Archiv pro den: 27. 11. 2010

 

„A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.“ Jaromír Janeček

 

 

Režisér Jaromír Janeček je jedním z průkopníků francouzského dramatického
umění v Praze. Na Národní třídě v klubu Rock Café zrealizoval
v malém, zprvu nedivadelním prostoru Studio Saint Germain, které věnoval
francouzské dramatice. Tuto svoji silnou stránku proměnil v příležitost
nabídnout českému divákovi francouzské hry, které sám vybírá a překládá. Jednou
z nich je i monodrama Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Především spolupráce
s herečkou tak špičkového formátu, jako je Hana Maciuchová, je bezesporu ideou
a událostí současně. Pojďte společně s nimi nahlédnout do zákulisí, kde
vzniká kultura divadelního umění.                                                              

Jaromíre, jakou cestou vstoupila do vašeho života zrovna tato hra?

Hra se ke mně dostala
prostřednictvím ředitelky SACD v Paříži, což je něco jako naše DILIA –
divadelní, literární a audiovizuální agentura.  

 

Podle čeho paní ředitelka usoudila, že by tato hra mohla být zajímavá
pro české diváky?

Text hry Žena Vlčí mák je monolog
dámy, které je sedmdesát let a prožívá poslední etapu svého života. Chodívá do
kavárny, kde si všimne, že tam každý den sedává elegantní starší pán. Pojmenuje
si ho „Muž tisíce šál“, protože má každý den jinou šálu. Jednou tento gentleman
pozvedne svůj šálek kávy a tímto gestem ženu pozdraví.

 

Příběh pojednává o těchto dvou lidech, ale bez přítomnosti dotyčného
muže?

Ano, tento příběh je monodrama.
Vypráví nám ho jediná herečka. Jednoho dne se žena dozví, že někdo nastražil na
ulici blízko její kavárny bombu, která explodovala. Okamžitě si událost spojí
s „Mužem tisíce šál“ a běží se podívat, co se stalo. Vchod do kavárny je zničený,
ale sál je netknutý. Najednou žena ucítí, že se někdo dotkl její ruky. Je to „Muž
tisíce šál“, který se jí ptá, zda se sem také přišla po explozi podívat. Vniká
nový vztah. Žena se ve svém pokročilém věku zamiluje jako „malá holka“. Začíná
prožívat něco, na co již dávno zapomněla, co už ve svém věku považovala za
nemožné.

 

Jak probíhal casting na obsazení takové role?

Žádný casting neprobíhal, potkal
jsem paní Hanu Maciuchovou, povídali jsme si o tom, co právě děláme. Já jsem jí
řekl, že tuto hru právě překládám a ona projevila zájem si ji přečíst. Pak mi
asi po dvou měsících zavolala a řekla mi, že se jí hra velmi líbí, a že by si
ji ráda zahrála. 

 

Je Hana Maciuchová ženou, která vás po tolika letech u divadla dokáže
něčím zaskočit?

Navrhla mi, zda můžeme začít
zkoušet za rok a půl, v květnu roku 2010. Říkal jsem si, co já vím, co bude
v roce 2010. Téměř jsem to vypustil z hlavy, až jsem si na jaře 2010 všiml
titulků v novinách, že Hana Maciuchová končí v seriálu Ulice.
V dubnu mi zavolala, a v květnu jsme opravdu začali zkoušet. Přiznám
se, že mě tato odpovědnost a spolehlivost u tak populární a vytížené herečky
zaskočila. 

 

Volba spolupracovníků je přece plně ve vaší kompetenci. Jak je možné,
že tuto odpovědnost a spolehlivost považujete za tak neobvyklou?

Protože jsem se s ní u současné
mladé generace divadelníků příliš často nesetkal. Zajímá mě, zda spolu dnes vůbec
mohou spolupracovat lidé, kteří svoji kariéru začínají a ti, kteří jsou na
jejím vrcholu. Je to samozřejmě individuální, ale podle mých zkušeností jsou generační
rozdíly diametrální. Ani ne tak v názorech, ale právě v té
spolehlivosti, pokoře a dochvilnosti. Diskuze končí ve chvíli, kdy mám
s někým něco domluvené a ten člověk přijde pozdě nebo nepřijde vůbec a
ještě se cítí dotčený, když si všimne, že se mi to nelíbí. A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.

 

Paní Maciuchová, když vás režisér Jaromír Janeček oslovil s hrou
Žena Vlčí mák, jak u vás probíhal proces rozhodování?

Jaromíra jsem neviděla řadu let,
ale vnímala jsem jeho existenci u divadel. Hrál, režíroval, tleskala jsem jeho
překladatelské práci. Je to velmi pracovitý člověk a jistě také úspěšný,
protože v divadlech se aktuálně uvádí mnoho jeho her. Před téměř dvěma
lety mi dal přečíst hru Žena Vlčí mák a mně se zdála velmi, velmi zajímavá.

 

Žena v této hře je starší než vy. I tak vás hra oslovila?

Přestože dáma v té hře je o
něco starší, nevadí to. Ve hře nejde o věk, ale o stav duše jedné Marty.

Proměnou. Je to života běh jedné
dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle
se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když
v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, a jak
i Marta sama říká, že již zapomněla, co je nedočkavost. Jaké to je, na někoho
čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od
muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny
slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.

 

Je tato hra pro vás srdeční záležitost či výzvou?

Pokud jsem se pro tuto hru rozhodla
a jedná se o monodrama, znamená to, že kromě Jaromíra, který mi věnoval čas a
nazkoušel to se mnou, už mě nikdo nezachrání. Na jevišti budu jen já sama, a
pokud bych se v té roli nějak necítila, nerozuměla jí, nebo mi přišla
zbytečná, tak bych to nedělala.

 

Dává monodrama prostor pro improvizaci?

V této záležitosti se
improvizovat nedá. Hra je tak přesně vystavěná, že si ani nedovedu představit
druh improvizace na daná témata. Autorka Noëlle Chateletová zpracovala Ženu
Vlčí mák zajímavě a znale.

 

V jakém případě je pro vás jako herečku improvizace nezbytná?

Není pro mne nezbytná, ale může být
vzrušující! Vrátím se k natáčení seriálu Ulice, protože tam jsem
improvizaci zažila. S kolegy Martínkem Hofmanem a Rudolfem Hrušínským jsme
rychle docenili naše situace, které jsme hráli, a společně jsme je dokázali
improvizačně pointovat. Pak je to rozkoš!

 

Jak probíhala organizace a zařazení této hry do vašeho pracovního
schématu?

Byla jsem v plné práci při
natáčení Ulice, když jsem hru Žena Vlčí mák poprvé četla, a tak jsem se Jardy
zeptala, jestli na mě počká. Domluvila jsem se s producentem Ulice a
naplánovala si čas tak, abychom potom novou hru mohli zkoušet.

Předchází vás pověst, že jste organizačně velice schopný člověk.

Abych pravdu řekla, to je věc,
která mě sužuje. Kdyby mi někdo organizoval čas dle mých představ, budu ráda.
Mít svého vševědoucího agenta, je můj sen. Ale musím to dělat já, protože vím
nejvíce o všech svých povinnostech, vím nejlépe, jak moc jsem unavená a co
všechno potřebuji pro práci a svůj osobní život. Vytvářet itinerář povinností
pro každý den mě ale nebaví. Čas, který bych mohla věnovat sobě, ztrácím
produkcí.

 

Patří to také k tomu, co sama očekáváte?

To je ještě jedna věc. Protože já
nemám určité věci ráda, nedělám je ani svým přátelům, známým či kolegům. Krást
někomu životní čas je podle mě neomluvitelná chyba. Pakliže se pro něco
rozhodnu, zařadím si to do pracovního plánu, a mám-li někam přijít včas, tak
přijdu včas. Nechci nasazovat psí hlavu mladé generaci, ale myslím si, že jsou
velmi časo-plaší. Patnáct minut sem nebo tam jim nedělá problém. Ale jiným ten
problém mohou způsobit a to je bezohledné.

 

Jak vypadá ideální kompenzace nabitého programu, který máte?

Stěhuji se do přírody, nebo na
dobrý oběd s přáteli. Ráda chodím do divadla jako divák. Vyhlédnu si
představení, která chci vidět, ale míjím se s termíny třeba rok. Stejně
jako s koncerty. Ale jsme věrná posluchačka stanice Vltava a díky jejím
pořadům mám hudební přehled. Úžasné koncerty nahrají a já je pak po čase mohu
slyšet.

Děkuji za rozhovor.

 

Autor textu: Michaela Lejsková

Foto Janeček: Václav Čvaňhal

Foto Maciuchová: Archiv Rock Café

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz