Archiv pro rok: 2010

„Inspirace je velmi
důležitá a pramení z děje, který se vytváří kolem nás a formuje nejen člověka,
ale i dobu, ve které žijeme.“ Pavel
Bauer

Aplikace make upu je nejen základem líčení, je to
absolutní základ celého vizážistického umění. Nemáte-li ho, všechna ostatní zkrášlovací
práce může docela snadno přijít vniveč. Pavel Bauer o tom ví své a právě
pro něj je krédem, že pokud má být make up perfektní, od prvního kroku se nesmí
sáhnout vedle. Pro Pavla je tento proces jakýmsi vizážistickým obřadem, který
posouvá k nevšedním hranicím. Adaptuje se na povahu dané osobnosti a svým
vlastním způsobem vytváří filozofii o tom, jak udělat z této práce
jak pro sebe, tak pro klienta takový malý vizážistický svátek. Pavel Bauer je nejen skvělý vizážista a společností velmi
oblíbená osobnost, je také muž s nezlomnou slabostí pro sladkosti, kterých
je velkým požitkářem.

Promítá se požitkářství také ve Vaší práci vizážisty?

Dá se říci, že ano. Když dělám základ a vybírám správný
odstín pro pleť, vyžívám se a dávám si záležet, aby byl make up dokonalý.
Užívám si to.

Stejně jako šaty dělají člověka, platí totéž i pro make
up?

Do jisté míry ano. Jsem zastáncem přirozenosti a jakýchsi
/drobných nebo nejnutnějších/ zásahů, ale pokud nebylo od přírody naděleno, tak
je tomu potřeba pomoci, aby celkový dojem z vlasů a make upu byl
kompaktní.

Máte recept na to, jak rychle vypadat skvěle?

Díky tomu, že máme každý po rodičích jiné dispozice, vždy to
bude trvat jinak dlouho. Ženy mají někdy představu o tom, že jak se ráno
nalíčí, tak to bude vypadat celý den, což je samozřejmě nemožné. Tady je to
jako s hezkými vlasy. Pokud chceme, aby co nejdéle vypadaly skvěle, musíme
věnovat mnohem víc času jejich úpravě. A protože make up musíme nakreslit,
vyplatí se pohrát si pár minut navíc s aplikací, která, pokud má vypadat
pěkně, musí být i dokonalá. Mohu poradit v rámci toho, jak rychle vypadat skvěle,
tónovací krém, který nám sjednotí pokožku, rtěnku, která se stane současně také
tvářenkou, aplikujeme-li ji prsty, k tomu jen řasenku a máte rychlý, pětiminutový
expresní make up. Přes den stačí jen trochu přepudrovat a vypadáte zdravě,
svěže a upraveně.

Co si myslíte o dlouhotrvajících make upech? Nemohou
z dlouhodobého hlediska nabourat rovnováhu pleti?

Myslím si že ne. Že jde vždy o produkty, jež svojí strukturou
dělají konečný dojem, který slibují. Znám pár takových produktů a nemám
zkušenost, že by to lidem působilo nějaké stahování či nepříjemné pocity, ba
naopak zákaznice jsou spokojené, že se make up nevpije, nesteče, že pěkně drží.

Jak si stojí ve Vašich očích znalost typologie našich
vizážistů? Dáváte na ni?

Barevnou typologii jsem nikdy nezavrhoval. Vizážisti
barevnou typologii příliš neřešili, protože se ji mnoho z nich nikdy
nenaučilo. Poznají teplou od studené, víc se tím nikdo zvlášť nezabývá. Nauka
o barvách je velmi náročná a zajímavá, nese s sebou obrovskou škálu barev
a znalostí o nich. Dnešní trend je takový, že to, co bylo kdysi určitým
pravidlem, je dnes už naopak. Respektive co se nepovolovalo, to se dnes už
naopak povoluje. Tak to ale v módě vesměs je, převládá marketing nad
vkusem, a proto se obměňuje pro zajímavost zákazníkovi, ale nikoliv pro dobrý
vkus. Typologie je neodmyslitelná část, i když vnímáme barvy každý
jinak.

Používáte houbičky, štětec nebo aplikujete make up prsty?

Nemůžu říct, že bych něco z toho zavrhoval. Je fakt, že
houbička spotřebuje hodně make upu, ale na líčení v divadle nebo dosažení
určitého efektu je účinná. Štětce jsou výborná záležitost pro docílení jakéhosi
rozptýlení make upu. Ale stejně neošidím ten pocit prstů, kdy si mohu sáhnout
na pleť a cítím, zda je make upu moc nebo málo, zda je pleť mastná či ještě
potřebuje doladit a kde. Jako se říká v kuchyni, že nejlepší vařečkou jsou
ruce, tady to platí také.

Jak si stojí mladá generace vizážistů?

Myslím že velice dobře! Jsem v porotách i na juniorských
soutěžích a musím říci, že tam je  odvaha
mnohem větší. Používají se různé doplňky, kreslí se na tělo, používají se
kamínky a různá vylepšení. Junioři nám ukazují mnoho ze svého tvořivého
talentu. Jsou velmi kreativní a nebojí se, docela dobře zvládají i techniku. U dospělých je to trochu jiné. Spíše se drží daného
trendu či tématu, jsou takoví opatrnější a snaží se, aby to bylo mísitelné, aby
se to líbilo. Už práci tolik neprožívají jako děti, které mají hranice posunuté
a více si hrají.

Odkud Vy sám berete nejraději inspiraci a kde ji
doporučujete brát ostatním?

Inspirace je velmi důležitá a pramení z děje, který se
vytváří kolem nás a formuje nejen člověka, ale i dobu, ve které žijeme.
Nezbytné je sledovat naši branži jako takovou, kupovat si časopisy, chodit na
přehlídky. Také do muzeí a galerií, a to proto, že trendy se neustále vracejí a
čerpá se také z toho, co již vytvořeno bylo.

Jak vnímáte kulturu líčení mezinárodně?

V každé zemi existuje určitá historie a folklór, které
se vždy budou odrážet i ve stylu líčení. Ale musím říci, že jak bylo lidem
usnadněno cestovat a informovat se globálněji, trendy se hodně prolínají. Spíše
vnímám rozvoj a pokrok. Ale to taky není všude. Jsou místa, která spíše
využívají regionální, kulturní odkaz a příliš se nenechávají ovlivňovat
světovými trendy a moderní kulturou.

Jaké jsou Vaše zkušenosti se zahraniční produkcí?

Měl jsem možnost pracovně působit v Paříži, Rakousku,
Americe, Německu, Španělsku. Ať to bylo focení či přehlídky, příprava reklamy.

V čem se liší produkce připravované
v zahraničních zemích ve srovnání s produkcemi u nás?

Princip práce je stejný, ale je pravdou, že rozpočet je
větší, a to se doráží na zázemí vizážistů, make up busu, technologiích a
samozřejmě honoráři. Když jsem letěl dělat přehlídku do Paříže, těšil jsem se,
co mě nového čeká, ale je to hodně podobné jako u nás. Jen je lepší
osvětlení, samostatné kóje pro vizážisty, více prostoru a celkově lepší podmínky,
což se samozřejmě dá udělat i u nás, ale v rámci šetření peněz
k tomu nikdy nedojde. Tady máme jednu lampičku a mačkáme se u jednoho
stolu, ale všichni vědí, jak to má vypadat. (smích)

Foto: archiv Pavla Bauera

Vnímáte i odlišný přístup lidí?

Ze zahraničí mám zajímavý postřeh. Měl jsem možnost líčit
také na veřejnosti v obchodních domech, konkrétně v Americe jsem se
setkal s takovou tou civilní klientelou. Například s dámami
v luxusním oblečení, které přijdou, posadí se a nechají se odlíčit a
následně odzkouší vhodné produkty, což se tam běžně děje. Ženy se vůbec
nestydí, je to naopak velmi běžná záležitost a otočí se jich tam za den mnoho.
Samozřejmě považují za slušnost si také něco koupit, protože tento servis je
zdarma. Běhá se okolo nich a je to velmi příjemné. Tady mají ženy ještě jakýsi
ostych.

Nedávno jsem se setkala s tím, že jste poznal práci
jiného kolegy vizážisty a přesně jste řekl, podle čeho. Jaký je vlastně ten Váš
rukopis?

To by měl říct určitě někdo jiný, ale je fakt, že nedávno mi
jeden kolega říkal, že ten můj make up vždycky pozná, protože mám všechno tak
pečlivě doladěné, čisté, vypracované a vystínované, a to považuje za můj
rukopis. S tím mohu souhlasit, protože taková práce je mým stylem. Dávám
si záležet, aby líčení bylo čisté, přirozené. Ale těžko říct, protože dělám
hodně druhů make upu a to musí určitě zmást i kolegy.

Vnímáte na kurzech, že Vás Vaši žáci mají tendenci
kopírovat, nebo si spíše hledají vlastní cestu?

Vždy se snažím dát studentům také něco ze sebe a to se
odráží ve výsledku. Dokonce jsem nedávno slyšel svého kolegu, kterého jsem
kdysi učil, a on mluvil skoro stejně jako já. Měl jsem úplně pocit, že slyším
sám sebe. (smích) Pro někoho jsem natolik sdělná osobnost, že mě zkopíruje se
vším všudy, což nepovažuji za ideální, ale na druhou stranu se pak nebojím
s těmi lidmi jít pracovat, protože vím, že mají dobrý základ.

Máte radu pro starší ženy, které se rády líčí?

V každém případě doporučuji jemné tóny. Jakákoliv
výrazná barva může působit na zralé ženě poněkud naivně. Vyvaroval bych se
perleťových odstínů, spíše bych se přikláněl k matu. Perleť zdůrazní
nedokonalosti a to je nežádoucí.

V čem je specifický make up dělaný pro film?

Kamerové zkoušky a testy mají svůj důvod, protože právě
záběr kamery ukáže každičký detail make upu. Líčení pro film je náročné
v tom, že musí být dotažené do posledního detailu, líčí se spíše méně a
opravdu každá maličkost jde vidět.

Jak se Vám pracovalo s Ivanou Chýlkovou v rámci
produkce Profashion, kterou fotil Robert Vano?

Vždycky je důležité vědět všechny podrobnosti o focení
a focené osobnosti. Vzhledem k tomu, že jsem Ivanu Chýlkovou již
několikrát líčil, věděl jsem, jak se mám připravit. Proto jsem vzal i několik příčesků
a pohrál si s různými styly. Ivana je osobnost, nádherná ženská, která ví,
co chce, a celé focení bylo hlavně o ní.

Mohou se s Vámi či s Vaší prací setkávat
televizní diváci v některém z TV pořadů?

Ano, mohli mou práci sledovat v pořadech jako jsou  Top Star, Super Star, X Factor, Bailando, Star
Dance, Robin Hood Cesta ke slávě, soutěže Miss a Missis, TýTý, Anno, Fashion
week a spousta dalších se připravuje nově.

Jak si stojí trendy a novinky? Máme pořád kam sáhnout?

Myslím si, že už se jen kombinuje, opakuje, než vymýšlí nové
věci. Nechci říci, že je zcela vyčerpáno, ale poměrně dost vyčerpáno. Proto už
i návrháři kombinují nekombinovatelé.

Co nám přinesou trendy na letošní léto?

Vládne takový ten antiglamour styl. Nepříliš dokonalé,
nepříliš vyzdobené, lesklé a krásné. Naopak nastoupilo cestu mixování
kvalitního s takovým tím undergroundem, nezávislým, streetovým stylem.
Obočí ne tolik výrazné a dobře rostlé, jako se nosilo loni, ale spíše
tlumenější. Barvy převládají medové, na jaře růžová. Hlavně je vše posazené na
kvalitní pleti, která by měla vypadat svěže. Žádné kontury na rty, ale jen
rozetření rtěnky prstem.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Pavela Bauera

Publisher: Profashion 4/2010

„Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.“ Vladimír Frank

Díváme
se na kroky manekýnů a manekýnek procházejících se po módním mole a kritickým
pohledem zkoumáme každý jejich pohyb. Sledujeme ten příběh, kterým k nám módní
tvůrce promlouvá skrze svoji kolekci. Mnohem kritičtějším okem toto dění
pozoruje z povzdálí muž, který stál u zrodu a bude stát také
u konce této show. Klíčová postava módních přehlídek – choreograf.
Představujeme Vám choreografa a vizážistu Vladimíra Franka, jehož kroky doslova
obešly celý svět. Člověka věřícího v to, že kultura módy jde ruku v ruce
s kulturou ducha. 

Vladimíre, vedly Vaše kroky přímou čarou k choreografii? 

Vůbec ne. Mé první  kroky byly taneční.
Tančit jsem začínal už tady, v sedmi letech jsem začal chodit do baletní
školy Národního divadla v Brně. Ve 23 letech jsem se sbalil a odjel do
Švýcarska. Tam jsem se okamžitě zapojil, protože jsem měl to štěstí, že jsem
byl zrovna ve správný čas na správném místě. Věnoval jsem se v té době
modernímu tanci.

A tak, když jsem tancoval
v televizním pořadu, byl jsem osloven jedním návrhářem, a ten mě nabídl cestu
kolem světa se super skupinou tanečníků. Startovali jsme v Mnichově
a procestovali celý svět. Japonsko, USA, celou Evropu, a to mi dalo do
života velký švih. Všude možně jsme byli zváni také na velkolepé společenské
události, proběhlo plno příležitostí a krásných okamžiků. Toto období
jsem prožíval téměř tři roky.  Jednoho dne jsem dostal nabídku dělat
choreografa. Nikdy předtím jsem to nedělal, a taky, vzhledem k tomu, že
velmi zvažuji svá rozhodnutí, trvalo mi půl roku, než jsem se rozhodl, že do
toho skočím. Moje první práce měla velký úspěch, což mě povzbudilo
k dalšímu pokračování.

S jakými úskalími jste se jako choreograf v začátcích setkával? 

Když mi lidi z týmu zkoušeli říkat, že něco
nejde. Jenže já jsem absolutně zastánce toho, že si musím všechno vyzkoušet sám
na vlastní kůži a práci s vlasy, make upem, tancem, to jsem měl už všechno
za sebou. Když mi někdo řekl, že něco nejde, dokázal jsem mu že to jde, a ukázal
jak to jde.  

Když jste se věnoval make upu, to jste byl proškolen od nějaké
kosmetické značky? 

Vždycky jsem chtěl být svůj a svobodný
a nechtěl jsem se vázat na firmu, která má svoji linii. Kdysi mi nabízela
např. Estée Lauder, abych pro ně pracoval. Nejsem jejich člověk, ale
spolupracujeme často, a to je pro mě lepší.  Věnoval
jsem se naplno choreografii, dělal jsem ji s láskou, a podle ohlasů,
které jsem dostával, tak nejspíš jsem to dělal dobře.

Jak hodnotíte provedení módních přehlídek dnes, oproti způsobu provedení
před dvaceti lety? 

Veliký rozdíl. Když si vzpomenu, ta naše
turné… Museli jsme se líčit sami, česat sami, oblékat sami. Museli jsme
poslouchat muziku, abychom věděli, kdy jít na scénu. Modeling je profese,
a ta profesionalita je daleko v něčem jiném, než v tom, že je
někdo hezký. Dneska je v tom veliký rozdíl. Každá modelka má oblékačku,
kadeřníka, vizážistu, inspicienty. Ale v choreografii se to pro mně
nezměnilo. Jen si dnes hudbu pracně nestříhám, nýbrž připravuji na počítači. 

Bylo obtížné obstát v zahraničí bez referencí? 

Tady se reference žádají více.
V zahraničí si spíše zakládají na tom, co umíte. Lidé si vás okamžitě
pamatují přes práci, kterou jste udělali nebo o ní slyšeli, a tomu se říká
takzvaný Arabský telefon. Prostě ukaž co umíš. 

Kde vzniká nápad pro choreografii módní přehlídky? 

Vycházím ze dvou věcí. Těmi jsou kolekce
a prostředí, kde se přehlídka bude odehrávat. Nějak jinak se dělá v tovární hale, nějak jinak v pompézním
sále. Stejně tak to platí pro to, zda se předvádí džíny a kecky nebo večerní
róby. Bohužel, to se na tuzemských přehlídkách trochu podceňuje a předvádí se
kolekce skoro stejně, což je škoda, protože i manekýnky by měly chodit
jinak v jeansech a jinak v šatech.

Když připravujete přehlídku, je stres, hodně práce a jedete na
maximum, a pak vše skončí, a nastává úplný opak. Klid, ticho, stres mizí,
telefon je nesrovnatelně tišší, najednou nic není. Jak se člověk psychicky
srovnává s takovými přechody z extrému do extrému? 

Tak to je šílený. Je jedno, jestli je to velká
nebo malá akce. Ten čas, který dáte do rozloučení po přehlídce, poklábosení
u skleničky, ten hodně napomůže k tomu srovnat se. Člověk se musí
naučit s tím žít, že je v té rychlosti a najednou to všechno padne a
je bílá stránka, nic. Je to do určité míry
depresivní, ale musíte si uvědomit, že i tohle tvoří integrální část vaší
práce a naučit se s tím žít. Měl jsem například v týmu lidi,
kteří nemohli se mnou pokračovat, protože nezvládli tyto situace kdy je stres,
práce a hodně peněz, a najednou je ta prázdnota. Ti lidé absolutně nebyli
schopni se s tím vyrovnat, nesnesou to. Raději šli vydělávat míň, aby měli
jistotu. Ale jistotu máte jedině ve smrti. Také to překlenete s určitým
pohledem na svět.

V rámci profese choreografa máte hodně zkušeností, které by jistě
pomohly mnoha lidem, kteří se v této branži  zhlédli. Děláte
přednášky, popřípadě  nějaké kurzy?   

Dělal jsem je ve Švýcarsku, ale tady už ne.
Měl jsem s tím špatné zkušenosti, a to v tom směru, že jsem
chtěl pomoct, a pomohl jsem, ale nebyla dodržena dostatečná loajalita. To
je příliš na můj vkus, abych se setkával s tím, že lidé neumí ani ocenit,
ani poděkovat za pomoc, a dokonce dokáží ukrást nápad a prodávat ho jako
svůj. Od té doby jsem řekl tak, a ne, když tady není morálka. Beru to na vědomí
a své know haw si nechávám pro sebe. Mrzí mě to, ale bojovat s tím
nebudu. Když jsem se v mých začátcích dostal
k příležitosti něco se naučit, tak jsem si toho vážil a respektoval
to. Ani dnes by tomu nemělo být jinak, když se někdo chce něčemu naučit.

Vaše spolupráce s BVV byla dlouholetá a přesto již před několika
lety skončila. Proč se to změnilo? 

V České republice jsem dělal moji vůbec
první velkou show pro agenturu Elite. Shodou okolností tam byli představitelé
BVV a požádali mě, zda bych se ujal přehlídek Styl a Kabo. Tak jsem
se zajel podívat a řekl jsem si, že takhle to být nemůže, pokud jde o
mezinárodní veletrh. Budoval jsem úroveň módních show na BVV po dobu dvanácti
let a myslím, že jsem tam udělal dost práce. Pak ale jednoho dne někdo
jiný převzal vedení a řekl mi nashledanou, protože jsem mu byl nepohodlný.
Za čtyři roky po mém odchodu se dostaly přehlídky Styl a Kabo do stejného
stavu, jako byly v době, kdy jsem na BVV začínal. Pokud lidé hledí dělat cokoliv, jen aby si vydělali, nemohou počítat
s dobrým výsledkem. Práce vás musí zajímat, musíte cítit nadšení, lásku, a
pak ty dobré výsledky přicházejí.

Jakým způsobem motivujete lidi k práci? 

 Musím říct, že jsem vždycky měl dobrý tým. Stala se
mi jedna věc. Když jsem převzal Styl a Kabo, jasně jsem řekl: pravidla jsou ta,
výhody jsou tyhle. Můj tým si řekl, že to bude vojna. Ale nakonec všichni
uznali, že to byla výhoda. Motivace byla v tom, že jsem vždy dodržel to,
co jsem řekl. 

Když můžete zhodnotit návštěvnost a společenskou prestiž módních
přehlídek v České republice, jaký je Váš názor na jejich úroveň? 

Můžu říci, že je zde daleko méně lidí, kteří
se zajímají o módu, poněvadž to zde ještě není tolik zaintegrované jako jinde
ve světě, přesněji v západních zemích. Tato kultura se čtyřicet let
opomíjela. 

A tak se přikláníte ke snaze spíše lidem svět módy přiblížit? 

Absolutně! Ale nechci dělat populismus. Nechci
se jim podbízet, ale vytáhnout je nahoru. Já chci, aby ti lidé byli nadšeni,
a musím říct, že se mi to většinou daří. Je to vlastně takový plezír, a já říkám: dělejme si plezíry, protože
jinak těch problémů je na světě hrozně moc, a je pěkný to doplňovat
nějakou krásou, radostí a pozitivitou. Globálně si myslím, že česká společnost
nežije dostatečně kulturně.

Restaurace se mi zdají prázdné, lidé pospíchají
pořád domů, snad na televizi. Možná že se pletu, ale i kina jsou poměrně
prázdná, a kam ještě snad jdou, tak je divadlo, a tam si myslím, že chodí
z určité setrvačnosti.

Jaký je v rámci módních přehlídek ten Váš způsob přiblížit se
lidem, nadzvednout je a přitom se nepodbízet? 

Zní to možná jako klišé a možná až naivně, ale
já věřím, že se to dá. Pamatuji se například na jednu módní přehlídku
v Ženevě. Jako jeden z prvních jsem začal dávat klasickou muziku.
Nemáte zdání, kolik za mnou přišlo lidí, kteří mi dokonce říkali, že nikdy
nechodí na opery, a tohle se jim líbilo a zase jim to otevřelo nové
obzory. Také poslední přehlídku ve Vaňkovce jsem zahájil baletem, byl to až
kýč, ale záměrný. No, a pak přišla za mnou paní a řekla mi, že
manželovi, který jí usnul minulý týden na opeře tekly slzy, jak byl dojat.  Víte
revoluce je jedna věc, ale evolutivně, krok za krokem můžete udělat víc. Forma
je vždycky důležitá. Někdo může být strašně sprostý, a když to má formu,
tak to projde.

Blanka Matragi jednou hovořila
o způsobu a čase, který žena v Libanonu věnuje přípravám na to,
v čem půjde na společenskou událost. Je to jistě u nás nepoměr, ale
i přesto, jak hodnotíte společenské oblékání, a případně na co by jste
doporučil dát si větší pozor? 

Tomu bych řekl ano, a to nesouvisí s tím,
co se zrovna nosí v Libanonu anebo v Miláně, to s tím nemá
nic společného. Je to o tom, že ti lidé si dávají větší pozor a mají
větší plezír. Tady vidím nejčastěji u mužů, že se nad tím vůbec nezamýšlí.
Nejčastěji je to tragédie ve volbě obuvi a doplňků. U žen je ten skok
jasnější. Přesto všechno ještě mnoho žen podceňuje doplňky. Ty jsou mnohdy
důležitější, než samotné šaty. Ať se to líbí nebo ne, tak tato společnost ještě
není na úrovni té západní. Je tam vidět těch čtyřicet let spánku. Snažím se
lidem módu přiblížit a brát to nenásilně, jako hru.
Někteří lidé tvrdí, že není podstatné, co má člověk na sobě, ale  co má
člověk uvnitř. Budete se bavit raději s upraveným člověkem nebo
s houmlesákem? Jednou mi jedna má známá z Anglie řekla slova, která
mi utkvěla v paměti: „Víš, když mi Bůh nedal krásu, tak já si nemohu vůči
mému okolí dovolit ještě nebýt upravená. To, že jsem upravená, to není jen pro
mě, to je určitý respekt společnosti.“ A já jsem nad tím přemýšlel,
a opravdu, jak k tomu někdo přijde, když se musí dívat na někoho, kdo
na sebe nedbá. Jistě, je to jeho svoboda, ale jeho svoboda končí tam, kde
začíná ta moje.

O čem v současnosti nejvíc sníte? 

Teď najednou mám zase chuť hodně cestovat.
Hodně jsem cestoval a byl jsem přecestovalý a měl chuť se někde
ustálit. A teď mám znovu chuť pohybu.  

Jste člověk, který se rád vrací, nebo sníte o nových místech? 

Rozhodně se rád vracím. Třeba Řím, tam jsem
byl nesčetněkrát, a kdybych měl možnost jet do Říma, jedu zase hned.
Objevovat nová místa bych určitě chtěl také. Je to nejlepší škola života. 

Děkuji za rozhovor.  

Jméno: Vladimír Frank *9.10.1947 

Text: Michaela Lejsková 

Foto: archiv Vladimíra Franka 

Publisher: Profashion


 

„Odvážnější
jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš
oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.“ Pavel Jevula

Pavel
Jevula oslovuje svými módními kolekcemi nejednu generaci zákazníků. Tvůrčí
povaha a usilovná píle jej vynesly mezi špičku našich návrhářů. Pavel je
držitelem ocenění Top Styl Designer. Své autorské kolekce představil ve Studiu
Liběny Rochové v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion week, v Umělecko-průmyslovém
muzeu v Brně a na českém velvyslanectví ve Vídni. V autorských kolekcích se
zabývá sociálními tématy: AnDěl (pomoc bližnímu), ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust),
TJ Orel (sport x business). V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské
módy pro značku Rialto. Tyto modely shlédli návštěvníci na mezinárodních
veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha a na
přehlídce pořádané rakouskou Hospodářskou komorou ve Vídni. Spolupracoval také
s komerčními značkami Blažek Praha, Jablonex Group, Dominique mode. Jako módní
poradce se podílel na pořadech České televize Móda – extravagance – manýry,
Zkus mít vkus a na pořadu Fashion station na televizi Z1.

Pavle,
kdy jste se začal věnovat módní tvorbě?

Móda mě zajímala už odmala. Obě mé babičky
šily v módních salonech, a tak jsem se docela často pohyboval mezi nitěmi a
jehlami. Později jsem se začal věnovat i studiu tohoto oboru. Takže je to moje
původní profese.

Kdy
se začala prosazovat nekonvenční tvorba před konvenční?

Když jsem sledoval módní přehlídky, zjistil
jsem, že móda se vytváří nejen pro běžné nošení, ale může být i zajímavá a
kreativní po výtvarné stránce. Najednou před mýma očima probíhaly nápady, které
měly i nějakou myšlenku. Běžná konfekce ustoupila do pozadí a nadchlo mě tvořit
hravějším způsobem. Každopádně prvotní byla snaha se odlišit. Vyrůstal jsem za
režimu, kdy v obchodech příliš pestrá nabídka nebyla, což ještě umocnilo moji
touhu po tomto typu tvorby.

První
nápady byly jaké?

Aplikoval jsem je sám na sobě. Nechtěl jsem
nosit tesilky, a tak jsem si ušil něco originálnějšího. V pubertě jsem zacházel
hodně daleko. Byly to velké úlety. Například modrý baret, nikdo ho tady nenosil
a já jsem v něm vyšel na ulici. Po vzoru Jiřího Korna jsem si ušil puntíkatou
košili. První reakce byly rozpačité, všichni byli zaskočení, říkali mi, že to
je hrozné. Ale další týden už v tom sami chodili.

Jak
daleko jste ochoten v kreativitě zajít dnes?

Dnes je to jiné. Oblékám převážně druhé
lidi, takže se trochu krotím. Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi,
který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými
střihy či prvky.

Jsou
dnešní zákazníci odvážnější?

Rozhodně se chtějí odlišit. Jinak by
nechodili ke mně, ale šli si koupit konfekci. Oblékám hlavně ženy, mužský
zákazník je pro mě zpestřením, nejsou to pořád jen svatební nebo večerní šaty.
Muži navíc nejsou na módu až tak zatíženi, neřeší ji tolik jako ženy, takže
jsou možná i příjemnějšími zákazníky.

Uvažujete
o otevření obchodu?

Obávám se, že vzhledem k finanční a časové
náročnosti bych pak neměl prostor na kreativní tvorbu a přehlídky. Neumím si
představit, že mi do práce zasahují povinnosti obchodního rázu v takové míře,
jakou obnáší provoz obchodu. Časem bych musel vytěsnit to, co je teď pro mě
prvořadé. Nic mě k tomu netlačí, proto nad tím zatím neuvažuji.

Soustředíte
se na nějakou konkrétní kategorii lidí?

Nejraději oblékám lidi, které dobře znám.
Vím, jaký mají pocit z mé práce a jaký já mám pocit z nich. Umím se mnohem lépe
vžít do jejich představ. Lépe se mi pracuje se zákazníkem, kterého znám delší
dobu a vím o něm víc než jen to, že chce šaty třeba na ples.

Kde
nakupujete látky?

Výroba látek v České republice už bohužel v
podstatě neexistuje, a tak se musím obracet do světa. Látky si objednávám z
Francie, Itálie a Španělska.

Jezdíte
tam osobně?

Dřív ano, ale dnes je to pro mě
neekonomické. Světoví výrobci mají své zástupce u nás. Cokoliv potřebuji,
přijedou mi nabídnout až domů. Ačkoliv působí senzačně, jezdit po světových
veletrzích a vybírat si látky, z praktického hlediska už to nemá v dnešní době
potřebný efekt.

Mohli
vaše módní přehlídky vidět i diváci v zahraničí?

Ano, předváděl jsem v Lipsku a ve Vídni.
Ale v podstatě to nemá smysl, pokud v daném místě neprovozuji byznys. Můžu si
pronajmout prostor v New Yorku a udělat tam přehlídku, vypadá to skvěle v
portfoliu, ale jinak to pro mě nemá absolutně žádný efekt. Tady navážu kontakt
s lidmi, mohu je oslovit a zvát je znovu na přehlídky. Nechci se kochat tím,
kde všude jsem předváděl. Chci se setkávat s lidmi a budovat dlouhodobé vztahy.

Odkud
pochází ty krásné doplňky, které můžeme vidět na přehlídkách spolu s modely?

Pochází z bývalé Jablonecké bižuterie.
Šperky byly vytvořeny na míru přímo k mé kolekci a dělal je Jiří Šebesta.

Živí vás
současně ještě něco jiného?

Navrhuji modely pro konfekční značku dámské
módy s názvem Rialto. V těchto kolekcích se musím držet více při zemi a
přizpůsobit se požadavkům trhu. Je to ale pro mě další zpestření mé práce.

Jak
často obnovujete kolekci?

Co se týká firmy Rialto, děláme nové
kolekce dvakrát ročně vždy podle dané sezony. Svoji autorskou kolekci vytvářím
spíše podle speciálních příležitostí. Nedávno to byly modely z papíru na Mozartově
maškarním plese, teď chystám na Febiofest šaty z filmových pásů. To jsou už
takové speciální, spíše výtvarné věci, nedají se běžně nosit. Vytvářet modely z jiného materiálu než z
látek, je pro mě vždycky velká výzva. Mám to rád, obohacuje mě to.

Máte
pomocníka? Kdo kromě vás ještě tvoří modely?

Je to moje autorská tvorba od A až do Z.
Když jde o nějakou hodně velkou kolekci, občas mi někdo pomůže, pak se ale
ztrácí tvůrčí proces. V průběhu zpracování můžu vymyslet různé doplňky či
změny, a to bych nemohl realizovat bez přímého kontaktu s modelem.

Když
tak zabřednete do tvoření a šití, nestává se z vás introvert?

Jsem blíženec, a proto mi vyhovuje jak
společnost, tak samota. To je pro mě naprosto optimální kombinace. Jít ode zdi
ke zdi, být jednou nahoře a jednou dole. Nemám s tím problém.

Období
před přehlídkou je přirozeně obrovský stres, který pak náhle opadne. Jak
zvládáte takové extrémní přechody?

Dřív jsem z toho byl ve stresu, ale to už
taky pominulo. Střídání náporu a klidu mi vyhovuje. Spíš mě nebaví monotónní
rytmus.

Jaké
jsou vaše vztahy s lidmi z módního průmyslu? Lze mít v tomto okruhu přátele,
nebo je to spíše konkurenční boj?

Naštěstí můžu říct, že přátele v této
branži mám. Není to snadné, ale mezi kolegy, které znám, není až taková
rivalita. Navíc nemám obchod, proto nikomu příliš nekonkuruji. Samozřejmě mě
občas napadne, že tuhle akci jsem mohl dělat já, ale pak si řeknu, že teď to
dělal on a já třeba příště. Každému to přeji, protože věřím, že negativní
energie nic dobrého přinést nemůže a když budu naštvaný a závistivý, tak se ke
mně dobré příležitosti nedostanou. Když kolegové něčeho dosáhnou, spíš je
obdivuji. Já jsem nikdy nešel za tím, abych měl obchod a mířil někam vysoko.
Věřím, že kdybych o to usiloval, dokážu to. Jsem vytrvalý, ale tohle není moje
priorita. S kolegy pořádáme i společné přehlídky a ukazujeme své kolekce na
jednom molu. Je to jednodušší a sympatické jak pro nás, tak pro diváka.

Jak
je to s choreografií přehlídek?

Pokud jsou modely výrazné a hodně
kreativní, není choreografie nijak komplikovaná. Cílem takových přehlídek je,
aby se diváci soustředili na modely. Jestliže se předvádí džíny a trička,
diváka by pohled na ně dlouho nebavil, proto je pro přehlídky konfekce, potřeba
udělat choreografii zajímavou.

Hubené
modelky byly a jsou stále propíraným tématem. Jaký je váš názor? Hubené či
kypřejší manekýny?

Když chodí po molu modelky s plnými tvary,
sledují diváci hlavně je a hodnotí každou zaoblinu těla. Tak to být nemá. Cílem
je, aby zaujal model. Tady je potřeba mít vyloženě tzv. ramínko na šaty, které
je ladné a krásné a šaty vyniknou. Když jsme dělali přehlídku s běžnými ženami,
vznikaly diskuze o tom, kdo vlastně předváděl, že to přece nejsou žádné
modelky. A řešily se jejich tvary, nikoliv šaty. Lidé jsou médii zmanipulovaní
natolik, že skutečně sledují každý špíček modelky. Ze všech retušovaných fotek
už je veřejnost zhýčkaná a má posunuté podvědomé vnímání krásy někam úplně
jinam. Nikdo si nemůže dovolit nafotit model na běžné, normální ženě, protože
diskutovaná by byla ona, ne model.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: Profashion 3/2010