
bluesových textů.
Omrzí vás někdy píseň
kvůli textu natolik, že ji vyhodíte ze seznamu koncertních kousků? Když už
třeba přestanete věřit smyslu toho daného textu?
„U těch, co
hrajeme živě, ne. Ty se vyřazují a zase se vracejí hlavně proto, že když –
třeba zase za dva roky – vyjedeme na šňůru po Evropě, musíme si dát pozor na
to, aby na programu bylo hodně jiných písní než minule. Tudíž asi šedesát
sedmdesát procent písní bude jiných, ale je to hlavně kvůli divákům. Aby měli
možnost poslechnout si zase trochu jiný výběr ze skladeb Jethro Tull. Určitě to
není kvůli tomu, že by nás to nudilo. A rozhodně to není proto, že bych měl
problémy s textem. Měníme repertoár kvůli tomu, že si myslíme, že publikum by
rádo slyšelo něco jiného. Ale je pár písní, které nerad zpívám na pódiu a nemám
rád jejich text a necítím se dobře, když ho mám zpívat. A vy se mě teď zeptáte,
které písně to jsou a já vám to povím. Obvykle to neříkám, ale tentokrát to
udělám. Mám opravdu problém s písní „Teacher“ („Učitel“
– singl, jinak na výběru Living in the Past nebo na americké verzi Benefitu –
pozn. autora). Vůbec mi nedělá dobře ji
zpívat. Hlavně proto, že náš první manažer Terry Ellis si myslel, a asi si
stále myslí, že to byla píseň o něm. Ale nebyla. Jenže on tomu tehdy věřil a to
mě odradilo. Mám taky problém s písní „Witch’s Promise“ („Čarodějčin
slib“ taky singl na LITP– pozn.
autora). Nikdy jsem ji nechtěl zpívat. Ale dnes večer ji budu, podruhé v
životě, zpívat naživo na jevišti, jelikož my jsme ji nikdy naživo nehráli –
poprvé teprve předevčírem. To byl případ i písně „Living In The Past“
(doslova Život v minulosti, titulní z výběru LITP-pozn. autora). Zpívat tu píseň mi taky dělalo problémy. Prostě mi
neseděla, i její text, celých patnáct let. Až do roku asi osmdesát šest jsme ji
živě nehráli. Takže někdy se tyhle věci mění – nemáte ty písně v lásce a za
deset let, za patnáct let je slyšíte znovu a třeba se to jaksi srovná. Ale
některé se nesrovnají nikdy. „Teacher“ mi prostě nesedne.
„Bungle in the Jungle“ („Průser v džungli“ – LP War
Child– pozn. autora) – s tím mám taky
problém. Po textové stránce s tou písní nejsem spokojen. Ale jsem velmi
spokojen s písněmi jako Budapešť, Akvalung nebo Dech lokomotivy. Řekl bych, že
to je skvělá píseň. Locomotive Breath mě neomrzí nikdy. Takže některé texty
jsou pro mě velice důležité a nikdy mě nebudou nudit, protože každý večer je
lze předvést nějak jinak, jinak se jimi vyjádřit. Nenajdou se dva večery, kdy
by to bylo stejné. Pokaždé se to trochu mění. Je to totéž, jako byste byli
herec na jevišti a hráli Macbetha. Každý večer bude trochu jiný. Každý večer
bude čímsi zvláštní – tou možností zvolit jiný výraz a interpretaci týchž slov.
Z pohledu herce je zde ta možnost vnést tam ty nepatrné změny ve způsobu
podání. A stejně tomu i u zpěváka, který slova zpívá, tak jako herec ta slova
pronáší. Každý večer to můžete maličko pozměnit. Takže písně, co mám rád – no
problem. Ty, co nemám rád – big problem.“
Na spoustě písní, ať
už známých, či těch méně slavných navzájem spolupracují nejrůznější autoři
s nejrůznějšími textaři. Dokonce i takoví básníci a textaři jako Bob
Dylan, Leonard Cohen, či Donovan občas použili text někoho jiného. Různí slavní
rockeři jako Erik Clapton, Jimi Page, či Santana zhudebňovali často texty svých muzikantských
kolegů. Spolupracoval tak plodný autor jako Anderson s jinými kapelami?
„Nikdo
mě nikdy nepožádal, abych pro něj napsal text, a já ani nemám takovou potřebu.
Když jsem se začal zaobírat myšlenkami na hudbu, mým hlavním zájmem byla hra na
kytaru. Zpěvák se ze mě stal jenom proto, že nikdo jiný v kapele neuměl zpívat.
Já jsem byl jediný, kdo se o to pokusil. Nebyl jsem sice zpěvák s přirozeným
darem, ale řekl jsem si: „No, když se k tomu nikdo nemá, tak to
zkusím.“ A tak se ze mě stal zpěvák. A jako zpěvák jsem zjistil, že mi
dělá problémy zpívat cizí písně. Tak jsem začal psát svoje písničky, protože
jsem se stal zpěvákem z nouze a vzhledem k tomu nedostatku jsem neměl co
zpívat. Tak jsem skládal, místo abych zkoušel hledat cizí písničky, protože
zpívat cizí věci mě nikdy neuspokojovalo. Pro mě to nikdy nemělo tentýž význam,
tutéž důležitost jako věci, co jsem napsal já. Tak jsem začal psát texty pro
sebe – pro sebe jako zpěváka. A tudíž jsem nikdy nepocítil potřebu napsat něco,
co by měl zpívat někdo jiný. A nikdo to po mně nikdy nechtěl. A kdyby chtěl,
tak by to pro mě bylo nesmírně obtížné. Protože kdyby ten text byl k něčemu,
tak bych si ho chtěl nechat pro sebe. A kdyby nebyl, tak by mi bylo trapné ho
někomu dát, nebo prodat. A tak si myslím, že by to vůbec nebylo snadné, psát
pro někoho jiného. Stejně jako jsem už o tom mluvil v souvislosti s malíři,
s výtvarníky jsem kočka, která chodí sama. Mám rád svůj svět, kde jsem sám
sobě textařem, zpěvákem, skladatelem, aranžérem, muzikantem.Co se týče jisté
míry spolupráce, jako třeba v kapele – to už je týmová práce. Ale pokud jde o
počátek toho tvůrčího procesu, tvorbu nového materiálu, to je pro mě velmi
osobní záležitost. Stejnou potíž bych měl, kdybych měl psát hudbu s někým
jiným. Kdybych se s někým posadil do místnosti a měli jsme spolu hrát, to by
pro mě byla asi obtíž – spolu stvořit nějakou hudbu. Párkrát jsem to zkusil,
ale ne moc často. Dělat s někým muziku v takovémhle kontextu mi vůbec nepřipadá
snadné.“
V pořadí čtvrté,
ale snad nejslavnější album Jethro Tull – Aqualung vyšlo v roce 1971. Dodnes se ho prodalo po celém světě mnoho
miliónů kusů a bývá považováno za první koncepční album Jethro Tull. K málokterému albu patří obal desky s konkrétní, byť
symbolickou postavou, jako je otrhaný
somrák Aqualung. Odkud se vzal? Byla to skutečná postava, nebo okostýmovaná
figura?
„Moje
první manželka, s níž jsem byl krátce ženat – jenom asi rok – studovala
fotografii a dostala zadání nafotit v ulicích bezdomovce – vandráky, žebráky,
říkejte tomu, jak chcete – kteří v Londýně žili pod železničními mosty u
nádraží Charing Cross. A vrátila se s pár fotkami bezdomovců – teď se jim má
říkat takhle, abychom použili správného termínu – „bezdomovci“ místo
„špinaví pobudové, co žijí na ulici“, protože musíme dávat pozor,
abychom někoho neurazili… i když žije na ulici. Ale jeden chlápek na fotce,
kterou mi ukázala, měl v sobě jakousi noblesu, vzdor a sílu. Byla to opravdu
silná osobnost. Takže to nevypadal jen jako dojemný zoufalec, co sedí na ulici
a žebrá, místo aby si sháněl práci. A mně zaujala ta jeho síla – měl jsem ten
dojem, že má v sobě… ano ušlechtilost. A připadalo mi, že by to byl dobrý
námět na píseň. A moje žena si na rub fotografie napsala takový komentář,
kterým toho člověka popsala. Já jsem z toho textu vyšel při psaní slov k písni.
A některá slova, která ona použila se objevila v textu té písně. Takže, když
jsme se rozešli a rozvedli, jako dárek jsem jí nechal připsat autorství textu,
z čehož jí každoročně plynou nějaké peníze – a za ta léta to je nejspíš celkem
dost peněz. A tak to pro mne byl takový hezký způsob rozloučení, formou
spoluautorství písně Aqualung. Jsem si jist, že by nikdy netvrdila, že ten text
napsala ona. Stejně tak já bych nemohl říct, že bych ho napsal nebýt toho
textu, který mi dala napsaný na té fotce. Byla to opravdová spolupráce, jedna z
mála užitečných věcí, které jsme během toho krátkého času stráveného společně
udělali. Moc jsme se k sobě nehodili, jak jsme záhy zjistili, a tak jsem nebyl
ženatý příliš dlouho. Napodruhé už mi manželství vydrželo třiadvacet let, takže
na druhý pokus jsem byl úspěšnější.“
„Rád bych se někdy vrátil do doby, když mi
bylo asi devatenáct nebo dvacet let – těsně před tím, než vznikli Jethro Tull.
Protože tehdy jsem potkal spoustu lidí – holky, kluky, ostatní muzikanty. A rád
bych znovu navázal ty vztahy, ale už s vyzrálostí někoho, kdo trochu líp chápe
jejich společenský kontext. Rád bych tedy navštívil znovu ty doby, kdy mi bylo
kolem těch devatenácti dvaceti. To by mohlo být zajímavé.Na druhé straně jsou
časy, do kterých bych se vracel nerad. Tak někdy kolem roku 1973-74, to pro mě
nebyla nejlepší doba. Jethro Tull byli velmi úspěšní a slavní a tehdy nebylo
moc času na soukromí a samotu a přemýšlení. Byl to strašný shon. A to jsem se
neměl zrovna nejlíp. Byly i chvíle, kde jsem se sám sebe ptal, jestli chci
vůbec ještě dělat hudbu. Skončili jsme koncert a já si říkal: „Já už
nechci dál.“ A byly chvíle, kdy jsem už nechtěl jít znovu do studia a
nahrávat novou desku. A v letech 1973,74 byly chvíle, kdy se toho prostě dělo
přespříliš, a pořád. Dneska už jsem mnohem víc pánem vlastního života, mám víc
volného času. A každý týden si rád dám na hodinku dvě pohov od práce. (!) Takže
teď trochu toho volného času mám.“
„Byl jsem velice nešťastný asi před třemi
lety, když jsem v Chile utrpěl úraz na jevišti a o několik týdnů později jsem
skončil v australském Sydney v nemocnici s vážnou embólií nebo vlastně
trombózou. A to jsem byl nešťastný, protože jsem si myslel, že možná umřu.“
(Ian
se – pro mě trochu nepochopitelně – v tomhle místě upřímně rozesmál. Pak
se krátce podíval na pár mráčků bloudících po teplém nebi a pokračoval zase docela
vážně.)
„A
mně se ještě nechtělo umřít. Měl jsem v plánu udělat ještě další turné a
nahrávat další desky. To bylo smutné období, asi tři nebo čtyři týdny. To mi
nebylo moc dobře. Ale nemůžu upřímně říct, že v mém životě bylo někdy období,
kdy jsem byl ve velké depresi nebo vyloženě nešťastný. Myslím, že mám opravdu
veliký štěstí, protože většinou jsem docela šťastný, ale během dne mě třeba
znepokojuje spousta různých maličkostí, a tak možná vypadám, že mám kvůli
něčemu velikou starost nebo jsem kvůli něčemu hodně naštvanej nebo upjatej na
nějakou věc, ale pod tím vším jsem šťastný člověk, věřte mi. Pod tím vším jsem
vždycky šťastný. Možná…“
Když
Ian domluvil, tak mi bylo jasné, že jsme právě slyšeli závěrečný monolog našeho
dokumentu. Těmito několika větami sám sebe popsal nejlépe… a jak bylo pro
něho typické, co řekl, vzápětí zpochybnil.
Člověk,
který se ve svých dvaceti letech stane ve světovém show-bussinesu hvězdou první
velikosti, stane se mnohonásobným milionářem obletovaným kamkoli se pohne,
člověk, který se podívá do očí smrti – ten musí míst v sobě obrovskou
energii. A energii člověku dává pouze víra. Víra v sebe sama, , v to, co
dělám, nebo víra v náboženství. Ale
v textech písní Jethro Tull, ani v Ianových sólových albech se religiózní témata nikdy příliš
neobjevovala.
Text: Jiří Vondrák
Ian Anderson
– skladatel, textař, flétnista, kytarista, zpěvák, majitel rybí farmy,
podporuje ekologii, nar. 10.8.1947 v Durmfermline ve Skotsku, studoval
výtvarné umění. V Blackpoolu se setkává
ve skupine Johna Evana s většinou svých
budoucích spoluhráčů (J.Evan, G.Cornick,
J.Hammond-Hammond, B.Barlow) 1967
– poprvé v Londýně, první pokusy o nahrávky (pro EMI) 1968 – Anderson + Cornick
+ M.Abrahams + C.Bunker zakládají Jethro
Tull. Vychází první album THIS WAS (u fy Reprise) 1969 – album STAND UP
(několik týdnů na 1.místě hitparády) 1970 – BENEFIT, 1971 – AQUALUNG (první
koncepční album, text k titulní písni
napsala jeho první žena Jennie) 1971 – 2 mohutné celosvětové turné,
album THIS AS A BRICK, Anderson se
nervově hroutí, JT se stěhují z Anglie do
Švýcarska, ale hned se vracejí zpět, JA se věnuje filmu a producentství,
muzikálu 1975 – „comebackové“ turné po Británii a Americe, – LP
MINSTER IN THE GALERY – JA se stěhuje na venkov, kde žije dodnes, 1976 – LP TOO
OLD TO ROCK N ROLL, TOO YOUNG TO DIE!, 1977 – LP SONGS FROM THE WOOD, 1978 – LP
HEAVY HORSES, – koncert 9.10.78 v Madison
Squre Garden vysílala televize prostřednictvím
družice pro cca 400 milonů lidí, 1983 – WALK INTO LIGHT – první solové album
JA, 1987 – 20 YEARS OF JETHRO TULL, – JT prvně v bývalém „ost-bloku“
– v Budapešti, 1996 – v Chile autohavárie, těžké zranění, JA je potřetí
ženatý, má syna jednu dceru (jeho současná žena
Shona je i šéfkou je organizažního týmu a ředitelkou lososí farmy), srpen 1999 vychází nejnovější album
DOT COM