Archiv pro měsíc: Leden 2011

„Člověk
asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl sám přečíst.“ Martina Formanová

Martina
Formanová je absolventka dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU a také
spisovatelka. Její první kniha „Skladatelka voňavého prádla“ byla přeložena do
několika jazyků. Martina pochází z Brna. Již od poloviny devadesátých let žije
ve Spojených státech amerických. Na farmě v Connecticutu se svým manželem,
režisérem Milošem Formanem, vychovává dvojčata Jima a Andyho. S Martinou
Formanovou přichází na knižní trh inspirace o tom, že psaný projev je nejen
uměním ale i formou terapie. Takto můžete ztvárnit příběhy o tom, co si v životě
idealizujete, můžete vypsat odstavce pokynů Jak na to!, popsat celý lidský
život anebo jeho jediný den, fantazírovat o nadpřirozeném, a také můžete třeba
stejně jako Martina psát o tom, co důvěrně znáte a co skutečně prožíváte.

Když
dítě intonuje, začnou se rodiče domnívat, že by mohlo mít talent. Podobně by
tomu mohlo být i u psaní. Jak to bylo, Martino, ve vašem případě? Pomohl vám
někdo objevit tvůrčí psaní, nebo to byla vaše iniciativa?

Dřív než zájem o psaní ve
mně byl zájem o čtení. Tak od deseti do patnácti let jsem četla skoro
nepřetržitě a cokoli. Proběhly nějaké úspěchy se slohovými pracemi a na gymnáziu
jsem už občas přispívala do novin.

Jaké
jsou podle vás možnosti uplatnění mladých spisovatelů v dnešní době?

Předpokládám, že není lehké
uživit se pouze jako spisovatel. A možná by to vůbec nemělo být samostatné
povolání. Ta představa, že se do psaní pouští někdo jen proto, že je
„spisovatel“, a tudíž psát musí, mě děsí.

Může
být nějaký druh literatury módní?

Určitě se mění třeba to,
který žánr je zrovna nejprodávanější. Ale to je téma spíš pro nakladatele.

Obejde
se dobrý autor bez odpovídajícího vzdělání? Nesnižují se tak jeho šance na
úspěch?

Vzdělání je důležité z
jiných důvodů, pro psaní je podstatná fantazie. A taky určitá jazyková
vyjadřovací originalita.

Robert
Vano říká, že pokud člověk chce zjistit, zda je dobrý v té konkrétní profesi, má
jít tam, kde se zrodila. Modelka do Paříže či Milána, potápěč k moři… Kam se má
jít o svých schopnostech ujistit spisovatel?

Do knihkupectví? Ne, vážně…
Pro spisovatele je prostě zpětnou vazbou čtenář.

Je
pro autora podmínkou opravdový prožitek, aby dokázal formulovat příběh do psané
podoby? Jak je tomu u vás?

Skutečný prožitek podmínkou
určitě není. Z literatury známe fůru autorů, kteří fantasticky popsali
události, jež nikdy nezažili, jež se ani neodehrály. Já dávám přednost psaní o
věcech, které důvěrně znám z vlastní zkušenosti, nebo je mám odpozorované ze
svého okolí.

Kam
chodíte pro inspiraci?

Stačí rozhlédnout se kolem
sebe. Všechno tu máme – tragédie, komedie. Lidé, kteří bydlí ve vašem domě,
můžou mít úžasné osudy. Nebo si otevřete noviny – i tam jsou desítky, stovky
námětů. Otázkou je, jaký příběh chcete vyprávět vy jako autor a proč.

Máte
oblíbený žánr, který sama jako čtenář vyhledáváte?

Posledních pár let čtu asi
nejvíc současné autory, zajímá mě jejich interpretace přítomnosti. Nejvíc mě
láká pohled pod povrch mezilidských vztahů; dozvědět se nejen co hrdinové
dělají a říkají, ale poznat i jejich vnitřní motivace a úvahy.

Podobá
se váš oblíbený žánr vaší vlastní tvorbě?

Kéž by!

Trhem
s hudebními nosiči otřásla krize a jejich prodejnost rapidně klesla. Jak
myslíte, že si stojí knižní trh?

Myslím, že relativně dobře.
Fakt, že lidé stále čtou, mě, upřímně řečeno, překvapuje. Velmi mile
překvapuje.

Máte
odhad, jestli se některé knihy prodávají více než jiné?

Myslíte moje? To záleží na
náladě. Někdy mám dojem, že by se měly všechny prodávat skvěle, jindy mě
udivuje, že mám nějaké svoje čtenáře, že vůbec někoho zajímá, co píšu.

Kde
je podle vás pro spisovatele, než dotáhne celou svoji literární práci do konce,
ten kopec nejstrmější?

U každé knížky je to asi
jiné. A taky u každého autora! Někteří ani žádné strmé kopce nezdolávají. Moje
překážky jsou jednoznačně lenost a pochyby.

Jak
se spolu sžila místa, která jsou tolik odlišná a současně vám tolik blízká,
Brno, odkud pocházíte a Connecticut, kde aktuálně žijete?

Nějak se sžila, ani nevím
jak. Vlastně vím, vždyť jsem to popsala ve své první knížce, „Skladatelka
voňavého prádla“.

Jak
si myslíte, že si stojí novináři ve Spojených státech a například v evropských
zemích, potažmo v České republice?

To opravdu nemůžu posuzovat.
Evropskou žurnalistiku neznám, českou jen velmi povšechně z internetu.

Můžou
se čtenáři těšit na nějakou novou knihu od vás?

Právě se dávám do psaní, tak
snad se to někde nezasekne.

Uvažovala
jste někdy o vydání například nějaké společenské příručky, knihy rádce,
popřípadě dokumentárního žánru?

Ne. Ale možná taky proto, že
podobné věci příliš nečtu. Člověk asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl
sám přečíst.

Co
dělá spisovatele spisovatelem?

…že by honorář?

Děkuji
za rozhovor.

Martina Formanová *9. 1.
1966

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 2/2010

„Co
se týká mého života, tak ten je hlavně o příležitostech, které přicházejí
cyklicky.“ Bořek Slezáček

Jakýma
očima se dívá Bořek Slezáček na svět okolo sebe, jakou pracovní dráhu si zvolil
a jakou by si ještě zvolit chtěl? Je skutečně možné komplexně vnímat člověka
jako takového a hodnotit jej objektivně pouze na základě mediálních
výstupů? Mnohdy stojí za to nahlédnout pod pomyslnou skořápku, nemyslíte?
Ostatně, toto už ponechávám na vás, na čtenářích. Rozhovor a fotografie
s Bořkem Slezáčkem jsme pro vás připravili v pražské restauraci Fama
Grand ve spolupráci s fotografem Petrem Bartošem.

Bořku, osobně jsem vás vždycky vnímala jako moderátora. Teď jsem vás viděla
hrát v divadle a překvapilo mě to. Takže se věnujete herectví? 

No jo, problém ve vnímání showbusinessových škatulek je ten, že dneska
vnímáte jako moderátorku paní, která předtím ukazovala pipku. Takže kdo koho
jak vnímá, je vlastně jedno. Když někdo dělá muziku a přitom pracuje
v bance, tak je to v pořádku. Ale když někdo dělá muziku a přitom
ukazuje ksicht v televizi, tak už to pro ty lidi je složitý. Nevím, čím to
je, ale je to tak. Přitom lidi se mění, někdy i den ze dne, ale stejně, jsou-li
zaškatulkovaní, zůstanou v té škatulce.

Drtivé procento veřejnosti vás vnímá jako moderátora. 

Drtivá většina veřejnosti mě vnímá jako arogantní hovado, teda pokud mě
vůbec nějak vnímá. Díky bulváru. A holt s tím musím žít. Hlavní je, nebrat
se moc vážně.

Jestli to třeba něčím sám nepřikrmujete, že se o vás v bulváru píše
tímto, řekněme avantgardním způsobem? 

Tak jasně, že je to moje vina, ale… Jsem přesvědčený, že nejdůležitější
lidská vlastnost je respekt. Někteří lidé, pracující v bulváru, ho bohužel
moc nemají, jsou za ten nedostatek taktu placení. Blbě. Ale celý ten svět
celebrit v Česku je jen taková hra, trochu zpocená, ale hra. Říkám to
možná dost arogantně, ale tihle lidé skutečně nejsou nijak kreativní
v pravém smyslu slova. Opisují jeden od druhého a jejich systém přemýšlení
je škatulkovací. Takže jak jste jednou debil, tak už jím zůstanete. Leda bych
zachránil nějaké tonoucí dítě.

Setkal jste se už s někým z těch novinářů, kteří o vás napsali
lež, byli si toho vědomi a při osobním setkání se omluvili, uznali to? 

Nesetkal jsem se s nikým, kdo by přišel a řekl: omlouvám se. Proč by
taky měli. Někteří jsou fajn, někteří jsou nesmírně arogantní. To je jako
v každé profesi. Akorát tahle profese tedy moc úctyhodná není, no. Ale jak
říkám, každý jsme nějaký a každý máme svou práci. A je taky na každém
z nás, jak se s tím popasuje.

Jak to je s tím vaším moderováním? 

K moderování jsem se dostal jako slepý k houslím, shodou
okolností. Nikdy jsem neplánoval stát se moderátorem. Vzbudit se v šedesáti
letech jako moderátor odpolední soutěže je zvláštní představa, ale zase proč
ne, proč to nedělat, když jsou za to peníze? Berte to s nadsázkou. Baví mě
to!

Co vás na moderování baví nejvíce? 

Komunikace s lidmi. Vždycky mě strašně bavilo i cestování a poznávání
míst. Pro mě je ohromný i třeba výlet do Kutné Hory. Jedu tam se stejným
nadšením jako do Londýna. Nikdy nevíte, co se všechno semele. A zbožňuju
hotely. Nemusíte uklízet a ještě vám připraví snídani.

Takže vás oslovuje moderovat spíše živě? 

Rozhodně ano. Moc rád potkávám lidi. Navíc v televizi si jdou všichni
strašně po krku a v rádiu je to zvláštní. Třikrát mě v jednom
oslovili a třikrát pak vyhodili, protože jsme se nebyli schopni shodnout co a
jak. A tak myslím, že stačilo. (smích) Moderuju poměrně hodně různých akcí a
musím říct, že si to užívám. Doufám ale, že si to užívá i obecenstvo a
pořadatelé. Možná mi nenadávají jen proto, aby mi to nebylo líto. (smích)

Jednou z vašich aktivit je herectví. Co vás k tomu vedlo? 

Aktivit mám víc a jsem tomu rád, protože se rád pohybuji mezi různými
lidmi. Myslím si, že když se člověk pohybuje jen na jednom písku, že se trošku
ochuzuje. Herectví bych tomu ale moc neříkal. Spíše zpívám v divadle,
konkrétně v muzikálu „Děti ráje“.

Role Michala v „Dětech ráje“ vám podle mě velice dobře sedí. Působíte
v ní velmi přirozeně. 

Děkuju! Ale ve skutečnosti jsem šílený trémista. A jsem abstinent, takže to
nemůžu přepít. Moje tréma se projevu tak, že mě paralyzuje. Přestanu dýchat.
Při premiéře jsem chtěl utéct, ale prodýchal jsem to a tréma mě časem opustila.
Skoro.

Do jaké míry se věnujete hudbě? 

Obrazně řečeno, teď sedíme s Filipem Janečkem ve studiu a doděláváme
písničky, které se mi nahromadily v šuplíku. Paradoxně píšu písničky vždy,
když jsem nešťastnej. Ale teď jsem šťastnej. Takže teď netvořím, nýbrž
dotvářím. Zatím si je hraju doma na kytaru, pochlubím se jimi, až přijde jejich
čas. Mám tvůrčí ambice, ale ne velkoambice prorážet v pop music.

Co jste původně studoval, když říkáte, že moderování nebylo cílené a
herectví se k tomu přidalo později, stejně tak i hudba? 

Jsem vystudovaný ekonom. Ale nikdy jsem nechtěl pracovat jako moji
spolužáci třeba v bance, ale nikdy jsem z toho písku úplně neutekl.
Vždycky jsem pracoval třeba v reklamě, v médiích. A shodou okolností
tudy jsem se dostal k moderování. Aktuálně mám také poradenskou firmu,
která se specializuje na oblast komunikace.

Na jakou oblast komunikace se přesně zaměřujete? 

Radíme ekonomickým a politickým subjektům v oblasti mediální
komunikace. Každý subjekt, ať už ekonomický, politický či jakýkoliv jiný hráč,
něco vytváří. Předmětem jeho zájmu je něco nabídnout a prodat. K tomu může
mít sebelepší produkt, tezi, vizi, ale jakmile o ní neřekne lidem, tak si ji
může nechat. Existují obecné vzorce, jak komunikovat na veřejnosti, jak
s médii, ale každý stát má svá specifika, každá oblast má svá specifika.
Poradenství znamená spojování lidí a vymýšlení, jak to udělat. Každá věc se dá
říct deseti způsoby, ale otázkou je, který je ten nejlepší.

Žijete svůj život podle nějakých svých vizí? 

Léta jsem si žádné vize nevyráběl. Kdysi jsem si jednu vyrobil, ale pak se
tady změnil systém a všechno bylo jinak. Takže vše beru tak, jak to je. Dnes je
všechno zase trochu jinak, protože mám zodpovědnost za svoji rodinu a chci být
spolehlivá opora mých blízkých. Co se týká mého života, tak ten je hlavně o
příležitostech, které přicházejí cyklicky. Můžete si všechno vyzkoušet, nebo
nemusíte, některé šance promarníte, ale vždycky si z toho něco vezmete.

To zní docela pokorně. Zamýšlíte se takto často? 

Pokora je věc, ke které směřuju. Která u mne, bohužel, rozhodně není
vrozenou vlastností. Ta je, dle mého názoru, otázkou vzdělání a toho, jak
člověk v životě naloží se svým egem. Říkal jsem, že nemám žádné velké
ambice, ale vlastně jednu jo… Rád bych se věnoval psaní. Jenže na to je potřeba
„sicflajš“ a to je problém. Uvidíme, co bude.

Děkuji za rozhovor. 

Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Publisher: Menstyle.cz www.menstyle.cz 
Partneři produkce:
Restaurant Fama Grand www.famarestaurace.cz 
Prospekta móda, Ermenegildo Zegna www.prospektamoda.cz 
Doma.cz www.doma.cz

„Rétorika a čeština jsou kouzelné.“ Honza Musil

Setkáte-li se osobně s Honzou Musilem, možná jako já nabudete
dojmu, že tento člověk se bude pravděpodobně vzdělávat a duševně rozvíjet po
celý život, a své zkušenosti předával lidem nejen prostřednictvím televizní
obrazovky. Má nadání pro jednání s lidmi a dorozumívání. Umí se dobře
vyjadřovat a zachovává si životní optimismus i za nepříznivých okolností. Věřím,
že si jej najdete každý sám pro sebe v rozhovoru, který probíhal
v příjemných prostorách brněnské restaurace Borgo Agnese.

Honzo, jak si v rámci své profese poradíte s případnou situací:
komunikativní moderátor – nekomunikativní host?

Myslím si, že jsem člověk, který
když se rozpovídá, tak dostane z lidí kolikrát i to, co v podstatě říct
nechtěli. Důkazem toho jsou mé talk show, kde mě před začátkem někteří lidé
prosili, abych se jich na některé věci neptal. Akceptoval jsem je a na to, na co
nechtěli, jsem se jich nezeptal. Stejně mi to nakonec ve studiu řekli sami.

Všimla jsem si, že často používáte dvojsmysly. V čem shledáváte
kouzlo takové komunikace?

Rétorika a čeština jsou kouzelné.
Když řeknete nějaký výraz, a trefíte „kladívko na hlavičku“, tak máte najednou
dva, tři, nebo i pět významů, podle toho, jaké spojení člověk zvolí. A v tu
chvíli vždycky říkám, že odhadnete člověka. I ten největší „svázanec“ v tu
chvíli zlidští.

Je to způsob, jakým si otevíráte pomyslné dveře ke komunikaci
s lidmi?

Myslím si, že hraní si na to, že mezi
lidmi jsou dva břehy a že se musíme odlišovat a mít mezi sebou bariéry, by se
mělo zpřetrhat, pokud spolu lidé komunikovat chtějí. Na druhé straně se může
stát, že vám někdo přirozeně nesedne, ať už z jakéhokoliv důvodu. Tam ty
bariéry zpřetrhávat nepotřebujete.

Nebojíte se, že se necháte odradit prvním dojmem?

Jsem přesvědčený o tom, že
jakékoliv prodlužování situace, která pro mě není příjemná, je vlastně v určité
dimenzi nadějí na to, že se to může zvrátit.

Souvisí to s tím, že díky vaší profesi máte lepší odhad na lidi?

Možná to tak je, ale já to daleko
více přisuzuji věku. V určitém období člověk mnohé přehodnotí, a já cítím,
že nechci plýtvat časem. A jestli je i pro tu druhou stranu příjemné, že nebylo
plýtváno jejím časem, tak to podtrhuji dvakrát.

Váš věk je v rozporu s tím, jak skvěle vypadáte! Nějaký
zvláštní recept?

Překvapivě to přisuzuji tomu, že
málo spím. Že se neunavuji spánkem a jsem ranní ptáče. (Smích.) Paradoxně mě
baví stárnout, protože se na mě mladší lidé obracejí o radu. I profesně, když
za mnou někdo přijde a chce se poradit, tak cítím, že už mám na to věk a
zkušenosti a těší mě být v této pozici. Další věcí je, jak se oblékám, a i
na základě toho by mi mnozí můj skutečný věk nehádali. Oblečení z Idolo
Fashion je styl, který si představuji jako ideální jak pro volný, tak pracovní
čas. V tom jsem stejně vybíravý, jako v hodinkách, které jsou mojí slabostí,
a jsem přesvědčený, že hodinky z klenotnictví Fr. Hanák jsou originální a
hodně podtrhují osobnost. Měsíční fáze hodinek Tissot, safírová sklíčka, a
exklusivní limitovaná edice Gulf od Tag Heuer Carrera mě hodně zaujala.

Jaká jsou úskalí moderátorské profese?

Teď bych se nerad dotknul některého
z kolegů, ale můj názor je, že neexistuje úskalí, když je člověk připravený. Úskalí by mohlo přijít, kdybych
vzal nabídku dělat třeba zpravodajství, které není mojí parketou. Mohlo by se
mi klidně stát, že mě nějaká zpráva pobaví a já projevím emoce svým způsobem,
jenomže to do zpravodajství nepatří a vypadalo by to neprofesionálně.

Ani po tolika letech ještě nejste neutrální?

To nejsem, a právě u moderátorů to
nemám rád. Moderátor by měl být v první řadě člověk, který dává průchod
svým emocím. Největší chybou je, když je moderátor herec.

Veřejnost ale může považovat moderátora za herce. Jak to lidem
vyvrátíte?

Pokud moderátor něco hraje, tak mu
to nevěřím. Dříve nebo později to prostě praskne a jak pořad, tak i moderátor
ztrácejí důvěryhodnost. Například existují moderátoři výborní pro hudební
pořady, tzv. showmani, ale kdyby měli zacházet s emocemi lidí a moderovat
talk show o nemocech či pocitech, tak jim to prostě nebudu věřit.

V prostředí moderování vás jistě mohou lidé něčím zaskočit. Není
to stresující?

Jestli narážíte na talk show, kde
je všechno live, tak tam ten moment překvapení vyloženě očekávám. Dokonce tam
lidi k tomu trošku tlačím. Vždycky říkám, že každá promarněná situace,
která je překvapením, je špatnou vizitkou moderátora. Improvizace je v tomto
případě hodně klíčová.

Který z vašich pořadů byl největší vabank?

To je hezká otázka. Největší vabank
byl rozhodně pořad Kolotoč, do kterého jsem nechtěl jít, ale nakonec jsem šel a
nahrazoval jsem Pavla Poulíčka. Tehdy jsem to dělal při pořadu Áčko a
z původních dvou měsíců byly dva roky. Kolotoč byl tenkrát stereotyp, což
byla pro mě velká změna. Pořad měl vysokou sledovanost. Nahradil jsem Poulíčka
a začaly chodit nepřátelské dopisy typu ,Vraťte nám Poulíčka‘ a jiné, mnohem silnějšího
kalibru. Byl jsem z toho docela rozhozený. Tak jsem požádal produkčního,
zda bychom mohli, když už na konci čteme hezké dopisy, číst i dopisy hnusné. A
najednou se ta lavina obrátila a začali psát lidé, ať si z toho nic
nedělám. Diváci své postoje přehodnotili, a současně jsme udrželi vysokou
sledovanost.

Jak je to s útěky moderátorů z rautů, které následují po společenských
akcích, jež moderovali?

To právě není o tom, že moderátor uteče,
ale že se vzdálí. Osobně jsme to takhle měl od začátku a je to pro mě
v podstatě pravidlo.

Dostáváte se tam do role, která vám už tolik nesedí?

Pořadatel mě vždycky pozve, což svým
způsobem představuje i jakousi satisfakci za to, že jsem do té chvíle pracoval,
a nyní bych měl sejít mezi lidi, kteří jsou jeho hosty. Stále si ovšem myslím,
že nejsem na stejné lodi s lidmi, kteří se přišli bavit. Na mně se
podepisují faktory jako je únava a pak, já ty lidi ani neznám, a pohybovat se mezi
nimi a uzobávat z rautového talíře, to už mi nesedí. Nevychutnám si to a
přijde mi neprofesionální, jíst a pít na rautu před lidmi, kteří jsou mými
klienty, a proto se raději vzdálím.

Jste v trávení času s přáteli raději konzervativnější?

Jsem, a je o mně také známé, že
slíbím, potvrdím a pak to zruším, protože jsem ve své podstatě líný někam
chodit. Raději si přátele zvu domů.

Čím to je, že si domov tolik užíváte?

Každý den, i když nepracuji,
vstávám reálně kolem šesté hodiny, někdy i dříve.

Tak si ten den relativně
natáhnu, protože v poměru k pracovnímu vytížení trávím doma zlomek
času. Proto jsem doma velmi rád a užívám si to.

Děkuji za rozhovor.

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Idolo Fashion www.idolofashion.cz

Klenoty František Hanák www.hanak-brno.cz

Optika Waska www.waska.cz

Zapakatel www.zapakatel.cz

Restaurace Borgo Agnese www.borgoagnese.cz

„Změn se nebojím, ty jsou v životě potřeba, jinak by člověk zakrněl a přestal se rozvíjet.“ Petr Vágner

Posedět u dobrého oběda v restauraci Fama Grand byl zážitek nejen gastronomický, ale zážitkem byl i následující příjemný dialog. Z mnoha činorodých lidí, které znám, patří Petr Vágner ještě navíc k těm, se kterými toho můžete mnoho prožít i u stolu, protože je skvělý vypravěč a i s ohledem na svůj poměrně mladý věk toho již hodně zažil. Jak je to možné? Snad umění naslouchat, pozorovací schopnosti a notná dávka otevřenosti k názorům na jeho práci Petrovi bezesporu otevírá dveře tam, kde se právě díky těmto vlastnostem v člověku násobí, co mu bylo dáno do vínku. V případě Petra je zcela nezbytné zmínit také jeho zodpovědnost a píli.

V oboru, kterému se věnujete, můžete mít docela veliký rozsah. Jak to vidíte vy?

Boris Rösner, se kterým jsem kdysi hrával v divadle, říkával zajímavou věc, že málokterý z herců zvládá zkombinovat více odnoží téhle profese. Hraní na jevišti je prostě jiné než hraní v seriálu či filmu, dabing nebo třeba moderování. V seriálech musíte mnohem více ubrat, než když hrajete v divadle, moderování je zase o jiných kritériích… Já se snažím všechny tyhle „podobory“ dělat co nejlépe, obrovsky se v tom seberealizuji a baví mě to. Jsem člověk velmi aktivní a kreativní, miluji různorodost a mám rád i týmovou práci. Nic z toho co dělám, nechci jen tak odehrát nebo odmluvit. A rozhodně platí, že každý by si měl brát na svá bedra jen tolik, kolik dokáže unést a měl by znát své hranice. Tam ta pravidla o tom, co je kdo schopen dělat najednou, začínají i končí. I já musím občas něco odmítnout, upřednostnit, upozadit.

Jak zvládáte očekávání, která na vás lidé mají v daných rolích?

Snažím se je naplňovat, jak nejlépe dovedu. Navíc to mám tak nějak dané od narození, jelikož jsem narozený ve znamení panny, a musím říct, že vlastnosti tohoto znamení se na mně dost odrážejí. Preciznost, pracovitost, jít do důsledků, pečlivě se připravit… Nejsem člověk, který dělá věci, jen aby je nějak udělal, snažím se, aby za mnou skutečně byly vidět výsledky.
A jsem přísný nejen na sebe, ale také na okolí. Nespoléhám se jen na talent, ale spíše na tvrdou práci.

O mužích ve znamení panny se říká, že když se zamilují, zpravidla to bývá navždycky a že mají silný vztah k rodině. Daří se vám udržet rovnováhu času a energie v rodině? Nešidíte je o svoji přítomnost?

Je pravda, že zrovna v tomhle období rodina moji pracovní vytíženost trochu odnáší, ale naštěstí jsem si vybral skvělou ženu, která zvládá jak chod domácnosti a starost o děti, tak i organizační záležitosti týkající se mé práce. Samozřejmě nepopírám, že když přijdu domů, že jsem unavený, ale snažím se, abych měl i přes všechny svoje aktivity čas na svoje nejbližší. Občas někdo říká, jak ho vyčerpává, že ještě musí stíhat rodinu. Mě ale čas s rodinou nabíjí.

Muži si většinou neradi nechávají organizovat život vlastní ženou. Jak to funguje u vás doma?

Myslím, že jsem si nemohl vybrat lepšího organizátora. Nemusím platit drahého manažera, protože moje žena je velmi strategický člověk, má přehled v mnoha oborech, zkušenosti z branže, ve které se pohybuji, výborné organizační schopnosti a pro mě je pracovní komunikace s ní mnohdy i jakýmsi koučinkem. Vybral jsem si prostě skvělou, inteligentní, krásnou ženu, která je mým poradcem a se kterou se dokážeme až neuvěřitelně shodnout v názorech na mnoho věcí. Co víc si přát.

V jakých názorech se třeba rozcházíte?

Víceméně v drobnostech. Já mám třeba občas tendenci odkládat některé věci na později, ale ona nade mnou drží pomyslný bič a vždy opakuje, že je lepší udělat věci dříve než později. Takže i když se mi třeba nechce, nakonec jí stejně dám za pravdu a ocením, že mám ve finále více času hlavně díky tomu, že nic neodkládám.

Jaká je vaše původní profese?

Vystudoval jsem polygrafii a dokonce jsem v tomhle oboru i chvíli pracoval, ale pak přišlo zlomové období, kdy jsem cítil, že takováto stereotypní práce není pro mě, že mi chybí seberealizace. Něco mě táhlo k ještě větší kreativitě, k herectví, moderování, bavičství, k práci s hlasem… Přišlo mi to do života tak nějak přirozeně, a tak jsem tu šanci se tomu věnovat proměnil, vystudoval ještě hereckou školu a dodnes jsem ani jednou nezalitoval.

Dalo by se tedy říci, že jakmile přestanete někde být šťastný, nebojíte se změny?

Změn se nebojím, ty jsou v životě potřeba, jinak by člověk zakrněl a přestal se rozvíjet. Ale také musím brát v potaz to, že dnes už tady nejsem na svá rozhodnutí jen já sám. Obdivuji muže, kteří mají rodinu a rozhodnou se, že by chtěli poznat třeba Mexiko, sbalí se a jedou. U mě prostě nebát se změn úzce souvisí s ohledy na mou rodinu.

Jaké jsou vaše nejsilnější okamžiky z působení v divadlech?

Měl jsem období, kdy jsem hostoval na jevištích Národního divadla, Stavovského divadla, Vinohradského divadla a tam všude jsem získával zkušenosti s herci, jako jsou Iva Janžurová, Jana Preissová, Věra Galatíková, Miroslav Donutil a mnozí další. A to vám prostě žádná škola nedá. Poznat, co je to podaná pomocná ruka od herce, ke kterému máte obrovský respekt, či to, že jste si získal jeho přízeň svojí pokorou a zájmem a tím, že chcete opravdu ukázat, že něco umíte, je nenahraditelný zážitek. Ve všech těchto divadlech bylo mnoho silných okamžiků právě tohoto charakteru.

V jakém divadle hrajete aktuálně?

Momentálně hraju v šesti hrách v Divadle Radka Brzobohatého. Nedávno jsme měli premiéru hry Dvanáct rozhněvaných mužů v režii Hany Gregorové, která se odehrává v soudním prostředí a kterou proslavila především kultovní americká filmová verze z roku 1957 v režii Sydneyho Lumeta.

Nebýt ješitou je přednost. Kdy se vám to například osvědčilo?

Mnohokrát. Například, když jsem zaskakoval v Hamletovi asi v pěti různých rolích, přišel za mnou pan Radovan Lukavský a řekl mi svůj názor na to, co hraju, a kde bych mohl ubrat či přidat, aby to bylo ještě lepší. Pokud bych se chtěl prosazovat a neuměl přijmout kritiku, nikdy bych se neposunul dál. Považuji si, že kritika přichází od lidí, kterých si vážím, protože v tom cítím zájem a také pocit, že mé hraní opravdu za něco stojí.

Jak hodnotíte současnou mladou generaci herců?

Nepřísluší mi hodnotit mladé herce, protože se na to vždycky budu dívat ze své pozice, která nese ducha jakési zásadovosti. Pokud bych už měl něco komentovat, tak možná to, že mladá generace herců je trochu laxnější, chodí pozdě na zkoušky, prosazuje se bez pokory a mnohdy i bez zkušeností. Zažil jsem mladé lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou herci, a když se jich zeptám, kde hráli, tak mluví o ochotnickém divadle nebo o hraní na škole. To ještě nedělá herce hercem.

Zkuste nás malinko zatáhnout do zákulisí úskalí číhajících na herce na jevišti, před kamerou a v dabingu.

Je tam velký rozdíl a je to o hodně věcech – o zkušenostech, o koncentraci… Když točíte film, musíte hrát na několik kamer najednou, umět text, vědět co a kdy přesně říct, jak položit hlas, jak vést nějaký dialog, jaký je váš herecký partner… Hraní na velkém jevišti je zase jiné, jsou tam velká gesta, úplně jinak pracujete s hlasem. Dabing je mnohdy docela zábava. Když děláte kódový dabing, kde se musíte trefit na kód, do „klapání“ pusy, musí tam být výraz a musíte to stihnout. A takhle se jede několik stránek, dokud to někdo nebo něco nezkazí. A pak je třeba smyčkový dabing, kdy vám pustí pouze sekvenci, třeba třicetisekundovou, tu nahrajete a jedete dál. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho…

Jak se vám při vašem pracovním rytmu – uvádíte ranní show na Frekvenci 1, natáčíte Ordinaci v růžové zahradě, moderujete, hrajete v divadle – daří udržet koncentraci a odpočívat?

Někdy je to opravdu těžké a jedu na doraz, ale jednou jsem si tohle povolání vybral, a tak se snažím odvést svou práci co nejlépe a teprve potom myslet na odpočinek. A díky mému „domácímu manažerovi“ mám alespoň všechno naplánované tak, abych měl i nějaké volné chvíle a pauzy a mohl je využít k přípravám na další práci, k odpočinku, relaxaci a trávení času s rodinou. Ale přece jen – nějakému delšímu volnu, pořádné dovolené, na které bych si opravdu odpočinul bez vyzvánění telefonu, bych se nebránil.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Petr Bartoš
Text a produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Prospekta móda – Ermenegildo Zegna

Restaurace Fama Grand Praha