“
Řekněme, že potřebuji mít v životě řád a vím, co znamená, když
v situacích, které mě potkávají, hledám to pozitivní.“ Braňo Polák
Když
jsem poznala herce a hudebníka Braňa Poláka osobně, tak mě setkání s ním vyloženě
burcovalo k tomu, charakterizovat jej slovem „magnetizující“. Ani jako
divák, ani jako osoba vedoucí s Braněm dialog, jsem se neubránila tomu,
abych se nechala unést jeho silnou energií a slovenským temperamentem. Jednoduše
řečeno, Braňo Polák je přesně ten typ člověka, který z vás dostane emoce a
vtáhne vás s sebou do děje. Takové herce naše divadelní prkna potřebují a za to
jim patří naše divácké standing ovation.
Jsou
role, ve kterých se vidíte sám a pak ty, do kterých by vás obsadili ostatní. Setkává
se vaše představa o hereckých rolích s nabídkami, které dostáváte?
Lidé, kteří mě najímají na
hraní, si mě vybírají podle typu. Tím chci říci, že skutečně představuji určitý
typ, ale často se toto zařazení neshoduje s tím, co mě láká, a to je
akčnost. Osobně mám rád akční věci, akční filmy. Je to snad i tím, že jsem
Slovák a mám ten typický temperament.
Jak
to vlastně ve vašem případě probíhá na castingu?
Na castingy moc nechodím,
protože je to vždy průser a to v tom smyslu, že se castingu bojím. Přišel
jsem na castingy a dělal ze sebe frajírka a to byla jen póza. To může herce
snadno zradit. Až Petr Nikolajev, který mě obsadil do seriálu „Proč bychom se
netopili“ takto přesně zjistil, že jsem docela jiný člověk, než ten navenek
působící frajírek.
To,
co vyzařujete, se slučuje také s tím, že o sebe velice dobře pečujete. To
je určitě výhodou, nemyslíte?
Když se o sebe člověk nějak
stará, aby vypadal, mnohdy to přináší nálepku povrchnosti. Protože lidé ještě
stále nejdříve vidí tu schránku člověka.
Pocházíte
ze Slovenska, ale já slyším skvělou češtinu. Přestal jste slovenštinu používat?
Tu používám, tedy zde v Praze,
jen když se rozčílím a chci si zanadávat. Tak do toho dám svůj slovenský
temperament a to byste se divila těm jadrným výrazům. (smích)
Jak
zvládáte po představení psychiku, když jdete z extrému do extrému,
obrovský výkon několik hodin a pak klid. Můžete pak vůbec normálně odpočívat?
Většinou jde člověk s kolegy
někam do baru a v podstatě se utlumí společným drinkem. Kdysi jsem chodil
na každou párty. Jenže to jsem už velmi omezil. Jednak cítím své energetické
rezervy, a vím, jaké to je, když se nevyspím, a také hodně mých kamarádů má
dnes už děti a jsou odstěhovaní za Prahu. Tělo by chtělo na mejdan, ale rozum
velí odpočívat.
No
vidíte, a já si říkala, že vedete bujarý život.
To už je dávno pryč. Dříve
ano, ale dnes už upřednostňuji svoji pohodičku doma.
Doma,
kde vás předchází pověst pořádkumilovného chlapa?
To je pravda, tuhle jsem
dokonce v noci myl okna. (smích) Pravdou je, že mám rád pořádek jak doma,
tak v životě.
Vraťme
se k vaší profesi. Řekněte mi, jak moc zásadní roli může ve vašem hereckém
životě sehrát například režisér?
Měl jsem štěstí, že jsem
potkal například Petra Nikolajeva, který režíroval seriál „Proč bychom se
netopili“. To je fantastický člověk. Řekl bych takový náš táta, ale on je mladý
a mohl by se urazit, tak v uvozovkách „táta“. Například jsme se ráno před
natáčením sešli a on nás všechny objal a políbil, všem se individuálně věnoval
a byl velmi kamarádský, velký kliďas. Náš výkon tím šel nahoru taky díky té
jeho vlídností.
Zdá
se, že režisérova povaha je pro natáčení docela klíčová.
Jsou režiséři, kterých se
člověk bojí, protože na lidi řvou. V tu chvíli se můžete zatnout, začít se
bát a pak se všechno dělá hůř. Takže s Petrem Nikolajevem se mi pracovalo
skvěle, rád na to vzpomínám a věřím, že to bylo jedno z nejlepších
natáčení i v jeho životě. Režisér má velkou moc navodit atmosféru a toho
si je Petr Nikolajev bezesporu dobře vědom.
Co
najdeme na vašem nočním stolku, budeme-li tam tedy hledat nějakou literaturu?
Tam najdete tři knížky.
Jedna z nich má titulek Jak myslí milionáři. Je o finanční gramotnosti, o
které jsme přesvědčený, že by se měla vyučovat na základních školách. Ani já
nemám přirozený talent finanční gramotnosti a knihy tohoto charakteru učí lidi,
jak uvažovat o svých finančních prostředcích. Ta druhá je od Warrena Buffetta.
Warren je dlouhodobě druhým nejbohatším mužem Ameriky a i zde jde o zářný
příklad finanční gramotnosti, ale nejen o ni. Dotýká se také způsobů výchovy
dětí, což se mě jakožto otce týká a zajímá mě to. Ta třetí je od Jacka
Canfielda. Je to filosofická knížka o způsobu myšlení. O tom, co si člověk
přitahuje do života tím, jak myslí, co si přeje a co komu přeje.
Vypadá
to, že máte na stolku samé knihy poměrně náročné na čtení. Souvisí to
s nějakým řekněme tematickým obdobím vašeho života?
Řekněme, že potřebuji mít
v životě řád a vím, co znamená, když v situacích, které mě potkávají,
hledám to pozitivní a rád se vzdělávám. Ale mám tam i nějaký ten bulvár. (smích) Jsem přesvědčený o tom, že
tím, že jsem věřící, to mám v životě snazší, protože formu svým přáním dávám
tím, že se modlím. Ono to ani není to klasické modlení, spíš
prosba a poděkování za to, čeho se mi dostává a za všechno, co je kolem mě – moje
rodina a kámoši a můj syn Tedík. A tak si myslím, že člověk má být vděčný za
to, co dostává, a mně se toho dostává požehnaně. Tak jsem za to šťastný.
Jak
to máte se svými přáními?
Od některých jsem odrazován,
jinde je mi přáno, ale já si jdu vždy za svým.
Jako
například?
Vždycky jsem v sobě měl
to, že jsem snil, a neumím si představit, že bych nebyl snílkem. Ale současně
jsem realista. A příklad? Například pocházím ze slovenské dělnické rodiny a
hrozně moc jsem snil o konzervatoři. Všichni mě od toho odrazovali, dokonce mi
dali špatné známky, abych se na konzervatoř do Bratislavy vůbec nehlásil. Ale
já se tam stejně dostal. Zrovna do ročníku, kde byla například Dara Rolins a
spousta dětí populárních lidí. Z toho jsem byl trochu nervózní, protože já
to zázemí měl úplně jiné. Ale šel jsem si za svým. Snil jsem o kapele, a když
to shrnu, přišlo to a hrál jsem a zpíval jsem. Prožil jsem si tři nádherné
hudební roky s chlapeckou kapelou.
Myslíte
si, že chlapecké kapely jsou také otázkou trendu?
Dneska na chlapecké kapely
kdekdo nadává, neuznává je. Ale je to dobou, a ta pro chlapecké kapely už skutečně
pominula. Dnes chtějí posluchači zase něco jiného a jdou si za tím. Fanynky
vyrostou s jednou muzikou a poté jdou za jinou muzikou. Mě to strašně
bavilo. Každý den jsme makali na choreografiích, písničkách, kostýmech, prodali
jsme hodně desek, cestovali jsme.
Jaký
byl takový ten váš největší splněný herecký sen?
Měl jsem sen zahrát si ve
Vinohradském divadle. Podařilo se mi to a stál jsem na prknech vedle velké
herečky Jiřiny Jiráskové. To pro mě bylo jako splněný dětský sen! Ale jakmile
se splnil, tak jsem se toho až lekl, a říkal si, že stát vedle takových velkých
lidí chce svůj čas. A protože jsem byl velice nervózní, rozklepal jsem se. Cítil
jsem respekt a pokoru, honilo se mi hlavou, jak jsou tihle lidé daleko, daleko
přede mnou. Navíc jako Slovákovi se mi hůř improvizovalo. Teď hraju v „Dětech
ráje“, kam jsem si například přinesl spoustu svých nápadů, se kterými se shodoval
i názor režiséra. Ale to už je zase něco docela jiného. Jak prostředí, tak hra,
tak obsazení.
Po
shlédnutí muzikálu „Děti ráje“ mohu říci, že jde také o umění udělat show pro
lidi. Je skvěle přijímána diváky, ale dle mého názoru je vzácné, vidět tento typ
show, nebo vůbec nějakou show, a to je škoda.
Proto možná na toto
představení chodí diváci, kteří ho viděli i čtyřicetkrát a vícekrát. S těmito
lidmi by to mohl být zajímavý rozhovor – proč to dělají, proč na představení
tak často chodí. Plno Čechů se tomu brání a spíše to bere, že je to pod úroveň,
dělat show třeba i na koncertech. Umělci přijdou zahrát, poté zahrají, poděkují
a odejdou. Ale vzpomeňme třeba na Lucii Bílou a její vystoupení při finále „Česko
Slovensko má talent“. Ta show byla fascinující a strhla publikum. Lucie měla
fantastické šaty a s její vervou a se silou, kterou ona v sobě má,
může udělat skutečně působivou show. Není jediná, ale bohužel jedna
z mála, kdo show opravdu umí udělat.
Láká
vás skládat vlastní hudbu?
Pracuji na tom, ale je to
dlouhá cesta. Nejsem v tom experimentátor, vím, co chci a jdu si za tím.
V
čem aktuálně hrajete?
Děti ráje, Carmen, Monsieur
Amédée, Někdo to rád horké, Někdo to rád v kině…
Někdo
to rád v kině?
To jezdíme s Vlastimilem
Harapesem a Uršulou Klukovou hrát zájezdové divadelní představení, které je
taková trochu duchařina.
A
co vy a manželství? Jste muž na ženění?
Zatím ne. Pocházím
z úplné rodiny a nesmírně si toho vážím a mám k manželství úctu. Ale
jak vnímám z okolí tu vysokou rozvodovost a komplikované vztahy, musím se
přiznat, že to má na mě jakýsi vliv a zatím se do ženění neženu. Je pravdou, že
mám dítě, takže mám i rodinu. Tedík vyrůstá ve vztahu rodičů, kteří spolu
skvěle vycházejí, vytvářejí pro dítě dobré prostředí, ale jako manželé se
nevidí. Přesto, doufám, to na něj nemá dopad. Alespoň se o to já i Dita snažíme.
Tak
to vypadá, že dáváte svým fanynkám stále šanci. Je to prostě dané, že svobodní
umělci jsou pro své fanynky mnohem více atraktivní.
Nemohu nesouhlasit! (smích) Doba je hrozně zrychlená a
ohrožuje vztahy. Je to tak. Pamatuji si dobu, kdy jsem napsal dopis děvčeti, na
které jsem si myslel, a než jsem ho poslal, než vůbec přišel, než mi ta slečna
odepsala, tak to trvalo třeba týden. A musel jsem čekat celou věčnost, než jsem
se dozvěděl, zda má vůbec zájem. Dneska mají lidé vyřešené své vztahy během pár
kliknutí sms. Úplně jinak se lidé poznávají, jinak řeší problémy, a dost často
zbrkle. Postrádám v tom atmosféru napětí, těšení se, které vyžaduje jistou míru
trpělivosti.
Vypadá
to, že jste také trochu romantik.
Ženy se trochu změnily, jsou
emancipovanější, chlapi ze sebe dělají chlapáky, aby se líbili, a schovávají
svoji citlivost a smysl pro romantiku. Ve finále se všichni ochudí o to, co by
skutečně chtěli, o to, po čem touží. Protože v tom, jak hledají lidé ideálního
partnera, mnohdy hledají vlastně sami sebe.
Co
třeba partnerka ze stejné branže?
No to už vůbec ne.
Proč
si to myslíte?
V první řadě nám
umělcům, hercům, jde o to, abychom měli práci, byli vidět, prorazili. Podle mě
partneři ze stejné branže budou řešit podobné problémy a v tom vztahu se
velmi brzy mohou začít utápět. Kdybych hledal, tak někoho na stejném levelu,
ale ne ze stejné branže.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce: Michaela
Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Partner produkce: kavárna
Mlýnská, Praha 1, Malá Strana
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz