Archiv pro rok: 2010

„Velké osobnosti mě inspirují
nepřímo, provokují mě a hlavně mi dodávají víru, že opera taková, jakou ji
vidím ve svých představách, může fakticky existovat.“ Tomáš Studený

Joseph Haydn (1732-1809) je znám
spíše jako autor instrumentálních či rozměrných oratorních děl, významnou část
jeho tvorby tvoří však i opery. Lékárník (1768) na libreto Carla Goldoniho je
jednou z jeho prvních kompozic v tomto žánru. Humorný příběh
vyrůstající z tradice italské commedie dell’arte nabízí řadu možností, jak
originální a přitažlivou formou vytvořit moderní inscenaci plnou vtipu.
Janáčkova opera NDB se tak rozhodla na režijní koncepci nové inscenace vypsat
mezinárodní soutěž pro mladé režiséry, jež proběhla na jaře loňského roku.
Z deseti přihlášených nakonec odborná komise vybrala jako vítězný návrh
režiséra Tomáše Studeného (1976), absolventa operní režie na brněnské JAMU a
v současné době dramaturga brněnské konzervatoře.

Pane režisére, co vás
přivedlo k operní režii?

V mém případě to bylo asi trochu delší, složitější…
Zkusím to říct krátce. Náklonnost k výtvarnu, muzice a zvláště zpěvu mě
provází od dětství a v určitém smyslu asi i nějaké teatrální sklony. To mě
přivedlo na konzervatoř, kde jsem vystudoval zpěv u Inge Švandové-Koutecké. A
právě tato dáma měla na ten směr, který jsem nabral asi největší vliv. Už na
konzervatoři mě začal čím dál víc přitahovat proces vzniku inscenace jako
celek, všechna ta muzika, zpěv, příběh, hraní, rekvizity a kulisy – obdivoval
jsem, jak z toho někdo může nezcvoknout. (Až časem jsem pochopil, že
nemůže…) Posledním a možná spouštěcím momentem byly zkušenosti
z angažmá v Jihočeském divadle. Tam jsem byl ve sboru, s tím, že
občas jsem dělal nějakou „čurdu“. A jak jsem tam tak sledoval jaksi „z druhé
strany“ práci svých některých kolegů, říkal jsem si občas, jak za tohle můžou
někomu dobrovolně platit. No, a tahleta trochu mladická zpupnost mi pak dodala
odvahu, abych se o režii pokusil sám.

Co vás nejvíce
ovlivnilo ve vaší umělecké profilaci?

Nejvíc mě ovlivnili přirozeně lidé, s nimiž jsem se
přímo setkával během studia. Bezesporu doc. Alena Vaňáková, pod jejímž vedením
jsem studoval, ta mi svým přístupem dala velmi mnoho. Taky třeba David Radok,
byť to bylo setkání velmi krátké… Ten seznam by byl dlouhý a patřila by do něj
i řada spolužáků, se kterými jsme do nocí diskutovali a spolupracovali na
inscenacích v Komorní opeře na JAMU.

Máte nějaký svůj
režisérský vzor?

Velké osobnosti mě inspirují nepřímo, provokují mě a hlavně
mi dodávají víru, že opera taková, jakou ji vidím ve svých představách, může
fakticky existovat. Kdyby nebylo géniů, bylo by to jenom nedosažitelné
fantazírování, ale díky nim vím, že to opravdu jde. Svým způsobem mě pohání dvojí typ extrémních zážitků s operou.
Všechny operní manýry, stereotypy, nabubřelost, umělost, faleš, v našich
podmínkách bohužel i řemeslné nedostatky, a navíc ten společenský cirkus kolem,
z toho všeho se mi občas dělá zle. A přesto všechno vím, že někde hluboko
pod nánosem tohohle všeho se schovává krása, která dokáže člověka naprosto
uchvátit.

Co je pro vás při
vytváření koncepce nové inscenace určující a co v průběhu její realizace?

Koncepčně se vždycky snažím o přímý atak diváka. Kouzlo
divadla je v okamžité rezonanci diváků s tím, co se děje na scéně.
Jakmile se do tohoto prostoru dostávají média, která jevištní výpověď
zprostředkovávají a je třeba je nějak luštit (titulky, složitá symbolika,
nesrozumitelná abstrakce), představují pro mě zpravidla překážky, kterých se
snažím zbavit. Jde o to, jaké dílo má člověk před sebou, nemám rád jednoduché
recepty. Snažím se při každé inscenaci hledat originální tvář konkrétního díla,
přičemž zastávám názor, že napsané dílo je materiál, se kterým je potřeba
pracovat. Příliš konzervativní přístup může být stejnou zhoubou, jako
sebestřednost. Během realizace pak dávám bedlivý pozor, abychom nikdy
neochladli, a z tvůrčího procesu se nestala rutinní realizace podle předem
připraveného návodu. To sice mívají zpěváci rádi (logicky, je to pro ně
nejjednodušší cesta), ale výsledek je pak zpravidla totálně mrtvolný. – Aby
bylo jasno, ten „návod“ v podobě režisérovy představy, a to velmi
konkrétní, tu být musí, ale herce-pěvce je nutné nejrůznějšími prostředky neustále
aktivizovat.

Máte nějaký osobitý
přístup v práci s operním hercem?

Nevím
jestli osobitý, ale práce s hercem, má pro mě každopádně jednu
z nejvyšších priorit. K hraní divadla při troše nadsázky
nepotřebujete kromě herce vůbec nic. Snažím se, aby mezi mnou a hercem
probíhala partnerská komunikace a spolupráce na základě porozumění. Mám rád
koncentrovanou až horečnou práci v přátelské atmosféře. Proces zkoušení, je
vlastně společně prožité dobrodružství, při němž by každý měl aspoň trochu
překonat sám sebe.

Co vás přimělo
zúčastnit se režijní soutěže vypsané Janáčkovou operou? Jaký je váš názor na
podobné projekty?

V soutěži jsem viděl obrovskou možnost, jak se dostat
k práci s určitou kvalitativní úrovní a publicitou. Jsem vděčný, že
v Národním divadle Brno někdo vymyslel a uskutečnil takovouhle soutěž, je
to výborná myšlenka. Je myslím dost smutný, že v naší republice je to
momentálně jediná cesta, jak se dostat k režii opery přes konkurz. Všechno
ostatní je otázka známostí a vyježděných kolejí.

Máte s Haydnovými
operami již nějaké zkušenosti?

Mám tři – ta první vypadá skoro osudově. Coby student
konzervatoře jsem ztvárnil roli Mengona ve školní inscenaci jednoaktové
verze Lékárníka v režii zmiňované Inge Š. K. Na JAMU jsem pak
v Komorní opeře asistoval při inscenaci Světa na Měsíci a do třetice jsem
na konzervatoři v Brně překládal do češtiny a režíroval aktovku La
canterina.

Co si myslíte o
Haydnově operní tvorbě?

Haydnovo operní dílo se rozhodně vzpírá jednoduchým závěrům.
Je velmi obsáhlé a propracované. Myslím, že jeho operní tvorba má v rámci
určité konvence vysokou kvalitu. Haydn dává velký prostor dnešnímu
inscenátorovi a zároveň ho přímo nutí něco vymyslet. Bez nosných režijních
nápadů bude opera jako Lékárník mdlá, a možná i trochu nudná.

Jaké je vaše pojetí
Lékárníka?

Růžové – konkrétněji tak, že jsem trochu pozměnil příběh.
Jelikož se opera uvádí v italském originále, hledal jsem logický důvod pro
to, že spolu budou postavy komunikovat italsky. A tak mě napadlo, že Griletta
může být úplně klidně Češka, která je v Itálii třeba na praxi. Od toho se
celé pojetí odvíjí. Jako hlavní vizuální prvek jsme s výtvarnicí Evou
Jiřikovskou zvolili platíčko s ibuprofenem – tak proto ta růžová.

Je vám prostředí
lékárny něčím blízké? Inspirovalo vás něčím její prostředí?

Ke zdravotnictví mám sice poměrně blízko, původně jsem
vystudoval střední zdravotnickou školu, ale že by mě to nějak zvlášť inspirovalo…
Spíš jsem se snažil téhle danosti nějak využít. Žijeme v době, kdy je
farmacie mimořádným byznysem a krmíme se fůrami prášků, potravinových doplňků,
které často ani nepotřebujeme, a když nás trochu někde pošimrá, už polykáme
růžový kamarády. Ale o tom Lékárník samozřejmě není, je to především lovestory.
Úžasná holka – tři chlapi – a drobná jazyková bariéra, takže zaděláno na
legraci.

Sáhli jste
s dirigentem inscenace Ondrejem Olosem po nějaké úpravě Haydnovy
partitury?

Pouze kosmetické. Nejproblematičtější se nám jevila
haydnovská turkiáda ve zpěvu Volpina ve třetím jednání. Tam je použito
prostředku, který se nám jeví z dnešního pohledu nesrozumitelný, a tak
jsme použili alternativu. V originále i v naší verzi se jedná o totéž,
a sice o názvuk orientálního zpěvu, proto jsem přesvědčen, že jsme se
nedopustili nějaké násilnosti.

Komu byste svou
inscenaci doporučil?

Snažím se, aby moje inscenace byly pro každého, kdo je
vnímavý a nepředpojatý. Je to do jisté míry iluze, i já sám jsem asi trochu
předpojatý a pochybuji, že bych byl absolutně vnímavý. Jediná možnost, kterou
reálně mám, je zeptat se vždycky sám sebe: „Líbilo by se mi to? Šel bych na
to?“ Pak zbývá jen doufat, že někdo z publika to bude cítit podobně jako
já.

Joseph Haydn – Lékárník (Lo Speziale)

Divadlo Reduta

Text:
Jakub Kruliš

Foto:
Jana Hallová