„Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.“ Vladimír Frank
Díváme
se na kroky manekýnů a manekýnek procházejících se po módním mole a kritickým
pohledem zkoumáme každý jejich pohyb. Sledujeme ten příběh, kterým k nám módní
tvůrce promlouvá skrze svoji kolekci. Mnohem kritičtějším okem toto dění
pozoruje z povzdálí muž, který stál u zrodu a bude stát také
u konce této show. Klíčová postava módních přehlídek – choreograf.
Představujeme Vám choreografa a vizážistu Vladimíra Franka, jehož kroky doslova
obešly celý svět. Člověka věřícího v to, že kultura módy jde ruku v ruce
s kulturou ducha.
Vladimíre, vedly Vaše kroky přímou čarou k choreografii?
Vůbec ne. Mé první kroky byly taneční.
Tančit jsem začínal už tady, v sedmi letech jsem začal chodit do baletní
školy Národního divadla v Brně. Ve 23 letech jsem se sbalil a odjel do
Švýcarska. Tam jsem se okamžitě zapojil, protože jsem měl to štěstí, že jsem
byl zrovna ve správný čas na správném místě. Věnoval jsem se v té době
modernímu tanci.
A tak, když jsem tancoval
v televizním pořadu, byl jsem osloven jedním návrhářem, a ten mě nabídl cestu
kolem světa se super skupinou tanečníků. Startovali jsme v Mnichově
a procestovali celý svět. Japonsko, USA, celou Evropu, a to mi dalo do
života velký švih. Všude možně jsme byli zváni také na velkolepé společenské
události, proběhlo plno příležitostí a krásných okamžiků. Toto období
jsem prožíval téměř tři roky. Jednoho dne jsem dostal nabídku dělat
choreografa. Nikdy předtím jsem to nedělal, a taky, vzhledem k tomu, že
velmi zvažuji svá rozhodnutí, trvalo mi půl roku, než jsem se rozhodl, že do
toho skočím. Moje první práce měla velký úspěch, což mě povzbudilo
k dalšímu pokračování.
S jakými úskalími jste se jako choreograf v začátcích setkával?
Když mi lidi z týmu zkoušeli říkat, že něco
nejde. Jenže já jsem absolutně zastánce toho, že si musím všechno vyzkoušet sám
na vlastní kůži a práci s vlasy, make upem, tancem, to jsem měl už všechno
za sebou. Když mi někdo řekl, že něco nejde, dokázal jsem mu že to jde, a ukázal
jak to jde.
Když jste se věnoval make upu, to jste byl proškolen od nějaké
kosmetické značky?
Vždycky jsem chtěl být svůj a svobodný
a nechtěl jsem se vázat na firmu, která má svoji linii. Kdysi mi nabízela
např. Estée Lauder, abych pro ně pracoval. Nejsem jejich člověk, ale
spolupracujeme často, a to je pro mě lepší. Věnoval
jsem se naplno choreografii, dělal jsem ji s láskou, a podle ohlasů,
které jsem dostával, tak nejspíš jsem to dělal dobře.
Jak hodnotíte provedení módních přehlídek dnes, oproti způsobu provedení
před dvaceti lety?
Veliký rozdíl. Když si vzpomenu, ta naše
turné… Museli jsme se líčit sami, česat sami, oblékat sami. Museli jsme
poslouchat muziku, abychom věděli, kdy jít na scénu. Modeling je profese,
a ta profesionalita je daleko v něčem jiném, než v tom, že je
někdo hezký. Dneska je v tom veliký rozdíl. Každá modelka má oblékačku,
kadeřníka, vizážistu, inspicienty. Ale v choreografii se to pro mně
nezměnilo. Jen si dnes hudbu pracně nestříhám, nýbrž připravuji na počítači.
Bylo obtížné obstát v zahraničí bez referencí?
Tady se reference žádají více.
V zahraničí si spíše zakládají na tom, co umíte. Lidé si vás okamžitě
pamatují přes práci, kterou jste udělali nebo o ní slyšeli, a tomu se říká
takzvaný Arabský telefon. Prostě ukaž co umíš.
Kde vzniká nápad pro choreografii módní přehlídky?
Vycházím ze dvou věcí. Těmi jsou kolekce
a prostředí, kde se přehlídka bude odehrávat. Nějak jinak se dělá v tovární hale, nějak jinak v pompézním
sále. Stejně tak to platí pro to, zda se předvádí džíny a kecky nebo večerní
róby. Bohužel, to se na tuzemských přehlídkách trochu podceňuje a předvádí se
kolekce skoro stejně, což je škoda, protože i manekýnky by měly chodit
jinak v jeansech a jinak v šatech.
Když připravujete přehlídku, je stres, hodně práce a jedete na
maximum, a pak vše skončí, a nastává úplný opak. Klid, ticho, stres mizí,
telefon je nesrovnatelně tišší, najednou nic není. Jak se člověk psychicky
srovnává s takovými přechody z extrému do extrému?
Tak to je šílený. Je jedno, jestli je to velká
nebo malá akce. Ten čas, který dáte do rozloučení po přehlídce, poklábosení
u skleničky, ten hodně napomůže k tomu srovnat se. Člověk se musí
naučit s tím žít, že je v té rychlosti a najednou to všechno padne a
je bílá stránka, nic. Je to do určité míry
depresivní, ale musíte si uvědomit, že i tohle tvoří integrální část vaší
práce a naučit se s tím žít. Měl jsem například v týmu lidi,
kteří nemohli se mnou pokračovat, protože nezvládli tyto situace kdy je stres,
práce a hodně peněz, a najednou je ta prázdnota. Ti lidé absolutně nebyli
schopni se s tím vyrovnat, nesnesou to. Raději šli vydělávat míň, aby měli
jistotu. Ale jistotu máte jedině ve smrti. Také to překlenete s určitým
pohledem na svět.
V rámci profese choreografa máte hodně zkušeností, které by jistě
pomohly mnoha lidem, kteří se v této branži zhlédli. Děláte
přednášky, popřípadě nějaké kurzy?
Dělal jsem je ve Švýcarsku, ale tady už ne.
Měl jsem s tím špatné zkušenosti, a to v tom směru, že jsem
chtěl pomoct, a pomohl jsem, ale nebyla dodržena dostatečná loajalita. To
je příliš na můj vkus, abych se setkával s tím, že lidé neumí ani ocenit,
ani poděkovat za pomoc, a dokonce dokáží ukrást nápad a prodávat ho jako
svůj. Od té doby jsem řekl tak, a ne, když tady není morálka. Beru to na vědomí
a své know haw si nechávám pro sebe. Mrzí mě to, ale bojovat s tím
nebudu. Když jsem se v mých začátcích dostal
k příležitosti něco se naučit, tak jsem si toho vážil a respektoval
to. Ani dnes by tomu nemělo být jinak, když se někdo chce něčemu naučit.
Vaše spolupráce s BVV byla dlouholetá a přesto již před několika
lety skončila. Proč se to změnilo?
V České republice jsem dělal moji vůbec
první velkou show pro agenturu Elite. Shodou okolností tam byli představitelé
BVV a požádali mě, zda bych se ujal přehlídek Styl a Kabo. Tak jsem
se zajel podívat a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, pokud jde o
mezinárodní veletrh. Budoval jsem úroveň módních show na BVV po dobu dvanácti
let a myslím, že jsem tam udělal dost práce. Pak ale jednoho dne někdo
jiný převzal vedení a řekl mi nashledanou, protože jsem mu byl nepohodlný.
Za čtyři roky po mém odchodu se dostaly přehlídky Styl a Kabo do stejného
stavu, jako byly v době, kdy jsem na BVV začínal. Pokud lidé hledí dělat cokoliv, jen aby si vydělali, nemohou počítat
s dobrým výsledkem. Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.
Jakým způsobem motivujete lidi k práci?
Musím říct, že jsem vždycky měl dobrý tým. Stala se
mi jedna věc. Když jsem převzal Styl a Kabo, jasně jsem řekl: pravidla jsou ta,
výhody jsou tyhle. Můj tým si řekl, že to bude vojna. Ale nakonec všichni
uznali, že to byla výhoda. Motivace byla v tom, že jsem vždy dodržel to,
co jsem řekl.
Když můžete zhodnotit návštěvnost a společenskou prestiž módních
přehlídek v České republice, jaký je Váš názor na jejich úroveň?
Můžu říci, že je zde daleko méně lidí, kteří
se zajímají o módu, poněvadž to zde ještě není tolik zaintegrované jako jinde
ve světě, přesněji v západních zemích. Tato kultura se čtyřicet let
opomíjela.
A tak se přikláníte ke snaze spíše lidem svět módy přiblížit?
Absolutně! Ale nechci dělat populismus. Nechci
se jim podbízet, ale vytáhnout je nahoru. Já chci, aby ti lidé byli nadšeni,
a musím říct, že se mi to většinou daří. Je to vlastně takový plezír, a já říkám: dělejme si plezíry, protože
jinak těch problémů je na světě hrozně moc, a je pěkný to doplňovat
nějakou krásou, radostí a pozitivitou. Globálně si myslím, že česká společnost
nežije dostatečně kulturně.
Restaurace se mi zdají prázdné, lidé pospíchají
pořád domů, snad na televizi. Možná že se pletu, ale i kina jsou poměrně
prázdná, a kam ještě snad jdou, tak je divadlo, a tam si myslím, že chodí
z určité setrvačnosti.
Jaký je v rámci módních přehlídek ten Váš způsob přiblížit se
lidem, nadzvednout je a přitom se nepodbízet?
Zní to možná jako klišé a možná až naivně, ale
já věřím, že se to dá. Pamatuji se například na jednu módní přehlídku
v Ženevě. Jako jeden z prvních jsem začal dávat klasickou muziku.
Nemáte zdání, kolik za mnou přišlo lidí, kteří mi dokonce říkali, že nikdy
nechodí na opery, a tohle se jim líbilo a zase jim to otevřelo nové
obzory. Také poslední přehlídku ve Vaňkovce jsem zahájil baletem, byl to až
kýč, ale záměrný. No, a pak přišla za mnou paní a řekla mi, že
manželovi, který jí usnul minulý týden na opeře tekly slzy, jak byl dojat. Víte
revoluce je jedna věc, ale evolutivně, krok za krokem můžete udělat víc. Forma
je vždycky důležitá. Někdo může být strašně sprostý, a když to má formu,
tak to projde.
Blanka Matragi jednou hovořila
o způsobu a čase, který žena v Libanonu věnuje přípravám na to,
v čem půjde na společenskou událost. Je to jistě u nás nepoměr, ale
i přesto, jak hodnotíte společenské oblékání, a případně na co by jste
doporučil dát si větší pozor?
Tomu bych řekl ano, a to nesouvisí s tím,
co se zrovna nosí v Libanonu anebo v Miláně, to s tím nemá
nic společného. Je to o tom, že ti lidé si dávají větší pozor a mají
větší plezír. Tady vidím nejčastěji u mužů, že se nad tím vůbec nezamýšlí.
Nejčastěji je to tragédie ve volbě obuvi a doplňků. U žen je ten skok
jasnější. Přesto všechno ještě mnoho žen podceňuje doplňky. Ty jsou mnohdy
důležitější, než samotné šaty. Ať se to líbí nebo ne, tak tato společnost ještě
není na úrovni té západní. Je tam vidět těch čtyřicet let spánku. Snažím se
lidem módu přiblížit a brát to nenásilně, jako hru.
Někteří lidé tvrdí, že není podstatné, co má člověk na sobě, ale co má
člověk uvnitř. Budete se bavit raději s upraveným člověkem nebo
s houmlesákem? Jednou mi jedna má známá z Anglie řekla slova, která
mi utkvěla v paměti: „Víš, když mi Bůh nedal krásu, tak já si nemohu vůči
mému okolí dovolit ještě nebýt upravená. To, že jsem upravená, to není jen pro
mě, to je určitý respekt společnosti.“ A já jsem nad tím přemýšlel,
a opravdu, jak k tomu někdo přijde, když se musí dívat na někoho, kdo
na sebe nedbá. Jistě, je to jeho svoboda, ale jeho svoboda končí tam, kde
začíná ta moje.
O čem v současnosti nejvíc sníte?
Teď najednou mám zase chuť hodně cestovat.
Hodně jsem cestoval a byl jsem přecestovalý a měl chuť se někde
ustálit. A teď mám znovu chuť pohybu.
Jste člověk, který se rád vrací, nebo sníte o nových místech?
Rozhodně se rád vracím. Třeba Řím, tam jsem
byl nesčetněkrát, a kdybych měl možnost jet do Říma, jedu zase hned.
Objevovat nová místa bych určitě chtěl také. Je to nejlepší škola života.
Děkuji za rozhovor.
Jméno: Vladimír Frank *9.10.1947
Text: Michaela Lejsková
Foto: archiv Vladimíra Franka
Publisher: Profashion