„V Japonsku žádná přísloví ve
významu ‚důvěřuj, ale prověřuj‘ neznáme.“ Tomio Okamura
Vztah Tomia Okamury k podnikání je ojedinělý jeho postoji, ovlivněný
kulturou střední Evropy a Asie. Dalo by se říci, že před Okamurou se otevřel
trh cestovního ruchu, jako když mávnete kouzelným proutkem. Ale celé kouzlo
úspěšného podnikání tkví především v umění chytit příležitost za pačesy,
vycítit rezervu na trhu a být připravený. A jak vypadá vztah Tomia k businessu nyní? O tom se dozvíte v
rozhovoru, který jsme spolu vedli v prostorách Žofín Garden na pražském
Slovanském ostrově.
Pane Okamuro, kudy vedla Vaše cesta do Asociace cestovních kanceláří?
Do Asociace jsem se jako
dobrovolník před šesti lety přihlásil sám. Tehdejší šéf Asociace mi navrhl,
abych si vzal na starost nově vytvořenou funkci tiskového mluvčího, protože mě
párkrát viděl v televizi a myslel si, že by mi to sedlo. Tehdy mě
ujišťoval, že stejně nikdo volat nebude, protože za posledních deset let nikdo
z novinářů nevolal a nikdy nebyli ani v televizi. Nenastoupil jsem tudíž
do rozjetého vlaku. Začal jsem pracovat a být aktivní, ale výsledek už nechám
na posouzení ostatním. V této souvislosti však musím hodně poděkovat všem
svým spolupracovníkům a také novinářům a médiím.
Vaší pozice ve společnosti se týká určitá míra atraktivity. Jak ji
vnímáte přijímanou svým okolím?
Dokud jsme nějakým způsobem hezcí,
zdraví a úspěšní, tak jsme pro veřejnost atraktivní. Ale kdo mi pomůže, když mě
třeba po odchodu z našeho rozhovoru srazí auto a stanu se bezmocným
ležákem? O nesoběstačného mrzáka už zájem nebude, i když uvnitř budu pořád ten
stejný Tomio. A já si uvědomuji, že se to může stát kdykoliv a snažím se být na
tyto situace připravený. Snažím se, abych si našel ve společnosti své místo,
aby se mi lidi nevysmívali jako celé dětství, neodstrkovali mě, ale aby byli
rádi, že na tomto světě jsem. A hodnocení, že teď jsem pro někoho Čech, je sice
hezké, nacionalistické, ale ti stejní lidé mi kdysi říkali opak. Ale když
v posledních letech vidí moji práci, tak mě plácají po rameni.
Jak se u vás projevuje vlastní pocit důležitosti?
Pocit vlastní důležitosti jsem
nikdy neřešil, nezdržuji se blbostmi, na tom mám příliš mnoho práce. Již před
patnácti lety, když jsem měl první zaměstnance, tak jsem je požádal, aby o mně nikdy
nemluvili jako o „panu řediteli“, nebo nepřepojovali hovory k „panu
řediteli“ či „panu majiteli“. Požádal jsem je, aby vždy říkali jen mé jméno.
Nechtěl jsem si hrát na něco víc. A tento stav trvá dodnes, pro všechny lidi
jsem vždy jen Tomio nebo pan Okamura, nic víc. Pro mě jsou velmi důležití lidé.
Kdykoliv se na ulici s lidmi rád bavím, nemám problém jet metrem, či
přicházet mezi lidi a říkat si s nimi jménem. K životu je potřeba
přistupovat s určitou pokorou. Jednou jsme nahoře, jednou dole, ale pořád na
jedné lodi.
K takovému názoru musí mnohdy člověk dospět.
Nemyslíte?
Jak jsem již říkal, vyrůstal jsem
v dětském domově a navíc jsem do dvaadvaceti let koktal. Našel jsem si po
maturitě v Tokiu práci popeláře a pak v občerstvení v kině, ale
nemohl jsem kvůli koktání pracovat jako prodavač, proto mě rovnou přeřadili na
nabírání popcornu. Na to si moc dobře pamatuji, jakými procesy jsem musel
projít, abych v sobě našel toho člověka, jakým jsem dneska.
Kdy se podle vás dostane podnikateli toho pravého podnikatelského
uznání?
Chce-li být člověk uznávaným
podnikatelem, musí nejen brát, ale i dávat. Ostatně v tomto je typický například
Tomáš Baťa. Kdo jiný postavil pro svoje zaměstnance sociální byty a poskytl jim
další výhody? Proto je také v Čechách tak uznávaný, protože nemyslel jen
na sebe. To samé Bill Gates a další. Já sám jsem se v Japonsku naučil, že
co se týká podnikání, nemůže člověk zůstat jenom u peněz. Proto dodnes
pokračuji v práci dobrovolníka v Asociaci českých cestovních
kanceláří a agentur, přestože je to v zásadě hodně práce zadarmo, ale
člověk musí umět nejen brát, ale i dávat.
A co obchodní etika?
V Čechách panuje ve srovnání
se západním světem specifické prostředí, vtipně to vystihují dvě taková
přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj,“ a „Co je psáno, to je dáno.“ To jsou stará
česká přísloví, která zde nejspíš mají nějaké důvody. Tato přísloví mě stála
hodně peněz, než jsem je pochopil. V Japonsku žádná přísloví v tomto
významu neznáme. Tam nemají smlouvy zdaleka takový význam, jako čestné slovo,
na které lidé často uzavírají obchody, které fungují. Nedůvěra a následné
smlouvy stojí spoustu zbytečných peněz a času. Ale nejsem snílek, který si
myslí, že to tady bude v nejbližší době jinak.
Jak byste definoval pojem „mít obchodní čich“?
Obchodní čich je o zkušenostech.
Dlouhodobě se zabývám investováním do začínajících firem. Kdo chce hledat dobré
nápady a podnikatelské příležitosti, měl by se o problematiku aktivně zajímat,
chodit na různá setkání, naslouchat. Čím více máte znalostí a zkušeností, tím
více si jich můžete vyměnit s lidmi, a tím se vám rozšiřuje obzor.
S tímto roste pravděpodobnost, že natrefíte na dobrý obchod.
Uvedete mi nějaký příklad obchodu, na který jste měl v poslední
době dobrý obchodní čich?
Letos jsem investoval do butiku pro
lolity a lolitky, prvního v České republice. Po čtrnácti dnech jsme
udělali další objednávku v hodnotě téměř tři sta tisíc korun, protože to
jde úplně na dračku! Mimochodem, původně je to japonská móda, takže mám
k tomu blízko.
Jak v podnikatelském světě funguje váš vztah ke konkurenci?
Byl jsem celý život proti tomu, o
co se tady někteří lidé v podnikání snaží. Uzurpovat si pozici jen pro
sebe tím, že si udělají taková protekcionistická opatření, aby jim co nejméně
jiných konkurovalo. Zářným příkladem jsou například notáři, jejichž počet je
zákonem daný. Pokud nějaký notář nezemře, nebo dobrovolně neskončí ve své
funkci, tak nikdo další nemůže být notářem, protože je jejich počet daný zákonem.
To je nejhorší a odrazující případ lobbingu a prehistorického pozůstatku, který
tady nemá co dělat. Osobně to mám postavené jinak a miluji konkurenci a soutěž,
protože mě to formuje k tomu, abych se posouval profesně a lidsky někam
dál.
Vnímáte potíže v oblasti konkurence i v zahraničí?
Podnikám přes půlku světa,
s Asií a podobně. Celý život dělám mezinárodní business. Nejsem snílek a
dobře vím, že ta konkurence je a že já s tím žádným protekcionistickým
opatřením ani pomluvami kohokoliv nic neudělám. Pokud chci být nejlepší,
nezbývá mi nic jiného, než abych si upřímně přiznal okolnosti trhu.
Souvisí to s tím, že byste nebyl stavěný na kompromisy?
Pakliže se v jakémkoliv
businessu dostanete na nějakou vrcholnou úroveň, tak kompromisy musíte umět
udělat. Dostanete se na určitou úroveň, kdy už dál sám jít nemůžete a musíte se
spojit s dalšími silnými partnery, abyste zároveň sám posílil. Musíte mít
schopnost se oprostit od osobní roviny, s čímž má „malý člověk“ na úvod
velký problém. Má ho proto, že si věci bere osobně, závidí, nepřeje, pomlouvá a
to jsou věci, které člověka na vrcholné úrovni zdržují.
Děkuji za rozhovor.
Produkce a text: Michaela Lejsková
Foto: Václav Švaňhal www.vasva.cz
Publisher: magazín Best of
Oblečení: Magic Helena www.magichelena.cz
Doplňka: ROTAX www.rotaxcz.cz
Lokace: Žofín Garden, Slovanský ostrov Praha www.zofingarden.cz
