Archiv pro rok: 2011

„Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen.“ Zdeněk Podhůrský

Je
několik věcí, které bych do Zdeňka Podhůrského rozhodně neřekla: Že je tak
citový člověk, že má obrovskou soudnost a pokoru, že mu už bylo padesát let! a
že dokáže fantasticky zaujmout nejen oko fotografa Roberta Vana, který zhotovil
v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze opravdu velkou sbírku fotografií pro náš rozhovor. Perfektní styling zajistila firma Bandi Vamos a AVON Cosmetics. Mohu
vám garantovat, že tento rozhovor vám servíruji s velikou chutí a radostí
z toho, že u nás máme takovéto umělce!

Když jsem vás naposledy viděla
v roli šerifa v muzikálu Robin
Hood, který se hraje v pražském divadle Kalich, tak ve mně tato role
rozhodně vzbudila otázku, zda vás režiséři nekategorizují.

Když
jsem studoval herectví na DAMU, byl jsem neustále obsazován do rolí milovníků a
to se pak na čas přenášelo i do filmu a televize. Ale já jsem byl v těch
rolích nešťastný, připadalo mi, že není co hrát a vadilo mi, že jsem obsazován
kvůli svému vzhledu. Takže když přišly první záporné role, z těch
výrazných to byl Černý princ v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a hned vzápětí u Zdeňka Syrového
role padoucha Chata v kovbojce Cesta
na Jihozápad, byl jsem blahem bez sebe. A přeneslo se to pak i do dabingu,
tam jsem také v osmdesáti procentech dabovaných rolí nějaký ten podlý
živel a záporák. Já mám tento typ rolí rád.

 Vnímáte sám sebe jako vhodného
pouze pro určitý typ rolí?

Nemyslím
si, že bych byl vyhraněným hercem jen pro určité role, ale jsem si vědom, že tak
na mnohé režiséry nejspíš působím. Ale nedávno jsme nastudovali se společností
Anife Vyskočilové konverzační komedii Oskar.
Je to nesmírně vtipně napsaná hra, kde mám neskutečné množství textu a ryze
komediální roli, mimochodem, touto rolí se proslavil vynikající komik
Louis de Funès. Ohlasy jsou velmi pozitivní a mně se
to hraje moc dobře. Takže ono to s tou vyhraněností nebude tak horké. Moc
rád bych si někdy vyzkoušel televizní sitcom, to je žánr, který mě baví, ale
musí být dobře napsaný. U nás je tento žánr zatím v plenkách.

Jak byste vy sám zhodnotil vývoj
vaší herecké kariéry?

Já
jsem po škole (v osmdesátých letech) šel z filmu do filmu. Obsazovaly mě
v té době jak domácí, tak tehdejší zahraniční produkce. Točil jsem po boku
hvězd, jako jsou Michael York, Mario Adorf, Iris von Berben atd. Byl jsem několik
let členem avantgardního souboru Pradivadlo, kde mým kolegou byl tehdy například
Pepík Carda. Hostoval jsem v Praze ve Stavovském divadle, v Divadle E.
F. Buriana, v Kolínském divadle a dalších. Měl jsem spoustu práce u filmu,
zkrátka to byla skvělá doba. A pak přišla sametová revoluce a najednou se vztahy
mezi lidmi u divadla i u filmu začaly hrozně měnit (určitě stejně, jako i v jiných
oborech), nastoupila neuvěřitelná dravost a ti, co byli předtím rudí až za
ušima, byli najednou zářivě modří a dostávali se na rozhodující posty. A mně se
z toho dělalo nanic a řekl jsem si, že touhle cestou už jít nechci.

Změna, která přišla do vašeho
života, byla radikální?

Vše
jsem ze dne na den ukončil a opustil a šel jsem prodávat obrázky mé tehdejší
přítelkyně, později ženy, na Karlův most. Vydržel jsem to téměř dva roky. Kolem
mě procházeli denně známí z branže, kteří zpočátku nevěděli, jak se ke mně
stavět – poměrně známý herec najednou prodává na ulici nějaké obrázky, ale
postupem času se se mnou dávali do řeči a pak už si ke mně často chodili stěžovat
na změněný umělecký svět. Nakonec jsem ale stejně podlehl dvěma zásadním
nabídkám, které mne vrátily do divadla. Jednou z nich byl avantgardní
projekt Laterny Animaty, tou druhou byl muzikál Krysař Dana Landy. K divadlu se mi návrat podařil, ale
k filmu zatím nijak zvlášť. Prošvihl jsem ten nástup po devadesátém roce,
kdy se dávaly dohromady skupiny kamarádů a známých, a už jsem se prostě
nezařadil. Ale nevzdávám to. (smích)

Myslíte si po vašich zkušenostech
v podnikání, že lze nějaké podnikání kombinovat s hereckou profesí?

Máte
asi na mysli galerie a restauraci, že? S galerií jsem začal po zkušenostech na
Karlově mostě, v tom zmíněném divadelním mezidobí. Tatínek, jak už to tak
v této zemi bývá zvykem, po své smrti zcela zapadl, ačkoli byl vynikajícím
loutkářem, uznávaným po celém světě. Já vyrůstal v atelieru, kde se
scházela výtvarnická elita, a zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Koketoval
jsem dokonce i s loutkařinou, ale táta mi to rozmlouval, bál se abych nebyl
nešťastný. Velice dobře znal moji neklidnou povahu, a tak jsem nakonec tedy
skončil na herectví. Ale přesto jsem společně s obrázky na Karlově mostu
velmi úspěšně prodával i své vyřezávané marionety.

Umění si zkrátka našlo místo ve
vaší seberealizaci. To je hezké, že to přišlo tak samo.

Po
tátovi ve mně zůstala láska k výtvarnému umění a vrhnout se do první
galerie, kterou jsme otevřeli s mou bývalou ženou, mi přišlo zcela přirozené.
Je výborná malířka a já chtěl pro její obrazy důstojné prostředí. Navíc jsem
měl spoustu kamarádů známých výtvarníků – Emmu Srncovou, Ivu Hüttnerovou, Josefa
Flejšara, Jaroslava Fišera, rodinu Radovu a další, a tak jsme otevřeli, tuším,
že první galerii čistě naivního umění u nás. Byl to dobrý záměr v dobrou
dobu. Po třech letech začala galerie neuvěřitelně fungovat a postupně jsme v Praze
otevřeli další dvě. Jenže jsem na to nebyl sám, staral jsem se o PR a o výstavy,
ale vlastní prodej a chod galerií měla na starosti partnerka. Jenže čím víc
jsem začal hrát v divadlech, pracovat v dabingu (jako herec, režisér
a úpravce českého znění v dabingu – například Pulp Fiction, Mělký hrob, Trainspotting,
Pátý element… atd.), tím jsem měl méně času na podnikání, navíc přišel rozchod
s partnerkou a ten obchodní aktivitu galerií znatelně přibrzdil.

Proč jste se pak pustil zrovna do
gastronomie?

Otevřením
restaurace jsem si splnil další sen. Všichni přátelé mi to rozmlouvali, ale já
si nedal říct a musel jsem si to vyzkoušet. Odřízl jsem se na půl roku od
showbusinessu, uzavřel se v malé zapadlé Žižkovské uličce a trávil tam
denně 10–12 hodin. Mým snem bylo, mít hezkou útulnou restauraci, plnou přátel a
hostů. Jenomže pracovat v ní navždy, to jsem přece jen nechtěl. Mám ještě
hodně divadelních a uměleckých snů. Ale ono to jinak skutečně nejde. Kdykoliv
jsem opustil restauraci a pak se do ní po jednom či dvou dnech vrátil, byla to
katastrofa. Podnikání vyžaduje práci na plný úvazek, musel bych nechat divadla,
muziky, a to jsem ochotný nebyl. A tak jsem podnikatelské aktivity ukončil a věnuji
se pouze herectví, muzice se svou kapelou Underhill a jako koníček mi zůstává i
nadále focení. Herci umí zahrát všelijaké role, včetně galeristů nebo majitelů
restaurací, ale takové role mají konec, kdežto ta skutečná povolání jsou
navždy. A na to je herecká povaha, řekl bych, příliš svobodomyslná.

Jak se v herci vyvíjí jeho
profesionalita? Je posílena spíše v divadle, nebo ve filmu?

V tomto
mezi divadlem a filmem určitě není rozdíl. Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen. Herecká profesionalita je absorpce generačních
zkušeností a etiky, a kde zrovna není nějaká taková zkušenost po ruce,
nastupuje cit, a kde není pro tuto profesi cit, nikdy nemůže být řeč o
profesionalitě. V dnešní době se vytrácí určitě kvůli televizím
seriálovým továrnám, kde to, co nazýváme profesionalitou, je ve skutečnosti
jejím opakem, ale o tom bychom mohli debatovat velmi dlouze.

Jak tedy vnímáte profesionalitu sám
u sebe?

Já
prošel školou, která přes všechna negativa své doby, měla spoustu kvalitních
profesorů. Byla to starší garda, která nám předávala své zkušenosti a divadelní
etiku. Když mi umřel otec, měl jsem hrát večer představení ve Stavovském
divadle. Volal jsem své profesorce a zároveň kolegyni Regině Rázlové, co se
v rodině stalo a že večer do divadla nepřijdu, že se musí představení
zrušit, nebo že musí hrát někdo jiný. Hrozně mě tehdy zepsula a řekla mi, že to
nepřipadá v úvahu, a že hrát budu, nejen kvůli kolegům v divadle, divákům,
ale i kvůli sobě. Pomohla mi tehdy pochopit mnohé z herecké profese i
profesionality.

Jste srdcem raději divadelním
hercem? Pokud ano, čím si vás divadlo získalo?

Na
škole mi pan profesor Přeučil předpovídal skvělou filmovou kariéru, a musím
říct, že mne v té době film bavil mnohem víc než divadlo. Ale myslím, že
to plynulo i z určité vnitřní nevyrovnanosti a nejistoty. Film, když něco
pokazíte, dává možnost opravy, divadlo vám tu šanci nenabízí. Ale nejistota po
letech zmizela a já se na jevišti cítím dobře, naopak, baví mě ten adrenalin
neopakovatelnosti. Určitě za to vděčím i muzikálům. Je to žánr, který mám
hrozně rád a ve kterém jsem se, myslím, našel.

Lze vůbec z divadla chodit
s čistou hlavou?

Určitě
nejde chodit s čistou hlavou do divadla. Ovšem tam si ji alespoň na
okamžik vyčistíte, tam z vás všechno spadne – starosti, nervy, dohady. Pro
mě je každé představení úžasný relax. V té běsné, chaotické a zrychlené době se
vlastně i pro mě zastaví čas a já nemám na práci nic jiného, než si užít roli a
pobyt na jevišti.

Vnímáte mezi divadly nějakou
rivalitu, která se následně promítá i do vztahů herců k jednotlivým divadlům?

Řekl
bych, že něco takového panuje spíše mezi vedením divadel, je to dnes tvrdý
konkurenční boj. A herci si ani nemohou dovolit takový přepych, jako je
rivalita vůči jinému divadlu, protože se může stát, že se v něm v příští
sezóně budou ucházet o roli. On je ten náš „rybníček“ hrozně malý a pro herce
je příležitostí skutečně málo…

Podáte
herecký výkon, divadlo skončí, ukloníte se a najednou se ocitnete v klidu.
Vyžadují tyto změny vypětí práci s psychikou?

Je to role od role a
den ode dne. Někdy se vám zdá, že jste vyždímaná jako hadr na podlahu, jen si
sednete u svého stolku v šatně do židle, civíte na sebe do zrcadla a ptáte
se, jak dlouho to ještě vydržíte… A pak jsou momenty, kdy vám to vůbec nepřijde,
kdy vás představení naopak tak nabije, že nemáte co řešit.

Jak
hodnotíte české publikum?

To je docela
komplikovaná otázka, protože je hrozně velký rozdíl mezi pražským publikem,
oblastním publikem a publikem v jiných velkých městech. Já zažil publikum
minulé éry, které chodilo do divadel konspirovat proti společnému nepříteli –
proti komunismu a proti Sovětskému svazu. Dnes se lidé chodí do divadel hlavně
pobavit. Ale obecně máme dost vnímavé publikum, a kupodivu není zcela nakažené
televizními seriály, reality show a filmovým průmyslem. Ovšem skvělé publikum
jsou zahraniční sousedé – Slováci. Tam když jedeme, vždy končí představení
standing ovation. Jsou mnohem otevřenější a natěšenější.

Chodí
na představení podobné publikum, nebo dochází i k překvapením?

Nejen podobné, často chodí
i stejné. Například na muzikál Robin Hood,
ve kterém také hraji, přišla jedna divačka již jedenáctkrát. Ale rozumím otázce.
Víte, v hereckém žargonu je takový krásný příměr na publikum, které sedí
jak pěna a nereaguje na nic, ač se herci snaží sebevíc – to se pak říká „dnes
jsou v hledišti Holanďani“, jako že nerozumějí češtině, a proto nereagují
a netleskají. Nejednou se nám stalo, že při hraní víkendových dvojáků, kdy se
hraje od 14:30 a pak ještě od 19:00, přijde ve stejný den na každé představení úplně
jinak naladěné publikum. Jednou jsou to třeba právě ti „Holanďani“, ale při druhém
představení pro změnu diváci nádherně spontánně reagují, a jindy zase třeba
publikum po celou dobu ani jednou nezatleská, nezajásá, ale na konci
představení tleská jako o závod a nechce pustit herce z jeviště.

Existuje
podle vás ideální dárek pro herce-muže za představení, když pro ženy-herečky
obvykle volíme květiny?

Ono je to jedno, hlavně
že něco dostanete. V tu chvíli je to pro každého fajn pocit, je to
k potlesku odměna navíc.

Jaké
kulturní akce si jako rodilý Pražák nenecháváte ujít?

Výstavy, koncerty,
taneční festivaly, divadla. Praha nabízí hrozně moc akcí, tolik, že se
v tom člověk obtížně orientuje, ale snažím se alespoň některé zajímavé akce
nezmeškat. Například jsem hrozně rád, že jsem před rokem (nebo dvěma – hrozně
to letí) viděl baletní večer bratrů Bubeníčků. Pracují převážně jen
v zahraničí, bylo to ojedinělé, že se ocitli v Praze, a byla to vážně
nádhera.

Necítíte,
že je ve vaší profesi složitější najít si partnera?

Ne! Naopak! Tato
profese skýtá mnohem větší výběr partnerů a partnerek! (úsměv) Ale teď vážně, je to asi těžší po stránce důvěry. Herec je
profesionální lhář, musí umět zahrát zcela přirozeně i tu největší lež, a partner
to ví. Například žárlivost se v takovém vztahu rovná katastrofě.

Do
jaké míry vám nevadí, když jste ve středu zájmu médií? A prožil jste si i
nějaké nepříjemné chvilky?

Média – bulvár,
negativní reklama také reklama. Herec je exhibicionista a být středem pozornosti
je i v jeho zájmu. Bulvár je součástí showbusinessu, je to tak desítky let
nastavené i v zahraničí a po celou tu dobu probíhá i boj umělců s ním.
Nemám pocit, že bychom se v tom lišili od ostatních zemí a že by naše
klima bylo horší. Je to spíše o tom, že čtenáři takových plátků musí umět
v bulváru prosévat informace a nesmějí ho brát ve všem vážně. Tím ovšem
nechci říct, že prostředky, které někdy naši bulvární novináři volí, nejsou
někdy skutečně zarážející.

Co
soudíte o tom, že se umělci vůči bulváru nemohou nijak právně bránit? Nebo
myslíte, že nějak ano?

Bránit se dá právně, ale
zatím je to nerovný boj. Pokuty za nepodložené a poškozující informace nejsou momentálně
pro vydavatelství dostatečnou hrozbou. Věřím ale, že se i u nás nakonec podaří nastavit
určitá etická pravidla, která budou dodržována. A že se pak čtenáři skutečně
budou lépe orientovat v psaných informacích, přestanou je zajímat nesmysly
a budou vyžadovat podložené informace. (smích)
No jo, dobrý fór, já vím.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Bandi
Vamos www.bandi.cz

Make up: Mili Dvořáková
AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

„Nedávno jsme si povídaly
s kamarádkou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. A to je přece krásné“. Eva Hrušková

Herečka Eva Hrušková je dnes
velmi šťastná v manželství s Janem Přeučilem. Nebylo tomu tak ale vždy.
Jako sedmnáctiletá dívka získala vysněnou roli Popelky, která jí přinesla
velkou popularitu. Zatímco její sláva stoupala, v osobním životě už tolik štěstí
nenacházela. Přišlo první nezralé manželství, druhé poznamenané alkoholem,
třetí nešťastné a nakonec i tatínkův dobrovolný odchod ze světa. Přesto všechno
vychovala tři šikovné a úspěšné syny a ve věku, kdy jiní už na lásku téměř
nevěří, se bláznivě zamilovala. Se svým současným manželem založili divadlo pro
děti a užívají si života více než kdy jindy. Podobnost osudů Evy Hruškové a
Jana Přeučila je až zarážející. Možná právě proto jsou dnes spolu tak
spokojeni. Setkání, které proběhlo v pražské restauraci Zlatý had, kde
tento milý pár fotil Robert Vano, bylo inspirující a motivující.

Se svým manželem Janem Přeučilem
si život opravdu užíváte. Mezi vaše velké záliby patří i cestování. Kde všude
jste už byli?

S Jeníčkem hodně a rádi
cestujeme. Ona vlastně i naše práce je cestování. Máme společné divadlo pro
děti, takže jezdíme po celé České republice. Ale vás zajímá, kde jsme byli i
mimo naši milou republiku. Když se ohlédnu pár měsíců zpět, v září jsme
byli v Barceloně, v říjnu v Miláně a nedávno v Basileji,
kterou jsme proložili Luhačovicemi, kam jezdíme moc rádi do lázní. Navíc mi Jeníček
věnoval k výročí našeho manželství romantickou cestu vlakem Orient Express.
To bude jistě nádherné! Mojí oblíbenou autorkou je totiž Agatha Christie. Když
jsme například naposledy navštívili Londýn, byli jsme se podívat i na dům
Hercula Poirota. Naše cesta Orient Expressem se uskuteční příští rok v květnu.
Už se na ni velmi těšíme.

A co Asie? Ukazovala jste nám krásné
šperky od kamarádky, která po ní cestuje a fotí…

Asií jsem cestovala sama. Byla to
moje poznávací cesta a hodně jsem tehdy fotila a dovezla si spoustu náramků,
náušnic a krásných přívěsků, které vyrábějí příslušníci tamějších chudých kmenů.
Tím, že si turisté jejich výrobky kupují, je vlastně podporují a pomáhají jim.
A já jimi potom ještě obdarovávám své kamarádky tady u nás. Moc se mi líbilo také
v Thajsku a v Singapuru, už i proto, že jsou tam všichni velmi milí a
maličcí. Tak jsem si tam přišla jako doma. (smích)

G. B. Shaw na dotazy, proč si oblíbil
malou Stellu, odpovídal v legraci: „Z toho všeho zla jsem si vzal to
nejmenší.“ Znáte to?

Samozřejmě. A ještě přidám jeden
citát od Miroslava Horníčka. Ten říkával: „Co je malé, to je milé, a když to
není milé, tak je toho alespoň málo.“

Tak to je vtipné. Jste matkou tří dospělých synů. Jak vnímáte dnešní
zrychlenou dobu, kdy se většina komunikace odehrává přes emaily a mobily?

Co se organizačních věcí týká, tak
to beru jako úžasnou věc. Protože tím, že je nás hodně, musíme náš čas organizovat
společně. A pomocí mobilu a internetu je to nejjednodušší. Nejstarší syn dostal
svůj první mobil v šestnácti letech a velmi nám to všem pomohlo. Dříve,
když se někde zdržel, jsem šílela strachy. Takhle o sobě dal alespoň vědět. Já
to beru tak, že právě internet a mobily lidi spojují.

Takže jste také propadla kouzlu
Facebooku?

Nedá se říci propadla, ale mám ho.
Díky němu jsem našla spousty starých známých, s nimiž jsem se léta
neviděla. Já ten civilizační vývoj beru z té lepší stránky. Takhle to
prostě funguje. Kdysi si posílali lidé vzkazy po poštovních holubech, pak se
týdny vozily dopisy poštovními vozy, poté přišla letecká pošta, dnes je tady
mail a sociální sítě. S rodinou a přáteli se vídám stále stejně a žádný
internet nebo mobil mi v tom nezabrání, pouze mi pomůžou lépe si všechno
rozvrhnout a zorganizovat.

To je rozumný
názor. Vývoj člověk nezastaví, takže by si z něj měl vzít jen to nejlepší.
Souhlasíte?

V tom
s vámi souhlasím. Vezměte si třeba nakupování. Hodně nakupuji přes
internet. A když se potřebuji na něco zeptat, zeptám se přátel na Facebooku a
oni mi poradí, dají tipy.

To musí mít
vaši kluci radost, že mají maminku, která je akční a přátelská k moderním komunikačním
technologiím. Když si vezmu většinu žen ve vašem věku, tak ty jsou rády, že umí
zapnout a vypnout počítač?

Já myslím, že
kluci to ani tak nevnímají. Berou to jako hotovou věc. I třeba proto, že máme
rodinu rozházenou po světě a jinak bychom o sobě asi nic nevěděli.

A co vlastně
vaši synové dnes dělají?

Nejstarší Zdeněk
žije v Plzni, je herec a je mu 31 let. Prostřední Vojtěch (25) studuje na
ČVUT železniční dopravu a nejmladší Pavlík (20) je zase prvním rokem na filmové
škole FAMO v Písku.

Nemrzelo vás
někdy, že nemáte holčičku?

Mrzelo mě to asi
první minutu po tom, co se narodil první syn. Ale pak jsem si řekla, jak jsem
hloupá a hned mě to přešlo. S kluky mám skvělé vztahy, neumím si
představit, že by dali přednost jiné rodině před tou naší. Máme se všichni
rádi. Všechno musí být v rovnováze.

Ale pojďme
k vašemu dětství. Kde jste vyrůstala?

Vyrůstala jsem
v Ratibořicích, v Babiččině údolí, v České Skalici, kde se
nachází stará Barunčina škola. Je to tam nádherné, opravdu pěkné prostředí.
Rodiče bydleli v Hradci Králové a žili v ateliéru, proto jsem jako
malá holčička žila u babičky. Až v sedmi letech jsem se přestěhovala
k rodičům. Tam se mi nelíbilo, stýskalo se mi po babičce. Ale měla jsem
malou sestřičku Janičku, kterou jsem milovala, takže jsem si časem zvykla. Přesto
na období mezi sedmi a patnácti léty nevzpomínám moc ráda. V Hradci jsem
se necítila doma. Děti tam byly kruté a dávaly mi najevo, že jsem se
přistěhovala. Prolomilo se to až na gymnáziu. Byli jsme jazyková třída, což
byla pro mě do budoucna velká výhoda.

A kdy jste
začala mít herecké ambice, dá-li se to tak v dětském věku nazvat?

Takový první krok
do hereckého světa se odehrál, když mi bylo jedenáct let. Maminka mě tehdy
přihlásila na konkurz do pořadu Štěpánky
Haničincové „Hledáme písničky pro děti“ a z 1 200 účastníků vybrali šest
dětí a já byla mezi nimi. Od té doby jsem natáčela v televizi stejnojmenný
cyklus. Chodila jsem samozřejmě i do
hudebky, a protože moji rodiče zpívali, tak ke zpěvu vedli i mě. V hudebce mě
učila maminka pana Jaroslava Svěceného, který je dnes naším rodinným přítelem.
A po gymnáziu jsem šla na loutkařinu na DAMU do Prahy, kde už jsem zůstala.

Jak je to
všechno propojené. Štěpánka Haničincová, tehdy nesmírně populární moderátorka
pořadů pro děti, byla manželkou vašeho nynějšího muže Jana Přeučila. Jak jste
ji tehdy vnímala?

My děti jsme se se
Štěpánkou moc nevídaly. Točily jsme jiné pořady, Štěpánka zase ty své. Se
Štěpánkou jsem se potkávala, až když jsme se s manželem a s prvním synkem přistěhovali
do domu na Vinohradech, kde se svým mužem Janem Přeučilem bydlela.

Vraťme se
ještě k vaší krásné roli. Když vám bylo sedmnáct, přišla Popelka…

Od jedenácti let jsem
se objevovala v televizi, proto už tam o mně něco věděli. A když se pak paní
režisérka Vlasta Janečková chystala točit Popelku, napadla jsem ji já. Roli Popelky
jsem vlastně dostala k Vánocům. Psal se rok 1968 a moji rodiče mi scénář
dali pod stromeček. Jako dnes si pamatuji, že jsem byla hrozně zvědavá, jakou
roli tam asi hraji. Listovala jsem scénářem a hledala své jméno. A byla to role
hlavní, přímo Popelka. Radost to byla tehdy obrovská.

A co jste
říkala na prince, Jiřího Štědroně, v té době populárního krasavce?

Líbil se mi jako
princ a obdivovala jsem ho – byl chytrý, distingovaný a byl to pěkný chlap.
Dodnes se vídáme, hrají spolu s Honzíkem Přeučilem v divadle Ypsilon.
Vzpomínám si, že jsem před ním tehdy měla velký ostych. Ve scénáři stálo, že ho
mám jemně hladit po hlavě. To pro mě bylo velmi intimní. Byla jsem najednou
v blízkosti dospělého muže, kterému bylo už 27 let, a já byla ještě skoro
dítě. Paní režisérka mi tehdy řekla: „Tak si Evo představ, že hladíš kocoura.“

A zabralo to?

No, abych se
přiznala, ani moc ne. Ale natočili jsme to a pohádka měla obrovský úspěch.

A jaký byl váš
život „po Popelce“? 

Tehdy jsem ukončila
gymnázium, odmaturovala a pak šla na rok do loutkového divadla DRAK
v Hradci Králové – to pro mě byla nezapomenutelná škola. Pak jsem udělala
zkoušky na DAMU na loutkářskou katedru. Tam jsem prožila krásný kus života. Jako
asi každý vzpomínám na studia moc ráda.

Kdy jste
založila vlastní rodinu?

Poprvé jsem se
provdala příliš brzo a po dvou letech jsme se rozvedli. První dítě, syna, jsem
měla na tehdejší dobu pozdě, ve 28 letech, až ve druhém manželství. Ale o co
později jsem začala, o to později jsem skončila. První dva syny mám se Zdeňkem
Rohlíčkem, který byl mojí láskou, ale byl to vztah komplikovaný a poznamenaný
alkoholem. Alkohol také zapříčinil Zdeňkův smutný konec. Třetího chlapečka mám z manželství
s Jiřím Pavlem Křížem. Měla jsem ho ve 39 letech a jsem za něj moc ráda. Příroda
mě totiž připravila o první dítě, a to v sedmém měsíci. Takže jsem si to
poslední užila a vlastně si tím prodloužila mládí. (úsměv)

Měla jste tři
syny, ale v manželství jste spokojená nebyla. Nicméně nakonec jste toho
pravého prince přece jen našla. Bylo vám 48 let a přišel Jan Přeučil,
s nímž jste už více jak deset let velmi šťastná. To je přece krásný konec
pohádky, která nebyla vždy tak romantická, nemyslíte?

Opravdu jsem si
nemyslela, že mě ještě taková láska a tolik štěstí potká. Jeníček se Štěpánkou
bydleli ve stejném domě jako já s druhým manželem. Štěpánka měla zdravotní
problémy a za poměrně smutných okolností umřela. Já neprožívala právě krásné
období svého života. Byla jsem nešťastná a trápila se. A Jeníček v té době
také. Takže jsme tak nějak k sobě našli cestu. Nejdříve jsme si jen
pomáhali a podporovali se a postupně náš vztah přerostl ve velkou lásku. Je to
můj anděl strážný, uvaří mi čaj, když mi je zle, má smysl pro humor. On je
neskutečně hodný člověk. Rozumí si s celou mojí rodinou a podporuje mě ve
všem, co dělám. I když většinu věcí děláme společně.

Jako například
vaše divadlo pro děti?

Ano, máme Divadlo
Evy Hruškové a Jana Přeučila. Je to (nejen) loutkové divadlo a putujeme
s ním po republice. Písničky nám skládá Zdeněk Barták, slova Jiří Chalupa,
který kdysi připravoval televizní Studio
Kamarád. Spolupracují s námi třeba spisovatelka Martina Drijverová,
Jiří Žáček nebo Jaromír Klempíř, který skládal pro Karla Gotta.

Jaká
představení hrajete? Co vlastně dnešní mládež baví?

Prvním
představením byla pohádka Šípková Růženka.
Nastudovali jsme také Staré pověsti české, potom Pražské pověsti nebo Řecké
báje, abychom děti i vzdělávali. Pořady jsou kontaktní, určené dětem na
prvním stupni základní školy. Děti jsou pořád stejné.

Kdybyste měla zrekapitulovat
svůj život, co vám v životě pomohlo a co vás naopak dostalo na kolena?

V životě
jsem hodně energie věnovala vzdělání, to vás nikdy nezklame. (úsměv) A co mě dostalo na kolena? Snad
jen zrada blízkého člověka, nebo naopak jeho nemoc či špatný konec. Samozřejmě
mě hodně zasáhla dobrovolná smrt mého tatínka, který odešel v poměrně
mladém věku. Ale bylo to jenom moje utrpení. Ještě hůř jsem nesla, když starším
synkům zemřel jejich tatínek – to bylo moc smutné, protože si vlastní trápení
ještě násobíte tím jejich dětským smutkem.

Váš manžel mi
v rozhovoru řekl, že lidé, kteří se berou ve vašem věku, už mají své
hodnoty utříděné a vědí, co od života chtít. Co byste od života chtěla dneska vy?

To zní trochu
bilančně. (smích) A já ještě všechny
věci takhle srovnané nemám. Ale tuhle jsme si povídaly s milou herečkou
Valentinou Thielovou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. (smích) Potřebuje to nějaké
vysvětlení? Já myslím, že ne…

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita
Brančíková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Oblečení: ETRO, Giorgio Armani, Brunello Cucinelli www.profpektamoda.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

„Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností.“ Olga Sommerová

Lidské osudy lze zapsat
do našich pamětí mnoha způsoby. Bulat Šalvovič Okudžava například dokázal
v jedné krátké básni vystihnout celý ženský život. Způsob, kterým zaznamenává
osudy a sociální situace Olga Sommerová, je také literární, ale především
filmový. Jako filmová dokumentaristka měla skvělého učitele, svého druhého
muže, Jana Špátu. Olga je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její
vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky
lidských práv a svobod. O profesi a o životě jsme si s Olgou Sommerovou povídaly
v krásném a stylovém prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde
pro rozhovor zhotovil fotografie skvělý fotograf Robert Vano.

Jaká témata považujete
ve své dokumentární tvorbě za klíčová a proč právě ta?

Klíčová
jsou ta témata, která právě potkávám, včera i dnes. Své filmové děti jsem
pustila do světa a hořím těmi, které se právě rodí. Jsem jako kočka, která
odkojí koťata a nevadí jí, že jsou rozdána dobrým lidem. A když se podívám do
minulosti na své dřívější vrhy, první, co mě napadne, je, že jsem byla
obdarována setkáními s výjimečnými inspirativními lidmi, jedno, jestli
obyčejnými, nebo slavnými.

Která sociální témata jsou
podle vás společností podceňována a opomíjena?

Čím
dál víc si uvědomuju, jak jsou u nás opět opomíjena ženská práva. Symbolem toho
je naše jednopohlavní vláda. Ta je světovou raritou, nemá obdoby ani ve třetím
světě. Vracíme se zpátky, za bolševika nebyla taky jediná žena ve vládě.
Vládnoucí muži nejsou s to umožnit ženám-matkám místa s kratší
pracovní dobou, zkrátka podpořit zaměstnanost matek s malými dětmi, do
jejichž vzdělání společnost investovala finanční prostředky i pedagogické úsilí.
Tím se společnost připravuje o schopnosti žen, které vystudovaly střední a
vysoké školy.

A
tím se taky brzdí populační růst, ženy si pak velmi rozmýšlejí, jestli chtějí
porodit další děti. Zkrátka
samičky nejsou v naší demokratické společnosti hájeny a podporovány. Je mi
taky líto žen samoživitelek, těch, které bojují každodenně o přežití, když jim
otec dětí řádně neplatí alimenty. Toto je aktuální sociální problém, v němž
společnost nedokáže velkoryse pomoci.

Jaké sociální
problematiky se dle vašeho soudu dlouho nezbavíme, jelikož v dané oblasti lidé
stále dokola dělají stejné chyby?

V roce
2006, tedy šestnáct let po vzniku demokratické společnosti, nabyl platnost
zákon o domácím násilí. Už ta váhavost svobodné společnosti, jak si poradit se
společenským fenoménem, který v patriarchální společnosti panoval od věků
a trvá dodnes. Domácímu násilí je vystavena každá pátá žena, je to tedy
problém, týkající se především žen. Ženy jsou dnes sebevědomější, mají
teoretickou, a někdy i praktickou šanci na pomoc, ale je to stále málo.
Váhavost policie už způsobila, že mnohé ženy přes marné volání zemřely.

Jaké lidské osudy vás
vždy nejvíce zasáhnou?

Nejvíc
mě zasáhly osudy statečných mužů a žen, kteří se postavili brutálnímu
komunistickému režimu, strávili dlouhá léta v bolševických lágrech, a
nakonec je naše společnost odměnila ubohými penzemi, tlustou čarou za zločiny
komunismu, kdy až na výjimky nebyl nikdo z prokurátorů, soudců či
sadistických bachařů odsouzen. Jenom to dvacetileté přehazování horkého
bramboru, zákona o třetím odboji, je ostudou poslanců ve všech parlamentech od
revoluce. A druhá věc, a to je moje celoživotní téma, je bolest rodičů, kteří
přežili svoje děti. Vím, že je to vis major, nevíme, kdy na nás osud ukáže
prstem, a nikdo z nás není na tuto krutou ránu připraven. Moje máma
pochovala dva syny, a proto jsem před pěti lety natočila film Přežili jsme svoje děti. Ztrátu dítěte
považuju za největší a nevyléčitelnou bolest, kterou nám osud přihraje do
cesty.

Co si přejete, aby
divák viděl ve vašich dokumentech „mezi řádky“?

Vždycky
si přeju, aby divák spolu s mými hrdiny prožil katarzi, a uvědomil si, že
zůstat sám sebou, nezradit sám sebe, je šance, kterou není radno promarnit.

Do jaké míry jste ve
své práci ovlivněná tvorbou vašich dvou manželů, Vladimíra Sommera a Jana Špáty?

Můj
první muž, skvělý skladatel Vladimír Sommer, prohloubil moji lásku k vážné
hudbě. Ta se taky stala osnovou mé filmové práce, protože film se nepodobá ani
literatuře, ani divadlu, ani výtvarnému umění, ale je totožný se strukturou
hudebního díla. A Jan Špáta byl pro mou generaci geniálním dokumentaristou,
kameramanem a režisérem v jedné osobě, naučil mě dramatickému pojetí
dokumentárního díla.

S Janem Špátou
jste natočila hodně filmů. Na které období vašeho společného života máte
nejsilnější vzpomínky?

Největším
životním zážitkem je láska. A ta naše byla osudová. Natočila jsem s ním
jako s kameramanem pětadvacet filmů, a učila se za pochodu filmařině. Byl
moje druhá FAMU.

Doma
jsme snad nemluvili o ničem jiném než o jeho a mých filmech. Pamatuju si, že
často místo slova život řekl slovo film. Náš život se nedal rozdělit na práci a
na soukromí, obojí splývalo v celek. A naše děti, Jakub a Olga, byly
tohoto filmařského běsnění přítomny, proto jim asi nezbývalo nic jiného, než že
se oba stali filmaři. Když jsme pak oba po revoluci učili na FAMU, zahltilo
toto další téma náš příbytek. Byli jsme spolu jako dva soukromě hospodařící
rolníci od rána do večera.

V jakém směru jste
spíše kritičkou manželovy tvorby?

Nejsem
jeho kritičkou, jsem jeho obdivovatelkou.

Když zavzpomínáte na
své začátky ve filmové dokumentaristice a srovnáte je s tím, jak pracujete
dnes, v čem se nic nezměnilo a kde naopak cítíte radikální změny?

Nezměnila
se moje zodpovědnost k tématu a k touze, abych film natočila, jak
nejlépe dovedu. Nezměnila se moje potřeba říci světu svůj názor. Jinak se
změnilo skoro všechno. Především
technologie, z natáčení na pětatřicítku jsme volným krokem přešli
k videu a potom k digitálnímu záznamu. Z patnáctiminutových
filmů pro kina na hodinové filmy pro televizi, a to byl úplně nový úkol, jiný
rozsah. Když jsem opustila, byť nuceně, celuloid, ulevilo se mi. Už jsem neměla
jen trojnásobek, ale nekonečné množství materiálu, a zbavila jsem se stresu,
kdy v kameře běžel drahý celuloidový pás, a před ní se odehrávaly děje,
které jsem nepotřebovala. Najednou mohla kamera snímat nekonečně dlouho a já
mohla čekat, že se udějou věci, které jsou autentické a tudíž krásné a dojemné.
Kromě nové technologie se taky změnila doba. Z krunýře cenzury jsme
vstoupili do prostoru nekonečných možností, čekala na nás témata, která byla
předtím zapovězená.

Devadesátá léta byla zlatým věkem dokumentárního filmu,
měli jsme svobodu tematickou i estetickou. Když se vypotřebovala zakázaná
témata, bylo třeba přistoupit k obsahově a tematicky rafinovanějším
dokumentárním výpovědím. Navíc ze světa začala do Čech proudit zcela jiná
pojetí zahraničního dokumentu, který byl pro nás také inspirací. Tedy až na
množství vynaložených finančních prostředků, které jsou ve výsostných
zahraničních dílech neporovnatelné s našimi českými.

Kdybychom zde mohli
čtenářům popsat jakýsi pracovní postup, jak dokumentarista volí téma, realizuje
projekt od A do Z, jakými procesy dílo prochází?

Na
začátku je nápad, myšlenka, téma, pro které zahořím. Ke mně přicházela témata
ze vzduchu jako bacily, kterým jsem podlehla. Anebo se zjevila v rozhovoru
s přáteli, anebo jsem se o nich dočetla v novinách. Seženu producenta
neboli peníze, napíšu námět, a vymyslím, jakými cestami půjdu. Nejdůležitější
ale je stanovit si myšlenku, kterou chci vyslovit, a za níž po celou dobu tvorby
filmu půjdu. Dokumentární film obvykle nemá příběh, je to esej, v němž
nahlížím jedno téma z různých stran. Musím získat hrdiny svého filmu a
zapálit je pro věc.

Při natáčení mnoho předpokládaných situací nevyjde, ale
Štěstěna přinese ještě víc těch, o nichž jsem neměla tušení. Natočený materiál
si nechám přepsat do literární formy a potom s jednotlivými záběry hraju
domino, přeskupuju je do tvaru, který musí být logický, dramatický a
emocionální. Jdu do střižny a tam začíná skutečná tvorba díla, jako když
skladatel píše symfonii, nebo básník svou nejpravdivější báseň. Pracuju
s hudbou, s ruchy, se slovem, s obrazem, který je třeba
korigovat, aby byl krásný. Na konci je premiéra, při níž vím, že to poslední
dítě je moje nejmilejší. Když skončí titulky, myslím už na to, jak porodit
další dítě.

Do jaké míry je trh
příznivý pro realizaci dokumentárního filmu?

Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností. U nás musíme doufat v přízeň veřejnoprávní České
televize a Státního fondu, který podporuje kinematografii. Ti do filmu peníze
dávají, ale zpět je nedostávají. A činí tak bohulibě pro osvětu společnosti,
proto, aby nezahynul fenomén dokumentárního filmu, který je pro reflexi života
společnosti navýsost potřebný, anebo spíš nutný.

Přinesla vám
v osobním životě vaše práce někdy nějaká omezení?

Když
jsem byla přítomna nějaké fantastické události, a neměla s sebou kameru,
skoro jsem si ji neužila, jak jsem litovala toho, že ji nemůžu zaznamenat. A
když jsem s sebou tu kameru měla, neužila jsem si té situace, protože jsem
pořád sledovala, jestli to kameraman nebo kameramanka dobře natočí, jestli vidí
to, co já, jestli je v tom správném úhlu, kde je to nejzajímavější. Tahle
profesionální deformace mi brala radost z pozorování, a vlastně jsem si tu
radost dopřála až ve střižně, když se úlovek podařil.

Jakou pracovní
příležitost považujete ve své kariéře za stěžejní, klíčovou?

Že
jsem mohla poznat skvělé lidi, politické vězně padesátých let, když jsem točila
cyklus Ztracená duše národa. A potom
židovské odbojářky a ženy, které prošly Osvětimí, hrdinky mého filmu Sedm světel.

Jaké pracovní nabídky
zásadně odmítáte a proč? 

Netočím
publicistická a bulvární témata.

Zdá se, že jste ve
svých názorech jen velmi málo ovlivnitelná. Kdy jste začala diskutovat otázky
feminismu a jak si tento směr získal vaše sympatie?

Od
dětství mě bolela nespravedlnost. A ženská práva byla skoro celý můj život
pošlapávána. Když jsem si to ve svých pětatřiceti letech uvědomila, vytáhla
jsem do boje a nebylo cesty zpět. Nejdřív jsem na to téma začala točit filmy, a
když se začaly ozývat ženy, nadité nespokojeností se svým postavením doma i ve
veřejném životě, zjistila jsem, že jsem šlápla na bolavé místo společnosti. Potom
jsem se začala k diskriminaci žen vyjadřovat veřejně, mimo svou profesi.
Film O čem sní ženy vytryskl jako
potřeba pojmenovat zkušenost mou i mých přítelkyň. Ten obrovský ohlas, který způsobily
pak moje knihy, byl jasným signálem, že je cosi shnilého v českém
patriarchálním státě, byť se už nově honosí erbem svobodný a demokratický.

Uvažujete o tom, že se
někdy aktivně angažujete v politice? 

Moje
místo pro angažmá je zdola, z občanské společnosti. Jako politička bych si
nemohla dovolit říkat pravdu. A proč bych opouštěla svou profesi, když je to
nejkrásnější povolání na světě?

Kde ráda trávíte svůj
volný čas? 

V přírodě.
Příroda nelže, tam nabývám dojmu, že svět je v pořádku.

Zdá se, že jablko
nepadlo daleko od stromu, co se vaší dcery Olgy týká. Jak hodnotíte její práci
ze svého úhlu pohledu?

Jsem
nadšená jejím nadšením pro dokumentární film. Cením si její pracovitosti a jsem
okouzlená jejím talentem. Pro mě je v současné chvíli, tak jako byl kdysi
její otec, nejlepší dokumentární kameramankou, a proto ji taky náležitě
využívám pro své filmy.

Do jaké míry se
pracovně potkáváte?

Natočila
jsem s ní jako s kameramankou osm filmů. Protože je sama režisérkou,
ví, co má točit, a protože ráda drží kameru v ruce do úpadu, vezu se na
její mladé energii jako na pohodlném voze. A já jí zase supluju pedagogické
konzultace, které neměla, protože nemohla studovat na FAMU.

Na jakých projektech
v současné době aktivně pracujete?

Natočila
jsem životopisný film o slavné gymnastce Věře Čáslavské poté, co žila patnáct
let v ústraní. Teď mě čeká střižna. Souběžně jsem vstoupila do zcela
nového projektu České televize, kdy známí lidé pátrají po svých předcích podle
rodokmenu, který pro ně sestaví genealogové. Sama jsem si taky zapátrala
v rodokmenu Ester Janečkové, jejíž rod jsme spolu objevovaly, a musím
říct, že chápu vzrušení historiků, když někde vykopou neznámý poklad.

Nikdy
jsem podobný film nedělala, jsem vděčná, že mi ho osud přistrčil, protože jsem
přesvědčená, že každý den se má člověk naučit něco nového.

Děkuji za rozhovor.

Text
a produkce: Michaela Lejsková

Make
up a vlasy: Pavel Bauer – Estée lauder www.esteelauder.cz

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

O Jiřím Suchém by se dalo říci, že je jakýmsi hudebním průvodcem – pro to, jak dokáže různé životní situace, i ty absurdní, proměnit ve fantastický hudební počin. Jak by také ne, když právě životem Jiřího Suchého prošla pěkná řádka fantastických osobností a nezapomenutelných umělců, kteří spolu s ním přenesli pojem „umění‘ do toho pravého smyslu slova a posledních několik generací významně ovlivňují a formují značnou část hudební i divadelní scény. Přesně tam, kde si dovolím tvrdit, si úplně každý najde to, co je mu blízké.

Kdy jste vůbec začal uvažovat o skládání textů?

Od začátku jsem chtěl být komikem. Byl jsem grafik začínající v Propagační tvorbě, a protože jsem se chtěl realizovat jako komik, tak jsem si musel napsat texty sám. Měl jsem štěstí, že se mi to podařilo. Šance jsou pro každého stejné i dnes, a pokud se chcete prosadit a děláte svoji práci, jak se říká srdcem, tak ta šance při troše štěstí tady je.

Kdy se vám daří skládat, když jste tolik zaneprázdněný?

Pracuju pořád pod tlakem. Kdyby mi vadil stres, tak bych se musel zastřelit, protože jsem ve stresu pořád. Tak jsem ho proměnil v takový ten zdravý stres, který je jakýmsi hnacím motorem. Jsem zvyklý psát i v šatně během představení, napsal jsem tak celou řadu textů. Je to můj způsob života. Největším trestem pro mě by bylo, kdybych se musel nudit.

Jak se vám spolupracuje s takovým množstvím žen? 

Jsem rád obklopen především ženským elementem. Dobře se mi s nimi žije. Jinak bych psal texty pro chlapy.

Mohlo by se zdát, že jsou ženy těžištěm vaší inspirace?

Žena jako taková se mi prolíná vším. Od samého začátku. Od pramínků vlasů až po Mam‘zelle Nitouche, kterou hrajeme dnes.

Vědí dotyčné dámy, že byly pro vás inspirací? Říkáte jim to?

Písně píšu spíš abstraktně než konkrétně. Tím chci říct, že to, co píšu, není ozvěnou mého života. Můj život běží jinudy.

Jakých sedm rad byste dal svému mladšímu já?

Já bych mu neradil. Ani mně nikdo příliš neradil, a když, tak na to nejužitečnější jsem si stejně přišel sám. Chyby a omyly, které mě během života neminuly, to byly velmi cenné lekce.

Co přichází první – hudba, nebo text?

 V úvahu přicházejí obě možnosti. Snad přece jen o trochu častěji píšu nejdřív text a pak ho teprve zhudebním. Ale to platí dnes, kdy si hudbu dělám sám. Dřív jsem obvykle dostal od skladatele (většinou to byl Jiří Šlitr a po něm Ferdinand Havlík) noty a pokyn: piš!

Je divadlo Semafor vašim pracovištěm i útočištěm současně?

 Dá se to tak říct. 

S jakými úskalími se v rámci provozu nejvíce potýkáte?

Dříve to byla ideologie, které jsme nepřišli na chuť, a tak jsme ji nehlásali, což bylo tehdy důvodem k postihům nejrůznějšího kalibru. Dneska jsou to finance, to je ostatně taky ideologie. Ale zvládáme i to.

Jakou byste si přál budoucnost Semaforu?

Lepší než byla mnohdy minulost. Ale zase ne o moc lepší. Těžkosti zocelujou.

Komu jednou v Semaforu chcete předat „štafetu“? Jde to vůbec?

Tímhle problémem se začnu zaobírat, až budu stár. Zatím je mi teprve osmdesát.

Máte v řadách spisovatelů nějakého svého klíčového autora, který vás i inspiroval?

Ano. Jsou to ovšem spisovatelé mé generace: Voskovec a Werich, Vítězslav Nezval.

Uvažujete o tom, že byste znovu publikoval starší nahrávky ze Semaforu, které jsou dnes tak těžko k sehnání?

Nepřestáváme vydávat CD, DVD, všechny mé minulé texty vyšly knižně (dvacetidílná „Encyklopedie Jiřího Suchého!“). Je pravda, že je to za čas rozebráno, ale vydáváme stále dál.

Vrátil byste se i ke klasickým gramofonovým deskám v rámci starších věcí, které byste chtěl oprášit?

Proč ne?

Máte oblíbenou písničku ze svého repertoáru, kterou si rád zpíváte?

Písničky ze svého repertoáru zpívám na jevišti, doma pro sebe ne. A dneska je jich téměř 1 400. Z nich bych možná vybral padesát, které jsou mi bližší. Ale na úvahy tohoto druhu mi nezbývá čas.

Máte někdy chuť některé své úspěšné texty i po letech třeba předělat? Jde s tím vůbec takto naložit?

Přímo předělat, to ani ne, ale občas mě po nějaké době napadne lepší slovo v textu, a tak ho zkrátka vyměním.

Co vám udělalo za poslední dobu největší radost?

Že žiju.

Co vy a hudební trendy, sledujete je? Ovlivňují vás?

Ne příliš. Ve své tvorbě jsem konzervativní. Neboli dělám to, co jsem se v života běhu naučil. Kdysi jsme se s Jiřím Šlitrem pokoušeli o tzv. big beat. Ale pak jsme si řekli, ať si ho hraje generace, která si ho vymyslela, že to bude umět líp. Nechtěli jsme jet jaksi po vedlejší koleji. A tak jsme se vrátili k tomu, co jsme se naučili. A to platí dodnes. Plné divadlo je nám důkazem, že to, co dělám, má stále své publikum.

K našemu interview jste zvolil oblek z látky esterhazy, který pro vás ušila firma Mejta Zlín. Byla tato volba otázkou aktuálního módního trendu, nebo se Vám líbí z nějakého osobního důvodu?

Esterhazy – pro tenhle vzor jsem měl vždycky slabost. Už v roce 1962 jsem do téhle kostky oblékl postavu kabaretiéra Jonáše. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vybral jsem si dnes šedou esterhazy látku, ale pak jsem dodatečně změnil rozhodnutí na hnědou. A teď jsem se rozhodl, že si objednám další oblek, a sice tentokrát to bude – šedá esterhazy.

Na co se mohou příznivci vaší tvorby aktuálně těšit?

Úporně pracuju na swingovém muzikálu (opět se tedy označuju za konzervativního tradicionalistu). Bude se jmenovat „Hodiny jdou pozpátku“. Samozřejmě, že to píšu hlavně pro Jitku Molavcovou a pro Jiřího Suchého, neboli pro sebe.

Děkuji za rozhovor.

S Jiřím Suchým jsme se sešli v divadle Semafor v Dejvické ulici v Praze. Včetně grafik na stěnách, které maloval mistr sám, je jeho autorskou tvorbou také opona. Tapety dolaďující interiér jsou doslova posety texty, které jsou nám tak důvěrně známé. Právě tam vás, milé čtenáře, srdečně zveme. Za humorem, laskavými slovy, pohlazením po duši.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: David Špidlen www.bodzlomu.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Oblek: Mejta Zlín www.mejta.cz

Lokace: divadlo Semafor, Praha – Dejvice www.semafor.cz

NOVA www.doma.cz

Top Tep www.toptep.cz

Menstyle www.menstyle.cz