„Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.“ Martina Kociánová
Cestovat s
Martinou Kociánovou můžete docela snadno a to především za
hudebními zážitky. Jako správná pěvecká diva zapózovala v plesových šatech
a dekorována krásnými šperky z firmy Klenoty Aurum, v prostředí více než
vybízejícímu k takové kráse, jímž je okolí restaurace Žofín Garden na
Slovanském ostrově v Praze. S Martinou tedy nejen o moderování, ale
především o jejím nejnovějším projektu v oblasti klasické hudby, kterému
propůjčila svůj hlas.
Martino, jaký je
váš vztah k cestování jako takovému?
Cestuji ráda, jen
se nerada balím. Pokud jedu na koncert, tak s sebou musím mít spoustu věcí,
nejen obligátní šaty, boty a noty. V našich podmínkách není možné vzít si s sebou
někoho, kdo se o vše postará. Takže balit se na koncerty do ciziny je vážně náročné.
K tomu patří i obavy, zda spolu s vámi přicestují i kufry. Když letím na
dovolenou s mým mužem, tak jsem sbalená raz dva. To mě pak baví nejen cestování,
ale i cesta.
Jedna z vašich
posledních cest vedla do New Yorku, kde jste vystupovala s novým projektem.
Povíte nám o něm více?
Jedná se o koncert,
který jsme připravily společně s flétnistkou Žofií Vokálkovou a s americkou cembalistkou
Kathleen Scheide. Projekt se jmenuje Dux femina facti (Za vším hledej ženu),
protože hrajeme pouze skladby ženských skladatelek – od gotiky až po současnost.
O jaké
skladatelky se přesně jedná?
Jsou to jména, která
skoro nikdo nezná: Hildegard von Bingen, Settimia Caccini, Maria Theresia von
Paradis, Marianna von Martines, Pauline Viardot a další. Najít jejich skladby někdy
hraničilo s archeologií. Přiznám se, že i pro mě byly některé autorky objevem,
protože jsem o nich do té doby neslyšela.
Dozvěděla jste
se něco i o osudech těchto žen?
Zajímají mě příběhy
nejen v literatuře, ale i v hudbě, a tak jsem se pídila. Celý koncert
prokládám vyprávěním o těchto skladatelkách. Ty ženské měly někdy neuvěřitelné
osudy! Maria Theresia von Paradis byla od dvou let slepá a údajně ji měl slepoty
na nějaký čas zbavit hypnotizér Franz Mesmer. Marianna von Martines hrála čtyřručně
na piano s Mozartem. Do Pauline Viardot se zamiloval ruský klasik Turgeněv do
té míry, že se nastěhoval k Viardotům domů a staral se o jejich čtyři děti.
Jedna byla abatyše, jiná zřejmě milenkou francouzského krále. A tak bych mohla
pokračovat. Nebyly to jen umělkyně, skladatelky, byly to živé bytosti a jejich životy
nepostrádaly humor, poklesky ani tragédie.
S jakými
reakcemi jste se setkala ze strany publika? Jak je tento váš nový projekt přijímán?
Reakce byly nečekaně
příznivé. Nečekaně proto, že tento repertoár někdy není úplně snadný a prvoplánově
líbivý. Ale je to projekt. Dnes je nabídka natolik široká, že pokud nepřijdete
s něčím novým, tak nikoho nezajímáte. No a co, že zpíváte dobře Mozarta, pořád
někdo dobře zpívá Mozarta. Tohle je ale program, který se nejenom povedl, ale
navíc mě i baví.
Rozumím tomu dobře,
že při svých vystoupeních jste vlastně stále i moderátorkou? Jak to zvládáte?
Není to snadné. Musím
se hodně koncentrovat a mluvením se zároveň z koncentrace stále vytrhávat.
Pokud navíc moderuji v angličtině, tak to platí dvojnásob. Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.
Mohou se
posluchači těšit na album těchto skladeb?
Rádi bychom, či spíše
rády, ale je to otázka financí. Osobně jsem si doposud většinu cédéček vydávala
a hlavně financovala sama, a tak vím, co to obnáší. Skladatelky by si určitě své
CD zasloužily i proto, že o žádném jiném podobném nevím. Hledala jsem na
internetu inspiraci, ale devadesát procent skladeb jsem vůbec nenašla.
To by mohlo být
výzvou, že jednou budete vy inspirací někomu dalšímu, kdo bude mít chuť tyhle
sklady zpívat?
Když nemáte v žádném
interpretovi předlohu, tak je to na jednu stranu nepohodlné, ale na druhou opojné,
protože co si s tou skladbou uděláte, tak taková prostě bude. A když ji jednou
natočíte, tak možná jednou někdo bude kopírovat vás. Ješitné, ale příjemné.
Osobně jste v mých
očích vnímána více jako zpěvačka. Jak to vypadá ve vašem životě s moderováním?
To je od vás vážně
milé! Stává se mi i po těch letech, že se mě lidé ptají: Jé, vy zpíváte? Což je
někdy únavné, protože se zpěvu věnuji asi dvacet let. Většina lidí mě vnímá
jako moderátorku. Jednou jste prostě v televizi jako moderátorka a tečka. Obojí
je má profese, ale hudba je přece jen má srdeční záležitost.
Zdá se mi, že
jste raději v osobním kontaktu. Nebo vítáte prostředí studia?
Nemohu říci, že by
to tak bylo. Nejraději mám sice přímé přenosy, ale studiová práce je intimní. Člověk
se mnohdy víc uvolní, než když vnímá oči diváků. Z toho důvodu jsem měla moc ráda
rádio. Svůj pořad jsem tam dělala pouhé tři roky, ale dodnes jsou na něj nejsilnější reakce.
Jaká úskalí vnímáte
v roli moderátorky?
Z hlediska profese
je to asi okamžik, kdy vás něco či někdo zaskočí nepřipravené. Z hlediska lidského
je stejně nebezpečné to, že se úspěchu dlouho nedočkáte, jako to, když se ho dočkáte
moc rychle. A to se právě v této profesi může stát raz dva. Panuje obecné povědomí,
že moderovat může kdokoliv, kdo nemá zjevnou vadu řeči. Úroveň řemesla to poněkud
poznamenává, ale tak to prostě je.
Můžete uvést příklad
nějaké akce, která vás v poslední době hodně bavila?
Byl to televizní casting
na dvě hlavní role v muzikálu Robin Hood. Přímé přenosy s fajn lidmi. Je dobré,
když si uprostřed práce najednou uvědomíte, že vás to těší. Navíc se mi líbilo
i zadání, nebyla to zbytečná show. Na jejím konci dostalo sedm soutěžících hlavní
a vedlejší role v muzikálu Robin Hood. Kdyby nic jiného, tak máme takříkajíc „na
svědomí“ sedm zaměstnaných.
Baví vás dělat
talk show?
Určitě ano. Tak před
patnácti lety jsem si myslela, že teď jsem přesně zralá na vlastní talk show. Ovšem
dnes mám před tímto žánrem mnohem větší respekt a říkám si, že bych stále ještě
měla sbírat zkušenosti. Asi je to pokora, která přichází s věkem.
Na jaké situace
si v rámci moderování zvyknout nelze?
Zpravodajství se svým
způsobem může stát rutinou. Dokud se ovšem neocitnete v situaci, kdy vám z režie
suše a bez varování oznámí, že vás přepojí na tiskovku prezidenta Obamy, ať si
to poslechnete a něco k tomu řeknete, stačí prý tak pět minut. A druhý den je
to zase start raketoplánu, ať prý okomentujete srovnání jeho současných technických
parametrů s těmi minulými. To pak vzpomínáte i na to, co jste četli v časopisu
Sluníčko. Byla to sice malá televize, ale v tu chvíli je vám jedno, jestli se dívá
tisíc lidí, nebo milion – je to boj a situace, na které si tak úplně zvyknout
nelze. Ačkoliv, když je máte denně, tak si zvyknete na vše.
Kde vás mohou v
dohledné době slyšet milovníci klasické hudby?
S blížícími se Vánocemi
to budou hlavně vánoční koncerty a Rybova mše. Letos budu také poprvé hostem na
koncertech Richarda Pachmana, kde budu zpívat hudbu, kterou složil. A samozřejmě
také zpívám svá představení v divadlech, kde hostuji, ale s postupující finanční
krizí je hostování i koncertů stále méně. Musíte mít tři základní předpoklady –
být dobrý, připravený a zpívat zadarmo.
Máte v rodině někoho,
kdo vás vedl ke zpěvu?
Rodiče mě nutili hrát
na housle. Trochu je podezřívám z toho, že to bylo proto, že jsme jedny doma měli,
ale vydržela jsem to osm let. Stejně jsem si ale pořád přála hrát na klavír,
ale na ten jsme neměli peníze. Zpěv, ten jsem si vymyslela sama a rodiče mi
nebránili a pečlivě platili školné. Dodnes jsem jim za to vděčná.
Vzpomínáte si,
kteří autoři vás ve vašich začátcích brali nejvíce za srdce a proč?
Měla jsem ráda
romantiky, Mozarta a mrazilo mě z Verdiho. O Mozartovi se říká, že je lehký pro
začátečníky a těžký pro profíky. Je to přesné. Když jsem zpívala jeho první árii,
tak jsem si pořád pochlebovala: „Ó, jak mi to jde skvěle.“
Máte zájem rozšiřovat
své pole působnosti také do oblasti vzdělávání nové generace, která by měla zájem
zpívat věci, které umíte vy?
Občas dělám tzv. výchovné
koncerty pro děti. Moc mě baví, ale je to strašně pracné. Ne ty koncerty samotné,
ale jejich organizace. Vymyslet náplň, sehnat peníze, oslovit školy, najít sál…
a pak si můžete zazpívat. Pedagogické ambice jsem v sobě zatím neobjevila, asi
proto, že se stále sama učím.
Kde to máte v
Praze nejraději? Našla jste místo, které má pro vás zvláštní kouzlo?
Už léta jsem v
Praze doma, ale stále si ji užívám i jako turista. Mým sakrálním místem je Vyšehrad,
ale se synem chodíme na náplavku krmit kačenky, chodíme na Petřín a hlavně jezdíme
tramvají, protože to je největší odměna. Teď momentálně jsem
ale nejraději doma.
Jak strávíte vánoční
svátky?
Mám jediný požadavek:
v klidu.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Robert Vano
Make up: Gabriela
Klapková
Vlasy: Veronika Soukupová – Kadeřnictví Honza Hlaváček and friends
Produkce a text:
Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Partneři produkce:
Klenoty Aurum www.klenotyaurum.cz
Módní návrhářka Jarka Sedláčková www.sedlackova.ji.cz
Žofín Garden www.zofingarden.cz
