„Každý koncert by
měl být takový „malý svátek“, událost, která člověka obohatí a těší se z ní. Ať
už pro nás, nebo pro posluchače.“ Natálie Kocábová
Tento
rozhovor je především o hudební souhře uvedených dam. Hany Robinson,
skladatelky, zpěvačky a pianistky, která jako zatím jediná Češka vystudovala
Berklee College of Music v Bostonu, a Natálie Kocábové, která
s hudbou v podstatě vyrůstala a prosadila se jako zpěvačka
s fantasticky položeným hlasem. Již před dvěma lety se obě dámy sešly při
spolupráci na albu Ohrožený druh Michala Horáčka. Jejich cesta pokračuje dál
v rámci společných vystoupení. Více už se dozvíte z našeho rozhovoru,
který vám přinášíme společně s fotografiemi zimně laděnými do pravého
mongolského kašmíru, které jsme pořídili v kavárně Mlýnská na pražské
Kampě.

Vy dvě
jste se poprvé setkaly na hudebním projektu Ohrožený druh. Jak toto setkání
probíhalo?
Natálie: Přišla jsem do
studia a vůbec jsem netušila, že jdu zkoušet zazpívat písničku, která byla
Hanky a kterou měla původně zpívat ona. Nemyslela jsem si, že Hanka je
skladatelka, protože je to krásná mladá ženská a skladatele si člověk představuje
trochu jinak. Navíc je to fantastická zpěvačka a pianistka. Více jsme se
poznaly až během spolupráce na albu Michala Horáčka Ohrožený druh.
Z nějakého důvodu člověk prostě pozná lidi, kteří jsou ti jeho spříznění,
a to Hanka je.
Hana: Od prvního momentu
jsme si rozuměly. Dáváme si prostor, konzultujeme spolu, rozumíme si. Písnička
Tramtárie byla sice moje, ale když jsem ji slyšela zazpívat Natálku, tak nebylo
pochyb, že to tak má být.

Ale
písničku Tramtárie dnes už zase zpívá Hanka, jak to?
Natálie:
S Ohroženým
druhem už nevystupuji. Ohlásila jsem na konci minulého roku, že dodělávám desku
a nevyšly mi tři koncerty a zkouška, tak jsem jim dala vědět, ať se mnou na
tohle nepočítají, ale jakmile se bude pokračovat, ať mi dají vědět. Že mám
zájem. Od té doby se ale vše dělo beze mě. Tak jsem zavolala Horáčkovi, který mi řekl,
že když mi nezavolal, tak to znamená, že zájem nemá. Ale tak to přece nejde,
potřebujete vědět jak ano, tak ale i ne. Mezi tím se začalo pracovat na DVD,
pro které se se mnou nepočítalo a pak vyšlo najevo, že se se mnou nepočítá
vlastně už od února. Vždycky jde o osobní zájmy. Budiž. Ale tohle nepovažuji za
seriózní. Deska je skvělá, to rozhodně ano a měla pro mě velký význam.
Hana: Osobně mě to moc
mrzí, že s námi Natálka už nevystupuje. Vnášela tam takový ten mladý,
rozervaný duch. Tak si ji chci „urvat“ pro sebe alespoň v těch našich
vystoupeních.

Znamená
to, že už vás s Ohroženým druhem neuslyšíme?
Natálie: Neuvažuji o tom, že
bych se vrátila. Tento odchod je pro mě zásadní. Písničku Tramtárie zpívá
Hanka. A zase to tak má být J
Plánujete
spolu hudební počin v podobě společných vystoupení. Jak přesně bude
vypadat?
Hana: Plánujeme společně
komornější koncerty. První bude 21. 1. 2011 v pražském klubu Golem. Jde o
recitál písní jak z tvorby Natálie, tak i z mé, a dále o hudbu ve stylu
Ray Charlese a starší americké šlágry, které nás baví. Jsme sladěné, a tak se
nám společný projekt připravuje jedna radost.
Natálie,
jaké je vaše nové album? Co od něj posluchači mohou očekávat?
Jmenuje se Walking on the A-bomb. Spolupracovala jsem na něm
s Jiřím Burianem. Hudba je kombinace elektroniky a živých nástrojů, včetně
významného smyčcového nástroje. Pohodová
hudba, až taneční.

Použijete
některé z vašich básní na vystoupeních mezi písněmi?
Tohle už jsem dělala kdysi, když mi bylo
asi 17 let. Líbilo se to, ale ty moje básně jsou strašně těžký, dvojsečný. A
pro vystoupení tohoto typu to není to pravé. Hudba je i tak k zamyšlení, tak
neplánuji vkládat do vystoupení ještě básně.
U vás,
Natálie, nejsou koncerty příliš obvyklé, nemýlím-li se?
U mě je to tak, že já miluji tvoření ve
studiu a pak mám pocit, že vydáním desky to pro mě končí. Koncertování je pro
mě docela náročné, protože to vyžaduje spoustu cestování, zakouřené kluby, po
večerech být pryč, a to i vzhledem k tomu, že mám malého syna, moc
nepreferuji. Raději chci jen několik koncertů, lepších a procítěných, aby byly
komornější a přišli na ně lidé už jen proto, že to takhle je. Každý koncert by
měl být takový „malý svátek“, událost, která člověka obohatí a těší se z ní. Ať
už pro nás, nebo pro posluchače.

Znamená
to, že si takový hudební program doprovodíte i coby moderátorky?
Hana: S moderováním
mám zkušenosti a baví mě. I když se přiznám, že zvládnout obojí je trochu
náročnější.
Natálie: Já se tomu také
nebráním. Když zpívám, tak většinou koukám někam do stropu, vůbec ne na lidi.
Prostě to tak mám. Na pódiu jsem pak za introverta. Ale ten kontakt
s lidmi, o kterých vím, že mají stejný hudební záběr, mám ráda.
Neuvažujete
o nějakém mužském faktoru, který by mohl vaše vystoupení doprovázet?
Hana: Já už dva muže mám
ve svém triu, se kterým také vystupuji. Ale dalším důležitým mužem je a mohl by
být můj manažer Pavel Trčala, který je skvělý bavič! Pavel je tedy současně i
můj bratr. Člověk, který dokáže lidi fantasticky strhnout, má nesmírný
optimismus a smysl pro humor. Doplňujeme se a posluchači si to vždy užívají.
Ale zda bude vystupovat společně i s námi dvěma, to se nechejme všichni
překvapit.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Partneři produkce:
GOBI Kašmír www.kasmir.cz
NOVA www.doma.cz
Jana
Bulínová www.vizazistkajanabulinova.cz
Veronika
Soukupová Kadeřnictví Honzy Hlaváčka, Hotel Corinthia Praha
Top Tep www.toptep.cz