Listopad 2010 – 2. stránka – Profesní magazín

Pavel Vrba – obchodní manažer Estée Lauder

„O
to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že máme zájem, aby měly doma
přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.“ Pavel Vrba

Estée
Lauder se narodila jako Josephine Esther Mentzer v newyorské čtvrti Queens jako
dcera maďarské židovské matky a československého otce. Byla jedinou ženou,
kterou časopis Time v roce 1998 vybral mezi 20 nejvlivnějších obchodních géniů
20. století. Byla držitelkou prezidentské medaile svobody. V roce 1930 se
provdala za Josepha Laudera, se kterým měla syny Ronalda a Leonarda. Kosmetická
společnost Estée Lauder byla založena v roce 1935 a v současné době expanduje
do celého světa.

To
je jen ze stručnosti uvedení zakladatelky této věhlasné kosmetiky. Bohužel, s
paní Lauder se nám rozhovor už udělat nepodaří. Ta totiž zemřela ve věku 97 let
ve své rezidenci na Manhattanu na srdeční příhodu. O tom, jakou stopu za svojí
celoživotní prací zanechala a jak se vyvíjí kosmetický trh nejen ve Spojených
státech amerických, ale hlavně v České republice, nám bude vyprávět muž z
řídícího týmu Estée Lauder pro ČR. Je jím marketingový manažer Pavel Vrba,
který jako partner produkce Profashion Žena na cestách přišel osobně předat
slečně Kuchařové krásnou kosmetickou pozornost.

Jakým
směrem se kosmetická značka Estée Lauder aktuálně vyvíjí?

Estée Lauder se soustředí
nejen na dekorativní kosmetiku, ale hlavně na péči, ta je pro krásnou pleť
zásadní. Máme úžasné produkty pro ženy od třiceti let. Fantastické výsledky
vidíme v boji proti vráskám. V tomhle jsme opravdu silní v kramflekách, ať už
jde o krém či sérum.

Na
jakou klientelu se zaměřujete?

Tato kosmetika je určená
zejména ženám, právě ty mají zájem o precizní péči o pleť. Naše značka přináší
také určitý status prestiže a vychází vstříc ženám s vysokými nároky.

Když
pomineme prodejní místa, kde ještě může veřejnost hodnotit kvalitu dekorativní
kosmetiky?

Jsou to také módní
přehlídky, nejčastěji Beáty Rajské, nebo ty v produkci choreografa Vladimíra
Franka. Posledních několik let spolupracujeme s Pavlem Bauerem, který je nejen
skvělým vizážistou a školitelem, ale také tvůrčím článkem našeho týmu. Make up
je pro nás důležitým prostředkem jak přitáhnout pozornost zákazníka. S make upem jsou spojeny
sezónní kolekce, většinou jarní a podzimní. Přinášejí jakési osvěžení, něco
nového, změnu. To mají zákaznice rády a nám se líbí, že se mají na co těšit, že
módní trendy sledují. Takové aktivity přilákají i nové zákazníky, což je pro
nás důležité. Proto spojujeme prezentaci kolekcí s líčením na prodejnách, kde
se zákaznicím věnují naši profesionálové. Tam si ženy mohou zdarma vyzkoušet
jak dekorativní kosmetiku, tak účinky produktů k péči o pleť.

A
co tradiční produkty? Jsou přece zákaznice, které se nerady vzdávají přípravků,
na něž jsou zvyklé.

Nabídka se řídí poptávkou
zákazníků, pokud jde o produkt, který je velmi oblíbený, nestahujeme jej z
trhu. Zůstává v nabídce nadále a případná změna spočívá v nové technologii nebo
inovaci balení.

Značka
Estée Lauder tedy vychází vstříc ženám, které používají kosmetiku pro běžné
dny, i těm, které se líčí na profesionální focení a jiné náročnější události.
Jak se v této kombinaci daří prodej?

Estée Lauder se při výběru
barev snaží mít zastoupenu každou kategorii, ať už jde o oční stíny, lesky,
rtěnky či tvářenky. Barvy jsou rozděleny do jednotlivých škál a klademe důraz
na to, aby v každé byl zastoupen alespoň jeden odstín, ideálně však více. I
když jde o skupinu, která negeneruje velké obraty, je důležité, aby zastoupena
byla. Jednak vypadá lépe, když vidíte barevnou škálu odstínů, pestrý výběr ve
stojanu a pak také máte šanci líčit ženu pro neobvyklé příležitosti.

Jak
se vám osvědčilo dávat k dispozici testery? Mohou stačit k tomu, aby si byla
žena jistá, že jí produkt vyhovuje?

Pokud jde o péči o pleť, tam
je určitě lepší vzít si vzorek a zkoušet výrobek delší dobu. Toto se nám velmi
osvědčilo, dokonce si zakládáme na tom, aby žena nekupovala naslepo, ale raději
produkt předem vyzkoušela. O to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že
máme zájem, aby měly doma přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.

V
boji proti vráskám jste se vybavili čím?

Nejúčinnějším pomocníkem
proti vráskám je fialová lahvička séra Perfectionist. Výhodou je kombinace
okamžitých a dlouhodobých účinků, díky kterým budete vypadat mladší ihned po
aplikaci, ale i v budoucnu. Výsledek ještě umocníte použitím hydratačního krému
Time Zone, který vaší pleti ubere i několik let.

Jaké
další značky mají díky firmě zastoupení na našem trhu?

Společnost Estée Lauder
distribuuje v Čechách také kosmetiku značek Clinique, DKNY, Tommy Hilfiger,
MAC, La Mer a Bobbi Brown.

Jak
si v dnešní době stojí trh s kosmetikou?

Velkou výzvou je současný
přesun zákazníků z kamenných prodejen do internetových. To se projevuje zejména
u vůní, kde si internetové obchody dokážou zajistit širokou nabídku za výhodné
ceny. U ostatních kategorií kosmetiky je již nabídka podstatně horší jak
rozsahem, tak kvalitou výrobků. Většinou jde o starší řady nebo o výrobky
určené pro Asii a podobné regiony. Často tak narazíte na bělicí krémy, podivné
odstíny a výrobky neodpovídající evropským směrnicím.

Na fotce Pavel Vrba a Tatiana Kuchařová

Vy
sami nabízíte prodej po internetu?

Ne, ani to v blízké
budoucnosti neplánujeme. Naše značky sice jsou na internetu nabízeny, ale jde o
neoficiální dovozy různých přebytků ze zahraničních trhů. Zde se projeví právě
ta špatně vložená investice do rádoby levnějšího zboží. My jsme silní v tom, že
dokážeme poradit, zákazníkovi se věnujeme a prodáváme kvalitní produkty s
jistotou výsledného efektu. Neprodáváme na internetu, nicméně zdejší inzerci
jsme otevřeni, protože jde o silný komunikační prostředek.

Děkuji
za rozhovor.

Pavel Vrba, Marketing
Manager Estée Lauder Companies

www.esteelauder.cz

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 1/2010

Ondřej Havelka a Melody Makers – hudebníci

„Těch hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže
jsou to většinou lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing
Crosby, Billie Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další.“
Ondřej Havelka

Ve čtvrtek 8.října 2009
v Besedním domě Vyškov zahájil koncertní sezónu svým vystoupením Zavřete
oči, přicházíme… Ondřej Havelka & big-band Melody Makers.

Pořadatelem je MKS Vyškov ve spolupráci s uměleckou
agenturou GLOBART s.r.o. 2009/2010. Tento cyklus koncertů je pořádán pod
záštitou starosty města Vyškova RNDr. Petra Hájka. Koncerty se konají za
podpory Jihomoravského kraje, Nadace Leoše Janáčka, Nadace Bohuslava Martinů a
Nadace Českého hudebního fondu Praha.

Televizní,
filmový a divadelní herec, režisér dokumentárních filmů a divadelních her,
scénárista, zpěvák, stepař a tanečník, milovník swingu i golfu, a takto
Vám představujeme Ondřeje Havelku.

Ondřeji, jak vypadá Váš aktuální pracovní život?

Vstoupil jsem do sezóny, která bude dosti nabitá, protože mě
čekají tři režie. Trošku z toho mám hrůzu, jenomže holt se to tak nečekaně
seběhlo, že už to nešlo vzít zpátky. Takže kromě koncertní činnosti
s Melody Makers budu režírovat operetu Netopýr v Janáčkově Opeře v
Brně. Dále v lednu vstoupím do pražského Národního divadla, kde budu
secvičovat Hoffmannovy povídky, které mají premiéru na začátku března. Pak hned
na to navazuje režie Saturnina, kterou budu připravovat pro divadlo ABC
v Praze. Takže je toho hodně a jestli to přežiju, budu sám překvapen.

Jak se Vám daří
kloubit Melody Makers a režírováním?

Už mnoho let jsem předpovídal a možná si to i trochu přál,
že jednoho dne nechám hraní a zpívání a budu se věnovat režii. Ono by to jaksi
usnadnilo ten pověstný „důstojný“ odchod… Kupodivu jsem to nemusel moc
organizovat a začalo to přicházet samo. Přišly a přicházejí nabídky na režii a
tak si pomalu buduji pozici v novém oboru. Ale je to velmi náročné,
protože do toho ještě pořád zpívám. Takže se dá říci, že jsem momentálně
v období „přechodném“.

Máte nějaké
dlouhodobé cíle, které se za tím „přechodným obdobím“ skrývají, které jste si
vysnil a chtěl je uskutečnit?

Už asi deset let jsem rozhodnut, že natočím film,
v němž bude figurovat náš band a celý se bude točit okolo hudebního žánru,
který děláme. Ale nějak se k tomu pořád nemůžu rozhoupat. Každopádně jsem se slíbil, že příští rok, až dodělám ty tři
inscenace, budu se už koncentrovat jen na psaní scénáře, protože je už nejvyšší
čas. A jestli už ten příští rok nezačnu, tak už to asi nestihnu.

Kromě živých
vystoupení, na která se mohou diváci těšit, připravujete se vydat nějaké další
album?

S nahráváním alb jsem trošku zdrženlivý. Protože
hrajeme vlastně převzatou hudbu, kterou už před námi nahráli jiní, američtí
jazzmani a swingaři, kteří jsou pro nás naprosto nedostižní, tak mám vždycky
takové zábrany to točit znova, protože si myslím, že pro diváka je lepší, když
si koupí originální nahrávky. Fakt ale je, že někteří argumentují tím, že si
chtějí na hudebních albech připomenout právě naše vystoupení. Je to takové mé
věčné dilema. Za těch třináct let existence Melody Makers jsem několikrát
k tomu svolil a tak máme už asi šest alb, ale momentálně nic netočíme.
Takže ne všechny programy, které jsme vytvořili, jsou zachyceny na deskách.

Kdo je hostem
programu, který ve Vyškově zahájil cyklus koncertů kruhu přátel hudby Vyškov?

V rámci tohoto koncertního show je hostem Juraj Bartoš,
který je k mé velké radosti hostem stabilním. Tento podzim přislíbil, že
s námi bude hrát všechny koncerty s programem nazvaným Příběh jazzu. Ve střední Evropě je to podle mě na starý jazz nedostižný
trumpetista. Je to skutečný mistr, který hraje mnohé žánry, ale starou hudbu
hraje s velkým nadšením a já jsem šťastný, že právě teď s námi.
Dalším takovým stabilním spolupracovníkem, pokud není zrovna v zahraničí,
je paní Věra Gondolánová, která je podle mého názoru jedinečná, nejlepší
jazzová zpěvačka v naší zemi.

Je někdo Vaším
ideálem, kdo by jste chtěl, aby spolu s Vámi a Melody Makers vystupoval?

Já bych pozval
Woodyho Allena, ale vedle hry na klarinet, bych radši, kdyby povídal. Těch
hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže jsou to většinou
lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing Crosby, Billie
Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další…

Před vystoupení zde
ve Vyškově jste ve foyeru zahráli divákům několik písní a připravili milou
show. Stali jste se tak sami sobě jakýmisi předskokany. Je to pravidlem?

Je to takový náš koncertní rituál, který, myslím, mají rádi
nejen diváci, ale máme ho rádi i my. Tímhle „předvystoupením“ mezi lidmi chceme
navázat kontakt s publikem. Je to vlastně takový divadelnický trik, který
se používal už od dob happeningů a dalších alternativních forem divadla 60tých
let, takže to není nic nového. Každopádně musím říct, že to v našem případě
docela funguje, baví nás to. Ale hlavně chci, aby diváci pochopili, že jsme při
koncertě rovnocenní partneři, že se na ně nehodláme vytahovat, že jsme jim
přišli zahrát a když oni budou spontánně reagovat, budou vytvářet patřičnou
zpětnou vazbu, tak ten koncert bude ještě lepší. Pokud není zpětná vazba, žádný
divadelní zázrak se nekoná.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 11/2009

Iva Frühlingová – zpěvačka, modelka

„Píši ráda o tom, co lidi potkává, co se lidem děje.“ Iva Frühlingová

Iva Frühlingová je mladou ženou, ve které
se snoubí klidná a trpělivá povaha s houževnatostí. Plody své práce těší
srdce lidí v mnoha zemích střední Evropy. Snad každý, kdo naslouchá
autorské hudbě Ivy, si ji v její tvorbě sám pro sebe najde. Tým Profashion
měl to potěšení prožít s Ivou příjemný obědový čas v pražské
restauraci La Galerie,
kde pro nás Mikuláš Gottwald, náš hostitel a šéf restaurace, nechal připravit
úžasné lahůdky. Odpolední focení s Ivou
byl nezapomenutelný zážitek. Je to opravdová profesionálka, která ožila všemi
smysly před objektivem našeho fotografa, Miloslava Svanovského.

Foto: Miloslav Svánovský

Ivo, na podzim roku 2009 vydáváte svoji první knihu, Příběhy modelek. O čem je, mohou čtenáři
tušit, přesto zkuste nám více přiblížit, co se skrývá pod obálkou knihy.

Jsou to příběhy několika modelek
a jejich osudů, které se vyvíjely s nástupem na dráhu modelingu. Tato
kniha by měla být jakousi příručkou pro mladé slečny a jejich rodiče. Pro
každou v tomto směru ambiciózní slečnu, která v podstatě neví, do
čeho jde. Dávám jim v knize nahlédnout do pozadí světa modelnigu a věřím,
že tak usnadním budoucím modelkám jejich rozhodnutí a vytvoření si konkrétní
představy o této profesi. Je to krásná práce, které také přináší různá úskalí,
ale někdy si o ní mladičké dívky dělají příliš velké iluze.

Takže Vy už si iluze neděláte?

Já čekám, že
něco přijde, co mi řekne, že je to ještě jinak.

Foto: Miloslav Svánovský

Účastníte se vy sama nějakých módních přehlídek, láká Vás stále módní
molo i přesto, že jste se kariéry modelky vzdala a našla si svou cestu
k hudební a literární tvorbě?

Ano, a ráda. Když přijde nabídka,
dlouho neváhám. Je to příjemná práce.

Knihu jste nedávno pokřtila v pražském hudebním klubu Jazz Dock. Koho
jste si vybrala, aby byl tím pravým kmotrem pro knihu tohoto tématu?

Mé pozvání přijala spisovatelka a
šéfredaktorka módního magazínu Harper´s Bazar Bára Nesvadbová, šéf agentury
ELITE, zástupce české pobočky Saša Jány a Lukáš Vrtílek, který zastoupil Jana
Saudka. Ten se bohužel nemohl osobně účastnit. Součástí programu byla také
módní přehlídka tvorby módní návrhářky Denisy Nové. Každá z modelek, která
předváděla kolekci, přečetla krátký úryvek z knihy.

Veřejnosti jste přece jen známá jako textařka a zpěvačka. Dala jste se
na dráhu psaní. Je to nějaká nová ambice – prosadit se v literárním světě?

Jsem textařka písniček a stejně
tak je pro mě normální psát knihy. Píšu už dlouho, ale dosud jsem nic
nepublikovala. Můj šuplík je plný prací, které čekají na jejich dotáhnutí do
konce. Osud těchto rozdělaných prací nejistý, a opravdu mnohdy končí na dně
plastového koše, jsou i takové, které dokončím, ale ty zase čekají, co se bude
dít s jejich publikováním.

Osvojila jste si nějaký styl a žánr?

Mám ráda životopisnou literaturu. Např. mám rozepsanou knihu
o morálce, vtipné příběhy ze života. Tak třeba jednou vyjdou také na světlo knižního
světa.

Věnujete se v současnosti studiu nějakého
jazyka?

Aktuálně ne, ale líbila by se mi španělština.
Stejně tak, jako cestování po této zemi, kultura a atmosféra Španělska.

Takže pokud nějaká dovolená, budete ji
směřovat do této země?

Nejbližší dovolená mě čeká
v listopadu a ta bude do USA. Letíme s mojí maminkou na dva týdny za
sestrou do Colorada. Sestra tam žije už deset let, vychovávají s manželem dvě
děti a tak se na ně moc těšíme. A až další v pořadí může být třeba nějaká
cesta do Španělska. Jen to nebude tak brzy, vzhledem k projektům, které
jsem si naplánovala.

Znamená to, že budou kromě knihy Příběhy modelek nějaké další novinky?

Vystupuji s kapelou No
Panic. To je česká kapela,ve které zpívají ještě dva zpěváci. 10.11.2009 budeme
křtít desku Doma Nejlíp. Tuto desku jsme si vydali sami. O vydání své vlastní
desky uvažuji v lednu 2010.

Foto: Miloslav Svánovský

Gratuluji! Vše svědčí o tom, že si podáváte ruku s úspěchem.
Plánujete také turné s kapelou No Panic?

O turné uvažujeme, ale zatím ho
neplánujeme. Chceme nejdříve dát posluchačům prostor poznat naši hudbu, nechat
je seznámit se s ní. Nějakou šňůru připravíme, až se trošku hudba
zaposlouchá.

Vaše tvorba má mezinárodní ohlas a také mezinárodní hosty. Na albu Baby
Doll se objevuje Pierre Richard. Jak tato spolupráce vznikla a probíhala?

Pierra jsem si vybrala, našla a
oslovila. Projekt se mu líbil. Práce s ním byla zábavou. Je to profík,
který má 100% hudební sluch. Ve svých 73 letech je stále duší mladého kluka.
Střeštěný vtipálek, kterému když řeknete „Pozor Pierre, tady je schod“, tak on
stejně zakopne, nebo mu během hovoru vypadne z ruky mobil, zapomene na
snídani, na kterou mě pozve…je to až roztomilé, takže se na něj nelze zlobit.
Prostě se tomu nakonec smějete, stejně jako on. Pierre má dva syny, kteří se
také věnují hudbě, především jazzu.

Vydala jste se na dráhu modelingu, ustála mnohá úskalí, kterým člověk
při pracovním a studijním pobytu v zahraničí musí čelit. Ve svých 16ti
letech jste založila kapelu Turn Over, v 19ti jste podepsala smlouvu
s francouzskou společností Virgin, publikovala jste krásná alba, která
mají mezinárodní úspěch, zpívala jste v magickém sále francouzské Olympie,
vystupovala jste s umělci zvučných jmen, vyhrála jste cenu Talent roku ve
francouzském rádiu France Blue. Těch cen bylo mnoho, na které jste dosáhla také
tady v ČR a také jako spisovatelka jste nakročila do knižního světa
s příznivým ohlasem. Je Vám 27 let, o čem sníte dnes?

Já si své sny začala plnit už ve
14ti letech, kdy jsem odjížděla do Francie.
Spoustu jsem si toho vysnila a pak splnila. Takhle jak to je, jsem
spokojená a šťastná. Teď mám ty sny spíše rodinné.

Krásná a úspěšná žena, jak to z pravidla bohužel bývá, ale nemívá
příliš velké štěstí v lásce. Potvrzujete pravidlo, nebo jste spíše
vyjimka?

Když žijete v prostředí modelingu,
showbyznys,ve světě kde se pohybují hezcí kluci, tak ti většinou nejsou ideální
pro život. Chtějí si své krásy a příležitostí užívat. Tady ta opravdová láska
většinou nevykvete. A pak jsou jiní, kteří jsou hodní, vypadají zprvu trochu
nevýrazně, až máte pocit, jestli s nimi nebude nuda. Ale je to všechno o
tom, jak moc chcete dotyčného poznat a pak se Vám odkrývají povahové rysy,
které mohou být přesně tím, co hledáte u chlapa, se kterým toužíte šťastně žít.
A tady se šance na to, aby opravdová láska vykvetla bok po boku třeba
s úspěchem v showbyznysu, výrazně zvyšují.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svánovský

Make-up a vlasy: Gabriela Klapková

Oblečení: Ingi

Doplňky: DIC diamanty, Hana Oujezdská

Restaurace: La
Galerie, Albertov Rental Apartmens, Na Slupi 2102/2b, Praha

Publisher: Profashion 11/2009

Mikuláš Gottwald – šéfkuchař

„Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí.“ Mikuláš Gottwald

Přinášíme vám rozhovor s šéfkuchařem, gastronomickým kouzelníkem, člověkem, který přináší s každým chodem na váš stůl skutečný kulinářský zážitek. Mikuláš Gotttwald je průkopníkem skutečného umění stolování. O tom se můžete přesvědčit v restauraci La Galerie v Praze.

Kolik položek by
podle Vás mělo být na jídelním lístku špičkové restaurace?

No… raději úzký sortiment a častěji měnit, než nesmyslně
dlouhé jídelní lístky a to i v dobrém úmyslu „aby si u nás mohl vybrat
každý host“ je to podle mě chyba. Počet hostů se tím rozhodně nezvýší, spíše
naopak. Každá restaurace by měla mít jasnou tvář a styl včetně směru na jakou
klientelu, je zaměřena. Překvapením pro mě je, když navštívím např. pizzerii a
v jídelním lístku nacházím – pizzu, hotovky, steaky, sendviče a kavárenský
sortiment, prostě vše co majitele zrovna napadlo prodávat. Přihlédneme-li na
kvalitu, kterou za svoje peníze dostaneme v restauraci, jejíž jídelní lístky
obsahují desítky položek, které stejně nikdo nečte a spíš hosta ruší, je to smutné.
Jsem zastáncem jednoduchosti, ale rozmanitosti, vysoké kvality a čerstvosti.
Jde tady přeci o něco, co konzumujeme a ovlivňujeme tím hodně i své vlastní
zdraví, ne?

Jak velký důraz
kladete na snoubení vína s jídlem?

Myslím si, že je to zásadní. Já to vnímám po svém, přes
den ochutnávám nejraději bílé víno – nejlépe rakouský ryzlink. Večer červené
víno. Dávno za námi jsou doby, kdy se k rybě podávalo pouze bílé víno. Každopádně
favoritem pro tento rok jsou pro mě Španělská vína. Líbí se mi u nich poměr
cena/kvalita. Konkrétně oblast Ribera del Duero nebo víno Le Cupole
z vinařství Tenuta di Trinoro apod.

Kterou světovou
kuchyni nejvíce uznáváte? Proč?

Hm…? V dnešní době, kdy se nám nabízejí opravdu velké
možnosti a druhy různých surovin z celého světa těžko říct. Spíš ne kuchyni,
jako techniku a styl přípravy pokrmů. Velmi uznávám poctivě připravené
„jednoduché“ pokrmy pouze z čerstvých surovin a je opravdu jedno
z jaké kuchyně pokrm je. Je to hodně ovlivněné tím, že vím, kolik práce se
za tím skrývá. Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí. V mé kuchyni nenajdete žádné polotovary, konvenience, různé
přídavné aroma apod. Snažím se jít cestou zachování podstaty chuti suroviny. Moc
rád mám, ale českou kuchyni.

Co děláte, když host
označí jídlo za špatné a číšník ho přinese zpět, ale vy nesouhlasíte?

To se naštěstí nestává, tak často!
(smích). Nejprve se snažím vcítit do hostovy „kůže“ ne vždy může být vše přesně
podle jeho představ a chuti. Snažím se přijít na to proč. Zda se třeba surovina
může stát cizí nebo tepelná úprava příliš syrová. Například náš mořský jazyk může
připadat hostovi nedovařený, protože jsou krátkou dobu vařeny pouze proteiny na
38 °C. Je to skvělá technika, ale je velmi důležité toto vše při objednávce hostovi
vysvětlit. Každopádně velice rád navštívím stůl s nabídkou svého vlastního
vysvětlení a nabídnu mu případně jiný pokrm, který samozřejmě neplatí. To mi
také umožňuje navázat osobní kontakt přímo s hostem, který vyhledávám a
rád si nad celým menu s hostem popovídám. S naším různorodým, neustále se
měnícím menu je vždy o čem mluvit.

Jaké chování hostů je
vám nejvíce nepříjemné?

Musím říct, že od doby co jsme naší restauraci otevřeli,
jsem neměl žádnou špatnou zkušenost. Naopak jsem rád, že hosté se snaží více
zajímat o to, z čeho a jak je připraveno jejich menu. Myslím si, že práce
šéfkuchaře nespočívá jen ve vedení celého týmu v kuchyni a vším co
s celým procesem výroby souvisí, ale nesmírně důležitou součástí je i
komunikace přímo s hostem. Dopomáhá tomu i otevřená kuchyně, která je
součástí restauračního interiéru. Zde je kromě práce našich kuchařů krásně
vidět i „pod pokličku“ všem připravovaným pokrmům v restauraci. Host si
může dokonale prohlédnout všechny čerstvé suroviny, které použiji následně do
jeho pokrmu.

Jaký nejpodivnější
požadavek jste od hosta dostal?

Za posledních čtrnáct dnů to bylo přání uvaření tří-chodového
menu z celého jídelního lístku, které zrovna nabízím. Takže to ve finále
vypadalo tak, že host ochutnal od každého trochu. První chod byl ze čtyř
předkrmů, hlavní chod ze šesti hl. chodů a desert formou čtyř desertů. Na mou
otázku co hosta přivedlo k takovéto objednávce, mi bylo s úsměvem řečeno.
Pane Gottwalde, minulou návštěvu jsme byli uneseni báječnou chutí, museli jsme
dnes ochutnat prostě vše…. To mě upřímně hodně potěšilo, ještě jednou touto
formou, děkuji.

Co je vaší nejhorší
noční můrou?

Prázdná jakákoliv restaurace, byl bych moc rád, kdyby se u
nás celkově zvedla návštěvnost a množství hostů, kteří navštěvují restaurace ať
už s vysokou kvalitou surovin a pečlivou přípravou všech pokrmů nebo i
obyčejné české hospůdky s českou kuchyní, která mi mimochodem neskutečně
dobře chutná.

Co si doma nejradši
uvaříte k nedělnímu obědu?

Já osobně
nic (smích). Vaří moje přítelkyně a to více, jak skvěle!!!

Děkuji za rozhovor.

Mikuláš
Gottwald – restaurant La Galerie Praque

Zdroj:
Mikuláš Gottwald, Restaurace La Galerie, Praha 10/2009

David Kraus – zpěvák

„Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami.“ David Kraus

Tento mladý
muž je často veřejností vnímán jako kontroverzní osobnost, vzdorovitý až
arogantní a šokující svou vizáží. Pojďte s námi nahlédnout pod pomyslnou
skořápku tohoto umělce Davida Krause.

David Kraus
je synem herečky a výtvarnice Jany Krausové a moderátora a herce Jana Krause,
starší bratr Adama, který se vydal na dráhu herectví a režie. Důkazem
toho, že má rodina Krausů umělecké geny, je dnes již nežijící Davidova babička
Božena, maminka Jana Krause, která měla na Davidův život obrovský vliv. „Babička Boženka se mnou soukromě zpívala
až do jejích úctyhodných 94 let. Vlévala mi do žil optimismus! Brala mě na
všechny konkurzy, doprovázela na zájezdy v době, kdy jsem vystupoval např.
s Bambini Di Praga, a jako jedna z mála lidí dokázala zvládnout moji
komplikovanou, individualistickou povahu. Babička pro mě byla pevným rodinným
pojítkem, vždy laskavým člověkem s velkým a vřelým srdcem!“, s nostalgií v hlase
vypráví o své babičce David.

Foto: Pavol Bigoš

„Můj vztah k hudbě se silně projevil
pod rukou profesora Pavla Jurkoviče již v sedmi letech, kdy jsem se začal učit
hrát na violoncello. Ve třinácti letech jsem cítil sílu potenciálu, která mě
motivovala k tvorbě vlastních skladeb. Není tajemstvím, že motivací
k tvorbě byly a jsou v mém životě především ženy,“ zmiňuje se
David. V dalších letech se hlásil na UMPRUM, ale nebyl přijat. Bylo to pro
něj zklamáním, protože chtěl svůj talent k výtvarnému umění, poděděný po
své matce Janě, rozvíjet právě tam. Úspěšně se dostal na konzervatoř Jaroslava
Ježka v Praze pod vedení prof. Vlasty Mlejnkové. „Konzervatoř jsem nedokončil. Jen několik měsíců před ukončením studia
jsem se rozhodl odejít a razit si svoji cestu. V tom má prsty moje
vzdorovitost a to, že preferuji principy a okolnosti, za kterých jsem ochoten
jít dál. Přístup některých pedagogů byl důvodem, proč jsem ve studiu
nepokračoval. Moje vzdorovitost mi neusnadňuje život, ale jsem takový, jaký
jsem.“

Foto: Pavol
Bigoš

Nato začal
David vystupovat jako zpěvák v kapele Laura a její tygři, kde působil 2 roky.
Pak začal skládat své vlastní písničky a
navázal pětiletou spolupráci se společností Sony Music. V rámci interview
pro časopis ELLE si jeho hudba získala nadšení šéfredaktorky a s tímto vydáním
zároveň také publikoval asi 80 tisíc CD s vlastní tvorbou. O Davidově
tvorbě se tehdy psalo, cituji média: „Album, jehož základním pilířem je
kontroverzní a až sadisticky upřímná textová „milostná výpověď“, vyšlo pod
hlavičkou Columbia v dubnu 2002. Je stylově
nedefinovatelné, aranžersky až neuvěřitelně zvládnuté, zvukově čarující,
textově „šokézní”, ale především originální! Tyto a podobné přívlastky vás
napadnou již při prvním poslechu autorských skladeb talentovaného zpěváka,
skladatele a textaře Davida Krause.“

Foto: Pavol Bigoš

David Kraus
ke každé otázce týkající se toho, co prožil, udělal a kde se realizoval dodává: „Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami. Jsou součástí mého života a já jdu dál. Nemusím mít
zrovna velké sny o velkých věcech a zrovna tak nepotřebuji komfort. Existenční
trampoty beru v pohodě, a to, co jiní vidí jako trampoty, já beru jako
výzvu. Co potřebuji je být tady a teď spokojený sám se sebou. Prioritou je vždy
moje rodina, jejíž součást jsou dnes také nevlastní (to slovo teda fakt
nemusím, protože je miluju jako vlastní) bratři Jáchym a Marek. Když je budu
mít blízko sebe, můžu žít kdekoliv a dělat cokoliv. A tak budu šťastný!“

Foto: Pavol Bigoš

Davidova
povaha se odráží i v jeho tvorbě. Proto je veřejností často vnímán jako
člověk bouřlivý až pobuřující, vybočující z řady, ale přitom s hlubokým a
neskrytým citovým projevem. „Je pravdou, že mi lidé říkají, že působím
arogantně, a někdy se mě i bojí oslovit. Moje nejistoty a slabé okamžiky, se
kterými jako každý žiji, jsou jedny z mých niterných stránek, které tímto
chráním. Obyčejně se jinak stávají obětí intrik. V prostředí, ve kterém se
pohybuji, se ale nevyplácí dávat příliš všanc své slabosti. Razím si vlastní
cestu a na té si vážím lidí, kteří si umí zachovat svoji přirozenou tvář,
nenalhávají nic okolí a ani sami sobě. Mám přímou nechuť k přetvářce. Vyhýbám
se lidem s rádoby srdcovým projevem a padáním okolo krku. Být sám sebou je
vždycky víc, v to věřím, jako věřím sám v sebe.“

Foto: Pavol Bigoš

V současné
době Davida můžeme vidět v televizním vysílání pořadu svého otce Jana
Krause Uvolněte se, prosím. „Uvolněte se je již pětiletým projektem a
18. 9. diváci zhlédli jeho dvoustý díl. Překvapením i pro mě bylo, že si otec
nepozval žádné hosty. Až během natáčení jsme zjistili, že hosty jsme my – rodina. V tom jsem svému otci blízký.
Držet rodinu pohromadě doma i v práci. Když to klape, tak i na vrub toho, že
veřejnost může mít různé reakce. Podstatné je, že děláme všichni svoji práci
naplno a naše vztahy jsou dobré a pevné. Já to beru spíš jako být příkladem
společnosti v tomto směru. Lidská závist a nepřejícnost, předsudky, to
jsou také reakce, se kterými se setkávám, a velmi nerad. Závist se rovná lidská
malost a to je totéž jako srážka s blbcem. Tuto vlastnost bohužel
v naší republice vnímám silněji, než v kterékoliv jiné zemi,“ komentuje David.

Foto: Pavol
Bigoš

David má rád
i divadelní prkna. V současné době ztvárňuje roli Doriana Graye
(Obraz Doriana Graye, divadlo Ta Fantastika). Tato role pro něj byla vstupem do
světa muzikálu. Zároveň také působí ve slovenském hip hopovém muzikálu Příběh
ulice, který se hraje v divadle Hybernia. Je o něm známo, že se na každé
představení zodpovědně připravuje, kontroluje své rekvizity a svůj výkon podává
naplno. Slabší už je to s koordinováním věcí v jeho osobním životě, a
tak Davida pověst muže se ztráty a nálezy často předchází. Jak je to u něj
s nalezením životní partnerky? „Při
volbě partnerky jsem člověk vybíravý a „tu pravou“ dokážu hledat třeba celý
život!“

David Kraus *13.2.1980

Modelka: Kristýna Sošková

Foto: Pavol
Bigoš www.bigi.sk

Make-up:
Salon Le Monde www.salonlemonde.cz ,
Alexandra Dejdarová

Vlasy: KA
Studio Andrey Bartoňkové, Martin Stejskal

Oblečení:
Idolo Fashion, zn. Hugo Boss a Giorgio Armany www.idolofashion.cz

Produkce:
Petr Korytar, Michaela Lejsková

Letecké
stroje zapůjčila firma Blue Sky, Brno–Tuřany

Publisher:
Profashion 10/2009

Produkce a
text: Michaela Lejsková

Taťána Kuchařová – modelka

„Faktem je, že jak získávám zkušenosti
praktické i životní, není cesta k cíli tak přímočará jako v mých začátcích.“

Téma
Žena na cestách, v jehož duchu jsme připravovali produkci do březnového
časopisu, je denním tématem ženy, kterou jako další z vynikajících osobností ve
své profesi, představujeme na našich stránkách. Taťána Kuchařová, Miss České
republiky 2006, Miss Sympatie České republiky 2006, Miss World 2006 a aktuálně
prezidentka Miss České republiky nás přesvědčila nejen o své profesionalitě
modelky, ale také o tom, že je prakticky založenou ženou, která se dokáže velmi
dobře adaptovat na nové prostředí, velmi rychle reagovat na nové podněty a
velmi efektivně pracovat se svým časem, který často tráví cestováním. S Taťánou
představujeme nejen krásnou ženu, ale také krásný projekt, jímž je nadační fond
Krása pomoci, zabývající se především problematikou seniorů. Proč právě tato
problematika? Jak si stojí Miss České republiky v současné době? A jakou radu
má slečna Kuchařová pro začínající modelky? Nejen to se dozvíte v exkluzivním
interview.

Foto: Cedric Danonville

Jste
velmi vytížená žena a cestování vám zabírá velké množství času. Jak si
zpříjemňujete dlouhé hodiny na letištích či v letadle?

Pravda je, že se letadlo stalo mým druhým
domovem. Vzhledem k velkému vytížení využívám většinu takto stráveného času k
práci. Neustále jsem připojená k internetu a pracuji nebo doháním studium. Je
to také vhodný čas pro srovnávání si vlastních myšlenek.

Jaké
tři věci byste nemohla postrádat v příručním zavazadle?

Telefon. Vlastně dva telefony. (smích) A
knížku. Vždycky s sebou nosím knížku.

Jaký
žánr máte ráda?

Mám ráda autobiografie, legendy, pověsti,
duchovní literaturu, dějiny. Jsem takový zkoumavý človíček a ráda se v duchu
zapojuji do dějů a příběhů, které čtu.

Získala
jste během cestování bližší vztah k některé zemi či městu?

Ano, v poslední době je to Miláno, Paříž a
nejoblíbenější mám New York. V každé zemi bych našla něco, proč bych se tam
dokázala vracet. Docela dobře se adaptuji na nové prostředí. Přesto je Česká
republika pro mě srdcová záležitost.

Máte
návod na rychlé balení?

Stále cestuji z místa na místo, proto jsem
pořád napůl sbalená. Nejsem moc náročný člověk, takže je pro mě balení celkem
jednoduché. Dnes už si také spoustu věcí nechávám na místech, kde déle působím,
mám své zázemí a vracím se tam. To mi usnadňuje rychlé balení. Takže návodem je
být praktická a nenáročná žena. (smích) Docela často cestuji v podstatě na
lehko.

Když
dovolená, budou to raději hory, moře či město?

Mám moc ráda veškerá vyjmenovaná místa, ale
asi úplně nejraději trávím dovolenou u moře. Mám ráda teplo a potřebuji ho. Už
proto, že se fotí v zimě letní kolekce a v létě zimní, mi změny klimatu
neprospívají, velmi snadno pak nastydnu, což se u mě projevilo i chronickými
potížemi. Snažím se tedy s ohledem na svůj zdravotní stav nevystavovat příliš
často teplotním změnám.

Vaše
nadace Krása pomoci podle dostupných informací nesměřuje činnost k jedinému
cíli. Dle čeho stanovujete, komu pomůžete, koho podpoříte?

Ve správní radě se posuzují veškeré
předložené návrhy a vybírají se ty nejpotřebnější. V radě je lékař,
psycholog, právník, takže je zaručena i odbornost výběru.

Šanci
na pomoc tedy mají jak sociálně slabší jedinci, tak skupiny?

Ano, šanci mají. Záleží pochopitelně na
akutnosti a potřebnosti té které žádosti.

Foto: Cedric Danonville

Kdo
jsou lidé tvořící tým nadačního fondu?

Ve správní radě jsou zástupci odborností s
dlouholetou praxí. Vedle této charitativní činnosti pracují jako lékař,
psycholog, právník, ekonom. V současné době má nadace pouze jednoho
zaměstnance. Zbytek lidí, včetně mě, pracuje pro nadaci naprosto zdarma. Máme
několik dobrovolníků, kterých si moc vážím.

Na
jakou problematiku se chcete zaměřit nejvíce?

Naší prioritou do budoucna, stejně jako je
tomu v současnosti, bude skupina seniorů, kteří potřebují pomoc ve
zdravotnické, sociální a materiální oblasti. Snažíme se vyplnit všechny tzv.
díry, které tady v Čechách jsou. Strádání ve skupině seniorů vnímáme jako největší
problém. Z jakéhokoliv průzkumu i statistik, které jsem dělala sama, nebo s
rodinou, vyplynulo, že senioři jsou nejméně podporováni. Hospice v České
republice napočítáte na prstech jedné ruky. Ti lidé nevědí, na koho se mají
obrátit. Velmi často a ve velké míře se snažíme zajistit osobní asistenci, bez
které mnozí senioři nedokážou existovat.

Podporujete
pouze seniory?

Zaměřujeme se také na mladé lidi. Pomáháme
jim nacházet práci, nasměrovat je a dát jim jakousi podporu či motivaci, aby se
uplatnili. Mladí lidé často nakonec kopírují své rodiče a promarní život tím,
že si nevěří, nevidí příležitosti, nerozvíjejí svůj potenciál. Když jim to
někdo ukáže a dám jim víru v sebe samé, zákonitě začnou nacházet obrovský zdroj
touhy žít svůj život lépe. Naděje jsou strašně důležité a vždycky je můžeme
jeden druhému dávat. Podstatné je, aby se ty naděje naplnily.

Jak
se vám daří prolamovat ledy v rámci problematiky, která je určitě méně mediálně
publikována než většina jiných?

V naší republice tuto oblast podporuje
pouhých čtrnáct procent sponzorů. Lidé nechtějí slyšet a ani mluvit o stáří, a
opravdu málokterý sponzor se pro tuhle problematiku nadchne. Ale poté, co jim
podáme informace, vysvětlíme jim, jaký má tato pomoc dopad právě na mladou
generaci, většinou zcela změní svůj přístup. Tohle je naše jediná jistota, že
stárneme. Setkáváme se s velmi smutnými příběhy. Otevírají se nám dveře k
lidským osudům, nad kterými by jeden brečel. Máme snahu, alespoň v rámci
možností, těm starým lidem zajistit péči jak fyzickou, tak i psychickou. Je
vítána jakákoli pomoc sponzorů, nejen finanční. Každý člověk se může zapojit a
pomáhat naprosto čímkoli.

Odkud
cítíte nejvýraznější zpětnou vazbu? Kde vaše pomoc přinesla největší užitek?

Jsou to opět především staří, nemocní a
opuštění lidé, kteří trpí samotou a nedostatkem prostředků, chybí jim různé
zdravotní pomůcky nutné pro každodenní život. Vidět a zejména hovořit s
konkrétním člověkem, kterému jsme pomohli, je velké zadostiučinění a odměna.
Snažím se pravidelně setkávat s lidmi, kterým pomáháme, osobně se účastnit
projektů, navštěvovat jednotlivce. Je to běh na dlouhou trať a tato setkání mi
vždy dodají jakýsi adrenalin, motivaci a maximální nasazení v boji. Posiluje to
mé odhodlání.

Aktuálně
se také pohybujete ve světě topmodelingu. Jaká má tato práce pro vás úskalí?

Je to práce především krásná, ale i
náročná. Kvalita akcí je přirozeně rozdílná, jejich nabídku a výběr ovlivňuje
mnoho okolností. Záleží zejména na „kategorii modelek“, do které jste zařazena.
Dnes se nacházím v naprosto jiné pozici než před pár lety, čímž je tato práce
pro mne mnohem příjemnější a po všech stránkách zajímavější.

Máte
nějakou radu pro začínající modelku, která se rozhodne zkusit kariéru v zahraničí?

Nemám jinou radu než tu, kterou jsem sama
převzala od zkušenějších kolegyň. Tvrdě pracovat, sledovat trendy v oboru,
vzdělávat se v cizím jazyce, mít disciplínu, vytrvalost, zachovat si pokoru a
zůstat sama sebou.

Jste
v současné době tváří některé módní značky?

Letošní rok začal opravdu zběsile pracovně,
ale rozhodně v dobrém slova smyslu. Jsem tváří italské Golden Lady kampaně,
americké Bali Lingerie kampaně, Guess, v nejbližší době budu tváří jedné
zahraniční firmy na šperky a právě natáčím pro Wellu. Jednám s několika dalšími
zahraničními značkami. U nás firmy momentálně nedisponují adekvátními
finančními prostředky, modelingové práce v České republice pečlivě zvažuji. V
Čechách se v modelingu pohybuji výjimečně.

Foto: Cedric Danonville

Na
jaké téma nejraději fotíte, popřípadě jakou produkci byste ráda realizovala?

Velmi ráda fotím šperky, doplňky a celkově
fota, která mne osloví tematicky. Námět „Žena na cestách“, který jsme
realizovali s časopisem Profashion, mě velmi bavil.

To je takové téma, se kterým si rozumím,
protože ho prožívám denně. Takže kabelku a příruční zavazadlo opravdu umím jak
nosit, tak fotit. (smích)

Máte
raději módní molo nebo fotomodeling?

Optimální je, když jsou nabídky v relativní
rovnováze. Mám ráda oboje.

Co
myslíte, že by muži v České republice měli na sobě zlepšovat, a co vnímáte jako
jejich přednost?

Mám za to, že by měli mít větší potřebu
získávat zkušenosti ve světě. Předností našich mužů je možná jejich manuální
zručnost a inteligence.

Jste
s něčím na sobě nespokojená, a co máte naopak nejradši?

V poslední době jsem velmi zaměstnaná a
dovedu si představit, že více sportuji. Spokojená jsem právě s tím, že mám
hodně práce. Takže je to se mnou těžké.

Foto: Cedric Danonville

Váš
život prošel od úspěchu v soutěži Miss České republiky a potažmo Miss World
různými změnami a událostmi. Z jakých
máte největší radost, které jsou pro vás klíčové?

Největší radost mám z toho, že se mi
podařilo výrazně prosadit v neprestižnějších zahraničních modelingových akcích.
Charitativní činnost mne ovlivnila natolik, že jsem vytvořila svoji nadaci
Krása pomoci.

Jakou
volíte cestu k cíli?

Faktem je, že jak získávám zkušenosti
praktické i životní, není cesta k cíli tak přímočará jako v mých začátcích. Je
důležité, abych zůstala svá, nenechala se ovlivnit cizími názory a nikdy se
nesnížila k intrikám, nebo dokonce k podvodu, abych v něčem uspěla.

Čemu
v životě nejraději podléháte, co patří mezi vaše slabůstky?

Historie, pamlsky, hudba… Je ještě něco
jiného, pobyt v přírodě, to je pro mne nade vše, pak už jen to standardně
ženské – pamlsky, móda, hudba a láska.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Cedric Danonville

Publisher: Profashion.cz 1/2010

Hana Robinson – zpěvačka, pianistka, moderátorka

„Život ve Spojených státech
mě naučil, že tvrdá práce a úsilí se vždycky někde positivně projeví. A
v to pevně věřím.“ Hana Robinson

S Hankou jsme se sešly v krásných
prostorách Žofín Garden v Praze, abychom si při odpoledním pikniku, který
si zde stejně jako odpolední brunch můžete dopřát, povídaly nejen o hudbě,
která je Hančinou profesí. Každodenním společníkem této talentované zpěvačky,
skladatelky a pianistky dnes není jen hudba, ale také pro mnohé neznámá diagnóza multiple
sclerosis. Tato nemoc je bezpochyby málo diskutovaným tématem a
pro jeho závažnost ho s Hančiným laskavým svolením otevírám. Už proto,
jak naivně si roztroušenou sklerózu lidé často pletou se zapomínáním.

Foto: Pavel Černoch

Jste jediná Češka, která vystudovala hudební školu Berklee
College of Music v Bostonu. S jakou vizí jste na školu šla a čím byste
motivovala jiné studenty, aby udělali totéž?

Vizí
bylo určitě mnoho, jak to tak v mládí bývá. Postupně se jejich okruh
zužoval a teprve když jsem Berklee končila, cítila jsem, ze se hudbou živit
opravdu chci. Berklee je jedinečná instituce, kde se setkáte se spoustou
báječných muzikantů ze všech koutů světa. Čtyřicet procent studentů je ze
zahraničí a každý do třídy přinese něco jiného a zajímavého. To je inspirující. Vaše tvorba je spojována
s umělci, jako jsou Michal Horáček, Richard Krajčo nebo Naďa Válová.
Rozšíříte svoji spolupráci s jinými umělci, nebo zvažujete spíše sólovou
dráhu? Nebráním se rozšiřování,
naopak jej vyhledávám. S Michalem Horáčkem to byl jakýsi první náhled do
českého hudebního průmyslu. S Richardem a jeho kapelou to bylo zase velmi
milé setkání, které mě utvrdilo v tom, ze existují i celebrity
s nohama na zemi. A s Naďou Válovou jsme velmi dobré přítelkyně,
hudba je pro nás obě srdeční záležitostí.

Foto: Pavel Černoch

Hudební svět není Vaší
jedinou zálibou. Fakta o výstupu na Cotopaxi 5897 m, Elbrus 5642 m, Tajamulco
4223 vypovídají o tom, že jste také vášnivý sportovec. Jaké jsou další vrcholy,
které hodláte v životě zdolat?

V podzimních měsících
se chystám na Kilimanjaro. Před rokem mi byla diagnostikována roztroušená
skleróza. Nejprve jsem myslela, ze všechno končí, ale zdaleka to tak nemusí
být. Na Kilimanjaro se chystám s dalšími mladými lidmi, kteří trpí touto
nevyléčitelnou nemocí.

Jak se dá toto onemocnění
včas odhalit?

Většinou je podceňované i
samotnými lékaři, a to hlavně díky nenápadným příznakům, jako jsou únava,
brnění končetin, časté záněty močových cest, mžitky před očima nebo nejistá
chůze. Jen odborný neurolog, ke
kterému Vás pošle Váš praktický lékař, může po provedení magnetické rezonance a
lumbálních punkcí stanovit diagnózu.

Foto: Pavel Černoch

Jak reaguje okolí, když o
této skutečnosti hovoříte?

Jedna paní redaktorka při
rozhovoru neskrývala překvapení, jak o svém životě bez zábran dokážu mluvit a
že to může dokonce vypadat jako nějaký marketingový tah. Chápala jsem její
úvahu, ale upřímně mě mrzela. Protože když o nemoci otevřeně mluvím, spíše o
práci přicházím. Ani můj manžel tuto skutečnost neunesl. Lidé mají obavy, jestli
ještě můžu odvést za klavírem dobrou práci. Poprvé jsem o nemoci mluvila
v pořadu Před půlnocí a od té doby cítím, že je potřeba o tom mluvit a
dělat osvětu. I s tím, že dávám všanc svoji kariéru.

Co může zdravý jedinec
udělat pro osoby s diagnózou multiple sclerosis, aby byl skutečně
nápomocen?

Za tuhle otázku děkuji. Za
poslední rok jsem se seznámila s řadou báječných lidí, kteří opravdu
upřímně chtěli pomáhat, a věřím, že takových lidi je více, jen zkrátka neví,
kam a na koho se obrátit. To všechno se mohou dozvědět právě na stránkách Unie
Roska.

Jste velká optimistka. Jaký
jiný přístup se Vám v životě nejvíce osvědčil, když jste něčeho chtěla
dosáhnout?

Život ve Spojených státech
mě naučil, že tvrdá práce a úsilí se vždycky někde positivně projeví. A
v to pevně věřím.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Pavel Černoch

Text a
produkce: Michaela Lejsková

Foceno v prostorách Žofín Garden Praha www.zofingarden.cz

Doplňky:
Klobouky Dantes Brno www.dantes.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Pavel Černoch

Jaromír Janeček (režisér) a Hana Maciuchová (herečka)

„A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.“ Jaromír Janeček

Režisér Jaromír Janeček je jedním z průkopníků francouzského dramatického
umění v Praze. Na Národní třídě v klubu Rock Café zrealizoval
v malém, zprvu nedivadelním prostoru Studio Saint Germain, které věnoval
francouzské dramatice. Tuto svoji silnou stránku proměnil v příležitost
nabídnout českému divákovi francouzské hry, které sám vybírá a překládá. Jednou
z nich je i monodrama Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Především spolupráce
s herečkou tak špičkového formátu, jako je Hana Maciuchová, je bezesporu ideou
a událostí současně. Pojďte společně s nimi nahlédnout do zákulisí, kde
vzniká kultura divadelního umění.

Foto: Václav Švaňhal

Jaromíre, jakou cestou vstoupila do vašeho života zrovna tato hra?

Hra se ke mně dostala
prostřednictvím ředitelky SACD v Paříži, což je něco jako naše DILIA –
divadelní, literární a audiovizuální agentura.

Podle čeho paní ředitelka usoudila, že by tato hra mohla být zajímavá
pro české diváky?

Text hry Žena Vlčí mák je monolog
dámy, které je sedmdesát let a prožívá poslední etapu svého života. Chodívá do
kavárny, kde si všimne, že tam každý den sedává elegantní starší pán. Pojmenuje
si ho „Muž tisíce šál“, protože má každý den jinou šálu. Jednou tento gentleman
pozvedne svůj šálek kávy a tímto gestem ženu pozdraví.

Příběh pojednává o těchto dvou lidech, ale bez přítomnosti dotyčného
muže?

Ano, tento příběh je monodrama.
Vypráví nám ho jediná herečka. Jednoho dne se žena dozví, že někdo nastražil na
ulici blízko její kavárny bombu, která explodovala. Okamžitě si událost spojí
s „Mužem tisíce šál“ a běží se podívat, co se stalo. Vchod do kavárny je zničený,
ale sál je netknutý. Najednou žena ucítí, že se někdo dotkl její ruky. Je to „Muž
tisíce šál“, který se jí ptá, zda se sem také přišla po explozi podívat. Vniká
nový vztah. Žena se ve svém pokročilém věku zamiluje jako „malá holka“. Začíná
prožívat něco, na co již dávno zapomněla, co už ve svém věku považovala za
nemožné.

Jak probíhal casting na obsazení takové role?

Žádný casting neprobíhal, potkal
jsem paní Hanu Maciuchovou, povídali jsme si o tom, co právě děláme. Já jsem jí
řekl, že tuto hru právě překládám a ona projevila zájem si ji přečíst. Pak mi
asi po dvou měsících zavolala a řekla mi, že se jí hra velmi líbí, a že by si
ji ráda zahrála.

Je Hana Maciuchová ženou, která vás po tolika letech u divadla dokáže
něčím zaskočit?

Navrhla mi, zda můžeme začít
zkoušet za rok a půl, v květnu roku 2010. Říkal jsem si, co já vím, co bude
v roce 2010. Téměř jsem to vypustil z hlavy, až jsem si na jaře 2010 všiml
titulků v novinách, že Hana Maciuchová končí v seriálu Ulice.
V dubnu mi zavolala, a v květnu jsme opravdu začali zkoušet. Přiznám
se, že mě tato odpovědnost a spolehlivost u tak populární a vytížené herečky
zaskočila.

Volba spolupracovníků je přece plně ve vaší kompetenci. Jak je možné,
že tuto odpovědnost a spolehlivost považujete za tak neobvyklou?

Protože jsem se s ní u současné
mladé generace divadelníků příliš často nesetkal. Zajímá mě, zda spolu dnes vůbec
mohou spolupracovat lidé, kteří svoji kariéru začínají a ti, kteří jsou na
jejím vrcholu. Je to samozřejmě individuální, ale podle mých zkušeností jsou generační
rozdíly diametrální. Ani ne tak v názorech, ale právě v té
spolehlivosti, pokoře a dochvilnosti. Diskuze končí ve chvíli, kdy mám
s někým něco domluvené a ten člověk přijde pozdě nebo nepřijde vůbec a
ještě se cítí dotčený, když si všimne, že se mi to nelíbí. A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.

Paní Maciuchová, když vás režisér Jaromír Janeček oslovil s hrou
Žena Vlčí mák, jak u vás probíhal proces rozhodování?

Jaromíra jsem neviděla řadu let,
ale vnímala jsem jeho existenci u divadel. Hrál, režíroval, tleskala jsem jeho
překladatelské práci. Je to velmi pracovitý člověk a jistě také úspěšný,
protože v divadlech se aktuálně uvádí mnoho jeho her. Před téměř dvěma
lety mi dal přečíst hru Žena Vlčí mák a mně se zdála velmi, velmi zajímavá.

Žena v této hře je starší než vy. I tak vás hra oslovila?

Přestože dáma v té hře je o
něco starší, nevadí to. Ve hře nejde o věk, ale o stav duše jedné Marty.

Foto: Václav Švaňhal

Stav duše, který vás oslovil? A čím přesně?

Proměnou. Je to života běh jedné
dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle
se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když
v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, a jak
i Marta sama říká, že již zapomněla, co je nedočkavost. Jaké to je, na někoho
čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od
muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny
slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.

Je tato hra pro vás srdeční záležitost či výzvou?

Pokud jsem se pro tuto hru rozhodla
a jedná se o monodrama, znamená to, že kromě Jaromíra, který mi věnoval čas a
nazkoušel to se mnou, už mě nikdo nezachrání. Na jevišti budu jen já sama, a
pokud bych se v té roli nějak necítila, nerozuměla jí, nebo mi přišla
zbytečná, tak bych to nedělala.

Dává monodrama prostor pro improvizaci?

V této záležitosti se
improvizovat nedá. Hra je tak přesně vystavěná, že si ani nedovedu představit
druh improvizace na daná témata. Autorka Noëlle Chateletová zpracovala Ženu
Vlčí mák zajímavě a znale.

V jakém případě je pro vás jako herečku improvizace nezbytná?

Není pro mne nezbytná, ale může být
vzrušující! Vrátím se k natáčení seriálu Ulice, protože tam jsem
improvizaci zažila. S kolegy Martínkem Hofmanem a Rudolfem Hrušínským jsme
rychle docenili naše situace, které jsme hráli, a společně jsme je dokázali
improvizačně pointovat. Pak je to rozkoš!

Jak probíhala organizace a zařazení této hry do vašeho pracovního
schématu?

Byla jsem v plné práci při
natáčení Ulice, když jsem hru Žena Vlčí mák poprvé četla, a tak jsem se Jardy
zeptala, jestli na mě počká. Domluvila jsem se s producentem Ulice a
naplánovala si čas tak, abychom potom novou hru mohli zkoušet.

Foto: Václav Švaňhal

Předchází vás pověst, že jste organizačně velice schopný člověk.

Abych pravdu řekla, to je věc,
která mě sužuje. Kdyby mi někdo organizoval čas dle mých představ, budu ráda.
Mít svého vševědoucího agenta, je můj sen. Ale musím to dělat já, protože vím
nejvíce o všech svých povinnostech, vím nejlépe, jak moc jsem unavená a co
všechno potřebuji pro práci a svůj osobní život. Vytvářet itinerář povinností
pro každý den mě ale nebaví. Čas, který bych mohla věnovat sobě, ztrácím
produkcí.

Patří to také k tomu, co sama očekáváte?

To je ještě jedna věc. Protože já
nemám určité věci ráda, nedělám je ani svým přátelům, známým či kolegům. Krást
někomu životní čas je podle mě neomluvitelná chyba. Pakliže se pro něco
rozhodnu, zařadím si to do pracovního plánu, a mám-li někam přijít včas, tak
přijdu včas. Nechci nasazovat psí hlavu mladé generaci, ale myslím si, že jsou
velmi časo-plaší. Patnáct minut sem nebo tam jim nedělá problém. Ale jiným ten
problém mohou způsobit a to je bezohledné.

Jak vypadá ideální kompenzace nabitého programu, který máte?

Stěhuji se do přírody, nebo na
dobrý oběd s přáteli. Ráda chodím do divadla jako divák. Vyhlédnu si
představení, která chci vidět, ale míjím se s termíny třeba rok. Stejně
jako s koncerty. Ale jsme věrná posluchačka stanice Vltava a díky jejím
pořadům mám hudební přehled. Úžasné koncerty nahrají a já je pak po čase mohu
slyšet.

Děkuji za rozhovor.

Autor textu: Michaela Lejsková

Foto Janeček: Václav Čvaňhal

Foto Maciuchová: Archiv Rock Café

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Zuzana Slavíková – herečka

„Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé.“ Zuzana Slavíková

Nejedna malá holčička
si přeje být herečkou. Toto přání Zuzana Slavíková jako malá vůbec neměla. A
přesto dnes perfektně ovládá umění, jak dostat diváka do hry! Obsazuje hlavní role divadelních
představení jak v Praze, tak v Brně. Centrem dění paní Slavíkové je
dnes především divadlo, dabing a rodina.

Foto: Zbyněk Maděryč

Jak vypadají zkoušky
v Mahenově divadle pro „přespolní“?

Úplně normálně, akorát musíte ráno dřív vstát. Zezačátku
jsem pokaždé dojížděla, ke konci mi to vyšlo tak pěkně dohromady i s divadlem
v Praze, že jsem mohla v Brně zůstat. Ale byly i náročné dny, třeba
když jsem měla ráno zkoušku v Brně, pak
jsem jela do Prahy na představení a hned po něm se zase vracela na noc do Brna.
Ale tak koneckonců jezdí spousta lidí a nemusí jít o herce. Většinou to není
tak hrozné, protože teď v poslední době toho sice bylo víc, ale jinak jsem
jezdila do Brna asi čtyřikrát do měsíce.

Už se na vás přijeli
příbuzní podívat?

Rodina? Ne, kdepak, proč by měli? (smích) I když
vlastně maminka byla. Můj muž má hodně
práce a beztak mě zná jako své boty. Ne, moment! Jsem hrozná, vždyť muž mě
viděl na druhé premiéře. A děti do divadla moc netahám, aby si moc nezvykaly.

Nestojíte o to, aby
se držely rodinné tradice?

Ne, můj otec (herec Oldřich Slavík – pozn. red.) měl kdysi
stejný názor. Moc se mu to nevyšlo. Já jsem jako malá nechtěla být
herečka, všechno vyplynulo tak nějak samo. Prostředí divadla je ale pro malé
dítě lákavé. Mé dceři se líbí, že jsou v divadle kostýmy, že se herečka namaluje,
že je z ní princezna. Ale pravda, co vlastně divadlo je, jí uniká. Když
budou děti chtít, tak se k herectví stejně asi dostanou, ale není potřeba
to zbytečně podporovat.

Vybíráte si mimo své
stálé angažmá role podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí?

Záleží i na tom, o jakou hru jde, kdo budou mí
spolupracovníci… Může se stát, že hra sama je zajímavá, ale zjistíte, že s
lidmi, se kterými byste musela spolupracovat, byste si nerozuměla. Ale důležité
jsou také časové důvody.

Co je vám nejmilejší hrát?

Jak u čeho. Když je hra historická, můžete si ještě o
postavě zjistit něco mimo a udělat si vlastní názor. Když je naopak hra moderní
nebo s neznámými charaktery, potřebujete navést.

Jak to vypadá, když
se připravujete na roli, máte nějaké vlastní rituály?

Všechno nasávám postupně na zkouškách v divadle. Samozřejmě
před tím si text přeříkám, ale doma si leda po večerech si zopakuji monolog.
Většinou je u nás rachot a na učení nemám klid. Navíc text role je spojený i
s určitými pohyby.

A dovedla byste tedy
váš part odříkat, i kdybyste jen seděla u stolu?

přemýšlí Asi ano,
určitě. Ale moje paměť je taková, že do týdne po závěrečném představení se mi
z hlavy všechno vykouří.

To nezní, jako že
byste byla nějak zvlášť spjatá se svou rolí.

To se bavíme jen o samotném textu. Ale je pravda, že role
pro mne končí oponou na konci večera. Divadlo domů netahám, zbláznila bych se.

Nebavíte se doma o
práci?

Trochu ano, ale spíš že mě někdo vytočil, nebo že byli
naopak bezva lidé na představení. Ale tím to hasne, doma je doma a práce je
práce. Doma jsou jiné starosti, děti, škola…

Liší se nějak
zkoušení na seriálovou roli oproti rolím divadelním?

Televizní role se nezkouší, ale rovnou se točí. Přijdete a
zkoušíte jen hned před záběrem, je to úplně jiný systém.

A co vás baví víc?

Jsem divadelní herečka, divadlo je pro mne základ. Ale práce
v televizi, v dabingu nebo v rozhlase je pro mne radost.

Nevadí vám, že za
nadabovaným hlasem nejste vidět?

Ne, ani mi to nevadí v rozhlase. Rozhlas mám vůbec moc
ráda.

Mluví se do mikrofonu
jinak než na pódiu?

Určitě. Interpretační pravda musí být na konci stejná, ale
prostředky jsou jiné. V rádiu nemůžete třeba řvát jako na jevišti, kde vás
naopak musí lidé slyšet i ve třetím pořadí.

Foto: Zbyněk Maděryč

Může se stát, že vaše
snaha v divadle prostě nevyjde?

Můžete se snažit jak chcete, ale pak to divák nemusí
pochopit nebo se mu vaše provedení nemusí líbit.

Poznáte to?

Diváci jsou pokaždé jiní, odezvu z hlediště vidíte.

A je to tím, že chodí
obecenstvo vždy v jiném složení, nebo děláte něco jinak vy?

Nevím. Od toho je to divadlo – teď a tady, něco jako živý
organismus. Nikdy nevíte dopředu, jak představení dopadne. Ale je pravda, že
když začnou lidé reagovat od začátku, celé představení se nakopne a hraje se
hned radostněji, aniž by si to člověk uvědomil. A naopak, když není
z hlediště žádná odezva, hned si říkáte, co je špatně, jsou unavení?
V tom je ale krása divadla!

Vnímáte rozdíl i
v tom, jak se vám která role hraje?

Jsou role, které máte raději, i role, které vyloženě ráda
nemáte. Nikdy to nedovedu říct dopředu. Může se stát, že chystáme skvělou hru,
ale něco se během zkoušení stane, nebo si k ní uděláte špatný vztah. Platí
to i naopak, když si nakonec zamilujete hru, která vypadala všelijak. Ale lidem
se líbí, vám také, uvědomíte si, že jste se pletla. Je to nevyzpytatelné.

Míváte trému?

Vždycky. Je jedno, jestli jde o malou nebo velkou roli. Nic
se proti tomu dělat nedá, jen se s tím smířit, žádné rozdýchávání se nebo
představování si někoho na záchodě mi nepomáhá.

Umíte improvizovat?

Nerada, nerada…

Bývají dny, kdy se
vám do práce nechce?

No jistě, zvláště v zimě. Ale vstávání není to
nejhorší. Spíš když jsem odpoledne doma a mám pak vyrazit na večerní
představení, venku je hnusně. Nejvíc pak obdivuji samotné diváky. Místo aby
seděli pěkně v teple doma, jdou do nečasu ven, aby se na nás mohli koukat,
ženy s sebou tahají lodičky na přezutí. To je nádhera.

Jste nějak
v kontaktu s fanoušky? Třeba přes váš profil na Facebooku?

Já mám nějaký Facebook?

Nevíte to?

Ne, já se s počítačem vůbec nekamarádím. Zvládnu tak
mail, ale jinak počítač vnímám jako žrouta času, dokonce i když se používá
k práci. A co ten Facebook?

Shromažďují se na něm
vaši obdivovatelé, máte v profilu datum narození, fotky z nejrůznějších
rolí…

Nepovídejte, to je vtipné! Já bych si sama takovou reklamu
nikdy nedělala, přijde mi to laciné, ale tohle je dobré. Proto si třeba nikdy
nebudu psát o práci.

To se ale snadno
vykládá, když k vám vždycky tak nějak sama připlave.

To mi manžel říkal taky: „Ty vlastně nic dělat nechceš, a
přesto ti všechno vyjde.“ Ale já nemám ani svého agenta.

A je pravda, že nikdy
netoužíte po nějaké konkrétní roli?

Ano. Ale to je právě moje štěstí, dostávám krásné role, o
něž se přitom nemusím drát.

Jak vnímáte
konkurenci mezi brněnskými divadly?

Mezi herci myslím nikdy rivalita nebyla. Brno je
v dobrém slova smyslu malé město, divadel je tady pár a každé jinak
zaměřené. Nechápu, proč by si měla překážet.

Máte nějakou
představu o tom, jak se třeba dnes k divadlům a herecké produkci staví
brněnští studenti Janáčkovy akademie múzických umění?

Ach, studenti JAMU! Za to, co teď tady řeknu, mě budou
všichni nenávidět. Ale od revoluce je u nás nenávist vůči velkým kamenným
divadlům uměle živená, jediná správná jsou malá alternativní divadla.

Opravdu?

Podle mne ano, říkám to takhle otevřeně, ukamenujte mne. Je
to podle mne velká chyba.

O co jde?

Já jsem ze staré školy. Kantoři nás hnali jak do kamenných,
tak do alternativních divadel. Viděli jsme všechna představení a znali jsme
všechny herce. Jenže jsem před několika lety zažila brněnské studenty herectví,
jak v maskérně říkali: „Jé, tu babu znám.“ Byla to kolegyně, která je
v tom divadle třicet let! Je to ostudné, trapné, profackovala bych je. Ale
asi to není jen jejich vina, něco je někde špatně.

A co by to mohlo být?

Mockrát se ukázalo, že z velkého divadla je jednodušší
přejít do menšího, hrát na malý prostor nebo ubrat můžete vždycky. Ale kdo je
zvyklý na malý prostor, ten velkou scénu prostě neutáhne. Ve škole nám říkali:
„Zprznit se můžeš vždycky, ale napřed se nauč pořádně řemeslo.“ Obávám se, že
dneska je největší avantgarda udělat představení úplně normálně.

Jak vypadá normální
představení?

Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé. Dnes jsou už i velká divadla celkem experimentální a
já si nejsem jistá, že je to správně. Do velkého divadla jdou lidé proto, že
tam chtějí vidět velké divadlo. A do malého divadla jdou, když chtějí vidět
moderní drsné věci, které se nehodí mezi zlaté portály. Vzájemné shazování se
je jen znakem naší malosti a omezenosti a za tím si stojím, tečka.

Takže myslíte, že
nějaká drsnější konkurence mezi divadly je zbytečná?

Nemohu zase říct „vezměte se všichni za ruce a mějte se
rádi“, ale podle mne má v sobě každý žánr něco zvláštního a přitažlivého.
Je zbytečné se hádat, co z toho je nejlepší. Člověk si musí být vědom
toho, co umí, a nesmí shazovat ostatní. Je to tak jednoduché! Studenti sice
nadávají, ale podívat se do toho divadla nejdou a ochuzují se tak. Ti
nejmoudřejší lidé kolem nás nikdy nekritizují, protože jsou skromní.

Vždycky jste si tohle
myslela?

Jasně že ne, jako každý docházím ke spoustě věcem až
s přibývajícím věkem. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem také velmi
kategorická a starší kolegové jen pokyvovali hlavou, že mě to jednou přejde. A
už je to tady! Tedy ne úplně, ale snažím se na spoustu věcí dívat
s nadhledem.

Udržujete se nějak
hlas a vzhled?

No, moc na sebe nedbám. Cvičit bych měla, ale já o tom hodně
mluvím a skutek utek. Syn mi říká: „Matko, starej se trochu o sebe, lidé tě
občas poznají, tak nemůžeš chodit pořád v teplákách.“ Já na to ale kašlu.

Poznávají vás lidé na
ulici?

Asi občas ano. Ale abych kvůli tomu o hodinu dřív vstávala.
Do civilu se nelíčím skoro vůbec a navíc nenávidím převlékání. V tomhle je
moje zaměstnání prostě nanic. Jen si to představte. Ráno vstanete, převlečete
se z pyžama do civilu. Jdete na zkoušku a převlečete se do zkušebního. Pak
zpátky do civilu, nedejbože jdete točit. Tam se převlečete do kostýmu a když se
točí různé obrazy, tak klidně vícekrát. Pak zase v civilu odjedete do
divadla, kde na sebe navlečete další kostým a po konci představení opět civil.
Dojedete domů a skončíte v pyžamu. Vždyť to je úchylné!

Dvoje převlékání
byste si ušetřila, kdybyste nespala v pyžamu.

Já už to řeším tak, že v těch teplákách a triku, které
nosím doma, nasednu do auta a jedu rovnou do divadla.

Pro spoustu holčiček
zní takové převlékání jako splněný sen.

No ale je to strašné. Ještě si k tomu přidejte, že bych
se měla stejným způsobem líčit. Mně se samozřejmě líbí, když se o sebe ženy
starají. Jen na to sama nemám energii a raději si ráno přispím.

Často zmiňujete, kdo
má jaké znamení horoskopu. Přikládáte tomu v osobním životě nějaký význam?

Tak asi jako každá ženská. (smích) Věřím, že nějaká síla
mezi námi je. Jednou mi jeden léčitel pomohl s krční páteří, když všechno
ostatní selhalo. Ale horoskopy nečtu a na šťastné a nešťastné dny nevěřím.
Dlouho jsem si chtěla nechat udělat astrologický horoskop na děti, abych si
třeba mohla říct, na co si jednou s nimi dát pozor. Ale žádného astrologa
neznám a teď už jsou děti velké a beztak jsme to všechno prošvihli. Ale o
budoucnosti bych nic vědět nechtěla, jsem fatalista a co se má stát, to se stane.

Děkuji za rozhovor.

Autor článku: Lucie Vaškeová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Make up: Alexandra Dejdarová

Produkce: Michaela Lejsková

Poděkování: Národní divadlo Brno, divadlo Reduta

Zdroj: Profashion 4/2010

Martina Kociánová – moderátorka, zpěvačka

„Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.“ Martina Kociánová

Cestovat s
Martinou Kociánovou můžete docela snadno a to především za

hudebními zážitky. Jako správná pěvecká diva zapózovala v plesových šatech

a dekorována krásnými šperky z firmy Klenoty Aurum, v prostředí více než

vybízejícímu k takové kráse, jímž je okolí restaurace Žofín Garden na

Slovanském ostrově v Praze. S Martinou tedy nejen o moderování, ale

především o jejím nejnovějším projektu v oblasti klasické hudby, kterému

propůjčila svůj hlas.

Foto: Robert Vano

Martino, jaký je
váš vztah k cestování jako takovému?

Cestuji ráda, jen
se nerada balím. Pokud jedu na koncert, tak s sebou musím mít spoustu věcí,
nejen obligátní šaty, boty a noty. V našich podmínkách není možné vzít si s sebou
někoho, kdo se o vše postará. Takže balit se na koncerty do ciziny je vážně náročné.
K tomu patří i obavy, zda spolu s vámi přicestují i kufry. Když letím na
dovolenou s mým mužem, tak jsem sbalená raz dva. To mě pak baví nejen cestování,
ale i cesta.

Jedna z vašich
posledních cest vedla do New Yorku, kde jste vystupovala s novým projektem.
Povíte nám o něm více?

Jedná se o koncert,
který jsme připravily společně s flétnistkou Žofií Vokálkovou a s americkou cembalistkou
Kathleen Scheide. Projekt se jmenuje Dux femina facti (Za vším hledej ženu),
protože hrajeme pouze skladby ženských skladatelek – od gotiky až po současnost.

O jaké
skladatelky se přesně jedná?

Jsou to jména, která
skoro nikdo nezná: Hildegard von Bingen, Settimia Caccini, Maria Theresia von
Paradis, Marianna von Martines, Pauline Viardot a další. Najít jejich skladby někdy
hraničilo s archeologií. Přiznám se, že i pro mě byly některé autorky objevem,
protože jsem o nich do té doby neslyšela.

Dozvěděla jste
se něco i o osudech těchto žen?

Zajímají mě příběhy
nejen v literatuře, ale i v hudbě, a tak jsem se pídila. Celý koncert
prokládám vyprávěním o těchto skladatelkách. Ty ženské měly někdy neuvěřitelné
osudy! Maria Theresia von Paradis byla od dvou let slepá a údajně ji měl slepoty
na nějaký čas zbavit hypnotizér Franz Mesmer. Marianna von Martines hrála čtyřručně
na piano s Mozartem. Do Pauline Viardot se zamiloval ruský klasik Turgeněv do
té míry, že se nastěhoval k Viardotům domů a staral se o jejich čtyři děti.
Jedna byla abatyše, jiná zřejmě milenkou francouzského krále. A tak bych mohla
pokračovat. Nebyly to jen umělkyně, skladatelky, byly to živé bytosti a jejich životy
nepostrádaly humor, poklesky ani tragédie.

S jakými
reakcemi jste se setkala ze strany publika? Jak je tento váš nový projekt přijímán?

Reakce byly nečekaně
příznivé. Nečekaně proto, že tento repertoár někdy není úplně snadný a prvoplánově
líbivý. Ale je to projekt. Dnes je nabídka natolik široká, že pokud nepřijdete
s něčím novým, tak nikoho nezajímáte. No a co, že zpíváte dobře Mozarta, pořád
někdo dobře zpívá Mozarta. Tohle je ale program, který se nejenom povedl, ale
navíc mě i baví.

Foto: Robert Vano

Rozumím tomu dobře,
že při svých vystoupeních jste vlastně stále i moderátorkou? Jak to zvládáte?

Není to snadné. Musím
se hodně koncentrovat a mluvením se zároveň z koncentrace stále vytrhávat.
Pokud navíc moderuji v angličtině, tak to platí dvojnásob. Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.

Mohou se
posluchači těšit na album těchto skladeb?

Rádi bychom, či spíše
rády, ale je to otázka financí. Osobně jsem si doposud většinu cédéček vydávala
a hlavně financovala sama, a tak vím, co to obnáší. Skladatelky by si určitě své
CD zasloužily i proto, že o žádném jiném podobném nevím. Hledala jsem na
internetu inspiraci, ale devadesát procent skladeb jsem vůbec nenašla.

To by mohlo být
výzvou, že jednou budete vy inspirací někomu dalšímu, kdo bude mít chuť tyhle
sklady zpívat?

Když nemáte v žádném
interpretovi předlohu, tak je to na jednu stranu nepohodlné, ale na druhou opojné,
protože co si s tou skladbou uděláte, tak taková prostě bude. A když ji jednou
natočíte, tak možná jednou někdo bude kopírovat vás. Ješitné, ale příjemné.

Osobně jste v mých
očích vnímána více jako zpěvačka. Jak to vypadá ve vašem životě s moderováním?

To je od vás vážně
milé! Stává se mi i po těch letech, že se mě lidé ptají: Jé, vy zpíváte? Což je
někdy únavné, protože se zpěvu věnuji asi dvacet let. Většina lidí mě vnímá
jako moderátorku. Jednou jste prostě v televizi jako moderátorka a tečka. Obojí
je má profese, ale hudba je přece jen má srdeční záležitost.

Zdá se mi, že
jste raději v osobním kontaktu. Nebo vítáte prostředí studia?

Nemohu říci, že by
to tak bylo. Nejraději mám sice přímé přenosy, ale studiová práce je intimní. Člověk
se mnohdy víc uvolní, než když vnímá oči diváků. Z toho důvodu jsem měla moc ráda
rádio. Svůj pořad jsem tam dělala pouhé tři roky, ale dodnes jsou na něj nejsilnější reakce.

Jaká úskalí vnímáte
v roli moderátorky?

Z hlediska profese
je to asi okamžik, kdy vás něco či někdo zaskočí nepřipravené. Z hlediska lidského
je stejně nebezpečné to, že se úspěchu dlouho nedočkáte, jako to, když se ho dočkáte
moc rychle. A to se právě v této profesi může stát raz dva. Panuje obecné povědomí,
že moderovat může kdokoliv, kdo nemá zjevnou vadu řeči. Úroveň řemesla to poněkud
poznamenává, ale tak to prostě je.

Foto: Robert Vano

Můžete uvést příklad
nějaké akce, která vás v poslední době hodně bavila?

Byl to televizní casting
na dvě hlavní role v muzikálu Robin Hood. Přímé přenosy s fajn lidmi. Je dobré,
když si uprostřed práce najednou uvědomíte, že vás to těší. Navíc se mi líbilo
i zadání, nebyla to zbytečná show. Na jejím konci dostalo sedm soutěžících hlavní
a vedlejší role v muzikálu Robin Hood. Kdyby nic jiného, tak máme takříkajíc „na
svědomí“ sedm zaměstnaných.

Baví vás dělat
talk show?

Určitě ano. Tak před
patnácti lety jsem si myslela, že teď jsem přesně zralá na vlastní talk show. Ovšem
dnes mám před tímto žánrem mnohem větší respekt a říkám si, že bych stále ještě
měla sbírat zkušenosti. Asi je to pokora, která přichází s věkem.

Na jaké situace
si v rámci moderování zvyknout nelze?

Zpravodajství se svým
způsobem může stát rutinou. Dokud se ovšem neocitnete v situaci, kdy vám z režie
suše a bez varování oznámí, že vás přepojí na tiskovku prezidenta Obamy, ať si
to poslechnete a něco k tomu řeknete, stačí prý tak pět minut. A druhý den je
to zase start raketoplánu, ať prý okomentujete srovnání jeho současných technických
parametrů s těmi minulými. To pak vzpomínáte i na to, co jste četli v časopisu
Sluníčko. Byla to sice malá televize, ale v tu chvíli je vám jedno, jestli se dívá
tisíc lidí, nebo milion – je to boj a situace, na které si tak úplně zvyknout
nelze. Ačkoliv, když je máte denně, tak si zvyknete na vše.

Kde vás mohou v
dohledné době slyšet milovníci klasické hudby?

S blížícími se Vánocemi
to budou hlavně vánoční koncerty a Rybova mše. Letos budu také poprvé hostem na
koncertech Richarda Pachmana, kde budu zpívat hudbu, kterou složil. A samozřejmě
také zpívám svá představení v divadlech, kde hostuji, ale s postupující finanční
krizí je hostování i koncertů stále méně. Musíte mít tři základní předpoklady –
být dobrý, připravený a zpívat zadarmo.

Máte v rodině někoho,
kdo vás vedl ke zpěvu?

Rodiče mě nutili hrát
na housle. Trochu je podezřívám z toho, že to bylo proto, že jsme jedny doma měli,
ale vydržela jsem to osm let. Stejně jsem si ale pořád přála hrát na klavír,
ale na ten jsme neměli peníze. Zpěv, ten jsem si vymyslela sama a rodiče mi
nebránili a pečlivě platili školné. Dodnes jsem jim za to vděčná.

Vzpomínáte si,
kteří autoři vás ve vašich začátcích brali nejvíce za srdce a proč?

Měla jsem ráda
romantiky, Mozarta a mrazilo mě z Verdiho. O Mozartovi se říká, že je lehký pro
začátečníky a těžký pro profíky. Je to přesné. Když jsem zpívala jeho první árii,
tak jsem si pořád pochlebovala: „Ó, jak mi to jde skvěle.“

Máte zájem rozšiřovat
své pole působnosti také do oblasti vzdělávání nové generace, která by měla zájem
zpívat věci, které umíte vy?

Občas dělám tzv. výchovné
koncerty pro děti. Moc mě baví, ale je to strašně pracné. Ne ty koncerty samotné,
ale jejich organizace. Vymyslet náplň, sehnat peníze, oslovit školy, najít sál…
a pak si můžete zazpívat. Pedagogické ambice jsem v sobě zatím neobjevila, asi
proto, že se stále sama učím.

Foto: Robert Vano

Kde to máte v
Praze nejraději? Našla jste místo, které má pro vás zvláštní kouzlo?

Už léta jsem v
Praze doma, ale stále si ji užívám i jako turista. Mým sakrálním místem je Vyšehrad,
ale se synem chodíme na náplavku krmit kačenky, chodíme na Petřín a hlavně jezdíme
tramvají, protože to je největší odměna. Teď momentálně jsem
ale nejraději doma.

Jak strávíte vánoční
svátky?

Mám jediný požadavek:
v klidu.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Robert Vano

Make up: Gabriela
Klapková

Vlasy: Veronika Soukupová – Kadeřnictví Honza Hlaváček and friends

Produkce a text:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:
Klenoty Aurum www.klenotyaurum.cz
Módní návrhářka Jarka Sedláčková www.sedlackova.ji.cz

Žofín Garden www.zofingarden.cz

Foto: Robert Vano