„Pokud se ročně povinně vyvedou tři procenta ze mzdy
do penzijních fondů, tak půjde každoročně o obchod na úrovni dnešního ročního obratu
všech penzijních fondů u nás.“ Prof. Ing. Jaroslav
Vostatek, CSc.
Již dlouho jsem
neslyšela tolik peprných úvah na tak zásadní téma, které pan profesor Jaroslav
Vostatek ve svých studiích nepodceňoval především v době, kdy se to od
něj, ale ani od nikoho jiného z oboru nevyžadovalo a zabývat se jím
dokonce hraničilo s ilegalitou. Doba se změnila a své názory dnes mnoho
lidí publikuje otevřeně a po svém. Co však zůstává nehybné, je rozvaha, nebo
chcete-li bilance, ke které se každý dopočítá nakonec úplně stejně. Je mi
potěšením, že tématem k diskuzi v tomto rozhovoru je sociální
pojištění. Titul snad může znít poněkud nudně, ale v zásadě je to pro nás
všechny téma klíčové a nevyhnutelné. Pro rozhovor a focení jsme využili krásného prostředí restaurace Mlýnec v Praze.
Maděryč
Jaké byly možnosti
v rámci vědy a výzkumu, hovoříme-li o době komunistického režimu, kdy
jste se pojištěním začal zabývat?
Již z technického
hlediska byly možnosti velmi omezené, a to z toho důvodu, že nebyly
počítače a internet. Nebyl problém získat sovětskou či polskou a
východoněmeckou literaturu o pojištění, byla však relativně chudá. Západní
literatura nebyla volně dostupná skoro žádná. Něco se však tu a tam našlo
v univerzitní knihovně a v knihovně a v archívu České státní
pojišťovny. Řadu knih jsem si opatřil soukromě od jednoho italského komunisty,
s kterým jsem si vyměňoval známky.
Jak
jste se s ním seznámil?
Napsal jsem do jedněch italských
novin, že si chci vyměňovat známky, ve výměně jsem měl přebytky a ty jsem
realizoval tak, že mi on objednal a poštou nechal poslat knihu rovnou z
nakladatelství.
Velmi
riskantní počin, ale hodný obdivu! Jak jste s literaturou nakládal?
Bylo to na hranici
ilegality, ale žádný zvláštní problém mi z toho nevznikl. Jen mi jednou
zabavili mou zásilku známek. Velkou kuriozitou byl velký nákup knih pro VŠE na
začátku „normalizace“ počátkem 70. let, kdy jsem se nechal pověřit zadáním
objednávky pro celou školu. Využil jsem toho, že na většině kateder nikdo nic
nechtěl a polovina objednaných knih tak byla o soukromém pojištění. Literatury
jsem tedy měl dost a mohl jsem ji i využít k výuce a psaní skript. Když
jsem měl pocit, že jsem toho v oblasti soukromého pojištění udělal dost,
vrhl jsem se na sociální pojištění. Vše jsem se vždy snažil dotáhnout až do stadia
návrhů na reformu produktů a dávek, popř. i celého systému. Tak jsem se třeba
dostal i k problematice vdovských důchodů a dospěl jsem k závěru, že
by se měly zrušit. Nejvíce jsem rozčílil papaláše na MPSV tím, že jsem si
dovolil napsat návrh, že by se čs. podpora v nezaměstnanosti měla zvýšit
na úroveň západních zemí. Navrhoval jsem tedy vlastně celou sociální reformu a
kuriózní je, že třeba dnes se u nás také navrhuje to, co já jsem doporučoval
již v polovině 80. let.
Proč
nebyly vaše návrhy tehdy aplikovány?
Dřívější režim neměl zájem o
rady odborníků v sociální oblasti. Zde platilo jednoduché nepsané
pravidlo: učitelé mohou vyučovat jen to, co je schválené předsednictvem
ústředního výboru strany. Když se udělala nějaká sociálně-politická akce, třeba
se prodloužila mateřská, nebo se zvedly důchody, tak kantor měl za úkol vysvětlit,
že tohle je to nejlepší a že to strana a vláda dělá pro lidi. Takže
v těchto podmínkách jsem mohl napsat nějaký výzkumný úkol a jeho závěry
poslat těm nahoře. O to jsem se v oblasti sociálního pojištění ani
nepokusil, zato jsem své představy rovnou přednášel. Naštěstí mi nikdo nepřišel
na hospitaci, ani v podstatě nikdo nic nepráskl.
Čemu
jste se věnoval kromě této výuky?
Odborně jsem byl činný též v
Českém komitétu pro vědecké řízení, který sídlil na Novotného lávce. Tam byla
snaha propagovat metody vědeckého řízení, s určitou návazností na
předválečný Komitét podobného jména. Dělal jsem nejdříve tajemníka a později
předsedu odborné sekce pro finance, ceny a mzdy. Nepracovali jsme podle nějaké
stranické linie, protože to byl dobrovolný spolek, kam chodilo na sekci kolem
deseti lidí. Tak jsem se setkal s řadou zajímavých lidí a podstatně jsem
si rozšířil svůj odborný záběr. Což ovlivnilo moje další aktivity. Má cesta
odtud vedla na povinnou praxi na cenový úřad, kde časem došlo
k reorganizaci a já jsem se dostal do odboru k Valtru Komárkovi…
Z praxe na „ceňáku“ jsem se vrátil na VŠE a asi po 10 letech, v roce
1984, mi pan Komárek zavolal, aby mi nabídl pozici v Kabinetu prognóz, ze
kterého se krátce nato stal Prognostický ústav ČSAV. V tomto ústavu jsem pracoval
až do revoluce, naposledy jako vedoucí sekce.
Maděryč
To už jste trochu odbočil od
své původní profese, nemýlím-li se?
Ano, je to ale ještě
složitější. Zamlčel jsem totiž to, že odborně jsem se vlastně nejdříve zabýval
daněmi, návazně na diplomový seminář u profesora Veltruského. První odborný
článek jsem měl již v roce 1967 v časopise Finance a úvěr, pár dní po
promoci. Na vojně jsem měl v kanceláři pár západoněmeckých učebnic o daních
a na toto téma jsem psal články do časopisů. Bylo to i dobře placené.
Z této oblasti mám i dizertaci. K pojištění jsem se dostal jako slepý
k houslím, když fakultě seškrtali peníze na externisty a já musel začít
vyučovat pojištění. V Prognostickém ústavu jsem měl na starosti hodnotové
ukazatele, srovnávání nákladů a cen se zahraničím, zejména ve vybraných
odvětvích. Pro analytické účely jsme se v týmu zabývali i paritou kupní
síly měny a devizovými kurzy. Stal jsem se tak odborníkem na náklady v
zemědělství, hornictví, energetice a strojírenství. To se mi hodilo i později.
Toto jste kombinoval s
výukou na škole?
To nešlo, protože mi
nadřízení na VŠE záviděli. Uvalili na mě jednoduše embargo. Poptávka na VŠE po
mně byla až po revoluci.
Co se dělo s výsledky
práce Prognostického ústavu?
Hlavní materiály
Prognostického ústavu byly průběžně odevzdávány nejen v rámci ČSAV, ale i
přímo vedení vlády. Dílčí věci jsme přednášeli a publikovali. Nejdůležitější výstup
byl v roce 1989 tajný, a proto byl nakonec rozmnožován samizdatem.
O který výstup šlo?
Jmenovalo se to Souhrnná
prognóza Československa do roku 2010. Byly to velmi choulostivé dokumenty,
které doporučovaly zásadní změny, týkající se částečně i politiky. Zjednodušeně
se dá říci, že v momentě, kdy v roce 1989 došlo k revoluci, tak
jsme byli jediný, nejen ekonomický tým, který věděl, o co v této republice
jde. První československá vláda byla po revoluci v podstatě vládou Prognostického
ústavu. Valtr Komárek – první místopředseda vlády, Vladimír Dlouhý –
místopředseda vlády a předseda Státní plánovací komise, Václav Klaus – ministr
financí a řada dalších lidí kolem.
Jaký post jste zastával
v té době vy?
Náměstek ministra na úřadu vlády.
Jak
s reformami pracuje současná vláda?
Důchodová reforma byla
fakticky rozehrána již předchozími dvěma vládami. V Topolánkově vládě se
tím zabývali ministři Kalousek a Nečas. Z iniciativy ministra Fischerovy
vlády Janoty byl vytvořen „poradní expertní sbor“, ve kterém byli nejméně čtyři
lidé, kteří měli jasný konflikt zájmů. Tato komise cosi vytvořila, ale
z mezinárodního hlediska to je ostuda, výsledek postrádající odborný
fundament. O fundament a zahraniční zkušenosti jim ovšem vůbec nešlo. Šlo o
prosazení toho, co je v zájmu jejich chlebodárců, několika finančních skupin.
Důchodová reforma je tažená tímto směrem a zcela ignoruje to, k čemu v posledním
období, tedy od roku 2003, ve světě dochází.
Kde
vidíte věcný problém?
Příslušné ministerstvo
navrhuje v podstatě stejnou reformu, jaká byla před časem provedena
v osmi z deseti postkomunistických zemí, které se staly členy EU.
V žádné z těchto zemí nemá reforma pozitivní výsledky, tedy kromě
zisků penzijních fondů a zprostředkovatelských firem. Ve všech těchto zemích by
byli nejraději, kdyby nedošlo k dílčí privatizaci veřejného penzijního
systému. Jedinou výjimkou je stávající slovenská vláda, která v podstatě
navazuje na dřívější Dzurindovu vládu, která tuto reformu provedla. Takže je
dost komické, když nám teď někdo ze Slovenska radí, že se po nich máme opičit.
Předchozí Ficova vláda by tu jejich privatizaci nejraději zrušila, stejně jako
dnes Orbánova vláda v Maďarsku, nebo Tuskova vláda v Polsku.
Tato
reforma spočívá přesně v čem?
Spočívá v tom, že se
„uzobne“ nějakých tři až deset procent z mezd, z dnešního důchodového
pojištění, a vyvede se to formou tzv. opt-outu do soukromých penzijních fondů.
Nemám nic proti soukromému sektoru. Dlouho jsem se v něm sám pohyboval. Osm
let jako šéf životní pojišťovny Wüstenrot. Dnes se ale bez jakéhokoliv
konfliktu zájmu věnuji vědě a výuce na Vysoké škole finanční a správní. Tyto
reformy, které se ve zmíněných zemích udělaly, byly doporučovány Světovou
bankou před více než 15 lety, ale už o pět let později se přišlo na to, že jde
o nesmysl. Tlak lobby byl ovšem tak silný, že skoro ve všech zemích
k reformě došlo. Světová banka je k tomu tlačila velmi drsně: pokud
chtěla země úvěr, podmínkou bylo, udělat takovou reformu. My jsme úvěr
nepotřebovali, takže se nás to netýkalo. Bohužel se ukázalo, že vnucovaný produkt
je horší a dražší.
Maděryč
Jak
tomu můžeme laicky rozumět?
Tvrdilo se, že stát je
špatný hospodář (i) v oblasti důchodů. Veřejný penzijní systém vybrané
peníze nezhodnocuje, na rozdíl od penzijního fondu, který v celosvětovém
dlouhodobém průměru dosáhne zhodnocení kolem deseti procent ročně, po
zohlednění inflace. Na základě toho všichni zbohatnou. No a z takových
teorií vycházely privatizační představy počátkem devadesátých let. Konkrétně v
Chile udělali reformu již o deset let dříve. Lidem slíbili, že pokud budou
platit pojistné deset procent ze mzdy a budou pracovat celý život, tak budou
mít důchody na úrovni nejméně sedmdesáti procent jejich předchozí mzdy. To bych
také bral, kdyby to byla pravda. Vypadá to na zázrak, ale takhle to bylo skutečně
prezentováno.
Jak
je možné, že se nedosáhne plánovaného zhodnocení?
Není to nutně proto, že by
klesly výnosy akciových a podobných fondů ve světě, ale kvůli tomu, že penzijní
fondy mají velkou režii. Je to konkurenční systém a místo jedné státní
instituce zde existuje až patnáct konkurenčních firem. A to stojí poměrně hodně
peněz. Tyto reformy ve světě dojíždějí na to, že co se nabízí klientům, je
drahé. Takto reformované penze budou zpravidla nižší, než jaké by byly ze
sociálního pojištění. Dá se to ilustrovat na stávajících českých penzijních
fondech. I když to není úplně korektní, protože fungují v jiném „pilíři“.
Na
jaké rozdíly zde narážíte?
Ten dnešní český systém penzijního
připojištění je dobrovolný. V nově vytvářeném kapitalizačním pilíři má jít
o mnohonásobně více peněz. Pokud se ročně povinně vyvedou tři procenta ze mzdy
do penzijních fondů, tak půjde každoročně o obchod na úrovni dnešního ročního obratu
všech penzijních fondů u nás.
Dá
se penzijní fond přirovnat k bance?
Stávající český penzijní
fond je něco jako banka. S tím rozdílem, že úrokovou sazbu se dozvíte na
konci roku. Jestli jsou to dvě procenta, nebo taky nic. Tento systém funguje od
roku 1994, má zhruba 4,5 milionu klientů, což znamená, že jsou v něm
teoreticky skoro všichni, kdo by tam měli být. Ale místo řady mladých, jsou tam
řady starých lidí, kteří si tímto způsobem šetří, protože je to obrovským
způsobem dotované ze státního rozpočtu.
Uvedete
mi pro názornost příklad?
Když tam budete posílat tu
nejmenší možnou částku, stovku měsíčně, tak vám stát k tomu přidá padesát
korun. Když dáte pět set korun, dostanete sto padesát. To už je méně, ale pořád
nesmyslně vysoké. Česko má nejvyšší dotace na světě k takovýmto produktům.
V tomhle jsme jednička. Přispívá to k tomu, že penzijní fondy připisují
nízká zhodnocení. Reálný výnos za celou dobu, průměr za všechny fondy od roku
1994, je nula. Ve světě je to zpravidla lepší. Nicméně z těch zmíněných osmi
východních zemí za období od vzniku až do roku 2007, čili před finanční krizí,
měly slušné zhodnocení pouze povinné penzijní fondy v Polsku. Po krizi je
to vcelku špatné i v Polsku. Pro klienty by bylo lepší, kdyby zůstali ve
státním systému, a to je hlavní problém, který ale nezajímá lobbisty a jejich
spojence ve vládě.
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk
Maděryč www.maderyc.cz
Foceno v restauraci
Mlýnec, Praha www.mlynec.cz
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz