Tomio Okamura (II.)- podnikatel.

 

 

 


„V Japonsku žádná přísloví ve
významu ‚důvěřuj, ale prověřuj‘ neznáme.“ Tomio Okamura

 

 

 

 

Vztah Tomia Okamury k podnikání je ojedinělý jeho postoji, ovlivněný
kulturou střední Evropy a Asie. Dalo by se říci, že před Okamurou se otevřel
trh cestovního ruchu, jako když mávnete kouzelným proutkem. Ale celé kouzlo
úspěšného podnikání tkví především v umění chytit příležitost za pačesy,
vycítit rezervu na trhu a být připravený. A jak vypadá vztah Tomia k businessu nyní? O tom se dozvíte v
rozhovoru, který jsme spolu vedli v prostorách Žofín Garden na pražském
Slovanském ostrově.


Tomio Okamura
Foto: Václav Švaňhal


 

Pane Okamuro, kudy vedla Vaše cesta do Asociace cestovních kanceláří?

Do Asociace jsem se jako
dobrovolník před šesti lety přihlásil sám. Tehdejší šéf Asociace mi navrhl,
abych si vzal na starost nově vytvořenou funkci tiskového mluvčího, protože mě
párkrát viděl v televizi a myslel si, že by mi to sedlo. Tehdy mě
ujišťoval, že stejně nikdo volat nebude, protože za posledních deset let nikdo
z novinářů nevolal a nikdy nebyli ani v televizi. Nenastoupil jsem tudíž
do rozjetého vlaku. Začal jsem pracovat a být aktivní, ale výsledek už nechám
na posouzení ostatním. V této souvislosti však musím hodně poděkovat všem
svým spolupracovníkům a také novinářům a médiím.

 

 

Vaší pozice ve společnosti se týká určitá míra atraktivity. Jak ji
vnímáte přijímanou svým okolím?

Dokud jsme nějakým způsobem hezcí,
zdraví a úspěšní, tak jsme pro veřejnost atraktivní. Ale kdo mi pomůže, když mě
třeba po odchodu z našeho rozhovoru srazí auto a stanu se bezmocným
ležákem? O nesoběstačného mrzáka už zájem nebude, i když uvnitř budu pořád ten
stejný Tomio. A já si uvědomuji, že se to může stát kdykoliv a snažím se být na
tyto situace připravený. Snažím se, abych si našel ve společnosti své místo,
aby se mi lidi nevysmívali jako celé dětství, neodstrkovali mě, ale aby byli
rádi, že na tomto světě jsem. A hodnocení, že teď jsem pro někoho Čech, je sice
hezké, nacionalistické, ale ti stejní lidé mi kdysi říkali opak. Ale když
v posledních letech vidí moji práci, tak mě plácají po rameni.

Tomio Okamura, foto: Václav Švaňhal
Foto: Václav Švaňhal


 

Jak se u vás projevuje vlastní pocit důležitosti?

Pocit vlastní důležitosti jsem
nikdy neřešil, nezdržuji se blbostmi, na tom mám příliš mnoho práce. Již před
patnácti lety, když jsem měl první zaměstnance, tak jsem je požádal, aby o mně nikdy
nemluvili jako o „panu řediteli“, nebo nepřepojovali hovory k „panu
řediteli“ či „panu majiteli“. Požádal jsem je, aby vždy říkali jen mé jméno.
Nechtěl jsem si hrát na něco víc. A tento stav trvá dodnes, pro všechny lidi
jsem vždy jen Tomio nebo pan Okamura, nic víc. Pro mě jsou velmi důležití lidé.
Kdykoliv se na ulici s lidmi rád bavím, nemám problém jet metrem, či
přicházet mezi lidi a říkat si s nimi jménem. K životu je potřeba
přistupovat s určitou pokorou. Jednou jsme nahoře, jednou dole, ale pořád na
jedné lodi.

 

K takovému názoru musí mnohdy člověk dospět.
Nemyslíte?

Jak jsem již říkal, vyrůstal jsem
v dětském domově a navíc jsem do dvaadvaceti let koktal. Našel jsem si po
maturitě v Tokiu práci popeláře a pak v občerstvení v kině, ale
nemohl jsem kvůli koktání pracovat jako prodavač, proto mě rovnou přeřadili na
nabírání popcornu. Na to si moc dobře pamatuji, jakými procesy jsem musel
projít, abych v sobě našel toho člověka, jakým jsem dneska.

 

Kdy se podle vás dostane podnikateli toho pravého podnikatelského
uznání?

Chce-li být člověk uznávaným
podnikatelem, musí nejen brát, ale i dávat. Ostatně v tomto je typický například
Tomáš Baťa. Kdo jiný postavil pro svoje zaměstnance sociální byty a poskytl jim
další výhody? Proto je také v Čechách tak uznávaný, protože nemyslel jen
na sebe. To samé Bill Gates a další. Já sám jsem se v Japonsku naučil, že
co se týká podnikání, nemůže člověk zůstat jenom u peněz. Proto dodnes
pokračuji v práci dobrovolníka v Asociaci českých cestovních
kanceláří a agentur, přestože je to v zásadě hodně práce zadarmo, ale
člověk musí umět nejen brát, ale i dávat.

Tomio Okamura, foto: Václav Švaňhal
Foto: Václav Švaňhal


 

A co obchodní etika?

V Čechách panuje ve srovnání
se západním světem specifické prostředí, vtipně to vystihují dvě taková
přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj,“ a „Co je psáno, to je dáno.“ To jsou stará
česká přísloví, která zde nejspíš mají nějaké důvody. Tato přísloví mě stála
hodně peněz, než jsem je pochopil. V Japonsku žádná přísloví v tomto
významu neznáme. Tam nemají smlouvy zdaleka takový význam, jako čestné slovo,
na které lidé často uzavírají obchody, které fungují. Nedůvěra a následné
smlouvy stojí spoustu zbytečných peněz a času. Ale nejsem snílek, který si
myslí, že to tady bude v nejbližší době jinak.

 

Jak byste definoval pojem „mít obchodní čich“?

Obchodní čich je o zkušenostech.
Dlouhodobě se zabývám investováním do začínajících firem. Kdo chce hledat dobré
nápady a podnikatelské příležitosti, měl by se o problematiku aktivně zajímat,
chodit na různá setkání, naslouchat. Čím více máte znalostí a zkušeností, tím
více si jich můžete vyměnit s lidmi, a tím se vám rozšiřuje obzor.
S tímto roste pravděpodobnost, že natrefíte na dobrý obchod.


Tomio Okamura, foto: Václav Švaňhal
Foto: Václav Švaňhal


 

Uvedete mi nějaký příklad obchodu, na který jste měl v poslední
době dobrý obchodní čich?

Letos jsem investoval do butiku pro
lolity a lolitky, prvního v České republice. Po čtrnácti dnech jsme
udělali další objednávku v hodnotě téměř tři sta tisíc korun, protože to
jde úplně na dračku! Mimochodem, původně je to japonská móda, takže mám
k tomu blízko.

 

Jak v podnikatelském světě funguje váš vztah ke konkurenci?

Byl jsem celý život proti tomu, o
co se tady někteří lidé v podnikání snaží. Uzurpovat si pozici jen pro
sebe tím, že si udělají taková protekcionistická opatření, aby jim co nejméně
jiných konkurovalo. Zářným příkladem jsou například notáři, jejichž počet je
zákonem daný. Pokud nějaký notář nezemře, nebo dobrovolně neskončí ve své
funkci, tak nikdo další nemůže být notářem, protože je jejich počet daný zákonem.
To je nejhorší a odrazující případ lobbingu a prehistorického pozůstatku, který
tady nemá co dělat. Osobně to mám postavené jinak a miluji konkurenci a soutěž,
protože mě to formuje k tomu, abych se posouval profesně a lidsky někam
dál.

Tomio Okamura
Foto: Václav Švaňhal

 

Vnímáte potíže v oblasti konkurence i v zahraničí?

Podnikám přes půlku světa,
s Asií a podobně. Celý život dělám mezinárodní business. Nejsem snílek a
dobře vím, že ta konkurence je a že já s tím žádným protekcionistickým
opatřením ani pomluvami kohokoliv nic neudělám. Pokud chci být nejlepší,
nezbývá mi nic jiného, než abych si upřímně přiznal okolnosti trhu.

 

Souvisí to s tím, že byste nebyl stavěný na kompromisy?

Pakliže se v jakémkoliv
businessu dostanete na nějakou vrcholnou úroveň, tak kompromisy musíte umět
udělat. Dostanete se na určitou úroveň, kdy už dál sám jít nemůžete a musíte se
spojit s dalšími silnými partnery, abyste zároveň sám posílil. Musíte mít
schopnost se oprostit od osobní roviny, s čímž má „malý člověk“ na úvod
velký problém. Má ho proto, že si věci bere osobně, závidí, nepřeje, pomlouvá a
to jsou věci, které člověka na vrcholné úrovni zdržují.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Tomio Okamura, foto: Václav Švaňhal
Foto: Václav Švaňhal

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Václav Švaňhal www.vasva.cz

Publisher: magazín Best of

Oblečení: Magic Helena www.magichelena.cz

Doplňka: ROTAX www.rotaxcz.cz

Lokace: Žofín Garden, Slovanský ostrov Praha www.zofingarden.cz

Tomio Okamura
Foto: Václav Švaňhal

Vladimír Frank – choreograf

 

 

 

 

Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.“ Vladimír Frank

 

 

 

 

 

Díváme
se na kroky manekýnů a manekýnek procházejících se po módním mole a kritickým
pohledem zkoumáme každý jejich pohyb. Sledujeme ten příběh, kterým k nám módní
tvůrce promlouvá skrze svoji kolekci. Mnohem kritičtějším okem toto dění
pozoruje z povzdálí muž, který stál u zrodu a bude stát také
u konce této show. Klíčová postava módních přehlídek – choreograf.
Představujeme Vám choreografa a vizážistu Vladimíra Franka, jehož kroky doslova
obešly celý svět. Člověka věřícího v to, že kultura módy jde ruku v ruce
s kulturou ducha.
 


foto: Vladimír Frank


 

Vladimíre, vedly Vaše kroky přímou čarou k choreografii? 

Vůbec ne. Mé první  kroky byly taneční.
Tančit jsem začínal už tady, v sedmi letech jsem začal chodit do baletní
školy Národního divadla v Brně. Ve 23 letech jsem se sbalil a odjel do
Švýcarska. Tam jsem se okamžitě zapojil, protože jsem měl to štěstí, že jsem
byl zrovna ve správný čas na správném místě. Věnoval jsem se v té době
modernímu tanci.


A tak, když jsem tancoval
v televizním pořadu, byl jsem osloven jedním návrhářem, a ten mě nabídl cestu
kolem světa se super skupinou tanečníků. Startovali jsme v Mnichově
a procestovali celý svět. Japonsko, USA, celou Evropu, a to mi dalo do
života velký švih. Všude možně jsme byli zváni také na velkolepé společenské
události, proběhlo plno příležitostí a krásných okamžiků.
Toto období
jsem prožíval téměř tři roky.  Jednoho dne jsem dostal nabídku dělat
choreografa. Nikdy předtím jsem to nedělal, a taky, vzhledem k tomu, že
velmi zvažuji svá rozhodnutí, trvalo mi půl roku, než jsem se rozhodl, že do
toho skočím. Moje první práce měla velký úspěch, což mě povzbudilo
k dalšímu pokračování.

 

S jakými úskalími jste se jako choreograf v začátcích setkával? 

Když mi lidi z týmu zkoušeli říkat, že něco
nejde. Jenže já jsem absolutně zastánce toho, že si musím všechno vyzkoušet sám
na vlastní kůži a práci s vlasy, make upem, tancem, to jsem měl už všechno
za sebou. Když mi někdo řekl, že něco nejde, dokázal jsem mu že to jde, a ukázal
jak to jde.
 

  

Když jste se věnoval make upu, to jste byl proškolen od nějaké
kosmetické značky?
 

Vždycky jsem chtěl být svůj a svobodný
a nechtěl jsem se vázat na firmu, která má svoji linii. Kdysi mi nabízela
např. Estée Lauder, abych pro ně pracoval. Nejsem jejich člověk, ale
spolupracujeme často, a to je pro mě lepší.
 Věnoval
jsem se naplno choreografii, dělal jsem ji s láskou, a podle ohlasů,
které jsem dostával, tak nejspíš jsem to dělal dobře.

  

Jak hodnotíte provedení módních přehlídek dnes, oproti způsobu provedení
před dvaceti lety?
 

Veliký rozdíl. Když si vzpomenu, ta naše
turné… Museli jsme se líčit sami, česat sami, oblékat sami. Museli jsme
poslouchat muziku, abychom věděli, kdy jít na scénu. Modeling je profese,
a ta profesionalita je daleko v něčem jiném, než v tom, že je
někdo hezký. Dneska je v tom veliký rozdíl. Každá modelka má oblékačku,
kadeřníka, vizážistu, inspicienty. Ale v choreografii se to pro mně
nezměnilo. Jen si dnes hudbu pracně nestříhám, nýbrž připravuji na počítači.
 

  

Bylo obtížné obstát v zahraničí bez referencí? 

Tady se reference žádají více.
V zahraničí si spíše zakládají na tom, co umíte. Lidé si vás okamžitě
pamatují přes práci, kterou jste udělali nebo o ní slyšeli, a tomu se říká
takzvaný Arabský telefon. Prostě ukaž co umíš.
 

  

Kde vzniká nápad pro choreografii módní přehlídky? 

Vycházím ze dvou věcí. Těmi jsou kolekce
a prostředí, kde se přehlídka bude odehrávat.
Nějak jinak se dělá v tovární hale, nějak jinak v pompézním
sále. Stejně tak to platí pro to, zda se předvádí džíny a kecky nebo večerní
róby. Bohužel, to se na tuzemských přehlídkách trochu podceňuje a předvádí se
kolekce skoro stejně, což je škoda, protože i manekýnky by měly chodit
jinak v jeansech a jinak v šatech.

  

Když připravujete přehlídku, je stres, hodně práce a jedete na
maximum, a pak vše skončí, a nastává úplný opak. Klid, ticho, stres mizí,
telefon je nesrovnatelně tišší, najednou nic není. Jak se člověk psychicky
srovnává s takovými přechody z extrému do extrému?
 

Tak to je šílený. Je jedno, jestli je to velká
nebo malá akce. Ten čas, který dáte do rozloučení po přehlídce, poklábosení
u skleničky, ten hodně napomůže k tomu srovnat se. Člověk se musí
naučit s tím žít, že je v té rychlosti a najednou to všechno padne a
je bílá stránka, nic.
Je to do určité míry
depresivní, ale musíte si uvědomit, že i tohle tvoří integrální část vaší
práce a naučit se s tím žít. Měl jsem například v týmu lidi,
kteří nemohli se mnou pokračovat, protože nezvládli tyto situace kdy je stres,
práce a hodně peněz, a najednou je ta prázdnota. Ti lidé absolutně nebyli
schopni se s tím vyrovnat, nesnesou to. Raději šli vydělávat míň, aby měli
jistotu. Ale jistotu máte jedině ve smrti. Také to překlenete s určitým
pohledem na svět.

  

V rámci profese choreografa máte hodně zkušeností, které by jistě
pomohly mnoha lidem, kteří se v této branži  zhlédli. Děláte
přednášky, popřípadě  nějaké kurzy? 
 

Dělal jsem je ve Švýcarsku, ale tady už ne.
Měl jsem s tím špatné zkušenosti, a to v tom směru, že jsem
chtěl pomoct, a pomohl jsem, ale nebyla dodržena dostatečná loajalita. To
je příliš na můj vkus, abych se setkával s tím, že lidé neumí ani ocenit,
ani poděkovat za pomoc, a dokonce dokáží ukrást nápad a prodávat ho jako
svůj. Od té doby jsem řekl tak, a ne, když tady není morálka. Beru to na vědomí
a své know haw si nechávám pro sebe. Mrzí mě to, ale bojovat s tím
nebudu.
Když jsem se v mých začátcích dostal
k příležitosti něco se naučit, tak jsem si toho vážil a respektoval
to. Ani dnes by tomu nemělo být jinak, když se někdo chce něčemu naučit.

  

Vaše spolupráce s BVV byla dlouholetá a přesto již před několika
lety skončila. Proč se to změnilo?
 

V České republice jsem dělal moji vůbec
první velkou show pro agenturu Elite. Shodou okolností tam byli představitelé
BVV a požádali mě, zda bych se ujal přehlídek Styl a Kabo. Tak jsem
se zajel podívat a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, pokud jde o
mezinárodní veletrh. Budoval jsem úroveň módních show na BVV po dobu dvanácti
let a myslím, že jsem tam udělal dost práce. Pak ale jednoho dne někdo
jiný převzal vedení a řekl mi nashledanou, protože jsem mu byl nepohodlný.
Za čtyři roky po mém odchodu se dostaly přehlídky Styl a Kabo do stejného
stavu, jako byly v době, kdy jsem na BVV začínal.
Pokud lidé hledí dělat cokoliv, jen aby si vydělali, nemohou počítat
s dobrým výsledkem. Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.

  

Jakým způsobem motivujete lidi k práci? 

 Musím říct, že jsem vždycky měl dobrý tým. Stala se
mi jedna věc. Když jsem převzal Styl a Kabo, jasně jsem řekl: pravidla jsou ta,
výhody jsou tyhle. Můj tým si řekl, že to bude vojna. Ale nakonec všichni
uznali, že to byla výhoda. Motivace byla v tom, že jsem vždy dodržel to,
co jsem řekl.
 

 

Když můžete zhodnotit návštěvnost a společenskou prestiž módních
přehlídek v České republice, jaký je Váš názor na jejich úroveň?
 

Můžu říci, že je zde daleko méně lidí, kteří
se zajímají o módu, poněvadž to zde ještě není tolik zaintegrované jako jinde
ve světě, přesněji v západních zemích. Tato kultura se čtyřicet let
opomíjela.
 

  

A tak se přikláníte ke snaze spíše lidem svět módy přiblížit? 

Absolutně! Ale nechci dělat populismus. Nechci
se jim podbízet, ale vytáhnout je nahoru. Já chci, aby ti lidé byli nadšeni,
a musím říct, že se mi to většinou daří.
Je to vlastně takový plezír, a já říkám: dělejme si plezíry, protože
jinak těch problémů je na světě hrozně moc, a je pěkný to doplňovat
nějakou krásou, radostí a pozitivitou. Globálně si myslím, že česká společnost
nežije dostatečně kulturně.

Restaurace se mi zdají prázdné, lidé pospíchají
pořád domů, snad na televizi. Možná že se pletu, ale i kina jsou poměrně
prázdná, a kam ještě snad jdou, tak je divadlo, a tam si myslím, že chodí
z určité setrvačnosti.

foto: Vladimír Frank

 

Jaký je v rámci módních přehlídek ten Váš způsob přiblížit se
lidem, nadzvednout je a přitom se nepodbízet?
 

Zní to možná jako klišé a možná až naivně, ale
já věřím, že se to dá. Pamatuji se například na jednu módní přehlídku
v Ženevě. Jako jeden z prvních jsem začal dávat klasickou muziku.
Nemáte zdání, kolik za mnou přišlo lidí, kteří mi dokonce říkali, že nikdy
nechodí na opery, a tohle se jim líbilo a zase jim to otevřelo nové
obzory. Také poslední přehlídku ve Vaňkovce jsem zahájil baletem, byl to až
kýč, ale záměrný. No, a pak přišla za mnou paní a řekla mi, že
manželovi, který jí usnul minulý týden na opeře tekly slzy, jak byl dojat.
 Víte
revoluce je jedna věc, ale evolutivně, krok za krokem můžete udělat víc. Forma
je vždycky důležitá. Někdo může být strašně sprostý, a když to má formu,
tak to projde.

 

Blanka Matragi jednou hovořila
o způsobu a čase, který žena v Libanonu věnuje přípravám na to,
v čem půjde na společenskou událost. Je to jistě u nás nepoměr, ale
i přesto, jak hodnotíte společenské oblékání, a případně na co by jste
doporučil dát si větší pozor?
 

Tomu bych řekl ano, a to nesouvisí s tím,
co se zrovna nosí v Libanonu anebo v Miláně, to s tím nemá
nic společného. Je to o tom, že ti lidé si dávají větší pozor a mají
větší plezír. Tady vidím nejčastěji u mužů, že se nad tím vůbec nezamýšlí.
Nejčastěji je to tragédie ve volbě obuvi a doplňků. U žen je ten skok
jasnější. Přesto všechno ještě mnoho žen podceňuje doplňky. Ty jsou mnohdy
důležitější, než samotné šaty. Ať se to líbí nebo ne, tak tato společnost ještě
není na úrovni té západní. Je tam vidět těch čtyřicet let spánku. Snažím se
lidem módu přiblížit a brát to nenásilně, jako hru.

Někteří lidé tvrdí, že není podstatné, co má člověk na sobě, ale  co má
člověk uvnitř. Budete se bavit raději s upraveným člověkem nebo
s houmlesákem? Jednou mi jedna má známá z Anglie řekla slova, která
mi utkvěla v paměti: „Víš, když mi Bůh nedal krásu, tak já si nemohu vůči
mému okolí dovolit ještě nebýt upravená. To, že jsem upravená, to není jen pro
mě, to je určitý respekt společnosti.“ A já jsem nad tím přemýšlel,
a opravdu, jak k tomu někdo přijde, když se musí dívat na někoho, kdo
na sebe nedbá. Jistě, je to jeho svoboda, ale jeho svoboda končí tam, kde
začíná ta moje.

 

O čem v současnosti nejvíc sníte? 

Teď najednou mám zase chuť hodně cestovat.
Hodně jsem cestoval a byl jsem přecestovalý a měl chuť se někde
ustálit. A teď mám znovu chuť pohybu.
 

  

Jste člověk, který se rád vrací, nebo sníte o nových místech? 

Rozhodně se rád vracím. Třeba Řím, tam jsem
byl nesčetněkrát, a kdybych měl možnost jet do Říma, jedu zase hned.
Objevovat nová místa bych určitě chtěl také. Je to nejlepší škola života.
 

 

Děkuji za rozhovor.  

  

Jméno: Vladimír Frank *9.10.1947 

Text: Michaela Lejsková 

Foto: archiv Vladimíra Franka 

Publisher: Profashion


 

 

As. MUDr. Michal Puls, CSc. – plastický chirurg

 

 

 

 

 

„Snažím
se studentům předat nejen zkušenosti, ale i lásku a cit k medicíně.“ As.
MUDr. Michal Puls, CSc.

 

 

 


As.
MUDr. Michal Puls, CSc. je absolventem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Po promoci v roce 1984 pracoval v oboru chirurgie a traumatologie ve Výzkumném
ústavu traumatologickém v Brně. V roce 1987 složil atestaci I. stupně v oboru
chirurgie a začal se oboru plně věnovat. Podílel se na řešení výzkumných úkolů,
přednášel a spolupublikoval. Od roku 1990 jako odborný asistent 3. lékařské
fakulty v Praze vyučoval na klinice popáleninové medicíny a dále získával
zkušenosti v plastické chirurgii. Současně působil na katedře fyziologie a
klinické fyziologie 3. LF UK v Praze a zde obhájil v roce 1996 kandidátskou
disertační práci. Je autorem a spoluautorem řady domácích i zahraničních
publikací a přednášek. V roce 1996 přešel na oddělení plastické chirurgie
nestátního zdravotnického zařízení Lékařský dům, a.s. v Praze a věnoval se
estetické plastické chirurgii. Absolvoval několik dlouhodobých klinických
studijních stáží. V roce 1999 složil atestaci v oboru plastické chirurgie. Je
členem Společnosti plastické chirurgie ČSL JEP. Držitel certifikátu pro práci s
lasery. V současné době provozuje praxi plastického chirurga na pracovišti
Medicom VIP. Od roku 1999 má licenci České lékařské komory v oboru plastické
chirurgie a provozuje soukromou lékařskou praxi. V současnosti je odborným
asistentem a vyučuje na klinice plastické chirurgie ve FN Na Bulovce v Praze.


 Portrét


Proč
jste si vybral zrovna toto povolání?

Odmalička mne bavilo něco
tvořit nebo kreslit. Začalo to stavebnicí Merkur a malováním krajiny. Na
gymnáziu byla mým oblíbeným předmětem kromě historie a biologie i deskriptivní
geometrie. Měl jsem velkou představivost, trpělivost a pečlivost při rýsování i
smysl pro přesnost. Při volbě povolání jsem se rozhodoval mezi architekturou a
medicínou. Jeden známý oční lékař mi řekl, že při přijímacích zkouškách na architekturu
musím namalovat bustu. Toho jsem se lekl a zvolil jsem medicínu. Ale pravdou
také je, že to bylo i přání mé maminky, která pracovala v nemocnici a vedla mne
k tomu, abych pomáhal nemocným lidem. Dnes vím, že jsem se rozhodl správně. Ale
k oboru plastické chirurgie byla ještě dlouhá cesta. A ten správný směr mi daly
v životě tři osobnosti: prof. MUDr. R. Königová, doc. MUDr. J. Válka a prof.
MUDr. J. Veselý. Bylo mi velkou ctí s nimi pracovat a mnohému mne naučili.

 

V
jakém rozsahu se věnujete praxi plastického chirurga?

Po lékařské fakultě jsem
začínal na traumatologii. Tam jsem při rekonstrukčních operacích postupně
poznával taje plastické chirurgie a už jsem ji neopustil. Později jsem
plastickou chirurgii a popáleniny vyučoval na lékařské fakultě UK Praha. Po
obhájení disertační práce jsem se plně začal věnovat estetické plastické
chirurgii. Ale lékařské fakultě jsem zůstal věrný a jeden klinický den v týdnu
na Klinice plastické chirurgie FN Na Bulovce přednáším a vedu praktika. Snažím
se studentům předat nejen zkušenosti ale i lásku a cit k medicíně.

 

Jak
vnímáte modernizaci v oblasti plastické chirurgie a v čem je její největší
posun?

V celé medicíně je obrovský
vývoj, tedy i v plastické chirurgii. Projevuje se ve větším zavádění
endoskopických technik a mikrochirurgie, transplantacemi tkání, využíváním
nových biologických i syntetických materiálů, využíváním ultrazvuku a laseru
při operování a velké naděje se vkládají do výzkumu kmenových buněk.

 

Kterým
směrem se aktuálně posouvá výzkum v oblasti plastické chirurgie?

Jak jsem již zmínil, jedná
se především o kmenové buňky. Snad nám jednou pomohou při náhradách tkání a
rekonstrukcích orgánů i obnově jejich funkcí.

 

Na
jaké úrovni myslíte, že je plastická chirurgie ve střední Evropě?

Mám zkušenosti ze sousedního
Německa a Rakouska. Myslím, že úroveň české plastické chirurgie byla vždy
výborná. Máme v historii i současnosti celou řadu vynikajících světově známých
plastických chirurgů, počínaje prof. MUDr. F. Burianem, zakladatelem tohoto
oboru v Čechách. Naši lékaři jsou v zahraničí známí vysokou úrovní znalostí a
velkou schopností improvizace.

 

Vnímáte
zvýšený zájem o nějakou konkrétní estetickou úpravu? Proč myslíte, že zrovna
toto je v současné době nejvyhledávanějším problémem?

Určujícím je především větší
zájem žen než mužů o estetické operace. K nejžádanějším operacím tedy stále
patří úpravy prsou a liposukce. Operace očních víček dnes již kromě žen stále
častěji objednávají i muži.

 

Jsou
zákazníci věkově limitováni v rámci estetických zákroků?

Z pohledu provedení zákroku
jsou limitováni svým zdravím, věkem nikoli. Právně u dětí a mladistvých do 18
let musí dát souhlas s provedením estetického zákroku, např. korekce odstálých boltců,
rodiče.

 

V
jakém případě zákrok klientům rozmlouváte? Můžete uvést nějakou zkušenost, kdy
jste zákrok klientovi rozmluvil?

Zklamání z nezdařené operace
dopadá jak na operovaného, tak i na chirurga. Zákrok by měl být indikovaný,
tedy smysluplný. Měl by odstranit vrozenou deformaci a zlepšit estetický
vzhled. Nemohu-li klientovi takto pomoci nebo jsem-li přesvědčen, že ho jím navrhovaná
změna poškodí, neoperuji. Jedné klientce jsem takto odmítl výměnu prsních
implantátů za ještě větší. Trochu jsem však pochyboval, jestli nepůjde jinam.
Nešla, potvrdilo se to, když se na mne obrátila později v jiné záležitosti a
byla vděčná, že jsem se tehdy nenechal přesvědčit.

 

Jaký
zákrok považujete za váš nejúspěšnější?

Ten, který nejen odstraní
vadu nebo zlepší estetický vzhled, ale také odstraní pocit méněcennosti, vrátí
klientovi důvěru v sebe sama a zvedne mu přiměřeně sebevědomí. Ten pocit štěstí
je i pro mne největší odměnou za provedený zákrok. Může to být žena s krásně
modelovanými prsy, nebo žena či muž po korekci deformovaného nosu, boltců apod.

 

Kolik
zákroků si tak nejvíc nechala nějaká žena na sobě provést?

Nejsem přítelem velkých
kombinovaných plastik s mnohahodinovou narkózou. Tak maximálně jeden velký s
menším krátkým, např. modelace prsou s operací očních víček apod. Když dobře
provedete operaci, klientka se rychle a dobře zhojí, ona i operatér jsou s
výsledkem spokojeni, pak se ráda s důvěrou vrátí. Jedné klientce jsem postupně
provedl celkem asi pět zákroků.

 

Napsal
jste několik odborných publikací. Povíte nám přesně, o jaká témata se jednalo a
zda jsou určena také široké veřejnosti, nejen odborníkům?

Jednalo se o experimentální
práce na téma ošetření poranění tkání fibrinovým lepidlem v rámci mé disertační
práce, dále publikace o úrazech elektrickým proudem a v jedné publikaci jsme
hodnotili statistiku úrazů dětí ošetřených na klinice popálenin v Praze během
tří let. O jaké úrazy šlo, které jsou nejčastější, jaké jsou jejich příčiny a
pozdější následky a navržená preventivní opatření, to by asi veřejnost nejvíce
zaujalo. Všechny tyto zkušenosti při výuce na klinice předávám studentům
medicíny, aby je sami využili v praxi a šířili dál.

 


se vůbec kombinovat ošetření lasery s chirurgickým zákrokem? Uveďte nám nějaký
příklad.

Laser se užívá k plošnému
ošetření kůže za účelem provedení její rejuvenace (omlazení). Potom lze laserem
odstraňovat rozšířené kožní cévky, některé kožní výrůstky a pigmentace po
předchozím kožním vyšetření. Tady se činnost chirurga překrývá i kooperuje s
dermatologem. V plastické chirurgii se laserová transkonjunktivální operace
dolních víček, čili spojivkou vedená operace prolapsů tuku dolních víček s
následnou rejuvenací kůže dolních víček, často spojuje i s operací horních
víček, augmentací rtů či liftingem obličeje a krku nebo jinou estetickou
plastickou operací. Účinku laseru se používá k rozpouštění tuku a následné
retrakci kůže při liposukcích. Tyto se provádí samostatně nebo v kombinaci s
operací povislé břišní stěny (abdominoplastikou).

 

Jaké
jsou časté zásady, které po zákroku klienti podceňují, případně nedodržují a
mohou tak ohrozit výsledný efekt?

K operaci obličeje přijdou
ženy nalíčené, nečtou předoperační pokyny nebo na ně nedbají, muži jsou více
neukáznění v období rekonvalescence, neobkladují (např. oční víčka), některé
ženy nenosí dostatečně dlouho nebo nedbale elastickou bandáž (lipoelastický
návlek, podprsenka, prsní pás), nedodržují dostatečně dlouhou dobu
rekonvalescence po operaci, brzy zatěžují operované partie nebo se brzy
opalují.

 

Jsou
zákroky, které lze dělat opakovaně, a které naopak na už upravovaném místě
opakovaně nelze provézt?

Tak jak elasticita kůže s
věkem klesá, lze estetické zákroky v rozumné míře provést i opakovaně. Je třeba
však pamatovat na omezenou pružnost tkání při těchto operacích. Je-li to
indikované, lze opakovaně operovat oční víčka, povolený obličej či povislá prsa
nebo opakovaně provést liposukci. Vždy jsou tyto opakované zákroky rizikovější
při hojení a některé provádíme opravdu zřídka a přísně indikovaně, např.
reoperace nosu.

 

Kde
myslíte, že je zatím ještě slabina plastické chirurgie, a kde je naopak její
silná stránka?

Slabina je v tom, že řadu
zdánlivě jednoduchých estetických plastických operací provádějí i lékaři jiných
oborů, kteří nemají dostatečnou erudici v oboru plastické chirurgie. Naopak
stále odvážnější a efektivnější je plastická chirurgie při rekonstrukci ztrátových
poranění a deformací těla a v chirurgii ruky.

 

Jaké
jsou nyní vaše životní vize?

Nespokojit se s dosaženým,
pokračovat ve vědecké práci na lékařské fakultě a v dalším rozvoji osobnosti,
absolvovat zahraniční stáž. V estetické plastické chirurgii pak doufám v
úspěšné zavedení Palomar SlimLipo laserové liposukce v Medicom VIP klinice v
Praze.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

As. MUDr. Michal Puls,
CSc.,  *16. 3. 1963

Autor článku: Michaela
Lejsková

Foto: archiv

Publisher: Profashion 2/2010

Ondřej Havelka (II.) – režisér

 

 

 

„Věřím, že si mladí lidé do Janáčkovy opery mohou najít cestu. A tak se
jim ji snažím vkusně a kvalitně vydláždit.“ Ondřej Havelka

 

 

 

 

 

 

Jedním z vydařených divadelních počinů režiséra Ondřeje Havelky je
opereta Netopýr, podaná vtipnou až avantgardní formou. Jak ožívá opereta
Netopýr v Národním divadle Brno, mohou diváci vidět od 2. ledna 2010. Osobně jsem operetu zhlédla a kritickým okem zhodnotila už první
předpremiéru, která se konala v prosinci 2009. A tak se s vámi čtenáři chci podělit
nejen o dojmy své, ale hlavně o ty autorovy, který si přeje přiblížit se tímto
dílem divákovi stylem sobě vlastním.


Ondřej Havelka
Foto: Pavol Bigoš


 

Proč první předpremiéra a předpremiéra, jako tomu bylo v případě
Netopýra?

Je to taková rutina, která se dnes
už celkem běžně praktikuje. Poprvé jsem o tomto slyšel ve spojitosti se starými
hollywoodskými filmy. Když se dělaly například komedie, sestříhala se nejdřív
první verze, týden se promítala někde v okresním městě a tím se zjistilo, jak
diváci reagují. Potom byl film odnesen znovu do střižny a přestříhán do finální
podoby. I v divadle se to takhle dělává a smyl takových předpremiér je v tom,
že se vyzkouší různé věci před publikem a posléze se uvedou do ideální podoby.

 

Jak to vlastně budete dělat, když teď už nebude v Brně? Pracovně vás
bude vázat Praha. Kdo je asistentem režie, vaše pravá ruka?

S tím si lámu hlavu od první
předpremiéry. Částečně zasvěcený člověk pohybující se v kultuře, jako jste
vy, očekává, že bych takového člověka měl mít. Já samozřejmě v Brně asistenta
režie mám. Není to ovšem ten typ stabilního spolupracovníka, jakého mívají
velcí světoví režiséři, kteří své asistenty vysílají, aby za ně absolvovali
téměř celý zkušební proces. Oni sami se objeví pouze na úvodní explikaci a pak
dorazí až na hlavní zkoušky. To je určitě velmi pohodlné, ale mě by to asi
nebavilo. Vlastně ne, za ty prachy bych nudu tohoto druhu nějak překousl! Ale
abych se vrátil k vaší otázce. Udělám to tak, že vypracuji podrobný text, obsahující
všechny změny, korektury a připomínky a předám jej mému asistentovi. Jaromír
Brych je totiž zkušený divadelník a myslím, že si s tím poradí.

 

Asi v polovině děje se odehrává ples. Najednou přijde obrovský hudební
kontrast a hraje se Frank Sinatra. Kde se tam vzal a proč?

V rámci plesu ve druhém dějství
Netopýra bývá zvykem, že se vkládá ještě nějaký kousek navíc, nějaké extempore.
Viděl jsem třeba Londýnskou inscenaci, tedy na DVD, kterou dirigoval Placido
Domingo. Do programu vstupují dvě anglické komediální zpěvačky s piánem a
předvedou tam svoje číslo. Lidi se baví a k mému velkému překvapení předvedou
další dva kousky. Říkal jsem si, že to je docela hodně, ale pak přišel skutečný
šok – Dr. Falke uvede dalšího hosta plesu a vstupuje Charles Aznavour ve
smokingu a Placido Domingo ho doprovází v jakémsi francouzském šansonu. A
teprve pak se zase vrací k Netopýrovi. Takže toto se běžně dělává. A já si
říkal, že by mě něco takového taky bavilo. Pak jsem si uvědomil, kolik lidí ze
souboru umí na něco hrát, a tak se zrodil nápad, o kterém už ale víc
neprozradím.

 

Nebál jste se, že když diváky tímto způsobem jakoby vytrhnete z
klasiky, zda to zpracují?

V případě Netopýra se nebojím
ničeho. Pro mě Netopýr není nic závazného. S takovouto operetou lze udělat
cokoliv, hlavně když je to vkusné a lidé se baví.

 

Jaké byly vaše nejtěžší okamžiky na zkouškách?

Velká divadla mají své dlouho
dopředu vytvářené harmonogramy, pracovní řády, odbory. Nejvíce jsem bojoval s
tím, když jsem chtěl větší flexibilitu. Ta se bohužel velmi těžko uvádí do
praxe, když zaměstnancům jde víc než o umělecké dílo o uhájení svých
zaměstnaneckých práv. Tahle skutečnost mě trápí, ničí, znechucuje. Další
problém byl v samotném principu operety, kde aktér musí být nejen zpěvákem, ale
i hercem. To pro některé operní pěvce byla úplně nová situace. Mým úkolem tedy
bylo dovést zpěváky, kteří nikdy divadlo nehráli, k přirozenému hereckému
projevu. Přiznávám, že mě to stálo strašně sil. Právě tím, že bylo málo času a já
se věnoval hlavně tomu herectví, mi trochu unikl v závěru zkušebního procesu
pohled na představení jako na celek. Ale to se dá ještě dotvořit. Hlavně, že
většina aktérů je ve svých rolích moc dobrá. A vše nasvědčuje tomu, že je to
baví a to je nejlepší předpoklad pro to, aby si se svými party bravurně
poradili.

 

S čím konkrétně myslíte, že zpěváci sami nejvíce bojovali?

Říká se tomu přirozená existence na
jevišti. Uvedu příklad situace, která se stala právě na první předpremiéře. Na
pódiu se nechtěně rozbila sklenička. Na podlaze najednou leží střepy a
samozřejmě divák v tu chvíli kouká jen na to, kdy na ně šlápnou, kdy si někdo rozřízne
nohu, zkrátka vnímá tu situaci naprosto přirozeně. Ne tak nezkušený herec,
který neví co s tím, chodí opatrně okolo, dělá jako že nic. Já být na jejich
místě, normálně bych běžel pro smeták a lopatku, pořádně bych to rozmáznul a
tím z toho udělal vtip, klauniádu, odklidil bych sklo a diváci by byli šťastní,
že se před jejich očima děje něco naprosto autentického. Na tohle jsou herci v
malých divadlech úplně přirozeně zvyklí. Jenže operní pěvci tu zkušenost nemají,
a tak hráli dál, bojí se, že se někdo pořeže, následně přijde situace, kdy jim
chybí jedna sklenička a od tohoto jednoho okamžiku se najednou začne vše
hroutit. A to jsou věci, se kterými bych potřeboval ještě pracovat, aby si s
tím účinkující dokázali poradit, aby se naopak radovali z toho, že jim osud
přinesl nečekanou autentickou situaci.

Ondřej Havelka
Foto: Pavol Bigoš

 

Tak jako to známe z vašich vystoupení s Melody Makers?

Přesně tak. Když hrajeme s kapelou,
vyloženě se těším, že se stane nějaká nečekaná situace, jednoduše se něco
přihodí. Protože já na to okamžitě reaguji, začnu si s tím hrát a publikum
vidí, že to je nestrojené a že jsme spontánní. Diváci se tím baví také, jsou
šťastní, že se před nimi nikdo nepřetvařuje, a to je nová dimenze performance,
pro mne vlastně nejdůležitější. Ale tohle operní pěvec nezažívá, není na to
trénovaný. Když vstupuji do světa opery, beru to na vědomí, respektuji to, ale
zároveň se nehodlám tomuhle světu přizpůsobovat. Chtěl bych jej infikovat
trochu jiným divadelním myšlením…

 

V Netopýrovi je obsazení pouze brněnské, nebo zde i někdo hostuje?

Je zde hodně hostů. Třeba Aleš Briscein,
prvotřídní tenorista, který zde hraje hlavní roli, je všestranný umělec,
ostřílený i z muzikálů a operet. Díky jeho talentu, umění a vysoké
profesionalitě má Netopýr vynikající úroveň. V roli Falkeho uvidíte Svatopluka
Sema. Dále vynikající Pavla Vykopalová, která je momentálně v Brně v angažmá,
hraje a zpívá postavu Rosalindy. Pak uvidíte Jiřího Sulženka, Martina Zbrožka a
mnohé další výborné interprety.

 

Do role ruského prince Orlovského jste obsadil ženu, jaký k tomu byl
důvod?

Princ Orlovský je klasická „
kalhotková“ role napsaná pro alt, vždycky ji tedy zpívaly altistky. Existují
inscenace, kde to zpívali barytonisté o oktávu níž. Já jsem se rozhodl jít
cestou klasickou. Jak to Strauss napsal, tak jsem to zachoval.

 

V jedné pasáži je ohlášena typicky česká písnička, která je následně
zazpívána česko-německy. Nebojíte se, že se snese kritika a tato pasáž může být
pro Čechy až urážející?

Ale v originálu je to také s
tímto textem. Šlo o parodii na fakt, kolik bylo ve Vídni Čechů a na to, jak se
tam ty jazyky vzájemně patlaly.

 

Vzhledem k tomu, že jste v Brně nastudoval Netopýra také s typickým
brněnským hantecem, dá se s tímhle nastudováním někde vůbec hostovat? Mohli by
tomu lidé rozumět a zasmát se tak, jako tomu je právě v Brně?

Myslím si, že divadlo takhle zatím
neuvažuje. Představení je limitované češtinou. Netopýr je ve světě většinou
hrán v originálu.

 

Myslíte, že třeba pražské publikum by neporozumělo?

Ono toho hantecu je tam jen trochu
a pak, pražské publikum by, myslím, bylo naopak nadšené, že si lidé v Brně umí
ze sebe udělat legraci. Spíš se zeptám já vás, co si myslíte vy, protože po
představení se názory různily. Od těch, kteří by hantec klidně postrádali, přes
ty, kteří vyslovili obavu, že se brněnské publikum snad i urazí, až po ty,
kteří to naopak vítali.

 

Anebo se naopak zapojí. Osobně jsem měla během představení pocit, že si
přejete brněnského diváka zapojit.

No jasně! Extempore, která jsem
vložil do textu k tomu mají vést. Pro mě je to normální věc. Já jsem odkojený
Ypsilonkou a vždycky jsem více inklinoval k novátorským divadlům než k divadlům
klasickým. A tak jsem si říkal, že by publikum mohlo potěšit pár výpadků,
odboček a úletů. Ale člověk si nikdy nemůže být jistý, jak na to divák bude
reagovat.

 

Cesta, myslím, byla nasměrovaná dobře, jen se prolínala s až drzými
místy a já osobně, kdybych neznala vaše vystoupení s Melody Makers a váš styl
humoru, bych s rozpaky stravovala, co jste tím chtěl říct. A proto se možná
objevily i nějaké rozpaky ze strany diváků.

Už na začátku, kdy jsem se sešel s
vedením divadla a mluvili jsme o mých představách, jsem jasně řekl: jestli
očekáváte klasickou inscenaci, tak já do toho nejdu. To bych neuměl a ani by mě
to nebavilo. Šel jsem do toho s tím, že to udělám tak, jak si myslím, že by to
mohlo oslovit mladé publikum. Zde musím vyzdvihnout, že mi divadlo vyšlo
vstříc, když jsem si přál, aby Ondřej Suchý napsal nové zpěvní texty. To
považuji za jednoznačně nejúspěšnější tah.

 

Ráda bych vám pochválila volbu kostýmů, které se opravdu povedly. Kdo
je jejich autorem?

Kostýmní výtvarnice se jmenuje
Kateřina Štefková. Je to mladá dáma, která pracuje už dlouhá léta v pražském
divadle Na zábradlí. Kateřina přichází také spíš ze světa avantgardního
divadla. Z kostýmů jsem nadšený, protože přesně asociují dobu a přitom mají
ironickou nadsázku.

 

Co byste chtěl vzkázat divákům, kteří budou z vašeho Netopýra v
rozpacích?

Pavla Vykopalová, která je skutečně
skvělá umělkyně a se kterou pracuji už na čtvrté inscenaci, viděla před
několika týdny poprvé můj koncert. Když odcházela, řekla mi, že teprve teď
pochopila, o čem přesně na těch zkouškách mluvím a jak to myslím. Takže budou-li
někteří na rozpacích, nedá se nic dělat. Prostě jsem nechtěl vytvořit tuctovou
inscenaci, takovou jaká byla už před dvaceti, padesáti, sto lety. Já jsem si
chtěl hrát!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Ondřej Havelka absolvoval obor herectví na Divadelní fakultě Akademie
múzických umění v Praze (1978) a obor operní režie na Janáčkově akademii
múzických umění v Brně (1988). Po absolutoriu studia herectví působil šest let
v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní
herec. Úspěšná herecká tvorba mu přinesla i čtyři hlavní role ve filmech a dvě
hlavní role v televizních seriálech. Po Sametové revoluci začal pracovat i jako
scénárista a režisér v televizi.

Z nejdůležitějších filmových prací:

1995 – Mezzosoprano Magdalena Kožená (TV dokument – scénář a režie)

1998 – Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (celovečerní film – scénář a
režie)

2008 – Magdalena, menší film o velké zpěvačce (scénář a režie)

2009 – Poslední mohykán (hudební portrét Jiřího Traxlera – scénář a
režie)

 

Jako režisér vytvořil čtyři divadelní muzikálová představení:

1988 – La Caffeteria – C. Goldoni, A. Hoffmeistrer, J. Ježek (Studio
Ypsilon)

1990 – Tenhleten Manhattan – M. Vačkář, na motivy povídek Woodyho
Allena (Divadlo Reduta Praha)

1993 – Má férová Josefína – M. Vačkář, na motivy V. Vančury (Hudební
divadlo Karlín)

2007 – Muži v ofsajdu – K. Poláček, M. Vačkář, O. Havelka (Městské
divadlo Mladá Boleslav)

 

Už od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby
20. a 30. let jako zpěvák, tanečník a stepař Originálního pražského
synkopického orchestru, s nímž natočil šest alb. Pro tento orchestr napsal a
spolurežíroval stylizovaný hudební dokument, který získal na festivalu
televizní zábavy v Montreux v roce 1991 „Stříbrnou růži”. Jako scénárista,
režisér a většinou i interpret vytvořil 18 hudebních klipů. Jeden z těchto
klipů – Děkuji, bylo to krásné – získal ocenění na Czech Grammy 1995 jako „Klip
roku”. Jiný – Jingle Bells – byl zakoupen a vysílán na MTV-Latin. V roce 1995
založil vlastní swingový bigband Melody Makers, se kterým v současné době
vystupuje. Do dnešní doby vydal sedm CD alb a jako scénárista a režisér
vytvořil tato koncertní show: Pocta Georgi Gershwinovi (1998), Jen pro ten
dnešní den (1999), Příběh jazzu (2000), Vzpomínky na hvězdný prach (2001),
Blues v srdci mém (2002), Sladce i žhavě (věnováno Bingu Crosbymu, 2003),
Ohlasy písní zámořských (2004), Ondřej Havelka a jeho Melody Makers tentokrát
zcela ROZVRKOČENÍ z písní Jaroslava Ježka a pánů V+W (2005), Opět něco starého
avšak fungl nového (2007). V roce 1996 mu Akademie Czech Grammy udělila titul
„Jazzman roku“.

 

Operní režie:

2004 – Martin Smolka: Nagano, hokej v opeře (Národní divadlo Praha)

2006 – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Janáčkova opera Národního
divadla Brno)

2006 – Vladimír Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha)

2008 – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi a Ruggero Leoncavallo:
Komedianti (Janáčkova opera Národního divadlo Brno)

2008 – Giacomo Puccini: La Bohème (Státní opera Praha)

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Oblečení: Vývoj Třešť www.vyvoj.cz   

Doplňky: Bisaku www.bisaku.cz  

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk  

Make up: Alexandra Dejdarová

Publisher: Profashion 1/2010

Pavel Jevula – módní návrhář

 

 

 

„Odvážnější
jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš
oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.“ Pavel Jevula

 

 

 

 


Pavel
Jevula oslovuje svými módními kolekcemi nejednu generaci zákazníků. Tvůrčí
povaha a usilovná píle jej vynesly mezi špičku našich návrhářů. Pavel je
držitelem ocenění Top Styl Designer. Své autorské kolekce představil ve Studiu
Liběny Rochové v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion week, v Umělecko-průmyslovém
muzeu v Brně a na českém velvyslanectví ve Vídni. V autorských kolekcích se
zabývá sociálními tématy: AnDěl (pomoc bližnímu), ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust),
TJ Orel (sport x business). V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské
módy pro značku Rialto. Tyto modely shlédli návštěvníci na mezinárodních
veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha a na
přehlídce pořádané rakouskou Hospodářskou komorou ve Vídni. Spolupracoval také
s komerčními značkami Blažek Praha, Jablonex Group, Dominique mode. Jako módní
poradce se podílel na pořadech České televize Móda – extravagance – manýry,
Zkus mít vkus a na pořadu Fashion station na televizi Z1.

foto: Zbyněka Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč 


 




Pavle,
kdy jste se začal věnovat módní tvorbě?

Móda mě zajímala už odmala. Obě mé babičky
šily v módních salonech, a tak jsem se docela často pohyboval mezi nitěmi a
jehlami. Později jsem se začal věnovat i studiu tohoto oboru. Takže je to moje
původní profese.

 

Kdy
se začala prosazovat nekonvenční tvorba před konvenční?

Když jsem sledoval módní přehlídky, zjistil
jsem, že móda se vytváří nejen pro běžné nošení, ale může být i zajímavá a
kreativní po výtvarné stránce. Najednou před mýma očima probíhaly nápady, které
měly i nějakou myšlenku. Běžná konfekce ustoupila do pozadí a nadchlo mě tvořit
hravějším způsobem. Každopádně prvotní byla snaha se odlišit. Vyrůstal jsem za
režimu, kdy v obchodech příliš pestrá nabídka nebyla, což ještě umocnilo moji
touhu po tomto typu tvorby.

 

První
nápady byly jaké?

Aplikoval jsem je sám na sobě. Nechtěl jsem
nosit tesilky, a tak jsem si ušil něco originálnějšího. V pubertě jsem zacházel
hodně daleko. Byly to velké úlety. Například modrý baret, nikdo ho tady nenosil
a já jsem v něm vyšel na ulici. Po vzoru Jiřího Korna jsem si ušil puntíkatou
košili. První reakce byly rozpačité, všichni byli zaskočení, říkali mi, že to
je hrozné. Ale další týden už v tom sami chodili.

 

Jak
daleko jste ochoten v kreativitě zajít dnes?

Dnes je to jiné. Oblékám převážně druhé
lidi, takže se trochu krotím. Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi,
který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými
střihy či prvky.


společná
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jsou
dnešní zákazníci odvážnější?

Rozhodně se chtějí odlišit. Jinak by
nechodili ke mně, ale šli si koupit konfekci. Oblékám hlavně ženy, mužský
zákazník je pro mě zpestřením, nejsou to pořád jen svatební nebo večerní šaty.
Muži navíc nejsou na módu až tak zatíženi, neřeší ji tolik jako ženy, takže
jsou možná i příjemnějšími zákazníky.

  

Uvažujete
o otevření obchodu?

Obávám se, že vzhledem k finanční a časové
náročnosti bych pak neměl prostor na kreativní tvorbu a přehlídky. Neumím si
představit, že mi do práce zasahují povinnosti obchodního rázu v takové míře,
jakou obnáší provoz obchodu. Časem bych musel vytěsnit to, co je teď pro mě
prvořadé. Nic mě k tomu netlačí, proto nad tím zatím neuvažuji.

 

Soustředíte
se na nějakou konkrétní kategorii lidí?

Nejraději oblékám lidi, které dobře znám.
Vím, jaký mají pocit z mé práce a jaký já mám pocit z nich. Umím se mnohem lépe
vžít do jejich představ. Lépe se mi pracuje se zákazníkem, kterého znám delší
dobu a vím o něm víc než jen to, že chce šaty třeba na ples.

tanec
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Kde
nakupujete látky?

Výroba látek v České republice už bohužel v
podstatě neexistuje, a tak se musím obracet do světa. Látky si objednávám z
Francie, Itálie a Španělska.

 

Jezdíte
tam osobně?

Dřív ano, ale dnes je to pro mě
neekonomické. Světoví výrobci mají své zástupce u nás. Cokoliv potřebuji,
přijedou mi nabídnout až domů. Ačkoliv působí senzačně, jezdit po světových
veletrzích a vybírat si látky, z praktického hlediska už to nemá v dnešní době
potřebný efekt.

 

Mohli
vaše módní přehlídky vidět i diváci v zahraničí?

Ano, předváděl jsem v Lipsku a ve Vídni.
Ale v podstatě to nemá smysl, pokud v daném místě neprovozuji byznys. Můžu si
pronajmout prostor v New Yorku a udělat tam přehlídku, vypadá to skvěle v
portfoliu, ale jinak to pro mě nemá absolutně žádný efekt. Tady navážu kontakt
s lidmi, mohu je oslovit a zvát je znovu na přehlídky. Nechci se kochat tím,
kde všude jsem předváděl. Chci se setkávat s lidmi a budovat dlouhodobé vztahy.

Pavel Jevula
Foto: Zbyněk Maděryč 

Odkud
pochází ty krásné doplňky, které můžeme vidět na přehlídkách spolu s modely?

Pochází z bývalé Jablonecké bižuterie.
Šperky byly vytvořeny na míru přímo k mé kolekci a dělal je Jiří Šebesta.

 

Živí vás
současně ještě něco jiného?

Navrhuji modely pro konfekční značku dámské
módy s názvem Rialto. V těchto kolekcích se musím držet více při zemi a
přizpůsobit se požadavkům trhu. Je to ale pro mě další zpestření mé práce.

 

Jak
často obnovujete kolekci?

Co se týká firmy Rialto, děláme nové
kolekce dvakrát ročně vždy podle dané sezony. Svoji autorskou kolekci vytvářím
spíše podle speciálních příležitostí. Nedávno to byly modely z papíru na Mozartově
maškarním plese, teď chystám na Febiofest šaty z filmových pásů. To jsou už
takové speciální, spíše výtvarné věci, nedají se běžně nosit. Vytvářet modely z jiného materiálu než z
látek, je pro mě vždycky velká výzva. Mám to rád, obohacuje mě to.

 

Máte
pomocníka? Kdo kromě vás ještě tvoří modely?

Je to moje autorská tvorba od A až do Z.
Když jde o nějakou hodně velkou kolekci, občas mi někdo pomůže, pak se ale
ztrácí tvůrčí proces. V průběhu zpracování můžu vymyslet různé doplňky či
změny, a to bych nemohl realizovat bez přímého kontaktu s modelem.

 

Když
tak zabřednete do tvoření a šití, nestává se z vás introvert?

Jsem blíženec, a proto mi vyhovuje jak
společnost, tak samota. To je pro mě naprosto optimální kombinace. Jít ode zdi
ke zdi, být jednou nahoře a jednou dole. Nemám s tím problém.

 

Období
před přehlídkou je přirozeně obrovský stres, který pak náhle opadne. Jak
zvládáte takové extrémní přechody?

Dřív jsem z toho byl ve stresu, ale to už
taky pominulo. Střídání náporu a klidu mi vyhovuje. Spíš mě nebaví monotónní
rytmus.

foto: Zbyněka Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč 

 

Jaké
jsou vaše vztahy s lidmi z módního průmyslu? Lze mít v tomto okruhu přátele,
nebo je to spíše konkurenční boj?

Naštěstí můžu říct, že přátele v této
branži mám. Není to snadné, ale mezi kolegy, které znám, není až taková
rivalita. Navíc nemám obchod, proto nikomu příliš nekonkuruji. Samozřejmě mě
občas napadne, že tuhle akci jsem mohl dělat já, ale pak si řeknu, že teď to
dělal on a já třeba příště. Každému to přeji, protože věřím, že negativní
energie nic dobrého přinést nemůže a když budu naštvaný a závistivý, tak se ke
mně dobré příležitosti nedostanou. Když kolegové něčeho dosáhnou, spíš je
obdivuji. Já jsem nikdy nešel za tím, abych měl obchod a mířil někam vysoko.
Věřím, že kdybych o to usiloval, dokážu to. Jsem vytrvalý, ale tohle není moje
priorita. S kolegy pořádáme i společné přehlídky a ukazujeme své kolekce na
jednom molu. Je to jednodušší a sympatické jak pro nás, tak pro diváka.

 

Jak
je to s choreografií přehlídek?

Pokud jsou modely výrazné a hodně
kreativní, není choreografie nijak komplikovaná. Cílem takových přehlídek je,
aby se diváci soustředili na modely. Jestliže se předvádí džíny a trička,
diváka by pohled na ně dlouho nebavil, proto je pro přehlídky konfekce, potřeba
udělat choreografii zajímavou.

póza
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Hubené
modelky byly a jsou stále propíraným tématem. Jaký je váš názor? Hubené či
kypřejší manekýny?

Když chodí po molu modelky s plnými tvary,
sledují diváci hlavně je a hodnotí každou zaoblinu těla. Tak to být nemá. Cílem
je, aby zaujal model. Tady je potřeba mít vyloženě tzv. ramínko na šaty, které
je ladné a krásné a šaty vyniknou. Když jsme dělali přehlídku s běžnými ženami,
vznikaly diskuze o tom, kdo vlastně předváděl, že to přece nejsou žádné
modelky. A řešily se jejich tvary, nikoliv šaty. Lidé jsou médii zmanipulovaní
natolik, že skutečně sledují každý špíček modelky. Ze všech retušovaných fotek
už je veřejnost zhýčkaná a má posunuté podvědomé vnímání krásy někam úplně
jinam. Nikdo si nemůže dovolit nafotit model na běžné, normální ženě, protože
diskutovaná by byla ona, ne model.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: Profashion 3/2010

 

Petr Malásek – hudební skladatel, pianista

 

 

 

„Improvizace
je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně
pestrý.“ Petr Malásek

 

 

 

 

 

Představujeme
vám hudebníka a skladatele Petra Maláska, jehož prsty dokážou rozeznít zvuk
kláves stejně tak citlivě, jako srdce posluchače. Jeho hudební vystoupení jsou
toho důkazem. Ani posluchač znalý koncertu si nemůže být jistý, co se bude na
pódiu odehrávat. Na
vystoupeních hraje hlavní roli improvizace, a právě ta se stává živou vodou pro
účinkující i publikum. Hudba v podání Petra Maláska je jako v rukou
proměnitele. Z romantické hudby dokáže přejít do dramatické s obdivuhodnou
rovnováhou. Jsem přesvědčená, že tímto způsobem může zacházet s tóny jen ten
hudebník, který hudbu skutečně miluje.

Petr Malásek


Celý
život jste obklopen především hudbou. Čím ještě se rád obklopujete?

Spíše než věcmi se rád
obklopuji lidmi. S přibývajícím věkem se okruh kamarádů jaksi vykrystalizoval,
vzájemné vztahy se délkou přátelství dost upevnily. Tím, že celoročně jezdíme
po zájezdech, koncertech, jsme spolu prakticky pořád. To hodně prověří
charaktery.

 

Jaká
je frekvence vašich vystoupení?

Hrajeme téměř denně, někdy i
dvakrát. Když současně skládám například hudbu k filmu, je to veliká prověrka
sil a mnohdy pracuji i na úkor spánku. Je to dost náročné.

 

Když
jste v takovém pracovním nasazení, kde berete inspiraci pro nové skladby?

Inspirací je sám život a
často termín, který na mě tlačí. Když víte, že máte mít za týden osmdesát
hudebníků ve studiu a na papíře není dosud ani čárka, to je nejlepší inspirace.

 

Zdá
se, že máte rád adrenalin.

Překvapivě se do takových
extrémů pouštím rád, protože najednou i sám žasnu, co ve mně všechno dřímá. Ale
takový ten vžitý model inspirace a múzy, to u mne nefunguje. Většinou je
všechno opravdu vydřené a musíte to „vysedět“. Nic nepřichází shůry. Možná se
to někomu děje, ale mně se to ještě nestalo.

Petr Malásek

Skládáte-li
právě hudbu pro film, jaké dostanete podklady? Máte scénář a pak musíte
zapracovat na představivosti? Nebo vidíte hotový film a pak tvoříte hudbu? V
tom případě však nejspíš nemáte tolik časového prostoru.

Vidím ho v tzv. offlinové
verzi. To znamená, že film je už sestříhaný, což je strašně důležité. Po
přečtení scénáře je většinou ta představa úplně jiná. Podle toho se velmi
špatně hledá nápad. Zběžně si scénář přečtu, abych věděl, o čem zhruba příběh
je, a mohl si přemýšlet o nějakém klíči, jak film uchopit.

 

Máte
nějakou pravou ruku nebo konzultanta, který s vámi pracuje na filmové hudbě?

Je to hlavně režisér, který
je nejpovolanější do věci mluvit a se kterým to probírám. Takže každý film i
divadelní představení jsou vždy o dlouhých diskusích. Hodně často se děje, že
hudba složená pro jednu část, se najednou hodí pro část jinou, takže všechno
předělávám. Není to vůbec na škodu, protože tak vznikají zajímavé souvislosti,
bohužel však většinou za velkého časového tlaku. Jediné, co je na filmu dané, je
totiž datum jeho premiéry. A protože hudební skladatel je vždy v řetězci
filmových profesí ten poslední – hudba se skládá na téměř hotový, sestříhaný film
– velice často bojuji s časem.

 

Někde
jsem slyšela, že pro umělce je čtyřicet procent úspěchu mít naposlouchanou
hudbu. Jaký je váš názor?

Byly doby, kdy jsem si život
bez hudební kulisy nedokázal představit. Kdekoliv jsem byl, všude hrála hudba.
S přibývajícím věkem mám raději ticho. Vypínám rádio, přemýšlím si. Toto má ale
každý jinak, neexistuje jednotný recept. Mít naposlouchanou hudbu, v tom to
myslím není. Je to spíš o posedlosti. Hudbu je potřeba milovat. Ale dnes je
různé kvalitní hudby tolik, že udržet si určitý přehled je dost těžké. Navíc
publikování hudby je dnes velmi rozšířené, lidé dávají svou tvorbu na různé
servery, Facebook, YouTube, MySpace, tam někde je budoucnost. Svět se tím
zmenšil a zrychlil, ale mně to v zásadě nevadí. Žijeme v takové době.

 

Myslíte
si, že v tomto hudebním dění je pořád kam jít?

Řekl bych, že určitě! Jsem
fascinovaný hudebníky té nejmladší generace. Vždyť jen v České republice je
spousta fantastických talentů. Jiná věc je, že v této době a v této konkurenci je
pro ně hrozně těžké se prosadit.

 

Jak
s tím může hudebník naložit?

Podle mého je budoucnost v
živém hraní, v koncertech. Hudební nahrávky mají cenu pouhé informace, která je
volně dostupná na internetu, a o to více lidé raději navštěvují živá
vystoupení. Pociťuji to i osobně. Virtuality je dnes tolik, že lidé po
koncertech mnohem více prahnou.

 

Jak
si podle vás stojíme s podniky nabízejícími živá vystoupení?

Výborně! Dokonce někdo
spočítal, že jen v Praze je denně 20 000 volných divadelních a koncertních
sedadel, a to už je číslo, za které by se nemusela stydět ani nepoměrně větší
metropole.

 

Věnujete
se spíše melancholické hudbě?

Romantický klavír mám v
rodině a myslím si, že k tomuto typu hudby mám i trochu sklony… Ale scénická
hudba, které se věnuji, je žánrově velmi obsáhlá a tam by mi pouze romantika
nestačila.

 

Našel
jste si cestu k hudebnímu povolání sám, nebo si tady prosadil svou váš otec,
Jiří Malásek?

Tím, že člověk vyrůstá v
hudební rodině, nevnímá tuto práci jako něco výlučného. U nás byl klavír stejně
samozřejmou součástí domácnosti, jako když třeba maminka vaří. S mými prvními
klavírními pokusy rodiče usoudili, že zřejmě nějaký talent mít budu, a tak jsem
v šesti letech nastoupil do lidové školy umění. Pak jsem se rozhodoval, zda jít
na konzervatoř, protože stejně jako hudba mě docela bavila i matematika.
Tatínek mi ale řekl, že jako muzikant budu mít lepší vojnu. (smích) Na
konzervatoři jsem si ještě přibral studium skladby, kterou jsem následně
vystudoval i na Akademii múzických umění. V té době jsem se také stal
externistou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a to pro mne byla obrovská
muzikantská škola.Petr Malásek

Jaký
jste si vybral hudební styl?

Právě v TOČRu jsem přičichl
k jazzu, který mne naprosto uhranul. Hltal jsem své oblíbené pianisty – Keitha
Jarretta, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka. Dnes se okruh mých oblíbenců ještě
daleko více rozrostl.

 

Co
vy a improvizace?

Improvizace je základem mého
bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý. Nejen v
hudbě považuji improvizaci za úplný základ.

 

Koho
doprovázíte na jevišti nejčastěji?

Osud mi nemohl lépe vybrat
dámy, které doprovázím na jevišti. S paní Hanou Hegerovou vystupuji již dvacet
let. Už jsme téměř jako rodina. Dále spolupracuji s Lucií Bílou a Martou
Kubišovou.

 

Mohou
se fanoušci těšit na vystoupení Hany Hegerové, nebo má v plánu je omezit?

Určitě mohou, frekvence
koncertů je tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Koncerty jsou pro Paní – jak
Haně Hegerové říkáme, jako živá voda. Člověk žasne, jakým způsobem si Hana
Hegerová dokáže podmanit publikum.

 

Vnímáte
něco podobného také u jiné zpěvačky?

Doprovázím také Lucii Bílou
a u ní vnímám podobnou vlastnost. Každý její koncert je jedinečný, je v něm
hodně improvizace. Lucka je spontánní typ, který hudbou naprosto žije. Právě u
lidí, jako jsou Lucie Bílá, Hana Hegerová či Marta Kubišová, vše vzniká až na
pódiu. Všechny tři jsou vlastně v principu fantastické jazzové zpěvačky. Já mám
vlastně takový celý život, improvizujeme i v rodině. Neplánovaně cestujeme,
neplánovaně se rozhodujeme k různým aktivitám. Možná proto jsme spolu tak
dlouho, protože vztah pak nemá šanci spadnout do nějakého stereotypu.

 

Co
vás a vaši ženu svedlo dohromady?

Moje milovaná žena je nejen
herečka, ale také choreografka. Potkali jsme se v rámci spolupráce na muzikálu
Cabaret v Divadle Na zábradlí, v němž byla Dana v angažmá, a v němž navíc
dostala na starost choreografii. Už je to patnáct let, co jsme spolu. Tím, že jsme
oba velmi pracovně vytížení, skoro nikam nechodíme a žijeme si poměrně
poklidným životem. Jednou jsme byli dokonce zvoleni nejnudnějším párem roku.
(smích)

Petr Malásek

Jaké
naděje vkládáte do svého syna, co se hudby týká?

V tomhle jsem hodně
neambiciózní rodič. Hlavně si přeji, aby měl šťastný život, ať už bude dělat
cokoliv. Dnes je mu dvanáct let a má hodně zájmů. Já sám jsem dřinu vrcholového
muzikanta absolvoval, proto bych toho své dítě raději ušetřil. Otevíráme mu
svět nejvíc, jak to jde, umožňujeme mu věnovat se aktivně zájmům, cestovat.
Snažíme se, aby pochopil, že jen cílená a systematická práce ho dovede k
úspěchu, až si najde to, v čem bude šťastný a čemu se bude chtít profesně
věnovat.

 

Dáváte
přednost aktivní dovolené nebo spíše té relaxační?

V tomto směru také
improvizujeme. Vybíráme letenky na poslední chvíli, když víme, jak si můžeme
zorganizovat volno. Máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Většinou
kolem Vánoc či silvestra jezdíme „nasát“ atmosféru New Yorku. Máme rádi tamní
divadla, atmosféru klubů, tam nás to baví, načerpáváme energii.

 

Na
co z vaší nové tvorby se můžeme těšit v blízké době?

S paní Hegerovou chystáme
novou desku. Od první chvíle – právě těch dvacet let – tuto desku připravujeme
a mluvíme o ní. Teď jsme se již zavřeli do studia a pilně na ní pracujeme. Tak
to snad vyjde… Držte nám palce!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 Petr Malásek: * 10. června 1964

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lukáš Fronk

Publisher: Profashion 3/2010

Csilla Boross – operní pěvkyně

 

 

 

 

„Jsem
stále na cestách, ale práce operního pěvce už taková je.“ Csilla Boross

 

 

 


 

Csilla
Boross je od sezony 2008/2009 sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
Její pěvecké kvality umocňuje herecké nadání. Svými výkony strhává publikum k
nadšeným ovacím. Brněnským divákům se už představila např. v hlavní roli Taťány
v Evženu Oněginovi či jako Lady Macbeth v opeře Jachet, nebo jako Cio-Cio-San v
Madama Butterfly, v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a pod vedením režiséra
Jiřího Nekvasila, za kterou obdržela Cenu Thálie.


Csilla Boross
Foto: archiv Janáčkova divadla, Brno


 

Jak
se žije jednou nohou doma v Maďarsku a druhou v České republice?

Především jsem velmi
šťastná, že jsem sólistkou Janáčkovy opery. Je tu vynikající ansámbl, který
spolu výborně vychází jak na scéně, tak mimo jeviště. Ale zpět k otázce: život
mezi dvěma zeměmi není jednoduchý. Jsem stále na cestách, ale práce operního
pěvce už taková je. Momentálně zpívám v Maďarsku, Německu a v České republice
také v Praze.

 

Je
to vaše první Madama Butterfly?

Ano, je to mé první setkání
s touto postavou. Upřímně řečeno, měla jsem z této role obavy, především pro
její psychické aspekty. Její osud je to nejhorší, co se ženě může stát. Životní
láska ji opustí a jako vrchol všeho jí chtějí vzít její dítě. Tragédie!

 

Jsou
vám bližší postavy typu Lady Macbeth, plné odhodlání jít za svým cílem za
každou cenu, anebo spíše podobné Cio-Cio-San?

Musím přiznat, že dávám
přednost rolím, jako jsou Tosca, Violetta, Aida a samozřejmě Cio-Cio-San, tedy
postavy, které jsou pronásledovány osudem. Ale na druhou stranu Lady Macbeth v
mé interpretaci má také svou citovou stránku, je také pronásledována osudem –
ztratila své dítě, což je pro ženu nejbolestivější a změní jí to život navždy.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Publikováno ve spolupráci s Národním divadlem Brno 2009

Emil Horváth – režisér

 

„To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral.“Emil Horváth

Emil Horváth


 

Viem,
že máte blízky vzťah k americkej tzv. broadwayskej dramatike. U nás mala dlhý
čas nezaslúžene povesť čohosi, čo balancuje na hranici bulváru, produktu presne
vystrihnutého podľa momentálneho záujmu a vkusu publika.

Americká dramatika je možno
špecifická tým, že do veľkej miery spája divácky atraktívnu tému, dobre
napísaný príbeh (fabulu), ale súčasne aj skvelé dialógy a perfektne
vypointované a pritom uveriteľné situácie s veľmi dobrým psychologicky
fundovaným základom. Napokon vyrástla na takých autoroch ako Eugene O´Neill,
Tennessee Williams alebo Thornton Wilder. A potom, prostredníctvom hereckej
školy Lee Strasberga, je silne ovplyvnená ruskou dramatikou, predovšetkým
Čechovom. V skutočnosti je americká dramatika veľmi bohatá a rôznorodá. Hry
Edwarda Albeeho či Sama Sheparda sú možno náročnejšie a psychologicky
komplikovanejšie, ale nechýba im humor. A Neil Simon je fenomén sám o sebe –
ako autor množstva hier je úspešný a populárny naozaj na celom svete, a pritom
jeho hry sú zväčša tragikomédie – divadelníkmi považované za najťažší žáner. Sú
to skutočne silné príbehy, no pritom príbehy malých ľudí, s ktorými sa divák
dokáže identifikovať, a ktorých problémy pozná, chápe, a často i sám zdieľa.

 

S
Neilom Simonom ste sa už stretli.

Áno, a to niekoľko krát.
Režíroval som jeho hry. Na bratislavskej Novej Scéne v roku 1991 vtedy novú,
čerstvo preloženú fantastickú hru „Stratení v New Yorku“ (Lost in Yonkers). V
tom istom roku za ňu Simon dostal Pulitzerovu cenu a súčasne Tony Award , teda
dve najprestížnejšie ocenenia za literatúru a divadelnú hru v USA. Neskôr som
réžijne pripravil minimuzikál „Každý má svojho Leona“ (They´re Playing Our
Song), nesmierne zaujímavú hru, vychádzajúcu zo skutočného príbehu výbušného
mileneckého vzťahu textárky a hudobného skladateľa. Neil Simon sa na Slovensku
často uvádza, a nie len preto, že sa po roku 1989 uvoľnilo embargo na
broadwayskú dramatiku, jeho hry sú veľmi kvalitné aj v kontexte súčasnej
európskej drámy. Viete, možno je to tým, že nie sú takpovediac defetistické,
nenájdete v nich chmúry a ťažké myšlienky, hoci prinášajú často bolestivé
životné témy. Sú zdravo optimistické, a to mi je blízke – ako hercovi a
divadelníkovi, aj ako človeku.

 

Aj
„Zlatí chlapci“ sú tragikomédiou, a navyše z divadelného prostredia…

Áno, hercov sa tento
problém, povedzme táto téma bytostne dotýka. Každý z nás, čo večer vychádzame
na javisko, sa určite občas prichytí pri myšlienke, že na toto ja už nemám…
kondičku, pamäť, silu. Ale viete, tá hra nie je len o dvoch stárnucich hercoch,
je o stárnutí ako takom. Problém stárnutia populácie je dnes veľmi ožehavý,
aktuálnejší ako kedykoľvek predtým. Téma starého človeka, odsunutého zrazu
kamsi na vedľajšiu koľaj, jeho nedocenenie spoločnosťou, hroziaca izolácia…, a
situácia, keď je človek takpovediac fyzicky donútený vycúvať zo svetského
diania a byť už len akýmsi pozorovateľom v pozadí, to je na prvý pohľad pre
divadelnú hru príliš ťaživé. Ale práve v tom je Neil Simon výnimočný autor,
rieši to totiž humorom, nerobí z tých dvoch obete, odkázané na dožitie, práve
naopak, ukazuje ich tvrdohlavý a často smiešny zápas o návrat na výslnie, aby
ich nakoniec zmieril v očistnom sebapoznaní. Jeho humor nie je sarkasticky
krutý, ale ani príliš láskavý. Je to zdravý humor citlivého pozorovateľa a
výnimočného znalca rozkolísanej ľudskej psychiky.

Emil Horváth

Foto: archiv Mahenova divadla

 

Ste
hercom aj režisérom. Ako sa prelína vaša skúsenosť v týchto profesiách a
takpovediac „funkciách“?

Mám takú zásadu, že pokiaľ som
hercom, konsekventne sa držím svojej profesie. Snažím sa empaticky vcítiť do
predstavy režiséra o mojej postave, pochopiť, o čo mu ide, a potom ju chcem
obohatiť ako herec – svojím myslením a svojím výberom výrazových prostriedkov.
Práca režiséra je iná už preto, že v momente, keď predstúpi pred hercov, má
istý náskok. Už pol roka o tej hre premýšľa, študuje a číta, rozpráva sa o tom
s dramaturgom, scénografom. Je to dlhá príprava. To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral. Isteže, ako režisér sa neviem odosobniť, budem to vždy
len ja, moje myslenie, moja predstava o veci – často hercom predohrávam, ale
vždy emóciu alebo význam, nie to, ako to majú zahrať. Je to spôsob efektívnej
skratky, myslím si, že tak herec rýchlejšie a presnejšie pochopí, o čo mi ako
režisérovi ide. Napokon sú odtiene emócií a významov, o ktorých sa nedá príliš
rozprávať. Na samotného herca nechám aké prostriedky si zvolí, na naplnenie
toho, o čo mi ide.

 

Viac
ráz ste režírovali inscenáciu, v ktorej ste aj sám hrali. Aký je to pocit?

Viete, v televízii môžete
natočiť výstup, a potom sa na to pozrieť, v divadle to nie je možné. Najťažšia „kategória“
je režírovať hru a súčasne v nej hrať. Často je to aj veľmi zábavné. Ako „objektívny
faktor“ robíte hercom sparingpartnera, ale súčasne aranžujete celý výstup. A
potom príde chvíľa, keď sa do toho výstupu musíte „vmontovať“ ako postava –
partner rovnocenný ostatným na javisku. Často mám čo robiť, aby som svojich
kolegov „dobehol“. Je to, ako keď odštartujete maratón, zahodíte štartovaciu
pištol, prezlečiete sa, prezujete a vybehnete…, ale až desať minút za
ostatnými. Práve to ma nesmierne vzrušuje, ten okamih, keď končím ako režisér
za stolíkom, a stávam sa hrajúcim režisérom.

 

Nakoniec
– na začiatok. Ako ste sa vlastne ako herec dostali k réžii?

Musím sa priznať, napriek
tomu, že otecko bol herec, sám som o štúdiu herectva neuvažoval. Strednú školu
som končil v roku 1964, vtedy sa ešte vypĺňal taký dotazník, že o akú vysokú sa
mladý človek zaujíma. Ja som si „zaškrtol“ medicínu, bavili ma prírodné vedy, a
ako druhú – filmovú réžiu. Lenže po nejakých konzultáciách som zistil, že by
som nemal šancu. Nemal som ani 18 rokov, nespĺňal som kritériá – na filmovú
réžiu brali ľudí starších a zrelších, tak som sa prihlásil do Bratislavy na
herectvo a úspešne som prešiel talentovkami. Ale hneď v lete po skončení prvého
ročníku som dostal úlohu vo filme „Každý mladý muž“, a režisérovi Pavlovi
Juráčkovi som sa zveril, že by som chcel prestúpiť na filmovú réžiu. Réžia sa
študovala len na FAMU v Prahe a prestup z jednej školy na inú sa podaril len
výnimočne. A Pavel mi povedal: „Vieš, to by bola škoda. Keď už si raz tam, tak
to dokonči, ako režisér budeš mať výhodu, keď budeš vedieť ešte niečo iné…“
Držalo ma to až do tretieho ročníka. Súčasne som ale dostával stále
zaujímavejšie ponuky a herecké príležitosti, aj v televízii a vo filme, a
nakoniec prišlo aj hosťovanie v Národnom, tak som to rozhodnutie stále
odkladal. K prvej divadelnej réžii som sa dostal až ako mladý herec v Martinskom
divadle. Dramaturg Igor Galanda vedel, že ma to ťahá k réžii, tak mi ponúkol,
aby som so zaslúžilými kolegami hercami zrežíroval Gogoľovu „Ženbu“. Súčasne
sme s Ondrejom Šulajom (vtedy mladým dramaturgom, dnes renomovaným scenáristom)
inscenovali Vampilovovu hru „20 minút s anjelom“. Obe inscenácie sa
stretli s veľkým ohlasom, lenže v tej dobe som už bol ako herec veľmi „vyťažený“.
Neskôr som prešiel na bratislavskú Novú scénu a napokon v roku 1983 do
Slovenského národného divadla. U nás v divadle som ako režisér dostal
príležitosť v roku 1990, vybral som si Camusovho „Caligulu“. A od tej chvíle už
dvadsať rokov intenzívne striedam profesie herca a režiséra.

 

 

Foto: Pavol Juráš

Zdroj: Národní divadlo Brno

Radim Jančura – ředitel společnosti Student Agency

 

 

 

 

Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.
“ Radim Jančura

 

 

 

 

Tento muž je majitelem společností Student Agency a Orbix, dále také
vlastníkem společnosti DPL Real. Vtrhnutím na trh autobusové dopravy způsobil v
těchto službách malou/velkou revoluci, která se dnes především pozitivně odráží
v očích zákazníků jak cenou, tak kvalitou služeb. Společnost Student Agency zaměstnává okolo 750 zaměstnanců. Nebylo
překvapením, že byl Radim Jančura zvolen Podnikatelem roku 2005. Radim Jančura je bezesporu člověk s otevřenými názory i srdcem, protože
ví, že jedna věc vede ke druhé a že jeden krok na jeho cestě ho zásobí tím, co bude
potřebovat pro ty
další. Tak či tak,
s oběma definicemi je to stále tatáž osoba. (pozn. reakce: rozhovor vznikl v únoru 2010)

Radim Jančura

Foto: Pavol Bigoš


Podnikáte již řadu let, prozraďte nám, na co v podnikání kladete
největší důraz?



Ono to vypadá, že se v dnešní době
podniká hůř než před patnácti roky, což je tak trochu pravda. Ale před patnácti
roky také lidé neviděli všechny možnosti a díry na trhu. My jsme přišli s
takovou kombinací, která funguje alespoň u služeb – že je služba levnější a
přitom není méně kvalitní. Což se většinou dle ceny dělí na méně kvalitní a
více kvalitní. U služeb lze být levný a kvalitní. A to vede k dosažení
obrovského podílu na trhu a také obratu. Tento obrat, když se použije ve
prospěch zákazníků a v neprospěch dodavatelů, vytváří ještě větší nárůsty proti
konkurenci. To by každý podnikatel usnul na vavřínech. To je taková přirozená
vlastnost člověka i v soukromém životě.

 

Jak se stavíte ke konkurenci?

Bez konkurence to nejde. Ale pokud
je slabá konkurence, dá se šetřit na reklamě. V okamžiku, kdy má firma
dominantní postavení, což je už zhruba od čtyřiceti procent trhu, tak to bude
dělat dobře, a tak levně, aby jí na ten trh nikdo nevlezl. Vždycky je důležitá
cena a kvalita a to je má strategie. Vloni jsme vyprodukovali zisk 100 milionů
korun a letos bychom chtěli vyprodukovat přes 200 milionů korun. Ten zisk není
pro ukojení mé potřeby, ale souvisí s vizí investovat do vlakové dopravy.

 

Jaké tři vlastnosti považujete v podnikání za klíčové?

Z hlediska vlastností podnikatele
je to určitě pevná vůle. U Student Agency to byla otázka patnácti let, než se
výsledky začaly ukazovat ve větší míře. Poctivost, se kterou člověk nejdál
dojde. A pak jsou to vize. Vize přicházejí postupně, můžete mít vizi na dva tři
roky, a vaše vize se může měnit a růst.

 

Jak si myslíte, že si stojí v podnikání ženy?

Na ženy se dívám jako na bohyně.
Asi proto, že jsem je vždy chtěl a ony mě nechtěly. Tohle je v podstatě dívčí
firma. Ze šestnácti manažerů jsou tady dva chlapi, z toho jeden, to je náš
finanční ředitel, odchází na mateřskou dovolenou. Manažerská pozice a podnikání
si jsou trochu podobné. Co se týká Student Agency, tak zaměstnává 95 % žen. Jsou
věrnější, loajálnější a pracovitější. Žena je připravená pracovat tvrdě celý
život, kdežto chlap je připraven pracovat rok a pak přemýšlí, jak pracovat méně
za více peněz. S muži nemám tak dobré zkušenosti, jako se ženami.

Radim Jančura
Foto: Pavol Bigoš

 

Jak se vám podařilo zajistit vyšší standard a nízkou cenu v rámci
vnitrostátních linek?

Na vnitrostátních linkách to je
jednoduchý princip. My jsme přišli s větším standardem, který měli zaplatit ne
cestující, ale kapacita autobusu. Do našeho autobusu se vejde 63 cestujících,
zato do konkurenčního 50. Ten rozdíl v obsazenosti zaplatí stevardku, kafe a
autobus.

 

Přišel jste na trh s možností rezervace a placení pomocí otevřených
nebo kreditových
jízdenek. Jakou
největší výhodu v tom vidíte pro zákazníka a jakou pro firmu?

Pro firmu je v tom výhoda právě v
souvislosti s velikostí autobusu. Nedá se očekávat, že přijde naslepo 63
cestujících a budou chtít jet ve stejný čas. Takto máme z půlky prodané
jízdenky dopředu a ten zbytek jsou ti, co chodí naslepo. Pro zákazníka je tady
možnost získat jízdenku levněji a pohodlněji. My pak máme větší jistotu, že
autobus pojede plný.

 

Někdy se mezi konkurenty a kritiky používalo v souvislosti s vašimi
autobusy a expanzivním způsobem „šíření“ linek sousloví „žlutý mor“. Jak jste
se na toto kousavé označení díval vy?

Na Slovensku říkali „žltá
rakovina“. Smyslem podnikání je získat trh, důležité je, aby firma byla
osvícená. Získat trh může mít velmi krátkodobé trvání. Linku Praha–Brno můžete
celkem snadno začít jezdit také a konkurovat. Zneužívat silného postavení je
velmi nebezpečné. Klient musí vědět, že jezdí za dobrou cenu díky tomu, že se
drží ten trh. Statisticky lidé více jezdí autobusem. Ačkoliv je dálnice D1
mizerná, co se týká nehodovosti, tak pořád je zpoždění menší než u vlaků. O kom
se mluví, ten žije. Může se mluvit kousavě, ale pro mě je to pořád reklama.
Tohle je banánová republika a my jsme našim autobusům říkali banány.

 

Proč je vaší barvou zrovna žlutá?

Byla to spíše náhoda. Když jsem
vybíral první autobusy, tak jsem vybíral mezi krásnou červenou a touhle žlutou.
Španělský výrobce mi poradil, ať je to určitě žlutá, protože to pak budou
autobusy v naší ponuré zemi pěkně svítit.

 

Jak si stojí vaše plány rozšířit dopravu o vlaky? 

S vlaky to není tak úplně
jednoduché. Po kolejích dneska může jezdit kdokoliv. Problém je, že když
zaplatí cestující 100 Kč, tak dalších 200 Kč přijde na dotacích. Bez dotací se
nedá veřejná doprava vůbec provozovat. Ať už MHD, nebo regionální autobusová
doprava či veškerá železniční doprava. Všechna tato doprava se dělá s obrovskými
dotacemi. Smysl těch tendrů je tendrovat dopravce za danou službu podle daného
jízdního řádu. Prostě menší dotace. A to je ten smysl, proč jsme bojovali o
tendry, které by měly být. Protože by ušetřily veřejný rozpočet, nasadily by
konkurenci a vyšší kvalitu. My samozřejmě staré vlaky nemáme, takže bychom
museli koupit pouze nové soupravy.

Radim Jančura, foto: Pavol Bigoš.
Foto: Pavol Bigoš

 

Co předchází této realizaci?

Nejdříve musíme získat regionální
soubor tratí na základě tendrů, které se vyhlásí, abychom dosáhli i na dotace.
My dokážeme být o 15–20 % levnější než ČD, ale nedokážeme být levnější o 66 %,
což jsou ty dvě třetiny nákladů, co tvoří dotace. To prostě nejde. Bez dotací
se jezdit nedá. Dotace, ty nejdou do státního podniku ČD, ale do ČD akciová
společnost, která jako jeden z dopravců tyto dotace pobírá. Problém je, že se
hejtmani rozhodli zadat všechny zakázky v rozporu s evropskou legislativou Českým
drahám. Takže záleží na tom, jak nám v tomto pomůže Brusel a zda donutí
objednavatele, což jsou kraje, aby železnice tendrovaly. Jedinou výjimkou, kde
dotace nejsou, jsou Pendolina, která prodělávají 500 milionů ročně.

 

Jste v tomto boji optimista?

Jednoznačně! Tohle je předem
vyhraný boj. Ale může to trvat i několik let.

 

Získal jste ocenění Podnikatel roku za rok 2005 udělované společností
Ernst & Young. Usilujete o tak skvělé výsledky i v jiné sféře, než je business?

Třeba milenec roku? (smích) No,
třeba jako politik bych byl kokta, který má sice dobré myšlenky, ale nemám tu
správnou rétoriku, abych to dobře prodal. Každý má dělat to, co umí. Takže já
budu vždycky podnikat a do politiky nikdy nevstoupím, to vím jistě. Ale
kritizovat politiky za jejich činy mi nikdo zakázat nemůže.

 

Jste mužem na vysoké pozici a takoví lidé, jak sám říkáte, bývají, nebo
by být měli, druhým lidem příkladem. V čem jste přesvědčený, že vy sám jste
příkladem společnosti?

Takovou vlastností je určitě
skromnost. Říká se, že v naší republice panuje vlastnost jménem Závist. Pokud
jde o mě, tak asi závist asi neexistuje, protože já ji neznám. Nepoznal jsem
nikdy v životě náznak závisti. A tak jsem přesvědčený o tom, že to souvisí s
tím, jak člověk vystupuje.

Radim Jančura, foto: Pavol Bigoš.
Foto: Pavol Bigoš

 

Vaše odpověď mě přivádí k domnění, že takové vlastnosti člověk získává
hlavně výchovou. Podíleli se rodiče na této vlastnosti, která je dnes vaší
předností?

Měl jsem tvrdou výchovu. Většinu
dětství jsem prožil hlavně s mámou, která byla velmi přísná. Rozhodně nejsem
ten takzvaný „mamánek“, jak by mohlo vyplynout. Mám dva táty. Jednoho vlastního
a druhého nevlastního. Moje máma mě vychovávala sama a byla na mě velmi tvrdá.
Za což jí dneska vděčím, ale na druhou stranu, když je člověk vychováván tvrdou
komunistickou výchovou, tak se to odrazí na sebevědomí. To já mám v současnosti
možná z padesáti procent na úrovni dnešního teenagera.

 

Dá se tedy říci, že skromnost je vaší image?

Dá se to tak říci. A mohu taky
říci, že když firma bude vydělávat závratné sumy, tak mě už to nikdy neovlivní,
protože jsem se k těm penězům dostal postupně, a tak jsem se s nimi naučil
zacházet. Nepotřebuji si plnit zvýšené nároky na svůj životní standard. Stačí
mi to, co mám, a nic ostatní pro mě není životně důležité natolik, abych tomu
podléhal.

 

S kým se nejčastěji radíte, když děláte důležitá rozhodnutí?

Doposud jsem všechno rozhodoval já
sám. Teď se ale všechno mění. Mám ve firmě dvě ředitelky a ty mi snížily
pracovní úvazek o dvě hodiny. Ale mám pořád osmihodinové přesčasy (smích).
Firmu se snaží vzít do rukou moji mladí manažeři, kteří mají dnes daleko více
sil než já a já se je snažím kontrolovat, aby nedělali chyby a dodržovali dobrý
standard vůči našim zaměstnancům a především zákazníkům. To je dnes moje hlavní
práce ve firmě.

 

Předáváte své znalosti a zkušenosti na nějakých přednáškách?

Ano, dělám přednášky, ale nesmí to
být o víkendu a nesmí to být daleko.

 

Jakou motivační myšlenku prosazujete u svých zaměstnanců?

Prosazuji a udržuji krédo, že na
prvním místě je klient a pak až zaměstnanec. Ve spoustě firem je to naopak, což
je možná také správné, protože zaměstnanec by měl být na prvním místě, ale u
nás je to zkrátka naopak. Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.

 

Jak nakládáte se svým volným časem?

Dneska ráno jsem zrovna přemýšlel
nad tím, že si času asi necením. Já mám práci, pak jdu na pivo a pak přichází
spánek a chodí to u mě takhle dokola. Do práce chodím na tolik hodin, na kolik
mě to baví, a tak jsem tam třeba 10–12 hodin denně. Ale o víkendech nepracuji.
Víkendy pro jsou pro mě svaté a ctím nejen neděli, já ctím i sobotu.

 

Jaký máte vztah ke sportu?

Včera jsem slyšel v televizi, že
tělo je naprogramováno tak, aby se dožilo 120 let. Tak si myslím, že nakonec může
žít déle ten člověk, který nesportuje, ale potlačuje stres třeba spánkem nebo
něčím podobně přirozeným. Když se podíváte na starší lidi, tak většinou není
jejich problémem to, že nemohou dýchat, ale že nemohou chodit. Plno sportů
odrovnává klouby a ta řada čekatelů na umělé klouby je tak dlouhá, že se mi nechce
v ní stát. Určitě by člověk měl žít takovým způsobem života, aby neměl
nadměrnou váhu či si sám své tělo dobrovolně nehuntoval.

Radim Jančura, foto: Pavol Bigoš.
Foto: Pavol Bigoš

 

Student Agency umožňuje mladým lidem cestovat za studiem a prací. Je to
rychlé, spolehlivé a praktické. Jaký je váš vztah k cestování?

Tím, že mám ten svůj koloběh, tak
moc necestuji. Zatím jsem nikde moc nebyl, protože od vysoké školy pracuji.
Plánuji si cestování začít užívat. Každopádně jsem zastáncem toho, že by každý
Čech měl vycestovat do zahraničí alespoň na rok a tam žít a pracovat, nebo
třeba studovat. Zakusit mentalitu jiné země nebo více zemí, aby dokázal
rozlišit jaká je mentalita lidí v těch kterých zemích. Nemusí použít ani naši
agenturu, může jet klidně naslepo a vzít zodpovědnost do svých rukou. Pobyt v
zahraničí je pro život víc, než celá vysoká škola v Česku. Česko, co se týče
kultury vztahů mezi lidmi, vztahu ke komunitám a tak dále, na tom není tak dobře,
že bychom se neměli koukat na západ od nás. Ideální by bylo, být rok někde na Západě
a rok někde na Východě, abychom si více vážili toho, co máme tady.

 

Když dovolená, tak kam raději? Hory, moře, město…?

Raději hory, ale je pravdou, že s
partou kamarádů připravujeme projekt na Zanzibaru. Tam připravujeme projekt
luxusního hotelu na jedné z nejkrásnějších pláží v jižní Africe, kam budeme
brát lidi odpočívat. Zanzibar je kouzelná země. Je to sice země velmi chudá,
ale žijí tam úžasní lidé, kteří se k sobě chovají moc hezky. Pěkná země, pěkná
příroda, a pro mě je to takový únik, kam bych chtěl jezdit několikrát do roka.
Je to splnění klukovského snu.

 

Sníte ještě o něčem, co byste si rád splnil?

Už o ničem. Jen ty vlaky a pak už
můžu umřít (smích).

 

Takže máte rád výzvy a jdete raději tou strmou cestou?

Právě naopak. Jsem člověk, co jde
tou snazší cestou a to tam, kde je mizerná konkurence. Po šesti letech s
provozem autobusové dopravy se nám podařila taková malá revoluce ve zvednutí
standardu a udržení nízkých cen. Úplně stejnou revoluci bych rád uskutečnil v
rámci železniční dopravy. Spousta lidí mi říká, že si brzy otevřu i leteckou
společnost. Což je blbost. Každá letecká společnost, která dnes létá, tak je
relativně dobrá a cpát se mezi ně je velmi špatně vložená investice.

 

Tedy nejde o výzvu, ale obchodní čich, který vás táhne do vašich
projektů?

Když se řekne obchodní čich, tak to
může vypadat, že chceme být bohatší a bohatší. A to je blbost. Ten smysl je už
jen v tom, dělat dobré a smysluplné projekty. K čemu jsou jinak peníze? Jinak k
ničemu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

Publisher: Profashion 2/2010

Radim Jančura, foto: Pavol Bigoš.
Foto: Robert Vano

Gabriela Kočí – zpěvačka

 

 

 

 

„Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím.“ Gabriela Kočí

 

 

 

 

 

Gabriela Kočí patří mezi nejvýraznější tváře brněnské hudební scény,
její jméno ji ostatně k jazzovému způsobu života předurčuje. Vždyť její otec a
dnes i spoluhráč Günter Kočí je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností
poválečného jazzu v Brně. Gabriela kráčí slibně v jeho stopách a systematicky
pracuje na dobrém zvuku jména Kočí. Svoji pěveckou dráhu odstartovala na
začátku 90. let a hned od počátku se u ní projevilo velmi silné jazzové cítění,
pramenící jistě i ze soustředěného poslechu oblíbené hudby svého otce. Právě
jazz je dominantou jejího repertoáru. Kromě něj můžete v její hudbě najít i
stopy jiných žánrů, především soulu a popu, ale ve všech zmiňovaných stylech se
pohybuje s šarmem a nadhledem. Někdy vás zavede do melancholicko lyrických
balad, jindy do dravých rytmů latinskoamerické hudby. Vždy ale s přesvědčivým
výrazem a nesmírnou emotivností.

Gabriela Kočí
 Foto: Pavol Bigoš

 

Největší roli v rozhodovacím procesu v otázkách hudby hrál
patrně váš otec Günter Kočí, asi nejvýraznější osobnost jazzové hudební scény v
Brně. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že táta je
jazzový hudebník, tak od mého narození u nás stále hrála hudba. Velmi brzy jsem
si začala zpívat a tatínek začal vnímat, že intonuji a začal mě v hudbě podporovat.
Ve svých pěti letech jsem začala hrát na piáno, později jsem k tomu
přibrala příčnou flétnu. A tak se v podstatě celé mé dětství ubíralo
hudebním směrem.

 

Takže se začalo rýsovat hudební vzdělání?

V to jsem doufala, ale navzdory
zdařilým zkouškám jsem nebyla přijata z fyziognomických důvodů. Prý že
jsem drobná a mám malé ruce. Tehdy brali z Jihomoravského kraje pouze
jedno dítě a já to nebyla. Začala jsem studovat hotelovou školu, ale hudbě jsem
se nepřestala věnovat.

Gabriela Kočí

 Foto: Pavol Bigoš

 

Profesionální dráhu zpěvačky jste tedy odstartovala kdy?

V podstatě mě směroval můj
otec, který vystupoval s Laďou Kerndlem na zámořských lodích a přál si,
abych šla v jeho šlépějích. V době totalitního systému to byla velmi
příjemná práce, protože se člověk podíval do světa a zároveň dělal práci, která
ho baví. To bylo velmi lákavé a tak se také stalo. Jakmile jsem dokončila
školu, začala jsem nahrávat, zpívat a vystupovat. Asi po dvou letech mi Laďa
Kerndl nabídl, abych vystupovala s jeho kapelou právě na těch lodích, a
tak jsem jela.

 

Jak dlouho jste takhle vystupovala?

Do svých 26 let, kdy jsem porodila
první dítě a rok nato druhé, u kterého se projevila dětská mozková obrana. Mojí
prioritou se stala péče o děti, která je prioritou stále. Podařilo se mi
skloubit výchovu dětí se zpěvem. Časem jsem si postavila svoji vlastní kapelu, ve
které je také můj táta a někteří členové Orchestru Gustava Broma. Mám radost, že
spolu takhle můžeme fungovat.

 

S Orchestrem Gustava Broma také vystupujete?

Jednou měl Orchestr Gustava Broma
koncert v Brně a měla tam zpívat paní Blehárová, která náhle onemocněla.
Pan manažer se obrátil na mě, zda bych mohla zpívat místo ní. Po vystoupení za
mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku
jsem přijala. V orchestru působím dodnes.

 

Kde vystupujete s tímto orchestrem nejčastěji?

Nejčastěji vystupujeme v rámci
plesové sezony. Hrajeme každý víkend. Vzhledem k tomu, že kapelník je
Slovák, tak také na Slovensku.

 

Kde vás tedy veřejnost může slyšet zpívat?

Hodně silná je právě ta tříměsíční
plesová sezona. V průběhu roku jsou vystoupení, ale není jich tolik, abych
každý víkend musela jezdit. Jedná se často o privátní akce, na které se
veřejnost většinou bez pozvánek nedostane. Buď jsou to firemní akce, nebo
soukromé večírky, pak samozřejmě zmíněné plesy, nebo akce na BVV. Ale veřejnost
mohu pozvat do kavárny Savoy v Brně, kde vystupuji.

Gabriela Kočí

Foto: Pavol Bigoš

 

Když se účastníte tolika společenských akcí, jak byste zhodnotila všeobecný
přístup k oblékání?

Mohu říci, že na Slovensku si dámy
dávají velmi záležet na tom, co si oblečou. Jsou ochotny investovat do svých
šatů skutečně velké peníze a hodně času. Záleží jim na tom, jak vypadají a je
vidět, že pro ně je ples skutečně událost. Dokonce na Slovensku nekončí plesy
dříve než ve tři hodiny ráno. Většinou o půl čtvrté, někdy i ve čtyři.
Neexistuje, aby byl ples do dvou. Lidé si to užívají, tančí. Tady v České
republice to není až takové. Přípravám na ples se zdaleka nevěnuje taková důležitost,
jako na Slovensku. Možná to souvisí s jejich větší temperamentností.

 

Jak si vybíráte oblečení pro svá hudební vystoupení vy sama?

Patřím k těm ženám, kterým
když se něco líbí, tak si to okamžitě koupí. Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím. A tak tomu bylo i v případě zkoušení šatů firmy
Verino, která mě oblékala na fotografování pro časopis Profashion. Šaty mě
nadchly, a tak jsem si je okamžitě koupila. A nejen to. Už vím, kam půjdu pro
šaty příště.

Gabriela Kočí

Foto: Pavol Bigoš

 

Kdo je váš hudební idol, oblíbenec?

Odmalička mi otec říkal, že musím
hodně poslouchat hudbu. Že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem
poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana
Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby.
Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které
bych mohla zařadit do jazzu.

 

Jak vnímáte konkurenci jazzových zpěvaček?

Konkurence na jižní Moravě není.
Alespoň o ní nevím. Ale v Praze samozřejmě konkurence je, co já vím, tak tři
nebo čtyři jazzové zpěvačky.

 

Pozorujete kladný vztah k hudbě také u svých dětí?

Určitě, jen děti měly spojené to,
že když doma zpívám a učím se nové skladby, že od nich pak odcházím někam
vystupovat. Že je nechávám doma s babičkou. Tak se jim zase až tak moc
nelíbilo, že si doma zpívám, protože jejich obavy, že někam odejdu, tím narůstaly.
Dneska už je to zase trošku jinak. Starší dcera není hudebně zaměřená. Ta má
ráda zvířata a jezdí závodně na koních. Hudba ji neoslovila. Intonuje, slyší,
ale preferuje zvířata. Syn, ten zdědil hodně talentu. Poslouchá hudbu celé dny
a poslouchá různé žánry – od AC/DC až po dechovku, a i rád zpívá. Ovšem jeho
handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební
nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti. Otec mé dcery je Angličan, kterého
jsem si tehdy vzala. Bohužel toto manželství trvalo jen krátce. Druhé dítě má
otce tady v Brně, ale bohužel po deseti letech jsme náš vztah ukončili.
V současné době žiji s dětmi sama.

 

Ještě stále vystupujete s Laďou Kerndlem?

Ano, příležitostně vystupujeme společně
a baví nás to. Obvykle přicházím jako jeho host. V Jihomoravském kraji
není mnoho zpěváků, kteří se věnují tomuto žánru, takže se setkáváme na různých
akcích.

 

Můžeme se těšit na nějaké vaše hudební novinky?

Zpívala jsem nejenom swing a jazz,
ale také celosvětový repertoár a muzikálové melodie. To se mi strašně líbilo, a
tak jsem zatoužila se k nim opět trochu vrátit. A to už jsme znovu zpět u Ladi
Kerndla, který má v kapele šikovné kluky. Tito pánové jsou duší bigbíťáci,
a protože nemají příležitost si takhle zahrát, domluvili jsme se, že v rámci
časových možností budeme taková vystoupení dělat. Už jsme udělali dvě a těšíme se
na další.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigošwww.bigi.sk

 

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: VERINO

Poděkování: Besední dům Brno

Pulisher: Profashion 1/2010