Archiv pro rok: 2010

 

„A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.“ Jaromír Janeček

 

 

Režisér Jaromír Janeček je jedním z průkopníků francouzského dramatického
umění v Praze. Na Národní třídě v klubu Rock Café zrealizoval
v malém, zprvu nedivadelním prostoru Studio Saint Germain, které věnoval
francouzské dramatice. Tuto svoji silnou stránku proměnil v příležitost
nabídnout českému divákovi francouzské hry, které sám vybírá a překládá. Jednou
z nich je i monodrama Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Především spolupráce
s herečkou tak špičkového formátu, jako je Hana Maciuchová, je bezesporu ideou
a událostí současně. Pojďte společně s nimi nahlédnout do zákulisí, kde
vzniká kultura divadelního umění.                                                              

Jaromíre, jakou cestou vstoupila do vašeho života zrovna tato hra?

Hra se ke mně dostala
prostřednictvím ředitelky SACD v Paříži, což je něco jako naše DILIA –
divadelní, literární a audiovizuální agentura.  

 

Podle čeho paní ředitelka usoudila, že by tato hra mohla být zajímavá
pro české diváky?

Text hry Žena Vlčí mák je monolog
dámy, které je sedmdesát let a prožívá poslední etapu svého života. Chodívá do
kavárny, kde si všimne, že tam každý den sedává elegantní starší pán. Pojmenuje
si ho „Muž tisíce šál“, protože má každý den jinou šálu. Jednou tento gentleman
pozvedne svůj šálek kávy a tímto gestem ženu pozdraví.

 

Příběh pojednává o těchto dvou lidech, ale bez přítomnosti dotyčného
muže?

Ano, tento příběh je monodrama.
Vypráví nám ho jediná herečka. Jednoho dne se žena dozví, že někdo nastražil na
ulici blízko její kavárny bombu, která explodovala. Okamžitě si událost spojí
s „Mužem tisíce šál“ a běží se podívat, co se stalo. Vchod do kavárny je zničený,
ale sál je netknutý. Najednou žena ucítí, že se někdo dotkl její ruky. Je to „Muž
tisíce šál“, který se jí ptá, zda se sem také přišla po explozi podívat. Vniká
nový vztah. Žena se ve svém pokročilém věku zamiluje jako „malá holka“. Začíná
prožívat něco, na co již dávno zapomněla, co už ve svém věku považovala za
nemožné.

 

Jak probíhal casting na obsazení takové role?

Žádný casting neprobíhal, potkal
jsem paní Hanu Maciuchovou, povídali jsme si o tom, co právě děláme. Já jsem jí
řekl, že tuto hru právě překládám a ona projevila zájem si ji přečíst. Pak mi
asi po dvou měsících zavolala a řekla mi, že se jí hra velmi líbí, a že by si
ji ráda zahrála. 

 

Je Hana Maciuchová ženou, která vás po tolika letech u divadla dokáže
něčím zaskočit?

Navrhla mi, zda můžeme začít
zkoušet za rok a půl, v květnu roku 2010. Říkal jsem si, co já vím, co bude
v roce 2010. Téměř jsem to vypustil z hlavy, až jsem si na jaře 2010 všiml
titulků v novinách, že Hana Maciuchová končí v seriálu Ulice.
V dubnu mi zavolala, a v květnu jsme opravdu začali zkoušet. Přiznám
se, že mě tato odpovědnost a spolehlivost u tak populární a vytížené herečky
zaskočila. 

 

Volba spolupracovníků je přece plně ve vaší kompetenci. Jak je možné,
že tuto odpovědnost a spolehlivost považujete za tak neobvyklou?

Protože jsem se s ní u současné
mladé generace divadelníků příliš často nesetkal. Zajímá mě, zda spolu dnes vůbec
mohou spolupracovat lidé, kteří svoji kariéru začínají a ti, kteří jsou na
jejím vrcholu. Je to samozřejmě individuální, ale podle mých zkušeností jsou generační
rozdíly diametrální. Ani ne tak v názorech, ale právě v té
spolehlivosti, pokoře a dochvilnosti. Diskuze končí ve chvíli, kdy mám
s někým něco domluvené a ten člověk přijde pozdě nebo nepřijde vůbec a
ještě se cítí dotčený, když si všimne, že se mi to nelíbí. A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.

 

Paní Maciuchová, když vás režisér Jaromír Janeček oslovil s hrou
Žena Vlčí mák, jak u vás probíhal proces rozhodování?

Jaromíra jsem neviděla řadu let,
ale vnímala jsem jeho existenci u divadel. Hrál, režíroval, tleskala jsem jeho
překladatelské práci. Je to velmi pracovitý člověk a jistě také úspěšný,
protože v divadlech se aktuálně uvádí mnoho jeho her. Před téměř dvěma
lety mi dal přečíst hru Žena Vlčí mák a mně se zdála velmi, velmi zajímavá.

 

Žena v této hře je starší než vy. I tak vás hra oslovila?

Přestože dáma v té hře je o
něco starší, nevadí to. Ve hře nejde o věk, ale o stav duše jedné Marty.

Proměnou. Je to života běh jedné
dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle
se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když
v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, a jak
i Marta sama říká, že již zapomněla, co je nedočkavost. Jaké to je, na někoho
čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od
muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny
slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.

 

Je tato hra pro vás srdeční záležitost či výzvou?

Pokud jsem se pro tuto hru rozhodla
a jedná se o monodrama, znamená to, že kromě Jaromíra, který mi věnoval čas a
nazkoušel to se mnou, už mě nikdo nezachrání. Na jevišti budu jen já sama, a
pokud bych se v té roli nějak necítila, nerozuměla jí, nebo mi přišla
zbytečná, tak bych to nedělala.

 

Dává monodrama prostor pro improvizaci?

V této záležitosti se
improvizovat nedá. Hra je tak přesně vystavěná, že si ani nedovedu představit
druh improvizace na daná témata. Autorka Noëlle Chateletová zpracovala Ženu
Vlčí mák zajímavě a znale.

 

V jakém případě je pro vás jako herečku improvizace nezbytná?

Není pro mne nezbytná, ale může být
vzrušující! Vrátím se k natáčení seriálu Ulice, protože tam jsem
improvizaci zažila. S kolegy Martínkem Hofmanem a Rudolfem Hrušínským jsme
rychle docenili naše situace, které jsme hráli, a společně jsme je dokázali
improvizačně pointovat. Pak je to rozkoš!

 

Jak probíhala organizace a zařazení této hry do vašeho pracovního
schématu?

Byla jsem v plné práci při
natáčení Ulice, když jsem hru Žena Vlčí mák poprvé četla, a tak jsem se Jardy
zeptala, jestli na mě počká. Domluvila jsem se s producentem Ulice a
naplánovala si čas tak, abychom potom novou hru mohli zkoušet.

Předchází vás pověst, že jste organizačně velice schopný člověk.

Abych pravdu řekla, to je věc,
která mě sužuje. Kdyby mi někdo organizoval čas dle mých představ, budu ráda.
Mít svého vševědoucího agenta, je můj sen. Ale musím to dělat já, protože vím
nejvíce o všech svých povinnostech, vím nejlépe, jak moc jsem unavená a co
všechno potřebuji pro práci a svůj osobní život. Vytvářet itinerář povinností
pro každý den mě ale nebaví. Čas, který bych mohla věnovat sobě, ztrácím
produkcí.

 

Patří to také k tomu, co sama očekáváte?

To je ještě jedna věc. Protože já
nemám určité věci ráda, nedělám je ani svým přátelům, známým či kolegům. Krást
někomu životní čas je podle mě neomluvitelná chyba. Pakliže se pro něco
rozhodnu, zařadím si to do pracovního plánu, a mám-li někam přijít včas, tak
přijdu včas. Nechci nasazovat psí hlavu mladé generaci, ale myslím si, že jsou
velmi časo-plaší. Patnáct minut sem nebo tam jim nedělá problém. Ale jiným ten
problém mohou způsobit a to je bezohledné.

 

Jak vypadá ideální kompenzace nabitého programu, který máte?

Stěhuji se do přírody, nebo na
dobrý oběd s přáteli. Ráda chodím do divadla jako divák. Vyhlédnu si
představení, která chci vidět, ale míjím se s termíny třeba rok. Stejně
jako s koncerty. Ale jsme věrná posluchačka stanice Vltava a díky jejím
pořadům mám hudební přehled. Úžasné koncerty nahrají a já je pak po čase mohu
slyšet.

Děkuji za rozhovor.

 

Autor textu: Michaela Lejsková

Foto Janeček: Václav Čvaňhal

Foto Maciuchová: Archiv Rock Café

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé.“ Zuzana Slavíková

 

 

 

 

 

Nejedna malá holčička
si přeje být herečkou. Toto přání Zuzana Slavíková jako malá vůbec neměla. A
přesto dnes perfektně ovládá umění, jak dostat diváka do hry! Obsazuje hlavní role divadelních
představení jak v Praze, tak v Brně. Centrem dění paní Slavíkové je
dnes především divadlo, dabing a rodina.

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jak vypadají zkoušky
v Mahenově divadle pro „přespolní“?

Úplně normálně, akorát musíte ráno dřív vstát. Zezačátku
jsem pokaždé dojížděla, ke konci mi to vyšlo tak pěkně dohromady i s divadlem
v Praze, že jsem mohla v Brně zůstat. Ale byly i náročné dny, třeba
když jsem měla ráno  zkoušku v Brně, pak
jsem jela do Prahy na představení a hned po něm se zase vracela na noc do Brna.
Ale tak koneckonců jezdí spousta lidí a nemusí jít o herce. Většinou to není
tak hrozné, protože teď v poslední době toho sice bylo víc, ale jinak jsem
jezdila do Brna asi čtyřikrát do měsíce.

 

Už se na vás přijeli
příbuzní podívat?

Rodina? Ne, kdepak, proč by měli? (smích) I když
vlastně  maminka byla. Můj muž má hodně
práce a beztak mě zná jako své boty. Ne, moment! Jsem hrozná, vždyť muž mě
viděl na druhé premiéře. A děti do divadla moc netahám, aby si moc nezvykaly.

 

Nestojíte o to, aby
se držely rodinné tradice?

Ne, můj otec (herec Oldřich Slavík – pozn. red.) měl kdysi
stejný názor. Moc se mu to nevyšlo. Já jsem jako malá nechtěla být
herečka, všechno vyplynulo tak nějak samo. Prostředí divadla je ale pro malé
dítě lákavé. Mé dceři se líbí, že jsou v divadle kostýmy, že se herečka namaluje,
že je z ní princezna. Ale pravda, co vlastně divadlo je, jí uniká. Když
budou děti chtít, tak se k herectví stejně asi dostanou, ale není potřeba
to zbytečně podporovat.

 

Vybíráte si mimo své
stálé angažmá role podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí?

Záleží i na tom, o jakou hru jde, kdo budou mí
spolupracovníci… Může se stát, že hra sama je zajímavá, ale zjistíte, že s
lidmi, se kterými byste musela spolupracovat, byste si nerozuměla. Ale důležité
jsou také časové důvody.

 

Co je vám nejmilejší hrát?

Jak u čeho. Když je hra historická, můžete si ještě o
postavě zjistit něco mimo a udělat si vlastní názor. Když je naopak hra moderní
nebo s neznámými charaktery, potřebujete navést.

 

Jak to vypadá, když
se připravujete na roli, máte nějaké vlastní rituály?

Všechno nasávám postupně na zkouškách v divadle. Samozřejmě
před tím si text přeříkám, ale doma si leda po večerech si zopakuji monolog.
Většinou je u nás rachot a na učení nemám klid. Navíc text role je spojený i
s určitými pohyby.

 

A dovedla byste tedy
váš part odříkat, i kdybyste jen seděla u stolu?

přemýšlí Asi ano,
určitě. Ale moje paměť je taková, že do týdne po závěrečném představení se mi
z hlavy všechno vykouří.

 

To nezní, jako že
byste byla nějak zvlášť spjatá se svou rolí.

To se bavíme jen o samotném textu. Ale je pravda, že role
pro mne končí oponou na konci večera. Divadlo domů netahám, zbláznila bych se.

 

Nebavíte se doma o
práci?

Trochu ano, ale spíš že mě někdo vytočil, nebo že byli
naopak bezva lidé na představení. Ale tím to hasne, doma je doma a práce je
práce. Doma jsou jiné starosti, děti, škola…

 

Liší se nějak
zkoušení na seriálovou roli oproti rolím divadelním?

Televizní role se nezkouší, ale rovnou se točí. Přijdete a
zkoušíte jen hned před záběrem, je to úplně jiný systém.

 

A co vás baví víc?

Jsem divadelní herečka, divadlo je pro mne základ. Ale práce
v televizi, v dabingu nebo v rozhlase je pro mne radost.

 

Nevadí vám, že za
nadabovaným hlasem nejste vidět?

Ne, ani mi to nevadí v rozhlase. Rozhlas mám vůbec moc
ráda.

 

Mluví se do mikrofonu
jinak než na pódiu?

Určitě. Interpretační pravda musí být na konci stejná, ale
prostředky jsou jiné. V rádiu nemůžete třeba řvát jako na jevišti, kde vás
naopak musí lidé slyšet i ve třetím pořadí.

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Může se stát, že vaše
snaha v divadle prostě nevyjde?

Můžete se snažit jak chcete, ale pak to divák nemusí
pochopit nebo se mu vaše provedení nemusí líbit.

 

Poznáte to?

Diváci jsou pokaždé jiní, odezvu z hlediště vidíte.

 

A je to tím, že chodí
obecenstvo vždy v jiném složení, nebo děláte něco jinak vy?

Nevím. Od toho je to divadlo – teď a tady, něco jako živý
organismus. Nikdy nevíte dopředu, jak představení dopadne. Ale je pravda, že
když začnou lidé reagovat od začátku, celé představení se nakopne a hraje se
hned radostněji, aniž by si to člověk uvědomil. A naopak, když není
z hlediště žádná odezva, hned si říkáte, co je špatně, jsou unavení?
V tom je ale krása divadla!

 

Vnímáte rozdíl i
v tom, jak se vám která role hraje?

Jsou role, které máte raději, i role, které vyloženě ráda
nemáte. Nikdy to nedovedu říct dopředu. Může se stát, že chystáme skvělou hru,
ale něco se během zkoušení stane, nebo si k ní uděláte špatný vztah. Platí
to i naopak, když si nakonec zamilujete hru, která vypadala všelijak. Ale lidem
se líbí, vám také, uvědomíte si, že jste se pletla. Je to nevyzpytatelné.

 

Míváte trému?

Vždycky. Je jedno, jestli jde o malou nebo velkou roli. Nic
se proti tomu dělat nedá, jen se s tím smířit, žádné rozdýchávání se nebo
představování si někoho na záchodě mi nepomáhá.

 

Umíte improvizovat?

Nerada, nerada…

 

Bývají dny, kdy se
vám do práce nechce?

No jistě, zvláště v zimě. Ale vstávání není to
nejhorší. Spíš když jsem odpoledne doma a mám pak vyrazit na večerní
představení, venku je hnusně. Nejvíc pak obdivuji samotné diváky. Místo aby
seděli pěkně v teple doma, jdou do nečasu ven, aby se na nás mohli koukat,
ženy s sebou tahají lodičky na přezutí. To je nádhera.

 

Jste nějak
v kontaktu s fanoušky? Třeba přes váš profil na Facebooku?

Já mám nějaký Facebook?

 

Nevíte to?

Ne, já se s počítačem vůbec nekamarádím. Zvládnu tak
mail, ale jinak počítač vnímám jako žrouta času, dokonce i když se používá
k práci. A co ten Facebook?

 

Shromažďují se na něm
vaši obdivovatelé, máte v profilu datum narození, fotky z nejrůznějších
rolí…

Nepovídejte, to je vtipné! Já bych si sama takovou reklamu
nikdy nedělala, přijde mi to laciné, ale tohle je dobré. Proto si třeba nikdy
nebudu psát o práci.

 

To se ale snadno
vykládá, když k vám vždycky tak nějak sama připlave.

To mi manžel říkal taky: „Ty vlastně nic dělat nechceš, a
přesto ti všechno vyjde.“ Ale já nemám ani svého agenta.

 

A je pravda, že nikdy
netoužíte po nějaké konkrétní roli?

Ano. Ale to je právě moje štěstí, dostávám krásné role, o
něž se přitom nemusím drát.

 

Jak vnímáte
konkurenci mezi brněnskými divadly?

Mezi herci myslím nikdy rivalita nebyla. Brno je
v dobrém slova smyslu malé město, divadel je tady pár a každé jinak
zaměřené. Nechápu, proč by si měla překážet.

 

Máte nějakou
představu o tom, jak se třeba dnes k divadlům a herecké produkci staví
brněnští studenti Janáčkovy akademie múzických umění?

Ach, studenti JAMU! Za to, co teď tady řeknu, mě budou
všichni nenávidět. Ale od revoluce je u nás nenávist vůči velkým kamenným
divadlům uměle živená, jediná správná jsou malá alternativní divadla.

 

Opravdu?

Podle mne ano, říkám to takhle otevřeně, ukamenujte mne. Je
to podle mne velká chyba.

 

O co jde?

Já jsem ze staré školy. Kantoři nás hnali jak do kamenných,
tak do alternativních divadel. Viděli jsme všechna představení a znali jsme
všechny herce. Jenže jsem před několika lety zažila brněnské studenty herectví,
jak v maskérně říkali: „Jé, tu babu znám.“ Byla to kolegyně, která je
v tom divadle třicet let! Je to ostudné, trapné, profackovala bych je. Ale
asi to není jen jejich vina, něco je někde špatně.

 

A co by to mohlo být?

Mockrát se ukázalo, že z velkého divadla je jednodušší
přejít do menšího, hrát na malý prostor nebo ubrat můžete vždycky. Ale kdo je
zvyklý na malý prostor, ten velkou scénu prostě neutáhne. Ve škole nám říkali:
„Zprznit se můžeš vždycky, ale napřed se nauč pořádně řemeslo.“ Obávám se, že
dneska je největší avantgarda udělat představení úplně normálně.

 

Jak vypadá normální
představení?

Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé. Dnes jsou už i velká divadla celkem experimentální a
já si nejsem jistá, že je to správně. Do velkého divadla jdou lidé proto, že
tam chtějí vidět velké divadlo. A do malého divadla jdou, když chtějí vidět
moderní drsné věci, které se nehodí mezi zlaté portály. Vzájemné shazování se
je jen znakem naší malosti a omezenosti a za tím si stojím, tečka.

 

Takže myslíte, že
nějaká drsnější konkurence mezi divadly je zbytečná?

Nemohu zase říct „vezměte se všichni za ruce a mějte se
rádi“, ale podle mne má v sobě každý žánr něco zvláštního a přitažlivého.
Je zbytečné se hádat, co z toho je nejlepší. Člověk si musí být vědom
toho, co umí, a nesmí shazovat ostatní. Je to tak jednoduché! Studenti sice
nadávají, ale podívat se do toho divadla nejdou a ochuzují se tak. Ti
nejmoudřejší lidé kolem nás nikdy nekritizují, protože jsou skromní.

                                               

Vždycky jste si tohle
myslela?

Jasně že ne, jako každý docházím ke spoustě věcem až
s přibývajícím věkem. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem také velmi
kategorická a starší kolegové jen pokyvovali hlavou, že mě to jednou přejde. A
už je to tady! Tedy ne úplně, ale snažím se na spoustu věcí dívat
s nadhledem.

 

Udržujete se nějak
hlas a vzhled?

No, moc na sebe nedbám. Cvičit bych měla, ale já o tom hodně
mluvím a skutek utek. Syn mi říká: „Matko, starej se trochu o sebe, lidé tě
občas poznají, tak nemůžeš chodit pořád v teplákách.“ Já na to ale kašlu.

 

Poznávají vás lidé na
ulici?

Asi občas ano. Ale abych kvůli tomu o hodinu dřív vstávala.
Do civilu se nelíčím skoro vůbec a navíc nenávidím převlékání. V tomhle je
moje zaměstnání prostě nanic. Jen si to představte. Ráno vstanete, převlečete
se z pyžama do civilu. Jdete na zkoušku a převlečete se do zkušebního. Pak
zpátky do civilu, nedejbože jdete točit. Tam se převlečete do kostýmu a když se
točí různé obrazy, tak klidně vícekrát. Pak zase v civilu odjedete do
divadla, kde na sebe navlečete další kostým a po konci představení opět civil.
Dojedete domů a skončíte v pyžamu. Vždyť to je úchylné!

 

Dvoje převlékání
byste si ušetřila, kdybyste nespala v pyžamu.

Já už to řeším tak, že v těch teplákách a triku, které
nosím doma, nasednu do auta a jedu rovnou do divadla.

 

Pro spoustu holčiček
zní takové převlékání jako splněný sen.

No ale je to strašné. Ještě si k tomu přidejte, že bych
se měla stejným způsobem líčit. Mně se samozřejmě líbí, když se o sebe ženy
starají. Jen na to sama nemám energii a raději si ráno přispím.

 

Často zmiňujete, kdo
má jaké znamení horoskopu. Přikládáte tomu v osobním životě nějaký význam?

Tak asi jako každá ženská. (smích) Věřím, že nějaká síla
mezi námi je. Jednou mi jeden léčitel pomohl s krční páteří, když všechno
ostatní selhalo. Ale horoskopy nečtu a na šťastné a nešťastné dny nevěřím.
Dlouho jsem si chtěla nechat udělat astrologický horoskop na děti, abych si
třeba mohla říct, na co si jednou s nimi dát pozor. Ale žádného astrologa
neznám a teď už jsou děti velké a beztak jsme to všechno prošvihli. Ale o
budoucnosti bych nic vědět nechtěla, jsem fatalista a co se má stát, to se stane.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Autor článku: Lucie Vaškeová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Make up: Alexandra Dejdarová

Produkce: Michaela Lejsková

Poděkování: Národní divadlo Brno, divadlo Reduta

Zdroj: Profashion 4/2010

 

 

 

„Neodměňuji se. Pro mě je odměnou
můj život.“ Chantal Poullain

 

 

 

 

 

Budete-li hledat
člověka laskavého, s životním optimismem, vydejte se všude tam, kde můžete
potkat Chantal Poullain. Nebo ještě lépe, zapojte se společně s ní do projektů,
kterým dává duši a jméno a které přinášejí hlubší smysl. Chantal má to štěstí,
že bydlí na Praze 1, kde jsme fotili a kde také veřejnost může využívat
krásných prostor hřiště, které převážně vybavila firma Kompan. Francouzská rodačka je inspirativní a osobitou ženou, bezesporu
zrozenou pro lásku ke všemu, co dělá a kým je.

 

Nadace Archa Chantal je vizí, která má svoji historii. Co předcházelo
vzniku tohoto projektu?

Archa Chantal funguje již 17 let.
Zabývá se zlepšováním nemocničních prostředí, ve kterých jsou hospitalizované
děti. Každý náš projekt má svoje kouzlo. To kouzlo spočívá v tom, že umožňujeme
dětem, aby se v nemocničním prostředí cítily co nejlépe, aby jim to, co je
obklopuje, rozjasnilo mysl, nebo dokonce odpoutalo jejich psychiku od
skutečnosti, že jsou v nemocnici. Děti tak nejen zaměstnávají svoji mysl a
začínají tvořit, ale jsou klidnější a jejich myšlenky se ubírají pozitivním
směrem. Když je psychika pozitivní, tak je léčba mnohem lépe přijímána.

 

Jaké je to know how, kterým jste docílili úspěchu?

Po konzultacích s lékaři,
psychology a se všemi kompetentními lidmi vymýšlíme celé prostředí od A až do Z
sami.

 

Rozhodla jste se uskutečňovat projekty s jasným zaměřením. Jak to
vypadá v praxi?

Jedná se o tematické světy.
Například o svět loutek, svět lodí, svět parků, svět zvířat… Záleží hodně na
tom, do jakého prostředí projekt realizujeme. Například svět zvířat a loutek
nemůžeme vytvořit na oddělení psychiatrie, kde by mohl děti spíše rušit. Jedním
z posledních projektů Nadace Archa Chantal je pavilon pro děti a dorost v
Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích. Výtvarný projekt jsme nazvali Náš
svět.

 

Jak se Vám daří realizovat projekty po úřední stránce?

Ze začátku bylo dost těžké
přesvědčit lékaře, že barvy mají v nemocnicích své místo a opodstatnění. Říkali
mi, že do nemocnice patří bílá. Po několika zrealizovaných projektech ale
začali vnímat naše návrhy jako velmi pozitivní. Často jsme rovněž konfrontováni
s památkáři, kteří nás hodně limitují i v rámci interiérů. Jejich rozhodnutí
podléhá překvapivě mnoho věcí.

 

Kde jsou největší rezervy? A může se do podpory zapojit třeba i
veřejnost?

Nadace Archa Chantal je velmi
skromná a na stálý úvazek zaměstnává pouze dva lidi, všichni ostatní
spolupracují externě. Na naše projekty samozřejmě potřebujeme finanční
prostředky, ale i materiál. Například potřebujeme-li věci jako jsou závěsy,
nábytek nebo hračky atd., tak vítáme i takovou pomoc.

 

Jste žena, která má rozhodně veliký šarm. Jak se Vy sama díváte na
ženský šarm?

Myslím že šarm je to, co žena
přirozeně je. Pro mě je šarm nonšalance, to co máte v očích, to kým jste, vaše
nestrojené chování, že se nesnažíte být jiná, než jste. Když jste sama sebou,
můžete mít na sobě cokoliv, ovšem oči a výraz řeknou nejvíc, a vy tak
vyzařujete šarmantní auru. Na ženě je bezpochyby přitažlivé, když má své
tajemství.

 

Vidím, že nosíte ráda krásné šperky. Mají některé z nich zvláštní
význam?

Každý šperk, který mám, má svůj
význam. Zvláštní vztah mám k akvamarínu. S bývalým manželem Bolkem jsme
měli svatbu přímo na jevišti v Baltimore v USA. Jedna rodina se rozhodla
uspořádat velkou svatební oslavu u nich doma a tam mi dali krásný prstýnek s
akvamarínem. Byl to rodinný šperk, který jsem dostala pro štěstí. Představte
si, že ten akvamarín jsem ztratila v době, kdy náš vztah s Bolkem skončil. Bylo
to velice smutné a dlouho mě to trápilo. Když jsem pak v klenotnictví Aurum
uviděla podobný šperk s akvamarínem, pohnulo to mými city a vybavily se mi
krásné vzpomínky.

 

Máte jako správná Francouzka ráda i jiné doplňky?

Ráda podtrhuji to, co mám na sobě,
zajímavými doplňky, jako jsou šály, brýle a klobouky. Můj styl života ovšem
tuto moji zálibu omezil, protože jsem neustále na cestách, v divadle, v autě, a
při takovém hektickém rytmu života si pokaždé nemůžu jen tak vzít klobouk.
Klobouk se musí nosit. Musíte s ním být sžitá, jako by byl vaší součástí.
V tom je to kouzlo a klobouk pak sluší každé ženě.

Líbí se mi muži v kloboucích.

 

Jezdíte ještě na koních?

S koňmi jsem vyrůstala. V podstatě
jsme se na koni narodila. Můj děda měl koně a o koních mě všechno učil. Jezdila
jsem bez sedla, spala jsem s nimi, naučila jsem se jim rozumět. Proto dnes koně
nemám, jelikož vím, jakou péči takový kůň potřebuje. Kdybych se mu mohla
věnovat denně, tak ano. Ale vím, že to nejde, a nemám srdce vlastnit koně jen
pro pocit, že ho mám.

 

Vypadáte, že jste žena, která se nebojí překážek. Jaká překážka Vás
dokáže zaručeně odradit?

Překážkou pro mě je, když přestanu
dělat to, co dělám, s láskou. Vždy mě zastaví můj instinkt, na který hodně dám.

 

Čím se nejraději odměňujete?

Neodměňuji se. Pro mě je odměnou
můj život. Všechno, co dělám, a to, proč to dělám. Život je odměna.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Foto: Tomáš Bém

Produkce a text: Michaela Lejsková

Podporovaný projekt: Nadace Archa
Chantal www.archa-chantal.cz

Partneři produkce:

KOMAPAN www.kompan.cz

Estée Lauder www.esteelauder.com

Žofín Garden www.zofingarden.cz

Klenoty Aurum www.klenotyaurum.cz

Dantes www.dantes.cz  

Doma.nova.cz  www.doma.cz

Menstyle.cz www.menstyle.cz

 

 

 

 

 

„Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech.“ Michal Horáček

 

 

 

 

Michal Horáček se drží kréda, že jen žít na plno dává
smysl, a podíl risku v tom, na co nebo na koho zrovna vsadí, je vždy 100%,
které je ochoten dát v šanc. A už se mu mnohokrát osvědčilo, že ho intuice
nezklamala a vsadil na „dobré koně“. Aktuálně vsadil Michal Horáček na svoje
životní dílo, zdaleka největší projekt, který kdy udělal, lyrikál Kudykam.
Vysněnou ideu zformuloval, podrobil kritickému zkoumání a vydal se na cestu,
jejímž cílem je naplnit jeviště Státní opery Praha takovými diváky, kteří touží
a dokáží vidět v umění tzv. střípeček, který je součást hledání smyslu
života.

 

  Vaše největší dílo Kudykam se nápadně podobá
největšímu dílu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Toto
Komenského dílo ukazuje přemýšlení člověka o poslání v životě a hledání
práce. Postava se v tomto díle vydává do labyrintu světa, jako průvodce se
mu vnucuje Všezvěd Všudybyl a nasazuje mu ohlávku, také růžové brýle, jimiž
vidí idealizované obrázky, a jen koutkem oka vidí pravdu. Navštíví zámek Štěstěny,
tam zjišťuje, že si lidé snaží štěstí naklonit, předejít, pak zase do hradu Moudrost,
ani tam ale není pravda, protože se lidé nechávají oklamat. V ráji Srdce
zase utíká od toho světa pryč do svého srdce, k víře, kde vidí jistotu,
zamýšlí se nad náboženstvím. Tento děj je založený na protikladech. Nejdříve
přetvářka, potom pravda. Je nějaká spojitost Kudykama s dílem Komenského?
Byla tam inspirace? 

Inspirace tam nebyla. Nikdy jsem to nečetl. Motiv
mistra a žáka je ovšem jeden z nejstarších, vcelku nedávno ho rozpracoval
třeba Umberto Eco ve Jménu růže.

Postava Kudykam je specifická v tom, že není
průvodcem z vnějšku. Je součástí mysli každého z nás. V naší hře
provází mladíka jménem Martin, jehož jsem už před dvaceti lety udělal
protagonistou písně V penzionu Svět. Mudruje kdesi v pátém
suterénu a za dveřmi svého pokojíku slyší ten hukot světa….V tom pokojíku má
své jisté nic zlého ho tam nepotká. Ale ani nic extra dobrého. A já jsem si
celé roky říkal, co kdyby vyšel ven a vydal se na cestu? Kudykam je
inspirativní okřídlená bytost, která mu říká: „Zvládneš to!“

 

Myslíte si, že tento projekt dopadne tak, jako to
bylo s deskou Ohrožený druh? Tu jste vydal pro radost a výsledek byl
fenomenální úspěch.  

Nejdůležitější je radost z tvorby. A
z víry, že umělecké dílo může pozměnit život diváka, čtenáře, posluchače…
Ale to se nedá nikdy zaručit.  Takže je v tom riziko. Prohra by byla jistě
nepříjemná… Mým cílem přitom není, aby se to líbilo. Pojem líbilo se
v mých očích pojí s estrádou. Já po lidech chci, aby potěžkali mé otázky a
nějak si na ně odpovídali. A to není pasivní zábava, ale aktivní činnost, která
může i bolet. A vstupenky nejsou, ve srovnání s muzikály,
levné. Ani nemohou být, protože i náklady jsou vysoké – už jen na živě hrající
dvacetičlenný orchestr řízený dirigentem. V českých muzikálech vám
zpravidla pustí muziku nahranou v počítači… Nadto v Opeře není žádná
zvuková aparatura, takže ji tam musíme dovézt a instalovat. Specifičnost
prostoru žádá i specifické technické řešení, firma Pink Panther si dokonce
najala specialistu z Ameriky, který napřed všechno proměřil a pak sepsal
obsáhlý manuál. A tak bych mohl pokračovat. Věřím, že diváci si odnesou silný
zážitek, a pokud se v tom nezmýlím, bude to pro mne ta největší výhra. Zda
to bude i úspěch ekonomický, to si ovšem netroufám ani odhadnout.

 

Podobně jako tomu bylo u alba Ohrožený druh, obsadil
jste do Kudykama osobnosti, umělce, ale pro veřejnost nepříliš známé tváře. Takže
úspěch projektu evidentně nestavíte na mediálně známých osobnostech? 

V Kudykamovi se objeví třeba Lucie Bílá. Mám ji
rád a těší mě, že i ona bude vystupovat, ale nestavím na tom projekt. Ani na
účasti Karla Gotta, Dana Bárty, Jany Kirschner, Báry Basikové, Igora Timka,
Anety Langerové a dalších známých osobností. Budou jen hostovat na poměrně
omezeném prostoru. Veškerá tíha bude na Karlu Dobrém, Janu Sklenářovi, Petře
Hřebíčkové, Csoingoru Kassaiovi, Gustavu Řezníčkovi – umělců znamenitých, ale
širší veřejnosti často takřka neznámých. Věřím, že díky jejich výkonům, které
už na zkouškách byly skvělé, si diváci řeknou: Zažili jsme něco zvláštního.
Něco, co v nás doznívá ještě dlouho. Možná se se svými pocity svěří i
kamarádům… To je něco mnohem účinnějšího a podstatnějšího, než komerční
reklama. Na tu se dají úspěšně prodávat spíš prášky na praní.

 

V čem je skrytá jedinečnost díla Kudy kam? 

To si netroufám soudit. Snad v tom, že libreto
je celé ve verších, které jsou psané tak, aby se daly zhudebnit a zpívat. A
v jedné věci, kterou jsem si jistý: v Petru Hapkovi. On je jedinečným
skladatelem.

 

Jak dlouho trval výběr interpretů? 

Vlastně léta. Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech. Na slavných jevištích i malých klubech. Ale naplno ten proces
začal v říjnu 2008, kdy jsme pozvali už vybrané lidi. Každý
z tvůrčího teamu někoho doporučil. Pozvali jsme je do klubu Boccaccio
nedaleko Prašné brány. Tam si už tihle favoriti vybrali některou z písní,
kterou jsme udělali s Petrem Hapkou, a tu pak předvedli. Z nich
nejméně polovina postoupila dál, vlastně až do samotného Kudykama.

 

Věra Nerušilová je obsazena v roli jasnovidky.
Dle Vašich slov je jasnovidkou věru zvláštního ražení. Co si pod tímto
definováním má divák představit? 

Má nejhlubší alt ve střední Evropě. Pro specifické
polohy se proto dá její hlas báječně používat. Nadto sama je živlem…

 

Spolupracuje s Vámi nějak na projektu Vaše
rodina? 

Na tomhle projektu vůbec ne. Teď jsem ve fázi, kdy je
třeba činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nechci tu svou přenášet na
někoho jiného. To bych se pak mohl na někoho jiného i vymlouvat, a to rozhodně
nechci.

 

Vaše první album V penzionu Svět má humor a
nadsázku mísící se s melancholií. V jedné písni se zpívá o buřtech,
v další, např. Rozeznávám, je plno hlubokého citu. Ten kontrast
emocí jde výrazně cítit. Těch alb, na jejichž tvorbě jste s podílel je
celkem osm. A album od alba jsou skladby melancholičtější. Už tam není tolik
humoru a nadsázky. Už netoužíte tolik vtipkovat? 

To je proto, že člověk se nějak vyvíjí. Od těch
drzých písní jsem ustoupil k intimnější, vnitřnější poezii. To je asi dané
věkem. I když… Kudykam  je drzejší a komičtější v mnoha svých
stránkách, než cokoliv, co jsem předtím udělal. Takže si třeba i vy přijdete na
své. A kdyby snad ne, nemějte mi to za zlé – dělám prostě co můžu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svanovský

Doplňky: Diamond International Corporation

Publisher: Profashion.cz 11/2009