„Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.“ Radim Jančura
Tento muž je majitelem společností Student Agency a Orbix, dále také
vlastníkem společnosti DPL Real. Vtrhnutím na trh autobusové dopravy způsobil v
těchto službách malou/velkou revoluci, která se dnes především pozitivně odráží
v očích zákazníků jak cenou, tak kvalitou služeb. Společnost Student Agency zaměstnává okolo 750 zaměstnanců. Nebylo
překvapením, že byl Radim Jančura zvolen Podnikatelem roku 2005. Radim Jančura je bezesporu člověk s otevřenými názory i srdcem, protože
ví, že jedna věc vede ke druhé a že jeden krok na jeho cestě ho zásobí tím, co bude
potřebovat pro ty další. Tak či tak,
s oběma definicemi je to stále tatáž osoba. (pozn. reakce: rozhovor vznikl v únoru 2010)
největší důraz?
Ono to vypadá, že se v dnešní době
podniká hůř než před patnácti roky, což je tak trochu pravda. Ale před patnácti
roky také lidé neviděli všechny možnosti a díry na trhu. My jsme přišli s
takovou kombinací, která funguje alespoň u služeb – že je služba levnější a
přitom není méně kvalitní. Což se většinou dle ceny dělí na méně kvalitní a
více kvalitní. U služeb lze být levný a kvalitní. A to vede k dosažení
obrovského podílu na trhu a také obratu. Tento obrat, když se použije ve
prospěch zákazníků a v neprospěch dodavatelů, vytváří ještě větší nárůsty proti
konkurenci. To by každý podnikatel usnul na vavřínech. To je taková přirozená
vlastnost člověka i v soukromém životě.
Jak se stavíte ke konkurenci?
Bez konkurence to nejde. Ale pokud
je slabá konkurence, dá se šetřit na reklamě. V okamžiku, kdy má firma
dominantní postavení, což je už zhruba od čtyřiceti procent trhu, tak to bude
dělat dobře, a tak levně, aby jí na ten trh nikdo nevlezl. Vždycky je důležitá
cena a kvalita a to je má strategie. Vloni jsme vyprodukovali zisk 100 milionů
korun a letos bychom chtěli vyprodukovat přes 200 milionů korun. Ten zisk není
pro ukojení mé potřeby, ale souvisí s vizí investovat do vlakové dopravy.
Jaké tři vlastnosti považujete v podnikání za klíčové?
Z hlediska vlastností podnikatele
je to určitě pevná vůle. U Student Agency to byla otázka patnácti let, než se
výsledky začaly ukazovat ve větší míře. Poctivost, se kterou člověk nejdál
dojde. A pak jsou to vize. Vize přicházejí postupně, můžete mít vizi na dva tři
roky, a vaše vize se může měnit a růst.
Jak si myslíte, že si stojí v podnikání ženy?
Na ženy se dívám jako na bohyně.
Asi proto, že jsem je vždy chtěl a ony mě nechtěly. Tohle je v podstatě dívčí
firma. Ze šestnácti manažerů jsou tady dva chlapi, z toho jeden, to je náš
finanční ředitel, odchází na mateřskou dovolenou. Manažerská pozice a podnikání
si jsou trochu podobné. Co se týká Student Agency, tak zaměstnává 95 % žen. Jsou
věrnější, loajálnější a pracovitější. Žena je připravená pracovat tvrdě celý
život, kdežto chlap je připraven pracovat rok a pak přemýšlí, jak pracovat méně
za více peněz. S muži nemám tak dobré zkušenosti, jako se ženami.
Jak se vám podařilo zajistit vyšší standard a nízkou cenu v rámci
vnitrostátních linek?
Na vnitrostátních linkách to je
jednoduchý princip. My jsme přišli s větším standardem, který měli zaplatit ne
cestující, ale kapacita autobusu. Do našeho autobusu se vejde 63 cestujících,
zato do konkurenčního 50. Ten rozdíl v obsazenosti zaplatí stevardku, kafe a
autobus.
Přišel jste na trh s možností rezervace a placení pomocí otevřených
nebo kreditových jízdenek. Jakou
největší výhodu v tom vidíte pro zákazníka a jakou pro firmu?
Pro firmu je v tom výhoda právě v
souvislosti s velikostí autobusu. Nedá se očekávat, že přijde naslepo 63
cestujících a budou chtít jet ve stejný čas. Takto máme z půlky prodané
jízdenky dopředu a ten zbytek jsou ti, co chodí naslepo. Pro zákazníka je tady
možnost získat jízdenku levněji a pohodlněji. My pak máme větší jistotu, že
autobus pojede plný.
Někdy se mezi konkurenty a kritiky používalo v souvislosti s vašimi
autobusy a expanzivním způsobem „šíření“ linek sousloví „žlutý mor“. Jak jste
se na toto kousavé označení díval vy?
Na Slovensku říkali „žltá
rakovina“. Smyslem podnikání je získat trh, důležité je, aby firma byla
osvícená. Získat trh může mít velmi krátkodobé trvání. Linku Praha–Brno můžete
celkem snadno začít jezdit také a konkurovat. Zneužívat silného postavení je
velmi nebezpečné. Klient musí vědět, že jezdí za dobrou cenu díky tomu, že se
drží ten trh. Statisticky lidé více jezdí autobusem. Ačkoliv je dálnice D1
mizerná, co se týká nehodovosti, tak pořád je zpoždění menší než u vlaků. O kom
se mluví, ten žije. Může se mluvit kousavě, ale pro mě je to pořád reklama.
Tohle je banánová republika a my jsme našim autobusům říkali banány.
Proč je vaší barvou zrovna žlutá?
Byla to spíše náhoda. Když jsem
vybíral první autobusy, tak jsem vybíral mezi krásnou červenou a touhle žlutou.
Španělský výrobce mi poradil, ať je to určitě žlutá, protože to pak budou
autobusy v naší ponuré zemi pěkně svítit.
Jak si stojí vaše plány rozšířit dopravu o vlaky?
S vlaky to není tak úplně
jednoduché. Po kolejích dneska může jezdit kdokoliv. Problém je, že když
zaplatí cestující 100 Kč, tak dalších 200 Kč přijde na dotacích. Bez dotací se
nedá veřejná doprava vůbec provozovat. Ať už MHD, nebo regionální autobusová
doprava či veškerá železniční doprava. Všechna tato doprava se dělá s obrovskými
dotacemi. Smysl těch tendrů je tendrovat dopravce za danou službu podle daného
jízdního řádu. Prostě menší dotace. A to je ten smysl, proč jsme bojovali o
tendry, které by měly být. Protože by ušetřily veřejný rozpočet, nasadily by
konkurenci a vyšší kvalitu. My samozřejmě staré vlaky nemáme, takže bychom
museli koupit pouze nové soupravy.
Co předchází této realizaci?
Nejdříve musíme získat regionální
soubor tratí na základě tendrů, které se vyhlásí, abychom dosáhli i na dotace.
My dokážeme být o 15–20 % levnější než ČD, ale nedokážeme být levnější o 66 %,
což jsou ty dvě třetiny nákladů, co tvoří dotace. To prostě nejde. Bez dotací
se jezdit nedá. Dotace, ty nejdou do státního podniku ČD, ale do ČD akciová
společnost, která jako jeden z dopravců tyto dotace pobírá. Problém je, že se
hejtmani rozhodli zadat všechny zakázky v rozporu s evropskou legislativou Českým
drahám. Takže záleží na tom, jak nám v tomto pomůže Brusel a zda donutí
objednavatele, což jsou kraje, aby železnice tendrovaly. Jedinou výjimkou, kde
dotace nejsou, jsou Pendolina, která prodělávají 500 milionů ročně.
Jste v tomto boji optimista?
Jednoznačně! Tohle je předem
vyhraný boj. Ale může to trvat i několik let.
Získal jste ocenění Podnikatel roku za rok 2005 udělované společností
Ernst & Young. Usilujete o tak skvělé výsledky i v jiné sféře, než je business?
Třeba milenec roku? (smích) No,
třeba jako politik bych byl kokta, který má sice dobré myšlenky, ale nemám tu
správnou rétoriku, abych to dobře prodal. Každý má dělat to, co umí. Takže já
budu vždycky podnikat a do politiky nikdy nevstoupím, to vím jistě. Ale
kritizovat politiky za jejich činy mi nikdo zakázat nemůže.
Jste mužem na vysoké pozici a takoví lidé, jak sám říkáte, bývají, nebo
by být měli, druhým lidem příkladem. V čem jste přesvědčený, že vy sám jste
příkladem společnosti?
Takovou vlastností je určitě
skromnost. Říká se, že v naší republice panuje vlastnost jménem Závist. Pokud
jde o mě, tak asi závist asi neexistuje, protože já ji neznám. Nepoznal jsem
nikdy v životě náznak závisti. A tak jsem přesvědčený o tom, že to souvisí s
tím, jak člověk vystupuje.
Vaše odpověď mě přivádí k domnění, že takové vlastnosti člověk získává
hlavně výchovou. Podíleli se rodiče na této vlastnosti, která je dnes vaší
předností?
Měl jsem tvrdou výchovu. Většinu
dětství jsem prožil hlavně s mámou, která byla velmi přísná. Rozhodně nejsem
ten takzvaný „mamánek“, jak by mohlo vyplynout. Mám dva táty. Jednoho vlastního
a druhého nevlastního. Moje máma mě vychovávala sama a byla na mě velmi tvrdá.
Za což jí dneska vděčím, ale na druhou stranu, když je člověk vychováván tvrdou
komunistickou výchovou, tak se to odrazí na sebevědomí. To já mám v současnosti
možná z padesáti procent na úrovni dnešního teenagera.
Dá se tedy říci, že skromnost je vaší image?
Dá se to tak říci. A mohu taky
říci, že když firma bude vydělávat závratné sumy, tak mě už to nikdy neovlivní,
protože jsem se k těm penězům dostal postupně, a tak jsem se s nimi naučil
zacházet. Nepotřebuji si plnit zvýšené nároky na svůj životní standard. Stačí
mi to, co mám, a nic ostatní pro mě není životně důležité natolik, abych tomu
podléhal.
S kým se nejčastěji radíte, když děláte důležitá rozhodnutí?
Doposud jsem všechno rozhodoval já
sám. Teď se ale všechno mění. Mám ve firmě dvě ředitelky a ty mi snížily
pracovní úvazek o dvě hodiny. Ale mám pořád osmihodinové přesčasy (smích).
Firmu se snaží vzít do rukou moji mladí manažeři, kteří mají dnes daleko více
sil než já a já se je snažím kontrolovat, aby nedělali chyby a dodržovali dobrý
standard vůči našim zaměstnancům a především zákazníkům. To je dnes moje hlavní
práce ve firmě.
Předáváte své znalosti a zkušenosti na nějakých přednáškách?
Ano, dělám přednášky, ale nesmí to
být o víkendu a nesmí to být daleko.
Jakou motivační myšlenku prosazujete u svých zaměstnanců?
Prosazuji a udržuji krédo, že na
prvním místě je klient a pak až zaměstnanec. Ve spoustě firem je to naopak, což
je možná také správné, protože zaměstnanec by měl být na prvním místě, ale u
nás je to zkrátka naopak. Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.
Jak nakládáte se svým volným časem?
Dneska ráno jsem zrovna přemýšlel
nad tím, že si času asi necením. Já mám práci, pak jdu na pivo a pak přichází
spánek a chodí to u mě takhle dokola. Do práce chodím na tolik hodin, na kolik
mě to baví, a tak jsem tam třeba 10–12 hodin denně. Ale o víkendech nepracuji.
Víkendy pro jsou pro mě svaté a ctím nejen neděli, já ctím i sobotu.
Jaký máte vztah ke sportu?
Včera jsem slyšel v televizi, že
tělo je naprogramováno tak, aby se dožilo 120 let. Tak si myslím, že nakonec může
žít déle ten člověk, který nesportuje, ale potlačuje stres třeba spánkem nebo
něčím podobně přirozeným. Když se podíváte na starší lidi, tak většinou není
jejich problémem to, že nemohou dýchat, ale že nemohou chodit. Plno sportů
odrovnává klouby a ta řada čekatelů na umělé klouby je tak dlouhá, že se mi nechce
v ní stát. Určitě by člověk měl žít takovým způsobem života, aby neměl
nadměrnou váhu či si sám své tělo dobrovolně nehuntoval.
Student Agency umožňuje mladým lidem cestovat za studiem a prací. Je to
rychlé, spolehlivé a praktické. Jaký je váš vztah k cestování?
Tím, že mám ten svůj koloběh, tak
moc necestuji. Zatím jsem nikde moc nebyl, protože od vysoké školy pracuji.
Plánuji si cestování začít užívat. Každopádně jsem zastáncem toho, že by každý
Čech měl vycestovat do zahraničí alespoň na rok a tam žít a pracovat, nebo
třeba studovat. Zakusit mentalitu jiné země nebo více zemí, aby dokázal
rozlišit jaká je mentalita lidí v těch kterých zemích. Nemusí použít ani naši
agenturu, může jet klidně naslepo a vzít zodpovědnost do svých rukou. Pobyt v
zahraničí je pro život víc, než celá vysoká škola v Česku. Česko, co se týče
kultury vztahů mezi lidmi, vztahu ke komunitám a tak dále, na tom není tak dobře,
že bychom se neměli koukat na západ od nás. Ideální by bylo, být rok někde na Západě
a rok někde na Východě, abychom si více vážili toho, co máme tady.
Když dovolená, tak kam raději? Hory, moře, město…?
Raději hory, ale je pravdou, že s
partou kamarádů připravujeme projekt na Zanzibaru. Tam připravujeme projekt
luxusního hotelu na jedné z nejkrásnějších pláží v jižní Africe, kam budeme
brát lidi odpočívat. Zanzibar je kouzelná země. Je to sice země velmi chudá,
ale žijí tam úžasní lidé, kteří se k sobě chovají moc hezky. Pěkná země, pěkná
příroda, a pro mě je to takový únik, kam bych chtěl jezdit několikrát do roka.
Je to splnění klukovského snu.
Sníte ještě o něčem, co byste si rád splnil?
Už o ničem. Jen ty vlaky a pak už
můžu umřít (smích).
Takže máte rád výzvy a jdete raději tou strmou cestou?
Právě naopak. Jsem člověk, co jde
tou snazší cestou a to tam, kde je mizerná konkurence. Po šesti letech s
provozem autobusové dopravy se nám podařila taková malá revoluce ve zvednutí
standardu a udržení nízkých cen. Úplně stejnou revoluci bych rád uskutečnil v
rámci železniční dopravy. Spousta lidí mi říká, že si brzy otevřu i leteckou
společnost. Což je blbost. Každá letecká společnost, která dnes létá, tak je
relativně dobrá a cpát se mezi ně je velmi špatně vložená investice.
Tedy nejde o výzvu, ale obchodní čich, který vás táhne do vašich
projektů?
Když se řekne obchodní čich, tak to
může vypadat, že chceme být bohatší a bohatší. A to je blbost. Ten smysl je už
jen v tom, dělat dobré a smysluplné projekty. K čemu jsou jinak peníze? Jinak k
ničemu.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk
Publisher: Profashion 2/2010
