27. 11. 2010 – Profesní magazín

Csilla Boross – operní pěvkyně

„Jsem
stále na cestách, ale práce operního pěvce už taková je.“ Csilla Boross

Csilla
Boross je od sezony 2008/2009 sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
Její pěvecké kvality umocňuje herecké nadání. Svými výkony strhává publikum k
nadšeným ovacím. Brněnským divákům se už představila např. v hlavní roli Taťány
v Evženu Oněginovi či jako Lady Macbeth v opeře Jachet, nebo jako Cio-Cio-San v
Madama Butterfly, v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a pod vedením režiséra
Jiřího Nekvasila, za kterou obdržela Cenu Thálie.

Foto: archiv Janáčkova divadla, Brno

Jak
se žije jednou nohou doma v Maďarsku a druhou v České republice?

Především jsem velmi
šťastná, že jsem sólistkou Janáčkovy opery. Je tu vynikající ansámbl, který
spolu výborně vychází jak na scéně, tak mimo jeviště. Ale zpět k otázce: život
mezi dvěma zeměmi není jednoduchý. Jsem stále na cestách, ale práce operního
pěvce už taková je. Momentálně zpívám v Maďarsku, Německu a v České republice
také v Praze.

Je
to vaše první Madama Butterfly?

Ano, je to mé první setkání
s touto postavou. Upřímně řečeno, měla jsem z této role obavy, především pro
její psychické aspekty. Její osud je to nejhorší, co se ženě může stát. Životní
láska ji opustí a jako vrchol všeho jí chtějí vzít její dítě. Tragédie!

Jsou
vám bližší postavy typu Lady Macbeth, plné odhodlání jít za svým cílem za
každou cenu, anebo spíše podobné Cio-Cio-San?

Musím přiznat, že dávám
přednost rolím, jako jsou Tosca, Violetta, Aida a samozřejmě Cio-Cio-San, tedy
postavy, které jsou pronásledovány osudem. Ale na druhou stranu Lady Macbeth v
mé interpretaci má také svou citovou stránku, je také pronásledována osudem –
ztratila své dítě, což je pro ženu nejbolestivější a změní jí to život navždy.

Děkuji za rozhovor.

Publikováno ve spolupráci s Národním divadlem Brno 2009

Emil Horváth – režisér

„To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral.“Emil Horváth

Viem,
že máte blízky vzťah k americkej tzv. broadwayskej dramatike. U nás mala dlhý
čas nezaslúžene povesť čohosi, čo balancuje na hranici bulváru, produktu presne
vystrihnutého podľa momentálneho záujmu a vkusu publika.

Americká dramatika je možno
špecifická tým, že do veľkej miery spája divácky atraktívnu tému, dobre
napísaný príbeh (fabulu), ale súčasne aj skvelé dialógy a perfektne
vypointované a pritom uveriteľné situácie s veľmi dobrým psychologicky
fundovaným základom. Napokon vyrástla na takých autoroch ako Eugene O´Neill,
Tennessee Williams alebo Thornton Wilder. A potom, prostredníctvom hereckej
školy Lee Strasberga, je silne ovplyvnená ruskou dramatikou, predovšetkým
Čechovom. V skutočnosti je americká dramatika veľmi bohatá a rôznorodá. Hry
Edwarda Albeeho či Sama Sheparda sú možno náročnejšie a psychologicky
komplikovanejšie, ale nechýba im humor. A Neil Simon je fenomén sám o sebe –
ako autor množstva hier je úspešný a populárny naozaj na celom svete, a pritom
jeho hry sú zväčša tragikomédie – divadelníkmi považované za najťažší žáner. Sú
to skutočne silné príbehy, no pritom príbehy malých ľudí, s ktorými sa divák
dokáže identifikovať, a ktorých problémy pozná, chápe, a často i sám zdieľa.

S
Neilom Simonom ste sa už stretli.

Áno, a to niekoľko krát.
Režíroval som jeho hry. Na bratislavskej Novej Scéne v roku 1991 vtedy novú,
čerstvo preloženú fantastickú hru „Stratení v New Yorku“ (Lost in Yonkers). V
tom istom roku za ňu Simon dostal Pulitzerovu cenu a súčasne Tony Award , teda
dve najprestížnejšie ocenenia za literatúru a divadelnú hru v USA. Neskôr som
réžijne pripravil minimuzikál „Každý má svojho Leona“ (They´re Playing Our
Song), nesmierne zaujímavú hru, vychádzajúcu zo skutočného príbehu výbušného
mileneckého vzťahu textárky a hudobného skladateľa. Neil Simon sa na Slovensku
často uvádza, a nie len preto, že sa po roku 1989 uvoľnilo embargo na
broadwayskú dramatiku, jeho hry sú veľmi kvalitné aj v kontexte súčasnej
európskej drámy. Viete, možno je to tým, že nie sú takpovediac defetistické,
nenájdete v nich chmúry a ťažké myšlienky, hoci prinášajú často bolestivé
životné témy. Sú zdravo optimistické, a to mi je blízke – ako hercovi a
divadelníkovi, aj ako človeku.

Aj
„Zlatí chlapci“ sú tragikomédiou, a navyše z divadelného prostredia…

Áno, hercov sa tento
problém, povedzme táto téma bytostne dotýka. Každý z nás, čo večer vychádzame
na javisko, sa určite občas prichytí pri myšlienke, že na toto ja už nemám…
kondičku, pamäť, silu. Ale viete, tá hra nie je len o dvoch stárnucich hercoch,
je o stárnutí ako takom. Problém stárnutia populácie je dnes veľmi ožehavý,
aktuálnejší ako kedykoľvek predtým. Téma starého človeka, odsunutého zrazu
kamsi na vedľajšiu koľaj, jeho nedocenenie spoločnosťou, hroziaca izolácia…, a
situácia, keď je človek takpovediac fyzicky donútený vycúvať zo svetského
diania a byť už len akýmsi pozorovateľom v pozadí, to je na prvý pohľad pre
divadelnú hru príliš ťaživé. Ale práve v tom je Neil Simon výnimočný autor,
rieši to totiž humorom, nerobí z tých dvoch obete, odkázané na dožitie, práve
naopak, ukazuje ich tvrdohlavý a často smiešny zápas o návrat na výslnie, aby
ich nakoniec zmieril v očistnom sebapoznaní. Jeho humor nie je sarkasticky
krutý, ale ani príliš láskavý. Je to zdravý humor citlivého pozorovateľa a
výnimočného znalca rozkolísanej ľudskej psychiky.

Foto: archiv Mahenova divadla

Ste
hercom aj režisérom. Ako sa prelína vaša skúsenosť v týchto profesiách a
takpovediac „funkciách“?

Mám takú zásadu, že pokiaľ som
hercom, konsekventne sa držím svojej profesie. Snažím sa empaticky vcítiť do
predstavy režiséra o mojej postave, pochopiť, o čo mu ide, a potom ju chcem
obohatiť ako herec – svojím myslením a svojím výberom výrazových prostriedkov.
Práca režiséra je iná už preto, že v momente, keď predstúpi pred hercov, má
istý náskok. Už pol roka o tej hre premýšľa, študuje a číta, rozpráva sa o tom
s dramaturgom, scénografom. Je to dlhá príprava. To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral. Isteže, ako režisér sa neviem odosobniť, budem to vždy
len ja, moje myslenie, moja predstava o veci – často hercom predohrávam, ale
vždy emóciu alebo význam, nie to, ako to majú zahrať. Je to spôsob efektívnej
skratky, myslím si, že tak herec rýchlejšie a presnejšie pochopí, o čo mi ako
režisérovi ide. Napokon sú odtiene emócií a významov, o ktorých sa nedá príliš
rozprávať. Na samotného herca nechám aké prostriedky si zvolí, na naplnenie
toho, o čo mi ide.

Viac
ráz ste režírovali inscenáciu, v ktorej ste aj sám hrali. Aký je to pocit?

Viete, v televízii môžete
natočiť výstup, a potom sa na to pozrieť, v divadle to nie je možné. Najťažšia „kategória“
je režírovať hru a súčasne v nej hrať. Často je to aj veľmi zábavné. Ako „objektívny
faktor“ robíte hercom sparingpartnera, ale súčasne aranžujete celý výstup. A
potom príde chvíľa, keď sa do toho výstupu musíte „vmontovať“ ako postava –
partner rovnocenný ostatným na javisku. Často mám čo robiť, aby som svojich
kolegov „dobehol“. Je to, ako keď odštartujete maratón, zahodíte štartovaciu
pištol, prezlečiete sa, prezujete a vybehnete…, ale až desať minút za
ostatnými. Práve to ma nesmierne vzrušuje, ten okamih, keď končím ako režisér
za stolíkom, a stávam sa hrajúcim režisérom.

Nakoniec
– na začiatok. Ako ste sa vlastne ako herec dostali k réžii?

Musím sa priznať, napriek
tomu, že otecko bol herec, sám som o štúdiu herectva neuvažoval. Strednú školu
som končil v roku 1964, vtedy sa ešte vypĺňal taký dotazník, že o akú vysokú sa
mladý človek zaujíma. Ja som si „zaškrtol“ medicínu, bavili ma prírodné vedy, a
ako druhú – filmovú réžiu. Lenže po nejakých konzultáciách som zistil, že by
som nemal šancu. Nemal som ani 18 rokov, nespĺňal som kritériá – na filmovú
réžiu brali ľudí starších a zrelších, tak som sa prihlásil do Bratislavy na
herectvo a úspešne som prešiel talentovkami. Ale hneď v lete po skončení prvého
ročníku som dostal úlohu vo filme „Každý mladý muž“, a režisérovi Pavlovi
Juráčkovi som sa zveril, že by som chcel prestúpiť na filmovú réžiu. Réžia sa
študovala len na FAMU v Prahe a prestup z jednej školy na inú sa podaril len
výnimočne. A Pavel mi povedal: „Vieš, to by bola škoda. Keď už si raz tam, tak
to dokonči, ako režisér budeš mať výhodu, keď budeš vedieť ešte niečo iné…“
Držalo ma to až do tretieho ročníka. Súčasne som ale dostával stále
zaujímavejšie ponuky a herecké príležitosti, aj v televízii a vo filme, a
nakoniec prišlo aj hosťovanie v Národnom, tak som to rozhodnutie stále
odkladal. K prvej divadelnej réžii som sa dostal až ako mladý herec v Martinskom
divadle. Dramaturg Igor Galanda vedel, že ma to ťahá k réžii, tak mi ponúkol,
aby som so zaslúžilými kolegami hercami zrežíroval Gogoľovu „Ženbu“. Súčasne
sme s Ondrejom Šulajom (vtedy mladým dramaturgom, dnes renomovaným scenáristom)
inscenovali Vampilovovu hru „20 minút s anjelom“. Obe inscenácie sa
stretli s veľkým ohlasom, lenže v tej dobe som už bol ako herec veľmi „vyťažený“.
Neskôr som prešiel na bratislavskú Novú scénu a napokon v roku 1983 do
Slovenského národného divadla. U nás v divadle som ako režisér dostal
príležitosť v roku 1990, vybral som si Camusovho „Caligulu“. A od tej chvíle už
dvadsať rokov intenzívne striedam profesie herca a režiséra.

Foto: Pavol Juráš

Zdroj: Národní divadlo Brno

Radim Jančura – ředitel společnosti Student Agency

„Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.“ Radim Jančura

Tento muž je majitelem společností Student Agency a Orbix, dále také
vlastníkem společnosti DPL Real. Vtrhnutím na trh autobusové dopravy způsobil v
těchto službách malou/velkou revoluci, která se dnes především pozitivně odráží
v očích zákazníků jak cenou, tak kvalitou služeb. Společnost Student Agency zaměstnává okolo 750 zaměstnanců. Nebylo
překvapením, že byl Radim Jančura zvolen Podnikatelem roku 2005. Radim Jančura je bezesporu člověk s otevřenými názory i srdcem, protože
ví, že jedna věc vede ke druhé a že jeden krok na jeho cestě ho zásobí tím, co bude
potřebovat pro ty další. Tak či tak,
s oběma definicemi je to stále tatáž osoba. (pozn. reakce: rozhovor vznikl v únoru 2010)

Foto: Pavol Bigoš

Podnikáte již řadu let, prozraďte nám, na co v podnikání kladete
největší důraz?

Ono to vypadá, že se v dnešní době
podniká hůř než před patnácti roky, což je tak trochu pravda. Ale před patnácti
roky také lidé neviděli všechny možnosti a díry na trhu. My jsme přišli s
takovou kombinací, která funguje alespoň u služeb – že je služba levnější a
přitom není méně kvalitní. Což se většinou dle ceny dělí na méně kvalitní a
více kvalitní. U služeb lze být levný a kvalitní. A to vede k dosažení
obrovského podílu na trhu a také obratu. Tento obrat, když se použije ve
prospěch zákazníků a v neprospěch dodavatelů, vytváří ještě větší nárůsty proti
konkurenci. To by každý podnikatel usnul na vavřínech. To je taková přirozená
vlastnost člověka i v soukromém životě.

Jak se stavíte ke konkurenci?

Bez konkurence to nejde. Ale pokud
je slabá konkurence, dá se šetřit na reklamě. V okamžiku, kdy má firma
dominantní postavení, což je už zhruba od čtyřiceti procent trhu, tak to bude
dělat dobře, a tak levně, aby jí na ten trh nikdo nevlezl. Vždycky je důležitá
cena a kvalita a to je má strategie. Vloni jsme vyprodukovali zisk 100 milionů
korun a letos bychom chtěli vyprodukovat přes 200 milionů korun. Ten zisk není
pro ukojení mé potřeby, ale souvisí s vizí investovat do vlakové dopravy.

Jaké tři vlastnosti považujete v podnikání za klíčové?

Z hlediska vlastností podnikatele
je to určitě pevná vůle. U Student Agency to byla otázka patnácti let, než se
výsledky začaly ukazovat ve větší míře. Poctivost, se kterou člověk nejdál
dojde. A pak jsou to vize. Vize přicházejí postupně, můžete mít vizi na dva tři
roky, a vaše vize se může měnit a růst.

Jak si myslíte, že si stojí v podnikání ženy?

Na ženy se dívám jako na bohyně.
Asi proto, že jsem je vždy chtěl a ony mě nechtěly. Tohle je v podstatě dívčí
firma. Ze šestnácti manažerů jsou tady dva chlapi, z toho jeden, to je náš
finanční ředitel, odchází na mateřskou dovolenou. Manažerská pozice a podnikání
si jsou trochu podobné. Co se týká Student Agency, tak zaměstnává 95 % žen. Jsou
věrnější, loajálnější a pracovitější. Žena je připravená pracovat tvrdě celý
život, kdežto chlap je připraven pracovat rok a pak přemýšlí, jak pracovat méně
za více peněz. S muži nemám tak dobré zkušenosti, jako se ženami.

Foto: Pavol Bigoš

Jak se vám podařilo zajistit vyšší standard a nízkou cenu v rámci
vnitrostátních linek?

Na vnitrostátních linkách to je
jednoduchý princip. My jsme přišli s větším standardem, který měli zaplatit ne
cestující, ale kapacita autobusu. Do našeho autobusu se vejde 63 cestujících,
zato do konkurenčního 50. Ten rozdíl v obsazenosti zaplatí stevardku, kafe a
autobus.

Přišel jste na trh s možností rezervace a placení pomocí otevřených
nebo kreditových jízdenek. Jakou
největší výhodu v tom vidíte pro zákazníka a jakou pro firmu?

Pro firmu je v tom výhoda právě v
souvislosti s velikostí autobusu. Nedá se očekávat, že přijde naslepo 63
cestujících a budou chtít jet ve stejný čas. Takto máme z půlky prodané
jízdenky dopředu a ten zbytek jsou ti, co chodí naslepo. Pro zákazníka je tady
možnost získat jízdenku levněji a pohodlněji. My pak máme větší jistotu, že
autobus pojede plný.

Někdy se mezi konkurenty a kritiky používalo v souvislosti s vašimi
autobusy a expanzivním způsobem „šíření“ linek sousloví „žlutý mor“. Jak jste
se na toto kousavé označení díval vy?

Na Slovensku říkali „žltá
rakovina“. Smyslem podnikání je získat trh, důležité je, aby firma byla
osvícená. Získat trh může mít velmi krátkodobé trvání. Linku Praha–Brno můžete
celkem snadno začít jezdit také a konkurovat. Zneužívat silného postavení je
velmi nebezpečné. Klient musí vědět, že jezdí za dobrou cenu díky tomu, že se
drží ten trh. Statisticky lidé více jezdí autobusem. Ačkoliv je dálnice D1
mizerná, co se týká nehodovosti, tak pořád je zpoždění menší než u vlaků. O kom
se mluví, ten žije. Může se mluvit kousavě, ale pro mě je to pořád reklama.
Tohle je banánová republika a my jsme našim autobusům říkali banány.

Proč je vaší barvou zrovna žlutá?

Byla to spíše náhoda. Když jsem
vybíral první autobusy, tak jsem vybíral mezi krásnou červenou a touhle žlutou.
Španělský výrobce mi poradil, ať je to určitě žlutá, protože to pak budou
autobusy v naší ponuré zemi pěkně svítit.

Jak si stojí vaše plány rozšířit dopravu o vlaky?

S vlaky to není tak úplně
jednoduché. Po kolejích dneska může jezdit kdokoliv. Problém je, že když
zaplatí cestující 100 Kč, tak dalších 200 Kč přijde na dotacích. Bez dotací se
nedá veřejná doprava vůbec provozovat. Ať už MHD, nebo regionální autobusová
doprava či veškerá železniční doprava. Všechna tato doprava se dělá s obrovskými
dotacemi. Smysl těch tendrů je tendrovat dopravce za danou službu podle daného
jízdního řádu. Prostě menší dotace. A to je ten smysl, proč jsme bojovali o
tendry, které by měly být. Protože by ušetřily veřejný rozpočet, nasadily by
konkurenci a vyšší kvalitu. My samozřejmě staré vlaky nemáme, takže bychom
museli koupit pouze nové soupravy.

Foto: Pavol Bigoš

Co předchází této realizaci?

Nejdříve musíme získat regionální
soubor tratí na základě tendrů, které se vyhlásí, abychom dosáhli i na dotace.
My dokážeme být o 15–20 % levnější než ČD, ale nedokážeme být levnější o 66 %,
což jsou ty dvě třetiny nákladů, co tvoří dotace. To prostě nejde. Bez dotací
se jezdit nedá. Dotace, ty nejdou do státního podniku ČD, ale do ČD akciová
společnost, která jako jeden z dopravců tyto dotace pobírá. Problém je, že se
hejtmani rozhodli zadat všechny zakázky v rozporu s evropskou legislativou Českým
drahám. Takže záleží na tom, jak nám v tomto pomůže Brusel a zda donutí
objednavatele, což jsou kraje, aby železnice tendrovaly. Jedinou výjimkou, kde
dotace nejsou, jsou Pendolina, která prodělávají 500 milionů ročně.

Jste v tomto boji optimista?

Jednoznačně! Tohle je předem
vyhraný boj. Ale může to trvat i několik let.

Získal jste ocenění Podnikatel roku za rok 2005 udělované společností
Ernst & Young. Usilujete o tak skvělé výsledky i v jiné sféře, než je business?

Třeba milenec roku? (smích) No,
třeba jako politik bych byl kokta, který má sice dobré myšlenky, ale nemám tu
správnou rétoriku, abych to dobře prodal. Každý má dělat to, co umí. Takže já
budu vždycky podnikat a do politiky nikdy nevstoupím, to vím jistě. Ale
kritizovat politiky za jejich činy mi nikdo zakázat nemůže.

Jste mužem na vysoké pozici a takoví lidé, jak sám říkáte, bývají, nebo
by být měli, druhým lidem příkladem. V čem jste přesvědčený, že vy sám jste
příkladem společnosti?

Takovou vlastností je určitě
skromnost. Říká se, že v naší republice panuje vlastnost jménem Závist. Pokud
jde o mě, tak asi závist asi neexistuje, protože já ji neznám. Nepoznal jsem
nikdy v životě náznak závisti. A tak jsem přesvědčený o tom, že to souvisí s
tím, jak člověk vystupuje.

Foto: Pavol Bigoš

Vaše odpověď mě přivádí k domnění, že takové vlastnosti člověk získává
hlavně výchovou. Podíleli se rodiče na této vlastnosti, která je dnes vaší
předností?

Měl jsem tvrdou výchovu. Většinu
dětství jsem prožil hlavně s mámou, která byla velmi přísná. Rozhodně nejsem
ten takzvaný „mamánek“, jak by mohlo vyplynout. Mám dva táty. Jednoho vlastního
a druhého nevlastního. Moje máma mě vychovávala sama a byla na mě velmi tvrdá.
Za což jí dneska vděčím, ale na druhou stranu, když je člověk vychováván tvrdou
komunistickou výchovou, tak se to odrazí na sebevědomí. To já mám v současnosti
možná z padesáti procent na úrovni dnešního teenagera.

Dá se tedy říci, že skromnost je vaší image?

Dá se to tak říci. A mohu taky
říci, že když firma bude vydělávat závratné sumy, tak mě už to nikdy neovlivní,
protože jsem se k těm penězům dostal postupně, a tak jsem se s nimi naučil
zacházet. Nepotřebuji si plnit zvýšené nároky na svůj životní standard. Stačí
mi to, co mám, a nic ostatní pro mě není životně důležité natolik, abych tomu
podléhal.

S kým se nejčastěji radíte, když děláte důležitá rozhodnutí?

Doposud jsem všechno rozhodoval já
sám. Teď se ale všechno mění. Mám ve firmě dvě ředitelky a ty mi snížily
pracovní úvazek o dvě hodiny. Ale mám pořád osmihodinové přesčasy (smích).
Firmu se snaží vzít do rukou moji mladí manažeři, kteří mají dnes daleko více
sil než já a já se je snažím kontrolovat, aby nedělali chyby a dodržovali dobrý
standard vůči našim zaměstnancům a především zákazníkům. To je dnes moje hlavní
práce ve firmě.

Předáváte své znalosti a zkušenosti na nějakých přednáškách?

Ano, dělám přednášky, ale nesmí to
být o víkendu a nesmí to být daleko.

Jakou motivační myšlenku prosazujete u svých zaměstnanců?

Prosazuji a udržuji krédo, že na
prvním místě je klient a pak až zaměstnanec. Ve spoustě firem je to naopak, což
je možná také správné, protože zaměstnanec by měl být na prvním místě, ale u
nás je to zkrátka naopak. Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.

Jak nakládáte se svým volným časem?

Dneska ráno jsem zrovna přemýšlel
nad tím, že si času asi necením. Já mám práci, pak jdu na pivo a pak přichází
spánek a chodí to u mě takhle dokola. Do práce chodím na tolik hodin, na kolik
mě to baví, a tak jsem tam třeba 10–12 hodin denně. Ale o víkendech nepracuji.
Víkendy pro jsou pro mě svaté a ctím nejen neděli, já ctím i sobotu.

Jaký máte vztah ke sportu?

Včera jsem slyšel v televizi, že
tělo je naprogramováno tak, aby se dožilo 120 let. Tak si myslím, že nakonec může
žít déle ten člověk, který nesportuje, ale potlačuje stres třeba spánkem nebo
něčím podobně přirozeným. Když se podíváte na starší lidi, tak většinou není
jejich problémem to, že nemohou dýchat, ale že nemohou chodit. Plno sportů
odrovnává klouby a ta řada čekatelů na umělé klouby je tak dlouhá, že se mi nechce
v ní stát. Určitě by člověk měl žít takovým způsobem života, aby neměl
nadměrnou váhu či si sám své tělo dobrovolně nehuntoval.

Foto: Pavol Bigoš

Student Agency umožňuje mladým lidem cestovat za studiem a prací. Je to
rychlé, spolehlivé a praktické. Jaký je váš vztah k cestování?

Tím, že mám ten svůj koloběh, tak
moc necestuji. Zatím jsem nikde moc nebyl, protože od vysoké školy pracuji.
Plánuji si cestování začít užívat. Každopádně jsem zastáncem toho, že by každý
Čech měl vycestovat do zahraničí alespoň na rok a tam žít a pracovat, nebo
třeba studovat. Zakusit mentalitu jiné země nebo více zemí, aby dokázal
rozlišit jaká je mentalita lidí v těch kterých zemích. Nemusí použít ani naši
agenturu, může jet klidně naslepo a vzít zodpovědnost do svých rukou. Pobyt v
zahraničí je pro život víc, než celá vysoká škola v Česku. Česko, co se týče
kultury vztahů mezi lidmi, vztahu ke komunitám a tak dále, na tom není tak dobře,
že bychom se neměli koukat na západ od nás. Ideální by bylo, být rok někde na Západě
a rok někde na Východě, abychom si více vážili toho, co máme tady.

Když dovolená, tak kam raději? Hory, moře, město…?

Raději hory, ale je pravdou, že s
partou kamarádů připravujeme projekt na Zanzibaru. Tam připravujeme projekt
luxusního hotelu na jedné z nejkrásnějších pláží v jižní Africe, kam budeme
brát lidi odpočívat. Zanzibar je kouzelná země. Je to sice země velmi chudá,
ale žijí tam úžasní lidé, kteří se k sobě chovají moc hezky. Pěkná země, pěkná
příroda, a pro mě je to takový únik, kam bych chtěl jezdit několikrát do roka.
Je to splnění klukovského snu.

Sníte ještě o něčem, co byste si rád splnil?

Už o ničem. Jen ty vlaky a pak už
můžu umřít (smích).

Takže máte rád výzvy a jdete raději tou strmou cestou?

Právě naopak. Jsem člověk, co jde
tou snazší cestou a to tam, kde je mizerná konkurence. Po šesti letech s
provozem autobusové dopravy se nám podařila taková malá revoluce ve zvednutí
standardu a udržení nízkých cen. Úplně stejnou revoluci bych rád uskutečnil v
rámci železniční dopravy. Spousta lidí mi říká, že si brzy otevřu i leteckou
společnost. Což je blbost. Každá letecká společnost, která dnes létá, tak je
relativně dobrá a cpát se mezi ně je velmi špatně vložená investice.

Tedy nejde o výzvu, ale obchodní čich, který vás táhne do vašich
projektů?

Když se řekne obchodní čich, tak to
může vypadat, že chceme být bohatší a bohatší. A to je blbost. Ten smysl je už
jen v tom, dělat dobré a smysluplné projekty. K čemu jsou jinak peníze? Jinak k
ničemu.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

Publisher: Profashion 2/2010

Foto: Robert Vano

Gabriela Kočí – zpěvačka

„Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím.“ Gabriela Kočí

Gabriela Kočí patří mezi nejvýraznější tváře brněnské hudební scény,
její jméno ji ostatně k jazzovému způsobu života předurčuje. Vždyť její otec a
dnes i spoluhráč Günter Kočí je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností
poválečného jazzu v Brně. Gabriela kráčí slibně v jeho stopách a systematicky
pracuje na dobrém zvuku jména Kočí. Svoji pěveckou dráhu odstartovala na
začátku 90. let a hned od počátku se u ní projevilo velmi silné jazzové cítění,
pramenící jistě i ze soustředěného poslechu oblíbené hudby svého otce. Právě
jazz je dominantou jejího repertoáru. Kromě něj můžete v její hudbě najít i
stopy jiných žánrů, především soulu a popu, ale ve všech zmiňovaných stylech se
pohybuje s šarmem a nadhledem. Někdy vás zavede do melancholicko lyrických
balad, jindy do dravých rytmů latinskoamerické hudby. Vždy ale s přesvědčivým
výrazem a nesmírnou emotivností.

Foto: Pavol Bigoš

Největší roli v rozhodovacím procesu v otázkách hudby hrál
patrně váš otec Günter Kočí, asi nejvýraznější osobnost jazzové hudební scény v
Brně. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že táta je
jazzový hudebník, tak od mého narození u nás stále hrála hudba. Velmi brzy jsem
si začala zpívat a tatínek začal vnímat, že intonuji a začal mě v hudbě podporovat.
Ve svých pěti letech jsem začala hrát na piáno, později jsem k tomu
přibrala příčnou flétnu. A tak se v podstatě celé mé dětství ubíralo
hudebním směrem.

Takže se začalo rýsovat hudební vzdělání?

V to jsem doufala, ale navzdory
zdařilým zkouškám jsem nebyla přijata z fyziognomických důvodů. Prý že
jsem drobná a mám malé ruce. Tehdy brali z Jihomoravského kraje pouze
jedno dítě a já to nebyla. Začala jsem studovat hotelovou školu, ale hudbě jsem
se nepřestala věnovat.

Foto: Pavol Bigoš

Profesionální dráhu zpěvačky jste tedy odstartovala kdy?

V podstatě mě směroval můj
otec, který vystupoval s Laďou Kerndlem na zámořských lodích a přál si,
abych šla v jeho šlépějích. V době totalitního systému to byla velmi
příjemná práce, protože se člověk podíval do světa a zároveň dělal práci, která
ho baví. To bylo velmi lákavé a tak se také stalo. Jakmile jsem dokončila
školu, začala jsem nahrávat, zpívat a vystupovat. Asi po dvou letech mi Laďa
Kerndl nabídl, abych vystupovala s jeho kapelou právě na těch lodích, a
tak jsem jela.

Jak dlouho jste takhle vystupovala?

Do svých 26 let, kdy jsem porodila
první dítě a rok nato druhé, u kterého se projevila dětská mozková obrana. Mojí
prioritou se stala péče o děti, která je prioritou stále. Podařilo se mi
skloubit výchovu dětí se zpěvem. Časem jsem si postavila svoji vlastní kapelu, ve
které je také můj táta a někteří členové Orchestru Gustava Broma. Mám radost, že
spolu takhle můžeme fungovat.

S Orchestrem Gustava Broma také vystupujete?

Jednou měl Orchestr Gustava Broma
koncert v Brně a měla tam zpívat paní Blehárová, která náhle onemocněla.
Pan manažer se obrátil na mě, zda bych mohla zpívat místo ní. Po vystoupení za
mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku
jsem přijala. V orchestru působím dodnes.

Kde vystupujete s tímto orchestrem nejčastěji?

Nejčastěji vystupujeme v rámci
plesové sezony. Hrajeme každý víkend. Vzhledem k tomu, že kapelník je
Slovák, tak také na Slovensku.

Kde vás tedy veřejnost může slyšet zpívat?

Hodně silná je právě ta tříměsíční
plesová sezona. V průběhu roku jsou vystoupení, ale není jich tolik, abych
každý víkend musela jezdit. Jedná se často o privátní akce, na které se
veřejnost většinou bez pozvánek nedostane. Buď jsou to firemní akce, nebo
soukromé večírky, pak samozřejmě zmíněné plesy, nebo akce na BVV. Ale veřejnost
mohu pozvat do kavárny Savoy v Brně, kde vystupuji.

Foto: Pavol Bigoš

Když se účastníte tolika společenských akcí, jak byste zhodnotila všeobecný
přístup k oblékání?

Mohu říci, že na Slovensku si dámy
dávají velmi záležet na tom, co si oblečou. Jsou ochotny investovat do svých
šatů skutečně velké peníze a hodně času. Záleží jim na tom, jak vypadají a je
vidět, že pro ně je ples skutečně událost. Dokonce na Slovensku nekončí plesy
dříve než ve tři hodiny ráno. Většinou o půl čtvrté, někdy i ve čtyři.
Neexistuje, aby byl ples do dvou. Lidé si to užívají, tančí. Tady v České
republice to není až takové. Přípravám na ples se zdaleka nevěnuje taková důležitost,
jako na Slovensku. Možná to souvisí s jejich větší temperamentností.

Jak si vybíráte oblečení pro svá hudební vystoupení vy sama?

Patřím k těm ženám, kterým
když se něco líbí, tak si to okamžitě koupí. Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím. A tak tomu bylo i v případě zkoušení šatů firmy
Verino, která mě oblékala na fotografování pro časopis Profashion. Šaty mě
nadchly, a tak jsem si je okamžitě koupila. A nejen to. Už vím, kam půjdu pro
šaty příště.

Foto: Pavol Bigoš

Kdo je váš hudební idol, oblíbenec?

Odmalička mi otec říkal, že musím
hodně poslouchat hudbu. Že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem
poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana
Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby.
Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které
bych mohla zařadit do jazzu.

Jak vnímáte konkurenci jazzových zpěvaček?

Konkurence na jižní Moravě není.
Alespoň o ní nevím. Ale v Praze samozřejmě konkurence je, co já vím, tak tři
nebo čtyři jazzové zpěvačky.

Pozorujete kladný vztah k hudbě také u svých dětí?

Určitě, jen děti měly spojené to,
že když doma zpívám a učím se nové skladby, že od nich pak odcházím někam
vystupovat. Že je nechávám doma s babičkou. Tak se jim zase až tak moc
nelíbilo, že si doma zpívám, protože jejich obavy, že někam odejdu, tím narůstaly.
Dneska už je to zase trošku jinak. Starší dcera není hudebně zaměřená. Ta má
ráda zvířata a jezdí závodně na koních. Hudba ji neoslovila. Intonuje, slyší,
ale preferuje zvířata. Syn, ten zdědil hodně talentu. Poslouchá hudbu celé dny
a poslouchá různé žánry – od AC/DC až po dechovku, a i rád zpívá. Ovšem jeho
handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební
nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti. Otec mé dcery je Angličan, kterého
jsem si tehdy vzala. Bohužel toto manželství trvalo jen krátce. Druhé dítě má
otce tady v Brně, ale bohužel po deseti letech jsme náš vztah ukončili.
V současné době žiji s dětmi sama.

Ještě stále vystupujete s Laďou Kerndlem?

Ano, příležitostně vystupujeme společně
a baví nás to. Obvykle přicházím jako jeho host. V Jihomoravském kraji
není mnoho zpěváků, kteří se věnují tomuto žánru, takže se setkáváme na různých
akcích.

Můžeme se těšit na nějaké vaše hudební novinky?

Zpívala jsem nejenom swing a jazz,
ale také celosvětový repertoár a muzikálové melodie. To se mi strašně líbilo, a
tak jsem zatoužila se k nim opět trochu vrátit. A to už jsme znovu zpět u Ladi
Kerndla, který má v kapele šikovné kluky. Tito pánové jsou duší bigbíťáci,
a protože nemají příležitost si takhle zahrát, domluvili jsme se, že v rámci
časových možností budeme taková vystoupení dělat. Už jsme udělali dvě a těšíme se
na další.

Děkuji za rozhovor.

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigošwww.bigi.sk

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: VERINO

Poděkování: Besední dům Brno

Pulisher: Profashion 1/2010

Pavel Vrba – obchodní manažer Estée Lauder

„O
to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že máme zájem, aby měly doma
přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.“ Pavel Vrba

Estée
Lauder se narodila jako Josephine Esther Mentzer v newyorské čtvrti Queens jako
dcera maďarské židovské matky a československého otce. Byla jedinou ženou,
kterou časopis Time v roce 1998 vybral mezi 20 nejvlivnějších obchodních géniů
20. století. Byla držitelkou prezidentské medaile svobody. V roce 1930 se
provdala za Josepha Laudera, se kterým měla syny Ronalda a Leonarda. Kosmetická
společnost Estée Lauder byla založena v roce 1935 a v současné době expanduje
do celého světa.

To
je jen ze stručnosti uvedení zakladatelky této věhlasné kosmetiky. Bohužel, s
paní Lauder se nám rozhovor už udělat nepodaří. Ta totiž zemřela ve věku 97 let
ve své rezidenci na Manhattanu na srdeční příhodu. O tom, jakou stopu za svojí
celoživotní prací zanechala a jak se vyvíjí kosmetický trh nejen ve Spojených
státech amerických, ale hlavně v České republice, nám bude vyprávět muž z
řídícího týmu Estée Lauder pro ČR. Je jím marketingový manažer Pavel Vrba,
který jako partner produkce Profashion Žena na cestách přišel osobně předat
slečně Kuchařové krásnou kosmetickou pozornost.

Jakým
směrem se kosmetická značka Estée Lauder aktuálně vyvíjí?

Estée Lauder se soustředí
nejen na dekorativní kosmetiku, ale hlavně na péči, ta je pro krásnou pleť
zásadní. Máme úžasné produkty pro ženy od třiceti let. Fantastické výsledky
vidíme v boji proti vráskám. V tomhle jsme opravdu silní v kramflekách, ať už
jde o krém či sérum.

Na
jakou klientelu se zaměřujete?

Tato kosmetika je určená
zejména ženám, právě ty mají zájem o precizní péči o pleť. Naše značka přináší
také určitý status prestiže a vychází vstříc ženám s vysokými nároky.

Když
pomineme prodejní místa, kde ještě může veřejnost hodnotit kvalitu dekorativní
kosmetiky?

Jsou to také módní
přehlídky, nejčastěji Beáty Rajské, nebo ty v produkci choreografa Vladimíra
Franka. Posledních několik let spolupracujeme s Pavlem Bauerem, který je nejen
skvělým vizážistou a školitelem, ale také tvůrčím článkem našeho týmu. Make up
je pro nás důležitým prostředkem jak přitáhnout pozornost zákazníka. S make upem jsou spojeny
sezónní kolekce, většinou jarní a podzimní. Přinášejí jakési osvěžení, něco
nového, změnu. To mají zákaznice rády a nám se líbí, že se mají na co těšit, že
módní trendy sledují. Takové aktivity přilákají i nové zákazníky, což je pro
nás důležité. Proto spojujeme prezentaci kolekcí s líčením na prodejnách, kde
se zákaznicím věnují naši profesionálové. Tam si ženy mohou zdarma vyzkoušet
jak dekorativní kosmetiku, tak účinky produktů k péči o pleť.

A
co tradiční produkty? Jsou přece zákaznice, které se nerady vzdávají přípravků,
na něž jsou zvyklé.

Nabídka se řídí poptávkou
zákazníků, pokud jde o produkt, který je velmi oblíbený, nestahujeme jej z
trhu. Zůstává v nabídce nadále a případná změna spočívá v nové technologii nebo
inovaci balení.

Značka
Estée Lauder tedy vychází vstříc ženám, které používají kosmetiku pro běžné
dny, i těm, které se líčí na profesionální focení a jiné náročnější události.
Jak se v této kombinaci daří prodej?

Estée Lauder se při výběru
barev snaží mít zastoupenu každou kategorii, ať už jde o oční stíny, lesky,
rtěnky či tvářenky. Barvy jsou rozděleny do jednotlivých škál a klademe důraz
na to, aby v každé byl zastoupen alespoň jeden odstín, ideálně však více. I
když jde o skupinu, která negeneruje velké obraty, je důležité, aby zastoupena
byla. Jednak vypadá lépe, když vidíte barevnou škálu odstínů, pestrý výběr ve
stojanu a pak také máte šanci líčit ženu pro neobvyklé příležitosti.

Jak
se vám osvědčilo dávat k dispozici testery? Mohou stačit k tomu, aby si byla
žena jistá, že jí produkt vyhovuje?

Pokud jde o péči o pleť, tam
je určitě lepší vzít si vzorek a zkoušet výrobek delší dobu. Toto se nám velmi
osvědčilo, dokonce si zakládáme na tom, aby žena nekupovala naslepo, ale raději
produkt předem vyzkoušela. O to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že
máme zájem, aby měly doma přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.

V
boji proti vráskám jste se vybavili čím?

Nejúčinnějším pomocníkem
proti vráskám je fialová lahvička séra Perfectionist. Výhodou je kombinace
okamžitých a dlouhodobých účinků, díky kterým budete vypadat mladší ihned po
aplikaci, ale i v budoucnu. Výsledek ještě umocníte použitím hydratačního krému
Time Zone, který vaší pleti ubere i několik let.

Jaké
další značky mají díky firmě zastoupení na našem trhu?

Společnost Estée Lauder
distribuuje v Čechách také kosmetiku značek Clinique, DKNY, Tommy Hilfiger,
MAC, La Mer a Bobbi Brown.

Jak
si v dnešní době stojí trh s kosmetikou?

Velkou výzvou je současný
přesun zákazníků z kamenných prodejen do internetových. To se projevuje zejména
u vůní, kde si internetové obchody dokážou zajistit širokou nabídku za výhodné
ceny. U ostatních kategorií kosmetiky je již nabídka podstatně horší jak
rozsahem, tak kvalitou výrobků. Většinou jde o starší řady nebo o výrobky
určené pro Asii a podobné regiony. Často tak narazíte na bělicí krémy, podivné
odstíny a výrobky neodpovídající evropským směrnicím.

Na fotce Pavel Vrba a Tatiana Kuchařová

Vy
sami nabízíte prodej po internetu?

Ne, ani to v blízké
budoucnosti neplánujeme. Naše značky sice jsou na internetu nabízeny, ale jde o
neoficiální dovozy různých přebytků ze zahraničních trhů. Zde se projeví právě
ta špatně vložená investice do rádoby levnějšího zboží. My jsme silní v tom, že
dokážeme poradit, zákazníkovi se věnujeme a prodáváme kvalitní produkty s
jistotou výsledného efektu. Neprodáváme na internetu, nicméně zdejší inzerci
jsme otevřeni, protože jde o silný komunikační prostředek.

Děkuji
za rozhovor.

Pavel Vrba, Marketing
Manager Estée Lauder Companies

www.esteelauder.cz

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 1/2010

Ondřej Havelka a Melody Makers – hudebníci

„Těch hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže
jsou to většinou lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing
Crosby, Billie Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další.“
Ondřej Havelka

Ve čtvrtek 8.října 2009
v Besedním domě Vyškov zahájil koncertní sezónu svým vystoupením Zavřete
oči, přicházíme… Ondřej Havelka & big-band Melody Makers.

Pořadatelem je MKS Vyškov ve spolupráci s uměleckou
agenturou GLOBART s.r.o. 2009/2010. Tento cyklus koncertů je pořádán pod
záštitou starosty města Vyškova RNDr. Petra Hájka. Koncerty se konají za
podpory Jihomoravského kraje, Nadace Leoše Janáčka, Nadace Bohuslava Martinů a
Nadace Českého hudebního fondu Praha.

Televizní,
filmový a divadelní herec, režisér dokumentárních filmů a divadelních her,
scénárista, zpěvák, stepař a tanečník, milovník swingu i golfu, a takto
Vám představujeme Ondřeje Havelku.

Ondřeji, jak vypadá Váš aktuální pracovní život?

Vstoupil jsem do sezóny, která bude dosti nabitá, protože mě
čekají tři režie. Trošku z toho mám hrůzu, jenomže holt se to tak nečekaně
seběhlo, že už to nešlo vzít zpátky. Takže kromě koncertní činnosti
s Melody Makers budu režírovat operetu Netopýr v Janáčkově Opeře v
Brně. Dále v lednu vstoupím do pražského Národního divadla, kde budu
secvičovat Hoffmannovy povídky, které mají premiéru na začátku března. Pak hned
na to navazuje režie Saturnina, kterou budu připravovat pro divadlo ABC
v Praze. Takže je toho hodně a jestli to přežiju, budu sám překvapen.

Jak se Vám daří
kloubit Melody Makers a režírováním?

Už mnoho let jsem předpovídal a možná si to i trochu přál,
že jednoho dne nechám hraní a zpívání a budu se věnovat režii. Ono by to jaksi
usnadnilo ten pověstný „důstojný“ odchod… Kupodivu jsem to nemusel moc
organizovat a začalo to přicházet samo. Přišly a přicházejí nabídky na režii a
tak si pomalu buduji pozici v novém oboru. Ale je to velmi náročné,
protože do toho ještě pořád zpívám. Takže se dá říci, že jsem momentálně
v období „přechodném“.

Máte nějaké
dlouhodobé cíle, které se za tím „přechodným obdobím“ skrývají, které jste si
vysnil a chtěl je uskutečnit?

Už asi deset let jsem rozhodnut, že natočím film,
v němž bude figurovat náš band a celý se bude točit okolo hudebního žánru,
který děláme. Ale nějak se k tomu pořád nemůžu rozhoupat. Každopádně jsem se slíbil, že příští rok, až dodělám ty tři
inscenace, budu se už koncentrovat jen na psaní scénáře, protože je už nejvyšší
čas. A jestli už ten příští rok nezačnu, tak už to asi nestihnu.

Kromě živých
vystoupení, na která se mohou diváci těšit, připravujete se vydat nějaké další
album?

S nahráváním alb jsem trošku zdrženlivý. Protože
hrajeme vlastně převzatou hudbu, kterou už před námi nahráli jiní, američtí
jazzmani a swingaři, kteří jsou pro nás naprosto nedostižní, tak mám vždycky
takové zábrany to točit znova, protože si myslím, že pro diváka je lepší, když
si koupí originální nahrávky. Fakt ale je, že někteří argumentují tím, že si
chtějí na hudebních albech připomenout právě naše vystoupení. Je to takové mé
věčné dilema. Za těch třináct let existence Melody Makers jsem několikrát
k tomu svolil a tak máme už asi šest alb, ale momentálně nic netočíme.
Takže ne všechny programy, které jsme vytvořili, jsou zachyceny na deskách.

Kdo je hostem
programu, který ve Vyškově zahájil cyklus koncertů kruhu přátel hudby Vyškov?

V rámci tohoto koncertního show je hostem Juraj Bartoš,
který je k mé velké radosti hostem stabilním. Tento podzim přislíbil, že
s námi bude hrát všechny koncerty s programem nazvaným Příběh jazzu. Ve střední Evropě je to podle mě na starý jazz nedostižný
trumpetista. Je to skutečný mistr, který hraje mnohé žánry, ale starou hudbu
hraje s velkým nadšením a já jsem šťastný, že právě teď s námi.
Dalším takovým stabilním spolupracovníkem, pokud není zrovna v zahraničí,
je paní Věra Gondolánová, která je podle mého názoru jedinečná, nejlepší
jazzová zpěvačka v naší zemi.

Je někdo Vaším
ideálem, kdo by jste chtěl, aby spolu s Vámi a Melody Makers vystupoval?

Já bych pozval
Woodyho Allena, ale vedle hry na klarinet, bych radši, kdyby povídal. Těch
hostů, které bych na naše jeviště rád pozval je mnoho, jenže jsou to většinou
lidé, kteří by se museli vrátit ze záhrobí, jako třeba Bing Crosby, Billie
Holiday, Bix Biederbecke, Coleman Hawkins a další a další…

Před vystoupení zde
ve Vyškově jste ve foyeru zahráli divákům několik písní a připravili milou
show. Stali jste se tak sami sobě jakýmisi předskokany. Je to pravidlem?

Je to takový náš koncertní rituál, který, myslím, mají rádi
nejen diváci, ale máme ho rádi i my. Tímhle „předvystoupením“ mezi lidmi chceme
navázat kontakt s publikem. Je to vlastně takový divadelnický trik, který
se používal už od dob happeningů a dalších alternativních forem divadla 60tých
let, takže to není nic nového. Každopádně musím říct, že to v našem případě
docela funguje, baví nás to. Ale hlavně chci, aby diváci pochopili, že jsme při
koncertě rovnocenní partneři, že se na ně nehodláme vytahovat, že jsme jim
přišli zahrát a když oni budou spontánně reagovat, budou vytvářet patřičnou
zpětnou vazbu, tak ten koncert bude ještě lepší. Pokud není zpětná vazba, žádný
divadelní zázrak se nekoná.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 11/2009

Iva Frühlingová – zpěvačka, modelka

„Píši ráda o tom, co lidi potkává, co se lidem děje.“ Iva Frühlingová

Iva Frühlingová je mladou ženou, ve které
se snoubí klidná a trpělivá povaha s houževnatostí. Plody své práce těší
srdce lidí v mnoha zemích střední Evropy. Snad každý, kdo naslouchá
autorské hudbě Ivy, si ji v její tvorbě sám pro sebe najde. Tým Profashion
měl to potěšení prožít s Ivou příjemný obědový čas v pražské
restauraci La Galerie,
kde pro nás Mikuláš Gottwald, náš hostitel a šéf restaurace, nechal připravit
úžasné lahůdky. Odpolední focení s Ivou
byl nezapomenutelný zážitek. Je to opravdová profesionálka, která ožila všemi
smysly před objektivem našeho fotografa, Miloslava Svanovského.

Foto: Miloslav Svánovský

Ivo, na podzim roku 2009 vydáváte svoji první knihu, Příběhy modelek. O čem je, mohou čtenáři
tušit, přesto zkuste nám více přiblížit, co se skrývá pod obálkou knihy.

Jsou to příběhy několika modelek
a jejich osudů, které se vyvíjely s nástupem na dráhu modelingu. Tato
kniha by měla být jakousi příručkou pro mladé slečny a jejich rodiče. Pro
každou v tomto směru ambiciózní slečnu, která v podstatě neví, do
čeho jde. Dávám jim v knize nahlédnout do pozadí světa modelnigu a věřím,
že tak usnadním budoucím modelkám jejich rozhodnutí a vytvoření si konkrétní
představy o této profesi. Je to krásná práce, které také přináší různá úskalí,
ale někdy si o ní mladičké dívky dělají příliš velké iluze.

Takže Vy už si iluze neděláte?

Já čekám, že
něco přijde, co mi řekne, že je to ještě jinak.

Foto: Miloslav Svánovský

Účastníte se vy sama nějakých módních přehlídek, láká Vás stále módní
molo i přesto, že jste se kariéry modelky vzdala a našla si svou cestu
k hudební a literární tvorbě?

Ano, a ráda. Když přijde nabídka,
dlouho neváhám. Je to příjemná práce.

Knihu jste nedávno pokřtila v pražském hudebním klubu Jazz Dock. Koho
jste si vybrala, aby byl tím pravým kmotrem pro knihu tohoto tématu?

Mé pozvání přijala spisovatelka a
šéfredaktorka módního magazínu Harper´s Bazar Bára Nesvadbová, šéf agentury
ELITE, zástupce české pobočky Saša Jány a Lukáš Vrtílek, který zastoupil Jana
Saudka. Ten se bohužel nemohl osobně účastnit. Součástí programu byla také
módní přehlídka tvorby módní návrhářky Denisy Nové. Každá z modelek, která
předváděla kolekci, přečetla krátký úryvek z knihy.

Veřejnosti jste přece jen známá jako textařka a zpěvačka. Dala jste se
na dráhu psaní. Je to nějaká nová ambice – prosadit se v literárním světě?

Jsem textařka písniček a stejně
tak je pro mě normální psát knihy. Píšu už dlouho, ale dosud jsem nic
nepublikovala. Můj šuplík je plný prací, které čekají na jejich dotáhnutí do
konce. Osud těchto rozdělaných prací nejistý, a opravdu mnohdy končí na dně
plastového koše, jsou i takové, které dokončím, ale ty zase čekají, co se bude
dít s jejich publikováním.

Osvojila jste si nějaký styl a žánr?

Mám ráda životopisnou literaturu. Např. mám rozepsanou knihu
o morálce, vtipné příběhy ze života. Tak třeba jednou vyjdou také na světlo knižního
světa.

Věnujete se v současnosti studiu nějakého
jazyka?

Aktuálně ne, ale líbila by se mi španělština.
Stejně tak, jako cestování po této zemi, kultura a atmosféra Španělska.

Takže pokud nějaká dovolená, budete ji
směřovat do této země?

Nejbližší dovolená mě čeká
v listopadu a ta bude do USA. Letíme s mojí maminkou na dva týdny za
sestrou do Colorada. Sestra tam žije už deset let, vychovávají s manželem dvě
děti a tak se na ně moc těšíme. A až další v pořadí může být třeba nějaká
cesta do Španělska. Jen to nebude tak brzy, vzhledem k projektům, které
jsem si naplánovala.

Znamená to, že budou kromě knihy Příběhy modelek nějaké další novinky?

Vystupuji s kapelou No
Panic. To je česká kapela,ve které zpívají ještě dva zpěváci. 10.11.2009 budeme
křtít desku Doma Nejlíp. Tuto desku jsme si vydali sami. O vydání své vlastní
desky uvažuji v lednu 2010.

Foto: Miloslav Svánovský

Gratuluji! Vše svědčí o tom, že si podáváte ruku s úspěchem.
Plánujete také turné s kapelou No Panic?

O turné uvažujeme, ale zatím ho
neplánujeme. Chceme nejdříve dát posluchačům prostor poznat naši hudbu, nechat
je seznámit se s ní. Nějakou šňůru připravíme, až se trošku hudba
zaposlouchá.

Vaše tvorba má mezinárodní ohlas a také mezinárodní hosty. Na albu Baby
Doll se objevuje Pierre Richard. Jak tato spolupráce vznikla a probíhala?

Pierra jsem si vybrala, našla a
oslovila. Projekt se mu líbil. Práce s ním byla zábavou. Je to profík,
který má 100% hudební sluch. Ve svých 73 letech je stále duší mladého kluka.
Střeštěný vtipálek, kterému když řeknete „Pozor Pierre, tady je schod“, tak on
stejně zakopne, nebo mu během hovoru vypadne z ruky mobil, zapomene na
snídani, na kterou mě pozve…je to až roztomilé, takže se na něj nelze zlobit.
Prostě se tomu nakonec smějete, stejně jako on. Pierre má dva syny, kteří se
také věnují hudbě, především jazzu.

Vydala jste se na dráhu modelingu, ustála mnohá úskalí, kterým člověk
při pracovním a studijním pobytu v zahraničí musí čelit. Ve svých 16ti
letech jste založila kapelu Turn Over, v 19ti jste podepsala smlouvu
s francouzskou společností Virgin, publikovala jste krásná alba, která
mají mezinárodní úspěch, zpívala jste v magickém sále francouzské Olympie,
vystupovala jste s umělci zvučných jmen, vyhrála jste cenu Talent roku ve
francouzském rádiu France Blue. Těch cen bylo mnoho, na které jste dosáhla také
tady v ČR a také jako spisovatelka jste nakročila do knižního světa
s příznivým ohlasem. Je Vám 27 let, o čem sníte dnes?

Já si své sny začala plnit už ve
14ti letech, kdy jsem odjížděla do Francie.
Spoustu jsem si toho vysnila a pak splnila. Takhle jak to je, jsem
spokojená a šťastná. Teď mám ty sny spíše rodinné.

Krásná a úspěšná žena, jak to z pravidla bohužel bývá, ale nemívá
příliš velké štěstí v lásce. Potvrzujete pravidlo, nebo jste spíše
vyjimka?

Když žijete v prostředí modelingu,
showbyznys,ve světě kde se pohybují hezcí kluci, tak ti většinou nejsou ideální
pro život. Chtějí si své krásy a příležitostí užívat. Tady ta opravdová láska
většinou nevykvete. A pak jsou jiní, kteří jsou hodní, vypadají zprvu trochu
nevýrazně, až máte pocit, jestli s nimi nebude nuda. Ale je to všechno o
tom, jak moc chcete dotyčného poznat a pak se Vám odkrývají povahové rysy,
které mohou být přesně tím, co hledáte u chlapa, se kterým toužíte šťastně žít.
A tady se šance na to, aby opravdová láska vykvetla bok po boku třeba
s úspěchem v showbyznysu, výrazně zvyšují.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svánovský

Make-up a vlasy: Gabriela Klapková

Oblečení: Ingi

Doplňky: DIC diamanty, Hana Oujezdská

Restaurace: La
Galerie, Albertov Rental Apartmens, Na Slupi 2102/2b, Praha

Publisher: Profashion 11/2009

Mikuláš Gottwald – šéfkuchař

„Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí.“ Mikuláš Gottwald

Přinášíme vám rozhovor s šéfkuchařem, gastronomickým kouzelníkem, člověkem, který přináší s každým chodem na váš stůl skutečný kulinářský zážitek. Mikuláš Gotttwald je průkopníkem skutečného umění stolování. O tom se můžete přesvědčit v restauraci La Galerie v Praze.

Kolik položek by
podle Vás mělo být na jídelním lístku špičkové restaurace?

No… raději úzký sortiment a častěji měnit, než nesmyslně
dlouhé jídelní lístky a to i v dobrém úmyslu „aby si u nás mohl vybrat
každý host“ je to podle mě chyba. Počet hostů se tím rozhodně nezvýší, spíše
naopak. Každá restaurace by měla mít jasnou tvář a styl včetně směru na jakou
klientelu, je zaměřena. Překvapením pro mě je, když navštívím např. pizzerii a
v jídelním lístku nacházím – pizzu, hotovky, steaky, sendviče a kavárenský
sortiment, prostě vše co majitele zrovna napadlo prodávat. Přihlédneme-li na
kvalitu, kterou za svoje peníze dostaneme v restauraci, jejíž jídelní lístky
obsahují desítky položek, které stejně nikdo nečte a spíš hosta ruší, je to smutné.
Jsem zastáncem jednoduchosti, ale rozmanitosti, vysoké kvality a čerstvosti.
Jde tady přeci o něco, co konzumujeme a ovlivňujeme tím hodně i své vlastní
zdraví, ne?

Jak velký důraz
kladete na snoubení vína s jídlem?

Myslím si, že je to zásadní. Já to vnímám po svém, přes
den ochutnávám nejraději bílé víno – nejlépe rakouský ryzlink. Večer červené
víno. Dávno za námi jsou doby, kdy se k rybě podávalo pouze bílé víno. Každopádně
favoritem pro tento rok jsou pro mě Španělská vína. Líbí se mi u nich poměr
cena/kvalita. Konkrétně oblast Ribera del Duero nebo víno Le Cupole
z vinařství Tenuta di Trinoro apod.

Kterou světovou
kuchyni nejvíce uznáváte? Proč?

Hm…? V dnešní době, kdy se nám nabízejí opravdu velké
možnosti a druhy různých surovin z celého světa těžko říct. Spíš ne kuchyni,
jako techniku a styl přípravy pokrmů. Velmi uznávám poctivě připravené
„jednoduché“ pokrmy pouze z čerstvých surovin a je opravdu jedno
z jaké kuchyně pokrm je. Je to hodně ovlivněné tím, že vím, kolik práce se
za tím skrývá. Jsem přesvědčený, když je jakýkoliv pokrm poctivě připravený
stává se z něj něco neobyčejného a za tím se vám rozhodně hosté znovu
vrátí. V mé kuchyni nenajdete žádné polotovary, konvenience, různé
přídavné aroma apod. Snažím se jít cestou zachování podstaty chuti suroviny. Moc
rád mám, ale českou kuchyni.

Co děláte, když host
označí jídlo za špatné a číšník ho přinese zpět, ale vy nesouhlasíte?

To se naštěstí nestává, tak často!
(smích). Nejprve se snažím vcítit do hostovy „kůže“ ne vždy může být vše přesně
podle jeho představ a chuti. Snažím se přijít na to proč. Zda se třeba surovina
může stát cizí nebo tepelná úprava příliš syrová. Například náš mořský jazyk může
připadat hostovi nedovařený, protože jsou krátkou dobu vařeny pouze proteiny na
38 °C. Je to skvělá technika, ale je velmi důležité toto vše při objednávce hostovi
vysvětlit. Každopádně velice rád navštívím stůl s nabídkou svého vlastního
vysvětlení a nabídnu mu případně jiný pokrm, který samozřejmě neplatí. To mi
také umožňuje navázat osobní kontakt přímo s hostem, který vyhledávám a
rád si nad celým menu s hostem popovídám. S naším různorodým, neustále se
měnícím menu je vždy o čem mluvit.

Jaké chování hostů je
vám nejvíce nepříjemné?

Musím říct, že od doby co jsme naší restauraci otevřeli,
jsem neměl žádnou špatnou zkušenost. Naopak jsem rád, že hosté se snaží více
zajímat o to, z čeho a jak je připraveno jejich menu. Myslím si, že práce
šéfkuchaře nespočívá jen ve vedení celého týmu v kuchyni a vším co
s celým procesem výroby souvisí, ale nesmírně důležitou součástí je i
komunikace přímo s hostem. Dopomáhá tomu i otevřená kuchyně, která je
součástí restauračního interiéru. Zde je kromě práce našich kuchařů krásně
vidět i „pod pokličku“ všem připravovaným pokrmům v restauraci. Host si
může dokonale prohlédnout všechny čerstvé suroviny, které použiji následně do
jeho pokrmu.

Jaký nejpodivnější
požadavek jste od hosta dostal?

Za posledních čtrnáct dnů to bylo přání uvaření tří-chodového
menu z celého jídelního lístku, které zrovna nabízím. Takže to ve finále
vypadalo tak, že host ochutnal od každého trochu. První chod byl ze čtyř
předkrmů, hlavní chod ze šesti hl. chodů a desert formou čtyř desertů. Na mou
otázku co hosta přivedlo k takovéto objednávce, mi bylo s úsměvem řečeno.
Pane Gottwalde, minulou návštěvu jsme byli uneseni báječnou chutí, museli jsme
dnes ochutnat prostě vše…. To mě upřímně hodně potěšilo, ještě jednou touto
formou, děkuji.

Co je vaší nejhorší
noční můrou?

Prázdná jakákoliv restaurace, byl bych moc rád, kdyby se u
nás celkově zvedla návštěvnost a množství hostů, kteří navštěvují restaurace ať
už s vysokou kvalitou surovin a pečlivou přípravou všech pokrmů nebo i
obyčejné české hospůdky s českou kuchyní, která mi mimochodem neskutečně
dobře chutná.

Co si doma nejradši
uvaříte k nedělnímu obědu?

Já osobně
nic (smích). Vaří moje přítelkyně a to více, jak skvěle!!!

Děkuji za rozhovor.

Mikuláš
Gottwald – restaurant La Galerie Praque

Zdroj:
Mikuláš Gottwald, Restaurace La Galerie, Praha 10/2009

David Kraus – zpěvák

„Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami.“ David Kraus

Tento mladý
muž je často veřejností vnímán jako kontroverzní osobnost, vzdorovitý až
arogantní a šokující svou vizáží. Pojďte s námi nahlédnout pod pomyslnou
skořápku tohoto umělce Davida Krause.

David Kraus
je synem herečky a výtvarnice Jany Krausové a moderátora a herce Jana Krause,
starší bratr Adama, který se vydal na dráhu herectví a režie. Důkazem
toho, že má rodina Krausů umělecké geny, je dnes již nežijící Davidova babička
Božena, maminka Jana Krause, která měla na Davidův život obrovský vliv. „Babička Boženka se mnou soukromě zpívala
až do jejích úctyhodných 94 let. Vlévala mi do žil optimismus! Brala mě na
všechny konkurzy, doprovázela na zájezdy v době, kdy jsem vystupoval např.
s Bambini Di Praga, a jako jedna z mála lidí dokázala zvládnout moji
komplikovanou, individualistickou povahu. Babička pro mě byla pevným rodinným
pojítkem, vždy laskavým člověkem s velkým a vřelým srdcem!“, s nostalgií v hlase
vypráví o své babičce David.

Foto: Pavol Bigoš

„Můj vztah k hudbě se silně projevil
pod rukou profesora Pavla Jurkoviče již v sedmi letech, kdy jsem se začal učit
hrát na violoncello. Ve třinácti letech jsem cítil sílu potenciálu, která mě
motivovala k tvorbě vlastních skladeb. Není tajemstvím, že motivací
k tvorbě byly a jsou v mém životě především ženy,“ zmiňuje se
David. V dalších letech se hlásil na UMPRUM, ale nebyl přijat. Bylo to pro
něj zklamáním, protože chtěl svůj talent k výtvarnému umění, poděděný po
své matce Janě, rozvíjet právě tam. Úspěšně se dostal na konzervatoř Jaroslava
Ježka v Praze pod vedení prof. Vlasty Mlejnkové. „Konzervatoř jsem nedokončil. Jen několik měsíců před ukončením studia
jsem se rozhodl odejít a razit si svoji cestu. V tom má prsty moje
vzdorovitost a to, že preferuji principy a okolnosti, za kterých jsem ochoten
jít dál. Přístup některých pedagogů byl důvodem, proč jsem ve studiu
nepokračoval. Moje vzdorovitost mi neusnadňuje život, ale jsem takový, jaký
jsem.“

Foto: Pavol
Bigoš

Nato začal
David vystupovat jako zpěvák v kapele Laura a její tygři, kde působil 2 roky.
Pak začal skládat své vlastní písničky a
navázal pětiletou spolupráci se společností Sony Music. V rámci interview
pro časopis ELLE si jeho hudba získala nadšení šéfredaktorky a s tímto vydáním
zároveň také publikoval asi 80 tisíc CD s vlastní tvorbou. O Davidově
tvorbě se tehdy psalo, cituji média: „Album, jehož základním pilířem je
kontroverzní a až sadisticky upřímná textová „milostná výpověď“, vyšlo pod
hlavičkou Columbia v dubnu 2002. Je stylově
nedefinovatelné, aranžersky až neuvěřitelně zvládnuté, zvukově čarující,
textově „šokézní”, ale především originální! Tyto a podobné přívlastky vás
napadnou již při prvním poslechu autorských skladeb talentovaného zpěváka,
skladatele a textaře Davida Krause.“

Foto: Pavol Bigoš

David Kraus
ke každé otázce týkající se toho, co prožil, udělal a kde se realizoval dodává: „Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami. Jsou součástí mého života a já jdu dál. Nemusím mít
zrovna velké sny o velkých věcech a zrovna tak nepotřebuji komfort. Existenční
trampoty beru v pohodě, a to, co jiní vidí jako trampoty, já beru jako
výzvu. Co potřebuji je být tady a teď spokojený sám se sebou. Prioritou je vždy
moje rodina, jejíž součást jsou dnes také nevlastní (to slovo teda fakt
nemusím, protože je miluju jako vlastní) bratři Jáchym a Marek. Když je budu
mít blízko sebe, můžu žít kdekoliv a dělat cokoliv. A tak budu šťastný!“

Foto: Pavol Bigoš

Davidova
povaha se odráží i v jeho tvorbě. Proto je veřejností často vnímán jako
člověk bouřlivý až pobuřující, vybočující z řady, ale přitom s hlubokým a
neskrytým citovým projevem. „Je pravdou, že mi lidé říkají, že působím
arogantně, a někdy se mě i bojí oslovit. Moje nejistoty a slabé okamžiky, se
kterými jako každý žiji, jsou jedny z mých niterných stránek, které tímto
chráním. Obyčejně se jinak stávají obětí intrik. V prostředí, ve kterém se
pohybuji, se ale nevyplácí dávat příliš všanc své slabosti. Razím si vlastní
cestu a na té si vážím lidí, kteří si umí zachovat svoji přirozenou tvář,
nenalhávají nic okolí a ani sami sobě. Mám přímou nechuť k přetvářce. Vyhýbám
se lidem s rádoby srdcovým projevem a padáním okolo krku. Být sám sebou je
vždycky víc, v to věřím, jako věřím sám v sebe.“

Foto: Pavol Bigoš

V současné
době Davida můžeme vidět v televizním vysílání pořadu svého otce Jana
Krause Uvolněte se, prosím. „Uvolněte se je již pětiletým projektem a
18. 9. diváci zhlédli jeho dvoustý díl. Překvapením i pro mě bylo, že si otec
nepozval žádné hosty. Až během natáčení jsme zjistili, že hosty jsme my – rodina. V tom jsem svému otci blízký.
Držet rodinu pohromadě doma i v práci. Když to klape, tak i na vrub toho, že
veřejnost může mít různé reakce. Podstatné je, že děláme všichni svoji práci
naplno a naše vztahy jsou dobré a pevné. Já to beru spíš jako být příkladem
společnosti v tomto směru. Lidská závist a nepřejícnost, předsudky, to
jsou také reakce, se kterými se setkávám, a velmi nerad. Závist se rovná lidská
malost a to je totéž jako srážka s blbcem. Tuto vlastnost bohužel
v naší republice vnímám silněji, než v kterékoliv jiné zemi,“ komentuje David.

Foto: Pavol
Bigoš

David má rád
i divadelní prkna. V současné době ztvárňuje roli Doriana Graye
(Obraz Doriana Graye, divadlo Ta Fantastika). Tato role pro něj byla vstupem do
světa muzikálu. Zároveň také působí ve slovenském hip hopovém muzikálu Příběh
ulice, který se hraje v divadle Hybernia. Je o něm známo, že se na každé
představení zodpovědně připravuje, kontroluje své rekvizity a svůj výkon podává
naplno. Slabší už je to s koordinováním věcí v jeho osobním životě, a
tak Davida pověst muže se ztráty a nálezy často předchází. Jak je to u něj
s nalezením životní partnerky? „Při
volbě partnerky jsem člověk vybíravý a „tu pravou“ dokážu hledat třeba celý
život!“

David Kraus *13.2.1980

Modelka: Kristýna Sošková

Foto: Pavol
Bigoš www.bigi.sk

Make-up:
Salon Le Monde www.salonlemonde.cz ,
Alexandra Dejdarová

Vlasy: KA
Studio Andrey Bartoňkové, Martin Stejskal

Oblečení:
Idolo Fashion, zn. Hugo Boss a Giorgio Armany www.idolofashion.cz

Produkce:
Petr Korytar, Michaela Lejsková

Letecké
stroje zapůjčila firma Blue Sky, Brno–Tuřany

Publisher:
Profashion 10/2009

Produkce a
text: Michaela Lejsková

Taťána Kuchařová – modelka

„Faktem je, že jak získávám zkušenosti
praktické i životní, není cesta k cíli tak přímočará jako v mých začátcích.“

Téma
Žena na cestách, v jehož duchu jsme připravovali produkci do březnového
časopisu, je denním tématem ženy, kterou jako další z vynikajících osobností ve
své profesi, představujeme na našich stránkách. Taťána Kuchařová, Miss České
republiky 2006, Miss Sympatie České republiky 2006, Miss World 2006 a aktuálně
prezidentka Miss České republiky nás přesvědčila nejen o své profesionalitě
modelky, ale také o tom, že je prakticky založenou ženou, která se dokáže velmi
dobře adaptovat na nové prostředí, velmi rychle reagovat na nové podněty a
velmi efektivně pracovat se svým časem, který často tráví cestováním. S Taťánou
představujeme nejen krásnou ženu, ale také krásný projekt, jímž je nadační fond
Krása pomoci, zabývající se především problematikou seniorů. Proč právě tato
problematika? Jak si stojí Miss České republiky v současné době? A jakou radu
má slečna Kuchařová pro začínající modelky? Nejen to se dozvíte v exkluzivním
interview.

Foto: Cedric Danonville

Jste
velmi vytížená žena a cestování vám zabírá velké množství času. Jak si
zpříjemňujete dlouhé hodiny na letištích či v letadle?

Pravda je, že se letadlo stalo mým druhým
domovem. Vzhledem k velkému vytížení využívám většinu takto stráveného času k
práci. Neustále jsem připojená k internetu a pracuji nebo doháním studium. Je
to také vhodný čas pro srovnávání si vlastních myšlenek.

Jaké
tři věci byste nemohla postrádat v příručním zavazadle?

Telefon. Vlastně dva telefony. (smích) A
knížku. Vždycky s sebou nosím knížku.

Jaký
žánr máte ráda?

Mám ráda autobiografie, legendy, pověsti,
duchovní literaturu, dějiny. Jsem takový zkoumavý človíček a ráda se v duchu
zapojuji do dějů a příběhů, které čtu.

Získala
jste během cestování bližší vztah k některé zemi či městu?

Ano, v poslední době je to Miláno, Paříž a
nejoblíbenější mám New York. V každé zemi bych našla něco, proč bych se tam
dokázala vracet. Docela dobře se adaptuji na nové prostředí. Přesto je Česká
republika pro mě srdcová záležitost.

Máte
návod na rychlé balení?

Stále cestuji z místa na místo, proto jsem
pořád napůl sbalená. Nejsem moc náročný člověk, takže je pro mě balení celkem
jednoduché. Dnes už si také spoustu věcí nechávám na místech, kde déle působím,
mám své zázemí a vracím se tam. To mi usnadňuje rychlé balení. Takže návodem je
být praktická a nenáročná žena. (smích) Docela často cestuji v podstatě na
lehko.

Když
dovolená, budou to raději hory, moře či město?

Mám moc ráda veškerá vyjmenovaná místa, ale
asi úplně nejraději trávím dovolenou u moře. Mám ráda teplo a potřebuji ho. Už
proto, že se fotí v zimě letní kolekce a v létě zimní, mi změny klimatu
neprospívají, velmi snadno pak nastydnu, což se u mě projevilo i chronickými
potížemi. Snažím se tedy s ohledem na svůj zdravotní stav nevystavovat příliš
často teplotním změnám.

Vaše
nadace Krása pomoci podle dostupných informací nesměřuje činnost k jedinému
cíli. Dle čeho stanovujete, komu pomůžete, koho podpoříte?

Ve správní radě se posuzují veškeré
předložené návrhy a vybírají se ty nejpotřebnější. V radě je lékař,
psycholog, právník, takže je zaručena i odbornost výběru.

Šanci
na pomoc tedy mají jak sociálně slabší jedinci, tak skupiny?

Ano, šanci mají. Záleží pochopitelně na
akutnosti a potřebnosti té které žádosti.

Foto: Cedric Danonville

Kdo
jsou lidé tvořící tým nadačního fondu?

Ve správní radě jsou zástupci odborností s
dlouholetou praxí. Vedle této charitativní činnosti pracují jako lékař,
psycholog, právník, ekonom. V současné době má nadace pouze jednoho
zaměstnance. Zbytek lidí, včetně mě, pracuje pro nadaci naprosto zdarma. Máme
několik dobrovolníků, kterých si moc vážím.

Na
jakou problematiku se chcete zaměřit nejvíce?

Naší prioritou do budoucna, stejně jako je
tomu v současnosti, bude skupina seniorů, kteří potřebují pomoc ve
zdravotnické, sociální a materiální oblasti. Snažíme se vyplnit všechny tzv.
díry, které tady v Čechách jsou. Strádání ve skupině seniorů vnímáme jako největší
problém. Z jakéhokoliv průzkumu i statistik, které jsem dělala sama, nebo s
rodinou, vyplynulo, že senioři jsou nejméně podporováni. Hospice v České
republice napočítáte na prstech jedné ruky. Ti lidé nevědí, na koho se mají
obrátit. Velmi často a ve velké míře se snažíme zajistit osobní asistenci, bez
které mnozí senioři nedokážou existovat.

Podporujete
pouze seniory?

Zaměřujeme se také na mladé lidi. Pomáháme
jim nacházet práci, nasměrovat je a dát jim jakousi podporu či motivaci, aby se
uplatnili. Mladí lidé často nakonec kopírují své rodiče a promarní život tím,
že si nevěří, nevidí příležitosti, nerozvíjejí svůj potenciál. Když jim to
někdo ukáže a dám jim víru v sebe samé, zákonitě začnou nacházet obrovský zdroj
touhy žít svůj život lépe. Naděje jsou strašně důležité a vždycky je můžeme
jeden druhému dávat. Podstatné je, aby se ty naděje naplnily.

Jak
se vám daří prolamovat ledy v rámci problematiky, která je určitě méně mediálně
publikována než většina jiných?

V naší republice tuto oblast podporuje
pouhých čtrnáct procent sponzorů. Lidé nechtějí slyšet a ani mluvit o stáří, a
opravdu málokterý sponzor se pro tuhle problematiku nadchne. Ale poté, co jim
podáme informace, vysvětlíme jim, jaký má tato pomoc dopad právě na mladou
generaci, většinou zcela změní svůj přístup. Tohle je naše jediná jistota, že
stárneme. Setkáváme se s velmi smutnými příběhy. Otevírají se nám dveře k
lidským osudům, nad kterými by jeden brečel. Máme snahu, alespoň v rámci
možností, těm starým lidem zajistit péči jak fyzickou, tak i psychickou. Je
vítána jakákoli pomoc sponzorů, nejen finanční. Každý člověk se může zapojit a
pomáhat naprosto čímkoli.

Odkud
cítíte nejvýraznější zpětnou vazbu? Kde vaše pomoc přinesla největší užitek?

Jsou to opět především staří, nemocní a
opuštění lidé, kteří trpí samotou a nedostatkem prostředků, chybí jim různé
zdravotní pomůcky nutné pro každodenní život. Vidět a zejména hovořit s
konkrétním člověkem, kterému jsme pomohli, je velké zadostiučinění a odměna.
Snažím se pravidelně setkávat s lidmi, kterým pomáháme, osobně se účastnit
projektů, navštěvovat jednotlivce. Je to běh na dlouhou trať a tato setkání mi
vždy dodají jakýsi adrenalin, motivaci a maximální nasazení v boji. Posiluje to
mé odhodlání.

Aktuálně
se také pohybujete ve světě topmodelingu. Jaká má tato práce pro vás úskalí?

Je to práce především krásná, ale i
náročná. Kvalita akcí je přirozeně rozdílná, jejich nabídku a výběr ovlivňuje
mnoho okolností. Záleží zejména na „kategorii modelek“, do které jste zařazena.
Dnes se nacházím v naprosto jiné pozici než před pár lety, čímž je tato práce
pro mne mnohem příjemnější a po všech stránkách zajímavější.

Máte
nějakou radu pro začínající modelku, která se rozhodne zkusit kariéru v zahraničí?

Nemám jinou radu než tu, kterou jsem sama
převzala od zkušenějších kolegyň. Tvrdě pracovat, sledovat trendy v oboru,
vzdělávat se v cizím jazyce, mít disciplínu, vytrvalost, zachovat si pokoru a
zůstat sama sebou.

Jste
v současné době tváří některé módní značky?

Letošní rok začal opravdu zběsile pracovně,
ale rozhodně v dobrém slova smyslu. Jsem tváří italské Golden Lady kampaně,
americké Bali Lingerie kampaně, Guess, v nejbližší době budu tváří jedné
zahraniční firmy na šperky a právě natáčím pro Wellu. Jednám s několika dalšími
zahraničními značkami. U nás firmy momentálně nedisponují adekvátními
finančními prostředky, modelingové práce v České republice pečlivě zvažuji. V
Čechách se v modelingu pohybuji výjimečně.

Foto: Cedric Danonville

Na
jaké téma nejraději fotíte, popřípadě jakou produkci byste ráda realizovala?

Velmi ráda fotím šperky, doplňky a celkově
fota, která mne osloví tematicky. Námět „Žena na cestách“, který jsme
realizovali s časopisem Profashion, mě velmi bavil.

To je takové téma, se kterým si rozumím,
protože ho prožívám denně. Takže kabelku a příruční zavazadlo opravdu umím jak
nosit, tak fotit. (smích)

Máte
raději módní molo nebo fotomodeling?

Optimální je, když jsou nabídky v relativní
rovnováze. Mám ráda oboje.

Co
myslíte, že by muži v České republice měli na sobě zlepšovat, a co vnímáte jako
jejich přednost?

Mám za to, že by měli mít větší potřebu
získávat zkušenosti ve světě. Předností našich mužů je možná jejich manuální
zručnost a inteligence.

Jste
s něčím na sobě nespokojená, a co máte naopak nejradši?

V poslední době jsem velmi zaměstnaná a
dovedu si představit, že více sportuji. Spokojená jsem právě s tím, že mám
hodně práce. Takže je to se mnou těžké.

Foto: Cedric Danonville

Váš
život prošel od úspěchu v soutěži Miss České republiky a potažmo Miss World
různými změnami a událostmi. Z jakých
máte největší radost, které jsou pro vás klíčové?

Největší radost mám z toho, že se mi
podařilo výrazně prosadit v neprestižnějších zahraničních modelingových akcích.
Charitativní činnost mne ovlivnila natolik, že jsem vytvořila svoji nadaci
Krása pomoci.

Jakou
volíte cestu k cíli?

Faktem je, že jak získávám zkušenosti
praktické i životní, není cesta k cíli tak přímočará jako v mých začátcích. Je
důležité, abych zůstala svá, nenechala se ovlivnit cizími názory a nikdy se
nesnížila k intrikám, nebo dokonce k podvodu, abych v něčem uspěla.

Čemu
v životě nejraději podléháte, co patří mezi vaše slabůstky?

Historie, pamlsky, hudba… Je ještě něco
jiného, pobyt v přírodě, to je pro mne nade vše, pak už jen to standardně
ženské – pamlsky, móda, hudba a láska.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Cedric Danonville

Publisher: Profashion.cz 1/2010