„Improvizace
je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně
pestrý.“ Petr Malásek
Představujeme
vám hudebníka a skladatele Petra Maláska, jehož prsty dokážou rozeznít zvuk
kláves stejně tak citlivě, jako srdce posluchače. Jeho hudební vystoupení jsou
toho důkazem. Ani posluchač znalý koncertu si nemůže být jistý, co se bude na
pódiu odehrávat. Na
vystoupeních hraje hlavní roli improvizace, a právě ta se stává živou vodou pro
účinkující i publikum. Hudba v podání Petra Maláska je jako v rukou
proměnitele. Z romantické hudby dokáže přejít do dramatické s obdivuhodnou
rovnováhou. Jsem přesvědčená, že tímto způsobem může zacházet s tóny jen ten
hudebník, který hudbu skutečně miluje.
Celý
život jste obklopen především hudbou. Čím ještě se rád obklopujete?
Spíše než věcmi se rád
obklopuji lidmi. S přibývajícím věkem se okruh kamarádů jaksi vykrystalizoval,
vzájemné vztahy se délkou přátelství dost upevnily. Tím, že celoročně jezdíme
po zájezdech, koncertech, jsme spolu prakticky pořád. To hodně prověří
charaktery.
Jaká
je frekvence vašich vystoupení?
Hrajeme téměř denně, někdy i
dvakrát. Když současně skládám například hudbu k filmu, je to veliká prověrka
sil a mnohdy pracuji i na úkor spánku. Je to dost náročné.
Když
jste v takovém pracovním nasazení, kde berete inspiraci pro nové skladby?
Inspirací je sám život a
často termín, který na mě tlačí. Když víte, že máte mít za týden osmdesát
hudebníků ve studiu a na papíře není dosud ani čárka, to je nejlepší inspirace.
Zdá
se, že máte rád adrenalin.
Překvapivě se do takových
extrémů pouštím rád, protože najednou i sám žasnu, co ve mně všechno dřímá. Ale
takový ten vžitý model inspirace a múzy, to u mne nefunguje. Většinou je
všechno opravdu vydřené a musíte to „vysedět“. Nic nepřichází shůry. Možná se
to někomu děje, ale mně se to ještě nestalo.
Skládáte-li
právě hudbu pro film, jaké dostanete podklady? Máte scénář a pak musíte
zapracovat na představivosti? Nebo vidíte hotový film a pak tvoříte hudbu? V
tom případě však nejspíš nemáte tolik časového prostoru.
Vidím ho v tzv. offlinové
verzi. To znamená, že film je už sestříhaný, což je strašně důležité. Po
přečtení scénáře je většinou ta představa úplně jiná. Podle toho se velmi
špatně hledá nápad. Zběžně si scénář přečtu, abych věděl, o čem zhruba příběh
je, a mohl si přemýšlet o nějakém klíči, jak film uchopit.
Máte
nějakou pravou ruku nebo konzultanta, který s vámi pracuje na filmové hudbě?
Je to hlavně režisér, který
je nejpovolanější do věci mluvit a se kterým to probírám. Takže každý film i
divadelní představení jsou vždy o dlouhých diskusích. Hodně často se děje, že
hudba složená pro jednu část, se najednou hodí pro část jinou, takže všechno
předělávám. Není to vůbec na škodu, protože tak vznikají zajímavé souvislosti,
bohužel však většinou za velkého časového tlaku. Jediné, co je na filmu dané, je
totiž datum jeho premiéry. A protože hudební skladatel je vždy v řetězci
filmových profesí ten poslední – hudba se skládá na téměř hotový, sestříhaný film
– velice často bojuji s časem.
Někde
jsem slyšela, že pro umělce je čtyřicet procent úspěchu mít naposlouchanou
hudbu. Jaký je váš názor?
Byly doby, kdy jsem si život
bez hudební kulisy nedokázal představit. Kdekoliv jsem byl, všude hrála hudba.
S přibývajícím věkem mám raději ticho. Vypínám rádio, přemýšlím si. Toto má ale
každý jinak, neexistuje jednotný recept. Mít naposlouchanou hudbu, v tom to
myslím není. Je to spíš o posedlosti. Hudbu je potřeba milovat. Ale dnes je
různé kvalitní hudby tolik, že udržet si určitý přehled je dost těžké. Navíc
publikování hudby je dnes velmi rozšířené, lidé dávají svou tvorbu na různé
servery, Facebook, YouTube, MySpace, tam někde je budoucnost. Svět se tím
zmenšil a zrychlil, ale mně to v zásadě nevadí. Žijeme v takové době.
Myslíte
si, že v tomto hudebním dění je pořád kam jít?
Řekl bych, že určitě! Jsem
fascinovaný hudebníky té nejmladší generace. Vždyť jen v České republice je
spousta fantastických talentů. Jiná věc je, že v této době a v této konkurenci je
pro ně hrozně těžké se prosadit.
Jak
s tím může hudebník naložit?
Podle mého je budoucnost v
živém hraní, v koncertech. Hudební nahrávky mají cenu pouhé informace, která je
volně dostupná na internetu, a o to více lidé raději navštěvují živá
vystoupení. Pociťuji to i osobně. Virtuality je dnes tolik, že lidé po
koncertech mnohem více prahnou.
Jak
si podle vás stojíme s podniky nabízejícími živá vystoupení?
Výborně! Dokonce někdo
spočítal, že jen v Praze je denně 20 000 volných divadelních a koncertních
sedadel, a to už je číslo, za které by se nemusela stydět ani nepoměrně větší
metropole.
Věnujete
se spíše melancholické hudbě?
Romantický klavír mám v
rodině a myslím si, že k tomuto typu hudby mám i trochu sklony… Ale scénická
hudba, které se věnuji, je žánrově velmi obsáhlá a tam by mi pouze romantika
nestačila.
Našel
jste si cestu k hudebnímu povolání sám, nebo si tady prosadil svou váš otec,
Jiří Malásek?
Tím, že člověk vyrůstá v
hudební rodině, nevnímá tuto práci jako něco výlučného. U nás byl klavír stejně
samozřejmou součástí domácnosti, jako když třeba maminka vaří. S mými prvními
klavírními pokusy rodiče usoudili, že zřejmě nějaký talent mít budu, a tak jsem
v šesti letech nastoupil do lidové školy umění. Pak jsem se rozhodoval, zda jít
na konzervatoř, protože stejně jako hudba mě docela bavila i matematika.
Tatínek mi ale řekl, že jako muzikant budu mít lepší vojnu. (smích) Na
konzervatoři jsem si ještě přibral studium skladby, kterou jsem následně
vystudoval i na Akademii múzických umění. V té době jsem se také stal
externistou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a to pro mne byla obrovská
muzikantská škola.
Jaký
jste si vybral hudební styl?
Právě v TOČRu jsem přičichl
k jazzu, který mne naprosto uhranul. Hltal jsem své oblíbené pianisty – Keitha
Jarretta, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka. Dnes se okruh mých oblíbenců ještě
daleko více rozrostl.
Co
vy a improvizace?
Improvizace je základem mého
bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý. Nejen v
hudbě považuji improvizaci za úplný základ.
Koho
doprovázíte na jevišti nejčastěji?
Osud mi nemohl lépe vybrat
dámy, které doprovázím na jevišti. S paní Hanou Hegerovou vystupuji již dvacet
let. Už jsme téměř jako rodina. Dále spolupracuji s Lucií Bílou a Martou
Kubišovou.
Mohou
se fanoušci těšit na vystoupení Hany Hegerové, nebo má v plánu je omezit?
Určitě mohou, frekvence
koncertů je tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Koncerty jsou pro Paní – jak
Haně Hegerové říkáme, jako živá voda. Člověk žasne, jakým způsobem si Hana
Hegerová dokáže podmanit publikum.
Vnímáte
něco podobného také u jiné zpěvačky?
Doprovázím také Lucii Bílou
a u ní vnímám podobnou vlastnost. Každý její koncert je jedinečný, je v něm
hodně improvizace. Lucka je spontánní typ, který hudbou naprosto žije. Právě u
lidí, jako jsou Lucie Bílá, Hana Hegerová či Marta Kubišová, vše vzniká až na
pódiu. Všechny tři jsou vlastně v principu fantastické jazzové zpěvačky. Já mám
vlastně takový celý život, improvizujeme i v rodině. Neplánovaně cestujeme,
neplánovaně se rozhodujeme k různým aktivitám. Možná proto jsme spolu tak
dlouho, protože vztah pak nemá šanci spadnout do nějakého stereotypu.
Co
vás a vaši ženu svedlo dohromady?
Moje milovaná žena je nejen
herečka, ale také choreografka. Potkali jsme se v rámci spolupráce na muzikálu
Cabaret v Divadle Na zábradlí, v němž byla Dana v angažmá, a v němž navíc
dostala na starost choreografii. Už je to patnáct let, co jsme spolu. Tím, že jsme
oba velmi pracovně vytížení, skoro nikam nechodíme a žijeme si poměrně
poklidným životem. Jednou jsme byli dokonce zvoleni nejnudnějším párem roku.
(smích)
Jaké
naděje vkládáte do svého syna, co se hudby týká?
V tomhle jsem hodně
neambiciózní rodič. Hlavně si přeji, aby měl šťastný život, ať už bude dělat
cokoliv. Dnes je mu dvanáct let a má hodně zájmů. Já sám jsem dřinu vrcholového
muzikanta absolvoval, proto bych toho své dítě raději ušetřil. Otevíráme mu
svět nejvíc, jak to jde, umožňujeme mu věnovat se aktivně zájmům, cestovat.
Snažíme se, aby pochopil, že jen cílená a systematická práce ho dovede k
úspěchu, až si najde to, v čem bude šťastný a čemu se bude chtít profesně
věnovat.
Dáváte
přednost aktivní dovolené nebo spíše té relaxační?
V tomto směru také
improvizujeme. Vybíráme letenky na poslední chvíli, když víme, jak si můžeme
zorganizovat volno. Máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Většinou
kolem Vánoc či silvestra jezdíme „nasát“ atmosféru New Yorku. Máme rádi tamní
divadla, atmosféru klubů, tam nás to baví, načerpáváme energii.
Na
co z vaší nové tvorby se můžeme těšit v blízké době?
S paní Hegerovou chystáme
novou desku. Od první chvíle – právě těch dvacet let – tuto desku připravujeme
a mluvíme o ní. Teď jsme se již zavřeli do studia a pilně na ní pracujeme. Tak
to snad vyjde… Držte nám palce!
Děkuji
za rozhovor.
Petr Malásek: * 10. června 1964
Text: Michaela Lejsková
Foto: Lukáš Fronk
Publisher: Profashion 3/2010