„Pokud
chcete vyprodat Carnegie Hall, začněte opravdu cvičit!“ Hana Robinson
Na
klavír hrajete již od pěti let. Jak za ty roky vyvažujete práci a koníčky?
Pro mě bylo hraní zatím vždy zábavou, i
když jsem si jím vydělávala. Poprvé ale mám ten správný pocit s „Ohroženým
druhem“. Cítím, že využívám všechny své schopnosti, a to je krásné. Doprovázím
všechny na piáno, spolu s produkčním Michalem Pekárkem vybíráme hudbu, já ji
potom zapisuji do not, moc mě baví řídit zkoušky – moje práce je zkrátka
zábava.
Studovala
jste světově proslulou hudební školu Berklee College of Music v Bostonu. Jak
vypadalo takové studium?
Ve Spojených státech jsem nejprve studovala
ve Washingtonu a poté v New Yorku. To mi pomohlo překonat jazykovou bariéru, a
tak jsem na Berklee College nastupovala s pocitem, že budu všemu rozumět. Opak
byl však pravdou. Musela jsem dohnat hudební terminologii a spoustu dalších
věcí, které se učí již na konzervatoři. Byla to velká škola, která mě ale
nesmírně bavila. Berklee je jedinečná, jazzově zaměřená instituce, kde učitelé
s žáky jamují, a potom si ještě spolu klidně dají pivo.
Jak
dlouho jste žila v USA?
Pět úžasných let. Na USA mám ty nejlepší
vzpomínky. Občas to ale nebyla procházka růžovým sadem. Jste neustále nuceni
řešit svá víza, školné, bydlení … Všechno je ale vzrušující a nové, a když jste
mladí, jdete do všeho s nadšením.
Jaké
jsou šance hudebníka uživit se v Americe hudbou?
Myslím, že stejné, jako kdekoli jinde. Záleží
na tom, na jaké úrovni. Pokud chcete vyprodat Carnegie Hall, začněte opravdu
cvičit. Dá se ale uživit i hraním na svatbách, konferencích, v klubech a při
podobných příležitostech.
Vaší
oporou při pobytu v zahraničí byl váš bratr Pavel. Vím, že jste oba závodně
lyžovali. Věnujete se aktivně nějakému
sportu i v současné době, popřípadě spolu s bratrem?
Nikdy mě asi neopustí láska k horám. Stále
lyžuji, dokonce s Pavlem chystáme světový rekord v počtu „zlyžovaných“
středisek za 24 hodin. Také rádi lezeme po horách. Vylezli jsme spolu například
na pátou nejvyšší sopku světa Cotopaxi (5 897 m) v Ekvádoru. Pavel už si
nejvyšší vrchol světa zlezl v roce 2005, kdy zdolal Mt. Everest. Mně už dnes
postačí něco menšího, a tak mě příští rok v březnu s největší pravděpodobností
doprovodí na Kilimandžáro.
Váš
bratr je evidentně klíčovým článkem ve vašem životě, protože také díky jeho
iniciativě vznikla spolupráce s Michalem Horáčkem. Zní to jako z pohádky „O
hudební princezně“, jejíž album se dostane k věhlasnému skladateli, ten ji
uvítá ve svém hudebním světě s plnou parádou a pak zanedlouho ruku v ruce
přebírají desku roku. Byla
to opravdu taková procházka růžovým sadem, jak se na první pohled může
nezúčastněnému čtenáři zdát?
Vše, co od té doby prožívám, je báječné.
Příležitost, jakou jsem dostala, se za život naskytne jen párkrát. Lepší
uvedení na českou hudební scénu jsem si nemohla přát a jsem za to velice
vděčná. Od vydání CD „Ohrožený druh“ stojím ale na
svých nohou, a to pevně na zemi, věřte mi. Je teď už pouze na mně, jak se svou
hudební cestou naložím. Teď už to procházka růžovým sadem rozhodně není.
Ve
spolupráci s Michalem Horáčkem vzniklo album „Ohrožený druh“, a poprvé v životě
Michal Horáček, a s ním i všichni interpreti, živě koncertují. Jak se daří
realizace koncertů v tak velké sestavě?
Myslíte šest ženských a Franta Segrado?
Ano, je to tak trochu babinec, ale úžasný. Všechny hlasy jsou jedinečné, a
zatím jsme se nesetkali s žádným problémem – ať mezi námi ženskými, tak i muzikanty.
Ti jsou obzvlášť úžasní.
Plánujete
vydat své vlastní album?
Ano, samozřejmě. Už o něm mluvím dlouho.
Bohužel vždy se naskytlo něco, co mi cestu zkomplikovalo. Na začátku příštího
roku už ale určitě bude na světě.
Foto: Miloslav Svanovsky
Texty
i hudbu pro své písně si skládáte sama, nebo s někým tvoříte společně?
Pro mě je skládání zcela přirozené, téměř
jako když mluvím. Ani nevím, čemu za to vděčím. Mám velkou spoustu písniček,
které mi přirostly k srdci. V současné době vybírám ty nejlepší pro zmiňované
album. Rozhodně se ale nebráním spolupráci s někým jiným. Tvůrčí proces s někým
dalším je velmi inspirující.
Inspiraci
pro vaše skladby berete kde?
Naprosto všude. Nejvíce ale ze svého
života. Často píšu o mužích a lásce, kterou dávají nebo naopak berou. A také o
dalších věcech, které už brzy uslyšíte na mém CD „Robinsonka“. Žila jsem v USA
a v Anglii, hodně jsem cestovala a prožila spoustu úžasných i bizarních
situaci. Myslím, že můj život je hodně bohatý, a tak mám i co předat posluchačům.
Vím,
že svým hraním přinášíte radost také dětem, například v Klokáncích Fondu
ohrožených dětí. Co třeba album pro děti? Dá se o tom uvažovat?
Děkuji za otázku. Ano, už dávno na něco
takového myslím. Dokonce mám rozepsanou hudební knížku právě pro děti. V Anglii
jsem se mimo jiné živila také výukou hry na piano a většina mých žáků byly
děti. Moc mě to bavilo.
Jste
vdaná. Manžel je Angličan. Jaká je vaše zkušenost s mezinárodním manželským
svazkem? Nějaká rada či doporučení pro ženy, které si chtějí vzít cizince?
Ano. Než do takového svazku vstoupíte,
pořádně si to promyslete. Mohou se vyskytnout četná úskalí. Myslím, že ženy
jsou v mnohém přizpůsobivější. Dokud jsme žili v manželově rodné Anglii, vše
bylo v pořádku. U nás v Česku ale nastaly problémy, a tak v současné době
žijeme každý v té své zemi. Budoucnost řešíme.
V
současné době žijete a vystupujete kde? Můžeme zajít na nějaké komornější
vystoupení než je šňůra koncertů „Ohrožený druh live“?
Po vydání CD bych se nyní také ráda
věnovala vlastním plánům, vlastní tvorbě. Takže příležitostí bude určitě více.
Navíc s Lenkou Novou dáváme dohromady program, se kterým začneme vystupovat po
Novém roce. Budeme hrát převzaté písně, šansony i vlastní písně.
Pro
toto interview jste s námi fotila a pózovala v modelech módní značky Ingi. Co vy
a módní trendy?
Když jsem byla mladší, trendy mě vůbec
nezajímaly. Zvlášť v USA bylo úplně jedno, co jsem si oblékla, tam se může
nosit úplně všechno. Pravdou je, že jsem tam byla za studentku. Od té doby, co
se znám s manželem, zajímám se o módu více, John má velice dobrý vkus.
Jste
velmi krásná štíhlá žena, výrazný typ. Věřím, že musela také přijít nabídka, abyste
si „osahala“ modeling. Láká vás módní molo a kariéra modelky?
Před nedávnem jsem předváděla svatební šaty
na akci Svatební šaty roku 2009 pro brněnskou návrhářku Evu Urbánkovou. Musím
přiznat, že jsem byla překvapená, jak moc se mi to líbilo. Také focení pro
Profashion či jiné časopisy si vždy náramně užívám. I když kariéra modelky mě
neláká, občas by mě to rozhodně bavilo.
Foto: Miloslav Svanovsky
Co
třeba taková vlastní módní kolekce?
To už je zajímavější nápad, o kterém již
nějakou dobu samozřejmě také přemýšlím. Mám spoustu nápadů, snad je za tento
život všechny stihnu uskutečnit. Protože odmalička sportuji, mám ráda
pohodlnou, ale elegantní módu. Něco v tomto smyslu, cenově dostupné všem – to
by mě bavilo.
Rodiče
byli automobiloví závodníci, předpokládám, že máte kladný vztah k autům. A jaký
je například ten váš vysněný vůz?
Auta mám pochopitelně moc ráda a ráda
jezdím rychle. A představte si, ještě mě nikdy nechytli. Dřív mě dokonce lákalo
závodit v autě tak, jako jezdili moji rodiče, když byli mladí. To by se jim ale
asi nezamlouvalo.
A v
životě, tam se nejčastěji řídíte čím?
Svým instinktem. Jednou mi má dobrá
přítelkyně z New Yorku řekla, že mám výborný instinkt, a já se jím od té doby
opravdu řídím. Zatím mě nezklamal, i když se tak někdy může zdát.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Miloslav Svanovsky
Oblečení: INGI
Vlasy: REDORANGE Brno
Make up: Salon Le Monde
Doplňky: D.I.C. a.s. diamonds
Hana Oujezdská, Jan Motl
Restaurace: Borgo Agnese Brno
Publisher: Profashion 11/2009