„Tréma je jako pocit zodpovědnosti.“ Jiří Jahoda
Atmosféra kavárny Slávie, zhruba dvouhodinový rozhovor
s houslistou Jiřím Jahodou. Obojí velmi zajímavý předvánoční zážitek.
Tento charismatický energický muž umění nejen tvoří, ale snaží se ho i „prodávat“
široké veřejnosti. Za svůj největší úspěch považuje nadšené publikum, zejména
to, jak říká: „nepolíbené klasickou hudbou“. Pojďte se spolu s námi dozvědět
mnoho zajímavých informací o dalších úspěších, zážitcích a cílech znamenitého
houslisty Jiřího Jahody.
Foto: Pavol Bigoš
Pane Jahodo, máte Uměleckou
a reklamní agenturu Globart, jste zakladatelem a členem Moravského klavírního
tria, působíte po boku své manželky v uskupení Jahodové duo. Jak se to vše dá zkombinovat
a stíhat?
Je zajímavé, že tato informace již
prosákla, protože Jahodové duo funguje velice krátce. Je takřka v ilegalitě. My
jsme s manželkou již dvanáctým rokem, tedy ne spolu, ale tak dlouho se známe. Dosud
jsme spolu ale nehráli, protože se u toho hádáme. Až teď, v posledním půlroce,
jsme z popudu manželky založili Jahodové duo. Občas někde hráváme, ale zejména
na soukromých akcích.
A jak to vše
stíháte?
V podstatě stíhám. Dříve jsem
byl zástupcem koncertního mistra orchestru Městského divadla v Brně, takzvaně „u
Moši“. Předtím jsem asi pět let hrál ve Státní filharmonii Brno. Jak jsem postupně
opouštěl hromadné soubory a velké orchestry, zbýval mi čas i na další aktivity.
Dáváte nějaké
oblasti přednost? Nebo jinak – co z toho děláte nejraději?
To si vyžádá většinou situace.
Když máme hodně koncertů s triem, nebo jsme někde na turné, pochopitelně
se jen velmi omezeně můžu věnovat agentuře. Pak jsou období, kdy máme koncertů méně,
a přiznám se, že koncerty schválně plánuji tak, aby byly v souvislé šňůře a potom
bylo volno. A v tomto volnu rozpracuji v agentuře další projekt,
který zase vyvrcholí nějakými koncerty.
Foto: Pavol Bigoš
Co bylo podnětem
pro založení umělecké agentury Globart? Myslíte si, že jako umělec umělcům
rozumíte lépe? Že víte, jak je prosadit?
Tak to je asi ta základní
výhoda. Ale prvotním podnětem bylo získat trošku více prostoru jak pro sebe, tak i pro kolegy, kterých
se velmi vážíme a kterým se tohoto prostoru v již zaběhaném prostředí nedostávalo.
Šlo o vytvoření nových příležitostí a k tomu právě posloužila agentura.
Dá se podle vás v současnosti
plnohodnotně a dobře živit uměním, i když umělec nepatří do světoznámé špičky?
Myslím, že ano. Je to těžké,
protože člověk musí zvládnout více profesí. Musí vlastně překročit jakousi úroveň,
na které ovládá svůj nástroj. Je nutné, aby byl umělec schopen zahrát sólově,
nejen v orchestru. To je taková základní a prvotní podmínka. U nás to totiž
funguje následovně: Spoustu se toho naučíme na škole, postupně nabýváme nové
schopnosti v orchestrech, ale zároveň hodně schopností zase ztrácíme. Po vstupu
do orchestru přestanete na housle pravidelně cvičit. Když to zjednoduším, ztratíte
schopnost hrát sólově. Nebo když i sólově hrajete, tak se to lidem moc nelíbí. Například
zvuk vašich houslí už není tak hezký, jako když hrajete s dalšími dvaceti
houslisty v orchestru, kde se zvuk pojí dohromady. Člověk se naučí s kolegy
souznít, ale jemu samotnému se vytrácí do jisté míry kvalita jeho tónu i
technické vybavenosti.
Vyzkoušel jste si
být sólistou, komorním i orchestrálním hráčem. Jak se liší pocity, které prožíváte na jevišti? Je to o něčem jiném, mít
vedle sebe spoluhráče z orchestru, nebo naopak stát na podiu sám například jen s
doprovodem klavíru?
Ten pocit je úplně jinačí. Když
hrajete v orchestru, máte daleko menší pocit odpovědnosti, protože o tu zodpovědnost
se dělí celý orchestr, třeba sto lidí. Je to tedy rozhodně větší pohoda. Když
hrajete sám a uděláte byť jen drobnou chybičku, tak ta drobná chybička je
opravdu velmi slyšet.
Jak jste na tom s
trémou? Míváte před vystoupením ještě trému? Býváte nervózní?
Je to pokaždé jinak. Člověk má
trému vždycky. Akorát se ji postupem času buď naučí, nebo nenaučí zvládat. Mám
takovou teorii, že na všechno si zvyknete. Člověk je zkrátka takový tvor.
Postupem času se u mě vytratila taková ta tréma, co vám škodí. Tréma jako pocit
zodpovědnosti je samozřejmé potřebná. Jakmile ji člověk ztratí, tak ztratí
zábrany a potom už to je špatné. Když se někdo hned po škole nenaučí trému ovládat,
nemůže sólově vystupovat.
Foto: Pavol Bigoš
Váš otec je
houslistou. Byl to ten důvod, proč jste se rozhodl pro kariéru houslisty i vy? Takový ten prvotní impuls to určitě byl. Ale mě muzika jednoduše
bavila. Nakonec to vykrystalizovalo v to, že to byla jedna z věcí, která mi
šla. A tak jsem u hudby zůstal.
Některé koncerty i
sám uvádíte. Přechod z mluveného slova k hraní a naopak je velmi těžký. Je to
tak?
Je to těžké. Člověk musí posluchačům
něco říct. Nebo jinak, nemusí. Ale já jim toho chci říct spoustu. Lidé mají
totiž mnohdy pocit, že klasická hudba je zahalená tajemstvím, do kterého oni
nikdy neproniknou. A to mě velmi zlobí. Naopak bych chtěl, aby posluchači do
našich tajemství co nejvíce pronikali. Protože se s nimi chci o to vše podělit.
Studoval jsem velmi dlouho, mnoho jsem tomu obětoval, tomu, abych hrál a co
nejvíc lidí mohlo cítit radost, kterou při hraní prožívám. Například je hodně těžké
vysvětlit obsah skladby. Skladatelé množství skladeb komponovali z nějakého důvodu.
Například Bedřich Smetana napsal Klavírní trio g moll, Z domoviny, z
velice smutného podnětu. Zemřela mu dcera. Když někomu zemře někdo blízký, je
to pro něj to nejhorší, co se mu může stát. A na Smetanu to tak samozřejmě zapůsobilo.
Klavírní trio g moll je ovšem nádherné. Tklivé, romantické, smutné, ale je tam
i takový optimistický gejzír hudby, který vytryskne až na jeho úplném konci. Bedřich
Smetana se napsáním tohoto díla vlastně postavil na nohy. Samozřejmě jsem u
toho nebyl, ale tak nějak si to představuji. Dopsal skladbu, zaklapl desky,
odhodil pero s inkoustem a částečně se s tím vyrovnal. Lidé pochopitelně tyto
informace nevědí. Jen to, že se trio jmenuje: Bedřich Smetana, Klavírní trio g
moll, Z domoviny. Skladatel však všechny své pocity zašifroval do hudby. A
když tohle vím, je to jedna z věcí, kterou publiku na koncertě říkám. Aby když
trio poslouchají, v něm mohli hledat, jak to ten skladatel vlastně myslel.
Jestli jsou schopni se s ním ztotožnit. Na každého to samozřejmě působí jinak.
Ale díky těmto znalostem mohou posluchači k dílu získat niternější vztah.
Ještě jeden dotaz k
moderování koncertů. Je těžké „přepnout mozek“? Začít mluvit, nějakým způsobem
koncert uvést, a hned potom hrát? Jste schopen se soustředit na každou věc v
ten určitý moment, nebo například i během hraní se vám v hlavě skládají slova, která
potom řeknete?
Správně by si to člověk měl nachystat
dopředu. Ale to já neumím. I když si najdu fakta o dílech a autorech, což je pochopitelně
nutné, v momentě kdy přijdeme na podium, naladíme si a já se podívám do
publika, je často všechno jinak. Často mě něco napadne a já začnu z úplně
jiného konce.
Takže improvizujete?
Ano, vždycky. Mám připraveno dopředu,
co chci posluchačům říct, a to jim samozřejmě řeknu, ale improvizuji pokaždé.
Není to o tom, že bych se jako herec naučil nějakou roli a pak ji odvykládal.
To neumím.
Foto: Pavol Bigoš
A během hraní?
Stává se, že třeba vykládám o nějaké
skladbě, potom hrajeme a mě napadne, vždyť jsem neřekl to a to. Blížíme
se k další skladbě a mně v hlavě běží, teď o ní řeknu toto. Pak se přistihnu, že
hrajeme a že najednou už jsem na dalším a dalším řádku notového materiálu, nebo
dokonce na další stránce. Protože částečně umíme skladby zpaměti, i když
hrajeme z not, tak až za nějakou dobu se někdy přistihnu, že jsem přepnul na
autopilota. To procitnutí je strašně nepříjemné a zavání to průšvihem.
Máte oblíbené
autory, které interpretujete raději než jiné?
Nejraději mám romantickou hudbu.
Z oboru klavírního tria, což je takový můj hlavní umělecký záběr, mám velmi rád
hudbu Dvořáka a Smetany, ze světových autoru je to Čajkovskij. Jeho Klavírní
trio a moll, op. 50, což je jedno z nejznámějších i nejtěžších klavírních trií,
vyloženě miluji.
Jak stíháte při vašem
plném pracovním nasazení cvičit? Hrajete denně určitý počet hodin, abyste se
udržel „v kondici“?
To se tak říct nedá. Když mám
koncert, vím, že se na něj musím připravit. A průběžně se připravuji na zkoušky.
Je to takový zápas s časem. Na každém koncertě člověka napadá, že tomu mohl dát
ještě více.
Neděláte to tedy
tak, že například v osm vstanete, do dvanácti cvičíte a pak se začnete věnovat
jiným věcem?
To by byl takový ideální svět.
Tak to u mě ale nefunguje. Navíc mě to ani nebaví. Musím mít na cvičení náladu a musí mě to
bavit. A to hodně dlouho před koncertem. Jakmile se koncert začne přibližovat, nějaké baví nebaví
jde stranou. Většinou se jedná až o ten večer před samotným koncertem. Ale třeba čtrnáct
dní, tři týdny před vystoupením, když nemám náladu, na housle nehraji vůbec. Většina
těch věcí je v repertoáru, pak už se to vždy jen doladí, opráší.
Co považujete za
svůj dosavadní největší úspěch?
Já ty úspěchy nemám moc rád. Ale
ne, to je samozřejmě hloupost, každý má rád úspěchy. Spíše nemám rád takové to
posuzování, že někdo hrál tam na tom pódiu, tu a tu soutěž. Za svůj největší úspěch
v kariéře považuji to, že se můžu hudbou živit a že se tím i poměrně dobře
uživím. Potom se to dělí na hezké a hezčí zážitky. A to nesouvisí s úspěchem a finančním
ohodnocení. Takže takové to porovnávání nemám rád.
Dobře, co tedy patří
do těch hezčích zážitků?
Tak třeba krásný zážitek byl,
když jsme s Moravským klavírním triem hráli v jednom městě na jihu Španělska,
v Malaze. Tehdy jsme tam nemohli najít koncertní sál. Bylo nám to divné,
protože pořadatelská agentura, která zajišťovala celé naše turné po Španělsku,
nás výslovně upozorňovala, že koncert v Malaze je pro naše další působení ve španělském
regionu velice důležitý. Podle toho, jak se na tomto koncertě zapíšeme, nás
budou pořadatelé zvát na další akce a také odměňovat. Říkali jsme si, když je
to takové prestižní, tak jak to, že nemůžeme najít koncertní sál. Vstupem byla
jen taková nenápadná kovová brána. V budovách, které byly již historicky zcela přestavěné, se
však skrýval krásný starobylý sál. Nejsem schopen určit, z jakého období, snad ze
17. století. Bylo vidět, že se nerenovoval alespoň sto let. Vše bylo ale
zachovalé. Pořadatel nás doprovodil do šatny. Dali jsme si generální zkoušku a poté
jsem si všiml, že na stěnách šatny visí obrázky. Takové ty obrázky skladatelů a
virtuózů, co jsem vídával ve škole. Obrázky Wagnera, Paganiniho, Berlioze, našeho
Kubelíka a mnoha dalších. Dělali jsme si z toho legraci. Před koncertem
jsme ale objevili, že každá z těch fotografií byla podepsána a bylo tam i
datum. Pátrali jsme v programu a zjistili, že tento náš koncert měl strašně
vysoké číslo. Pořadatel nám vysvětlil, že tato koncertní řada, ve které
hrajeme, probíhá nepřetržitě od počátku 19. století. A všichni ti pánové a dámy,
co viseli na zdech, tam před námi opravdu účinkovali. To nám tedy spadly brady.
Jak jste se mě ptala na pocit zodpovědnosti, na trému, tak tam se dostavila.
Když jsme si uvědomili, že hrajeme v jedné koncertní řadě se všemi těmi
mrtvými, jejichž výkony jsou pro nás vzorem a jsou
nedostižné.
Foto: Pavol Bigoš
Teď tam tedy visí i
vaše fotky?
My jsme tam svoje fotky sice podepisovali,
ale jestli je tam pověsili, to nevíme. Oni tam asi už tehdy založili takovou marketingově
prozíravou tradici, že si od všech nechali podepsat fotky a počkali sto let, co z toho bude. Potom je buď
pověsí, nebo nepověsí. Tak to byl úžasný zážitek. Musím přiznat, že se mi to honilo hlavou i při koncertě.
Ale měli jsme štěstí, že na programu byl v jeho druhé polovině právě onen zmiňovaný Čajkovskij,
kterého mám rád a kterého rádi hrají i kolegové z tria. Myslím si, že tehdejší jeho
provedení bylo
jedno z našich nejlepších. Nebo alespoň jsme to tak cítili.
Máte nějaký sen,
který byste si chtěl v uměleckém životě splnit?
Co se týče klavírního tria, tak
takový nejbližší cíl trochu souvisí s tím, že jsme všichni rodilí Brňáci, ale v
Brně kromě našeho Novoročního koncertu prakticky nevystupujeme. Což je takové
paradoxní. Máme tedy cíl, který považuji za reálný, že v Brně vytvoříme vlastní
komorní cyklus. Cyklus Moravského klavírního tria a jeho hostů. Chtěli bychom vytvořit
radu čtyř až pěti koncertů rozprostřených do celé koncertní sezóny, právě zde v
Brně.
A nějaké cíle ze vzdálenější
budoucnosti? Chtěl byste dosáhnout něčeho dalšího?
Tak takovým tím největším cílem
je, aby se nám podařilo stabilizovat další sezóny, aby počet koncertů neklesl v
roce pod padesát. Aby práce mohla být opravdu soustavná a dařilo se nám
průběžně koncertovat a studovat nová díla. Aby nevznikaly příliš velké prodlevy
mezi jednotlivými vystoupeními. Jak je mezera mezi veřejnými vystoupeními delší
než měsíc, tak to považuji za chybu v práci. Nebo spíše za něco, čím zbytečně
klesá úroveň souboru. Mluvíme o Moravském klavírním triu. Žádné další velké
cíle nemám. Rodiče a pedagogové mi často vyčítali nedostatek ctižádosti. Nikdy
jsem zkrátka nebyl soutěživý typ. To, jak všichni chodili po soutěžích a řešili,
kdo hraje lépe, se mě netýkalo. Já razím zásadu, ať si každý hraje, jak chce. Nakonec
každý hráč, který na dnešním trhu vystupuje, je nějakým způsobem zajímavý.
Kdyby nebyl, tak by na něj nechodili lidi a nemohl by vlastně hrát. A jestli má
někdo zajímavější tón, lepší techniku, souhru, intonaci, tak to je jedno.
Nakonec o tom v konečném důsledku rozhodnou vždycky posluchači. A
posluchači nejsou hloupí.
Foto: Pavol Bigoš
Myslíte si, že
hudební svět neustále vnímá vážnou hudbu jako něco, co není pro každého?
Myslím si, že to tak vnímá nejen
hudební svět, ale i většina lidí. A to je právě ta chyba. Hudebníci si mnohdy stěžují,
že na koncerty chodí málo posluchačů. Proč jich ale chodí málo? Protože mají
pocit, že je to něco, čemu oni nerozumějí a co se jich nemůže týkat. Ale je to
chyba těch lidí? Ne, je to chyba těch, co jim to špatně zahrají anebo špatně vysvětlí.
Jak probíhají vaše
koncerty? Abyste přiblížil klasickou hudbu více lidem…
Na náš koncert si většinou připravujeme
více skladeb, než kolik jich je v programu. Dáváme lidem často vybrat, co chtějí
slyšet. Někdy to píšeme rovnou do programu. Například napíšeme: Slovanský tanec
Antonína Dvořáka na přání posluchačů. Připravíme si třeba dva, tři, čtyři
Slovanské tance a potom se na koncertě ptám lidí, který by chtěli slyšet.
Zahraji jim kousek, melodii, aby poznali, o který tanec se jedná. Potom se
hlasuje. Posluchači tak mají skvělý pocit, že jsou přímo vtaženi do programu. Ale
nedá se to samozřejmě dělat s dlouhými závažnými díly. Když je klasický
koncert, kde hrajeme dvě tři klavírní tria, necháme posluchače hlasovat o přídavcích.
Dále se někdy ptám diváků, jak se jim to líbilo a ti jsou často překvapeni. Už
se nám stalo, že nám pán řekl, když jsme hráli Brahmse, že to bylo takové
smutné a že se mu to nelíbilo. Pánovi jsme potom zahráli veselou skladbu na začátku
druhé půlky, aby to bylo jen pro něj a nebyl to přídavek.
A teď taková odlehčená
otázka na závěr. Asi se shodneme, že život umělce není jednoduchý. Ani život s umělcem.
A i vaše manželka je umělkyní a je i součástí reklamní agentury Globart. Jak
vypadá váš společný život?
Společný život začíná mnohdy
tak, že nás probudí telefon. Například dnes kolem osmé hodiny ráno. My si rádi pospíme.
Volala paní pořadatelka, jestli když budeme hrát na ten klavír, jestli ho mají
dát na pódium. Tak jsem ze sebe vyblekotal, že ano… Tak i takové dotazy dostáváme.
Na takový koncert se ovšem moc těším, protože s největší pravděpodobností přijde
takové to, jak říkám, nepolíbené publikum. Tedy pospíme si, vstaneme a potom řešíme,
co nás pálí – termíny koncertů, co, kdy, kde. Ted jsme už tři, máme ročního
syna, takže často řešíme i to, kam dát dítě. Ale v tomhle nám hodně pomáhá babička.
Určitě tím, že se oba zabýváme uměním, se dokážeme vzájemně více tolerovat a chápat
problematiku uměleckého života. Přináší to výhody i nevýhody. A nevím, jestli výhody
převažují nad těmi nevýhodami. Praktický život není jednoduchý. Náš provoz
zasahuje pochopitelně do večerů, kdy jezdíme po koncertech. Tam nastávají třecí
plochy. Zkrátka zvládáme to, jak se dá.
Oblek,
Text: Jitka Šmídová
Produkce: Michaela Lejsková
Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk
Doplňky: Klenoty Hanák
Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno
Oblečení: CEREMONI
Lokace pro focení: Besední dům Brno
